Jídlo!
~Blake~

Opětovala jsem Blakeovi úsměv a chytla jsem se jeho rámě. V jeho případě jsem neměla strach, že by mě upustil, kdyby mi nohy vypověděly službu. Neměla jsem iluze, že se mnou bude takto trávit více času, než je nutné. Trochu jsem se toho bála, protože jsem byla vržena doprostřed moře a on byl teď jediný, u koho jsem mohla najít oporu a Vlčice s tím také souhlasila, i když její důvod byl trochu jiný. Měla z něj takový respekt, až jsem jej cítila v morku kostí. Byl to zvláštní pocit a možná časem se naučím s Vlčicí i nějakým způsobem komunikovat. A nezmiňuju to, že Blake je kus chlapa.

Zmínka o jídle mě vrátila zpátky do reality a můj žaludek nahlas souhlasil, že to je výtečný nápad. Lehce jsem zčervenala. Na mé světlé tváři to však vypadalo, jako bych to přehnala s tvářenkou. Doufala jsem, že si toho nevšiml. Kupodivu, proti tomuhle pocitu Vlčice nic nenamítala. Asi měla taky hlad.

Výhled z okna byl úchvatný. "Wow," vzdychla jsem. "Tohle doma nemáme," zamrkala jsem, jestli se mi náhodou výhled nezdál. Podívala jsem se na Blakea. "To bych ráda," odpověděla jsem ihned, aniž bych se nad tím trochu zamyslela. Pak jsem si uvědomila, že to asi myslel v naších zvířecích podobách a mě trochu orosilo. Popravdě jsem se toho bála. Dokonce i Vlčice z toho měla rozporuplné pocity. Bylo zvláštní najednou cítit nejenom jedny, ale rovnou dvoje. Nikdy asi nebude mluvit tak, jako já, nicméně jsem pokaždé tušila, co má na mysli.

Všimla jsem si jeho chvilkového odchodu někam pryč, ale nic jsem na to neříkala. Kdo ví, co si musel všechno prožít. Já dosud žila jako člověk a vím, že se dlaci dožívají mnohem delšího života.
"Svíčkovou asi tady neděláte, že?" zeptala jsem se a nepředpokládala jsem, že by to tu někdo znal. Přece jenom omáčka byla tradiční české jídlo. "Chuť mám v podstatě na cokoliv," dodala jsem posléze.

My žijeme?
Anya

Nemám nejmenší tušení na co jsem se díval. Jako kdyby na Trýznitele útočilo cosi neviditelného a nevypadali, že by snad měli tušení, co s nimi bojuje.
Kdyby mně Any nechytla za ruku, tak bych tam asi mlčky stál a pozoroval. Byl jsem tím naprosto ohromen. Něco takového jen tak nevidíte.

Připadal jsem si naprosto neschopný. Nedokázal jsem Anyi pomoct a musela mně zachraňovat. Byl jsem vyděšený k smrti. Představovali pro mně noční můru, která tu stála z masa kostí a chtěla mně zničit. Nemám problém, když se po mně střílí… nebojím se s někým porvat… ale toto bylo nad moje síly.
Nemluvě o tom, že mi něco říkalo, že bych se stejně pletl pod nohy.

”Jste v pořádku?” Zeptal jsem se a můj pohled mi padl na její zraněnou paži. Avšak nezdržoval jsem se dlouho a chytil ji za ruku, běžel s ní co nejdál to šlo.

Nemuseli jsme běžet daleko, protože se na scéně opět objevila Penny. Otevřela dveře a nechala nás nasednout dovnitř. Vůbec jsem se na ní nezlobil a naprosto jsem to chápal, takže jsem si bez přemýšlení nasedl. Byl jsem rád, že se objevila. Nepřiznám to nahlas, ale mám ji rád a zvykl jsem si na ní. Velká většina žen, stejně jako Anya, nakonec z mého života zmizí, ale Penny ta je věrná.
”Moc se omlouvám. Jsou opravdu ohavní.” V jejím hlase bylo znát, že jí to mrzí.
”V pořádku.” Usmál jsem se a pohladil ji po palubní desce. Poté jsem svou pozornost přesunul na Anyu.
”Co to bylo? To s kým bojovali Trýznitelé… slušně totiž dostávali na prdel.” Zeptám se své zachránkyně a uznale na ní hledím. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že jí poranili.
”Asi bych to měl ošetřit.” Pronesu lehce zaskočeně a hrábnu do palubní desky, kde následně vytáhnu lékárničku.

Jelikož se jednalo o krvácející zranění, tak se do těla dostávala látka, která zabraňovala hojení a tak se zranění jen tak nevyléčilo samo.

Znovusetkání
Irene Claire Ives

Bylo pár minut před půlnocí, když jsem opět stál u domu madame Ives.

Včerejší noc jsem považoval za poměrně úspěšnou. Dohodli jsme se na vzájemné spolupráci a mně se ke všemu dneska podařil zajistit i finanční výdělek pro ni.

V knihách v které jsem vlastnil, jsem se nedozvěděl žádné nové informace, což mě vedlo k tomu si pořídit nějaké nové. K mému štěstí se mi u kupce podařilo objednat nové knihy s touto tématikou, které by se měli objevit během třech dnů.

Samozřejmě, že si od našeho prvního setkání pohrávám s myšlenkou, že bych zkusil zjistit od mocné čarodějky, jak se opět nedostat do pekla. Obzvláště, poté co mě probudila ta stejná noční můra, i když toto byla bohužel velmi nepříjemná vzpomínka. Podařilo se mi totiž usnout v pracovně s hlavou položenou na rozevřené knize. Už si pomalu nevzpomínám, kdy jsem se naposled vyspal na své posteli.

Nicméně vrah včera neřádil, nenašlo se žádné tělo. Jestli tomu však bylo skutečně tak, nezjistíme dokud, jej nenajdeme.
Získal jsem minci, důkazní materiál, který vrah ukládal na oči obětí. Abych byl přesnější, tak jsem jej ukradl. Pochybuji však o tom, že si někdo všimne, že se něco takového pohřešuje. Nikdo z mých kolegů se nezajímá o mrtvé prostitutky. Věří, že prostitutek je stále dost a každým dnem jich přibývá. Takže ona ztráta není vůbec znatelná.

Podtrženo a sečteno. Zatím to všechno nějakým způsobem vychází, až začínám přemýšlet, v čem bude háček.

Zaklepal jsem tedy na dveře jejího domu a s napětím vyčkával, zda mi otevře.

Procházka
Ester


”To máte asi pravdu. Budu vás tedy přidržovat. Byl bych nerad, kdyby se vám něco v mé přítomnosti stalo.” Obzvláště, když jsem u toho a můžu tomu zabránit.
Opět jsem se pokusil o přátelský úsměv a nabídl jí rámě, tak jak to muži dělávali v dávných dobách.
”Pro začátek bych vás asi zavedl do jídelny, která se nachází v tomhle patře. Tam najdeme ještě něco dobrého k snědku. Věřte mi, že ta polévka úplně neutišila hlad, ale byla potřebná na nabrání sil.” Navrhl jsem a s tím se pomalu vydal z místnosti ven, na dlouhou chodbu, kde bylo spoustu dveří do dalších místností. Nikdo venku teď nestál, protože než jsem vešel dovnitř, tak jsem ho poslal pryč.
Došel jsem k ní k oknu, aby se mohla podívat ven z okna. Ve svém patře mám úchvatnější výhled, ale i toto stačí, aby jí ukázal onu nádheru národního parku Jasper. Všude rozprostírající se lesy, mohutné hory. Prostě to pravé místo pro nás.
Onen výhled jí také prozrazoval, že se tato pevnost nachází na nějaké hoře. Vlastně pro okolní svět to jako hora vypadala.
”Až naberete více sil, tak se budeme moct společně třeba v lesích proběhnout.” Navrhnu jí, ani nemám zdání proč. Možná je to tím, že teď momentálně zná mně a s nikým jiným se ještě nestihla seznámit. Znám ten pocit, být sám.
A tak se na malou chvíli ocitnu zpátky v minulosti. V lesích, kde jsem bloudil a snažil se přežít. Nabrat dostatek sil, abych se mohl pomstít těm, co mi zabili mou rodinu.
Zatřepal jsem hlavou, abych vzpomínku na minulost ze sebe, co nejrychleji dostal. Teď nebyl vhodný čas.
”Máte na něco specifického chuť?”

Tak nakonec to tak růžové není
~Blake~

Pravděpodobnost, že se tady objeví někdo s mou zbraní je malá, ale náhoda je blbec. Nechápala jsem, proč budu mít problémy z něčeho, co jsem dělala předtím, když teď to mám více méně zatrhnuté. Můžu si rozšiřovat svou sbírku zbraní nebo se nějak zabavit, ale co s tím, když nebudu moct být tím, čím jsem byla? Bylo mi jasné, že už nikdy nebudu lovec. Budu jen lovná zvěř pro ty, kterým, jsem prodávala zbraně. Neměla jsem v plánu nikomu usnadňovat lov, když terčem můžu být i já. Nicméně mě zajímalo, jak v této pozici zvládnu runy. Ty nejsou určeny jenom pro zbraně, ale mají dost veliké spektrum využití. Od ochrany po potlačení toho, čím jsem.

Zatřásla jsem hlavou, protože poslední myšlenka se nelíbila plíživé mysli uvnitř mé hlavy. A abych tomu stále neříkala to nebo ono, rozhodla jsem se zvíře nazvat Vlčice. Švábik a Vlčice. To jsme úžasná dvojka. Dokonce jsem měla pocit, jako by se zasmála.

Vidět před sebou ohromnou zvířecí tlapu připevněnou k tělu někoho tak sakra sexy, mi vyrazilo dech. Měla jsem chuť přesvědčit se dotekem, ale vykašlala jsem se na to. Taky nechodíte kolem lidí a nedloubete do nich. Podívala jsem se na svou ruku, která vypadala naprosto normálně. Ne, že by mi Vlčice v tomhle směru nějak pomohla. Kdyby byla člověk, pokrčila by rameny a dál by studovala svoje nehty.

Po mém zavrávorání jsem vpadla do vysněného náručí, ale hned jsem se vzpamatovala, protože mi tyhle myšlenky přivedla Vlčice. Blake byl pro ni snad něco jako modla. Podívala jsem se na Blakea trochu rozpačitě, ale byla jsem ráda, že mě nenechal políbit rovnou zem. "Sezením tady se nepolepším," znovu jsem se pokusila o postavení se na nohy a přitom doufala, že nejsem rudá jak rak.

Dojasňování
Ester

”V tom případě jsme domluveni.” S tím jsem k ní natáhl ruku, abych tuto domluvu stvrdil. Stisk jsem měl pevný, ale nesnažil jsem se nijak dokazovat svou sílu a nedrtil tak ruku, což však nevylučovalo to, že jsem toho byl schopen.
”Pokud se však rozhodnete to porušit. Budete předvolána před soud a tam se rozhodnou, co s vámi bude. Pokud bude někdo z našich zraněn zbraní, které byste vyrobila a prodala mu ji… zemřete.” Poslední slova jsem pronesl bez známky citů, chladně jako led a upřel na ni jeden z pohledů, který v ostatních vyvolával touhu se někam daleko odklidit a tvářit se, že neexistují.
”A také doufejte v to, že se nějaký lovec neobjeví zde v Kanadě nebo na Aljašce, nebude mít zbraň od vás a rozhodne se porušit mír. Protože i v tomto případě nastanou problémy.” Což bohužel nebude schopna ovlivnit. Tohle bylo takové přátelské varování, že tato situace může nastat. A já upřímně doufám, že budu mít čas přemýšlet, jak s tím naložit.

”Děkuji za nabídku, ale my zbraně nepoužíváme.” S tím se proměnila moje ruka během chvíle v drapatou zvířecí velmi nebezpečnou tlapu.
”My jsme zbraně.” Nechal jsem jí chvíli, ať si tlapu prohlédne a opět jsem ji proměnil zpátky do lidské podoby. Proměňovat části těla je pro kožoměnce velmi náročné, jen hrstka je schopná něčeho takového jako já a většinou je to stojí mnoho sil. Z oné soustředěnosti padnou vyčerpáním. Se mnou to nějak moc nehlo, cítil jsem že mě to trochu energie, ale nějak výrazně. Nevládnu přece tolika kožoměncům, protože bych snad měl dokonalý chrup.

”Dobře.” Pozoroval jsem její konání a pozvedl obočí nad tím, jak vyskočila na nohy a ve vteřině jsem byl u ní, když zavrávorala, abych jí přidržoval.
”Opravdu jste si jistá procházkou?”

Nečekané se stalo čekaným
~Blake~

Upřímně jsem myslela, že nebudu moct pokračovat v tom, co mám ráda. Takže místo zmučeného zakňučení jsem rozšířila oči a bez přemýšlení začala rychle přikyvovat jako bych se bála, že si svoje slova ještě rozmyslí. "Nic proti nám. Rozumím," ani jsem si to nemusela nechávat procházet hlavou. Navíc bych musela používat rukavice, a s nimi se velmi špatně pracuje. "Žádné střelivo ani runy," potvrdila jsem ještě jednou. Zbraně samy o sobě byly neškodné, tedy v jistých mezích. Pokud se střelíte do kolene, tak je jedno, jestli to bylo stříbrnou nebo obyčejnou kulkou. Bolí to stejně.

"Jsem zběhla i v opravě zbraní, kdyby bylo třeba," nabídla jsem svoje služby. Chtěla jsem takhle vyjádřit svoje díky.
"Dobře. Už bych se ráda prošla víc než jen z rohu do rohu," vyskočila jsem na nohy a trochu zavrávorala, jelikož jsem nečekala, jak na mě dlouhodobé nestání bude mít účinek. Chození z rohu do rohu jsem ani nepraktikovala, protože jsem neměla jak.

Pravidla
Ester

”Dobře. A děkuji za připomenutí, protože se dostáváme k další věci a to vaši práci, kterou jste doposud vedla.” S tím na ní upřeně pohlédnu a přes oči se mi přelije zlatavá barva.
”Nemám nic proti tomu, když budete pokračovat a dál vyrábět zbraně. Nicméně jsem proti tomu, abyste vyráběla střelivo, které je určené proti nám.” Myslím to naprosto smrtelně vážně. Samozřejmě, že Alex jako šéf bezpečnosti, by byl nejraději, kdyby toho nechala úplně. Chápu ho, stejně tak chápu i Ester a proto jí to nezakazuji úplně.
”Doufám, že se to rozhodnete respektovat. Nerad bych vám zakazoval, abyste pokračovala v tom, co vás baví.” Dodal jsem a doufal, že to pochopí.
”Nechte si to projít hlavou.”

”Pokud se na to cítíte, rád bych vás provedl pevností.”

Žádný alkohol?
~Blake~

Počítá se mezi omamné látky čistící prostředek na zbraně? Neřekla jsem to nahlas, ale vnitřně mě to pobavilo. Jestli to šlo na mě vidět, ihned jsem pokorně sklonila hlavu. Nemohla jsem si pomoct. "Je to jako se zbraněmi. Taky jsem nikdy kolem nich nepila, takže tohle mi zas takový problém dělat nebude," ujistila jsem Blakea a koukla na něj, jestli jsem ho nějak nepohoršila. S emocemi to bylo trochu na štíru. Před chvíli jsem jim dost podlehla, ale něco uvnitř mě je odtlačilo velmi rychle a možná i v budoucnu ani nebudu umět uronit slzu. Když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, tak to bylo sakra smutné.

Netušila jsem, na co se zeptat. V hlavě mi kolovalo milion otázek, ale vířily tak rychle, že jsem je absolutně nestíhala a nakonec jsem to vzdala a zavrtěla hlavou. "Můžu se ptat za chodu?" lehce jsem se pousmála a zahrnula si vlasy za pravé ucho.

Do čeho jsi mě to namočil, tati, pomyslela jsem si sklíčeně. Mohlo to být horší. Buď bych byla mrtvá nebo bych zešílela a stejně bych nakonec skončila mrtvá, takže nakonec to dopadlo dobře.

Pravidla
Ester

Její poznámku ohledně nějakého vrtání v hlavě jsem přešel a nějak se k tomu zbytečně nevyjadřoval. Nerad se zabývám bezúčelnými věcmi.

”Jelikož jsme si tohle vyjasnili, rád bych přešel k dalším věcem. Jako jsou zákony.” Proneseno důrazným hlasem.
”Nikdo se nechce stát zdivočelým lupusem, protože bych jej musel připravit o život… ale není to samozřejmě kvůli tomu.” Na chvíli se odmlčím a chvíli poslouchám, zda se venku něco neděje. Slyším však jen klasické dění v Pevnosti a tak se tím dál nezaobírám, opět svou pozornost upřu na Ester. Zdá se, že dnešek bude nezvykle klidným dnem, což mi na druhou stranu opravdu vyhovuje.
”Řídíme se stanovenými zákony. Nenecháváme se ovládat emocemi a jsme naopak ti, kteří je mají pevně pod kontrolou.” Může jí připadat, že narážím na to, jak před chvíli brečela. Jenže mám opravdu pochopení s tím, že je to všechno tak neskutečně čerstvé.
”Nekonzumujeme alkohol, nekouříme. Prostě se snažíme vyhýbat látkám, které nám otupují smysly.” Jestli doteď byla milovníkem alkoholu, tak bude mít nejspíše problém s tím přestat. Ale je to potřeba.
”Je mi jasné, že to bude náročné a že to nějakou dobu bude trvat, ale je to potřeba.” Je na mně vidět, že nechci slyšet žádné odmlouvání typu - ale nestačí, když budu pít alkohol po troše? Samozřejmě uznávám, že vzhledem k tomu kolik kožoměnců mám pod s sebou nejsem schopen zaručit, že nikdo toto neporušuje. Nemluvě o tom, že na to není udělaný žádný zákon, který by to zakazoval. Jen se to doporučuje. Nicméně to jí zatím nemusím říkat. Jakožto nově proměněná tohle prostě potřebuje a tečka.
”Nějaké otázky?” Opět se klasicky zeptám a svou pozornost upřu na ní.