Začátek nového dobrodružství

Mé toulání po světě trvalo dlouhé tři roky od matčiny smrti. Tři roky jsem se nevracela domů, nebyl k tomu nejmenší důvod. Náš dům zůstal opuštěný a já jsem se necítila na to, že bych se jednou měla objevit na jeho prahu. Jenže po těch letech jsem zatoužila po tom, vidět někoho dalšího ze svého rodu. A věděla jsem, že v jednom domě v Ered Luin budu jistě vítaným hostem, takže se prahu svého vlastního domova mohu vyhnout.
Dís mě vždy měla ráda. Nevím, proč zrovna moje matka byla tak blízkou přítelkyní členům královské rodiny, ale vždy byla v jejich vážnosti. Dokonce i Thorin byl nápomocen mojí matce s mou vlastní výchovou. A já ho vždy považovala za někoho, podobného mému otci. Toho jsem však nikdy nepoznala. Matka o něm nemluvila, a i když jsem se zeptala Dís nebo Thorina, nikdy neodpověděli. Nebylo to příjemné, ale bohužel…
V době, kdy se k nám dostali zprávy o výpravě, kterou Thorin chystá, jsem byla zrovna s Dís. Bylo to nenadálé překvapení. Bohužel u spousty trpaslíků bylo vidět jen trpké pousmání a smíření s tím, že už se domů nevrátí. Že jejich domov je v obležení draka. A dokonce se ozvaly i takové hlasy, jako to, že je tahle výprava šílenství a sebevražda.
Tu zprávu jsme se dozvěděli zrovna v době večeře, kdy jsem já, Dís a její synové seděli okolo kamenného stolu a spořádávali jsme tu malou hostinu, jako vždy. Oba mladí trpaslíci s radostí vyskočili od stolu a hrnuli se připravit se na cestu. Až na to, že jejich matka na to měla trochu jiný názor. Vlastně úplně jiný než měli mladíci.
Na rtech se mi objevil ten večer poprvé pobavený úsměv. Sledovala jsem tváře obou trpaslíků, jak jim veselé úsměvy poklesly do strašně zklamaných. První se ozval nesouhlasně Fili, ten starší z bratrů. Uchechtla jsem se.
„ Proč?“
Vážně jsou jak malé děti. Pozorovala jsem je, včetně jejich maminky, která se zamračila. Tohle ještě šlo.
„ Protože je to nebezpečné. Nikam vás nepustím…“
Zazněla jasná odpověď.
„ Vždyť je to Thorinova výprava na záchranu domova!!“
„ To je pro dospělé trpaslíky, vy jste na takové věci ještě moc mladí. Už jsem řekla…“
Stála si Dís stále za svým. Oba dva se zadívali na mě a já jen rychle zvedla ruce a začala jsem se zvedat od stolu.
„ Na mě se nedívejte, já tam půjdu…“
Ušklíbla jsem se. Ten pohled od Dís asi nikdy nezapomenu. Zpražila mě pohledem, po kterém jsem měla pocit, že i oheň vychrlený samotným drakem je studenější. Zachvěla jsem se, ale sebrala jsem všechnu odvahu, kterou jsem v tu chvíli měla.
„ Dís… na mě tady už nikdo nečeká.“
Zamračila jsem se na ní. A ona pookřála. Změnil se její pohled z nazlobeného do lítostivého. Došla jsem k ní a položila jí ruku na rameno.
„ Vaše matka má pravdu. Je to nebezpečné…“
„ Zrádkyně…“
„ Ještě jsem nedomluvila, Fili.“
Zamračila jsem se na něj, když se nadechoval, že mi předhodí nějakou další ošklivou nadávku. S tím jsem přetočila pozornost zpět k Dís, která se usmívala, jako by dosáhla svého. Asi to bylo velké zklamání, když jsem ve své řeči pokračovala.
„ Má pravdu v tom, že je to nebezpečné, i v tom, že jste docela mladí. Na druhou stranu Dís… Už to dávno nejsou děti. Byla jsem podstatně mladší než oni, když jsem vyrazila na cesty.“
Nastalo ticho. Velké ticho, trochu tíživé.
„ Promiň, Dís, neměla jsem se do toho plést. Jsou to tvé děti. Mě moje matka nezastavila.“
Stáhla jsem ruku z jejího ramene a podívala jsem se na Filiho a Kiliho. Oba stály pár kroků od stolu a pozorovali matku. Čekali, co se bude dít dál. Mlčela dlouho. Kupodivu netrpělivé mládí těch dvou se neprojevilo, nebo alespoň mu nedali šanci. Ale nebylo to ani jejich trpělivostí, protože zrovna oni dva jí moc nepobrali. A já vlastně taky ne. Nakonec ale Dís promluvila.
„ Dohlédni na ně, Alvi.“
Zvedla se od stolu a došla ke svým synům, oba je objala a oni zůstali stát jako opaření. A nakonec ji objali také. U srdce mě bodl nepříjemný malý osten žárlivosti, nějak jsem se na ně nevydržela dívat jen tak, takže jsem odvrátila pohled stranou, dokud tam tak stáli. Po nějaké chvíli je pustila a postrčila ke dveřím.
„ Běžte se přichystat a dobře se vyspěte, zítra budete muset vyrazit velmi brzy na cestu, abyste to stihli až tam, do těch vzdálených krajů.“
Popřáli si navzájem dobrou noc a já jim popřála stejně tak. Když Dís odcházela, zachytila jsem její zkroušený pohled a slzy v očích. Nikdy je nepustila pomalu dál než za hranici města a teď měli odejít na druhou stranu Středozemě a nemuseli se z téhle výpravy vůbec vrátit živí.
„ Neměj strach.“
Naznačila jsem jí, tak aby si toho ti dva nevšimli zrovna ve chvíli, kdy mě Fili sevřel v náručí a silně stiskl.
„ Nechovej se jako malej, zatraceně, nebo začnu litovat toho, že jsem se za vás přimluvila.“
Zavrčela jsem naoko podrážděně a odstrčila ho stranou.
„ Nebudu za vás dva orodovat každou chvíli, jestli něco poštvete, šlapete okamžitě zpátky domů, nebo vám nakopu zadek…“
Založila jsem si ruce na prsou a sledovala jsem ti jejich úšklebky a pošťuchování na mou adresu. Pořád jsou to děti.

Cesta do Hůrky

A tak jsme druhý den po té vyrazili na cestu. Dís nás vyprovázela až na okraj města, kde zůstala stát a sledovala nás, jak mizíme v dálce. Ještě notnou chvíli po tom, co jsme jí zmizeli z očí, tam stála a dívala se na prázdnou cestu, očima plnýma slz a s neurčitou bolestí v srdci, a také pocitem, že se ani jeden z nás už nikdy nevrátí.
My jsme však mezi tím v sedlech poníků, šli vpřed za naším novým dobrodružstvím. Pro většinu naší malé skupinky to bylo první velké dobrodružství a oni si strašně moc představovali, jak jednoduché to bude.
Jak se asi budou tvářit, až nás poprvé zastihne déšť. Až budeme muset zastavit a zajistit si nějaké ty peníze na jídlo a nocleh normální prací. Až zjistí, že taková dobrodružství jsou těžší, než si mysleli. Až nám dojdou peníze, které jsme měli. Až dojde na první boj, který nebude jen taková legrácka za městem s nějakým divokým zvířetem. Budou stále takový vysmátí a rozjaření?
Takové myšlenky a jim podobné se mi honili hlavou. Uvázala jsem si na krk dva malé kluky a slíbila jejich matce, že je přivedu v pořádku zpátky. Což v jistých ohledech může být dost nesplnitelný úkol. Vždyť zatraceně jdeme na draka!
Občas jsem se ohlédla zpět přes rameno, když někdo z nich plácl strašně pitomou hlášku, kterou by žádný jiný dospělí trpaslík nevypustil z pusy a zatoužila jsem po tom je vrátit jejich matce domů, aby ještě chvíli počkali a připravili se trochu víc, na taková dobrodružství. Jenže to už teď nešlo. Nikdy by mě neposlechli. Ne v tomhle ohledu. Snad ale poslechnou Thorina, pokud jim něco přikáže. Snad… Thorin je velká autorita, vlastně jediná, kterou zatím uznávám… Tak snad budou mít Fili a Kili dost rozumu, aby se inspirovali…
Cesta byla dlouhá a náročná. Milwa, můj poník, původně bílá, by si po ní zasloužila dlouhou koupel v řece. Snad bude možnost ji brzy tohle potěšení dopřát.
Nakonec se před námi Hůrka objevila. Jak já byla ráda, že jsme sem dorazili v čas a s mírným předstihem. Ovšem byla jsem si též poněkud nejistá, když jsem viděla pohledy těch dvou.
„ Koukejte se chovat slušně.“
Napomenula jsem je a povzdechem a pobídla jsem Milwu, aby trochu zrychlila. Vážně se nemůžu dočkat, až starost o ně přehodím Thorinovi. I když… on si to jen tak nenechá přehodit. Raději mu nic neříkat. Vždyť to byl jeho nápad uspořádat takovou výpravu, musel počítat s tím, že přijdou i takový blázni a děti. Jako Fili a Kili.
Projeli jsme branou, kterou hlídal strážný, a který se nás jak jinak vyptával na to, co tu chceme, jak dlouho tu budem a tak podobně. Prohlásila jsem, že jen projíždíme a chceme si odpočinout po cestě. Opravdu nepotřebuje vědět, že se tady chystá velká slezina trpaslíků. Alespoň já mu to určitě vykládat nebudu. Též jsem dodala, že se možná zdržíme pár dní, když najdeme dobrý hostinec, načež nás odkázal na několik lokálů, které by za to mohli stát. A mimo jiné zmínil i skákavého poníka. Volba byla jasná, vždyť tam jsme se přeci jen měli setkat.
Jakmile jsem zahlédla vývěsku s poníkem, zamířila jsem rovnou do dvora hospody a zavedla svého poníka do maštale, kde jsem odstrojila sedlo i brašny a vyrazila jsem se svými věcmi do hospody.
A tam už seděli tři další trpaslíci. Ori, Nori a Dori. Zamířila jsem k nim i přes všechny ty pohledy cizích lidí a pozdravila jsem je.
„ Snad tu nejste kvůli Thorinovi!“
Naklonila jsem se k nim, tak aby nás bylo méně slyšet.
„Můžeme se k vám přidat?“

NEOČEKÁVANÉ SETKÁNÍ V HŮRCE

Všechno to tehdy začalo v jedné malé nenápadné vesničce, které místní obyvatelé říkali Hůrka. V trpasličím jazyce má mnohem peprnější název, ale ten Vám zde nebudu uvádět, ještě byste byli pohoršeni a pomysleli si o nás samé nepěkné věci.
Inu a proč naše výprava započala právě zde a ne třeba v Modrých horách? Asi tomu tak chtěla náhoda a nebo možná jeden přechytralý čaroděj, který nás do toho postrčil. Když si na to vše nyní vzpomenu musím se pousmát. Byl jsem tehdy mladý a plný touhy po dobrodružství.
Takže samozřejmě, že když se k nám do Modrých hor doneslo, že Thorin Pavéza svolává všechny, kteří zůstali věrní králi pod horou na velkou výpravu, tak jsem byl s bratry mezi prvními, kteří jsme se vypravili na cestu. Zpráva říkala, že za měsíc proběhne setkání v Hůrce, kterého se Thorin bude účastnit. Moc podrobností tam nebylo, ale srdcem i krví jsme byli z Durinova lidu a tak nám to nedalo jinak, než vyrazit na dlouhou cestu pěšky směrem k Hůrce.
Nebudu vás unavovat tím, jak byla cesta nezáživná a zdlouhavá, ale ukrátili jsme si jí našimi nejlepšími písničkami. Každopádně do Hůrky jsme nakonec dorazili za jednoho deštivého večera. Lilo, jako kdyby se vylívalo z nebes samotné moře a místní, kteří byli dost bláhoví, aby byli v tomhle počasí venku si nás měřili ostražitými pohledy. Tři utrmácené trpaslíky zde asi nikdo nečekal. Byl to mnohem větší zapadákov, než jsem si původně myslel. No a jako správní trpaslíci....teda chci říct unavení pocestní. Jsme to zaklopili do prvního hostince, který jsme našli.

Jmenovalo se to tam U Skákavého poníka a shodou okolností jsme se právě zde měli za pár dní setkat s Thorinem. No tak jsme se zde rozhodli počkat a mezitím si užít zdejšího piva, které bylo relativně obstojné.
Abych nezapomněl jsem Ori a mí bratři jsou Nori a Dori.

Kdybyste mě nepoznali tak jsem ten nejhezčí úplně vpravo. No ale zpět k našemu příběhu.....o dva dny později večer se začali scházet do hostince U Skákavého poníka i další osoby, ale ještě než se k tomu dostaneme, tak Vám musím říct pár věcí, pro urovnání. Nebyl jsem u nich, takže je znám jen z doslechu, ale je to z docela spolehlivých zdrojů, takže se to budu snažit líčit, co nejlépe to půjde.....

O dva týdny dříve v Modrých horách
Kili, Fili a Alviara

Krátce po tom, co jsem s bratry odcestoval směrem k Hůrce se našli i další, kteří chtěli stejně, jako my pomoci Thorinovi. Shodou okolností to byli jeho blízcí příbuzní. Synovci Kili a Fili, jejichž matka byla Dís.

Dís je sestrou Thorina Pavézy a Frerina. Jsou tedy docela blízká královská větev. No a jak už tomu tak bývá, tak právě Dís, která nepobrala krve Durinova lidu o nic méně, než tvrdohlavosti se rozhodla, že své syny na žádnou výpravu nepustí, protože se jí zdáli být moc mladí. Není ani divu, i já jsem starší než oni, ač ne o mnoho.

Oba se samozřejmě matku snažili přesvědčit, aby je pustila, ale nemuselo se tak vůbec stát, nebýt další osoby, která se do toho všeho připletla......Alviara. Velice zajímavá trpaslice, o které se dozvíte více později. Teď Vám musí stačit, že stejně, jako Kili a Fili i ona se chystala na výpravu do Hůrky a navíc se už od útlého věku znala s Kilim a Filim a jejich matkou. No a nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že to byla právě ona, kdo jí umluvil, aby oba mladé trpaslíky pustila s ní.
"Ale dávej na ně pozor Alviaro jsou ještě tam mladí a samá hloupost!"
Varovala Dís Alviaru, když se kolem ní Kili a Fili s úsměvem prosmýkli, aby si to ještě nerozmyslela.
"A brzy se vraťte! A pozdravujte Thorina! A ne že mi tam uděláte ostudu chlapci! Nezapomínejte na slušné vychování před strýčkem!"
Dís jmenovala i další důležité věci, na které by mladí trpaslíci neměli zapomínat a proto se snažili, co nejrychleji vyrazit na svou cestu směr Hůrka....

Nedaleko Hůrky o dva dny dříve
Gandalf a Morgen

Docela nedaleko Hůrky zrovna cestoval po blízké Divočině jeden relativně bezvýznamný tulák. Kápě mu zakrývala obličej a luk, který mu visel na zádech se zdál být spíše na okrasu, než že by měl být nějakou hrozbou. Kde kdo by jej mohl mít za obyčejného vandráka, který je rád, že žije, ale takoví, jako třeba moudrý čaroděj, který na něj narazil u cesty vědí jinou pravdu.
"Jsi daleko od domova Morgene."
Pravil Gandalf hlubokým hlasem zpod svého šedého špičatého klobouku, když zastavil tváří v tvář Ithilienskému hraničáři.
"Co je mi známo, tak Ithilienští hraničáři chrání území Gondoru."
Na čarodějově moudré tváři se objevil lehký úsměv.
"Možná tomu však tak chtěl osud, že jsi právě nyní a právě zde. Říkají mi Gandalf, v zemích Gondoru jsem znám spíše, jako Mitharndir."
Narovnal se Gandalf do své plné výše a šedivý plnovous mu splýval po hrudníku.

"Pokud máš odvážné srdce a máš rád dobrodružství, pak bych doporučil navštívit zítra večer hospodu U Skákavého poníka v Hůrce. Je to vesnice nedaleko a možná budeš překvapen, co tě tam potká."
Usmál se Gandalf na Morgena a pak pomalu vyrazil po cestě zase dál.
"Na viděnou Morgene."
Rozloučil se s pak si to štrádoval dál po cestě neznámo kam......

HOBIT: PAMĚTI DURINOVA LIDU

Je to již dávno, co se tento příběh stal, ale i tak mi dovolte vám jej vyprávět. Tehdy jsem byl ještě mlád a Durinův lid si zažíval ty nejtěžší časy. Hrdí trpaslíci pocházející z velkého a mocného města Ereboru se mohli pyšnit nezměrným bohatstvím, krásnou kulturou, rozkvétajícím obchodem a vážeností, kterou jim mohli závidět i samotní elfové.
Drahé kovy a drahokamy byly sortiment, který uměli zpracovat k dokonalosti a mohl se jim v tom rovnat jen málokdo. Tehdá ještě vládl pod horou král Thrór.

Jeho lid doloval hluboko v hoře. Trpaslíci byli známi svou odvahou pro dolování v těch nejnebezpečnějších podmínkách, které by jiní neriskovali. Bohatství trpaslíků se rozšiřovalo s každou chvílí, kterou kopali hlouběji do hory. Lidské město Dol, které se rozprostíralo pod horou z obchodu s trpaslíky z Ereboru velmi profitovalo a zažívalo blahobyt.
A pak se to jednoho dne stalo......jeden z trpaslíků v šachtě našel drahokam, jako žádný jiný.....našel Arcikámen. Byl to nádherný drahokam, kterému se nemohl jiný rovnat.

Král Thrór z něj byl tak nadšený, že se rozhodl udělat z něj symbol moci Ereboru. Kámen byl zasazen do královského trůnu, kde měl všem, kteří předstoupí před krále ukazovat, moc a bohatství Ereboru. Zprvu měli trpaslíci ze svého nového klenotu radost. Měli něco, co nikdo jiný a mohli se tím pyšnit a dokonce i elfové se mohli jen závistivě dívat.
Vše mohlo být tak krásné a blahobytné, ale pak přišla do říše zhouba a smrt.....přišel on Šmak. Obrovský drak chrlící oheň, kterého přitáhlo bohatství Ereboru a Arcikámen k Osamělé hoře. A tehdy začalo peklo. Všude byl oheň. Lidé z Dol i trpaslíci z Ereboru se snažili draka zastavit bojovat s ním, vším co měli. Bojovníci umírali, salvy šípů, čepele, sekery i kopí se od drakových šupin odrážely a černými šípy, které mohly prorazit drakův pancíř se nedařilo trefit a střel bylo příliš málo.

Oheň zaplavil Dol, a oheň zaplavil i Erebor. Šmak byl nelítostný a krutý. Zabíjel, co potkal. Pálil, co mohl.....a nakonec trpaslíkům nezbylo nic jiného, než ustoupit a uprchnout. Byli donuceni opustit svůj domov. Museli pryč z Ereboru, stali se z nich vyhnanci bez domova. Král Thranduil se k nim postavil zády. Nepomohl jim v bitvě proti drakovi ani jim neposkytl útočiště, které zbytek Durinova lidu potřeboval. A tak trpaslíci vedeni Thrórovým synem Thráinem a jeho synem Thorinem hledali nový domov. Thrór měl díky Arcikameni zatemněnou mysl a zlomené srdce nad ztrátou domova.
A tak nakonec došel Durinův lid k zoufalému řešení své bezvýchodné situace. Rozhodli se dobít zpět Khazad-dûm, který byl znám již spíše, jako Morie zamořená skřety. Velká a krvavá bitva byla v horách o toto prastaré sídlo trpaslíků svedena, ale bohužel byla trpaslíky prohrána....skřetů bylo příliš mnoho a trpaslíků příliš málo, i když bojovali udatně.

Během bitvy byl také zabit král Thrór a nebýt vedení, jeho vnuka, patrně by bitva skončila mnohem větším masakrem. Zbytek Durinova lidu bitvu přežil a zahnal skřety do tunelů, ale Khazad-dûm byl pro ně nyní nedosažitelný. Ztratili krále Thróra a jeho následník a synl Thráin po otcově smrti zešílel a zmizel zbytku svého lidu v horách. A jeho osud je neznámý.
Tak zůstalo na mladém Thorinovi Pavézovi, aby vedl dál svůj lid......byla to těžká cesta plná překážek a trpaslíci doposud nenalezli svůj nový domov. Časem se Durinův lid rozpadl a někteří z nich našli útočiště v Modrých horách. Jiní prchli do Železných hor ke svým příbuzným. A někteří, jako Thorin. Bloumali světem a hledali....hledali cestu domů.....a tady začíná náš neobyčejný příběh skupiny obyčejných trpaslíků, kterým změnil jeden čaroděj život.
Věřím, že mnozí vám vyprávěli podobný příběh, ale věřte mi ten můj je ten pravý a takový, jaký vám budu vyprávět jste ještě neslyšeli.

Paměti Durinova lidu
Kapitola I.
Ori z lidu Durinova