Seznámení s Alfami klanu
Ester

Líbí se jí tu. Nemůžu si pomoct, ale ta slova mně neskutečně potěšila a zlepšila mi můj den, který byl zaplněn neustálým řešením a žádnou chvíli klidu.
Možná bych se s ní potom k večeru mohl zase projít. Napadne mně a vykouzlí mi to úsměv na tváři.

”Doporučuji se dívat na bradu, to je takové nejjistější místo. Když se podíváš upřeně do očí, tak to znamená, že toho dotyčného vyzýváš k poměřování sil.” Ještěže se zeptala, protože jsem na to málem zapomněl. V lidských zvycích je zase upřené dívání do očí považováno za jakousi důvěru nebo něco v tom smyslu. Nijak víc jsem to neřešil.
”A zas kdyby ses dívala na zem, tak bys mu dávala najevo, že si s tebou může dělat, co chce.” Dodám pro upřesnění.
Vím, že je to pro ni náročné. Nemám však pochyb o tom, že to zvládne.

Poslední patro zdoláme během chvíle a už stojíme na dlouhé chodbě, kde na jejím samém konci se nachází přijímací sál. Tady už mlčím. Zdi mají totiž uši. Nikdo se nezdržuje na chodbě. Určitě bude velká většina zvědavě čekat v sále.
Jen se na ní povzbudivě usměji a jdu jako první, jistým sebevědomým alfa krokem, jasně dávající najevo, že mi to tady patří. O čem není ani v nejmenších pochyb. To já jsem to tu vybudoval. Sjednotil všechny klany.

Rozrazím dveře a okamžitě si sednu na své místo, které se nachází na vyvýšenějším místě, tak aby na mně všichni viděli.
Jeden by nejspíše hledal něco starověkého, kde se usadím na trůn a budu kralovat. Upustil jsem od toho. Nelíbí se mi to. Mám rád jednoduchost.
Takže to tu vypadá podobně jako v nějaké moderní soudní síni. Na pódiu velký stůl pro zúčastněné a následně spoustu pohodlných křesel všude kolem, kam oko dohlédne.
Přijímací sál zabírá velkou většinu velkého patra. Takže se není čemu divit, že všechna místa už jsou plně obsazené zvědavci a nejspíše všemi, co se nacházejí v Pevnosti. Krom těch, co hlídkují v případě možného útoku. Toto místo je chráněno sice před lidskými zvědavci, kouzly. Ale nadanější jsou schopnější jej vidět. Je dobré být připraven.

Nicméně zpátky k důležitějším věcem. Jak se dalo čekat, byli tu všichni tři. Alfa pár a bratr Idy, který jí stál za zády, jako její strážce.
Jak je zvyklostí, tak všichni stojí a já se jako první usadím. Následují alfové a poté všichni. Nevypadá, že ani jeden z alfů má v úmyslu dovolit Ester, aby si sedla. Pozvednu oči v sloup a povzbudivě se usměji.
”Můžeme tedy začít?” Zeptám se.
”Jsme tu kvůli oficiálnímu přivítání Ester Rymar jako člena smečky.” Její příjmení, i když se snažím jej vyslovit, tak zkomolím.

”Klan vlků má námitku.” Pronese Ida. K čertu. Čekal jsem to, ale i tak jsem doufal, že se to nestane.

odkaz

O nějaký čas později
~Blake~

Díky Blakevi jsem se aklimatizovala docela rychle a většinou jsem neměla čas myslet na svůj starý život. Postupně jsem se seznamovala nejenom s okolím, ale i sama se sebou. Zvykala jsem si na to, že moje chování je ovlivňováno Vlčicí. Ne vždycky reakce byly moje a já se buď musela omlouvat nebo jsem chvíli mlčela a čekala, až mě to přejde.

Musela jsem uznat, že s Blakem bylo vše mnohem snadnější a nedokázala jsem si představit, že bych své znalosti o tom, co je to být vlkodlakem, měla rozšiřovat s někým absolutně neznámým. Sice jsem docela dost tváří už poznala během svého pobytu zde, ale nikdy jsme se s nikým moc nebavila. Nebylo to tím, že bych nedůvěřovala, ale já taková byla už od narození. To byla jedna z mála chvílí, kdy mi dost chyběl můj starý život, protože se zbraní v ruce se argumentuje mnohem lépe.

Proto ani nebylo divu, když mi Blake oznámil, že bych mohla zůstat, vyšlo z mých úst hlasité a protáhlé: "Fákt?" hned jsem si uvědomila, co jsem udělala, jako obvykle zčervenala a už o něco tišeji dodala: "Ráda bych tady zůstala. Líbí se mi tu," usmála jsem se a mít ocas, vrtím jim ze strany na stranu. Vlčice to právě praktikovala hluboko v mé mysli. Rošťanda.

Přikyvovala jsem, když mi opakoval, jak bych se měla chovat. Byla jsem dost nervózní. Nechtěla jsem něco pokazit. Udělat dobrý dojem bylo mým cílem. Moje minulost to dost kazila. "Dívat se do očí může nebo mám hledět do podlahy?" zeptala jsem se pro jistotu. Klidně budu počítat prsty na nohou.

Tak plynul čas
Ester

”Alfa klanů vlků vás čeká v přijímacím sále. Nebojte se, budu u toho přítomen.” Pronesu hned po pozdravu, když vejdu do jejího pokoje. Pochopitelně poté, co jsem zaklepal a následně byl vpuštěn. Zas takový idiot nejsem.

Už je to něco přes týden, co nabírala potřebné síly a co jsem se jí během toho snažil vysvětlit ty nejdůležitější zákony.
Chodil jsem s ní ven a dělal jsem si tak čas na ní ve svém nabitém programu. Procházeli jsme se po venku v lidské podobě, ukazoval jsem jí krásy tohoto místa a vyprávěl přitom všechno důležité, co potřebovala znát.

”Jmenují se Arden a Ida. Klan řídí hlavně Ida a Arden jí v tom plně podporuje. Dávejte si však pozor na jejího bratra Eliase. Pokud na na ní jen ošklivě pohlédnete, tak se budete muset zodpovídat Eliasovi.” Zkusím jí vysvětlit, mezitím co scházíme do prvního patra. Pevnost má dvanáct pater. Nemáme tu výtah, protože jej nepotřebujeme. Udržuje nás to v kondici.
Pokoj ve kterém pobývala se nacházel v šesté patře.

”Není vaší povinností odstěhovat za svou smečkou. Můžete zůstat tady v Pevnosti. Místa tu je dost.” A z nějakého mně neznámého důvodu bych byl rád, kdyby tady zůstala. Ten týden, kdy jsme se jen tak procházeli a povídali si, byl příjemným zpestřením. Nerad bych o to přišel.

”Ještě jednou, jak jsme si to řekli. Když vyjdete dovnitř, jako první se ukloníte vůdcům klanu. Nejdříve muži a poté dámě. I když tady by nevadilo, ani kdyby to bylo opačně.” Ve spoustě případů jsou dominantní muži a poté až ženy. Tedy nepočítám do toho klan boud, tak si říkají hyenodlaci.
”Budete stát do doby, než vás vyzvou k tomu si sednout. Dáváte tak najevo, že jsou nad vámi.” Snažím se jí na všechno připravit. Je to má povinnost.
”Nenechte se zmást tím, že já si sednu. Jsem jejich nadřízený. Nejdřív se posadím já, poté vyzvu je a oni následně vás.” No jo, to je tak, když vládnete celé smečce. Má to svoje výhody, ale ty nevýhody skládající se z povinnosti vedou.
”Nějaké otázky?” Zbývalo nám sejít poslední dvě patra. Celou dobu, co jsem šel, jsem nezněl ani trochu udýchaně. Už jsem si na to zvykl, přeci jen se můj pokoj nachází až v samotném dvanáctém patře. A vzhledem k tomu, co jsem, tak i to se na tom velmi podílý.