Staří přátelé

Pousměju se na Alviaru, když mne pozdraví a uvelebím svůj starý zadek na lavici, co nejpohodlněji a počkám, až mi také donesou korbel dobrého piva. Plnými doušky si jej už za okamžik dopřávám, abych spláchl ten prach po cestě.
"Ach.....není nad to dát si trochu piva po dlouhé cestě..."
Vydechnu blaženě a téměř spokojeně. Můj pohled však padne ke dveřím, kde už se objevili další dva staří známí.
"Glóin a Óin, zdá se, že se tu objevují samé známé tváře."
Potřesu spokojeně hlavou. Pak jsem přesunul pohled na Oriho.
"Neměj obavu a zachovej trpělivost příteli, on přijde. Nikdy nebyl z těch nejdochvilnějších."
Uchlácholím mladého trpaslíka, ale sám mám v duchu jistou obavu, jestli se tady opravdu Thorin ukáže. Bez něj by byla celá výprava zbytečná.
"A přece i tak je nás tak žalostně málo."
Bodne mne u srdce osten chladu, i naproti tomu se snažím zůstat však optimistický a věřit, že se objeví další a že nezůstaneme v celé věci sami.
"No a co vaše matka mládenci, jak se má?"
Usměju se vlídně na Kiliho a Filiho, je to vlastně i drobné pošťouchnutí a narážka na jejich přítomnost, ale na rozdíl od jiných umím tyto věci hezky zaobalit, aby nebyly tak patrné.

Hospoda plná trpaslíků

Zadívala jsem se na svůj velmi horlivý doprovod a tiše jsem si povzdechla. Ovšem Dori se svým pronesením, mě donutil k veselému úsměvu. Ještě před dvěma lety, bych sebou jen švihla o židly a zůstala mlčky, ale teď ? I když se mi oči stále ještě zvláštně leskly, už jsem se usmívala.
„ Vůbec nejste cizí!“
Ušklíbla jsem se.
„ Jen víc fousatí než minule… co kdyby náhodou jsem se spletla.“
Uchechtla jsem se. Na fousy jsou trpaslíci hákliví, já vím… ale tohle byla poklona. Více méně. Zamávala jsem na hostinského ať mi sem přihodí velké pivo a protáhla jsem si nohy pod stůl, kam jsem vzápětí schovala svojí sekeru. Moc pozornosti příchozím jsem nevěnovala, ovšem jakmile se objevili další trpaslíci, úsměv se mi rozšířil.
„ Ori, neměj strach. Oni přijdou určitě ještě další. A Thorin? Proč by se neukázal, když nás sem volal?“
Sáhla jsem po pivu, dost sebejistě, načež jsem ho dosebe prostě a jednoduše překlopila a vypila. Hostinský to pozoroval, měla jsem pocit, že mu brzy upadne čelist.
„ Co je?! To si nikdy neviděl trpaslici pít?! Přines sem další…“
Podala jsem mu prázdný korbel. Dle jeho výrazu ještě trpaslici nikdy neviděl. Ale co… nic mi potom není.
U stolu se objevil Balin. Neviděla jsem ho už nějakou dobu, vlastně když jsme se viděli naposledy byla ještě moje matka s námi a mě bylo nějakých… Padesát? Zatraceně to už je let… .
„ Dobrý večer, Baline.“
Pozdravila jsem jej a úsmála jsem se. Kdo ví jestli mne ještě pozná. Ani by nemusel, když mě viděl naposledy byla jem ještě… pomalu dítě.
To už před mnou stál druhý korbel a hlavně jídlo. Žaludek se mi nepříjemně stáhl a zaskuhral, když se objevili klobásy.
„ No… jako předkrm je to dobrý…“
Uchechtla jsem se a sáhla po jídle. Dneska mám fakt hlad. Už aby tu byl hlavní chod. Pustila jsem se do jídla a spokojeně si pobrukovala. Sotva jsem dojedla, opět zavrzali dveře, to už jsem se ohlédla. S ještě trochu lepší náladou. Přišli další dva trpaslíci. Ten starší mi někoho připomínal, ale opravdu jsem nemohla donutit svou mysl, aby mi jeho jméno vytanulo v hlavě. Čelo se mi mírně zkrabatilo v zamyšlení, doufám, že nás někdo představí…

Trpaslická sešlost?

Když jsem si sedl do hospody kousek od trpaslíků, po oku jsem sledoval, jestli mě někdo nesleduje nebo se na mě podezřívavě nedívá. Nikoho takového jsem neviděl. A až když sedím a ani ten hostinský si mě nevšimne uvědomím si, že moje "maskování" je dokonalé. Momentálně by nikdo, možná až na Mithrandira neřekl, že ten maník co sedí u stolu vedle nich je něco více než pouhopouhý vandrák co beztak ani nemá na pivo.
A to mi vyhovovalo aspoň budu mít lepší příležitost zjistit, proč mě tady čaroděj vlastně poslal. Zatím se tu nic zvláštního až an těch pár trpaslíků neděje. Hospoda si žije svým vlastním tempem a nikdo nevyčuhuje.
Po chvíli těch pár trpaslíků dostane posily. A to ve velkých počtech. Zaznívají tam spousty jmen a žádné z nich neznám. Teda možná jedno ano. Thorin ... Thorin... To mi něco říká.. Jen si nemůžu za žádnou cenu vzpomenout. Nebyl to nějaký trpasličí básník nebo historik? napadne mě, když si vzpomenu, že to jméno jsem viděl někde napsané.
Zmiňují jej častěji a častěji, možná to nebude ten básník. Kdoví. Třeba to sou právě trpaslíci, kteří jsou důvodem toho, že mě sem Gandalf poslal. Jeden nikdy neví a když je jich tu taková kupa u jednoho stolu, pravděpodobnost stoupá.
Zatím mi, ale nedali důvod je nějakým způsobem kontaktovat. Zatím nějaké jména, kdo kdy příjde, nic veledůležitého neslyším. A slyšet je jde dobře to jo, tak se ani nebojím, že bych něco přeslechl.
Uvědomím si, že tím jak se snažím všechno slyšet jsem celý napnutý a skoro nahnutý přes stůl. Není pro to pražádný důvod, když jsou tak hlasití. Proto si uvolním zatnuté svaly a dost ležérně se opřu, natáhnu nohy a dám jednu přes druhou. Stejně mě všichni mají za vandráka tak proč to nepodpořit?

Skákavý poník plný trpaslíků

Seděl jsem se svými bratry za stolem a popíjeli jsme zdejší pivo. Špatné nebylo, ale k nejlepším mělo také daleko. Každopádně nešlo si nevšimnout nově příchozích. Hospoda totiž na okamžik obrátila pozornost k dveřím, které vrzly, když jimi prošly tři postavy, menšího vzrůstu, než by se dalo očekávat. Samozřejmě v Hůrce se potuloval dostatek hobitů, ale trpaslíci jsou přece jen trošku jiných proporcí. Hold jsme.....hmmm....statnější....ano to je to správné slovo.
Nečekal bych, že první, kdo dorazí po nás bude právě Alviara s Filim a Kilim v těsném závěsu za ním. Bylo docela překvapující vidět tu dva trpaslíky mladší, než jsem byl já sám zvláště, když vím, co vyprávěli o jejich matce Nori a Dori.
Ani tak se však ani jeden z nás neubránil přátelskému úsměvu. Viděl další členy našeho rodu, kteří jsou věrní naší věci bylo......povzbudivé.
Dori se srdečně zasmál nad horlivostí a přesvědčením mladých trpaslíků.
"Samozřejmě, že tu jsme kvůli tomu. A vůbec neváhejte přisedněte. Alviaro děláš, jako byste byli cizí."
Zahláholil zatímco Nori se začal věnovat Kilimu a Filimu.
"Jakto, že vás dva vlastně Dís pustila? Vždyť to je, jako souboj s dalším drakem."
Vyzvídal Nori a usrkával své pivo.

Jako další osoba se do hospody připletl nějaký vandrák. Obyčejný člověk v zaprášeném plášti, jakých tu po okolí potkáte mraky. Kdo by to byl řek, že i on sehraje svou úlohu v celém tomhle příběhu.
Usadil se bokem ale v dobrém výhledu a doslechu od našeho stolu. Nevěnovali jsme mu pražádnou pozornost a vlastně jsme ani nedbali nějak moc na to, abychom se chovali tiše. Jsme trpaslíci, nemáme to prostě v povaze.
"Myslíte, že přijde ještě někdo?"
Vložil jsem se do hovoru také, aby řeč nestála.
"Zajímalo by mě, kdy se tu ukáže Thorin."
Dodal jsem znatelně tišeji.

Člověka v koutě si nikdo nevšímal. Dokonce i hostinský na něj z vysoka kašlal. No a ještě něž náš hovor mohl pokračovat dveře se znovu otevřely a dovnitř vešel starý trpaslík, jehož tvář však nešlo zapomenout. Dobromyslný Balin byl nejen uznávaný rádce ale také válečník. Zažil si s Thorinem prvotní setkání s drakem a jeho přítomnost byla povzbudivá.
"Vítej Baline! Posaď se k ohni příteli a ohřej se. Po dlouhé cestě je to příjemné."
Zval hned ke stolu Balina Dori, který byl stejně rád, jako já, že jej vidí. Byla to už nějaká doba, co jsme se naposledy potkali v Modrých horách.

Chvíli jsme dál klábosili nad pivem, než nám hostinský přinesl pořádné klobásy, jakožto předkrm před večeří. Ještě teď se mi na ně sbíhají sliny, když si vzpomenu, jak byly vypečené. Nedostali jsme se však ani do půlky tohoto jídla, sotva každý zhltl jednu klobásu, když dveře opět vrzly a do hostince se procpali další dva trpaslíci.

Óin a Glóin bratři trpaslíci, které jsem neviděl ani nepamatuju.
"Zdá se, že už se tu stihli zabydlet."
Uchechtl se Glóin, když zamířil k našemu stolu.
"Co to....? Ale do kamene s tím to je fuk..."
Mávl nakonec nad celou věcí nahluchlý Óin a zamířil za svým bratrem k našemu stolu. Naše skupina se opět rozrostla.....

Výprava pro staré kosti

Přijde mi to už tak dávno od té doby, co Erebor padl a my přišli o svou domovinu....tehdy jsem tam byl. Stál jsem na těch hradbách mladší, ale ne dost mladý na to, abych byl co platný při obraně našeho města. Nikdy nezapomenu na ten pohled, který se nám s Thorinem naskytl, když se objevil drak....bylo to fascinující ale hlavně děsivé. Nikdy jsem se tak nebál....ano byl to nepřítel, se kterým jsme se nemohli měřit, jak jsme záhy zjistili....tehdy nás vyvázlo jen málo a zemřelo bezpočet.
Od té doby však už uplynuly dlouhé roky a my si zažili i jiné tragédie.
"Ztratili jsme od té doby už dva krále.....Thorin, je jediný, kdo nám zbyl."
Zauvažuju posmutněle. Na druhou stranu můžeme být rádi, že nám zůstal alespoň Thorin. Tak statečně nás vedl, nebýt jeho nedošli bychom tak daleko. Každý trpaslík z Ereboru mu to dluží. Každý by měl vyslyšet jeho volání.
"Jen na mě počkej Thorine. Už jdu."
Se zarputilým výrazem pobídnu do rychlejší chůze svého poníka. Ten chudák je snad skoro tak starý, jako já, takže hnát ho do nějakého vražedného tempa je nemyslitelné.
"Tak zaber kamaráde, už to není tak daleko. Nesmíme zmeškat."
Usměju se na poníka a poplácám ho po krku. V odpověď mi přijde pouze zafrkání a unavené potřesení hlavou. Poník však jde neúprosně dál a ukazuje, že ještě nepatří do starého železa.
"Už je to opravdu dlouho, co jsme se viděli naposledy.....Modré hory nebyly pro mě. Bylo tam hezky to ano, ale na druhou stranu stejně jsem již poslední dobou byl opět na cestách a hledal Thorina. Zajímalo by mě, kde se celou tu dobu toulal."
Zaberu se do vlastních myšlenek, ze kterých mě vytrhne až zařehtání poníka, který mi oznámí, že jsme na dohled od Hůrky.
"Výborně. Hůrka konečně. Ta cesta trvala snad celou věčnost....tak kamaráde ještě pár kroků a pak už si odpočineš v teple stáje, slibuji."
Pobídnu lehce opět poníka a zamířím k bráně Hůrky. Letmo se taky podívám na oblohu, která již temní a navíc to vypadá, že se strhne ještě slejvák.
"Dobrý den vážení pánové, jsem jen unavený starý trpaslík, který chce složit hlavu ve vašem městě, odpočinout si napít se dobrého piva a brzy zase pocestuji dál."
Vysvětlím strážným vlídně a pak zajedu směrem do města. Očima se rozhlížím kolem, než spatřím docela jasně vyhlížející vývěsní štít. U Skákavého poníka.
"Výborně, přesně to je místo, které hledám."
Zavedu do poníka do stáje, kde již je několik dalších zapravených.
"Jak se zdá budeš tu mít společnost, nejspíše nejsme první, kdo tu dorazil."
Odstrojím svého starého přítele a pak se vydám do hospody. Vejdu pomalu a s poklidem a přelétnu hospodu klidnýma moudrýma starýma očima. Krom trochy pozornost se o mě moc lidí nezajímá. Hned si však povšimnu, že nedaleko krbu sedí skupinka trpaslíků, které poznávám. S úsměvem zamířím k nim a přisednu na volné místo.
"Zdravím vás přátelé. Omlouvám se za zpoždění, ale to víte už nejsem nejmladší a tohle dlouhé cestování už pro mé staré kosti zrovna není."
Usměju se vlídně a hned na to si rozhodnu objednat pivo, přece jen nehodlám tu sušit hubu, když mám za sebou takovou cestu.

Velké trpasličí dobrodružství v doprovodu mrzuté trpaslice

Čas v Modrých horách plynul pomalu a jednotvářně. Byla to učiněná nuda pořád dřepět ve městě s Filim jsem už vyvedli každou lumpárnu, která byla možná a naučili se vše, co jsme považovali za důležité.
Od doby, co Alviara odcestovala před pár lety do světa a nás nechala tady na pospas naší mámě tu bylo o dost méně zábavy. Už jsme neměli koho otravovat a z koho si utahovat.....no teda jo měli, ale nebyla to taková zábava, jako škárlit Alvi.
"Tak jo brácho, schválně, kdo trefí plivancem z tohohle mostu starého Garma do té jeho plešky lépe."
Zazářím úsměvem a pak za doprovodu nechutného zvuku natáhnu do pusy chrchel z krku. Podobný zvuk mi napoví, že brácha už se taky připravuje.
"Tži.....dva.....edna.....eď!"
Zahuhláme sborově a pak s dalším zachrchláním oba plivneme z mostu vpřed. Musím říct, že naše plivance letí krásně. Ten můj přistál starému trpaslíkovi na lopatce na kabátci zatímco Fili zasáhl jeho vyleštěnou plešku.
"Vyhrál jsem!"
Zajásá Fili, ale to už se Garma otáčí a hledí směrem nahoru na nás.
"Vy jedni zatracení spratci! Počkejte až vás dostanu pod ruku ostříhám Vám všechny fousy, který ještě ani na těch vašich bradách pořádně nevyrostly!"
Hrozí, ale to už drcnu do bráchy a rozběhnu se rychle přes most pryč do ulic.
"Dělej Fili ještě by nás mohl chytit!"
Houknu na bráchu, který se mi žene v patách. Během pár okamžiků jsme se prohnali tržištěm, kde se Fili na chvíli zastavil a okouněl z dálky na jeden stánek.
"Hele nekoukej tam furt. Jsi z ní úplně mimo! Dělej Fili příjdeme pozdě na večeři a víš, jaká je máma, když někdo příjde pozdě!"
Zatahám ho za rukáv a defakto ho musím táhnout sebou.
"Ale no tak Kili tu chvilku to vydrží.....když ona je tak krásná.....dyť víš jaký má božský......licousy!"
Vzdychne Fili blaženě.
"Jo a taky vím, že kdyby ses k ní přiblížil na pár metrů tak tě její tatík provrtá oštěpem na kance skrz na skrz, jako sele."
"No jo no jo..."
Hučí Fili a hučí skoro celou cestu až domů. Naštěstí na večeři jsme to stihli ještě včas zrovna, když máma chystala na stůl. Nebýt toho, že jsme jí aktivně pomohli, tak bychom určitě slízli pohlavek dřevěnou naběračkou a že je velká a tvrdá....zatracené dubové dřevo....

"Mami neuvěříš co se po městě povídá! Prý náš strýček Thorin chystá výpravu na draka!"
Začnu nadšeně.
"Jo jo chce zpátky získat Erebor a zabít tu potvoru chrlící oheň! Je to super..."
Ještě v odpověď se nám dostalo jen tvrdého pohledu matky, který jasně říkal, že náš názor nesdíli a že naše myšlenky zatrhává ještě než je vyslovíme. Pak ale někdo zaklepe na dveře a dovnitř vstoupí Alviara. Úsměvy se nám opět rozšíří a i máma vypadá o něco mírněji a veseleji.
"Alvi!"
Vyhrkneme radostně a sborově a Filim a jdeme se sní přivítat. Pak se přešlo k večeři a opět jsme nakousli téma náš odchod za strýčkem Thorinem, ale opět jsme se setkali s tvrdým odporem. Máma oponovala, že jsme moc mladí a kdesi cosi.
"Zas tak mladí nejsme mami a je to náš strýček! Když mu nepůjdeme pomoct my tak kdo?! Je to naše povinnost Erebor je naše vlast!"
Oponuji společně s bratrem, ale matka je neústupná. Stejně jako jeho i mne zalije smutek z toho, že nás nechce pustit.
Na rozdíl od Filiho já docela zarytě mlčím, když mluví Alviara s naší matkou. Cítím tíhu toho, že nikam nemůžeme bezmoc svazující ruce někoho, kdo by chtěl pomoci svému rodu.
Až když Alvi domluvila a přimluvila se za nás tak matka povolila, že můžeme jít také.
"Matka nám nevěří, myslí si, že to nezvládneme...kdyby tu nebyla Alvi nepustí nás."
Chmurná myšlenka, ale i tak se mi vrátilo do nálady trochu veselí. Když jsem šel kolem Alvi jen jsem jí poplácal po paži a děkovně na ní kývl.
"Děkujeme Alvi, uvidíš, že toho nebudešlitovat."
Ubezpečím ji a zmizím za Filim ve svém pokoji se připravit na cestu.....

Druhý den brzo ráno jsme už byli vypraveni, sbaleni a připraveni vyrazit na naší dlouhou cestu. Zbývalo jen dojít do stájí pro naše poníky. Vlastně ani nevím, kdy naše rodina získala poníky, matka nám to nikdy neřekla, ale prostě tu byli, tak proč je nevyužít, když nám je máma nacpala.
"Ano my víme mami neboj!"
Houknu na ní po tom, co se za pevného obejmutí rozloučíme a vysedneme na poníky.
"Dobrá.....dobrá.....dobrá...."
Reaguje Fili na matčini neustále vyprovázející upozornění....no a pak už jsme brzy na cestě.
Je toněco dočista jiného, než jsem čekal. Je to zvláštní cestovat najednou pod otevřeným nebem a vidět něco jiného než útroby hory.
Cesta byla dlouhá a časem nás začaly napadat různé hlouposti. No co byla s náma Alvi a tu jsme štvali už kdysi stačí jen oprášit pár starých triků.
"Kili...počkáme až usne a pak jí, jako kdysi ostříháme vlasy!"
Zachichotá se Fili, jako malej. Jen se musím uchechtnout při vzpomínce, jak vypadala tehdy Alvi s tou rozježenou hlavou....jo tak to je když někomu fiknete vlasy tupým nožem na sýr, ale za ten výprask a honičku to stálo....tehdy nás málem máma utopila v sudu.
"Ne....vmyslíme něco lepšího..."
No a v podobném duchu pokračovala celá cesta, občasně někdo....rozhodně nevíme kdo...trefil do hlavy Alvi šiškou....jindy se ozývaly podivné rozhodně nehygienické zvuky, které samozřejmě vydávala jak jinak, než Alvi. No a těch vylomenin by se našlo více.

Všechny myšlenky na ně nás však přešly ve chvíli, kdy jsme dorazili k Hůrce. Městu o tolik jinému, než jsou ty trpasličí.
"Páni..."
Vydechnu s Filim současně uchváceně a pomalu vedu svého poníka za Alviarou do města. Nakonec jsme to zapíchli ve stáji u hostince U Skákavého poníka.
"Vidíš to brachu, to je správná hospoda pro tebe."
Zazubím se na svého poníka, když se starám o to, aby měl vše potřebné, než půjdeme do hostince....
Dovnitř se protlačíme s Filim téměř současně těsně za Alviarou, aby nám něco neuniklo. Úžasle se rozhlížím, jak je tu vše jiné a na můj vkus moc velké. Pohled mi padne okamžitě však k jednomu blízkému stolu, kde poznávám známé tváře.
"Ori!"
Rozesměju se zeširoka a zamířím ke stolu, kde vidím tři známé trpaslíky.
"Že váháš Alvi, dyt to je Ori, Nodi a Dori."
Zavrtí hlavou Fili a bez váhání přisedne k trpaslíkům. Já jen pokrčím rezignovaně rameny a přisednu také.
"Myslím si, že tu nemají důvod být kvůli jiné věci."
Odpovím Alvi a věnuji jí krátký klidný pohled. Tenhle výlet je stále lepší.

Cesta do Hůrky

Je to už nějaký ten pátek, co jsem vyrazil. A pořád se nestalo nic pořádného. Jen cesta, prach a moje myšlenky. Myšlenky na to, jestli bylo nakonec bylo správné odejít od hraničářů... Odejít od Gondoru...
Doteď nevím, jestli to bylo správné nebo ne. Ale jednu věc vím jistě. Za takových podmínek bych tam o moc delší dobu nevydržel.
Cesta už se, ale táhne natolik, že už mi trochu chybí společnost. Lesy jsou mi příjemné a rád tam trávím čas. Ale moc rozhovorů si moc neužiju. Přeci jenom stromy a oheň nejsou úplně upovídaní společníci. Ani nevím jestli pořád ještě umím mluvit.
Za tu dobu už jsem přestal vypadat jako vznešený Ithilienský hraničář (pokud jsem tak vůbec někdy vypadal) a teď by si mě mohl kdokoliv splést s vandrákem. V podstatě úplně bez problémů by mě za něj mohl považovat. Ale pozornému oku pořád neunikne něco, co v pohybech běžný vandrák nemá, jak v chůzi, tak i to, že po oku sleduje neustále svoje okolí.
Jednoho dne narazím u cesty na osobu ve špičatém klobouku, ale ani ji moc nevěnuju pozornost a menším obloukem se chystám ji obejít. A jelikož si postavu moc neprohlížím příjde mi jen jako jeden z desítek podobných lidí co sem za cestu potkal. Když už osobu míjím, promluví na mě. Nečekal jsem to a tak jsem ještě udělal pár kroků než jsem si uvědomil o co jde. Až pak jsem se zastavil a otočil.
"Promiňte, my se známe pane?" Dobrá zpráva je, že pořád umím mluvit. Ale jak mě ten člověk může znát? A vůbec vědět byť jen jméno, natož co jsem zač? Nepříjde mi, že bych ho už někdy viděl i po důkladném prohlídnutí. Při jeho další otázce se na něj jen nechápavě podívám. Sundám si i kápi z obličeje, aby mi šlo vidět do obličeje.
Vzápětí mi ale odpoví na všechny mé otázky. Mithrandir... O něm jsem slyšel legendy a příběhy skoro na každém kroku. Už od dětství. Teď už je jasné, že o mě ví spoustu věcí.
"Mithrandir..." řeknu si spíše pro sebe s trochou úžasu v hlase.
"A co tam uvidím? Koho mám hledat?" začnu čaroděje zasypávat otázkami, ale nevypadal, že by mi chtěl odpovědět a odkráčel si. Navíc i v příbězích o něm byl velmi tajemný. Takže by mi to určitě neřekl i kdybych ho následoval.
Konečně něco pořádného. Něco co vypadá jako to proč jsem odešel z Gondoru. Tuhle šanci si nemůžu nechat ujít. Navíc pokud mi o tom řekl Mithrandir. Už jenom tohle by byl důvod k cestě do Hůrky. Proto jsem se do hůrky samozřejmě vydal.
U brány jsem hlídači řekl, jen to co je nutné aby věděl. To, že už dlouho cestuju a to, že se tu nezdržím více jak pár dní. Ani nevypadal, že by mě podezříval z něčeho jiného. Protože kdo by si něco takového myslel o vandrákovi, který nevypadá vůbec nebezpečně.
Rovnou jsem se vydal do hospody, kam mě poslal Mithrandir. Moc času mi to nezabralo, vývěsní štít s nápisem U skákavého poníka jde vidět celkem zřetelně. Na nic nečekám a nakráčím rovnou do hospody. Po vstupu ze svého obleční otřesu aspoň trochu prachu a špíny.
Prohlédnu si zbytek osazenstva hospody. Nejvíc mě zaujme větší koncentrace trpaslíků u jednoho stolu. Možná tihle jsou ti co mám potkat. Ale kdoví... Proto si vyberu místo v hospodě, tak abych viděl na trpaslíky a nemusel se otáčet a slyšel aspoň trochu, o čem by se mohli bavit (pokud nebudou mluvit moc potichu).

Začátek nového dobrodružství

Mé toulání po světě trvalo dlouhé tři roky od matčiny smrti. Tři roky jsem se nevracela domů, nebyl k tomu nejmenší důvod. Náš dům zůstal opuštěný a já jsem se necítila na to, že bych se jednou měla objevit na jeho prahu. Jenže po těch letech jsem zatoužila po tom, vidět někoho dalšího ze svého rodu. A věděla jsem, že v jednom domě v Ered Luin budu jistě vítaným hostem, takže se prahu svého vlastního domova mohu vyhnout.
Dís mě vždy měla ráda. Nevím, proč zrovna moje matka byla tak blízkou přítelkyní členům královské rodiny, ale vždy byla v jejich vážnosti. Dokonce i Thorin byl nápomocen mojí matce s mou vlastní výchovou. A já ho vždy považovala za někoho, podobného mému otci. Toho jsem však nikdy nepoznala. Matka o něm nemluvila, a i když jsem se zeptala Dís nebo Thorina, nikdy neodpověděli. Nebylo to příjemné, ale bohužel…
V době, kdy se k nám dostali zprávy o výpravě, kterou Thorin chystá, jsem byla zrovna s Dís. Bylo to nenadálé překvapení. Bohužel u spousty trpaslíků bylo vidět jen trpké pousmání a smíření s tím, že už se domů nevrátí. Že jejich domov je v obležení draka. A dokonce se ozvaly i takové hlasy, jako to, že je tahle výprava šílenství a sebevražda.
Tu zprávu jsme se dozvěděli zrovna v době večeře, kdy jsem já, Dís a její synové seděli okolo kamenného stolu a spořádávali jsme tu malou hostinu, jako vždy. Oba mladí trpaslíci s radostí vyskočili od stolu a hrnuli se připravit se na cestu. Až na to, že jejich matka na to měla trochu jiný názor. Vlastně úplně jiný než měli mladíci.
Na rtech se mi objevil ten večer poprvé pobavený úsměv. Sledovala jsem tváře obou trpaslíků, jak jim veselé úsměvy poklesly do strašně zklamaných. První se ozval nesouhlasně Fili, ten starší z bratrů. Uchechtla jsem se.
„ Proč?“
Vážně jsou jak malé děti. Pozorovala jsem je, včetně jejich maminky, která se zamračila. Tohle ještě šlo.
„ Protože je to nebezpečné. Nikam vás nepustím…“
Zazněla jasná odpověď.
„ Vždyť je to Thorinova výprava na záchranu domova!!“
„ To je pro dospělé trpaslíky, vy jste na takové věci ještě moc mladí. Už jsem řekla…“
Stála si Dís stále za svým. Oba dva se zadívali na mě a já jen rychle zvedla ruce a začala jsem se zvedat od stolu.
„ Na mě se nedívejte, já tam půjdu…“
Ušklíbla jsem se. Ten pohled od Dís asi nikdy nezapomenu. Zpražila mě pohledem, po kterém jsem měla pocit, že i oheň vychrlený samotným drakem je studenější. Zachvěla jsem se, ale sebrala jsem všechnu odvahu, kterou jsem v tu chvíli měla.
„ Dís… na mě tady už nikdo nečeká.“
Zamračila jsem se na ní. A ona pookřála. Změnil se její pohled z nazlobeného do lítostivého. Došla jsem k ní a položila jí ruku na rameno.
„ Vaše matka má pravdu. Je to nebezpečné…“
„ Zrádkyně…“
„ Ještě jsem nedomluvila, Fili.“
Zamračila jsem se na něj, když se nadechoval, že mi předhodí nějakou další ošklivou nadávku. S tím jsem přetočila pozornost zpět k Dís, která se usmívala, jako by dosáhla svého. Asi to bylo velké zklamání, když jsem ve své řeči pokračovala.
„ Má pravdu v tom, že je to nebezpečné, i v tom, že jste docela mladí. Na druhou stranu Dís… Už to dávno nejsou děti. Byla jsem podstatně mladší než oni, když jsem vyrazila na cesty.“
Nastalo ticho. Velké ticho, trochu tíživé.
„ Promiň, Dís, neměla jsem se do toho plést. Jsou to tvé děti. Mě moje matka nezastavila.“
Stáhla jsem ruku z jejího ramene a podívala jsem se na Filiho a Kiliho. Oba stály pár kroků od stolu a pozorovali matku. Čekali, co se bude dít dál. Mlčela dlouho. Kupodivu netrpělivé mládí těch dvou se neprojevilo, nebo alespoň mu nedali šanci. Ale nebylo to ani jejich trpělivostí, protože zrovna oni dva jí moc nepobrali. A já vlastně taky ne. Nakonec ale Dís promluvila.
„ Dohlédni na ně, Alvi.“
Zvedla se od stolu a došla ke svým synům, oba je objala a oni zůstali stát jako opaření. A nakonec ji objali také. U srdce mě bodl nepříjemný malý osten žárlivosti, nějak jsem se na ně nevydržela dívat jen tak, takže jsem odvrátila pohled stranou, dokud tam tak stáli. Po nějaké chvíli je pustila a postrčila ke dveřím.
„ Běžte se přichystat a dobře se vyspěte, zítra budete muset vyrazit velmi brzy na cestu, abyste to stihli až tam, do těch vzdálených krajů.“
Popřáli si navzájem dobrou noc a já jim popřála stejně tak. Když Dís odcházela, zachytila jsem její zkroušený pohled a slzy v očích. Nikdy je nepustila pomalu dál než za hranici města a teď měli odejít na druhou stranu Středozemě a nemuseli se z téhle výpravy vůbec vrátit živí.
„ Neměj strach.“
Naznačila jsem jí, tak aby si toho ti dva nevšimli zrovna ve chvíli, kdy mě Fili sevřel v náručí a silně stiskl.
„ Nechovej se jako malej, zatraceně, nebo začnu litovat toho, že jsem se za vás přimluvila.“
Zavrčela jsem naoko podrážděně a odstrčila ho stranou.
„ Nebudu za vás dva orodovat každou chvíli, jestli něco poštvete, šlapete okamžitě zpátky domů, nebo vám nakopu zadek…“
Založila jsem si ruce na prsou a sledovala jsem ti jejich úšklebky a pošťuchování na mou adresu. Pořád jsou to děti.

Cesta do Hůrky

A tak jsme druhý den po té vyrazili na cestu. Dís nás vyprovázela až na okraj města, kde zůstala stát a sledovala nás, jak mizíme v dálce. Ještě notnou chvíli po tom, co jsme jí zmizeli z očí, tam stála a dívala se na prázdnou cestu, očima plnýma slz a s neurčitou bolestí v srdci, a také pocitem, že se ani jeden z nás už nikdy nevrátí.
My jsme však mezi tím v sedlech poníků, šli vpřed za naším novým dobrodružstvím. Pro většinu naší malé skupinky to bylo první velké dobrodružství a oni si strašně moc představovali, jak jednoduché to bude.
Jak se asi budou tvářit, až nás poprvé zastihne déšť. Až budeme muset zastavit a zajistit si nějaké ty peníze na jídlo a nocleh normální prací. Až zjistí, že taková dobrodružství jsou těžší, než si mysleli. Až nám dojdou peníze, které jsme měli. Až dojde na první boj, který nebude jen taková legrácka za městem s nějakým divokým zvířetem. Budou stále takový vysmátí a rozjaření?
Takové myšlenky a jim podobné se mi honili hlavou. Uvázala jsem si na krk dva malé kluky a slíbila jejich matce, že je přivedu v pořádku zpátky. Což v jistých ohledech může být dost nesplnitelný úkol. Vždyť zatraceně jdeme na draka!
Občas jsem se ohlédla zpět přes rameno, když někdo z nich plácl strašně pitomou hlášku, kterou by žádný jiný dospělí trpaslík nevypustil z pusy a zatoužila jsem po tom je vrátit jejich matce domů, aby ještě chvíli počkali a připravili se trochu víc, na taková dobrodružství. Jenže to už teď nešlo. Nikdy by mě neposlechli. Ne v tomhle ohledu. Snad ale poslechnou Thorina, pokud jim něco přikáže. Snad… Thorin je velká autorita, vlastně jediná, kterou zatím uznávám… Tak snad budou mít Fili a Kili dost rozumu, aby se inspirovali…
Cesta byla dlouhá a náročná. Milwa, můj poník, původně bílá, by si po ní zasloužila dlouhou koupel v řece. Snad bude možnost ji brzy tohle potěšení dopřát.
Nakonec se před námi Hůrka objevila. Jak já byla ráda, že jsme sem dorazili v čas a s mírným předstihem. Ovšem byla jsem si též poněkud nejistá, když jsem viděla pohledy těch dvou.
„ Koukejte se chovat slušně.“
Napomenula jsem je a povzdechem a pobídla jsem Milwu, aby trochu zrychlila. Vážně se nemůžu dočkat, až starost o ně přehodím Thorinovi. I když… on si to jen tak nenechá přehodit. Raději mu nic neříkat. Vždyť to byl jeho nápad uspořádat takovou výpravu, musel počítat s tím, že přijdou i takový blázni a děti. Jako Fili a Kili.
Projeli jsme branou, kterou hlídal strážný, a který se nás jak jinak vyptával na to, co tu chceme, jak dlouho tu budem a tak podobně. Prohlásila jsem, že jen projíždíme a chceme si odpočinout po cestě. Opravdu nepotřebuje vědět, že se tady chystá velká slezina trpaslíků. Alespoň já mu to určitě vykládat nebudu. Též jsem dodala, že se možná zdržíme pár dní, když najdeme dobrý hostinec, načež nás odkázal na několik lokálů, které by za to mohli stát. A mimo jiné zmínil i skákavého poníka. Volba byla jasná, vždyť tam jsme se přeci jen měli setkat.
Jakmile jsem zahlédla vývěsku s poníkem, zamířila jsem rovnou do dvora hospody a zavedla svého poníka do maštale, kde jsem odstrojila sedlo i brašny a vyrazila jsem se svými věcmi do hospody.
A tam už seděli tři další trpaslíci. Ori, Nori a Dori. Zamířila jsem k nim i přes všechny ty pohledy cizích lidí a pozdravila jsem je.
„ Snad tu nejste kvůli Thorinovi!“
Naklonila jsem se k nim, tak aby nás bylo méně slyšet.
„Můžeme se k vám přidat?“

NEOČEKÁVANÉ SETKÁNÍ V HŮRCE

Všechno to tehdy začalo v jedné malé nenápadné vesničce, které místní obyvatelé říkali Hůrka. V trpasličím jazyce má mnohem peprnější název, ale ten Vám zde nebudu uvádět, ještě byste byli pohoršeni a pomysleli si o nás samé nepěkné věci.
Inu a proč naše výprava započala právě zde a ne třeba v Modrých horách? Asi tomu tak chtěla náhoda a nebo možná jeden přechytralý čaroděj, který nás do toho postrčil. Když si na to vše nyní vzpomenu musím se pousmát. Byl jsem tehdy mladý a plný touhy po dobrodružství.
Takže samozřejmě, že když se k nám do Modrých hor doneslo, že Thorin Pavéza svolává všechny, kteří zůstali věrní králi pod horou na velkou výpravu, tak jsem byl s bratry mezi prvními, kteří jsme se vypravili na cestu. Zpráva říkala, že za měsíc proběhne setkání v Hůrce, kterého se Thorin bude účastnit. Moc podrobností tam nebylo, ale srdcem i krví jsme byli z Durinova lidu a tak nám to nedalo jinak, než vyrazit na dlouhou cestu pěšky směrem k Hůrce.
Nebudu vás unavovat tím, jak byla cesta nezáživná a zdlouhavá, ale ukrátili jsme si jí našimi nejlepšími písničkami. Každopádně do Hůrky jsme nakonec dorazili za jednoho deštivého večera. Lilo, jako kdyby se vylívalo z nebes samotné moře a místní, kteří byli dost bláhoví, aby byli v tomhle počasí venku si nás měřili ostražitými pohledy. Tři utrmácené trpaslíky zde asi nikdo nečekal. Byl to mnohem větší zapadákov, než jsem si původně myslel. No a jako správní trpaslíci....teda chci říct unavení pocestní. Jsme to zaklopili do prvního hostince, který jsme našli.

Jmenovalo se to tam U Skákavého poníka a shodou okolností jsme se právě zde měli za pár dní setkat s Thorinem. No tak jsme se zde rozhodli počkat a mezitím si užít zdejšího piva, které bylo relativně obstojné.
Abych nezapomněl jsem Ori a mí bratři jsou Nori a Dori.

Kdybyste mě nepoznali tak jsem ten nejhezčí úplně vpravo. No ale zpět k našemu příběhu.....o dva dny později večer se začali scházet do hostince U Skákavého poníka i další osoby, ale ještě než se k tomu dostaneme, tak Vám musím říct pár věcí, pro urovnání. Nebyl jsem u nich, takže je znám jen z doslechu, ale je to z docela spolehlivých zdrojů, takže se to budu snažit líčit, co nejlépe to půjde.....

O dva týdny dříve v Modrých horách
Kili, Fili a Alviara

Krátce po tom, co jsem s bratry odcestoval směrem k Hůrce se našli i další, kteří chtěli stejně, jako my pomoci Thorinovi. Shodou okolností to byli jeho blízcí příbuzní. Synovci Kili a Fili, jejichž matka byla Dís.

Dís je sestrou Thorina Pavézy a Frerina. Jsou tedy docela blízká královská větev. No a jak už tomu tak bývá, tak právě Dís, která nepobrala krve Durinova lidu o nic méně, než tvrdohlavosti se rozhodla, že své syny na žádnou výpravu nepustí, protože se jí zdáli být moc mladí. Není ani divu, i já jsem starší než oni, ač ne o mnoho.

Oba se samozřejmě matku snažili přesvědčit, aby je pustila, ale nemuselo se tak vůbec stát, nebýt další osoby, která se do toho všeho připletla......Alviara. Velice zajímavá trpaslice, o které se dozvíte více později. Teď Vám musí stačit, že stejně, jako Kili a Fili i ona se chystala na výpravu do Hůrky a navíc se už od útlého věku znala s Kilim a Filim a jejich matkou. No a nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že to byla právě ona, kdo jí umluvil, aby oba mladé trpaslíky pustila s ní.
"Ale dávej na ně pozor Alviaro jsou ještě tam mladí a samá hloupost!"
Varovala Dís Alviaru, když se kolem ní Kili a Fili s úsměvem prosmýkli, aby si to ještě nerozmyslela.
"A brzy se vraťte! A pozdravujte Thorina! A ne že mi tam uděláte ostudu chlapci! Nezapomínejte na slušné vychování před strýčkem!"
Dís jmenovala i další důležité věci, na které by mladí trpaslíci neměli zapomínat a proto se snažili, co nejrychleji vyrazit na svou cestu směr Hůrka....

Nedaleko Hůrky o dva dny dříve
Gandalf a Morgen

Docela nedaleko Hůrky zrovna cestoval po blízké Divočině jeden relativně bezvýznamný tulák. Kápě mu zakrývala obličej a luk, který mu visel na zádech se zdál být spíše na okrasu, než že by měl být nějakou hrozbou. Kde kdo by jej mohl mít za obyčejného vandráka, který je rád, že žije, ale takoví, jako třeba moudrý čaroděj, který na něj narazil u cesty vědí jinou pravdu.
"Jsi daleko od domova Morgene."
Pravil Gandalf hlubokým hlasem zpod svého šedého špičatého klobouku, když zastavil tváří v tvář Ithilienskému hraničáři.
"Co je mi známo, tak Ithilienští hraničáři chrání území Gondoru."
Na čarodějově moudré tváři se objevil lehký úsměv.
"Možná tomu však tak chtěl osud, že jsi právě nyní a právě zde. Říkají mi Gandalf, v zemích Gondoru jsem znám spíše, jako Mitharndir."
Narovnal se Gandalf do své plné výše a šedivý plnovous mu splýval po hrudníku.

"Pokud máš odvážné srdce a máš rád dobrodružství, pak bych doporučil navštívit zítra večer hospodu U Skákavého poníka v Hůrce. Je to vesnice nedaleko a možná budeš překvapen, co tě tam potká."
Usmál se Gandalf na Morgena a pak pomalu vyrazil po cestě zase dál.
"Na viděnou Morgene."
Rozloučil se s pak si to štrádoval dál po cestě neznámo kam......

HOBIT: PAMĚTI DURINOVA LIDU

Je to již dávno, co se tento příběh stal, ale i tak mi dovolte vám jej vyprávět. Tehdy jsem byl ještě mlád a Durinův lid si zažíval ty nejtěžší časy. Hrdí trpaslíci pocházející z velkého a mocného města Ereboru se mohli pyšnit nezměrným bohatstvím, krásnou kulturou, rozkvétajícím obchodem a vážeností, kterou jim mohli závidět i samotní elfové.
Drahé kovy a drahokamy byly sortiment, který uměli zpracovat k dokonalosti a mohl se jim v tom rovnat jen málokdo. Tehdá ještě vládl pod horou král Thrór.

Jeho lid doloval hluboko v hoře. Trpaslíci byli známi svou odvahou pro dolování v těch nejnebezpečnějších podmínkách, které by jiní neriskovali. Bohatství trpaslíků se rozšiřovalo s každou chvílí, kterou kopali hlouběji do hory. Lidské město Dol, které se rozprostíralo pod horou z obchodu s trpaslíky z Ereboru velmi profitovalo a zažívalo blahobyt.
A pak se to jednoho dne stalo......jeden z trpaslíků v šachtě našel drahokam, jako žádný jiný.....našel Arcikámen. Byl to nádherný drahokam, kterému se nemohl jiný rovnat.

Král Thrór z něj byl tak nadšený, že se rozhodl udělat z něj symbol moci Ereboru. Kámen byl zasazen do královského trůnu, kde měl všem, kteří předstoupí před krále ukazovat, moc a bohatství Ereboru. Zprvu měli trpaslíci ze svého nového klenotu radost. Měli něco, co nikdo jiný a mohli se tím pyšnit a dokonce i elfové se mohli jen závistivě dívat.
Vše mohlo být tak krásné a blahobytné, ale pak přišla do říše zhouba a smrt.....přišel on Šmak. Obrovský drak chrlící oheň, kterého přitáhlo bohatství Ereboru a Arcikámen k Osamělé hoře. A tehdy začalo peklo. Všude byl oheň. Lidé z Dol i trpaslíci z Ereboru se snažili draka zastavit bojovat s ním, vším co měli. Bojovníci umírali, salvy šípů, čepele, sekery i kopí se od drakových šupin odrážely a černými šípy, které mohly prorazit drakův pancíř se nedařilo trefit a střel bylo příliš málo.

Oheň zaplavil Dol, a oheň zaplavil i Erebor. Šmak byl nelítostný a krutý. Zabíjel, co potkal. Pálil, co mohl.....a nakonec trpaslíkům nezbylo nic jiného, než ustoupit a uprchnout. Byli donuceni opustit svůj domov. Museli pryč z Ereboru, stali se z nich vyhnanci bez domova. Král Thranduil se k nim postavil zády. Nepomohl jim v bitvě proti drakovi ani jim neposkytl útočiště, které zbytek Durinova lidu potřeboval. A tak trpaslíci vedeni Thrórovým synem Thráinem a jeho synem Thorinem hledali nový domov. Thrór měl díky Arcikameni zatemněnou mysl a zlomené srdce nad ztrátou domova.
A tak nakonec došel Durinův lid k zoufalému řešení své bezvýchodné situace. Rozhodli se dobít zpět Khazad-dûm, který byl znám již spíše, jako Morie zamořená skřety. Velká a krvavá bitva byla v horách o toto prastaré sídlo trpaslíků svedena, ale bohužel byla trpaslíky prohrána....skřetů bylo příliš mnoho a trpaslíků příliš málo, i když bojovali udatně.

Během bitvy byl také zabit král Thrór a nebýt vedení, jeho vnuka, patrně by bitva skončila mnohem větším masakrem. Zbytek Durinova lidu bitvu přežil a zahnal skřety do tunelů, ale Khazad-dûm byl pro ně nyní nedosažitelný. Ztratili krále Thróra a jeho následník a synl Thráin po otcově smrti zešílel a zmizel zbytku svého lidu v horách. A jeho osud je neznámý.
Tak zůstalo na mladém Thorinovi Pavézovi, aby vedl dál svůj lid......byla to těžká cesta plná překážek a trpaslíci doposud nenalezli svůj nový domov. Časem se Durinův lid rozpadl a někteří z nich našli útočiště v Modrých horách. Jiní prchli do Železných hor ke svým příbuzným. A někteří, jako Thorin. Bloumali světem a hledali....hledali cestu domů.....a tady začíná náš neobyčejný příběh skupiny obyčejných trpaslíků, kterým změnil jeden čaroděj život.
Věřím, že mnozí vám vyprávěli podobný příběh, ale věřte mi ten můj je ten pravý a takový, jaký vám budu vyprávět jste ještě neslyšeli.

Paměti Durinova lidu
Kapitola I.
Ori z lidu Durinova