U Skákavého poníka

„ Kili, ty si opravdu velmi nenápadný trpaslík, uvědomuješ si to?“
Otočila jsem pohled k němu, když začal hulákat, že nás někdo pozoruje. Jasně, že nás někdo pozoruje, vždyť jsme trpaslíci, co se tady začali scházet v podezřele velkém počtu. Ale je pravda, že jeden si nás všímá víc, než by měl. Neohlédla jsem se tím směrem přímo, jen jako bych hledala hostinského, zatím co jsem si očima zhodnotila toho muže. Přesto jsem v hledání hostinského nepřestala, protože jakmile jsem ho zahlédla a on se otočil, zamávala jsem na něj, aby přišel blíž.
„ Kili, to není moc praktické, zabít špicla jen tak… lepší je dostat z něj nějaké informace. Samozřejmě pokud nejde o skřeta…“
Nakrčila jsem nespokojeně nos, když jsem řekla to poslední slovo. To už u nás ale stál hostinský. Naznačila jsem mu ať se skloní a mírně jsem se ušklíbla.
„ Ten vandrák tam v rohu, ten který si nás nějak moc všímá… no neotáčej se, ty určitě víš o kom tu mluvím… Přines mu postupně tři pinty piva. Do prvního přilej jen malinko něčeho ostřejšího. Do druhého už trochu víc… a třetí. No chápeš…nařeď to dostatečně, aby to ještě chutnalo, jako pivo… Vzkaž mu, že je to pozdrav od jediné trpaslice, kterou nejspíše uvidí, tak ať mě neurazí…“
Uchechtnu se. I já umím udělat průšvihy, když se mi chce. Ale teď se aspoň trochu snažím jeden zažehnat, protože pokud by se Kili nasral a začal by tady střílet, brzy by nás z hospody vyhodili…
Zadívala jsem se hostinskému do očí a vtiskla mu do ruky dvě pěkňoučké zlaté mince. No uvidíme jak se mu bude poslouchat po třech pintách říznutého piva...

Jsem spatřen

Ta zajímavá sešlost se rozrůstá solidním způsobem, už mi to pomalu přestává být příjemné... Tolik trpaslíků na jednom místě. To vypadá na nějaké nepříjemnosti. Ten pocit zesílí zvláště, když si mě jeden z nich., vypadá, že je mladší než ostatní, všimne a podezřívavě prohlídne.
Není divu, že si mě všimnul když jsem byl nahnutý přes stůl bylo by obtížné si mě nevšimnout. Holt došlo mi to moc pozdě.
Trpaslíci opravdu neumí mluvit potichu. I když je to důležité. To, že se mu nelíbím a že si myslí, že jsem špicl, jsem slyšel čistě a zřetelně. Až pak si to možná uvědomil a řekl potichu něco svým druhům. Slyšel jsem jen úryvky... Něco jako šíp... Trefil... Než... Začíná se to tu přiostřovat. Doufám, že ho jeho starší bratři uklidní. Rozhodně mi to na klidu nepřidá, ale nedám to na sobě znát. Jen se psychicky připravím na to kdykoliv rychle uskočit.
Trpaslíků jsem moc nepotkal, abych odtušil něco o jejich chování a předvídatelnosti. Proto se radši snažím vypadat ještě více "vandrácky" a dívám se na trpaslíky jen sporadicky. Stejně pokud se naráz všichni neztiší budu vědět většinu informací.
Už mě sice tohle dlouhé vyčkávání poněkud nudí, ale pořád jsem nedostal žádnou pořádnou informaci, která by mě donutila se zvednout a něco řešit. Vždyť ani nevím, jestli mě tu GAndalf poslal kvůli nim. Snad až příjde ten co o něm všichni mluvili. Jak že se jmenoval? Trohin? Thorin? Nějak tak...

Zlé oko

Začalo se to tu docela zaplňovat trpaslíky. Ani jsem se nenadál a byl tu s námi mistr Balin a o chvíli později přišli další dva trpaslíci, které jsem moc dobře neznal. Zamyšleně jsem naši sešlost sledoval.
"Strýc sebou určitě přivede početný zbytek našeho národa jen jsme tu ti první. Vezmeme si náš domov zpátky."
Ubezpečím se v duchu a stočím svou pozornost k Balinovi, protože jak se zdá, tak Fili je zrovna zabrán do hovoru s Norim.
"Má se dobře, děkujeme za optání, určitě je ráda, že nás má na chvíli z krku."
Zašklebím se a pak se ostražitě rozhlédnu po místnosti.
"Je tady moc očí a uších."
Povšimnu si také toho, že jeden z místních hostů nějaký dlouhán v ošoupaném plášti nás minimálně dobrou chvíli poslouchal napnutý, jako kůže na bubnu. Lehce se zamračím jeho směrem a stočím pohled k Alvi a ostatním.
"Tamten dlouhán se mi nelíbí, poslouchá nás a sleduje nás. Může to být špicl. Co s ním uděláme?"
Ztiším hlas a nakloním se k ostatním u stolu.
"Mám mu prohnat hrudníkem šíp? Určitě bych ho trefil, než by se postavil."
Zazubím se, s lukem mi to vždy šlo, takže o své přesnosti nepochybuji a ten chlap se mi fakt nelíbí, nemám rád lidi, který strkají nosy tam, kam nemají.

Staří přátelé

Pousměju se na Alviaru, když mne pozdraví a uvelebím svůj starý zadek na lavici, co nejpohodlněji a počkám, až mi také donesou korbel dobrého piva. Plnými doušky si jej už za okamžik dopřávám, abych spláchl ten prach po cestě.
"Ach.....není nad to dát si trochu piva po dlouhé cestě..."
Vydechnu blaženě a téměř spokojeně. Můj pohled však padne ke dveřím, kde už se objevili další dva staří známí.
"Glóin a Óin, zdá se, že se tu objevují samé známé tváře."
Potřesu spokojeně hlavou. Pak jsem přesunul pohled na Oriho.
"Neměj obavu a zachovej trpělivost příteli, on přijde. Nikdy nebyl z těch nejdochvilnějších."
Uchlácholím mladého trpaslíka, ale sám mám v duchu jistou obavu, jestli se tady opravdu Thorin ukáže. Bez něj by byla celá výprava zbytečná.
"A přece i tak je nás tak žalostně málo."
Bodne mne u srdce osten chladu, i naproti tomu se snažím zůstat však optimistický a věřit, že se objeví další a že nezůstaneme v celé věci sami.
"No a co vaše matka mládenci, jak se má?"
Usměju se vlídně na Kiliho a Filiho, je to vlastně i drobné pošťouchnutí a narážka na jejich přítomnost, ale na rozdíl od jiných umím tyto věci hezky zaobalit, aby nebyly tak patrné.

Hospoda plná trpaslíků

Zadívala jsem se na svůj velmi horlivý doprovod a tiše jsem si povzdechla. Ovšem Dori se svým pronesením, mě donutil k veselému úsměvu. Ještě před dvěma lety, bych sebou jen švihla o židly a zůstala mlčky, ale teď ? I když se mi oči stále ještě zvláštně leskly, už jsem se usmívala.
„ Vůbec nejste cizí!“
Ušklíbla jsem se.
„ Jen víc fousatí než minule… co kdyby náhodou jsem se spletla.“
Uchechtla jsem se. Na fousy jsou trpaslíci hákliví, já vím… ale tohle byla poklona. Více méně. Zamávala jsem na hostinského ať mi sem přihodí velké pivo a protáhla jsem si nohy pod stůl, kam jsem vzápětí schovala svojí sekeru. Moc pozornosti příchozím jsem nevěnovala, ovšem jakmile se objevili další trpaslíci, úsměv se mi rozšířil.
„ Ori, neměj strach. Oni přijdou určitě ještě další. A Thorin? Proč by se neukázal, když nás sem volal?“
Sáhla jsem po pivu, dost sebejistě, načež jsem ho dosebe prostě a jednoduše překlopila a vypila. Hostinský to pozoroval, měla jsem pocit, že mu brzy upadne čelist.
„ Co je?! To si nikdy neviděl trpaslici pít?! Přines sem další…“
Podala jsem mu prázdný korbel. Dle jeho výrazu ještě trpaslici nikdy neviděl. Ale co… nic mi potom není.
U stolu se objevil Balin. Neviděla jsem ho už nějakou dobu, vlastně když jsme se viděli naposledy byla ještě moje matka s námi a mě bylo nějakých… Padesát? Zatraceně to už je let… .
„ Dobrý večer, Baline.“
Pozdravila jsem jej a úsmála jsem se. Kdo ví jestli mne ještě pozná. Ani by nemusel, když mě viděl naposledy byla jem ještě… pomalu dítě.
To už před mnou stál druhý korbel a hlavně jídlo. Žaludek se mi nepříjemně stáhl a zaskuhral, když se objevili klobásy.
„ No… jako předkrm je to dobrý…“
Uchechtla jsem se a sáhla po jídle. Dneska mám fakt hlad. Už aby tu byl hlavní chod. Pustila jsem se do jídla a spokojeně si pobrukovala. Sotva jsem dojedla, opět zavrzali dveře, to už jsem se ohlédla. S ještě trochu lepší náladou. Přišli další dva trpaslíci. Ten starší mi někoho připomínal, ale opravdu jsem nemohla donutit svou mysl, aby mi jeho jméno vytanulo v hlavě. Čelo se mi mírně zkrabatilo v zamyšlení, doufám, že nás někdo představí…

Trpaslická sešlost?

Když jsem si sedl do hospody kousek od trpaslíků, po oku jsem sledoval, jestli mě někdo nesleduje nebo se na mě podezřívavě nedívá. Nikoho takového jsem neviděl. A až když sedím a ani ten hostinský si mě nevšimne uvědomím si, že moje "maskování" je dokonalé. Momentálně by nikdo, možná až na Mithrandira neřekl, že ten maník co sedí u stolu vedle nich je něco více než pouhopouhý vandrák co beztak ani nemá na pivo.
A to mi vyhovovalo aspoň budu mít lepší příležitost zjistit, proč mě tady čaroděj vlastně poslal. Zatím se tu nic zvláštního až an těch pár trpaslíků neděje. Hospoda si žije svým vlastním tempem a nikdo nevyčuhuje.
Po chvíli těch pár trpaslíků dostane posily. A to ve velkých počtech. Zaznívají tam spousty jmen a žádné z nich neznám. Teda možná jedno ano. Thorin ... Thorin... To mi něco říká.. Jen si nemůžu za žádnou cenu vzpomenout. Nebyl to nějaký trpasličí básník nebo historik? napadne mě, když si vzpomenu, že to jméno jsem viděl někde napsané.
Zmiňují jej častěji a častěji, možná to nebude ten básník. Kdoví. Třeba to sou právě trpaslíci, kteří jsou důvodem toho, že mě sem Gandalf poslal. Jeden nikdy neví a když je jich tu taková kupa u jednoho stolu, pravděpodobnost stoupá.
Zatím mi, ale nedali důvod je nějakým způsobem kontaktovat. Zatím nějaké jména, kdo kdy příjde, nic veledůležitého neslyším. A slyšet je jde dobře to jo, tak se ani nebojím, že bych něco přeslechl.
Uvědomím si, že tím jak se snažím všechno slyšet jsem celý napnutý a skoro nahnutý přes stůl. Není pro to pražádný důvod, když jsou tak hlasití. Proto si uvolním zatnuté svaly a dost ležérně se opřu, natáhnu nohy a dám jednu přes druhou. Stejně mě všichni mají za vandráka tak proč to nepodpořit?

Skákavý poník plný trpaslíků

Seděl jsem se svými bratry za stolem a popíjeli jsme zdejší pivo. Špatné nebylo, ale k nejlepším mělo také daleko. Každopádně nešlo si nevšimnout nově příchozích. Hospoda totiž na okamžik obrátila pozornost k dveřím, které vrzly, když jimi prošly tři postavy, menšího vzrůstu, než by se dalo očekávat. Samozřejmě v Hůrce se potuloval dostatek hobitů, ale trpaslíci jsou přece jen trošku jiných proporcí. Hold jsme.....hmmm....statnější....ano to je to správné slovo.
Nečekal bych, že první, kdo dorazí po nás bude právě Alviara s Filim a Kilim v těsném závěsu za ním. Bylo docela překvapující vidět tu dva trpaslíky mladší, než jsem byl já sám zvláště, když vím, co vyprávěli o jejich matce Nori a Dori.
Ani tak se však ani jeden z nás neubránil přátelskému úsměvu. Viděl další členy našeho rodu, kteří jsou věrní naší věci bylo......povzbudivé.
Dori se srdečně zasmál nad horlivostí a přesvědčením mladých trpaslíků.
"Samozřejmě, že tu jsme kvůli tomu. A vůbec neváhejte přisedněte. Alviaro děláš, jako byste byli cizí."
Zahláholil zatímco Nori se začal věnovat Kilimu a Filimu.
"Jakto, že vás dva vlastně Dís pustila? Vždyť to je, jako souboj s dalším drakem."
Vyzvídal Nori a usrkával své pivo.

Jako další osoba se do hospody připletl nějaký vandrák. Obyčejný člověk v zaprášeném plášti, jakých tu po okolí potkáte mraky. Kdo by to byl řek, že i on sehraje svou úlohu v celém tomhle příběhu.
Usadil se bokem ale v dobrém výhledu a doslechu od našeho stolu. Nevěnovali jsme mu pražádnou pozornost a vlastně jsme ani nedbali nějak moc na to, abychom se chovali tiše. Jsme trpaslíci, nemáme to prostě v povaze.
"Myslíte, že přijde ještě někdo?"
Vložil jsem se do hovoru také, aby řeč nestála.
"Zajímalo by mě, kdy se tu ukáže Thorin."
Dodal jsem znatelně tišeji.

Člověka v koutě si nikdo nevšímal. Dokonce i hostinský na něj z vysoka kašlal. No a ještě něž náš hovor mohl pokračovat dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel starý trpaslík, jehož tvář však nešlo zapomenout. Dobromyslný Balin byl nejen uznávaný rádce ale také válečník. Zažil si s Thorinem prvotní setkání s drakem a jeho přítomnost byla povzbudivá.
"Vítej Baline! Posaď se k ohni příteli a ohřej se. Po dlouhé cestě je to příjemné."
Zval hned ke stolu Balina Dori, který byl stejně rád, jako já, že jej vidí. Byla to už nějaká doba, co jsme se naposledy potkali v Modrých horách.

Chvíli jsme dál klábosili nad pivem, než nám hostinský přinesl pořádné klobásy, jakožto předkrm před večeří. Ještě teď se mi na ně sbíhají sliny, když si vzpomenu, jak byly vypečené. Nedostali jsme se však ani do půlky tohoto jídla, sotva každý zhltl jednu klobásu, když dveře opět vrzly a do hostince se procpali další dva trpaslíci.

Óin a Glóin bratři trpaslíci, které jsem neviděl ani nepamatuju.
"Zdá se, že už se tu stihli zabydlet."
Uchechtl se Glóin, když zamířil k našemu stolu.
"Co to....? Ale do kamene s tím to je fuk..."
Mávl nakonec nad celou věcí nahluchlý Óin a zamířil za svým bratrem k našemu stolu. Naše skupina se opět rozrostla.....

Výprava pro staré kosti

Přijde mi to už tak dávno od té doby, co Erebor padl a my přišli o svou domovinu....tehdy jsem tam byl. Stál jsem na těch hradbách mladší, ale ne dost mladý na to, abych byl co platný při obraně našeho města. Nikdy nezapomenu na ten pohled, který se nám s Thorinem naskytl, když se objevil drak....bylo to fascinující ale hlavně děsivé. Nikdy jsem se tak nebál....ano byl to nepřítel, se kterým jsme se nemohli měřit, jak jsme záhy zjistili....tehdy nás vyvázlo jen málo a zemřelo bezpočet.
Od té doby však už uplynuly dlouhé roky a my si zažili i jiné tragédie.
"Ztratili jsme od té doby už dva krále.....Thorin, je jediný, kdo nám zbyl."
Zauvažuju posmutněle. Na druhou stranu můžeme být rádi, že nám zůstal alespoň Thorin. Tak statečně nás vedl, nebýt jeho nedošli bychom tak daleko. Každý trpaslík z Ereboru mu to dluží. Každý by měl vyslyšet jeho volání.
"Jen na mě počkej Thorine. Už jdu."
Se zarputilým výrazem pobídnu do rychlejší chůze svého poníka. Ten chudák je snad skoro tak starý, jako já, takže hnát ho do nějakého vražedného tempa je nemyslitelné.
"Tak zaber kamaráde, už to není tak daleko. Nesmíme zmeškat."
Usměju se na poníka a poplácám ho po krku. V odpověď mi přijde pouze zafrkání a unavené potřesení hlavou. Poník však jde neúprosně dál a ukazuje, že ještě nepatří do starého železa.
"Už je to opravdu dlouho, co jsme se viděli naposledy.....Modré hory nebyly pro mě. Bylo tam hezky to ano, ale na druhou stranu stejně jsem již poslední dobou byl opět na cestách a hledal Thorina. Zajímalo by mě, kde se celou tu dobu toulal."
Zaberu se do vlastních myšlenek, ze kterých mě vytrhne až zařehtání poníka, který mi oznámí, že jsme na dohled od Hůrky.
"Výborně. Hůrka konečně. Ta cesta trvala snad celou věčnost....tak kamaráde ještě pár kroků a pak už si odpočineš v teple stáje, slibuji."
Pobídnu lehce opět poníka a zamířím k bráně Hůrky. Letmo se taky podívám na oblohu, která již temní a navíc to vypadá, že se strhne ještě slejvák.
"Dobrý den vážení pánové, jsem jen unavený starý trpaslík, který chce složit hlavu ve vašem městě, odpočinout si napít se dobrého piva a brzy zase pocestuji dál."
Vysvětlím strážným vlídně a pak zajedu směrem do města. Očima se rozhlížím kolem, než spatřím docela jasně vyhlížející vývěsní štít. U Skákavého poníka.
"Výborně, přesně to je místo, které hledám."
Zavedu do poníka do stáje, kde již je několik dalších zapravených.
"Jak se zdá budeš tu mít společnost, nejspíše nejsme první, kdo tu dorazil."
Odstrojím svého starého přítele a pak se vydám do hospody. Vejdu pomalu a s poklidem a přelétnu hospodu klidnýma moudrýma starýma očima. Krom trochy pozornost se o mě moc lidí nezajímá. Hned si však povšimnu, že nedaleko krbu sedí skupinka trpaslíků, které poznávám. S úsměvem zamířím k nim a přisednu na volné místo.
"Zdravím vás přátelé. Omlouvám se za zpoždění, ale to víte už nejsem nejmladší a tohle dlouhé cestování už pro mé staré kosti zrovna není."
Usměju se vlídně a hned na to si rozhodnu objednat pivo, přece jen nehodlám tu sušit hubu, když mám za sebou takovou cestu.

Velké trpasličí dobrodružství v doprovodu mrzuté trpaslice

Čas v Modrých horách plynul pomalu a jednotvářně. Byla to učiněná nuda pořád dřepět ve městě s Filim jsem už vyvedli každou lumpárnu, která byla možná a naučili se vše, co jsme považovali za důležité.
Od doby, co Alviara odcestovala před pár lety do světa a nás nechala tady na pospas naší mámě tu bylo o dost méně zábavy. Už jsme neměli koho otravovat a z koho si utahovat.....no teda jo měli, ale nebyla to taková zábava, jako škárlit Alvi.
"Tak jo brácho, schválně, kdo trefí plivancem z tohohle mostu starého Garma do té jeho plešky lépe."
Zazářím úsměvem a pak za doprovodu nechutného zvuku natáhnu do pusy chrchel z krku. Podobný zvuk mi napoví, že brácha už se taky připravuje.
"Tži.....dva.....edna.....eď!"
Zahuhláme sborově a pak s dalším zachrchláním oba plivneme z mostu vpřed. Musím říct, že naše plivance letí krásně. Ten můj přistál starému trpaslíkovi na lopatce na kabátci zatímco Fili zasáhl jeho vyleštěnou plešku.
"Vyhrál jsem!"
Zajásá Fili, ale to už se Garma otáčí a hledí směrem nahoru na nás.
"Vy jedni zatracení spratci! Počkejte až vás dostanu pod ruku ostříhám Vám všechny fousy, který ještě ani na těch vašich bradách pořádně nevyrostly!"
Hrozí, ale to už drcnu do bráchy a rozběhnu se rychle přes most pryč do ulic.
"Dělej Fili ještě by nás mohl chytit!"
Houknu na bráchu, který se mi žene v patách. Během pár okamžiků jsme se prohnali tržištěm, kde se Fili na chvíli zastavil a okouněl z dálky na jeden stánek.
"Hele nekoukej tam furt. Jsi z ní úplně mimo! Dělej Fili příjdeme pozdě na večeři a víš, jaká je máma, když někdo příjde pozdě!"
Zatahám ho za rukáv a defakto ho musím táhnout sebou.
"Ale no tak Kili tu chvilku to vydrží.....když ona je tak krásná.....dyť víš jaký má božský......licousy!"
Vzdychne Fili blaženě.
"Jo a taky vím, že kdyby ses k ní přiblížil na pár metrů tak tě její tatík provrtá oštěpem na kance skrz na skrz, jako sele."
"No jo no jo..."
Hučí Fili a hučí skoro celou cestu až domů. Naštěstí na večeři jsme to stihli ještě včas zrovna, když máma chystala na stůl. Nebýt toho, že jsme jí aktivně pomohli, tak bychom určitě slízli pohlavek dřevěnou naběračkou a že je velká a tvrdá....zatracené dubové dřevo....

"Mami neuvěříš co se po městě povídá! Prý náš strýček Thorin chystá výpravu na draka!"
Začnu nadšeně.
"Jo jo chce zpátky získat Erebor a zabít tu potvoru chrlící oheň! Je to super..."
Ještě v odpověď se nám dostalo jen tvrdého pohledu matky, který jasně říkal, že náš názor nesdíli a že naše myšlenky zatrhává ještě než je vyslovíme. Pak ale někdo zaklepe na dveře a dovnitř vstoupí Alviara. Úsměvy se nám opět rozšíří a i máma vypadá o něco mírněji a veseleji.
"Alvi!"
Vyhrkneme radostně a sborově a Filim a jdeme se sní přivítat. Pak se přešlo k večeři a opět jsme nakousli téma náš odchod za strýčkem Thorinem, ale opět jsme se setkali s tvrdým odporem. Máma oponovala, že jsme moc mladí a kdesi cosi.
"Zas tak mladí nejsme mami a je to náš strýček! Když mu nepůjdeme pomoct my tak kdo?! Je to naše povinnost Erebor je naše vlast!"
Oponuji společně s bratrem, ale matka je neústupná. Stejně jako jeho i mne zalije smutek z toho, že nás nechce pustit.
Na rozdíl od Filiho já docela zarytě mlčím, když mluví Alviara s naší matkou. Cítím tíhu toho, že nikam nemůžeme bezmoc svazující ruce někoho, kdo by chtěl pomoci svému rodu.
Až když Alvi domluvila a přimluvila se za nás tak matka povolila, že můžeme jít také.
"Matka nám nevěří, myslí si, že to nezvládneme...kdyby tu nebyla Alvi nepustí nás."
Chmurná myšlenka, ale i tak se mi vrátilo do nálady trochu veselí. Když jsem šel kolem Alvi jen jsem jí poplácal po paži a děkovně na ní kývl.
"Děkujeme Alvi, uvidíš, že toho nebudešlitovat."
Ubezpečím ji a zmizím za Filim ve svém pokoji se připravit na cestu.....

Druhý den brzo ráno jsme už byli vypraveni, sbaleni a připraveni vyrazit na naší dlouhou cestu. Zbývalo jen dojít do stájí pro naše poníky. Vlastně ani nevím, kdy naše rodina získala poníky, matka nám to nikdy neřekla, ale prostě tu byli, tak proč je nevyužít, když nám je máma nacpala.
"Ano my víme mami neboj!"
Houknu na ní po tom, co se za pevného obejmutí rozloučíme a vysedneme na poníky.
"Dobrá.....dobrá.....dobrá...."
Reaguje Fili na matčini neustále vyprovázející upozornění....no a pak už jsme brzy na cestě.
Je toněco dočista jiného, než jsem čekal. Je to zvláštní cestovat najednou pod otevřeným nebem a vidět něco jiného než útroby hory.
Cesta byla dlouhá a časem nás začaly napadat různé hlouposti. No co byla s náma Alvi a tu jsme štvali už kdysi stačí jen oprášit pár starých triků.
"Kili...počkáme až usne a pak jí, jako kdysi ostříháme vlasy!"
Zachichotá se Fili, jako malej. Jen se musím uchechtnout při vzpomínce, jak vypadala tehdy Alvi s tou rozježenou hlavou....jo tak to je když někomu fiknete vlasy tupým nožem na sýr, ale za ten výprask a honičku to stálo....tehdy nás málem máma utopila v sudu.
"Ne....vmyslíme něco lepšího..."
No a v podobném duchu pokračovala celá cesta, občasně někdo....rozhodně nevíme kdo...trefil do hlavy Alvi šiškou....jindy se ozývaly podivné rozhodně nehygienické zvuky, které samozřejmě vydávala jak jinak, než Alvi. No a těch vylomenin by se našlo více.

Všechny myšlenky na ně nás však přešly ve chvíli, kdy jsme dorazili k Hůrce. Městu o tolik jinému, než jsou ty trpasličí.
"Páni..."
Vydechnu s Filim současně uchváceně a pomalu vedu svého poníka za Alviarou do města. Nakonec jsme to zapíchli ve stáji u hostince U Skákavého poníka.
"Vidíš to brachu, to je správná hospoda pro tebe."
Zazubím se na svého poníka, když se starám o to, aby měl vše potřebné, než půjdeme do hostince....
Dovnitř se protlačíme s Filim téměř současně těsně za Alviarou, aby nám něco neuniklo. Úžasle se rozhlížím, jak je tu vše jiné a na můj vkus moc velké. Pohled mi padne okamžitě však k jednomu blízkému stolu, kde poznávám známé tváře.
"Ori!"
Rozesměju se zeširoka a zamířím ke stolu, kde vidím tři známé trpaslíky.
"Že váháš Alvi, dyt to je Ori, Nodi a Dori."
Zavrtí hlavou Fili a bez váhání přisedne k trpaslíkům. Já jen pokrčím rezignovaně rameny a přisednu také.
"Myslím si, že tu nemají důvod být kvůli jiné věci."
Odpovím Alvi a věnuji jí krátký klidný pohled. Tenhle výlet je stále lepší.

Cesta do Hůrky

Je to už nějaký ten pátek, co jsem vyrazil. A pořád se nestalo nic pořádného. Jen cesta, prach a moje myšlenky. Myšlenky na to, jestli bylo nakonec bylo správné odejít od hraničářů... Odejít od Gondoru...
Doteď nevím, jestli to bylo správné nebo ne. Ale jednu věc vím jistě. Za takových podmínek bych tam o moc delší dobu nevydržel.
Cesta už se, ale táhne natolik, že už mi trochu chybí společnost. Lesy jsou mi příjemné a rád tam trávím čas. Ale moc rozhovorů si moc neužiju. Přeci jenom stromy a oheň nejsou úplně upovídaní společníci. Ani nevím jestli pořád ještě umím mluvit.
Za tu dobu už jsem přestal vypadat jako vznešený Ithilienský hraničář (pokud jsem tak vůbec někdy vypadal) a teď by si mě mohl kdokoliv splést s vandrákem. V podstatě úplně bez problémů by mě za něj mohl považovat. Ale pozornému oku pořád neunikne něco, co v pohybech běžný vandrák nemá, jak v chůzi, tak i to, že po oku sleduje neustále svoje okolí.
Jednoho dne narazím u cesty na osobu ve špičatém klobouku, ale ani ji moc nevěnuju pozornost a menším obloukem se chystám ji obejít. A jelikož si postavu moc neprohlížím příjde mi jen jako jeden z desítek podobných lidí co sem za cestu potkal. Když už osobu míjím, promluví na mě. Nečekal jsem to a tak jsem ještě udělal pár kroků než jsem si uvědomil o co jde. Až pak jsem se zastavil a otočil.
"Promiňte, my se známe pane?" Dobrá zpráva je, že pořád umím mluvit. Ale jak mě ten člověk může znát? A vůbec vědět byť jen jméno, natož co jsem zač? Nepříjde mi, že bych ho už někdy viděl i po důkladném prohlídnutí. Při jeho další otázce se na něj jen nechápavě podívám. Sundám si i kápi z obličeje, aby mi šlo vidět do obličeje.
Vzápětí mi ale odpoví na všechny mé otázky. Mithrandir... O něm jsem slyšel legendy a příběhy skoro na každém kroku. Už od dětství. Teď už je jasné, že o mě ví spoustu věcí.
"Mithrandir..." řeknu si spíše pro sebe s trochou úžasu v hlase.
"A co tam uvidím? Koho mám hledat?" začnu čaroděje zasypávat otázkami, ale nevypadal, že by mi chtěl odpovědět a odkráčel si. Navíc i v příbězích o něm byl velmi tajemný. Takže by mi to určitě neřekl i kdybych ho následoval.
Konečně něco pořádného. Něco co vypadá jako to proč jsem odešel z Gondoru. Tuhle šanci si nemůžu nechat ujít. Navíc pokud mi o tom řekl Mithrandir. Už jenom tohle by byl důvod k cestě do Hůrky. Proto jsem se do hůrky samozřejmě vydal.
U brány jsem hlídači řekl, jen to co je nutné aby věděl. To, že už dlouho cestuju a to, že se tu nezdržím více jak pár dní. Ani nevypadal, že by mě podezříval z něčeho jiného. Protože kdo by si něco takového myslel o vandrákovi, který nevypadá vůbec nebezpečně.
Rovnou jsem se vydal do hospody, kam mě poslal Mithrandir. Moc času mi to nezabralo, vývěsní štít s nápisem U skákavého poníka jde vidět celkem zřetelně. Na nic nečekám a nakráčím rovnou do hospody. Po vstupu ze svého obleční otřesu aspoň trochu prachu a špíny.
Prohlédnu si zbytek osazenstva hospody. Nejvíc mě zaujme větší koncentrace trpaslíků u jednoho stolu. Možná tihle jsou ti co mám potkat. Ale kdoví... Proto si vyberu místo v hospodě, tak abych viděl na trpaslíky a nemusel se otáčet a slyšel aspoň trochu, o čem by se mohli bavit (pokud nebudou mluvit moc potichu).