Hluční trpaslíci
Alviara a Kili

"Jooooo......no to byly ale časy to ti povím!"
Hláholil motající se Glóin, který právě vpadl do pokoje div neurval dveře s pantů.
"Hehe no to teda to jsou věci, na který se nazpomíná......heh koukej ty dvě děcka už zařezávaj."
Chechtal se Óin, který se potácel hned za svým společníkem. Pak někdo přivalil do pokoje ještě Bombura, který vypadal, že vůbec nevnímá a padl do první postele, která byla poblíž naštěstí na ní nikdo nespal.
"Tóž a co takhle si ještě jednu takú zazpívat?!"
Rozpřáhl Glóin ruce div Óina neporazil.
"Raději zalehni a nekrákorej ještě nám upadnou ušiska."
Šklebil se ve dveřích Dwalin. Rozhodně se nedalo říci, že by zde byl nějak velký klid. A po schodech bylo slyšet dupat další páry nohou. Šlo jen doufat, že se všichni do jednoho pokoje nevejdete.

Rozprava s Alviarou

"Pokud zemře Thorin budeme mrtví pravděpodobně všichni."
Odvětil jsem se smířeností a klidem v hlase. S rukama za hlavou jsem se dlouze nadechl. Věděl jsem, že to, co Alviara říká je pravda.
"Jsem si toho vědom. Cesta bude těžká, ale s tím jsem do toho všichni přece šli. Ne každý krok může být jednoduchý."
Musel jsem se pousmát a mírně jsem kývl hlavou.
"Je pravda, že Fili není nejtišší spáč, ale i tak mám raději klid. Navíc nepočítal bych, že ta banda bude hned spát až příjde."
Ušklíbl jsem se. Vím, jak to bylo, když jsme chodili do hospody s přáteli my. Nikdy jsem nešli spát a ten pokoj bych nikdy ráno uklízet nechtěl. Joooo zlaté časy, teď mě čekají úplně jiné dny.
"Co si o téhle celé výpravě vlastně myslíš ty?"

Rozprava s Kilim

Ušklíbla jsem se lehce nad tím, co řekl.
„ Ty mi teda přeješ, Kili… Pokud Thorin zemře, budu mrtvá taky. Protože je to má povinnost položit za něj život, jako za svého krále a stejně tak za jeho dědice.“
Povzdechla jsem si a zavrtěla jsem hlavou. Já královskou rodinu padnout nenechám, ať to vidí jak chce kdo chce. Když zmínil svou mámu, smutně jsem se pousmála, ale přikývla jsem. Má matka už se nikdy do království pod horou nepodívá.
„ Čeká nás teď dost těžký úkol a to přejít přes celou středozem. Některá místa jsou víc nebezpečná, než se zdají a mohl by to být opravdu velký problém je projít. Cestovala jsem dost na to, abych věděla, že ne všude v klidu projdeme, i když sebou máme čaroděje…“
Zadívala jsem se na strop.
„ Já nevím jak ty, ale většinu času jsem spala po hospodách nebo na cestách v různých společnostech, myslím, že pár chrápajících trpaslíků už na tom nic nezmění…“
Zívla jsem a koutkem oka jsem se podívala Kiliho směrem.

Rozprava s Alviarou

Zadíval jsem se na Alviaru a mírně zavrtěl hlavou.
"Jak by to vypadalo, kdybychom s Filim zůstali vzadu a Thorin za naši věc položil život. Jakého krále by z nás vybrali? Jak by se na nás díval náš rod? Jako na zbabělce, kteří jen urvali kus moci.....ne Alviaro, právě my musíme stát Thorinovi po boku stůj co stůj. Je to naše krev a krev není voda."
Sám sobě jsem zněl najednou o něco dospěleji, než obvykle, takže to mě samotného trošku zaskočilo. Pousmál jsem se a znovu ulehl a zavřel oči.
"Už se těším, až bude zase vše normální. Až budeme moci vzít mámu domů.....s trochou štěstí časem dobudeme zpět i Mlžné hory."
Nadhodil jsem další sen budoucnosti a dlouze jsem vydechl.
"Měli bychom se trošku vyspat, než dorazí zbytek v mnohem opilejším stavu."
Zívl jsem, dole bylo slyšet stále, že je tam dost bujaré veselí.

S Kilim

Pozorovala jsem Kiliho. Musela jsem se ušklíbnout.
„ Říkala jsem velký střet, ne skřet. Na velikosti skřeta přece nezáleží… Vyčisti si uši.“
Rozesmála jsem se a pohled odvrátila zpět ke stropu.
„ Stejně mě to mrzí. Nebylo jednoduché to opustit, ale … zůstat tam by pro mě znamenalo, ztratit sebe samu. Nechtěla jsem toho nakonec litovat.“
Dala jsem si ruce za hlavu. Na tom stropě nebylo nic zajímavého, ale to po celém pokoji taky ne. Jediné rozptýlení byl v tuhle chvíli Kili, ale zírat po něm mi přišlo hloupé.
„ Až se vrátí král pod horou, všechno se znovu spraví. Trpaslíci se vrátí domů a znovu zažehnou své kovárny. Tak jak to má být… Ale do té doby je ještě spousta času, překážek a kdo ví čeho dalšího, co nás ještě čeká.“
S výdechem jsem se přetočila na bok čelem ke Kilimu a zívla jsem.
„ Ale Thorin má v něčem pravdu… jste jeho poslední dědici. Děti nemá, pokud se s ním něco stane, tvůj bratr, popřípadě i ty máte právo na trůn pod horou. Alespoň jeden z vás by měl být v bezpečí…“
Trochu jsem se zamračila. Možná byla chyba je v tom podporovat. Ale znám jejich pocity. Nikdy bych nevydržela sedět doma, když bych věděla, že někdo tady bojuje za to, abychom mohli zpět do svého království.

Rozprava s Alviarou

Zhluboka jsem se nadechl a dál jsem se díval do stropu.
"Mmmh, asi se nedivím, že nás považuje za moc mladé, naše štěstí, že je nás tak málo a potřebuje každou ruku. A co se skřetů týče, je jedno jestli je malej, nebo velkej, pořád je to škřet, kterému s radostí vrazím meč hluboko do krku."
Odvětil jsem dostatečně jistě. Pak jsem natočil na chvíli zase hlavu trošku k ní.
"To nic, s Filim jsme se s tím srovnali a máš pravdu, máma by tě asi nepustila i kdyby tě měla přikovat k posteli."
Pousmál jsem se.
"Jo máma....co asi teď dělá. Určitě si o nás dělá starosti, jestli jsme celí."
Pousmál jsem se nad tou myšlenkou a zavřel oči.
"Až bude tahle výprava za námi. Trpaslíkům se vrátí jejich váženost a sláva. Opět budeme mít krále pod horou a skřeti zalezou do svých děr. Vyženeme je z našich prastarých území a opět ukážeme, čeho jsme schopni."
Mluvil jsem sebejistě a klidně, jako by to bylo něco, co by se mělo jistojistě už zítra stát.

Rozmluva s Kilim

„ Ztráta Ereboru zasáhla každého, kdo tam žil. Většina přišla o všechno co měla, často o příbuzné, přátele... Máma přišla o manžela v bitvě o Bránu Morie, tedy na pláních Azanulbizar, když se pokoušeli dobít jiné, skřety zamořené, trpasličí království. Byl to Thorinův mladší bratr.“
Dívala jsem se na strop. Nebyl to můj otec, narodila jsem se skoro dvacet let na to. Nejspíš se nikdy nedozvím, kdo je vlastně můj otec. Matka už nežije a já byla její největší tajemství…
„ To se ještě chvíli nedočkáš. Čeká nás cesta přes celou středozem, nebezpečnými územími… jen cesta tam bude dost těžká… Ty a Fili jste nikdy nevytáhli paty z Ered Luin, nediv se, že mám obavy… setkali jste se jen s tamními věcmi, nejčastěji zvířaty, sem tam skřet… Ale velký střet?“
Obrátila jsem k němu hlavu a tiše jsem si povzdechla.
„ Thorin není rád, že jsme tady. I mě považuje za moc mladou… nebo možná to, že jsem žena…“
Povzdechla jsem si.
„ Nejsem domácí puťka… jak si mě vychovali… tak mě mají… neměl mě pouštět do kovárny.“
Ušklíbla jsem se a znovu jsem se podívala do stropu, ke kterému jsem vztáhla ruku s matčiným prstenem.
„ Nikdy mě nebavilo okopávat matčiny záhonky… těch posledních pár let, co jí zbývalo a co jsem s ní byla… bylo dlouhých… a ty roky po její ztrátě byli snad ještě delší. Nemohla jsem zůstat doma… bylo tam prázdno a záhonky, které měla ráda… ale mě to nikdy nic neříkalo.“
Otočila jsem prstenem dokola a pak položila ruku na břicho.
„ Promiň, že jsem se tehdy nerozloučila osobně… ale něco mi říkalo, že minimálně tvoje mamka by se mě snažila zastavit… Nechtěla jsem další pláč a prosby…“
Znovu jsem sklouzla pohledem k němu.

Rozprava s Alviarou

"Nemyslím si, že bys za to mohla. Spíše.....je už takový...ztráta Ereboru ho prý hodně zasáhla. Říkal to Balin."
Nadechl jsem se a dál hleděl do stropu. Ušklíbl jsem se.
"Tak ne o nás, ale z naší mámy. Dobře."
Odtušil jsem. Bylo to vlastně úsměvné, alespoň někdo nám trošku věří.
"Jooo na tom něco bude. Už aby nad Ereborem zase vlála naše vlajka....zatracený drak."
Zabručel jsem pro sebe a slétl očima zase k Alviaře.
"I tak nedělám si iluze, že by ta výprava nebyla obtížná. Fili je více optimistický, ale já vím kolik nás je a že jdeme na draka. Každá další ruka může znamenat rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem."
Byl jsem si až příliš dobře vědom toho, že nás moc není. Není tolik šílenců, kteří by nás následovali, i když máme sebou Gandalfa. Mnozí jej mají však právem za podivína, takže nám to zase tolik na důvěryhodnosti nepřidává.
"Má vlastně taková hrstka šanci dobít Erebor od draka?"
Měl jsem pochyby, kdo by taky ne.....ne Thorin je neměl nikdy jsem ho neviděl váhat, vždy věděl, co dělat.

S Kilim

„ Nepotřebuji, aby se měnil. Vlastně to ani nechci. Ale kdysi byl… byl mi otcem. Nevím, co jsem provedla, že semnou sotva promluví.“
Zamračila jsem se.
„ A odradit tě taky nepotřebuju… jasně, že mám strach z vaší matky, pokud se vám něco stane, odskáču to tak, ale co už… Budu doufat, že jste už dost staří a dost rozumní, aby to ty vaše krky vydržely tam kde jsou, neusmažené, neukousnuté a nevypárané….“
Pokrčila jsem rameny, načež jsem si dala ruce za hlavu a zadívala se na strop.
„ Ano, to je pravda, jestli Erebor někdo získá, bude to on.“
Pokývla jsem hlavou a zívla jsem.
„ Jen škoda, že se toho nedožila matka… myslím, že by brány Ereboru toužila znovu vidět…“

Rozprava s Alviarou

"Hmmmchfff......Thorin se už nikdy nezmění. Ale alespoň víš co od něj čekat, vždy byl takový....ale nedivím se mu. Ztratil domov a nikdy vlastně nový nenašel."
Odpověděl jsem jí a díval jsem se s rukama za hlavou do stropu.
"Nikdo nepředpokládal, že cesta bude lehká. A vím, co nás čeká na jejím konci. Všichni do toho jdeme s vědomím, že se nemusíme vrátit. Jestli mě chceš od cesty odradit, tak na to jsi měla myslet trošku dřív."
Odtušil jsem s pobaveným úsměvem na tváři.
"Na druhou stranu, pokud někdo dokáže získat Erebor zpátky, tak je to Thorin."
V tomhle jsem si z nějakého důvodu byl více, než jistý.