Neočekávaná návštěva

Trpaslíci, Gandalf a Bilbo

A tak jsme se uchýlili do této malé hospůdky, která ani zdánlivě nepřipomínala trpasličí hostince, které byly vždy několikrát větší, celé z kamene a vše tam teklo doslova proudem. Tady se sice pilo také obstojně, ale na druhou stranu ani hobiti se nemohli měřit spotřebou piva a alkoholu trpaslíkům.
Většina z nás se usadila ke stolu ke korbelu piva, abychom spláchli prach z cesty. Jen Thorin se pohyboval bokem od nás, jakoby o něčem přemýšlel. Na Alviařinu žádost jen pokývl hlavou, než odešla nahoru si také odpočinout. Byla asi jediná, kdo v tuto chvíli řešil pokoj. No a první nejmenší kamínek padl na Glóina, který se měl, jako první vypravit k hobitovi.
Soucítil jsem s ním, nestihl si pořádně ani vypít pivo, ale na druhou stranu nahradit jsem jej opravdu nechtěl. A tak odešel Glóin a nějaký čas po něm šli Óin a Bifur.....pak jsem postřehl, že odešel taky Balin.....po něm za nějaký čas vyrazili i Fili a Kili....Dwalin následoval....nedlouho po té zmizel též Bofur a Bombur a pak už byla řada na nás. Šel jsem já, Nori a Dori, po nás měli přijít už jen Alviara a Thorin.

Když odešla předposlední skupina společně s Orim zamířil Thorin nahoru za Alviarou. Zabouchal na její dveře svou mohutnou pěstí.
"Všichni ostatní už jsou pryč, připrav se vyrážíš za chvíli."
Oznámil a pak mohla slyšet, jak zase schází dolů. Nejspíše se stále nevzdával naděje, že Gandalf se opět objeví ještě, než bude muset za hobitem také. Je také dost možné, že si dá docela na čas, ale takový prostě Thorin Pavéza byl.

Inu a když nakonec vyrazila i Alviara nahoru do kopečku směr hobitův příbytek, už byla venku pěkná tma. Cesta ubíhala, kroutila se mezi jednotlivými norami, které hobiti obývali až jí dovedla ke dveřím, které vám z dálky ukazoval Gandalf.
Nebylo pochyb, že je zde správně.

Na dveřích byla vyrytá uvítací značka, kteoru nešlo přehlédnout. Těžko říci, jestli to bylo dílo Gandalfa, nebo někoho z ostatních trpaslíků, ale ti by si něco takového asi před svým hostitelem nedovolili.....i když....
Po zaklepání bylo chvíli ticho, pak se ozýval hrozný humbuk a pak se otevřely dveře a v nich stal malý mladý hobit.

Jeho výraz jasně říkal, jak je nadšen, že se mu do domu cpe už třináctý trpaslík.
"No to mě podrž další trpaslík."
Posteskl si nešťastně a pohlédl na Alviaru.
"Předpokládám, že jsi také viděl pozvání, o kterém nic nevím, že. Fajn fajn pojď dál.
Povzdechl si rezignovaně a ustoupil ze dveří. Patrně nepoznal, že je Alviara žena. Z útrob domu se ozýval hrozný humbuk.
"Ehm...omluvte mne, musím se jít na něco podívat..."
Zvedl v upozornění ukazováček a pak odběhl někam chodbou a dál byl slyšet smích trpaslíků a lamentování nebohého hobita, kterému byl právě okupován dům.

Hobitín

Cesta do Hobitína byla náročná. Přeci jen jsem si neodpočinula ani u Skákavého poníka a vlastně ani v Ered Luin. Vždyť jsem tam přijela a víceméně hned jela zase pryč. Byla jsem tam jednu noc. Jsem na cestách už … moc dlouho. A teď mě čeká ještě další a velmi dlouhá.
„ Thorine, dole pod kopcem je hospoda. Potřebuju se trochu vyspat, v posteli jsem ležela jednu noc v Ered Luin a před tím tři měsíce na cestách s karavanou.“
Zívla jsem, když jsem si postěžovala. Ale upozornila jsem aspoň na hospodu.
„ Pojedu za tím hobitem s poslední skupinkou. Aspoň budu mít čas na chvíli zastavit a Milwa si chvíli odpočine.“
Přejela jsem poníkovi po hřívě a poplácala ji po krku.
„ Čeká nás další dlouhá cesta, Milwo.“
Pousmála jsem se. Musím přiznat, že se těším. Uvidím Erebor. Nikdy jsme neměla příležitost podívat se na naše království zevnitř. Jen z dálky jsem viděla horu. Kraj tam prý od dob co zmizeli trpaslíci, strádal. Snad se navrátí s trpaslíky i jeho sláva.
Jakmile se Gandalf odpojil od naší kompanie, tiše jsem si povzdechla. Cestovat s čarodějem bude… zvláštní. Objeví se, kdy se mu zlíbí a pak si zase zmizí… Není to příjemné.
Ovšem, když se Thorin zmíní o tom, jak budeme postupovat v příchodu k hobitovi, všechny naděje na klidný odpočinek, zmizí. Tiše si povzdechnu.
„ No nic, teplá postel bude, až budeme mít zpátky Erebor.“
Uchechtla jsem se. Protáhla jsem se a jakmile jsme zastavili u hospody, svezla jsem se dolů. Uvázala jsem Milwu u ostatních poníků a vyrazila jsem do hospody. Plán v tom, že pojedu s posledními, pořád platí.
„ Hospodský, káď horké vody.“
Hodila jsem mu dost velkou minci, aby pohnul.
„ Rovnou tam dones večeři a pivo.“
Protáhla jsem se. Kéž by vyšla ta postel. Kéž by.
„ Postel budu muset vynechat… Thorine, dojdi pro mě než bude vycházet předposlední skupina ať se připravím a nezdržuju. Prosím.“
Hotová věc. Vím, že bych králi neměla nic přikazovat, ale … tohle byla prosba no ne? Sebrala jsem svoje brašny a vyrazila za vanou horké vody. Jen ať to ten hostinký nezdržuje.

Na cestě do Hobitína s Šedým poutníkem a bandou trpaslíků

Trpaslíci a Gandalf

Thorin vypadal, že mu bylo jasné, že rozmluvit něco Alviaře byla marná věc. Nad její poznámkou o kovadlině se jen s povzdechem usmál a zamířil ke Gandalfovi a ostatním.
Fili, Kili a brzy i ostatní byli připraveni na to vyrazit opět na cestu, protože si u hostinského opatřili potřebné zásoby. Řekl bych, že tu toho k jídlu hostinskému moc nezůstalo, ale když jsem se na něj podíval nevypadalo to, že by mu to nějak extra vadilo.
Zamířili jsme ke svým poníkům a Gandalf ke svému koni. Osedlali jsme a vyrazili kupředu směr Hobitín.
Atmosféra byla chvíli napnutá ale postupně se uvolnila, přešla do veselejší, někteří z nás si povídali, jiní prozpěvovali a další si prostě užívali cesty, jako takové.
"Až budeme v Hobitíně Thorine bude se už určitě smrákat. Půjdu si ještě něco zařídit, ale vy se držte plánu a navštivte onoho hobita přijdu za vámi.....a jak nad tím tak uvažuju zkuste se u něj prosím objevovat průběžně, přece jen.....asi nebude psychicky připraven na tak velkou návštěvu. Popíšu vám, která nora to je."
Pak už se Gandalfův hlas ztišil a já z jeho hovoru s Thorinem již neslyšel skoro nic.
Den ubíhal a my se přiblížili Hobitínu. Kraj byl větší, než jsem si ho představoval, ale Hobitín bylo hezké místo a vůbec jsem se hobitům nedivil, že se jim odsud moc nechtělo a raději tu zestárli.

Ilustrační obrázek Hobitína

"No výborně brzy tam budeme, tady se naše cesty rozdělí Thorine, nechte mi něco od večeře také a chovejte se slušně."
Usmál se Gandalf vědoucně a pohlédl na celou naší kumpanii. Pak ukázal na noru v dálce na kopci a sám se rozjel po cestě jiným směrem.....začínalo se smrákat.
"Dobře bando....budeme tam chodit po jednom až dvou, jak si Gandalf přeje. Zbytek zatím počká pod kopcem v hostinci, pokud tu nějaký mají. Budeme tam docházet zhruba do patnáct minut, až uvidíte, že ten před vámi vešel dovnitř a chvíli tam pobyl vyrazte, já půjdu, jako poslední v naději, že nás mezitím dožene Gandalf. Ten čaroděj se pořád někde rád potuluje."
Zabručel Thorin dostatečně zřetelně.
Hobiti mezitím již zavírali své nory a užívali si poklidu večera, nebo byli v místní hospodě. Jen nás ještě čekal naprosto neočekávaný večer....

Dno Pytle

U Skákavého poníka

„ Thorine, moc dobře víš, že tohle na mě fungovat nebude. Jistě, trpaslic není mnoho, ale já se rozhoduji sama za sebe a svůj osud jsem si vybrala. Jestli je to lehkovážné, neměl si mě nikdy pustit ke kovadlině…“
Pozorovala jsem ho, když se mi snažil domluvit. Jistě, nezakázal mi to, ale říkat mi abych nebyla lehkovážná?
Dívala jsem se na ten jeho pohled, když sledoval Kiliho a Filiho. Byl na ně hrdý. Velmi. Musím přiznat, že trošku žárlím. Na mě už nemá být kdo hrdý. Matka se odebrala k Durinovi a můj otec? Kdo ví, kde je mu konec. Nikdy se o mě nestaral, tak co je mi po tom.
„ Zlomit se nenechají. Na to jsou moc hrdí, tak jako jejich celá rodina. Ale… Smrt se na hrdost neptá.“
Zamračila jsem se. Nakonec jsem zakroutila hlavou a tiše si povzdechla.
„ Zvládneme to a vrátíme se domů, do Ereboru.“
Zadívala jsem se rozhodnutě na Thorina a pak i na celou naší partii. Byli tady za stejným cílem jako my, jenom ti lidé tomu kazili vzhled. Opravdu se mi nelíbilo, že tu byli a měli jít s námi. Ne… Příčilo se mi to.
Když si táhle povzdechl nad tím, co jsem řekla o Modrých horách, ruka s prstenem mi sjela ke krku a sevřela medailonek. Odvrátila jsem bolestný pohled, od něj i od skupiny. Přesto jsem si všimla toho jeho bolestného zamračení, které následovalo jen… Chápu.
Chvíli mi trvalo než jsem znovu sebrala svou hrdost a pohled mi ochladl. Thorin zavelel k odchodu a já neměla moc potíží k tomu připravit se, jen jsem došla k hospodskému pro nějaké zásoby a posbírala jsem své věci.
Měla jsem času ale dost, protože se čekalo na Orsena a toho koňáka. Rozhodnutí Thorina mě překvapilo. Opravdu je nechal hledat? Měli tu být a jestli to vzdali dřív než jsme vůbec vyrazili, neměli tady co dělat. Nakrčila jsem nesouhlasně nos, ale neřekla jsem vůbec nic, je to jeho rozhodnutí. Jen jsem sledovala jak Morgen ochotně odchází do patra. Takže jsme se lidí zbavili ještě dříve než jsme vyrazili na výpravu, krása!
„ Ano Glóine, máš pravdu, už se nevrátí.“
Zavrtěla jsem hlavou a sklouzla pohledem ke Gandalfovi. Neřekla jsem nic, jen jsem vyrazila za Milwou, abych ji přichystala na cestu. Z brašny jsem jí vytáhla jablko a podala jí ho.
„ Dlouho jsme se v pohodlí nezdrželi, Milwo, já vím. Ale vynahradím ti to až se vrátíme domů. Zůstaneme na jednom místě aspoň dva týdny.“
Uchechtla jsem se a utáhla jsem jí sedlo, připevnila brašny a srovnala třmeny. Vyvedla jsem Milwu stranou, aby tam ostatní měli víc místa. Pozorovala jsem ostatní, jak se chystají, připravená na cestu a uvažovala nad tím, jestli se opravdu vrátíme všichni…

Buď zdráv Skákavý Poníku

Morgen, Trpaslíci a Gandalf

Orsen zmizel nahoře po schodech do svého pokoje, aby si ještě před cestou odpočal. Patrně si plně neuvědomil, že přece jen za hodinu již vyrážíme směr Hobitín. Pozoroval jsem jej trošku zmateným pohledem. Mezitím se setkal Éothédův pohled s tím Gandalfovým. Éothéd chtěl být vůči Orsenovi lhostejný a neřešit jeho chybu, nicméně Gandalfův lehce zamračený přísný pohled jej přiměl zvednout se od stolu a s omluvou zamířit nahoru po schodech Orsena zkontrolovat.
Míjely další dlouhé minuty a hovory mezi námi se pomalu vlekly, předávali jsme si novinky, bavili se mezi sebou, a přemýšleli nahlas i v duchu o naší výpravě. Jen Morgen zamyšleně seděl bokem a vše sledoval. Možná se ještě vzpamatovával po rvačce, kdo ví.
Thorin si k Alviaře mírně povzdechl.
"Neříkám, že nejsi stejně dobrá, jako kdokoli jiný zde, ale jsi trpaslice a na takových jako jsi ty závisí osud celé naší rasy. Nemůžeš si dovolit být.....lehkovážná."
Upozornil tě mírně, ale Alviara věděla, že jí cestu tak jako tak zakazovat nebude.
"Dís byla vždy velmi starostlivá žena. Proto chtěla, abys na ně dohlédla....neboj se jsou sice mladí, ale zlomit se jen tak nenechají."
Usmál se Thorin bylo vidět, že na své synovce je opravdu pyšný. Přece jen byli jednou z mála rodinné krve, která mu ještě zbyla.
Další výdech našeho vůdce byl pomalý a táhlý. Jeho obočí se bolestně stáhlo, když nad poznámkou Alviary jen mírně pokývl hlavou.
"Chápu."
Nakonec se otočil ke zbytku výpravy. Hodina téměř minula.
"Gandalfe čas vypršel musíme jít, pokud máme vyzvedávat ještě toho Vašeho pulčíka."
Oznámil Thorin. Gandalf se podíval ke schodišti a pak s lehkým kývnutím vstal a zadíval se na Morgena.
"Morgene jdi se prosím podívat po Orsenovi a Éothédovi. Pokud utekli zkus je dohnat a domluvit jim, pokud ne zjisti, co se stalo. Jsi hraničář doženeš je nejrychleji z nás. Ať tak či onak vezmi si zde pak koně a dožeň nás. Počítám, že z Hobitína budeme odjíždět nad ránem."
Morgen chvíli přemýšlel ale nakonec přikývl a rozloučil se s vámi, dlouhými skoky zmizel v patře zatímco my jsme se začali chystat k odchodu a sedlat venku poníky.
"Povídám, že ti už se nevrátí Gandalfe, můžeme je rovnou vyškrtnout ze smlouvy."
Zahláholil Glóin s úšklebkem, když utahoval popruh svému poníkovi.
"Inu to teprve uvidíme."
Odtušil Gandalf mírně a nasedl na svého koně, počkal na nás ostatní a pak vyrazil směr Hobitín.

U Skákavého poníka

„ Ano mají, a proto tu jsou. A stejně tak mám právo tady být já.“
Dívala jsem se na tu naši kompanii a poslouchala jsem co mi říká.
„Thorine… co bych tam dělala? Vyšívala?“
Zamračila jsem se.
„ Jsem stejně dobrá, jako kdokoliv tady… A po kom to můžu mít… Co já vím? Matka byla spíš ten uzavřený typ… Sice bojovnice, ale vždy byla spíš ta zdrženlivá…A otec? Kdo ví…“
Mávla jsem rukou. Zadívala jsem se na dva bratry u hostinského, když jsem tak uvažovala nad tím, čí povahu vlastně můžu mít.
„ Kili a Fili jsou skoro o deset let starší, než jsem byla já, když jsem vyrazila na své cesty. Je čas, aby si taky okusili svět tam venku… Jen mě trochu děsí to, jak mne Dís požádala, aby se vrátili domů.“
Odvrátila jsem pohled stranou, někam úplně mimo, jako bych se najednou podívala někam strašně daleko.
„ V Modrých horách mě už nic nečeká.“
Jiskra v očích mi trochu pohasla. A úsměv, co jsem měla na rtech, zmizel. Vrátila jsem se pohledem i myšlenkami k Thorinovi.

U Skákavého Poníka - Rozhovor s Thorinem

Alviara

Když Fili a Kili odešli řešit zásoby s hostinským, který byl již opět vstřícný, Thorin se na Alviaru zadíval.
"Mají právo tu být, stejně jako kdokoli z ostatních, kteří přišli z našeho rodu."
Odpověděl Thorin a mírně podezíravě se zadíval přes její rameno směrem na lidskou část vaší družiny. Pak opět pohlédl na Alviaru.
"Alespoň na cestě dospějí.....navíc pamatuji doby, kdys nebyla o nic lepší. Navíc starosti si dělat musím Alviaro. Jsi trpaslice, měla bys být v Modrých horách s Dís a ne tady na cestě do bitvy."
Ztišil hlas a mírně se zachmuřil. Pak se pomalu nadechl.
"Ychh....ale vím, že s tebou stejně nepohnu, ve svých názorech jsi, jako skála z mithrilu....zajímalo by mě po kom to máš......ano Dís....už je to dlouho, co jsem tam zavítal. Doufám, že až skončí tato výprava, tak se bude moci i s Filim a Kilim přestěhovat do našeho domova. Trpaslíci budou opět leštěni do slávy, jako kdysi."
Usmál se nostalgicky.
"Až bude po všem zastavím se v Modrých horách neboj."
Ubezpečil ji.

U Skákavého poníka

„ Semnou si starosti dělat nemusíš, Thorine.“
Přivítala jsem se s ním stejným gestem, jako to udělal on mě a taktéž jsem mu pohlédla do očí. Tohle je vážně všechno, co mi po těch letech, co jsme se neviděli řekne?
„ Na rozdíl tady od těch dvou, které maminka odmítala pustit, protože jsou to ještě děti…“
Opáčila jsem směrem k Filimu a Kilimu. Jakmile ti dva vyrazí za hostinským, povzdechnu si a znovu se vrátím pohledem k Thorinovi.
„ Tohle nebyl nejlepší nápad… Pořád se chovají jako děti…“
Povzdechla jsem si. Najednou jsem slyšela, jak mi Dís připomínala, ať se vrátí domů. Otřepala jsem se.
„ Dís posílá pozdravy, Thorine. Měl bys za ní zase jednou přijet.“
Předala jsem mu pozdrav, který pro něj měla jeho sestra.