Tak nic
~Blake~

Tak trochu jsem doufala, že dostanu kladnou odpověď. Nevyrůstala jsem jako naivní holka, co si myslela, že život je ordinace v růžové zahradě. Na druhou stranu mi nabídl jinou alternativu a já se musela usmát. Kdekdo by se na to vyprdl a nechal mě plácat se ve vlastní špíně.

Jeho poslední otázka mě trochu zarazila. Pozvedla jsem obočí a chvíli si Blakea prohlížela. No jasně, že o mě musel všechno vědět. Když jsem se podívala na sebe, neměla jsem na sobě původní oblečení a svoje staré hadry jsem nikde neviděla. Pokud mi doklady nesežrali v Chivarly Peak, tak je musel dostat do rukou on a strašně ráda jsem u sebe nosila vizitky ke svému obchodu určených právě pro lovce.

"Nic, co byste nevěděl," prohlížela jsem si jej a doufala, že mi nějak naznačí, že jsem se svými úvahami sakra blízko. Nakonec jsem vydechla, dala ruce v kříž. "Víte, co jsem dělala před..." ukážu na sebe, "tímhle," musela jsem znít trochu naštvaně. Ano, sralo mě to. Můj život byl o tom pomáhat lovcům, ne jim zdrhat.

V jednu chvíli jsem dokázala úžasně surfovat na vlnách a v další mě jedna z nich smetla. Roztřásla jsem se v ramenou. Tíha všeho mě zasáhla jako lavina kamení. Dohnala mě realita, že to, co jsem vždy milovala a nedokázala si bez toho představit život, je najednou na míle vzdáleno.
Jsi zkurvený vlkodlak, Rýmarová, skryla jsem tvář do dlaní. Nechtěla jsem brečet. Ne před ním. Cítila jsem se děsně trapně, ale nešlo tomu nijak zabránit. Sakra, měl tak obrovský hrudník, že bych se v něm nejraději schovala, ale tyhle myšlenky raději stranou. Mohla jsem tu být v bezpečí, ale moje minulost nikdy jenom tak neodplave.

Hledá se žena
Ester

Rozhodla se pro to mi odpovědět po pravdě. Získala tak drobné plus. Neměla stejně moc na vybranou vzhledem k situaci, ve které se nacházela.

Až do Chivarly Peak, zvláštní. Pronesl jsem zamyšleně. Mohlo to s tím souviset a také vůbec nemuselo. Mohla to být jen shoda náhod. Ač je to jak je to, stejně to mám v plánu prověřit. Svým způsobem jí to dlužím a já svoje dluhy splácím.

”Eleana nebo Eleanor...” Zopakoval jsem ona jména a chvíli nad nimi přemýšlel. Znal jsem jménem spoustu členů smečky, ale ne všechny. Není se čemu divit, když jich pode mně spadá tolik.
”Ta jména mi nic neříkají. Ale mohu se zeptat všech vůdců klanů, jestli někoho takového s těmi jmény neznají.” Slíbím jí tak pomocnou ruku. Jsem férový chlap.
”Je ještě něco, co bych měl vědět?”

Takže Smečky
~Blake~

Blake nemusel nic dokazovat. Sálala z něj autorita už jenom z toho, jak naproti mně seděl a zachovával klid. Mnoho lovců by se mohlo učit a mít ho jako příklad, nicméně mnoho lovců bylo sebestředných a arogantních. Alespoň v Evropě. Co jsem věděla, tak tolik kožomněnců pohromadě nebylo ani na celém evropském kontinentu. O většině jsme ani nevěděli a pokud se někde objevili, většinou byli vyhlazeni. Začínala jsem pomalu chápat otcovu obsesi ohledně vlkodlaků, kočkodlaků a kdoví čemu ještě. Přečetla jsem si nejednu knihu, kterou zanechal doma, když jsem měla dlouhé večery.

Nakonec se pozornost obrátila směrem na mě a já se lehce zatřásla. Bylo zbytečné lhát, a navíc mi mohl pomoct. "Hledám otce," řekla jsem na rovinu. "Jednoho dne zmizel. Pátrání po něm mě dovedlo až do Chivarly Peak, kde se stala... ta nehoda," kousnutí vlkodlakem není zrovna srovnatelné s nehodou, ale což. "Vím jen jedno. Hledal nějakou ženu a začínám mít podezření, že byla taky kožomněnec," zamyslela jsem se nad svou teorií. Dávalo by to rozum. Proč by jinak skončil právě v Kanadě.

"Její jméno bylo Eleana, Eleanor... nějak tak. Dál nevím, ale určitě žije tady v Kanadě," nové informace se vždycky hodí. Teď sice budu mít problém sama se sebou, ale možná mi tohle pomůže urovnat myšlenky.

Hlavní sídlo Smečky
Ester

Když jsem jí sem donesl, tak ji Alex okamžitě prohledal ohledně dokladů a identifikaci. Všechno měla u sebe, lupové nemají ve zvyku něco takového řešit, jako třeba zahlazování stop.
Byla tedy šéfem bezpečnosti díky dokladům proklepnutá a dozvěděl jsem se o ní velmi zajímavé informace. Jako například to, že je z České republiky, na což její přízvuk krásně upozorňuje. Nemluvě o tom, že se jedná o lovce. Tedy, úplně přesně o výrobce zbraní.
Je pravdou, že si Alex chvíli pohrával s myšlenkou, že by jí poslal k nejbližším lovcům, ať si s ní poradí. Přeci jen svým způsobem spadala pod ně.
S lovci máme psaný mír. Snažíme se jim vyhýbat a hlídám si svůj lid. Zasahují pouze v případě, že bych to nezvládal. Což se ještě nestalo.
Zabránil jsem však Alexovi, aby cokoliv dělal. Za to, co se jí stalo, jsme byli zodpovědní my.

Její zmínka o strýci mně tak ani v nejmenší nepřekvapovala. Nedával jsem na sobě však znát sebemenší náznak toho, že bych snad něco věděl.

Její zaseknutí mně vskutku pobavilo a tak jsem se rozhodl se jí pořádně představit.
”Jsem vůdcem svobodného lidu kožoměnců. Spadá pode mně přes patnáct set kožoměnců. Jsem správcem Kanady a Aljašky.” Z mého hlasu byla znatelná autorita a nezapomněl jsem ani na ukázku moci, kterou měla tu čest pocítit na vlastní kůži, aby věřila mým slovům. A nebyl to vůbec příjemný pocit. Nejsem Pánem Šelem jen kvůli tomu, že bych používal Schaumu na vlasy a měl je tak nejhebčí.

”A teď zpátky k vám Ester Rýmarová. Proč jste tak daleko od domova? ” V očích mi nebezpečně zajiskřilo, avšak stále jsem klidně seděl. Neměl jsem v plánu jí ublížit.

Om nom nom
~Blake~

Mezi sousty jsem se dívala na Blakea a nemít takový hlad, nejspíš bych se v jeho uhrančivých očích utopila. Takhle jsem převážně žvýkala a hltala a snažila se moc nesrkat nebo nemlaskat, ale někdy mi něco ujelo. Žaludek jsem měla jak na vodě, ale i přesto si žádal další a další dlabanec. Styděla jsem se za sebe, a přitom mi to bylo jedno. Jako by se střetla jedna mysl z druhou. Asi tenhle pocit budu zažívat častěji a děsilo mě, že jsem to nedokázala nijak ovládat.

Po docela notné chvíli jsem se nadechla a odložila prázdnou misku. Zamrkala jsem a lépe se uvelebila na svém lůžku. "Wow, pamatuju si, že jsem naposledy byla v Chivarly Peak. To je dost štreka," mít v puse ještě kousek jídla, tak mi vypadne ven. Nějak jsem se nepozastavovala, že jsem jej nechala čekat na své odpovědi či připomínky. Hlad je přednější. Nebo ne?

"Sama sebou, hm?" trochu mě otřáslo. Uhnula jsem pohledem a raději sledovala, jestli z malé praskliny ve zdi nevyleze nějaký chrobák. Kdybych měla být sama sebou, teoreticky bych musela střílet nebo tak nějak. Já jsem nebyla zrovna zastánce toho, že to, co není člověk, se má okamžitě střílet. Pokud nečlověk neohrožoval vás ani nikoho jiného a choval se slušně, tak to nakonec bylo jako se zákonem o nošení zbraní. Taky jste museli být bezúhonní občané, abyste mohli nosit zbraň. V tomhle případě jste sice zbraní byli vy, ale díky bezúhonnosti jste se nestali terčem pro přesnou střelbu.

"Už jsem slyšela, že se tady v Kanadě nachází Smečka. Vlastně to byl můj strýček," posteskla jsem si. Beztak byl doma a snažil se dohledat něco o tom, co se stalo tátovi anebo mě. Kdoví, jak dlouho jsem se neozvala. Bylo mi zle z toho, jak vím o všem, co se právě děje. Bylo to vůči Blakeovi docela nefér. On se snažil. Dokonce se pokusil o úsměv, o kterém jsem si řekla, že potřebuje ještě praxi. Na druhou stranu, jsem byla ráda, že mě sem dovedl někdo jako on. Cítila jsem se v bezpečí, a to bylo co říct. Beztak musel slyšet můj o něco ostřejší přízvuk a sem tam jsem pozapomněla místo krásného českého R, říct horko-bramborové R.

"Jako bych žila jiný život," řekla jsem si spíš pro sebe. Zarazila jsem se, že jsem to řekla nahlas. "Uhm, pardon. Když jste řekl vůdce Smečky, to jste myslel smečky nebo Smečky?"

Hlavní sídlo Smečky
Ester

Nad její poznámkou o tom, jaký má hlad jen pozvednu tázavě obočí a nějak se k tomu nevyjadřuji. Myslím, že si dost uvědomuje onu ironii osudu. Protože v této chvíli je to slovní spojení víc jak pravdivé.

”V tom případě jsem rád, že vám nemusím vysvětlovat, co se s vámi stalo.” Nemám zrovna rád, když to musím někomu říkat. Vysvětlovat co se s někým děje a to, že jejich dosavadní život už nikdy nebude takový jako dřív... Nebývá to zvykem sice často, ale to neznamená, že by se mi to líbilo.

Její následné otázky jsou očekávatelné. Kdybych byl na jejím místě, rád bych věděl to stejné. Takže se nad tím nějak nepohoršuji.
”Nacházíte se v hlavním sídle Smečky. Přesněji v národním parku Jasper, který Smečka má pod svou správou a staráme se o něj.” Sdělím jí nejdříve odpověď na první otázku a posunkem ruky jsem jí naznačil, že se může pustit do jídla.
”Víte, co je smečka?” Zeptám se jí a pokud jí nemusím nic vysvětlovat, tak pokračuji dál.
”Mé jméno je Blake a jsem vůdcem Smečky. To já jsem vás sem dopravil. Tady jste v bezpečí.” Vysvětlím jí klidným tónem hlasu a dokonce se pokusím o úsměv. Bylo řečeno, že je to mnohem lepší, než když se stále mračím.
”Berte to jako útočiště, kde můžete být sama sebou a kde vám pomůžeme zvládat to, čím si teď budete procházet. Můžete odtud kdykoliv odejít. Což by však nebylo velmi rozumné.” Založím přitom ruce na hrudi a pozoruji, jak jí. Z toho, co vidím i usuzuji, že jí bude věnována i moje miska s polévkou. Což je poněkud vtipné. Kdyby to jen někdo viděl, myslel by si svoje… třeba to, že jsem se zbláznil.

Cesta tam a nikdy zpátky
~Blake~

Jak už to bývá, to, co se stalo, se nakonec nestalo a to, co se nemělo stát, se stalo a přivádí to lidi k šílenství. Mé jméno je Ester Rýmarová, pocházím z Čech, konkrétně z Brna, kde vlastním svůj krámek se zbraněmi. Že byste mě netypovali na někoho, kdo obchoduje se zbraněmi? Vaše chyba. Mám prvotřídní zboží a pro jistou klientelu i s vylepšením. Nepleťte si mě s překupníkem. To teda nejsem. Svůj byznys provozuju legálně a kdo nemá zbrojní průkaz, tomu nic neprodám. Sama jsem se nadřela, abych prorazila jak vlasti, tak i ve světě, i když tím světem je zatím jenom Evropa. Několik evropských obchodů ode mě odebírá zbraně a prodává je zákazníkům ve svých zemích. Tak třeba Itálie. Tam je docela poptávka, protože se tam mísí normální život s nadpřirozenem kvůli srdci Říma, čímž je Vatikán.

A jo, já neřekla, co to vylepšení je? Takže ještě jednou. Mé jméno je Ester Rýmarová a jsem lovec nadpřirozených bytostí. Zaměřuji se spíše na vyzbrojování jiných lovců a zbraně vyrábím na zakázku. Stříbrné kulky na vlkodlaka, runy na posílení střely proti vyschlým, ale silným ghúlům či jejich bratřím alghúlům, možnost prostřelit díru do hlavy přeludům.

Několikrát jsem se probudila z děsivého snu, ale vždycky jsem se ujistila, že ležím ve své posteli. Jednou to bylo, kdy Brno zmizelo ze zemského povrchu, po druhé to bylo, když jsem se propadla někam, odkud nebylo návratu. Jako by někdo jiný žil můj život a skončil vždycky blbě. Netušila jsem, že jednoho dne mě ten blbý konec potká taky.

Začalo to dne, kdy můj strýček Rybička, který mi strašně rád říká Švábíku, volal uprostřed noci. Zrovna jsem byla v dílně a snažila se ze staré pušky ještě něco vytřískat. Něco jí pořádně semlelo, ale měla jsem záchranářské srdce, co se zbraní týkalo. Volal mi kvůli taťkovi, že se nevrátil na domluvené místo a nedal o sobě vědět. Prý čekal ještě den, a když se stále nic nedělo, rozhodl se mi zavolat. No super. Ten den mohl být pro taťku smrtelným. Co když někde leží a pomalu umírá na zranění? Samozřejmě jsem strýčka vyplísnila, ale sbalila jsem si saky, paky a jela jsem do Prahy, odkud jsem měla letět do Paříže. Další takové honosné město, kde se toho děje víc nadpřirozeného než přirozeného. Lidi jsou slepí, ale buďme rádi, jinak bychom museli každému na potkání rozdávat antidepresiva.

Rybička na mě čekal na letišti a objal mě jen velmi krátce. Nelíbilo se mi, co v jeho tváři vidím, ale neptala jsem se. Bylo to hodně zlé. Pátrali jsme spolu, ale po taťkovi se slehla zem. Po něm sice ano, ale stop zanechal spoustu, ale bylo jich tolik, že nás často zmátly a opět poslaly na úplný začátek. Jedná stopa byla však o něco přímější a více děsivější. Táta se rozhodl jít po stopě nějaké ženy. Nedozvěděla jsem se, co to bylo za ženu nebo proč se za ní honil. Strýček ze srandy utrousil, že ženská sukně umí zamávat vousisky, za což dostal pořádný kopanec do holeně.

Když jsme se mohli konečně něčím řídit, tak nás stopa zavedla do Kanady. Respektive jenom mě, protože Rybička nesnášel letadla a na lodi by vyzvracel celý sud. Rybička není kvůli své lásky k rybám, ale kvůli své až děsivé sběratelské lásce typických českých nožů rybiček. Doma jich má tuny a cigáni by odešli se sakra balíkem z kovošrotu. To ovšem nemění nic na to, že svou přezdívku nesnáší.

Takže Kanada. Chladné místo, ale zatraceně nádherná krajina. Kdybych neměla známé, ani bych se tam nedostala, protože víza, a tak a na chvíli jsem si zahrála letušku, bleh. Zjistila jsem, že se táta hnal ne jenom za ženskou, ale za celou tlupou vlkodlaků. Paráda. Naštěstí jsem znala místo, kde jsem se mohla vyzbrojit a stejně mi to bylo prd platné. Nevím, jak o mě věděli nebo to byla jenom zatracená náhoda. Vlkodlaci normálně žijí někde skryti a nedávají o sobě moc vědět. Tihle byli jako šílení a zrovna při mém příjezdu napadli městečko. Jednoho jsem stihla postřelit, ale bylo jich moc. A pak jsem si nic nepamatovala.

***

Byla jsem lapena do víru nočních můr. Hlavně jsem viděla zuby a krví podlité oči a cítila nesnesitelnou bolest. Ani nevím, jestli jsem se probudila, ale pokud ano, musela jsem křičet a trhat si kůži vlastními nehty. Pocit, který mě honil nejenom během bdělosti, ale i ve spánku, byl nekonečný. Bylo to podobné, jako když vám na kůži lijou rozžhavený kov a po vychladnutí jej strhávají. Chtěla jsem, aby ta bolest skončila, ale nechtěla jsem odejít z tohoto světa. Nechtěla jsem se vzdát úplně všeho jenom proto, že mě nějaký prašivec rafl. No jo no, vím, co dělá vlkodlačí kousnutí a já měla štěstí, že nepokračoval dál a neroztrhal mě na cucky, jak to nejspíš dělali jiným bezbranným lidem.

***

Seděla jsem na posteli a sledovala jsem svoje dokonalé hladké paže bez jediného škrábance. Dala bych ruku do ohně, že jsem včera vypadala hůř. Mračila jsem se, a když se otevřely dveře, mračila jsem se ještě víc.
"Mám hlad jako vlk," zarazila jsem se, protože mi to přišlo až moc ironické. Uchechtla jsem se. Na chvíli jsme svraštila obočí, protože tohle bych já nikdy neudělala. Nevěděla jsem, jak to mají vlkodlaci v hlavě. Teď jsem měla možnost to zjistit.

Na jeho druhou otázku jsem jenom přikývla. "Na ten zážitek nejde zapomenout," odpověděla jsem. Při tom jsem neustále těkala k jídlu a měla chuť jej muži vyrvat z ruky a nadlábnout se.
"Bude to znít jako klišé otázka, ale kde to jsem a kdo jste vy?"

Zabroušení do přítomnosti - Práce Pána Šelem
Ester

Před týdnem jsem dostal hlášení o zdivočelých vlkodlacích, bylo mou povinností jako Pána Šelem s tím něco udělat. Obzvláště, když byli lidé ohroženi na životech. Žijeme v utajení a líbí se nám to. I když cítím, že brzy přijde doba, kdy se na to přijde… že existuje svět o kterém nemají ani ponětí.

Bez slitování jsem je všechny popravil, teda myslel jsem si, že všechny. Byl jsem zrovna na odchodu s úmyslem to místo vypálit, když se jeden, co se zřejmě vracel z lovu, objevil a nebyl sám, přivedl si s sebou ženu, kterou čerstvě pokousal. Neměl jsem nejmenší tušení, co by s ní dále prováděl. Jestli to byl pouze jídlo na později. I jeho jsem bez slitování zabil.
Chystal jsem se, že to stejné udělám i s tou ženou, ale něco se ve mně zlomilo. Donesl jsem jí do Pevnosti, sídla smečky, kde přebývá většina kožoměnců.
Nechal jsem na osudu, ať za mně rozhodne. Ať rozhodne zda onu přeměnu přežije. Pokud ano, stane se členem smečky a pokud ne… nemusím si aspoň špinit ruce.
Ukázalo se, že dívka byla bojovnice a přeci jen přežila.

A tak stojím před jejím pokojem s podnosem na kterém jsou dvě misky hovězí polévky, pečivo na zakousnutí a pomerančový džus.
”Slyšel jsem, že už jste schopná jíst?” S tím jsem vešel dovnitř a opatrně položil tác s jídlem na její postel. Usadil jsem se naproti ní a se zájmem ji pozoroval. Už nevypadala jako mrtvola, tak jak tomu bylo, když jsem jí sem přinesl.
”Jste si vědoma toho, co se vám stalo?”

Řešení případu
Irene Claire Ives

”Ve všech případech se jednalo o prostitutky. Ono očištění by svým způsobem dávalo smysl.” Pronesu nahlas svou myšlenku.
Ty nebohé dívky. Některé se rozhodli pro tuto práci dobrovolně, ale jiné neměli na vybranou. A on je takto zavraždil. Cloumá mnou vztek, ale nenechám se jím ovládnout. To jim totiž nepomůže.
”Nejspíš si je musel venku odchytit. Ale když jsem se lidí ptal, tak nikdo nic a nikoho neobvyklého neviděl.” V mém hlase se na malou chvíli objeví zoufalost.

”Jsem velmi obeznámen s tím, co děláte, madame Ives. Dělat zbytečné drahoty kolem, by bylo ztrátou času a ten je v této chvíli drahocenný.” Pronesu opět narovinu.
”Řekněte si cenu a já vám to všechno zaplatím.” Nechci, aby to dělala zdarma.
Už jsem se lekl, že budeme muset čekat další týden, kdy by se během toho mohlo konat několik dalších vražd a my bychom stále neměli nic. Její další slova mně však potěší.
”Zítřejší půlnoc mi vyhovuje, madame Ives.” Pousměji se a postavím se na nohy.

”Nebudu vás déle obtěžovat. Jsme tedy domluveni na vzájemné spolupráci?”

Další informace
~Thomas~

"Aby zabránili z mrtvých vstání, dávali pod jazyk minci," upřesnila jsem, jak to s tím vampirismem vlastně bylo. "Ale pokud by se mělo jednat o opravdového upíra, pak mince mu nezabrání, aby se po nocích procházel v temných ulicích," pobaveně jsem se uchechtla. Narážela jsem na to, co se mi kdysi stalo a věděla jsem, že Drákulovi žádné mince nevadili. Jemu nevadila ani svěcená voda nebo kříž. Jak jsem se mohla někomu takovému postavit?

"Hmm, precizní zákrok," řekla jsem spíš pro sebe. "Ve Starověkém Egyptě zbavovali těla orgánů, aby urychlili vysoušení, ale to není tento případ," zkoušela jsem si představit, proč bych to dělal. Co by mi přineslo, kdybych tělo takhle vyčistila? "Jinde věřili, že zbavení těla orgánů očistí duši zemřelého," nechala jsem poslední domněnku plout ve vzduchu.

Detektivova otázka mě překvapila. "Nečekala jsem, že se mě zeptáte takto na rovinu," uznale jsem sklonila hlavu. "Je to možné. Jen k tomu budu potřebovat pár ingrediencí, které zde nemám, ale znám malý krámek, kde je seženu," na chvíli jsem se zahleděla do plamenů. "Nejlepší by bylo počkat na úplněk, ale ten je až za týden. Takže co říkáte na zítřejší půlnoc? Rituál můžeme provést tady."