Očima cizince
Irene Claire Ives

Nelíbila se mi představa nalezení další oběti. Stejně jako jí, tak i mně se na chvíli myšlenky stočili nepříjemným směrem a to k otázce, zda bychom tu nebohou dívku byli schopni zachránit před jejím nehezkým osudem, mezitím co se naše těla oddávali chtíči a rozkoši.
Bylo to přece na druhé straně města. Má pravdu. Nestihli bychom to. Není nic horšího než výčitky svědomí, co mnou cloumaly a které jsem se snažil nějakým způsobem umlčet.
A co když ano? Mohla být naživu. Místo toho je zase další život zmařen a je to pouze tvoje vina. Tady někdo touží po pekelných končinách, že? Jenže něco takového je opravdu těžké umlčet

A pak přišla s velmi nebezpečným nápadem, který se mi ani v nejmenším nezamlouval. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a začal pochodovat po místnosti.
”V žádném případě.” Zavrhl jsem to.
”Je to příliš nebezpečné a mohlo by se vám něco stát. Určitě se najde jiný způsob. Třeba tentokrát vrah nebyl opatrný a na něco zapomněl… a my to najdeme na místě činu. Půjdeme tam spolu a třeba tam něco ty najdeš, protože vidíš věci jinak, než já.” A hlavní důvod, že je právě čarodějka, jsem raději neřekl. Samozřejmě šance, že by se nám poštěstilo, byla nulová. Na druhou stranu jsme mohli být mile překvapeni.
”To s volavkou bych viděl, až naprosto všechny možnosti dojdou. Nemůžu riskovat tvůj život.” S tím jsem se zastavil a upřel na ni pohled plný zoufalství.
”Je to jasné?”

Seznámení s Alfami klanu
Ester

Pochopitelně, že jsem čekal, že to bude právě Ida, kdo se ozve. Možná jsem naivně doufal, že by mě mohla překvapit. Bylo mi líto Ester, která musela být v této chvíli nesmírně vyděšená a nejspíše se sama sebe ptala, co s ní jenom teď bude.
”Co je důvodem vznesené námitky?” Otáži se naprosto klidně a věnuji Idě upřený pohled do očí s jasným záměrem ji vyzvat. Obyčejně mají mé oči hnědý nádech, ale nyní se přes ně přelije zlatavá barva. Což jasně nevěstí nic dobrého.
Ida má bod k dobru, že s sebou necukla ani se nezachvěla.

”Její minulost pochopitelně. Byla lovcem. Vyráběla zbraně, které byly určené k našemu zneškodnění.” Tohle jsem také očekával. Vůdce naší ochranky to musel vyslepičit naprosto všude. Až to skončí, tak si s ním přátelsky pohovořím o informacích, které se nechávají pro sebe.
Samozřejmě celým sálem zaznělo překvapené ach. Někdy si připadám, že vládnu slepičinci.

”Nikdo z nás svou minulost bohužel nezmění. Věřím, že úplně každý by se aspoň jedné části své minulosti rád zbavil. Nemýlím-li se?” V tomhle mi musí všichni dát za pravdu. I já sám bych svou minulost v některých případech změnil.
”Nemluvě o tom, že byla proměněna na našem území smečkou zdivočelých lupů, které se nám nepodařilo včas zpacifikovat. Jsme tedy za ní zodpovědní.” Na chvíli se odmlčím. ”Hlavně já jsem za ní zodpovědný. Je tedy mou povinností se o ní postarat, stejně jako o nového člena smečky, který už je ve věku začlenění. Podobně jako on nezná všechna pravidla a učí se.” Místností se rozhostilo ticho, jak všichni hluboce přemýšlí nad mými slovy.
”Budu za ní nést plnou zodpovědnost. Nebude vás v klanu obtěžovat, zůstane tady zde v Pevnosti. Toto zasedání je jen z toho důvodu, abyste si nepřišli, že jste mimo dění.” Upřu svůj pohled na všechny zúčastněné a nikdo nevypadá, že by měl v úmyslu něco dalšího namítat.
”Toto sezení je u konce.” S tím vstanu a vydám se z místnosti ven, abych dal důraz na to, že jsem k tomu řekl svoje a nemám v úmyslu se zabývat nicotnými věcmi.
Pohledem přitom zavadím o Ester a mrknu na ni.

”Možná si to teď vyhrála. Ale minulost se s tebou potáhne navěky a jednou uděláš chybu.” Zaslechl jsem jak Ida svou pozornost přesunula na Ester. Nemohl jsem do toho však zasáhnout. A tak jsem jen vyčkával, zda ještě bude něco dalšího.
Naštěstí Arden měl dost rozumu, chytl svou družku za ruku a vydal se s ní ven.
Nebyl by to však Idin bratr, kdyby neznačil jasným pohybem ruky, že jí nespustí z očí. Stejně jako poslušný pejsek se vydal po boku své sestry.
Sál se lusknutím prstu vyprázdnil. Všichni nespokojení z toho, že se to vyřešilo tak rychle a bez pořádné akce.

”Co říkáš na procházku?”

Očima cizince
~Thomas~

Sedla jsem si do křesla a pobaveně se usmála. "To si už vykáme, detektive?" nemohla jsem si pomoct, abych si do Toma trochu nešťouchla. Po chvíli jsem však zvážněla, když jsem se snažila rozpomenout na to, co jsem viděla. Možná jsme ji mohli zachránit, ale než bychom se tam dostali, byla by dávno mrtvá. Velmi jasně jsem viděla, co měl vrah v plánu udělat.

"Neviděla jsem mu do tváře, ale viděla jsem místo, kde byl naposledy," na chvíli jsem zavřela oči a opět mě kousla lítost nad nebohou dívkou. "Svou poslední oběť držel ve starém kostele, kde dávno neprobíhají mše. Vím, kde se nachází. Je na druhé straně města za řekou. Obávám se, že zítra najdeme další oběť," poslední větu jsem pronesla o něco tišeji. "Nestihli bychom to, ani když jsem se probrala. Je to příliš daleko a vrah šel do kostela s cílem..." polkla jsem.

Opravdu jsme ji nemohli zachránit, nebo jsem si to jenom namlouvala? Uvažovala jsem, jak ho chytit. Jak ho přimět nám skočit do pasti. Bylo to sice riziko, ale co jsme mohli udělat? Půjdeme na místo činu, kde najdeme tělo dívky s mincí. Opět se nenajdou žádné stopy.
"Možná je způsob, jak jej chytit," podívala jsem se na Toma. "Chce to volavku a na ni se velmi hodím," mdle jsem se pousmála. "Použiju na kompas kouzlo, díky kterému mě budeš moct najít."

Můj osud v cizích rukách
~Blake~

Přikývla jsem, že rozumím. Nemohla jsem popřít, že jsem šíleně nervózní a budu se muset spolehnout na Vlčici, která se zdála být mnohem jistější než já. Nikdy jsem nemusela chodit na pohovory. V Brně jsem obchod vybudovala od základů sama samozřejmě s otcovou pomocí. Vždy jsem spoléhala jenom sama na sebe a najednou jsem musela svou budoucnost vložit do cizích rukou.

Takže se nedívat na zemi ani do očí. To zvládneš, pomyslela jsem si, když jsem se rozešla za Blakem. Musela jsem ho trochu dobíhat, protože měl dlouhé kroky a já nebyla výškou žádná basketbalistka. Mohlo to vypadat trochu komicky, ale naštěstí mi dal trochu prostoru na vydýchání, než otevřel dveře a vešel dovnitř. Vlčice mě popostrčila, protože jak by to jinak vypadalo, kdybych se ostýchala vejít?

Vkročila jsem do sálu. Cítila jsem na sobě desítky očí. Díky Vlčici jsem se necítila tolik obnažená a ohrožená, protože za mě dávala pozor. Navíc tu byl Blake a něco mi říkalo, že kdyby se něco semlelo, tak by mě nenechal na holičkách.

Jak mi Blake řekl, uklonila jsem se, jakmile jsem se zastavila na pomyslném X. Nebyla bych to já, abych si nespletla pořadí a jako první jsem se uklonila Idě a následně Ardenovi. Nicméně to chtělo sakra sebeovládání, abych jim nezírala do očí a místo fascinovaně sledovala jejich brady, i když u Ardena ho schovával dlouhý plnovous, takže jsem měla aspoň větší terč, kam směřovat pohled. Periferně jsem si je mohla lépe prohlédnout a nedokázala jsem říct, co se přesně mysleli.

Nikdo mi nepovolil, abych si sedla. Vlčice mi odehnala nutkání přešlápnout, za což jsem ji byla neskonale vděčná.
Pak se ozvala Ida, což chtě nechtě vyvolalo těknutí jejím směrem, než jsem se bleskurychle přeorientovala na její bradu. Polilo mě horko. I Vlčice nebyla ve své kůži. Co teď?

Seznámení s Alfami klanu
Ester

Líbí se jí tu. Nemůžu si pomoct, ale ta slova mně neskutečně potěšila a zlepšila mi můj den, který byl zaplněn neustálým řešením a žádnou chvíli klidu.
Možná bych se s ní potom k večeru mohl zase projít. Napadne mně a vykouzlí mi to úsměv na tváři.

”Doporučuji se dívat na bradu, to je takové nejjistější místo. Když se podíváš upřeně do očí, tak to znamená, že toho dotyčného vyzýváš k poměřování sil.” Ještěže se zeptala, protože jsem na to málem zapomněl. V lidských zvycích je zase upřené dívání do očí považováno za jakousi důvěru nebo něco v tom smyslu. Nijak víc jsem to neřešil.
”A zas kdyby ses dívala na zem, tak bys mu dávala najevo, že si s tebou může dělat, co chce.” Dodám pro upřesnění.
Vím, že je to pro ni náročné. Nemám však pochyb o tom, že to zvládne.

Poslední patro zdoláme během chvíle a už stojíme na dlouhé chodbě, kde na jejím samém konci se nachází přijímací sál. Tady už mlčím. Zdi mají totiž uši. Nikdo se nezdržuje na chodbě. Určitě bude velká většina zvědavě čekat v sále.
Jen se na ní povzbudivě usměji a jdu jako první, jistým sebevědomým alfa krokem, jasně dávající najevo, že mi to tady patří. O čem není ani v nejmenších pochyb. To já jsem to tu vybudoval. Sjednotil všechny klany.

Rozrazím dveře a okamžitě si sednu na své místo, které se nachází na vyvýšenějším místě, tak aby na mně všichni viděli.
Jeden by nejspíše hledal něco starověkého, kde se usadím na trůn a budu kralovat. Upustil jsem od toho. Nelíbí se mi to. Mám rád jednoduchost.
Takže to tu vypadá podobně jako v nějaké moderní soudní síni. Na pódiu velký stůl pro zúčastněné a následně spoustu pohodlných křesel všude kolem, kam oko dohlédne.
Přijímací sál zabírá velkou většinu velkého patra. Takže se není čemu divit, že všechna místa už jsou plně obsazené zvědavci a nejspíše všemi, co se nacházejí v Pevnosti. Krom těch, co hlídkují v případě možného útoku. Toto místo je chráněno sice před lidskými zvědavci, kouzly. Ale nadanější jsou schopnější jej vidět. Je dobré být připraven.

Nicméně zpátky k důležitějším věcem. Jak se dalo čekat, byli tu všichni tři. Alfa pár a bratr Idy, který jí stál za zády, jako její strážce.
Jak je zvyklostí, tak všichni stojí a já se jako první usadím. Následují alfové a poté všichni. Nevypadá, že ani jeden z alfů má v úmyslu dovolit Ester, aby si sedla. Pozvednu oči v sloup a povzbudivě se usměji.
”Můžeme tedy začít?” Zeptám se.
”Jsme tu kvůli oficiálnímu přivítání Ester Rymar jako člena smečky.” Její příjmení, i když se snažím jej vyslovit, tak zkomolím.

”Klan vlků má námitku.” Pronese Ida. K čertu. Čekal jsem to, ale i tak jsem doufal, že se to nestane.

odkaz

O nějaký čas později
~Blake~

Díky Blakevi jsem se aklimatizovala docela rychle a většinou jsem neměla čas myslet na svůj starý život. Postupně jsem se seznamovala nejenom s okolím, ale i sama se sebou. Zvykala jsem si na to, že moje chování je ovlivňováno Vlčicí. Ne vždycky reakce byly moje a já se buď musela omlouvat nebo jsem chvíli mlčela a čekala, až mě to přejde.

Musela jsem uznat, že s Blakem bylo vše mnohem snadnější a nedokázala jsem si představit, že bych své znalosti o tom, co je to být vlkodlakem, měla rozšiřovat s někým absolutně neznámým. Sice jsem docela dost tváří už poznala během svého pobytu zde, ale nikdy jsme se s nikým moc nebavila. Nebylo to tím, že bych nedůvěřovala, ale já taková byla už od narození. To byla jedna z mála chvílí, kdy mi dost chyběl můj starý život, protože se zbraní v ruce se argumentuje mnohem lépe.

Proto ani nebylo divu, když mi Blake oznámil, že bych mohla zůstat, vyšlo z mých úst hlasité a protáhlé: "Fákt?" hned jsem si uvědomila, co jsem udělala, jako obvykle zčervenala a už o něco tišeji dodala: "Ráda bych tady zůstala. Líbí se mi tu," usmála jsem se a mít ocas, vrtím jim ze strany na stranu. Vlčice to právě praktikovala hluboko v mé mysli. Rošťanda.

Přikyvovala jsem, když mi opakoval, jak bych se měla chovat. Byla jsem dost nervózní. Nechtěla jsem něco pokazit. Udělat dobrý dojem bylo mým cílem. Moje minulost to dost kazila. "Dívat se do očí může nebo mám hledět do podlahy?" zeptala jsem se pro jistotu. Klidně budu počítat prsty na nohou.

Tak plynul čas
Ester

”Alfa klanů vlků vás čeká v přijímacím sále. Nebojte se, budu u toho přítomen.” Pronesu hned po pozdravu, když vejdu do jejího pokoje. Pochopitelně poté, co jsem zaklepal a následně byl vpuštěn. Zas takový idiot nejsem.

Už je to něco přes týden, co nabírala potřebné síly a co jsem se jí během toho snažil vysvětlit ty nejdůležitější zákony.
Chodil jsem s ní ven a dělal jsem si tak čas na ní ve svém nabitém programu. Procházeli jsme se po venku v lidské podobě, ukazoval jsem jí krásy tohoto místa a vyprávěl přitom všechno důležité, co potřebovala znát.

”Jmenují se Arden a Ida. Klan řídí hlavně Ida a Arden jí v tom plně podporuje. Dávejte si však pozor na jejího bratra Eliase. Pokud na na ní jen ošklivě pohlédnete, tak se budete muset zodpovídat Eliasovi.” Zkusím jí vysvětlit, mezitím co scházíme do prvního patra. Pevnost má dvanáct pater. Nemáme tu výtah, protože jej nepotřebujeme. Udržuje nás to v kondici.
Pokoj ve kterém pobývala se nacházel v šesté patře.

”Není vaší povinností odstěhovat za svou smečkou. Můžete zůstat tady v Pevnosti. Místa tu je dost.” A z nějakého mně neznámého důvodu bych byl rád, kdyby tady zůstala. Ten týden, kdy jsme se jen tak procházeli a povídali si, byl příjemným zpestřením. Nerad bych o to přišel.

”Ještě jednou, jak jsme si to řekli. Když vyjdete dovnitř, jako první se ukloníte vůdcům klanu. Nejdříve muži a poté dámě. I když tady by nevadilo, ani kdyby to bylo opačně.” Ve spoustě případů jsou dominantní muži a poté až ženy. Tedy nepočítám do toho klan boud, tak si říkají hyenodlaci.
”Budete stát do doby, než vás vyzvou k tomu si sednout. Dáváte tak najevo, že jsou nad vámi.” Snažím se jí na všechno připravit. Je to má povinnost.
”Nenechte se zmást tím, že já si sednu. Jsem jejich nadřízený. Nejdřív se posadím já, poté vyzvu je a oni následně vás.” No jo, to je tak, když vládnete celé smečce. Má to svoje výhody, ale ty nevýhody skládající se z povinnosti vedou.
”Nějaké otázky?” Zbývalo nám sejít poslední dvě patra. Celou dobu, co jsem šel, jsem nezněl ani trochu udýchaně. Už jsem si na to zvykl, přeci jen se můj pokoj nachází až v samotném dvanáctém patře. A vzhledem k tomu, co jsem, tak i to se na tom velmi podílý.