Tohle vypadalo jako pořádnů průser
~Pennymobile~

Takže detektiv byl kdovíkde a já stále měla díru v bříše, která se ne a ne zahojit. Na chvíli jsem pomyslela na Phoebe, která taktéž nikde v okolí nebyla. Ona se časem ukáže. Ještě jsem to nikomu neřekla, ale fenka je trochu dramaqueen. Ukáže se na poslední chvíli v momentě, kdy gilotina už padá.

"Tohle místo mě nepřestává udivovat," podotkla se a pohodlně se uvelebila, abych při každém drcnutí neskučela bolestí. Měla jsem dost velký práh bolestí. Byla jsem trochu masochista a při sexu jsem milovala bolest. V tomhle byl Vergilius jednička. On si užíval, že mi může ubližovat a já si užívala, že pociťuju i něco navíc než jenom vzrušení. Kol a kolem, sex je nuda, pokud se dobře neokoření.

Klid neměl vydržet dlouho. Pohlédla jsem do zrcátka a pozvedla obočí. "Tohle nám ještě zbývalo," povzdechla jsem a otevřela přihrádku. Koukla jsem dovnitř a nebyla si jistá, co by se mi proti čtyřkolé požíračce hodilo. Jelikož jsem se nechtěla ke kraksně moc přibližovat, pistole byla jasnou volbou. Vzadu jsem zahlédla něco, co mi nejdřív evokovalo nějakou sexuální hračku, a pak jsem nadšeně vyjekla: "Granát!" chvíli jsem koukala na palubovku, jako by tam Penny měla oči. "Holka, jsi cool," ještě jsem přihrádku prohledala a našla jsem tam ještě nějaké haraburdí jako hřebíky v plechovce a kousek řetězu. Na co to tady bylo, neměla jsem nejmenší tušení.

Přelezla jsem dozadu. "Sklápěcí zadní okno asi nemáš, co?" nechtělo se mi nic rozbíjet, a tak jsem dost blbě vystrčila hlavu bočním okýnkem a vystřelila několik ran. Ne, že bych se trefila. Možná jsem sejmula někoho na ulici. Pokrčila jsem rameny a vyhodila jsem plechovku s hřebíky, které se při dopadu otevřela a obsah se rozsypal všude kolem. Ve filmu by auto dostalo smyk a nejlépe by vybouchlo, ale tady? Na ničení aut nebyl žádný rozpočet. (28)

"Jak rychle můžeš jet?" zeptala jsem se Penny. Podívala jsem se na granát a přibližující se sanitku. "Hm, za pokus nic nedám," a vyhodila jsem granát. Naštěstí jsem ho nezapomněla odjistit.

Granát bouchl těsně před sanitkou, až jsem ucítila náraz tlakové vlny. Dost jsem sebou trhla, že mi hlava neuletěla. Sanitka chytila smyk a přední sklo měla rozbité. Sice jsem ji nevyhodila do vzduchu, ale se štěstím to během smyku do něčeho napálí a my mezitím ujedeme. (53)

Pokoj bývalých milenek
~Blake~

To, že mi Blake ukázal kousek své historie, pro mne hodně znamenalo, i když se jednalo o jeho bejvalky. Nicméně pokoj to byl pěkný a dokázala bych si představit, k čemu by byl užitečný. Nevědomky jsem si sáhla na břicho, ale nebylo to pro mě kdovíjak mimořádné gesto. Vždyť na břicho si sahá kde kdo, ne?

"Něco vymyslím," usmála jsem se a pohladila jej po paži. Ještě jsem cítila na svých rtech ty jeho a dostávalo mě to absolutně do kolen. Práce však volala a byli bychom nezodpovědní nechat se unést vlastními pudy.

"Budu se těšit," mrkla jsem a jen letmo jsem si představila, jak budeme... no však víte. Pokud budu na pokoji dříve, mohla bych mu přichystat nějaké překvápko, hihi.

Sama jsem se vydala na svou cestu bádání. Vrátila jsem se do knihovny, kde jsem zamilovaně hleděla na vazby knih. Díky přehlednému uspořádání nebyl problém najít knihy, které by mě mohli na téma wendigo zajímat. Měl toho tady docela dost, ale určitě jich více najdu i v knihovně smečky. Nicméně odsud jsem se chtěla odrazit, než zajdu za doktorem.

Nakonec jsem byla ráda za šaty, protože při přenášení knih se člověk trochu zapotí. Já sice ne, ale pěkná metafora. Určitě jsem došla k přesvědčení, že nějaká část, nejlépe krev wendiga bude velmi nápomocná. Také jsem se dočetla více detailů o tom, jak takové wendigo vzniká. Jedno mi však nedávalo smysl. Tady v lesích se lidé moc nepohybovali, a pokud by někdo začal s kanibalismem, Blake s ostatními by se o to postaral.
Proto mi nedávalo smysl, že se wendigo objevilo v lese, se kterým není nijak spojené.
Jako by jej sem někdo poslal, pomyslela jsem si svou domněnku.

Sepsala jsem si nemálo poznámek, které by mi pomohly vytvořit ty správné hlídačku a knihy uklidila na místo. Pak jsem koukla na Kámasútru a ušklíbla. Vzala jsem ji, přeběhla do pokoje a nechala ji ležel na posteli.

Druhá zastávka byl doktor. Měla jsem ho ráda. Choval se ke mně moc pěkně, a i on mi hodně pomohl v nejtěžších chvílích.

Pokoj pro panenky
Ester

”Je tu ještě jedna místnost, o jejímž osudu rozhodneš ty.” Jednalo se o pokoj, který byl naproti tomu mému. Pokoj pro mé bývalé přítelkyně, kde se děli věci, které si snad dovede představit. Musel jsem jí o něm říct. Nechtělo se mi jí lhát a tvrdit, že se jedná o nějaký neobydlený pokoj a potají se jej snažit zlikvidovat. To by nebylo fér.
Navíc ten pokoj byl pro to, aby jasně dokazoval, že se jednalo o pouhé románky. Co je mezi mnou a Ester, není románek. Je to něco, co se nedá jen tak popsat slovy.
”Měl jsem před tebou několik vztahů, ale nebylo to tak vážné, jako je to s tebou.” Myslel jsem to naprosto vážně.
”Chtěl bych ti tedy ukázat svého kostlivce, než se dáš do svého bádání.” S tím jsem se vydal, společně s ní k tomu pokoji.

Pokoj vypadal tak, jak ho zanechala moje poslední dívka. Od té doby, co jsme se rozešli, jsem tam nevstoupil.
Byl o něco menší než ten náš a působil útulně. Zdi byly natřené na oranžovou barvu, kdežto ty mé jsou bílé. Na druhou stranu bych se vůbec nebránil tomu, kdyby to chtěla moje žena vymalovat.


”Všechny mé bývalé lásky bydleli v tomto pokoji. Neměl jsem žádnou ve svém pokoji, protože jsem čekal na tebe.” Zašeptal jsem a dlouze, vášnivě ji políbil.
”Tohle je prosím všechno, co je na tomto patře k vidění.” S tím jsem opět nahodil tón Pána Šelem.
”Nech si projít hlavou, co s tím pokojem bude. Nicméně bychom se teď měli dát do práce.” Pak jsem se na ni usmál, protože mi moc vážnost v její blízkosti nešla. ”Ať to máme všechno z krku, abychom večer mohli pokračovat v tom, kde jsme skončili.” Mrkl jsem na ní a vydal se pomalu ke schodišti, pryč z našeho úžasného hnízdečka ráje. Vzhůru do práce.

Kompromis
Irene Claire Ives

”Dobře. S plným žaludkem půjde všechno líp.” S tím jsem se na ni usmál. Skvělé to bylo i v tom, že spolu budeme ještě nějaký ten čas, než budeme nuceni se rozdělit.
Nelíbila se mi představa toho, že netuší, jak dlouho se tam zdrží, ale chápal jsem to. Počítám s tím, že mi setkání s dětmi ulice zabere nějaký úsek času, ale jestli tomu skutečně tak bude, to nejsem schopen říct.
Co teď?

Je skvělé, že je Irene čarodějka, protože přišla s naprosto skvělým nápadem.
Má polovina pergamenu tak skončila v mé skryté kapse u kabátu.
”Už jsem ti říkal, jak moc jsi úžasná?” Zeptal jsem se po chvíli a vtiskl jí na rty polibek.

”Zavoláme nějakého kočího nebo se půjdeme projít?” Zeptal jsem se jí venku na čerstvém vzduchu a pořádně se přitom nadechl. Bylo to tak neskutečně zvláštní. Cítil jsem se naživu, jak nikdy předtím a nebylo to pouze její přítomností. Mohl za to fakt, že jsem zemřel, ale vrátil jsem se zpátky do světa živých. Nic vás tak nenaučí si všímat a být vděčný za maličkosti, než samotná Smrt.
Na tváři mi hrál úsměv, i když situace nebyla zrovna příjemná. Hledali jsme vraha dívek. Nemohl jsem si však pomoct. Bylo skvělé cítit se naživu.

Hlad má přednost
~Thomas~

Rozdělit se byl dobrý nápad, ale můj žaludek byl zkroucený nejenom úzkostí, ale také hladem. "Navrhla bych si dát něco na zub, ať se nám lépe pracuje a pak se můžeme rozdělit," zkusila jsem udělat kompromis, který by snad měl přines nám oběma nějaký ten prospěch v následujícím bádání.
"Nevím, jak dlouho se v knihovně zdržím," nechtěla jsem slibovat, že do hodiny budu hotova. V knihovně, do níž jsem mířila, bylo mnoho knih a najít tam to, co hledám, mohlo zabrat klidně celý den.

Pak mě napadla jedna věc. "Počkej chvíli," otevřela jsem šuplík vedle postele a vytáhla kousek pergamenu a šitíčko. Posadila jsem se na postel, abych se cítila pohodlněji a jehou se píchla do prstu. Stačila kapka krve, kterou jsem rozetřela po pergamenu a přitom pronesla neznámým jazykem zaklínadlo. Pak jsem pergamen roztrhla na dvě poloviny a tu druhou dala Tomovi.
"Kouzlo vydrží asi dvanáct hodin, ale do té doby si můžeme dát vědět, jak na tom jsmě, aniž bychom se museli setkat. Nepoužívej celé věty. Moc se toho na pergamen nevejde," usmála se a svou půlku jsem schovala do kapsy sukně.

"Takže, jestli je to všechno, můžeme vyrazit?"

Plánování
Irene Claire Ives

”Nevím. Možná, aby na sebe strhl pozornost, mezitím, co oni budou pracovat ze stínu, nikým neviděni.” Dávalo to smysl. Nemluvě o tom, že když jsme mu nakráčeli krásně do pasti a on se svěřil Irene s tím, že to on ty dívky zabil, tak se naše pozornost pochopitelně upne na něj. Představuje problém, který je nutné vyřešit. Mezitím oni budou dál v klidu pokračovat v tom svém. Zatraceně.

”Pokud se tam nedostanu, tak nevadí. Mohl bych mezitím vyzkoušet svůj zdroj informací.” A to zajít si za dětmi ulice, které mají oči a uši všude. Třeba něco nezvyklého viděli.
”Nebo se můžeme rovnou rozdělit a domluvit se na tom, že si dáme sraz v té kavárně, co je poblíž.” Navrhnu ještě. Mám v plánu jít za vůdcem dětí z ulic a ten moc rád nevidí cizí osoby. Mohl by se ještě cítit ohroženě a nebylo by z toho nic.
”Jaký časový úsek si dáme?” Jinými slovy po jakém čase začneme vyšilovat o tom, zda je ten druhý v bezpečí.
Je však dobře, že se nám tvoří nějaký plán.

V Pennymobile
Anya

”Nemám nejmenší tušení, co se stala. Zrovna jsem se na to chtěla zeptat tebe, ale předběhla si mně. Stejně tak nevím, kde je Matt. Nikde ho nemůžu najít. Jako kdyby se vypařil.” Tohle bylo asi něco, co jsi opravdu nechtěla v téhle situaci slyšet.
”Dovezla jsem vás před restaurant. Vešli jste dovnitř a pak se něco totálně posralo… Nevím přesně co, probudila jsem se na vrakovišti a vypadala takto. Nejde mi se proměnit.” Tohle nebylo vůbec dobré. Ani trochu.
”První, co jsem udělal, když jsem se probrala… a po spoustě marných pokusech se změnit. Jsem zkoušela hledat Matta a místo toho našla tebe. Takže bohužel nevím, proč máš díru v břiše. Já myslela, že se hojíš rychle. Ale tohle vypadá špatně a proto jdeme do špitálu, kde tě dají do pucu.”
Když jsi jela v Pennymobila, ve chvíli co byla ještě ve své kůži, tak z ní okolní dravé auta měla respekt. Ovšem teď tomu byla jinak. Cítili svou příležitost.
Jako první se jí rozhodla chopit, jak sis ze zpětného zrcátka všimla, jak se nebezpečně k vám blížila sanitka. Vydávala zlověstné zvuky a cítila si z ní, že má opravdu neskutečný hlad. Nebyla to obyčejná sanitka, ale ztělesněné zlo, které bylo poháněno utrpením. Což sis mohla všimnout při pohledu na jejího řidiče, který musel určitě prožívat svoje osobní peklo a to nejen kvůli tomu, že byla půlka jeho těla pohlcena a naživu ho udržovala pouze její podstata.
Penny se snažila ji utéct, ale bylo to naprosto marné, protože vás to naprosto děsivé auto dohánělo.
”V palubní přihrádce jsou zbraně. Vytáhni je a zkus nás zbavit té mrchy.”

Raději lež než krev
~Blake~

Ujištění ze strany Blakea mě zbavilo trochu břemene, které mě tížilo. Knihovnu jsem měla určitě v plánu navštívit a zjistit toho co nejvíce. Záleželo mi na tom, aby všichni členové smečky byli v bezpečí, a když už jsem nabyla takového postavení, že budu muset rozhodovat i v krizových situacích, bude lepší jim předcházet.

"Určitě doktora navštívím. Možná by stačil jenom popel, ale krev mívá větší moc," neustále jsem přemýšlela, až mě začala pomalu pobolívat hlava. Prvé řade bych si měla utřídit myšlenky, než začnu něco řešit. Znala jsem svou povahu a jsem schopná z jedné věci přeskakovat na druhou, aniž bych tu předchozí dodělala. Musela jsem se to naučit ve své profesi a zde to nebude jiné.

Blakeova slova mě hřála. Nemohla jsem si přát nikoho lepšího. "Jsi můj cel svět," špitla jsem a nechtěla jsem se jej pustit. Pak jsem se na něj podívala a přikývla. "Slibuju. Nechci před tebou držet žádná tajemství, a pokud nějaká existujou, tak o nich nevím," usměju se a následně jej políbím.
"Ty mi to slib taky. Můžeš se mi svěřit s něčím a spolu najdeme vždycky řešení," znovu jsem jej políbila, a pak jsem se postavila. "Chceš mi ještě něco ukázat? Probudil jsi ve mně zodpovědnost dořešit náš problém s wendigem, že bych zašla za doktorem, a pak do knihovny a zkusila něco najít, co by nám pomohlo," nechtělo se mi jej opouštět, ale bylo mi jasné, že nemůžeme spolu trávit celé dny. "Mezitím zavolám strýčkovi a domluvím to střetnutí. Večer se můžeme vrátit k tomu, kde jsme skončily," mrkla jsem šibalsky.

V tělocvičně
Ester

”Není to špatná lež, pokud se tak nám podaří vyhnout možnému krveprolití.” Vysvětlím jí. Chápu naprosto její pocity.
”Jako Paní Šelem budeš muset udělat mnoho rozhodnutí, které se ti budou příčit, ale budou nejlepší v zájmu všech.” Vím, moc dobře o čem mluvím. Opravdu mnohokrát jsem byl v podobné situaci, jako je nyní ona. Bylo neskutečně obtížné zařídit obrazně řečeno, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Trvalo mi to dlouho. Ale podařilo se.

”Samozřejmě, že ji využít můžeš. Nemusíš se ptát. Prostě tam normálně jdi.” Položil jsem jí ruku na rameno a jemně jí ho zmáčkl.
”Jsi moje družka. Všechny dveře jsou ti otevřeny. Všechno, co je mé, je tvé.” Usmál jsem se na ní.
”Obávám se, že tělo bylo spáleno. Nicméně nějakou krev toho stvoření by měl mít Doktor Doolittle. Normálně za ním zajdi a požádej ho o ni.” Stejně jako můj otec, tak i on ví o tom, že jsem Ester pojal jako svou družku. Nemluvě o tom, že ji má rád jako svou dceru. Což mně opravdu těší.
”Třeba by ti s tím mohl i nějak pomoct.”

Objetí bylo opravdu příjemné, hlavně když jsem jí byl schopen pomoci.
”Víš, zlato, chci abys věděla toto… Není nic a nikdo na světě, kdo by nám v naší lásce zabránil a pokud se někdo takový najde. Bude muset projít přeze mně. Půjdu na samotný konec světa, abych tě našel.” Potřeboval jsem, aby to věděla. Aby ta slova cítila, protože jsem to myslel smrtelně vážně.
”Jsem rád, že ses mi svěřila s tím, co tě tíží a byl bych rád, kdybys to dělala pořád. Můžeš mi to slíbit?”

Den blbec
~Pennymobile~

Nebylo to poprvé, co jsem se probudila po flámu a nevěděla jsem, kde jsem, co se stalo nebo jak jsem se sem vůbec dostala. Tohle však bylo špatně. Sice jsem obvykle měla kocovinu jak šlak, ale ta po chvíli přešla, dokonce vzpomínku na prohýřenou noci se postupně vracely. Opravdové okno jsem nikdy nezažila. Alespoň ne jako démonka. Druhá věc, která byla hodně špatně, bylo moje břicho zalité krví. Bolelo to jako, ehm, čert. Nedokázala jsem si absolutně vybavit, kdo nebo co bylo toho příčinou.

Postavit se na nohy chtělo moje velké sebezapření. Byla jsem dost pohodlná, a jakmile mě něco bolelo nebo jsem si pro to musela dojít, opustila jsem od toho a nechala to být. V tomhle případě mi něco říkalo, že jestli zůstanu sedět, stane se něco velmi špatného mé maličkosti.

Moment, kde je detektiv? až teď jsem si uvědomila, že jej nikde nevidím. Nebyla jsem tak stupidní, abych tu začala kolem sebe vyřvávat jeho jméno. Pak jsem zahlédla dva reflektory, ze kterých se vyklubala Penny. Být v lepší situaci, odmítám do ní nasednout, dokud se nepromění na lepší káru. S takovou jsem se k ní dopajdala a nasedla. Se skřípením jsem zavřela dveře a vydechla.
"Co se stalo? Kde je Matt a co se stalo s tebou?" vypálila jsem najednou tři otázky, protože mě začínala bolet hlava a netušila jsem, jak dlouho budu schopna přijímat nové informace. "A proč mám díru v břiše?" dodala jsem.