Rada do budoucna
~Blake + Mauro~

Nemohla jsem vyjádřit, jak moc jsem byla ráda, že se pokoušeli najít mého otce. Nepatřil k nám, ale byl to můj otec, takže nějakým způsobem k nám patřit bude. Nechtěla jsem nikoho nutit, aby se pletl do záležitostí lovců. Sama jsem chtěla mít z této strany klid, ale jak jsem znala život, přijde den, kdy opět spadnu do světa, do kterého jsem kdysi patřila a bude to obrovská zkouška si uvědomit, kde patřím. Teď se to říkalo snadno. Byla jsem vlče, které se bálo opustit jeskyni. Co potom, až se více rozkoukám? Jedno jsem věděla jistě. Blakea nikdy neopustím a nezradím. U lidí by to byly plané řeči, ale v hloubi jsem věděla, Vlčice to věděla, že se nenechám o něj připravit ať už svou nebo vinou někoho jiného.

Trochu mě zmátlo, že mluví o Idě, ale rozuměla jsem, proč s tím začal. Stále mě nepřijala do smečky a můj původ pro ni byl trnem v oku. Mohla jsem neustále slibovat, že se k životu lovce už nikdy nevrátím, ale pokud v jejích očích neudělám něco, co si zaslouží její uznání, budu se stále plácat mezi ní a zbytkem smečky. Aby bylo jasno, já s Idou chtěla být za dobře. Pak Mauro dodal něco, co si Idino uznání odežene na míle daleko. Jak tak mluvil, tak jsem moc neuvažovala, co znamená být s Blakem. Mělo mi to dojít dřív, ale nezměnilo by to nic na tom, že bych s ním stejně do vztahu šla.
A tady to máš černé na bílém.

Co se týkalo varování, u někoho jiného bych mávla rukou a šla dál. Maurovi jsem to věřila, že by si na mě pěkně smlsl, kdyby Blakevoi třeba zahnula, ač tohle mi přišlo absolutně nereálné, stupidní a nevím co všechno. Jak jsem už jednou řekla. Mé tehdejší vztahy nebyly tak intenzivní jako tento a nikdy jsem nikomu nezahla. Nanejvýš jsme si řekli, že to nejde dál anebo to byl ten druhý, kdo odkopl mě. Pak se nikdo nemohl divit, proč jsem tolik přilnula ke své práci.

Němě jsem ukázala na věci, co může vzít... no, a zbytek už znáte.

***

Proč jsem byla najednou tak nervózní, když jsme se blížili k Bla... ehm, našemu pokoji? Jako by se přede mnou otevíral chřtán ostrých zubisek, který mě každou chvílí spolkne. Možná to bylo následkem Maurova varování nebo jenom toho, že jsem nikdy s nikým nežila. Taťka se nepočítá. Bylo to zvláštní a zároveň děsivé.

Když jsem však položila ruku na kliku, otevřela a uviděla svého muže, všechny obavy se rozplynuly jako pára nad hrncem a byla jsem si jistá tím, že to takhle opravdu chci.

Chvíle klidu
Irene Claire Ives

”Věř mi, že to nechci riskovat ani já. Protože bych se vrátil do Pekla a to opravdu nechci.” Před očima se mi na chvíli objeví série výjevů, co by tam se mnou prováděli. Udělám všechno pro to, abych se tam zase neocitl.
Její polibek mně naštěstí vrátí zpátky do reality a já jsem jí za to neskutečně vděčný.

Nechal jsem ji, ať mi poví všechno, co má na srdci. Neskákal jsem jí do řeči a celou dobu jsem mlčel.
Samozřejmě jsem se o hraběti Drákulovi něco málo dočetl a nebylo to zrovna příjemné čtení. A zmínka o tom, že je bratrem Lucifera, tam však nebyla.

”Tak ať si po mně zkusí jít. Jsem rád, že si mi to řekla, ale nemám v plánu s křikem utéct. Musí existovat nějaký způsob, jak mu zabránit ti ubližovat. A já ho hodlám najít.” Pronesl jsem naprosto vážně a potom, jsem se na ní povzbudivě usmál. Možná si maličko protiřečím, když jsem předtím říkal, že se tam do pekla nehodlám vracet, ale to je teď vedlejší.
”Ale nejdříve musíme vyřešit toho čarodějskýho zmetka a zabránit dalším vraždám.” Je třeba mít priority a řešit problémy popořadě.
Pak jsem se zarazil a podíval se na své zkrvavené oblečení.
”Nicméně ze všeho nejdřív bych potřeboval koupel a něco čistého na sebe. Takhle bych působil zbytečně moc pozornosti. Nemluvě o tom, že bych byl radši, kdybych tu s tebou mohl zůstat… dokud toho zmetka nevyřešíme.”

Stěhování
Ester

”Blake stvořil pátrací tým, když jsi mu to tehdy řekla a ti tvého otce hledají. Jakmile se jim to podaří, dají nám vědět.” Pronesl Mauro a jeho pohled následně padl na kresby Blaka.
”Máš opravdu talent.” Pousměje se. Nechá tě balit a stojí u okna, pozoruje výhled. Respektuje tvoje soukromí a navíc je v tom opět něco s pachy. Je tu hlavně kvůli tomu, aby vzal už sbalené věci a odnesl je nahoru.

”Nic si z Idy nedělej. Cítí se ohrožená a tak dělá to, co je jí přirozené a tak štěká.” Celou dobu je k tobě otočený zády.
”Jenže Blake tě miluje. Vybral si tě. Děláš ho šťastným a to mně hřeje u srdce. Myslel jsem si, že ho nikdy takhle neuvidím. Byl tak neskutečně zaměstnaný Smečkou a já už se bál, že ji celý život bude upřednostňovat před svým štěstím.” Pohlédl na tebe.
”A vím, že miluješ i ty jeho. Nešlo si nevšimnout, jak na sebe hledíte.” Cítíš v jeho hlase, že tam ještě něco bude. Nějaké ale.
”Doufám, že si však uvědomuješ, že být s Blakem znamená být i se Smečkou. Budeš muset s ním trávit čas v radě, budeš rozhodovat o vážných věcech. Staneš se totiž Paní Šelem. Musíš být připravena na to, že budeš čelit Idě, která tě bude zkoušet a snažit se tě nějakým způsobem nachytat.” Tohle byla opravdu vážná debata a je ti jasné, že ti pomáhá se stěhováním hlavně kvůli tomu, aby si s tebou takto mohl pohovořit.
”Možná se Idě podaří nějaké členy svého klanu, kteří jsou jí oddaní, přesunout na svou stranu… A i oni tě budou pokoušet.” Na chvíli se odmlčí.
”Neboj se však. Klan mohutných bude stát na tvé straně a jsou i další. Budeme ti s tím pomáhat. Protože pro nás je hlavní to, že je Blake s tebou šťastný.” Usměje se povzbudivě.
”Nicméně ode mně uslyšíš jedno varování. Opovaž se mu ublížit.” Nemusí nic dalšího říkat a je ti jasné, co by byl schopen udělat. Přeci jen není Popravčím smečky jen tak.
”Doufám, že si rozumíme. A teď mi prosím řekni, co všechno mám vzít.” S tím si nabere množství tvých věcí a vydá se po schodech nahoru. Celou dobu už jdete v tichosti. Řekl ti všechno potřebné a dává ti čas to vstřebat.

***

Doolittle se na moje zranění podíval kritickým okem. Šrámy na zádech a na hrudi vydesinfikoval a nechal je být, protože se krásně hojily. Zítra po nich zůstane jen nepatrná vzpomínka. Noha na tom byla podobně.
A tak jsem během chvíle vyšel z ordinace a vydal se na cestu k sobě do pokoje, abych si tam hodil rychlou sprchu a smyl ze sebe ještě zbytky krve. Nechtěl jsem naši první koupel hned takhle pokazit, že by se voda zbarvila do ruda.

Když jsem měl za sebou rychlou sprchu, umyl jsem vanu a pustil teplou vodu. Ještě přidal pár svíček, které jsem tu měl pro případ, že by vypadla elektřina. Sice vidíme ve tmě, ale je dobré být připraven na všechny případy. A tady se to přeci jen hodilo. Zapálil jsem je a spokojeně jsem vrátil do pokoje, s omotaným kolem pasu ručníkem. Čekal na příchod své polovičky.

Vrátím se ke své staré práci, alespoń částečně
~Blake + Mauro, Elena, Gina, Darius~

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že budu moct dělat to, co miluju. Zároveň jsem tím mohla pomoct smečce, aby se podobné situace neopakovaly. Usoudila jsem, že bude dobré se zaměřit nejenom na zbraně, ale také na ochranu nebo nějaké hlídačky, když se na naše území dostane nezvaný host. Ať už to bude monstrum nebo lovec.

Vlčice by zavrněla, kdyby byla kočka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že o smečce smýšlím jako o rodině. Hřálo mě to u srdce, i když jsem stále chtěla nalézt svého otce, ale dokud neovládnu své pudy kožoměnce a nenaučím se víc než jenom přihlížet, byla bych jenom na obtíž.
Divím se, že tu ještě nenakráčel Rybička, pomyslela jsem si. Určitě měl o mě strach a já mu o sobě nedala nijak vědět a jak ho znám, je schopný zařídit nemalou výpravu lovců, která by sem bez nějakého varování vtrhla. Budu si muset o tom promluvit s Blakem. Nesmím riskovat, že by se někomu něco stalo.

Cítila jsem Blakeův smutek. Nebyla jsem si jistá, jestli to je tím, že jsme se stali životními partnery nebo jsem to dokázala jenom vycítit. Palcem jsem jej hladila po hřbetu ruky, protože na to není sám. Má nejenom mě, ale všechny ostatní a Mauro měl sílu, když mě poplácal po rameni.
"Má pravdu," kouknu na Blakea. "Vraťme se a možná přijdu na něco, co takovým situacím zabrání," se smutkem v očích se podívám na místo, kde původně ležel Nigel. Musím.

Při návratu do pevnosti jsem měla hlavu plnou toho, co se odehrálo. Byla jsem s Blakem. Je z nás pár a stěhuju se k němu. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Druhá část myšlenek byla opět u wendigo, což se mi moc nelíbilo, ale i tak se prodraly a otravovaly zbytek cesty.

"Jen jdi," trochu jsem zčervenala při jeho nabídce. "Naštěstí toho moc nemám, tak budu u tebe coby dup," zazubila jsem se, a když jsme se rozdělili, koukla jsem za ním, než jsem přinutila své nezbedné nohy, aby vyšlapaly schodiště a dostaly mě k mému pokoji, kde jsem měla věci. Čekal mě tam Mauro, jemuž jsem věnovala úsměv, který přešel v rozsáhlé zarudnutí, kterého jsem se snažila ihned zbavit.
"Vydatnější, než bych čekala," došla jsem k pokoji. Pak jsem se na chvíli ztratila ve vzpomínkách na naši nezapomenutelnou chvilku a musela jsem se do reality vracel zatřesením hlavy.

"Pojď dál," pozvala jsem Maura dovnitř, protože by do mého pokoje nevkročil ani ve chvíli, kdyby mu na hlavu padal strop. Kdyby tohle dodržovali i lidé, vše by bylo mnohem jednodušší.
U sebe jsem to měla jenom střídmě ozdobené. Protože jsem neměla mnohdy do čeho píchnout, tak jsem si vyráběla malé kousky nábytku nebo jsem malovala.

Na stole, který tu v pokoji už byl, stály mnou vyrobené rámečky a v nich jsem měla vložené obrázky. Když jsem si všimla Maurova pohledu, jak se na jeden díval, hned jsem mu podala vysvětlení. "Můj otec," šlo na mě vidět, že jsem z toho trochu nešťastná. "Zmizel a vlastně díky němu jsem se dostala až sem. Nevím, co se s ním stalo a doufám, že je ještě naživu, i když to je už moc dlouho," připustila jsem si krutou pravdu. Měla jsem tam obrázek i mamky. Jelikož jsem měla jenom tužky a uhlíky, tak jsem nemohla nijak vyšvihnout její rudé vlasy. Na stole jsem měla několik kreseb a mezi nimi byla i kresba Blakea. No, vlastně jich tam bylo docela dost, což jsem se snažila zakrýt tím, že jsem je rychle dala na kupku.



Balení nám nezabralo příliš dlouho. Oblečení jsem moc neměla a moje staré jsem stejně dávno vychodila, protože bylo potrhané a od krve. Původní mi zůstaly nanejvýš boty a spodní prádlo, ale to jsem měla pěkně uložené, takže jsem tím Maura nemusela obtěžovat. Nicméně jsem tu měla docela dost knih. Ať už to byly fantasy nebo sci-fi kousky, tak jsem tu měla i nějaké starší, kde jsem se dočetla něco o kožoměncích, pak nějaké encyklopedie a hlavně knížky týkající se run. Sice jsem je nijak nezkoušela, protože jsem nechtěla porušovat pravidlo, ale přiučit se ničemu neškodí.

Renfri byla dobrým zásobovatelem knih a většinu z nich jí budu vracet, aby je zase vrátila tam, odkud je vzala. V její přítomnosti jsem byla trochu nervózní, protože měla neustálou potřebuju mě hladit po rameni, ale Blake mě ujistil, že v jejím případě je to normální a dokud zůstane jenom u hlazení ramene, je všechno v pořádku.

Posbírali jsme všechno, co šlo, já se naposled koukla na pokoj, který jsem opouštěla a vydali jsme se na pouť přes několik pater.

Opět v Pevnosti - opět doma
Ester

”Samozřejmě, že jsem to celé už projednal na minulém zasedání rady.” Jakmile jsem to řekl, tak mi začalo docházet proč byla Ida vůči Ester tak namíchnutá. Co už se dá dělat. Nezavděčím se všem a věřím, že Ida brzy vychladne. Ale moje drahá si to zasloužila nejen tím, že je nyní mou partnerkou, ale také tím jak se snažila učit a dodržovat zákony smečky. Snažila se celou tu dobu zapadnout a to se jí podařilo.
”Já vím a proto věřím, že to budeš brát zodpovědně. A dohlédneš, aby bylo všechno v pořádku.” Hlas jsem měl vážný, ale vykouzlil jsem na své tváři úsměv.

Dál v řešení jsme však už nepokračovali, protože se na scéně objevila úklidová četa. Tělo nebohého Nigela dali do černého pytle na mrtvoly a odvezli na nosítkách. Dělalo se mi špatně z toho, že budu muset Nigelovi matce říct o jeho smrti a o tom, že jsem přišel pozdě. Opět se ozve vnitřní hlásek, že kdybychom u vody neblbnuli a vrátili bychom se dřív, tak by nejspíše žil. Mauro mi však jednou řekl v podobné chvíli, že se můžu vždycky snažit, ale nespasím všechny. Jako kdyby to vycítil a přišel ke mně stojící opodál s Ester, mlčky pozorujíc uklízeče, jak dělají svou práci. Nějak mi přestalo být do řeči, když jsem opět viděl to něco, co bývalo jeho tělem.
”Udělal jsi všechno. Naběhl jsi na tu potvoru a riskoval svůj život, než jsme ti přispěchali na pomoc. A ty jsi pro nás zase šla.” S posledními slovy upřel svou pozornost na Ester a oba nás poplácal po rameni.
”Tady už nic neuděláme. Vraťme se zpátky do Pevnosti a začněme se stěhováním.” S tím se ve společnosti vrátil k Eleně a Gině, vydali se zpátky do Pevnosti.
Ještě jednou jsem se podíval na uklízeče, jak jsou plně zaměstnání. Vyměnil si pohled s Dariem, který na mně ukázal palec nahoru a jasně mi tak dával najevo, že se o to postará a dohlédne na ně.

S Ester jsem celou cestu šel mlčky. Nebylo mi vůbec do řeči. Před vstupem do Pevnosti, jsem se, ale zarazil.
”Budu muset jít za Doolittlem. Měl by spoustu prupovídek, že jsem ho vynechal a nechal se ošetřit. Rád bych se toho vyvaroval.” S tím se podívám na svou drahou. Rád bych s ní už byl v našem pokoji nahý v naši velké vaně, než něco takového řešil.
”Pak bychom si mohli dát společnou vanu.” Zašeptal jsem jí do ucha.
”Mezitím bys mohla využít nabídky, kterou ti dal můj otec a začít se ke mně stěhovat.” Sice nemá tolik věcí, ale její pokoj a můj má od sebe rozdíl čtyřech pater. Takže to bude hodně namáhavé v tom vyjít těch několik schodů, odložit tam věci a zase je sejít. Teda pokud nejste kožoměnec a nemáte s sebou posilu. Protože to hravě zvládnete ve dvou a stačí vám jednou vyjít schody.

S tím jsme společně vyšli dovnitř a já se vydal k doktorovi. Kde budu částečně umyt, aby doktor rozeznal moje zranění od přebytečné špíny.

Na Ester už čekal Mauro v dostatečné vzdálenosti od jejího pokoje, aby to bylo příjemné.
”Jaký byl piknik?” Mauro o tom věděl a nejspíše pomáhal svému synovi s přípravou.

Zbavování se důkazů
~Thomas~

"Hned za domem," odpověděla jsem a potom můj pohled padl na Madie. Přešla jsem k ní a dotkla se prsty jejího těla. To se po chvíli vzneslo. Opatrně jsem ji nasměrovala ke dveřím a koukla na Toma. "Mohla jsem takhle přenést i jeho," poznamenala jsem, když si mrtvého kočího přehodil přes ramena. "Postarám se o kočár," přitakala jsem na jeho návrh.

Madie jsem odvedla do společenského salónku, kde jsme s Tomem měli naposled náruživou noc. Opatrně jsem ji položila na pohovku a překryla dekou. Pak jsem se šla postarat o kočár s koňmi. Oři to byli nádherní, ale neměla jsem se o ně, jak postarat. Nicméně mě napadlo předat své rodině. Delilah milovala koně a kdyby byla naživu, určitě by za ně byla ráda.

Odstrojila jsem je a následně jim vnukla myšlenku cíle. Koně se pomalu rozešli a po chvíli zmizeli za domy. Pokud je někdo bude chtít odchytit, s tím už nic nenadělám. Kočár byl větší oříšek. Ten jsem nemohla nijak přemístit a zůstat tu také nemohl. Tom mi však vnukl nápad, aby byl na oko neviditelný. Nikdo se nebude pozastavovat nad tím, co tu dělá kočár bez koní a kočího. Naštěstí s jednalo o jednoduché kouzlo, ale i tak budu muset někoho sem poslat, kdo kočár odstraní.

Přemístila jsem se na dvůr, kde pomalu dohořívalo tělo. Poznala jsem, že se nejedná o obyčejný oheň. Na světě se nacházelo tolik magických předmětů, že bych je za celý život nenashromáždila na jedno místo.

Thomas promluvil. Bylo to za námi, ale měla jsem tolik otázek. Část se jich snažil vysvětlit. K nim mě napadlo dalších dvacet a pomalu jsem vzdávala naději, že se dovím všechny.
"A něco tě drží při životě," sledovala jsem jeho obličej, po kterém jsem jej po chvíli pohladila. "Raději nezkoušej, kolik toho vydržíš. Zatím nevím, co se ti stalo, že se ti smrt vyhýbá obloukem, ale nechci riskovat, aby ses jednoho dne neprobral," s tím jsem jej políbila.

Odtáhla jsem se a na chvíli se zahleděla do plamenů. "Taky bych ti měla o sobě něco říct," nedokázala jsem se na něj podíval. Objala jsem se rukama a nadechla se. "V mém životě se vyskytuje muž, ale ne tak, jak by sis mohl myslet," pro jistotu jsem přerušila jeho tok myšlenek. "Jmenuje se Alexander, ale je znám spíše jako hrábě Drákula. Jen málokdo ví, že je bratrem Lucifera..." a tak jsem mu převyprávěla svůj příběh, který se mnou žil už od dětství. Vynechala jsem pasáže o tom, jak si v jeho přítomnosti nemůžu pomoct, jak se mi zjevuje ve snech a vyvolává u mě až děsivé touhy. Nechtěla jsem, aby ode mě utekl. Nicméně jsem ho musela varovat.

"Když jsem šla najít kočár, viděla jsem ho. Ví o nás," podívala jsem se na něj. "Tedy ví, že jsem s někým jiným, a ne s ním. Mám strach, že až zjistí, že tím mužem jsi ty, půjde po tobě."

Because I'm happy
~Blake + Mauro, Elena, Gina, Darius~

Byla jsem ráda, že nezamítl můj návrh ohledně sebeobrany. Nemohla jsem nic nedělat. To jsem nebyla já. Dosud jsem měla dost práce sama se sebou, abych se naučila žít jako členka smečky. Popravdě jsem si najednou nedokázala představit svůj starý život, kdy jsem byla jenom sama za sebe, sem tam se objevil strýček nebo táta, ale jinak to byl dost samotářský život.

Jeho další rozhodnutí mi vyrazilo dech. Nečekala jsem to. Chvíli jsem na něj hleděla, než jsem radosti vyjekla, objala jej a políbila. Pak jsem rychle nastavila vážnou tvář a ujistila jej: "Budu se řídit zákony smečky a," moc dlouho jsem se takhle tvářit nedokázala. Opět jsem se usmála od ucha k uchu a dodala: "Děkuju, moc to pro mě znamená."

Držela jsem se zuby nehty, abych rychle nepádila na pevnost, abych si mohla připravit věci. Na zemi mě také drželo to, že se dnes budu stěhovat k Blakeovi a to mělo přednost. Vrátil mi smysl života a to dřív, než mi povolil výrobu, vylepšování zbraní. Prostě a jednoduše jsem měla pro koho opět žít. Pro něj.

Co s tělem?
Irene Claire Ives

Byl jsem mrtvý? Nedýchal jsem a nejevil žádné známky života? Můj pohled mi sklouzl na košili od krve a já si tak vzpomenu na to, jak mně ten zmetek postřelil a jak nás chtěl zavést do lesa, kde by zabil Irene. Nemohl jsem to dovolit a tak jsem z posledních sil, s vědomím svého konce, ho zabil. Pak jsem nás dopravil do bezpečí a s tím vědomím zavřel spokojeně oči. Místo toho, abych se teď nacházel v Pekelných končinách, jsem byl tady s ní. Díky jejímu objetí si užíval její blízkost.
Proč jsem, ale zatraceně naživu? A proč se cítím jako, kdyby se mi nic nestalo? Část mně začala panikařit, ale tohle jsem si teď nemohl dovolit. Umlčel jsem paniku a bylo mi jasné, že mně to pak bude stát draho.

Irene měla opravdu dobrou otázku. Co s tím mrtvým tělem? Vztekle jsem k němu došel a několikrát kopl do jeho mrtvého těla. Než jsem se potom uklidnil. Došel ke své brašně, kterou mi nezahodil, ale vzal s sebou. Nejspíše jí chtěl mít jako suvenýr. Vytáhl jsem z ní všechny potřebné věci.
”Máš vzadu dvorek nebo nějakou plochu, kde se dá rozdělat pořádný magický oheň.” Zeptal jsem se a vzal toho zmetka na ramena, jako pytel brambor a odnesl ho pryč odsud. Teď by bylo stejně skvělé se zbavit kočáru.
”Byla by jsi schopna ten kočár zamaskovat. Nebo aspoň zapůsobit na ostatní, aby se mu vyhýbali. Koně bychom měli vypustit. Což by mohlo upoutat pozornost kolemjdoucích.” Plánoval jsem nahlas za pochodu. Ignoroval přitom, že by se mohla začít vyptávat na to, odkud to všechno znám. Potom co se stalo si zasloužila odpověď.
Vytáhl jsem z kufříku zapalovač, který nebyl obyčejný, ale kouzelný a dělal oheň, který stravoval všechno. Pak jsem našel lahvičku s čirou tekutinou, která zabraňovala, aby oheň zničil třeba například domov čarodějky. I když nepochybuji, že má nějaké ochranné opatření.

Pozoroval jsem se zájmem v očích plameny, které pomalu ničili jedinou památku na toho zmetka.
”Omlouvám se, že jsem tě vyděsil, ale donedávna jsem myslel, že něčeho takového nejsem schopen.” Pronesl jsem k Irene.
”Dovol mi, abych ti povyprávěl o tom, jak jsem zemřel a je to ještě dávno před tím, co se mi stalo teď.” A tak jsem se jí svěřil s tím, jak jsem paradoxně díky té stejné osobě zemřel na malou chvíli, ale mně to připadalo jako věčnost, protože jsem skončil v pekle. Odpustil jsem si detaily toho, jak mně tam mučili. Věřil jsem, že si to dovedla skvěle představit.
”A tak jsem se snažil všemožnými způsoby vyhnout se tomu, abych se znovu dostal do pekla a zdá se, že se mi to podařilo.” Vsadil bych na to, že za to mohlo to kouzlo, kterému jsem úplně nerozuměl a díky kterému jsem omdlel. Celou tu dobu jsem si myslel, že to se mnou nic neudělalo. Jak se však zdá, tak jsem se opravdu mýlil.

Společně stranou
Ester

Byl jsem neskutečně rád, že mně tón jakým ke mně Ester mluvila, přivedl zpátky na zem. Byl jsem strašně nervózní z toho, jak na to bude má rodina reagovat, že jsem si tím, jak to celé proběhlo neskutečně oddechl. Jako kdyby mě někdo najednou zbavil tunové zátěže a já mohl chvíli volně poletovat, než na mně znovu dopadla další zátěž ohledně mrtvého Nigela, který ležel opodál. Úsměv z mé tváře zmizel a vystřídal jej můj klasický výraz.

Otázka, kterou mi Ester položila byla na místě. Chápal jsem ji. Potlačil jsem přitom touhu, která křičela a žádala, aby má drahá zůstala v bezpečí smečky schovaná ve zdech pevnosti a nechala mně dělat všechno nebezpečné. Jenže to by bylo nespravedlivé.
"Dobře. Budu tě učit sebeobraně." Pronesl jsem vážným hlasem, načež jsem došel ještě k dalšímu rozhodnutí, které vzniklo díky tomu, jak jsme společně debatovali a já si přitom párkrát vyslechl mezi řádky pochopitelně, jak moc ji chybí její práce.
"Očarované louče nám pomohli v boji s wendigem, protože naše drápy nejsou vždy účinné. A proto jsem se rozhodl, že ti povolím výrobu zbraní, která však bude kontrolována podle směrnic smečky, že nebudeš pracovat se stříbrem." Řekl jsem to tak nahlas, že to slyšel jak Mauro, tak ostatní. Gina mi jenom ukázala palec nahoru, jakože jsem udělal dobře.
"Jsi členem Smečky, mou družkou a svěřil bych ti svůj život, což jsem také udělal. A stále jsem tady díky tobě, takže v tom nevidím problém." Dodám ještě, protože vypadá, jako kdyby nevěřila svým uším. Vím, co jsem říkal tehdy při našem prvním setkání, ale to mi tehdy ještě tak neskutečně nehla se životem, jak tomu bylo nyní.
A ano znamenalo to, že nejen měla možnost nosit u pasu zbraň a střílet z ní, ale také mohla zbraně pro nás i vyrábět.

Pobojová nálada
~Blake + Maruo, Elena, Gina a Darius~

Na to, jak se Blake většinou tvářil velmi vážně s nádechem podmračení, se smál hodně. Líbilo se mi to a u sebe jsem se začala bát, že mi prasknou koutky u úst, jak jsem je měla neustále napjaté. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml a smích zněl navzdory smutné skutečnosti, že někdo ze smečky umřel, napříč lesem.

Když si mě odtáhl a objal, cítila jsem se jako nejspokojenější tvor na celičkém světě. Opětovala jsem mu polibek a nebýt toho, že jsme byli nejspíš středem pozornosti, což jak jsem zjistila, Vlčice moc nemusí, jsem na Blakea mrkla. "Což mě přivádí k otázce," mohl cítit, že jsem trochu znejistěla, ale nebylo to nic, kvůli čemu by mě musel pouštět, "Ráda bych pomohla i jinak, než jen utíkala pro pomoc. Nebýt ostatních, mohlo to dopadnout jinak," takhle představa se mi moc nelíbila a určitě ani Blakeovi. "Znám své schopnosti. Naučila jsem se nepřeceňovat a tím tě chci požádat, jestli bys mě naučil bojovat jako kožoměnec," nicméně tu byla jedna maličkost, kterou jsem nesměla přehlédnout. "No, až se proměním. Ale základy sebeobrany by mi prospěly i tak. Nechci, abys o mě měl strach, že se nedokážu ubránit, jestli mi rozumíš," dívala jsem se na něj a čekala, co řekne. Doufala jsem, že pochopí mou pointu. Samozřejmě, že bude mít o mě strach, i kdybych byla nějaký šílený mág, co kolem rozsívá oheň. Já o něj během boje měla také strach, a to jsem věděla, že jej jenom tak něco nepřemůže.

Byla jsem dobrá ve střelbě, ale pochybovala jsem, že budu nosit u pasu zbraň jako tehdy. Možná se přeorientuju na kuši či luk, abych se alespoň odreagovala.