Začátek vztahu
Ester

Tak krásně se poslouchala ona slova, která vyšla z jejich úst. Měl jsem nutkání se ujistit, že to není jen krásný sen, ale čistá realita. Což onen polibek, kdy jsem se k ní sklonil, dokazoval skutečnost.

”Tak to jsem rád, protože na našem klasickém místě… u řeky, jsem si dovolil připravit menší občerstvení.” Pronesl jsem s naprosto šťastným úsměvem od ucha k uchu. Řekl jsem si, že to je naprosto skvělá odměna za to, že to úspěšně zvládla. A hlavně jsem jí tam chtěl vyznat lásku přes jídlo a zvědavě přitom pozorovat, jestli jí to za tu dobu, co jsem ji učil… dojde.
Jenže jsem si prostě nemohl pomoct a nečekal jsem. Musel jsem ji políbit a vyznat se.
To se mi moc nepodobalo, ale to bylo tím, že v její blízkosti se chovám naprosto uvolněně a ne jako vůdce.
Ví o mně spoustu věcí. O tom, jak jsem přišel o rodiče v dětství. Jak jsem utekl do lesů a čekal na správnou chvíli, kdy bych se jim pomstil. Dokonce jsem se přitom vyprávění rozbrečel, jak mně ta vzpomínka bolela. Nemusel jsem si před ní hrát na drsného vůdce, který plně ovládá emoce. Vím, že jsem jí to při prvním setkání řekl, že se musí ovládat… ale nejspíš jsem to potřeboval.

Nebyli jsme od toho místa daleko, takže se jí po chvilce vyskytl pohled na lavičku a prostřený stůl, kde se nacházelo šampaňské v nádobě s ledem, aby bylo krásně vychlazené. Vzhledem k tomu, že bylo jaro, tak se úplně neroztekl. Byly tu i jahody. Na jídlo jsem připravil bagetu s trhaným masem, karamelizovanou cibulkou a domácí barbecue omáčkou. Prostě jsem si s tím jídlem vyhrál. Jídlo je totiž vášní měňavců a tohle setkání pro mně bylo důležité.
Nalil jsem šampaňské do skleniček. Samozřejmě, pamatuji, jak jsem řekl o tom, že žádný alkohol. Ale toto je výjimečná chvíle a tehdy jsem ji musel seznámit pravidly… které se občas porušují.
”Na nás.” Pronesl jsem přípitek a přiťukl si s ní.

Já jsem jeho a on je můj
~Blake~

Měla jsem pocit, jako bych byla ve filmu, ale na rozdíl od něj to byla skutečnost a nasvědčovalo tomu i to, že jsme se vídali už nějakou dobu, a nejen pár dnů, kdy se do sebe hrdinové zabouchli, aniž by o sobě něco věděli. Před Blakem jsem o sobě docela hojně mluvila, a dokonce se mu svěřovala s tím, jaký byl můj život před tímhle vším. Dokonce jsem mu řekla i o otci, který byl důvod, že jsem se vydala do Kanady, kde mě potkalo... neštěstí nebo štěstí? Najednou jsem si tím nebyla jistá. Kdyby mě nepokousal vlkodlak a já se jedním nestala, nikdy bych jej nepoznala. Být v jeho objetí mě hřálo a dala jsem mu to najevo tím, že jsem se o něj opřela. Byl o dost vyšší než já, ale jemu nedělalo problém mě nadzvednout, když bylo potřeba.

Vzhlédla jsem, když se mě zeptal, zda mi to nevadí. Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsem si uvědomila, co řekl a trochu jsem se kousla do rtu, protože jsem nechtěla, aby kvůli mně opouštěl svou smečku. Vlčice mě však umlčela dřív, než jsem řekla nějakou hloupost. Sakra, já s ním chtěla být. Nikdo se ke mně takhle nechoval, neochraňoval mě. U nikoho jsem se necítila takhle v bezpečí a mohla jsem mu říct všechno, aniž by mě soudil. Sem tam mi řekl nebo spíš upozornil, že bych o tom neměla mluvit před někým jiným, ale já se teprve učila být měňavcem, konkrétně vlkodlakem.

"Asi to bude znít jako klišé," posmála jsem se, "ale šla bych s tebou až na konec světa. Jako vážně," dodala jsem, a pokud svolil, což znamenalo se ke mně sklonil, políbila jsem jej.

Vzhůru za první stopou
Irene Claire Ives

To měla naprostou pravdu. Nepřipustím, aby se jí něco stalo a tím pádem udělám všechno pro to, aby nemusela dělat volavku. Určitě se dostaneme k nějaké stopě.
To zní maličko naivně. Pochybovačný hlásek se rozhodnu raději ignorovat.
”To je v pořádku. Spát klidně můžeme až potom, kdy mně nebude děsit, že je znameřen další život.”
Není jediná, kdo si myslí, že ona dívka bude již post mortem. Jak jsem řekl předtím, ona má schopnosti, které já ne a ty by nám mohli pomoci.
Četl jsem o tom, že někteří citliví lidé a nemusí být jenom magicky nadaní, jsou schopni vycítit přítomnost zemřelých. Někteří zemřelé pouze vidí, ale neslyší. Jiní to mají naopak a poté tu je další a ta nejhlavnější skupina, která je zřetelně vidí a slyší. A tou bude pravděpodobně i Irene.

Hned, jak to řekla, tak jsem soukal do kabátu a natahoval se po brašně.
”Nemáme kočár a z toho, co jsi řekla, tak je to na druhé straně města za řekou. Tam se nedostaneme včas, ani kdyby se nám nějaký kočár podařil sehnat.” Vyjádřím své obavy, když jsem připraven a dokonce držím v ruce brašnu. Ještě zkontroluji, zda mám všechno. Třeba takový nůž, který mám schovaný v botě.
”Tedy samozřejmě… pokud jako čarodějka nevykouzlíš teleport.” Dodám a maličko přitom lituji, že jsem něco takového řekl.
Samozřejmě jsem z knih četl jak takový teleport funguje a na co se připravit. Jenže ve skutečnosti to je vždycky jiné a ani v tomto případě to jinak nebude.
V duchu jsem se modlil, abych se až se objevíme na druhé straně nepozvracel.

Polibek
Ester

Když jsme se přestali líbat, tak jsem jí stále držel pevně kolem pasu. Vůbec se mi nelíbila představa, že bych jí měl pustit.
”A jsi ulovena.” Zazubím se na ní. To ticho mi přijde až moc dlouhé a tak jsem potřeboval něco říct. Možná to nebylo to nejlepší, co jsem kdy řekl, ale to už je vedlejší.
”Ani nevíš, jak dlouho jsem přemýšlel, že bych to udělal.” Přiznám se. Vychutnávám si přitom její přítomnost.
”Nedovolím nikomu, aby tě vyštval ze smečky. Jsi totiž její součástí… jsi mou součástí, pokud půjdeš, půjdu i já.” Svá slova myslím naprosto vážně. Vybral jsem si jí, jako svou družku. Už jsem jí to vysvětloval, jak to v našem světě funguje. Že si vybíráme partnery na celý život a ne, jako v tom jejich lidském světě.
Vlastně něco ve mně si ji vybralo, už když jsem ji nesl první jídlo do postele.
Po chvíli mi, ale dojde, že ona funguje v tomto mém světě chvíli a v lidském to je mnohem komplikovanější.
”Teda… pokud ti to nevadí?” Pronesu a rozpačitě se na ní podívám. Je to snad po dlouhé době, co se něčeho opravdu bojím a to, že by mi mohla říct, že se mnou nechce mít nic společného… ale proč by jinak opětoval polibek?

Nečekaný polibek
~Blake~

Kdyby nebylo Blakea, dávno bych se rozsypala jako domeček z karet. Uvnitř mě se bily dvě stránky. Bývalá lovkyně si nechtěla připustit, že jejím dnům je konec. Na jednu stranu jsem to chápala a každé hlubší poznání nového života mě místy děsilo. Druhou stránkou byla Vlčice, bez které bych si najednou nedokázala představit svůj dosavadní život. Za tu dobu se z nás staly jedno a ani jsem už necítila nějaké odpor z její strany. Naopak podporu.

Následovala jsem Blakea a ani mi nepřišlo divné, že mě drží za ruku. Líbilo se mi to a Vlčice se mnou souhlasila. Měla jsem trochu problém držet s ním krok, protože letěl skoro jako vítr, ale ustála jsem to. Byla jsem v tuto chvíli na sebe hrdá.

Potěšilo mě, že měl na situaci skoro stejný názor jako já. Nakonec to bylo jenom, aby se neřeklo. Jak jsme zastavili, dýchala jsem o něco rychleji, ale na to, jak jsem se kdysi zadýchávala, tak to tak hrozné nebylo.

A pak se to stalo. Přitáhl si mě k sobě a naše rty se spojily. Byla jsem jako malá holčička, která konečně dostala svou vysněnou panenku. Opětovala jsem mu polibek a přála si, aby nikdy nepřestal. Cítila jsem jeho horké tělo přitisknuté k tomu mému. Když se naše rty od sebe oddálily, bylo mi to až líto. Netušila jsem, co říct. Musela jsem být rudá jak rak. Nesměle jsem se usmála.

Na procházce
Ester

”Naprosto příšerné a zbytečné. Ale zvládla jsi to na jedničku.” Nevím, jestli jsem přesně vystihl, co měla na mysli a bylo mi naprosto jedno, jestli mně někdo slyšel. Zkusil by něco k tomu říct a uviděl by. Být vůdcem má občas své výhody.
Nehodlal jsem však stát delší dobu na místě a být tak na ráně, aby si nás někdo všiml a uvědomil si, že po mně něco chce.
Vůbec jsem se nezastavoval nad tím, že hned poté co Ester domluvila, tak jsem jí vzal za ruku a vyrazil s ní ven. Zastavili jsem se s ní až v lese dostatečně daleko od pevnosti a všech. Byli jsme tu jen my dva a pochopitelně obyvatelé lesa, který jsme zatím byli naprosto ukradení.

Stál jsem na místě a mlčky na ni hleděl, její ruku stále nepustil. Neměl jsem tušení, co bych jí měl říct na ta slova díku. Je to dlouho, co mi byl někdo vděčný a nebral to jako samozřejmost. Naprosto mně to vykolejilo.
Nikdy jsem nebyl moc na slova, přišla mi zbytečná, jelikož jsem hlavně jednal a nebylo tomu jinak ani v této chvíli.
Přitáhl jsem si Ester k sobě a objal ji kolem pasu. Vypadal jsem jako lev, který právě našel svou oběť a nehodlá se jí jen tak vzdát. Vzájemně jsme tak intenzivně cítili jeden druhého. Nečekal jsem dlouho a políbil jí.

Příští zastávka u Alenky
~Matt~

Prohlédla jsem si detektiva od hlavy k patě a zakývala hlavou. "Celý v jednom kuse. První setkání proběhlo úspěšně," zazubila jsem se. Když na to přišlo, tak Phoebe byla bezstrsté zlatíčko. Pokud zrovna nenaháněla nějakou oběť, ráda lehávala v rohu mých komnat a vypadala vždy jako nejklidnější štěně, ze kterého odkapává ektoplazma.

Detektivův návrh ohledně restaurace zněl slibně. Přikývla jsem. "To nemůžu odmítnout," mrkla jsem a prohlížela si, jak mi zavázal paži. "Dobrá práce," pochválila jsem jeho snahu mi zavázat ránu. Počítám, že do hodiny tam nebudu mít ani jizvičku.

Opřela jsem se pohodlněji a čekala, dokud nás Penny nedovezla na místo. Začala jsem si uvědomovat, že den je nesnesitelně dlouhý a potřebovala jsem změnu. Trýznitelé nebyli zrovna tím odvázáním, co jsem chtěla a doufala jsem, že se budeme vrhnout na další dobrodružství potom, co se najíme a možná někde zaskotačíme. Ach, sex jsem měla teprve nedávno a už teď mi to zatraceně chybělo.

Nedá mě
~Thomas~

Potěšilo mě, že zavrhl můj plán hry na volavku. Bylo příjemné po dlouhé době zažít ten pocit, když se o vás někdo bojí. Rodiče nade mnou v tomhle směru zlomili hůl a ať si dělám, co chci. Jestli se jednoho dne neukážu, protože se mi stalo něco hrozného, bude to jen a jen moje vina. Ani o Alexanderovi se nedalo říct, že by měl o mě příliš velký strach. Ten se bál jedině toho, že bych mu utekla, což jsem nakonec udělala. Teď posílal svoje krvesaje, aniž by si uvědomil, že oni mě v jednom kuse dovést nemusí.

"Dobře. Půjdeme se tam podívat, zkusíme najít nějaké stopy, ale pokud zůstaneme ve slepé uličce, pak musíme na volavku přistoupit," položila jsem mu ruku na rameno. "Vím, že nepřipustíš, aby se mi něco stalo," pousmála jsem se. Natočila jsem hlavu, abych se podívala na hodiny. "Ráda bych nabídla, abychom se prospali, ale pokud chceme mít jistotu alespoň v nějakou stopu, musíme vyrazit. Možná se mi podaří promluvit s dívkou, dřív než..." zmlkla jsem, protože jsem ji takhle rovnou odsoudila ke smrti. Nebyla jsem naivní, abych si myslela, že je stále naživu.

Duše mrtvých, pokud zemřou násilnou smrtí, mají ve zvyku se na místě činu ještě nějakou dobu držet, než nakonec opustí svět živých a ztratí se v bludišti trápení. Některé duše jsou natolik silné, že je nezláká temné světlo, které je volá, ale má to na ně dost neblahý účinek. Je to, jako by člověku neustále pískalo a hučelo v uších a ten odporný zvuk nikdy neskončil. Nakonec se z toho zblázní.

"Vezmi si kabát a brašnu a můžeme vyrazit," přešla jsem ke dveřím a začala se oblékat.

Já vs. budoucnost
~Blake~

Blake se ani nemusel ptát, co je příčinou nesouhlasu mého začlenění do smečky. Na jednu stranu jsem Idu chápala, že mě jenom tak nechce mezi své vpustit. Kdo ví, jestli jsem zrovna já přispěla k zabití někoho, kdo jí byl blízký. Zbraně jsem distribuovala hlavně v Evropě. Na USA nebo Kanadu jsem neměla příliš velké ambice.

Na druhou stranu jsem se vnitřně rozohnila, protože mě více méně obvinila, že jsem spoušť zmáčkla já, když někdo použil mou zbraň. Vlčice tlačila na mou mysl, abych zůstala v klidu a neudělala něco zbrklého, jak mám ve zvyku. Zbraně jsem neprodávala jenom lovcům. I obyčejní lidé byli mými zákazníky. Kdoví, jestli jsem nějakou neprodala vlkodlakovi. Když jsem si je takhle prohlížela, určitě bych je nerozeznala, pokud by ovšem nevzali do rukou střelivo určené proti sobě. Zbraně samy o sobě neubližovaly. To jenom to, čím se naládovaly.

Udržet klidnou mysl, a hlavně potlačit slzy, kdy se za mě Blake postavil, dalo i Vlčici zabrat. Dívala jsem se na něj a v duchu si neustále opakovala, ať nechám ústa zavřená. Samozřejmě, pokud se podíval mým směrem, pokorně jsem tělka očima jinam, abych jej nevyzývala. On by to tak určitě nevzal, ale ostatní by to mohli vzít jako urážku jejich vůdce. Chovat se pokorně a dělat co nejméně povyku.
Jop, to mi jde. Být ticho a nic nedělat a nechat problémy, ať se vyřeší samy. Vlčice se mnou nesouhlasila, ale to měla smůlu. Teď musela dodržovat moje moto i ona.

Jako první z místnosti vyrazil Blake. Jeho mrknutí mi rozpálilo líce a koutek mi cukl nahoru. Postupně se k němu všichni přidávali. Lehce jsem se zamračila, když Ida pronesla větu, která mě více méně vedla do hrobu. Jakmile jsem viděla na její zády, pootočila jsem hlavu. Jejího bratra jsem se snažila nevnímat. Když jsem zůstala mezi posledními, konečně jsem se pohnula a pomalu vyšla ven. Na můj vkus až příliš pomalu.

"Klidně i na dvě. Potřebuju si pročistit hlavu. Tohle bylo," nedokázala jsem popsat, jak se právě cítím. Pak jsem se na něj podívala. "Děkuju. Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Moc si toho vážím," usmála jsem se na něj. "Opravdu děkuju," v duchu jsem se zařekla, že jej nesmím zklamat.

Phoebe?
Anya

Proč nás tolik děsili Trýznitelé? Dobrá otázka. Asi z toho důvodu, že jako jediné ohavnosti se rozhodli neskrývat ve světě tam dole. Všichni si tady nahoře držíme tu svou hezkou podobu a málokdy z ní opustíme. Jenže Trýznitelé jsou pravý opak a to je nejspíš na tom to opravdu děsivé.
Co já vím?

”Phoebe?” Nechápavě se na ní podívám. Neviděl jsem žádného psa, který by stál po jejím boku.
Takže neviditelný domácí mazlíček. Čím dál zajímavější. Na druhou stranu jsem byl v této chvíli neskutečně rád, že vlastně existoval a že nám pomohl.
”Doufám, že to setkání bude jen v dobrém.” Myslel jsem to naprosto vážně. To co zvládla provést s Trýzniteli nebylo jen tak. Nedokážu si představit a ani nechci, co by dokázala provést se mnou.

Ošetření paže netrvalo dlouho. Nebylo to nic vážného, ale jeden nikdy neví. Zavázal jsem to ještě šátkem, aby to vypadalo, že nosí doplněk a není zraněná. Ono, když jeden uvidí slabost u toho druhého, tak toho využije ve svůj prospěch. Netvrdím, že zraněná ruka Anyu nějakým způsobem oslabuje, spíš nechci pokoušet štěstí a zbytečně provokovat.
”V tom případě bychom se měli jít pořádně nadlábnout než půjdeme do kasína. Co myslíš?” A já naprosto vím o místě, které by stálo za návštěvu, když už jsme na vyhlídkové jízdě Očistcem.
”Směr restaurant U Alenky.” Zavelím svému autu. Po zavrčení, dodám ještě kouzelné slůvko prosím.
”Je to naprosto exkluzivní podnik. Vstup je ukrytý a jen málokdo se tam dostane. Samozřejmě za jisté služby jsem se o něm dozvěděl a tak tam občas zajedu, když dostanu chuť na gastronomický ráj. Říkal jsem si, že pro tebe to nejlepší.” Vysvětlím jí a s tím jí políbím něžně na ruku.