Hledání pomocníka
Ester

”Tak v runové magii. Pěkné.” Pronese uznale a vykouzlí na své tváři úsměv.
”Bylo mi hned jasné, že ve vás něco je. Přežít náročnou přeměnu, neproměnit se přitom v lupa, není jen tak jednoduché. Chce to mít silného ducha.” Něco podobného ti říkal i Blake.
Napil ze své sklenice a bylo na něm vidět, jak si onen šílený nápoj naprosto neskutečně vychutnává. A ty tak dostáváš naprosto obtížný úkol to vypít, protože by jej to s velkou pravděpodobností urazilo, kdybys udělala pravý opak.

”Jste si vědoma, že je pevnost poněkud velmi rozsáhlá?” Zeptá se s jistou starostí v hlase, protože zná velmi dobře cenu, kterou si magii žádá.

”Tak to mně opravdu těší, že jsem byl takto schopen posloužit. A prý že sbírám samou veteš.” Zazubil se a na malou chvíli si v něm viděla onoho medojeda, kterým byl.
Jen kývne souhlasně hlavou a ty vidíš, jak se dme pýchou. Jeho dovednosti budou využity i na něco jiného, než jen spravování kostí a léčení zranění.

”Doporučil bych vám, abyste zašla za Dariem. Je vám věrný a stačí mu říct, udělá bez zbytečného reptání, co se po vás chce.” Navrhne ti přátelsky a jeho pohled spočine na tvé sklenici v očekávání.
”Najdete ho ve druhém patře, první dveře nalevo.”

Jak na hlídačky
~Dr. Doolittle~

Usmála jsem se, protože mě doktor potěšil tím, že si nějakou krev dal stranou. V podstatě to byla i taktika lovců, a pokud jedna z knih, které jsem kdysi dávno četla, nelhala, tak na nesnášenlivost kožoměnců vůči stříbru přišel lovec úplně náhodou. Při zkoumání vzorku krve, který se mu podařilo získat, omylem převrhl stříbrný pohár, který spadl rovnou do krve. Nastala dosti nepěkně syčivá reakce, kdy se krev přiškvařila k poháru. Do té doby bylo jedinou možností, jak zabít kožoměnce, useknout hlavu.

"Nejsou to přímo vábničky," upřesnila jsem. "Jsem dost zběhlá v runové magii, díky mé minulosti," zakoulela jsem očima, protože bylo hodně členů smečky, kterým to stále nešlo přes srst. Naštěstí doktor nebyl jedním z nich a měla jsem pocit, že jej to naopak fascinovalo. Předtím jsem byla obyčejný člověk, který neměl proti kožoměnci nebo jinému tvoru absolutní šanci, a přitom jsem se jim dokázala vyrovnat.
"Bude to něco jako hlídací magie. V okolí pevnosti vytvořím propojenou síť a pokud do ní vstoupí wendigo, tak všechny hlídačky dají vědět svým majitelům," vysvětlila jsem. Když jsem tak uvažovala, tak síť bude muset být velmi rozsáhlá, ale naštěstí stačila drobná kapka krve, aby se zaktivovalo kouzlo. Sice jsem tušila, že po tomhle budu vyčerpaná jak nikdy, ale dělala jsem to pro svou rodinu, kterou nyní byla smečka.

"Myslím, že to bude tak akorát," usmála jsem se a převzala ampulku s krví. "Možná dokonce zbyde," pak jsem zauvažovala a přikývla, "pomoc by se určitě hodila. Budu potřebovat vyrýt hodně run a aby je bylo možné následně zaktivovat, tak musí mí rytec alespoň nějakou magickou dispozici, což dokonale splňujete," zazubila jsem se. Samozřejmě bych to zvládla sama, ale čím rychleji to bude. "Nicméně musím sehnat oblázky. Stačilo by i dřevo, ale u toho hrozí ztrouchnivění," povzdechla jsem si. "Takže krev zatím nechám tady a půjdu najít pomoc se sbíráním."

Stále na útěku
~Pennymobile~

Slyšela jsem v Pennyině hlase zoufalství, které mě na chvíli naplnilo a měla jsem co dělat, abych nezačala panikařit. V tom ji moc nepoděkuju, ale velmi rychle jsem tento pocit zažehnala a jako správná démonka nastavila kamenný výraz. Pistole mi proti hordě motorkářů byla úplně k ničemu. Pak jsem pohlédla na řetěz. "Hm," pokrčila jsem rameny a vyhodila jsem řetěz z okna.

Měla jsem víc štěstí než rozumu. Sice po mě málem drápnul jeden z nejblíže jedoucích motorkářů, ale řetěz se mu zamotal do kola a v tu chvíli se mu motorka absolutně vymkla z rukou. Jelikož jako skupina jeli dost blízko sebe, stačilo, aby shodil svého parťáka vedle sebe a postupně se sesypali na hromadu všichni. (98) Hleděla jsem na to s otevřenou pusou. Po chvíli jsem zatáhla okénko a přelezla si dopředu.

"To by mohlo stačit, ne?" podívala jsem se na Pennyin volant, jako by se zrovna skrze něj na mě dívala. "Doufám, že už nebudou žádná překvapení, protože mám pocit, že za chvíli omdlím," informovala jsem auto a přitiskla si ruku k ráně.
Zatraceně, ono to bolelo a každou chvíli mi ubývalo sil. Ani jsem se nenadála a měla jsem tmu před očima.

Chvilka odpočinku
~Thomas~

Byla jsem ráda za chvilku klidu, kdy jsme mohli jednom sedět a užívat si snídani. Málem jsem zapomněla, jaké to je. Poslední dny jsem měla docela shon a neustále jsem něco řešila. Navíc jsem neustále byla ve středu, co se Alexandera týče. Mohl se objevit z ničeho nic objevit a natropit nemálo škody. Proto jsem byla ráda za Tomovu přítomnost, protože s ním jsem se cítila jistěji a bezpečněji.

"To máš pravdu," přitakal jsem. Hrál proti nám čas a pokud bychom se nic nedozvěděli, mohlo by to znamenat, že nezabráníme dalšímu zabíjení. Za tímhle vším také bylo něco víc, čemuž jsem chtěla zabránit. Nevím, co si Dudley vzal do hlavy, ale nic rozumného to nebylo. Jenom ukřivděná mužská ješitnost. Vždy se choval jako uražený malý chlapeček. Navíc byl arogantní a nedokázal snést myšlenku, že mě absolutně nezajímal. Nebylo to tím, jak vypadal, ale tím, jaký byl uvnitř. Navíc jsem měla dost mužů, kteří po žene chtěli poslušnost.

"Kéž by stačil tento den, abychom našli to, co hledáme," připustila jsem. "Takže musíme si jen ujasnit, co přesně budeme hledat, abychom zbytečně nezabředli do něčeho, co nakonec nebude mít žádný užitek."

U Doktora Doolittla - taky že to je Medojed
Ester

”Ah, ale jistě. Nějakou jsem schoval. Říkal jsem si, že by se mohla hodit.” Nemáš vůbec žádných pochyb o tom, že krev zabezpečil, aby se s ní dalo bez problémů pracovat.
”Jak vlastně máte v úmyslu ony vábničky vytvořit?” Zeptal se zaujetím v očích. Blake ti říkal, že s magii pracuje, ale hlavně funguje jako léčitel lomeno doktor. Dostudoval lékařskou akademii s vyznamenáním. Což potvrzoval hlavně diplom, který měl hrdě vystavený na zdi za ním.
”Nic dalšího bohužel nemám.” S tím vstal, během pár kroků se dostal k speciální lednici, kde se nacházela ona krev. Opatrně ti ji podal.
”Jestli byste s něčím chtěla pomoct, byl bych velmi rád.”

Medočaj
~Doktor Doolittle~

Povytáhla jsem obočí spolu se širokým obočím a na chvíli zauvažovala, co je na mě skvělého. Že by ty šaty dělaly více, než jak jsem měla původně v plánu? Když opomenu, že jsem v nich ještě před chvíli boxovala, byly skvělé na teplé dny, a když jsem se chtěla trochu uvolnit.
"Děkuji," poděkovala jsem se stálým úsměvem na rtech a očima jsem přeletěla, co doktor studoval. Rozuměla jsem jeho vášni vědět a znát vše, co se kde šustne. Sama jsem to s runami měla podobné a brousila jsem si drápky na konkrétní titulky knih, které však byly v knihovně smečky.

Posadila jsem se, kam mi doktor ukázal a dost úspěšně jsem zamaskovala to, když přede mě položil šálek čaje. Pocit byl podobný, když dostanete facku při přechodu z mrazu do horka. Tohle byla pro mé zuby výzva a modlila jsem se, ať mi během sezení tady nevypadnou. Napsala jsem si na seznam návštěvu kuchyně a vypití tak půl litru vody.

"Hmm," zamyslela jsem se, co bych tak přesně potřebovala a proč. "Chtěla bych předejít podobným útokům wendiga a budu vytvářet hlídačky. Pro lepší efektivnost bych potřebovala něco z wendiga, nejlépe krev. Blake mi řekl, že byste mohl nějakou mít," poposedla jsem a upravila si sukni, protože jsem si ji trochu pokrčila. "Nebo něco, co pochází přímo z wendiga."

Tohle stále je pořádný průser
Anya

”Jo to jsem a teď s tím prosím tě čaruj.” Nejspíš by na tebe i mrkla a zazubila se, kdyby byla člověk.

”Obvykle ano, ale v tomto zuboženém stavu ne. Je mi líto, že nemohu sloužit.” V jejím hlase bylo znát, že mele z posledních sil. Dokázala sis představit, jak se jako člověk potí.
”Co to děláš?” Pronesla nechápavě na tvůj manévr s plechovkou hřebíků. Nějak se nad tím dál nepohoršovala, protože měla spoustu práce udržet, co největší rychlost.

”Jenom tohle, co vidíš.” Odpověděla ti na tvou otázku a raději se nezajímala, proč se jí na to ptáš. Což byla poměrně chyba, protože i ona pocítila náraz tlakové vlny a málem jste to napálili do zdi nějaké budovy.
Sanitka takové štěstí neměla a střetu s budovou se nevyhla.
Mohla si jásat, ale pouze jenom chvíli, protože jsi zaslechla burácení motorek a spatřila čtyři jezdce. Nebyly to obyčejné motorky, věděla jsi moc dobře odkud pocházejí a to ze samotných pekelných končin. Nemluvě o tom, že ani jezdci na nich nebyli ani trochu obyčejní.
”No to mně podrž, smečka vlkodlaků na pekelných motorkách. Jsme v prdeli.” Pronesla zoufale Penny, která se snažila ze všech sil držet onu rychlost a marně se pokoušela ujet motorkám, které vás však bez problémů doháněli.
Všimla sis, že mezi obyčejnými vlkodlaky byl i nejspíš jejich vůdce Ábel. Jeho část, lidská stránka, měla v Pekle své místo.
”Neuniknu jim. Už teď melu z posledního. Co budeme dělat?”

V kavárně
Irene Claire Ives

Byl jsem opravdu rád, že jsme nakonec šli pěšky. Procházka mi prospěla a krásně jsem si pročistil hlavu. Nemluvě o tom, že ani já jsem nechtěl riskovat, že bychom narazili na potencionálně dalšího šíleného kočího, co by nás chtěl zabít. Samozřejmě, že šance byla minimální… ale stále tam byla.
A tak jsme bezpečně došli na potřebné místo.

Na rozdíl od Irene jsem si objednal černý Earl grey s mlékem a sušenky. Ty jsem si v něm namáčel a čaj pomalu upíjel.
”Nemám nejmenší tušení.” A to mi dělalo starost.
Nemohl jsem se nesmát tomu, jak měla na nose šlehačku. Byla neskutečně kouzelná. Vlastně doslova a do písmene.
”Postřelil jsem ho, ale zranění se dá kouzlem vyléčit. Takže určitě už je v pořádku a vymýšlí, jak se nám nejlépe pomstí… nebo v tom horším případě, už má vyhlídlou další oběť.” Úsměv z tváře během chvíle zmizí a na tváři se objeví zamyšlený výraz.
”Nicméně bych to viděl na to, že čas hraje proti nám.” Namočil jsem si sušenku a kousl do ní. Bylo úžasné jak se rozplývala v ústech. Malý kousek ráje. Cítil jsem se provinile, že jsem si tuto chvíli tak skvěle užíval.
”Doufám, že nás naše pátrání někam dovede.” Povzdechnu si a upřeně se na Irene podívám. ”Myslím si, že nemáme ten luxus, abychom se dostali do slepé uličky.” V hlase jsem měl znatelnou starost. Nelíbila se mi představa toho, že by ještě nějaká z těch žen musela zaplatit životem, než se nám podaří jej chytit.
”Nemyslím si však, že by onen problém hrozil za bílého dne. Takže máme teoreticky čas do té doby než se setmí.”
Ale co pak?

U Doktora Doolittla
Ester

”Zdravím, slečno Rýmarová, vypadáte opravdu skvěle.” Pronesl vesele, když vstal od stolu a mohl si tak dát chvíli pauzu od práce. Všimla sis koutkem oka, že si prohlížel na počítači nějaké studie ohledně nových umělých končetin. Což hned nabízelo několik otázek. Kožoměnci měli rychlou regeneraci, to sice ano. Ale v případě ztracené končetiny na tom, zjevně byli podobně jako lidi. Nebo na to hleděl pouze ze zvědavosti?
Přešel do malého kuchyňského koutku, kde měl ledničku, mikrovlnku a varnou konvici. Všechno potřebné pro kožoměnce, který tráví veškerý čas na jednom místě. Vlastně sis nevšimla, že by vycházel z této ordinace, tedy jinak než, aby se přesunul do svého pokoje. Samozřejmě, že jsi ho viděla na důležitých setkáních, ale jinak byl zalezlý ve své noře… tedy práci.

Naznačil ti, aby ses posadila na volnou židličku pro pacienty a sám se opět usadil na své místo.
Doolittle je medojed, což značí, že naprosto miluje med a také fakt, že ten vychlazený čaj ve sklenici, kterou před tebe postavil, je z větší části med než cokoliv jiného. Povzbudivě se na tebe usmál a sám se pořádně napil ze své sklenici napil. Když ses napila poprvé, tak si nic z toho nečekala a měla si tak pocit, že ses předávkovala cukrem. Ovšem nevypít tento přeslazený nápoj by považoval za urážku. Blake se ti jednou svěřil s tím, že se to jednou pokusil odmítnout a dostal neskutečně zdlouhavou přednášku na téma med a včelstvo, o tom jak jsou pro svě prospěšné.
Ovšem krom této odpustitelné drobnosti byl Doolittle naprosto skvělým doktorem, který byl i magicky znalý a využíval magii k léčení.
”Co pro vás mohu udělat?”

Prosím ne
~Thomas~

Usmála jsem se, když mi Thomas věnoval tak krásný kompliment. Často jsem to neslýchávala a už vůbec ne se spojením s magií. Rodina se na mě dívala skrze prsty a ostatní se drželi raději dál, pokud něco nepotřebovali. Odmítala jsem všechny prosby ve stylu: Ať to vypadá jako nehoda. Vrah jsem nebyla a magii jsem používala jenom pro konání dobra.

"Raději pěšky," po poslední eskapádě jsem nechtěla riskovat, že by se nás pokoušel zabít další kočí. Nechala jsem se Tomem vyvést ven a já s rukou vsunutou do jeho rámě, šla vedle něj jako jeho žena. Tahle myšlenka se mi líbila a pokud jsem nepočítala, jak jsme spolu spali hned při první možnosti, dobře jsme si rozuměli.

Kavárna nebyla naštěstí moc daleko, a tak nám trvalo cirka dvacet minut, než jsme se mohli v klidu usadit a objednat si jídlo a pití. Já si dala sytý medovník a kávu s bohatou pěnovou šlehačkou. Nervy pracovaly a potřebovala jsem se nějak uklidnit.

"Jak dlouho myslíš bude trvat, než se objeví další problém?" zeptala jsem se potom, co jsem usrkla kávy a setřela si šlehačku ze špičky nosu. Musela jsem se tomu zasmát.