Na procházce
Ester

”Naprosto příšerné a zbytečné. Ale zvládla jsi to na jedničku.” Nevím, jestli jsem přesně vystihl, co měla na mysli a bylo mi naprosto jedno, jestli mně někdo slyšel. Zkusil by něco k tomu říct a uviděl by. Být vůdcem má občas své výhody.
Nehodlal jsem však stát delší dobu na místě a být tak na ráně, aby si nás někdo všiml a uvědomil si, že po mně něco chce.
Vůbec jsem se nezastavoval nad tím, že hned poté co Ester domluvila, tak jsem jí vzal za ruku a vyrazil s ní ven. Zastavili jsem se s ní až v lese dostatečně daleko od pevnosti a všech. Byli jsme tu jen my dva a pochopitelně obyvatelé lesa, který jsme zatím byli naprosto ukradení.

Stál jsem na místě a mlčky na ni hleděl, její ruku stále nepustil. Neměl jsem tušení, co bych jí měl říct na ta slova díku. Je to dlouho, co mi byl někdo vděčný a nebral to jako samozřejmost. Naprosto mně to vykolejilo.
Nikdy jsem nebyl moc na slova, přišla mi zbytečná, jelikož jsem hlavně jednal a nebylo tomu jinak ani v této chvíli.
Přitáhl jsem si Ester k sobě a objal ji kolem pasu. Vypadal jsem jako lev, který právě našel svou oběť a nehodlá se jí jen tak vzdát. Vzájemně jsme tak intenzivně cítili jeden druhého. Nečekal jsem dlouho a políbil jí.

Příští zastávka u Alenky
~Matt~

Prohlédla jsem si detektiva od hlavy k patě a zakývala hlavou. "Celý v jednom kuse. První setkání proběhlo úspěšně," zazubila jsem se. Když na to přišlo, tak Phoebe byla bezstrsté zlatíčko. Pokud zrovna nenaháněla nějakou oběť, ráda lehávala v rohu mých komnat a vypadala vždy jako nejklidnější štěně, ze kterého odkapává ektoplazma.

Detektivův návrh ohledně restaurace zněl slibně. Přikývla jsem. "To nemůžu odmítnout," mrkla jsem a prohlížela si, jak mi zavázal paži. "Dobrá práce," pochválila jsem jeho snahu mi zavázat ránu. Počítám, že do hodiny tam nebudu mít ani jizvičku.

Opřela jsem se pohodlněji a čekala, dokud nás Penny nedovezla na místo. Začala jsem si uvědomovat, že den je nesnesitelně dlouhý a potřebovala jsem změnu. Trýznitelé nebyli zrovna tím odvázáním, co jsem chtěla a doufala jsem, že se budeme vrhnout na další dobrodružství potom, co se najíme a možná někde zaskotačíme. Ach, sex jsem měla teprve nedávno a už teď mi to zatraceně chybělo.

Nedá mě
~Thomas~

Potěšilo mě, že zavrhl můj plán hry na volavku. Bylo příjemné po dlouhé době zažít ten pocit, když se o vás někdo bojí. Rodiče nade mnou v tomhle směru zlomili hůl a ať si dělám, co chci. Jestli se jednoho dne neukážu, protože se mi stalo něco hrozného, bude to jen a jen moje vina. Ani o Alexanderovi se nedalo říct, že by měl o mě příliš velký strach. Ten se bál jedině toho, že bych mu utekla, což jsem nakonec udělala. Teď posílal svoje krvesaje, aniž by si uvědomil, že oni mě v jednom kuse dovést nemusí.

"Dobře. Půjdeme se tam podívat, zkusíme najít nějaké stopy, ale pokud zůstaneme ve slepé uličce, pak musíme na volavku přistoupit," položila jsem mu ruku na rameno. "Vím, že nepřipustíš, aby se mi něco stalo," pousmála jsem se. Natočila jsem hlavu, abych se podívala na hodiny. "Ráda bych nabídla, abychom se prospali, ale pokud chceme mít jistotu alespoň v nějakou stopu, musíme vyrazit. Možná se mi podaří promluvit s dívkou, dřív než..." zmlkla jsem, protože jsem ji takhle rovnou odsoudila ke smrti. Nebyla jsem naivní, abych si myslela, že je stále naživu.

Duše mrtvých, pokud zemřou násilnou smrtí, mají ve zvyku se na místě činu ještě nějakou dobu držet, než nakonec opustí svět živých a ztratí se v bludišti trápení. Některé duše jsou natolik silné, že je nezláká temné světlo, které je volá, ale má to na ně dost neblahý účinek. Je to, jako by člověku neustále pískalo a hučelo v uších a ten odporný zvuk nikdy neskončil. Nakonec se z toho zblázní.

"Vezmi si kabát a brašnu a můžeme vyrazit," přešla jsem ke dveřím a začala se oblékat.

Já vs. budoucnost
~Blake~

Blake se ani nemusel ptát, co je příčinou nesouhlasu mého začlenění do smečky. Na jednu stranu jsem Idu chápala, že mě jenom tak nechce mezi své vpustit. Kdo ví, jestli jsem zrovna já přispěla k zabití někoho, kdo jí byl blízký. Zbraně jsem distribuovala hlavně v Evropě. Na USA nebo Kanadu jsem neměla příliš velké ambice.

Na druhou stranu jsem se vnitřně rozohnila, protože mě více méně obvinila, že jsem spoušť zmáčkla já, když někdo použil mou zbraň. Vlčice tlačila na mou mysl, abych zůstala v klidu a neudělala něco zbrklého, jak mám ve zvyku. Zbraně jsem neprodávala jenom lovcům. I obyčejní lidé byli mými zákazníky. Kdoví, jestli jsem nějakou neprodala vlkodlakovi. Když jsem si je takhle prohlížela, určitě bych je nerozeznala, pokud by ovšem nevzali do rukou střelivo určené proti sobě. Zbraně samy o sobě neubližovaly. To jenom to, čím se naládovaly.

Udržet klidnou mysl, a hlavně potlačit slzy, kdy se za mě Blake postavil, dalo i Vlčici zabrat. Dívala jsem se na něj a v duchu si neustále opakovala, ať nechám ústa zavřená. Samozřejmě, pokud se podíval mým směrem, pokorně jsem tělka očima jinam, abych jej nevyzývala. On by to tak určitě nevzal, ale ostatní by to mohli vzít jako urážku jejich vůdce. Chovat se pokorně a dělat co nejméně povyku.
Jop, to mi jde. Být ticho a nic nedělat a nechat problémy, ať se vyřeší samy. Vlčice se mnou nesouhlasila, ale to měla smůlu. Teď musela dodržovat moje moto i ona.

Jako první z místnosti vyrazil Blake. Jeho mrknutí mi rozpálilo líce a koutek mi cukl nahoru. Postupně se k němu všichni přidávali. Lehce jsem se zamračila, když Ida pronesla větu, která mě více méně vedla do hrobu. Jakmile jsem viděla na její zády, pootočila jsem hlavu. Jejího bratra jsem se snažila nevnímat. Když jsem zůstala mezi posledními, konečně jsem se pohnula a pomalu vyšla ven. Na můj vkus až příliš pomalu.

"Klidně i na dvě. Potřebuju si pročistit hlavu. Tohle bylo," nedokázala jsem popsat, jak se právě cítím. Pak jsem se na něj podívala. "Děkuju. Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Moc si toho vážím," usmála jsem se na něj. "Opravdu děkuju," v duchu jsem se zařekla, že jej nesmím zklamat.

Phoebe?
Anya

Proč nás tolik děsili Trýznitelé? Dobrá otázka. Asi z toho důvodu, že jako jediné ohavnosti se rozhodli neskrývat ve světě tam dole. Všichni si tady nahoře držíme tu svou hezkou podobu a málokdy z ní opustíme. Jenže Trýznitelé jsou pravý opak a to je nejspíš na tom to opravdu děsivé.
Co já vím?

”Phoebe?” Nechápavě se na ní podívám. Neviděl jsem žádného psa, který by stál po jejím boku.
Takže neviditelný domácí mazlíček. Čím dál zajímavější. Na druhou stranu jsem byl v této chvíli neskutečně rád, že vlastně existoval a že nám pomohl.
”Doufám, že to setkání bude jen v dobrém.” Myslel jsem to naprosto vážně. To co zvládla provést s Trýzniteli nebylo jen tak. Nedokážu si představit a ani nechci, co by dokázala provést se mnou.

Ošetření paže netrvalo dlouho. Nebylo to nic vážného, ale jeden nikdy neví. Zavázal jsem to ještě šátkem, aby to vypadalo, že nosí doplněk a není zraněná. Ono, když jeden uvidí slabost u toho druhého, tak toho využije ve svůj prospěch. Netvrdím, že zraněná ruka Anyu nějakým způsobem oslabuje, spíš nechci pokoušet štěstí a zbytečně provokovat.
”V tom případě bychom se měli jít pořádně nadlábnout než půjdeme do kasína. Co myslíš?” A já naprosto vím o místě, které by stálo za návštěvu, když už jsme na vyhlídkové jízdě Očistcem.
”Směr restaurant U Alenky.” Zavelím svému autu. Po zavrčení, dodám ještě kouzelné slůvko prosím.
”Je to naprosto exkluzivní podnik. Vstup je ukrytý a jen málokdo se tam dostane. Samozřejmě za jisté služby jsem se o něm dozvěděl a tak tam občas zajedu, když dostanu chuť na gastronomický ráj. Říkal jsem si, že pro tebe to nejlepší.” Vysvětlím jí a s tím jí políbím něžně na ruku.

Očima cizince
Irene Claire Ives

Nelíbila se mi představa nalezení další oběti. Stejně jako jí, tak i mně se na chvíli myšlenky stočili nepříjemným směrem a to k otázce, zda bychom tu nebohou dívku byli schopni zachránit před jejím nehezkým osudem, mezitím co se naše těla oddávali chtíči a rozkoši.
Bylo to přece na druhé straně města. Má pravdu. Nestihli bychom to. Není nic horšího než výčitky svědomí, co mnou cloumaly a které jsem se snažil nějakým způsobem umlčet.
A co když ano? Mohla být naživu. Místo toho je zase další život zmařen a je to pouze tvoje vina. Tady někdo touží po pekelných končinách, že? Jenže něco takového je opravdu těžké umlčet

A pak přišla s velmi nebezpečným nápadem, který se mi ani v nejmenším nezamlouval. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a začal pochodovat po místnosti.
”V žádném případě.” Zavrhl jsem to.
”Je to příliš nebezpečné a mohlo by se vám něco stát. Určitě se najde jiný způsob. Třeba tentokrát vrah nebyl opatrný a na něco zapomněl… a my to najdeme na místě činu. Půjdeme tam spolu a třeba tam něco ty najdeš, protože vidíš věci jinak, než já.” A hlavní důvod, že je právě čarodějka, jsem raději neřekl. Samozřejmě šance, že by se nám poštěstilo, byla nulová. Na druhou stranu jsme mohli být mile překvapeni.
”To s volavkou bych viděl, až naprosto všechny možnosti dojdou. Nemůžu riskovat tvůj život.” S tím jsem se zastavil a upřel na ni pohled plný zoufalství.
”Je to jasné?”

Seznámení s Alfami klanu
Ester

Pochopitelně, že jsem čekal, že to bude právě Ida, kdo se ozve. Možná jsem naivně doufal, že by mě mohla překvapit. Bylo mi líto Ester, která musela být v této chvíli nesmírně vyděšená a nejspíše se sama sebe ptala, co s ní jenom teď bude.
”Co je důvodem vznesené námitky?” Otáži se naprosto klidně a věnuji Idě upřený pohled do očí s jasným záměrem ji vyzvat. Obyčejně mají mé oči hnědý nádech, ale nyní se přes ně přelije zlatavá barva. Což jasně nevěstí nic dobrého.
Ida má bod k dobru, že s sebou necukla ani se nezachvěla.

”Její minulost pochopitelně. Byla lovcem. Vyráběla zbraně, které byly určené k našemu zneškodnění.” Tohle jsem také očekával. Vůdce naší ochranky to musel vyslepičit naprosto všude. Až to skončí, tak si s ním přátelsky pohovořím o informacích, které se nechávají pro sebe.
Samozřejmě celým sálem zaznělo překvapené ach. Někdy si připadám, že vládnu slepičinci.

”Nikdo z nás svou minulost bohužel nezmění. Věřím, že úplně každý by se aspoň jedné části své minulosti rád zbavil. Nemýlím-li se?” V tomhle mi musí všichni dát za pravdu. I já sám bych svou minulost v některých případech změnil.
”Nemluvě o tom, že byla proměněna na našem území smečkou zdivočelých lupů, které se nám nepodařilo včas zpacifikovat. Jsme tedy za ní zodpovědní.” Na chvíli se odmlčím. ”Hlavně já jsem za ní zodpovědný. Je tedy mou povinností se o ní postarat, stejně jako o nového člena smečky, který už je ve věku začlenění. Podobně jako on nezná všechna pravidla a učí se.” Místností se rozhostilo ticho, jak všichni hluboce přemýšlí nad mými slovy.
”Budu za ní nést plnou zodpovědnost. Nebude vás v klanu obtěžovat, zůstane tady zde v Pevnosti. Toto zasedání je jen z toho důvodu, abyste si nepřišli, že jste mimo dění.” Upřu svůj pohled na všechny zúčastněné a nikdo nevypadá, že by měl v úmyslu něco dalšího namítat.
”Toto sezení je u konce.” S tím vstanu a vydám se z místnosti ven, abych dal důraz na to, že jsem k tomu řekl svoje a nemám v úmyslu se zabývat nicotnými věcmi.
Pohledem přitom zavadím o Ester a mrknu na ni.

”Možná si to teď vyhrála. Ale minulost se s tebou potáhne navěky a jednou uděláš chybu.” Zaslechl jsem jak Ida svou pozornost přesunula na Ester. Nemohl jsem do toho však zasáhnout. A tak jsem jen vyčkával, zda ještě bude něco dalšího.
Naštěstí Arden měl dost rozumu, chytl svou družku za ruku a vydal se s ní ven.
Nebyl by to však Idin bratr, kdyby neznačil jasným pohybem ruky, že jí nespustí z očí. Stejně jako poslušný pejsek se vydal po boku své sestry.
Sál se lusknutím prstu vyprázdnil. Všichni nespokojení z toho, že se to vyřešilo tak rychle a bez pořádné akce.

”Co říkáš na procházku?”

Očima cizince
~Thomas~

Sedla jsem si do křesla a pobaveně se usmála. "To si už vykáme, detektive?" nemohla jsem si pomoct, abych si do Toma trochu nešťouchla. Po chvíli jsem však zvážněla, když jsem se snažila rozpomenout na to, co jsem viděla. Možná jsme ji mohli zachránit, ale než bychom se tam dostali, byla by dávno mrtvá. Velmi jasně jsem viděla, co měl vrah v plánu udělat.

"Neviděla jsem mu do tváře, ale viděla jsem místo, kde byl naposledy," na chvíli jsem zavřela oči a opět mě kousla lítost nad nebohou dívkou. "Svou poslední oběť držel ve starém kostele, kde dávno neprobíhají mše. Vím, kde se nachází. Je na druhé straně města za řekou. Obávám se, že zítra najdeme další oběť," poslední větu jsem pronesla o něco tišeji. "Nestihli bychom to, ani když jsem se probrala. Je to příliš daleko a vrah šel do kostela s cílem..." polkla jsem.

Opravdu jsme ji nemohli zachránit, nebo jsem si to jenom namlouvala? Uvažovala jsem, jak ho chytit. Jak ho přimět nám skočit do pasti. Bylo to sice riziko, ale co jsme mohli udělat? Půjdeme na místo činu, kde najdeme tělo dívky s mincí. Opět se nenajdou žádné stopy.
"Možná je způsob, jak jej chytit," podívala jsem se na Toma. "Chce to volavku a na ni se velmi hodím," mdle jsem se pousmála. "Použiju na kompas kouzlo, díky kterému mě budeš moct najít."

Můj osud v cizích rukách
~Blake~

Přikývla jsem, že rozumím. Nemohla jsem popřít, že jsem šíleně nervózní a budu se muset spolehnout na Vlčici, která se zdála být mnohem jistější než já. Nikdy jsem nemusela chodit na pohovory. V Brně jsem obchod vybudovala od základů sama samozřejmě s otcovou pomocí. Vždy jsem spoléhala jenom sama na sebe a najednou jsem musela svou budoucnost vložit do cizích rukou.

Takže se nedívat na zemi ani do očí. To zvládneš, pomyslela jsem si, když jsem se rozešla za Blakem. Musela jsem ho trochu dobíhat, protože měl dlouhé kroky a já nebyla výškou žádná basketbalistka. Mohlo to vypadat trochu komicky, ale naštěstí mi dal trochu prostoru na vydýchání, než otevřel dveře a vešel dovnitř. Vlčice mě popostrčila, protože jak by to jinak vypadalo, kdybych se ostýchala vejít?

Vkročila jsem do sálu. Cítila jsem na sobě desítky očí. Díky Vlčici jsem se necítila tolik obnažená a ohrožená, protože za mě dávala pozor. Navíc tu byl Blake a něco mi říkalo, že kdyby se něco semlelo, tak by mě nenechal na holičkách.

Jak mi Blake řekl, uklonila jsem se, jakmile jsem se zastavila na pomyslném X. Nebyla bych to já, abych si nespletla pořadí a jako první jsem se uklonila Idě a následně Ardenovi. Nicméně to chtělo sakra sebeovládání, abych jim nezírala do očí a místo fascinovaně sledovala jejich brady, i když u Ardena ho schovával dlouhý plnovous, takže jsem měla aspoň větší terč, kam směřovat pohled. Periferně jsem si je mohla lépe prohlédnout a nedokázala jsem říct, co se přesně mysleli.

Nikdo mi nepovolil, abych si sedla. Vlčice mi odehnala nutkání přešlápnout, za což jsem ji byla neskonale vděčná.
Pak se ozvala Ida, což chtě nechtě vyvolalo těknutí jejím směrem, než jsem se bleskurychle přeorientovala na její bradu. Polilo mě horko. I Vlčice nebyla ve své kůži. Co teď?