Rodinné tlachání
Ester

"Budeš si na to muset zvyknout, protože s bráškou to prostě občas jinak nejde. Když něco chce říct, tak nečeká na vhodnou chvíli." Mrkne Gina a dloubne mně do žeber. Chystal jsem se něco říct, ale předběhla mně. A tak jsem se jen zatvářil, jako svatoušek.
"Vůbec nevím o čem mluvíš." Nevydrželo mi to dlouho, protože jsem se začal smát.
Gina se ke mně přidala, stejně jako potom ostatní.

"Je opravdu skvělé tě vidět se smát." Pronesla po chvíli mamka s neskrývanou radostí.
"Samozřejmě, protože ses bála, že bude stejný mračoun jako táta." Dodala s pobavením v hlase Gina. Mauro si sám pro sebe něco zamručí, jako správný medvěd, kterého teď opravdu skvěle připomíná a pak se zarazí.
"Hahaha " Samozřejmě, že to ve všech vyvolá další salvu smíchu.
Postavím se na nohy, zraněná noha trochu zaprotestuje, ale nějak si jí víc nevšímám.
Vezmu Ester trochu bokem, sice jsme stále v doslechu a obejmu ji.

"Tohle šlo líp, než jsem očekával." S tím jsem Ester políbil.
"Děkuji, že jsi je přivedla."

Tak už to ví i rodinka
~Blake + Maruo, Elena, Gina a Darius~

Z Blakea nevyšlo ani pípnutí. Nečekala jsem ani nic jiného. Chvíli jsem nepřátelsky hleděla na třísku, než jsem ji odhodila a otočila se za hlasem Giny, která po Blakeovi tepláky. Postavila jsem se a na chvíli jsem zauvažovala, zda jsem opravdu ta rozumná, za kterou mě prohlašují. V tuhle chvíli jsem šíleně poblázněna do muže, kterého Mauro s Elenou prohlašují za svého syna.

Upřímně by mě taky zajímalo, proč se tu wendigo najednou objevilo. Nechtěla jsem ani uvažovat nad jednou z možností, která se mi mihla v hlavě. O wendigo se traduje, že pokud se někde objeví, zvěstuje velmi špatné znamení, čímž je smrt někoho blízkého. S obavami v očích jsem se podívala k místu, kde netvor padl. Doufala jsem, že to s mým otcem nemá nic společného.

Nečekala jsem, že v takto vyhrocené situaci, kdy Blake byl od krve, i ostatní na sobě měli trochu té krve, o mě nemluvě, protože jsem obstarávala jeho zranění, vytáhne mé nastěhování do jeho pokoje. Dokonce jsem nečekala, že reakce bude taková, jaká byla. Elena projevila nadšení, Mauro byl Mauro a nakonec se nabídl, že pomůže se stěhováním. Ne že by toho bylo moc.

Koukla jsem na Blakea, protože byl stále jako sluníčko. Musela jsem se pousmát. Jinak to nešlo. Za tohle by mě asi hnal, ale v tuhle chvíli byl roztomilý jako dítě, které dostalo povolení si hrát se svou oblíbenou hračkou. Ano, přirovnání zní divně, ale doufám, že si rozumíme.

Pak jsem koukla na Ginu, která nic neřekla a doufala jsem, že z její strany nepřijde nějaké ale.
"Neříkej, že takhle budou vypadat všechna důležitá rodinná oznámení." Když se na to člověk podíval z jiné perspektivy, tak mu to přišlo úsměvné, ale byla jsem ráda, že to udělal, protože jsem si nedokázala představit, že bych musela dneska spát sama. Více jsem mu stiskla ruku, aby mi nikam neutekl.

Po boji
Ester

Její slova ještě víc rozšířila úsměv na mé tváři. Bylo naprosto skvělé něco takového slyšet.
"Tak to mně opravdu těší." Řekl jsem s neskrývanou hrdostí v hlase.

"Dobře." Nechal jsem tedy otravnou třísku na pokoji a oddaně jsem se nechal ošetřit. Byl jsem neskutečně šťastný za tuto chvíli a hřála mně na duši představa, že tohle není naposled. Nemyslím to, že jsem zraněný, i když o nic vlastně pořádného nejde. Ale myslím tím, že tu mám někoho, za kým můžu po tom boji jít a na koho se můžu spolehnout. Kdyby mně neposlechla, nerozeběhla by se pro pomoc, nejspíš bych ten souboj nedal.
Do reality mně však probere to, když mi je vytáhnuta tříska. Ze rtů mi neunikne žádné bolestivé sýknutí a ani se mi tvář nějak nestáhne. Tohle není moje první rodeo.

"Hej Blaku, ztratil jsi oblečení." Prohlásila pobaveně Gina a hodila po mně tepláky, které s sebou vzala právě kvůli tomu. Byla po boji a všichni byli šťastní, že dopadl úspěšně a nikdo nebyl vážně zraněn.
Oblékl jsem se do nich a poděkoval za pomoc.
"Poděkuj tady Ester, která pro nás šla. Jsem rád, že ona bude z vás tou rozumnou." Pronesl pobaveně Mauro a poplácal mně po rameni.
"To říká ten pravý." Zašklebil jsem se a potom jsme se oba tomu zasmáli.
"Zvláštní, že se tu po tak dlouhé době objevila sama." Zamračila se Elena.
"To ano, překvapila chudáka Nigela. Ať je mu země lehká." Bolelo mně, že jsem mu nebyl schopen zachránit život.
"Nemuč se, bráško. Nemůžeš pomoct všem. Nejsi všemocný bůh." Prohlásila konejšivě Gina a povzbudivě se usmála.
Darius mezitím, co jsme takhle mluvili, obstaral místo činu a právě telefonicky hovořil s někým z pevnosti. Posílal sem někoho pro tělo. Do té doby než někdo dorazí, tady musíme počkat a hlídat tělo.

"Sice jsem plánoval lepší rodinné setkání, tak když vás tu všechny mám. Chtěl bych vám oznámit, že k sobě budu stěhovat Ester." S tím jsem se podíval na svou milovanou a potom na ně.
"Konečně." Prohlásila radostně má matka a objala nejdřív mně a potom Ester. Mauro měl celou tu dobu založené ruce na hrudi a tvářil se nevraživě, dloubla tak do něj.
"Rád pomůžu se stěhováním." Řekl nakonec. Byl jsem opravdu neskutečně rád. Jejich svolení bylo pro mě opravdu důležité. Na ničem jiném nezáleželo. Vykouzlil jsem úsměv na tváři a chytl za rukou svou drahou, na kterou jsem ji vtiskl polibek.

Smeška vs. wendigo
~Blake a spol.~

Když Darius odběhl, čekání bylo nekonečné. Nebýt vlčice, nejspíš bych stepovala na místě a chovala se jako člověk, který má strach o svou druhou polovičku. Sice mě vnitřně sžíralo, že jsem nyní odsouzena k tomu, až Darius někoho najde, navenek jsem však vypadala docela klidně. Snažila jsem si nepředstavovat, jak musí boj mezi wendigem a Blakem vypadat. Věřila jsem v jeho schopnosti a také jsem věděla, že se jenom tak nedá.

Příchod pomoci jsem zaslechla dlouho předtím, než se dostali do mého zorného pole. Pohledy všech byly tvrdé, připravené na nadcházející boj a pomoc svému nejbližšímu. Převzala jsem si pochodeň. Je to zvláštní, ale takhle ve smečce získávám úplně jiný pocit, který bych jako člověk nedokázala pochopit. Najednou jsem si jistá, že jakmile dorazíme na místo činu, wendigo proti nám všem nebude mít žádnou šanci. Sebedůvěra čiší z každého a přelévá se z jednoho na druhého.

S pochodní v ruce se rozeběhnu směrem, kde probíhá litý boj. Cestou cítím teplo louče a zároveň se napojuju na energii, která z ní sálá. Pokud vím, tak obyčejný oheň tohle neumí a jen oko někoho, kdo je citlivější na magii, si všimne, že je dřevo poseté miniaturními symboly.

Kdybych ztratila cestu, určitě bych ji našla hned v momentě, kdy jsem ucítila krev. Velmi dobře jsem znala Blakeův pach a okamžitě jsem si ji spojila s ním. Přidala jsem do kroku, abychom u něj byli co nejrychleji. Ostatní také zavětřili a až příliš snadno mě předběhli. V tomhle jsem stále zelenáč, ale statečně jsem se s nimi snažila udržet krok, až i Vlčice v nitru vrčela a snažila se vydat co nejlepší tempo.

Oči se mi na chvíli rozšířily, když jsem zahlédla, jak Blake ve své pololví podobě překonal několik metrů vzdušnou čarou. Rozeběhla jsem se okamžitě jeho směrem, jelikož ostatní naběhli na wendigo a když jsem je tak po očku sledovala, stejně bych jim překážela.
Musíš se naučit bojovat jako kožoměnec, pronesl hlásek v mé hlavě. Vlčice souhlasila.

Tak nějak jsem byla poslední linie, kdyby se wendigo rozhodlo utéct, ale Blake s ostatními jej poslali k šípku tak rychle, že by lovcům vypadly oči z důlků. Blake přešel ke stromu, kde si sedl. Mezitím se proměnil do lidské podoby a teď mě do rozpaků už neuváděl. Nebylo proč.

Musela jsem mu opětoval úsměv. Nešlo to jinak. Sálala z něj tak pozitivní energie, až byla nakažlivá. Přešla jsem k němu a klekla si. "Začínám chápat, co znamená být ve smečce," dloubla jsem do něj lehce prsty. Samozřejmě tam, kde neměl žádné rány a jak jsem viděla, tak menší se začaly pomalu hojit, ty hlubší chvíli zaberou.

Zapíchla jsem louč kousek od nás, ať nás ještě nepodpálím a trochu kriticky jsem si prohlédla jeho ránu, odkud se pokoušel vytáhnout obrovskou třísku. "Počkej, pomůžu tu," ne že bych měla nějaké medické zkušenosti, ale jako lovec jsem měla minimálně základní znalosti první pomoci. Navíc jsem cítila potřebu mu pomoct a mohla jsem dřevo vytrhnout v lepším úhlu, než by si to udělal sám. Navíc metoda napočítám do tří, ale akce nastane při jedničce, funguje skvěle. Spíše pro mě, protože se mi třísku podařilo vyndat jedním tahem. Nebýt jeho rychlejšího hojení, vykrvácel by. Takhle to byla pro Blakea jenom další rána, která se zanedlouho zacelí a kdyby mu tam tříska zůstala déle, nejspíš by s ním i srostla, a to nikdo z nás nechtěl.

Je naživu
~Thomas~

Zaslechla jsem své jméno a chvíli jsem nechápala, co se děje. Takhle jej šeptal jediný muž, a tím byl Alexander, nicméně tohle jeho hlas nebyl. Patřil Tomovi, který pode mnou ležel mrtev. Nebo ne? Cítím jeho ruku. Zvednu hlavu, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Madie s výkřikem mezitím omdlela.

"T-Tome?" hlesla jsem a dívala se na něj zpoza uslzených očí.


Začal se zvedat, jako by se předtím nic nestalo. "Byl jsi mrtvý," stále jsem byla v šoku, ale začala jsem se spolu s ním sbírat na nohy. Chtělo to jistou dávku koordinace, protože jsem jej odmítala pustit. "Nedýchal jsi. Nejevil jsi žádné známky života," pohladila jsem jej po tváři, a pak jej objala. Chtěla jsem se ujistit, jestli to opravdu není sen.

Uvědomila jsem si, že kousek od nás leží tělo kočího. Snad se neprobere i on, pomyslela jsem si a s nevolí jsem Toma pustila. Měla bys mu říct o Alexandrovi, ozval se v hloubí hlásek, který se vzpamatoval ze šoku a začal rozumně uvažovat. Je to čím dál tím horší. Ublíží všem, na kom tě záleží, jen aby tě měl jenom pro sebe.

Tohle jsem však teď řešit nechtěla. "Co s ním?" sice jsem měla v hlavě mnoho otázek, ale nemohli jsme tu jenom tak stát. Co si o nás pomyslí kolemjdoucí. Až vše zařídíme, můžeme si dlouze promluvit.

Přešla jsem k Madie a zkontrolovala, zda se moc neuhodila při pádu do hlavy. Zdála se být v pořádku, ale i tak bude mít řádný bolehlav, až se probere.

Pápá Wendigo
Ester

Darius jen kývl na srozuměnou a pohybem ruky ti naznačil, ať stojíš na místě a chvíli počkáš. Dlouhou dobu jsi přemýšlela, jestli je němý, ale jednou pronesl opravdu skvělý vtip, kterým tě neskutečně dostal a usoudila si, že je jen mlčenlivý. Ono to nebylo vůbec na škodu. Nemluvě o tom, že ani Blake pokud není ve tvé blízkosti moc nemluví, když nemusí.
Představa Blaka bojujícího s tou příšerou ti přivodí nepříjemné obavy. Víš moc dobře, že není Pánem Šelem jen tak. Sám na to konto použil spoustu vtipů na svůj chrup nebo vlasy. A to ve stylu nejsem Pánem Šelem, protože mám dokonalý úsměv. Ale je jím kvůli jeho síle a schopnosti ochránit své blízké. Nicméně tvoje znalost o wendigo ti, ale moc nepřidává.

Sama se svými myšlenkami však nejsi moc dlouho, protože se u tebe objeví opět Dairus a s ním adoptivní rodiče Blaka, v podobě popravčího smečky a zjizveného kodiaka Mauro a s ním i jeho drahá milovaná žena Elena, spolu s nimi je jejich dcera Gina. S Elenou a Ginou jsi měla tu možnost se seznámit. Jednou se ve Smečce objevily a Blake vás představil. Obě se přitom tvářily velmi zvláštně a až teď ti dochází, že se jim nejspíše svěřil o citech, které chová k tobě. A fakt, že tu teď takto jeho adoptivní rodinka je, značí, že tě jim nejspíš chce seznámit takto veřejně.
”Kde jsou?” Pronese Mauro autoritativně a z jeho hlasu jde strach. Aspoň víš od koho se to Blake naučil. Všichni mají v rukou pochodně a jednu ti předají. Mauro má dokonce i plamenomet M240, což ti jako někomu kdo pracoval se zbraněmi hned dojde. Stejně jako cítíš, že ony pochodně nejsou obyčejné, ale nějaké magické. A také jsi znalá toho, co je slabostí oné bytosti a to oheň.
Jsi v čele družiny a stejně jak jsi předtím pádila pro posili, teď společně pádíte za Blakem.
Když se blížíte k místu, tak slyšíš zvuky boje. Pach tentokrát čerstvé krve tě přetáhne přes čumák a tobě je jasné, že je Blakova. Jdete akorát v správnou chvíli.

***

Je to opravdu vyrovnaný souboj. I když jsem o něco maličko znevýhodněným tím, že cítím bolest a ta mně pomalu oslabuje. Stále se však držím na nohou a bojuji. Věřím, že se Ester podaří najít někoho, kdo by pomohl a tuto příšeru zničil.
Zrovna jsem se solidně proletěl a napral to do stromu, který jsem zlomil vejpůl, když jsem zaslechl blížící se kroky.
Posila. Prohlásil jsem. Postavil se na nohy a rozeběhl jsem se na monstrum. Měl jsem solidně podrápaná záda, na boku se mi rýsoval ne zrovna pěkný škrábánec, vlastně teď pár nepěkných škrábanců. Do nohy mi to stvoření zarylo kus dřeva a ještě to tam mám, protože jsem neměl čas si to vytáhnout. Síly mi ubývají, ale už to nevadí. Nejsem sám.
Pohlédl jsem na svou rodinu, která nebyla moje vlastní, ale vzhledem k tomu, že mně vychovali s láskou a naučili mně naprosto všechno, tak jsem jí jako vlastní považoval. Podíval jsem se na svou drahou polovičku, která o mně nejspíše měla strach, protože jsem byl celý zkrvavený a těžko se dalo poznat, co je moje a co je krev toho stvoření.
Nicméně s onou posilou, která byla ozbrojená ohněm se stvoření zpacifikoval jedna radost.
Opatrně jsem si sedl na rozbitý strom, který jsem zničil svým tělem a snažil se vytáhnout ten ošklivý kus dřeva.
Mauro s Elenou se snažili naporcovat to stvoření na větší kusy. Byly z toho celý rozjaření, jak jim chyběla akce. Gina o něčem hovořila s Dariem a já se podíval s úsměvem na rtech na svou ženu. Proměnil jsem se přitom zpátky do své lidské podoby.
”Děkuji za pomoc.” Pronesl jsem a zářil přitom jako sluníčko, vůbec mně netrápilo, že jsem byl zraněný a celý zkrvavený… a hlavně nahý.

Jsem naživu?
Irene Claire Ives

Věděl jsem, že mě už není pomoci, ale hřála mně na srdci představa toho, že aspoň Irene bude žít a mně se jí podařilo zachránit.
Počítal jsem s tím, že se octnu zpátky v pekelných končinách, kde na mně už dávno čekali démoni s jediným úmyslem mučit mou duši a tím si zpestřit nudu. Avšak místo, kde jsem se ocitl bylo temné a já se cítil kupodivu skvěle na poměry v jaké situaci jsem byl. Děsila mně představa, že by se to mohlo změnit. Líbilo se mi proplouvat temnotou a naprosto nic necítit.

A pak jsem se, jako by lusknutím prstu vrátil zpátky. Zalapal jsem po dechu a poté se snažil přimět plíce ke spolupráci. Dýchal jsem jak zběsilý. To bylo to první, na co jsem se plně zaměřil. Až poté jsem si uvědomil, že se mi obtížně dýchá kvůli faktu, že mi někdo leží na hrudi a vzlyká. Tvrdá zem mně tlačila do zad a byla poměrně nepohodlná.
Opatrně otevřu oči, nejdřív jedno a poté druhé. Ze zkušenosti nechám obě přivyknout světlu. Konečně si všimnu Irene, která byla zdrojem pláče i zátěže.
Stále mi nedochází fakt, co se vlastně stalo. Všechno je to takové zamlžené.
”Irene?” Z mých rtů vyjde sotva slyšitelný hlas, což mně maličko vyděsí. Rukou jí přitom pohladím po vlasech.
”Měli bychom poslat pro detektivy… pro pomoc.” Pronese dívčí hlas a když mně spatří, tak s výkřikem omdlí. Nemám nejmenší tušení, čeho se lekla.
”Co se stalo?” Zeptám se a snažím se přitom vstát. Až poté se podívám na své oblečení, které je celé zakrvácené. A začnu si pomalu vzpomínat na události posledních chvil.

Hrůzné monstrum
~Blake~

Jakmile Blake zmínil, že cítí krev, uvědomila jsem si, že ji cítím taky. Byla to intenzivní nasládlá vůně s příměsí namočeného kovu. Pachy pro mě byly novinkou a dalo mi místy zabrat rozeznat, co který pach představuje. Pokud tohle opravdu byla vůně krve, byla jsem si jistá, že si ji už s ničím jiným nespletu.

Blake reagoval rychle. Neměla jsem jinou možnost než jej následovat, protože silnější jsme byli ve smečce než naopak. Proměnil se tak rychle, až jsem to téměř nepostřehla. Sice nešel do plné podoby lva, ale i tak vypadal majestátně a hrůzostrašně zároveň. Běžela jsem, co mi nohy stačily a Vlčice byla dosti napjatá a čekala, kdy ji povolám.

Dosud jsem se ještě ani jednou neproměnila ve vlka a kdoví, jak bych vypadala v této polo přeměně. Nicméně úplněk se blížil, což bude moje premiéra, u které by měl být jak Blake, tak i někdo z mé smečky. Někdy se dokonce stalo, že se někdo proměnil dřív, než nastal úplněk kvůli psychickému vypětí či strachu o někoho, na kom mu velice záleželo.



Zabrzdila jsem tak prudce, že jsem sebou málem praštila o zem. To, co stálo nedaleko přede mnou, jsem okamžitě poznala. Wendigo. Jako lovec jsem měla docela přehled o tom, co se na povrchu země vyskytuje. Wendigo se převážně vyskytovalo v severních lesích USA a Kanady. V Evropě pouze v případě, když se někdo rozhodl wendigo sebou přivézt, což vždycky dopadlo špatně. Podobně jak v Jurském parku a dovezení Tyranosaura Rexe do města.

Blakeův hlas zněl, jako by stál přede mnou ve své lidské podobě. Nechtěla jsem jej opustit, ale věděla jsem, že pomoct mu tak dobře jak jiní ze smečky nemůžu. Ač s těžkým srdce, přikývla jsem a rozeběhla se rovnou k pevnosti. Už jsem čekala, jaké bude mít řeči Ida, že jsem tam nechala Pána šelem samotného a nepomohla mu.
Pomůžeš mu tím, že tam dovedeš někoho, kdo je schopnější v boji než ty.

Vlčice mi dodávala sílu a klidně bych v běhu mohla předčit i trénované sprintera. Letěla jsem jak vítr. Oči mi jiskřily měsíčním stříbrem, což jsem ovšem nemohla tušit, protože jsem na sebe neviděla. Hnala mě potřeba co nejdříve poslat Blakeovi pomoc.

Jakmile podrážky dopadly na zpevněný chodník, zavělřila jsem, abych určila směr, kde někdo bude. Nedokázala jsem říct, kdo je kdo, ale běžela jsem za prvním pachem, na který jsem narazila, co mi nohy stačily.
Co by si pomyslel strýček, kdyby tě takhle viděl?

"Darie!" byla jsem ráda, že jsem jako první zahlédla jeho. Blakeovi byl naprosto oddán a byl jeden z mála, co na mě neprskal na každém rohu. Otočil se mým směrem a upřel na mě dvou barevné oči. "Blake," zastavila jsem a divila se, že nedýchám jak lokomotiva, "pán šelem," pro jistotu jsem se opravila, kdyby se v okolí nacházel někdo další, komu by se moje oslovení nelíbilo, "potřebuje pomoct. V lesích je wendigo."

Z kočího se vyklubal někdo jiný
~Thomas~

Kdo by čekal, že koní není tím, za koho se zdá. Neměla jsem ani čas něco podniknout, protože mě tupá bolest odnesla do říše snů. Jak to bývá, tak sny v případě čarodějek nejsou obyčejné, a často jsou nějakým zvěstováním věcí budoucích nebo se jejich spirituální energie oddělí od těla na tak dlouho, dokud se nezačne zotavovat.

Otevřela jsem oči. Necítila jsem chlad ani teplo. Kolem sebe jsem měla jenom tmu, a když jsem si sáhla na zátylek, kde jsem naposled cítila onu bolest, jako by se nic nestalo. Pak se v mém zorném poli rozlilo světlo, jak někdo otevřel dveře. Postavila jsem se a lehkost oděvu mi napověděla, že na sobě mám pouze spodničku a korzet.

"Copak s tebou uděláme, drahá," Alexandrův hlas nešlo nepoznat. Ve světlé svíčky mu oči pobaveně zářily. "Dostáváš se do samých potíží."
Zamračila jsem se, protože jsem si uvědomila, že na mě nepůsobí jeho šarm. Hlavu jsem měla čistou a mysl klidnou, pokud jsem nepočítala to, že jsem někde jinde, než bych měla být. "Dokážu se o sebe postarat," odpověděla jsem mu rázně, a když se pohnul mým směrem, ustoupila jsem. Jedno jsem však nechápala. Proč jsem zrovna tady a s ním.

"Ptáš se na správnou otázku, má milovaná," jeho ruka se pohnula mým směrem, ale zastavil se těsně předtím, než se jeho prsty mohly dotknout mé pokožky. "Jsme si souzeni v životě i po smrti. Ať už budeš utíkat, jak chceš, jednoho dne budeme opět spolu," jeho rty se vytvarovaly do úsměvu, ze kterého šla hrůza. "Nezáleží mi, jaké tělo nosíš," odtáhl ruku, "ale dokud bude proudit tvá krev a žít tvůj duch, budeš se ke mně neustále vracet," mi poslal vzdušný polibek.
Jako by mě uhodilo kladivo do hrudníku a já opět cítila, co je to být naživu.


Probralo mě cloumání a vyděšený hlas mé služebné Madie. Chvíli jsem nechápala, co se děje, ale postupem jsem si na vše vzpomněla. "Au," zasýpala jsem a až po chvíli si uvědomila, co celou dobu říkala.
"Je mrtvý, detektiv je mrtvý," blekotala Madie slova neustále dokola. Byla v šoku.

Prudce jsem se postavila na nohy, až mě chytla závrať a Madie mě musela chytit, abych nespadla na zem. Pak jsem uviděla Thomase. Bodla mě taková bolest, kterou jsem dlouho nezažila.
"Tome!" vyjekla jsem a padla k němu na kolena. "Ne, ne, prosím, Tome!" jako bych doufala, že otevře oči. Žal mnou cloumal a já padla na jeho hruď, zalykající se vnitřní bolestí.

Zpátky v realitě
Ester

Užíval jsem si polibek, když k nám vítr zavál a s ním i nezaměnitelný pach krve. Donutilo mně to se od Ester odtrhnout.
”Cítím krev.” Prohlásil jsem. Nevím, jak je teď schopna identifikovat pachy. Barva očí se mi hned změnila, ale bylo v tom něco, co nutilo ode mně odstoupit.
Položil jsem na zem věci, které jsem držel v ruce, sundal si oblečení a rozeběhl jsem se k místu, odkud jsem to cítil. Pocit, který jsem cítil čím jsem byl k onomu pachu blíž, mně donutil se proměnit do poloviční přeměny někde mezi člověkem a lvem. Musel to být pro Ester šok, jak jsem vypadal a ještě ke všemu, za jak krátkou dobu jsem tak vypadal. Připomínal jsem noční můru a doufal jsem, že se mně nebude bát. Dělám to hlavně kvůli tomu, abych ji ochránil.

Pach mně dostal až k tělu, v hlubinách lesa ukrytému a také k příšeře, která na něm hodovala. Neslyšel jsem nic u vody. Nebo jsi byl tak strašně zaměstnaný jí, že jsi se to snažil ignorovat. Promluvil ošklivý hlásek, kterého jsem se okamžitě zahnal, protože by mi v této chvíli vůbec nepomohlo, kdybych se nad tím zdržoval.
Myslel jsem, že to stvoření náš počet vyhnal, ale ono se to vrátilo. Wendigo. Místo toho jsem pozoroval vyhublé tělo, kosti tlačící se na slabou kůži, zářící oči hluboko uvnitř důlku, dlouhé zažloutlé tesáky, rty potrhané a krvavé, přes patnáct stop vysoký a jeho pokožka byla zbarvena do šeda. Byl cítit podivným a děsivým pachem hniloby a rozkladu. A to na čem hodoval býval členem mé smečky a já tomu nezabránil. Nebyl jsem však schopen teď identifikovat o koho se jednalo. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že bych mohl ještě přijít o Ester, která tu byla se mnou.
”Utíkej zpátky. Řekni ostatním, že tu je Wendigo.” Zavelel jsem k Ester, což mohlo způsobit další šok, jak srozumitelně jsem mluvil a poté zařval jako velmi nasraný lev, kterým jsem skutečně byl a snažil se tak jeho pozornost upoutat na sebe. Stvoření se ke mně rozeběhlo, nečekal jsem a sám jsem se proti němu vrhl.
Doufal jsem, že mně poslechla a půjde přivolat pomoc. Sám ho totiž nepřemůžu, ale vydržím tak dlouho, abychom ho společnými silami dostali.