Dojasňování
Ester

”V tom případě jsme domluveni.” S tím jsem k ní natáhl ruku, abych tuto domluvu stvrdil. Stisk jsem měl pevný, ale nesnažil jsem se nijak dokazovat svou sílu a nedrtil tak ruku, což však nevylučovalo to, že jsem toho byl schopen.
”Pokud se však rozhodnete to porušit. Budete předvolána před soud a tam se rozhodnou, co s vámi bude. Pokud bude někdo z našich zraněn zbraní, které byste vyrobila a prodala mu ji… zemřete.” Poslední slova jsem pronesl bez známky citů, chladně jako led a upřel na ni jeden z pohledů, který v ostatních vyvolával touhu se někam daleko odklidit a tvářit se, že neexistují.
”A také doufejte v to, že se nějaký lovec neobjeví zde v Kanadě nebo na Aljašce, nebude mít zbraň od vás a rozhodne se porušit mír. Protože i v tomto případě nastanou problémy.” Což bohužel nebude schopna ovlivnit. Tohle bylo takové přátelské varování, že tato situace může nastat. A já upřímně doufám, že budu mít čas přemýšlet, jak s tím naložit.

”Děkuji za nabídku, ale my zbraně nepoužíváme.” S tím se proměnila moje ruka během chvíle v drapatou zvířecí velmi nebezpečnou tlapu.
”My jsme zbraně.” Nechal jsem jí chvíli, ať si tlapu prohlédne a opět jsem ji proměnil zpátky do lidské podoby. Proměňovat části těla je pro kožoměnce velmi náročné, jen hrstka je schopná něčeho takového jako já a většinou je to stojí mnoho sil. Z oné soustředěnosti padnou vyčerpáním. Se mnou to nějak moc nehlo, cítil jsem že mě to trochu energie, ale nějak výrazně. Nevládnu přece tolika kožoměncům, protože bych snad měl dokonalý chrup.

”Dobře.” Pozoroval jsem její konání a pozvedl obočí nad tím, jak vyskočila na nohy a ve vteřině jsem byl u ní, když zavrávorala, abych jí přidržoval.
”Opravdu jste si jistá procházkou?”

Nečekané se stalo čekaným
~Blake~

Upřímně jsem myslela, že nebudu moct pokračovat v tom, co mám ráda. Takže místo zmučeného zakňučení jsem rozšířila oči a bez přemýšlení začala rychle přikyvovat jako bych se bála, že si svoje slova ještě rozmyslí. "Nic proti nám. Rozumím," ani jsem si to nemusela nechávat procházet hlavou. Navíc bych musela používat rukavice, a s nimi se velmi špatně pracuje. "Žádné střelivo ani runy," potvrdila jsem ještě jednou. Zbraně samy o sobě byly neškodné, tedy v jistých mezích. Pokud se střelíte do kolene, tak je jedno, jestli to bylo stříbrnou nebo obyčejnou kulkou. Bolí to stejně.

"Jsem zběhla i v opravě zbraní, kdyby bylo třeba," nabídla jsem svoje služby. Chtěla jsem takhle vyjádřit svoje díky.
"Dobře. Už bych se ráda prošla víc než jen z rohu do rohu," vyskočila jsem na nohy a trochu zavrávorala, jelikož jsem nečekala, jak na mě dlouhodobé nestání bude mít účinek. Chození z rohu do rohu jsem ani nepraktikovala, protože jsem neměla jak.

Pravidla
Ester

”Dobře. A děkuji za připomenutí, protože se dostáváme k další věci a to vaši práci, kterou jste doposud vedla.” S tím na ní upřeně pohlédnu a přes oči se mi přelije zlatavá barva.
”Nemám nic proti tomu, když budete pokračovat a dál vyrábět zbraně. Nicméně jsem proti tomu, abyste vyráběla střelivo, které je určené proti nám.” Myslím to naprosto smrtelně vážně. Samozřejmě, že Alex jako šéf bezpečnosti, by byl nejraději, kdyby toho nechala úplně. Chápu ho, stejně tak chápu i Ester a proto jí to nezakazuji úplně.
”Doufám, že se to rozhodnete respektovat. Nerad bych vám zakazoval, abyste pokračovala v tom, co vás baví.” Dodal jsem a doufal, že to pochopí.
”Nechte si to projít hlavou.”

”Pokud se na to cítíte, rád bych vás provedl pevností.”

Žádný alkohol?
~Blake~

Počítá se mezi omamné látky čistící prostředek na zbraně? Neřekla jsem to nahlas, ale vnitřně mě to pobavilo. Jestli to šlo na mě vidět, ihned jsem pokorně sklonila hlavu. Nemohla jsem si pomoct. "Je to jako se zbraněmi. Taky jsem nikdy kolem nich nepila, takže tohle mi zas takový problém dělat nebude," ujistila jsem Blakea a koukla na něj, jestli jsem ho nějak nepohoršila. S emocemi to bylo trochu na štíru. Před chvíli jsem jim dost podlehla, ale něco uvnitř mě je odtlačilo velmi rychle a možná i v budoucnu ani nebudu umět uronit slzu. Když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, tak to bylo sakra smutné.

Netušila jsem, na co se zeptat. V hlavě mi kolovalo milion otázek, ale vířily tak rychle, že jsem je absolutně nestíhala a nakonec jsem to vzdala a zavrtěla hlavou. "Můžu se ptat za chodu?" lehce jsem se pousmála a zahrnula si vlasy za pravé ucho.

Do čeho jsi mě to namočil, tati, pomyslela jsem si sklíčeně. Mohlo to být horší. Buď bych byla mrtvá nebo bych zešílela a stejně bych nakonec skončila mrtvá, takže nakonec to dopadlo dobře.

Pravidla
Ester

Její poznámku ohledně nějakého vrtání v hlavě jsem přešel a nějak se k tomu zbytečně nevyjadřoval. Nerad se zabývám bezúčelnými věcmi.

”Jelikož jsme si tohle vyjasnili, rád bych přešel k dalším věcem. Jako jsou zákony.” Proneseno důrazným hlasem.
”Nikdo se nechce stát zdivočelým lupusem, protože bych jej musel připravit o život… ale není to samozřejmě kvůli tomu.” Na chvíli se odmlčím a chvíli poslouchám, zda se venku něco neděje. Slyším však jen klasické dění v Pevnosti a tak se tím dál nezaobírám, opět svou pozornost upřu na Ester. Zdá se, že dnešek bude nezvykle klidným dnem, což mi na druhou stranu opravdu vyhovuje.
”Řídíme se stanovenými zákony. Nenecháváme se ovládat emocemi a jsme naopak ti, kteří je mají pevně pod kontrolou.” Může jí připadat, že narážím na to, jak před chvíli brečela. Jenže mám opravdu pochopení s tím, že je to všechno tak neskutečně čerstvé.
”Nekonzumujeme alkohol, nekouříme. Prostě se snažíme vyhýbat látkám, které nám otupují smysly.” Jestli doteď byla milovníkem alkoholu, tak bude mít nejspíše problém s tím přestat. Ale je to potřeba.
”Je mi jasné, že to bude náročné a že to nějakou dobu bude trvat, ale je to potřeba.” Je na mně vidět, že nechci slyšet žádné odmlouvání typu - ale nestačí, když budu pít alkohol po troše? Samozřejmě uznávám, že vzhledem k tomu kolik kožoměnců mám pod s sebou nejsem schopen zaručit, že nikdo toto neporušuje. Nemluvě o tom, že na to není udělaný žádný zákon, který by to zakazoval. Jen se to doporučuje. Nicméně to jí zatím nemusím říkat. Jakožto nově proměněná tohle prostě potřebuje a tečka.
”Nějaké otázky?” Opět se klasicky zeptám a svou pozornost upřu na ní.

Aspoň nechodí kolem horké kaše
~Blake~

Ani mě nepřekvapilo, že zrovna vlci jsou nejčetnější, co se kožoměnců týče. Možná za to mohl folklór, móda nebo prostě jenom rádi vyváděli. Sice jsem si četla knihy o vlkodlacích, ale pocítit to na vlastní kůži bylo úplně něco jiného. Kdybych mohla, vrátila bych se domů a knihy úplně přepsala. Autorem byli lovci, ale všichni pocházeli z Evropy, kde se o všem, co nebylo člověk, smýšlelo pouze jako netvorech a monstrech. V Česku to bylo o něco umírněnější, ale my jsme prostě rebelové. Jde to vidět i na politické scéně, kde se neustále pereme za to, aby nějaká stupidní novela zákona Evropské unie týkající se zbraní u nás neprošla. Obecně Evropané jsou srabi. Vše, čeho se bojí, je pro ně riziko a snaží se toho zbavit, i když neuvažují nad tím, zda to náhodou není jejich vina.

Nevěděla jsem, jak to je přesně v Kanadě, ale zatím, co mi Blake řekl, žili zde s lovci v nějakém druhu smíru. Možná se s nimi budu moct zkontaktovat, aby dali vědět aspoň strýčkovi. Nicméně svůj cíl jsem měla pevně vytyčený. Najít svého otce.

Jen krátce jsem povytáhla obočí, když jako první opověděl, že by bych byla mrtvá jeho rukou. Chápala jsem to. Nikdo nechce, aby se po světě toulali zdivočelí kožoměnci. Proč jinak se první člověk stal lovcem? Možná se mu předtím říkalo něco jako zaklínač, ale to bych si mohla plést s jednou polskou hrou a vězte, že sakra hodně věcí, které se v ní objevují, je i tady, ne-li víc.
"To jsem ráda, že jsem nakonec já, i když s něčím, co mi stále vrtá v hlavě," řekla jsem si, že být naprosto upřímná ohledně toho, co se děje, je nejlepší. Aspoň budou vědět, na čem jsem a můžou mi pomoct.

A abych se vrátila k jeho pažím, samozřejmě, že jsem po nich těkla očima. Na chvíli jsem si představila sebe, jak dělám stejný pohyb a moje tenoučké paže neměly stejný efekt. Zase tintíko jsem úplně nebyla, protože tahat se každý den s těžkými zbraněmi není jenom tak.

Odpovědi
Ester

Cítil jsem přítomnost jejího zvířecího já, která se na malou chvíli rozhodlo ukázat a podívat se na svět.
Své poznání jsem na sobě nedával žádným způsobem znát. Ještě bude čas na vzájemné seznamování. Bylo mi však naprosto jasné, co ze mně vycítila. A díky tomu, že neutekla, tak dostala plusové body k dobru.

Zkřížil jsem mohutné paže na hrudi a díky krátkému černému tričku, její pozornost mohly upoutat moje vypracované ruce, které nejsou jen tak a může za ně dlouholetý trénink.
Snažím se své tělo udržovat ve formě a nekontaminuji jej znečišťujícími látkami (alkohol, drogy). Nemluvně, že jako kožoměněc bych neměl, jelikož to ovlivňuje moje sebeovládání, které je velmi důležité. Jakmile ztratím kontrolu nad sebou, je velmi pravděpodobné, že se stanu lupusem/lupem.
”Alfami.” Zopakuji klidně. ”Jelikož jste byla proměněna vlčím lupusem/lupem, spadáte do klanu vlků. Jedná se nejpočetnější smečku.” Vysvětlím ji a dávám jí chvíli na zpracování. Je mi naprosto jasné, že to nejde jen tak lehce překousnout.
”Vůdci klanu, takzvané alfy, jsou manželé Masonovi, Ida a Arden. Jsou jimi přes deset let.”

Její otázka je na místě a nějak mně nepřekvapuje. Upřeně se jí zadívám do očí, že se v mých očích objeví zlatavé nebezpečné jiskřičky.
”Kdyby to nedopadlo takhle, ale jinak… byla byste hlavně po smrti a to mou rukou.” Pronesu naprosto vážně. Je mou povinnosti zlikvidovat hrozící nebezpečí pro smečku, kterou by jako lupus představovala.
”Ale, abych vám lépe odpověděl na otázku. Ztratila byste naprostou kontrolu, nechala byste se ovládat divokou touhou, která by byla hlavně o zabíjení a požírání lidí. Stal by se z vás psychopat, jenž se pouští do každé zvrácenosti zahrnující krev a sex, jaké si jen lidská mysl dokáže představit. ” Nešetřil jsem jí a neměl jsem vůbec v plánu chodit po špičkách. Potřebovala tyto informace, které se říct jinak bohužel nedaly.
Opět jsem jí dal dostatek času na strávení. Zatím se po mně nikdo nesháněl, což bylo maličko nezvyklé, ale jednalo se o vskutku příjemnou změnu.

Haui
~Blake~

Chtěla jsem, aby mi přineslo útěchu, že to nakonec byla jejich vina, co se mi stalo, ale nestalo se. Byla to i moje hloupost. Výrobou zbraní jsem strávila tolik času, že jsem ztratila opatrnost lovce. Jako bych slyšela Rybičku: "Já ti to říkal a neříkej, že ne." A pak tu byla moje vlastní odmlka ve stylu brekotu. Nemohla jsem se zastavit, ale ustal rychleji, než jsem čekala. Cítila jsem až nepříjemný tlak na mysli. Něco se mi o ni otíralo a tlačilo všechny neduhy stranou. Tomu, co bylo uvnitř mě, se nelíbila moje emoční chvilka.

Zamrkala jsem a jen na okamžik jsem viděla svět jinak. Jinýma očima a pachy byly intenzivnější. Hlavně pach Blakea a najednou jsem věděla přesně, co je zač. Alfa nad alfami. Měla jsem nutkání se před ním skrčit, ukázat mu slabiny, aby věděl, že jsem mu podřízená. Tohle ustalo naštěstí ve chvíli, kdy ke mně pronesl slova útěchy.

Dívala jsem se na něj jako puk. Pak mi došlo, že mě seznámí s alfami mého klanu? Zamrkala jsem ještě několikrát, než jsem se zmohla na slovo: "Alfami?" Nikdy jsem takový život nepoznala, takže bylo jasné, že budu zmatená jako dítě v plenkách.
Pak jsem měla ještě jednu otázku. "Kdybych neměla takové štěstí, byla bych to ještě já nebo jenom... zvíře?"

Na viděnou, detektive
~Thomas~

Detektiv nebyl pěkný jenom na venek, ale líbil se mi i jeho charakter. Odolala jsem nutkání naklonit se dopředu, abych započala flirtování v podobě mého výstřihu. Už tak jsem mohla pohoršovat některé dámy, které neměly takové štěstí jako já. To, jak jsem nějakou dobu žila, mě poznamenalo a těžko se zbavovalo jistých pudů, které mě hnaly dopředu.

"Cena bude záležet na tom, jak dlouho spolu budeme spolupracovat," usmála jsem se. "Berte mě jako policejního konzultanta. Ti jistě mají nějaký plat," mrkla jsem. Věděla jsem, že nedostávají příliš hodně, ale to mi nevadilo. Se jměním jsem neměla problém. Ať už to byly peníze mé rodiny nebo mé vlastní, co jsem si vydělala jako čarodějka. Měla jsem i třetí zdroj peněz, ale o tom jsem nerada mluvila. Tedy nerada mluvila před jinými. O prostituci se nejednalo.

Jak se detektiv postavil, udělala jsem to samé. "Určitě. Těším se. Možná mi vnesete do monotónního života trochu vzrušení," s tím jsem jej doprovodila ke dveřím. Nechala jsem na něm, jak se rozloučíme a jak se dveře zavřely, zavřela jsem na chvíli oči a pořádně vydechla.

Irene, těsně u ucha mi zašeptal mocný mužský hlas a cítila, jak se mi jeho teplé rty otírají o lalůček. Zkřížila jsem ruce v pase a skousla spodní ret. "Proč mi to děláš," šeptla jsem, a když jsem se podívala na stranu, kde došlo ke kontaktu, nikdo tam nebyl. Odpověď nepřišla. Zůstalo jen šílené nutkání se na někoho vrhnout, strhat mu oblečení a pořádně si to s ním rozdat. Takhle dámy nemluví, ale já se v tuto chvíli jako dáma necítila.

Nakonec jsem šla své choutky ukojit k sobě do ložnice sama. Někdo by to bral jako hřích, ale já se takhle dokázala udržet na uzdě.

Zákon je Cesta. Je řádem mezi chaosem, zdravým rozumem uprostřed zapomnění.
Ester

”Samozřejmě si vás vůdce ochranky proklepl. Byla jste neznámá osoba a my si dáváme pozor na cizince.” Pronesu věcně.
”Když se dozvěděl, že jste byla lovcem, chtěl vás vyhodit. Sice jste nebyla aktivním, ale poskytovala jste zbraně.” Pokračuji dál, ignorujíc její předchozí tón hlasu, za který bych ji za jiných okolností měl potrestat. Nikdo nesmí zapomínat s kým mluví a kde je jeho místo. Odpustil jsem jí to, protože jsem bral v potaz to v jaké situaci se nacházela. Nemluvě o tom, že nemá nejmenší tušení, jak to tady vlastně chodí a co je zvykem. Což se bude muset v brzké době napravit.
”Nedovolil jsem mu to. To, co se stalo je naše vina. Jsme za vás zodpovědní. Měli jsme se o nich dozvědět dříve a zpacifikovat je dřív, než bylo pozdě..” Beru to jako svou chybu. Jako vůdce jsem v té chvíli selhlal.
A pak jsem si uvědomil, že začala brečet. Zarazil jsem se a mlčel, pouze ji v tichosti pozoroval. Emoce jí ovládli a ona vypadala tak křehce, zranitelně.
Dal jsem jí chvíli čas, než jsem se rozhodl pokračovat a tvářil se přitom, že jsem nic neviděl.
Pro nás je sebekontrola nejdůležitější. Nenecháváme se ovládat emocemi. A ani takovými, jako je pláč.

”Možná vám to v této chvíli přijde nedostačující. Ale měla jste štěstí. Jen málokdo nakažený zdivočelým kožoměncem, kterému říkáme lupus, se jim nestane. Povětšinou dojde k tomu, že také zdivočí a pouští se do každé zvrácenosti. Nevyjímaje masakrování.” Pokoušel jsem se o útěchu.

Dal jsem jí chvíli na zpracování, než jsem se rozhodl přejít k důležitější věci kvůli které jsem zde vlastně byl.
”Až se budete cítit lépe, seznámím vás s alfami vašeho klanu. Do té doby jsem ochoten vás na to připravit. Nějaké otázky?”