Řešení případu
Irene Claire Ives

”Vampirismu? Zvláštní. S touto verzí jsem se ještě nesetkal.” O těch předchozích jsem už četl v knihách. Dobrovolně jsem se tak přiznal, že se o něco takového zajímám. Na druhou stranu už to, že hledám pomoc zrovna u ní, jí musí něco o mně napovědět.

Stejně jako ona i já jsem chvíli mlčky přemýšlel. Obzvláště nad tím, proč se vůbec s tou mincí obtěžoval. Má to být snad nějaký vzkaz? Opravdu chtěl, aby se ty nebohé dívky v posmrtném životě dostali na druhý břeh řeky Nyx? Proč by se však s něčím takovým obtěžoval?
Z myšlenek mně opět vyruší madame Ives, která začne pokládat otázky.
”Těla byla zbavená orgánů po smrti a profesionálním chirurgickým způsobem. Náš vrah tedy musí být znalec anatomie.” Opět jsem při odpovědi nahodil profesionální tón hlasu bez známky citu.

”Tak mně napadá. Je možné se díky minci napojit na vraha? Použít ji jako nějaký kompas, který by nás nasměroval k němu? Nebo něco na ten způsob.” Zeptám se pro změnu já. Něco jsem se o tom dočetl. Myslím, že k tomu byla i dána podmínka, že čím delší dobu bude onen předmět bez majitele, tak pouto bude mezi nimi slábnout.
Nahlas však nic neřeknu. Ze své vlastní zkušenosti jsem zjistil, že čím víc člověk mlčí, tím více se i dozvídá věcí.
A tak jsem mlčky s upřeným pohledem sledoval onu dámu před sebou a svůj čaj přitom dopil.

Mince
~Thomas~

Poslouchala a zároveň si prohlížela detektiva Blackburna. Rozuměla jsem jeho obavám a nejistotám. Přece jenom můj svět pro obyčejné lidi byl velmi nepředstavitelný a děsivý, pokud si neprošli něčím, co by změnil jejich názor. Možná to byl případ Thomase, jinak by nebyl se mnou ochoten mluvit o něčem, co se vymyká lidskému chápani.

"Pokud jste se nechtěl v posmrtném životě toulat po březích řeky Nyx, pak jste musel zaplatit převozníkovi Charónovi, aby vás dostal na druhou stranu, kde na vás čekala další zkouška. Buď skončíte v Asfodelových polích, kde jste oproštěn od své minulosti a konečně naleznete klid nebo v Elysiu, což je místo, kde vás dostanou vaše hrdinské skutky," pamatovala jsem si popisy v knihách velmi dobře. Nicméně existoval i jiný důvod, proč se mince přidávaly do hrobu, i když místo očí se vkládaly do úst. "Nebo se vkládaly pod jazyk, aby se zabránilo, že by mrtvý znovu obživl," chvíli jsem uvažovala, zda so jít udělat čaj, ale nakonec jsem usoudila, že bude lepší to nechat ji později. "Mince měla zabránit vampirismu," nechtěla jsem detektiva děsit a ono to nakonec byla úplná pitomost, ale čtivo to bylo velmi zajímavé.

Na chvíli jsem se zahleděla do plamenů, abych si utříbila myšlenky. Sice mě nenapadalo nic, co by provádělo tak složitý rituál, ale neslyšela jsem toho tolik, abych si byla jistá, že nic nevím. "Jakým způsobem byla těla zbavena orgánů? Po smrti? Před? Profesionálně nebo vytržené?" slyšet mě moje matka, ta ji na rovinu klepne. Proč se chovat jako dáma, když se stejně nic nedovím.

Šálek čaje
Irene Claire Ives

Díky tomu, co se mi stalo občas něco cítím. Něco co se pořádně nedá popsat slovy, jelikož se jedná o zvláštní pocit. Nejblíže by se dalo říct, že to je jisté mravenčení a zároveň pocit, jako kdyby vám šel mráz po zádech. A přesně toto jsem před chvíli pocítil.
Stejně tak tomu bylo i v případě těch vražd. To byl právě ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodl, že se jedná o něco víc, než se na první pohled může zdát.

Potřeboval jsem se zaměstnat a raději jsem se opět napil čaje. Svou pozornost přitom soustředil na madame Ives.
Upřímně jsem doufal, že to bude stačit k navázání spolupráce a byl jsem potěšen, že tomu tak skutečně bylo. Neměl jsem nejmenší tušení, co bych dalšího jako argument mohl použít.
Neznal jsem ji, takže jsem neměl v úmyslu se jí svěřovat s tím, co se mi před rokem stalo.

”Ty vraždy se udály během dvou týdnů. Jednalo se o tři nebohé dívky, které si vydělávaly na živobytí prostitucí. Jejich věk byl v rozmezí od dvaceti do pětadvaceti let. Jejich těla byla zbavena orgánů, i těch pohlavních. Nebyl na to zrovna hezký pohled.” Až na poslední slova jsem to odříkal jako básničku, bez známky citu. Avšak u posledních slov jsem ztišil hlas, jelikož jsem si vzpomněl na tu ohavnost. Jako kdybych nad jejich těly znova stál. Právě díky tomu jsem si všiml něčeho zvláštního.
”Teď si vzpomínám na něco, co nebylo nikde zmíněno. Každá oběť měla na zavřených očí minci. Jako kdyby vrah chtěl zaplatit za převoz do podsvětí. ” Samotného mně to zarazí. Ten vrah je násilně zavraždí, vyvrhne je jako nějaký dobytek a následně má obavy o to, co se s nimi stane posmrtně. To mi nedává smysl a jde mi z toho hlava kolem.
Pohlédnu na madame Ives, jako kdyby snad měla nějaké odpovědi.

Šálek čaje
~Thomas~

Ach, starý dobrý detektiv Flatcher. Dobře jsem si na něj pamatovala. Poprvé jsem staršího detektiva potkala dva roky nazpět, kdy se snažil vyřešit sérii podivných vražd. Oběti byly pokaždé nalezeny zavěšené hlavou dolů s podřezaným krkem a suchými na troud, takže nedocházelo k jejich rozkladu. Kdyby šlo jenom o krev, bylo by to pochopitelné, ale obětem chyběly veškeré tekutiny. Detektiv je přirovnával k lidským uschlým švestkám. Vraha se nikdy nepodařilo nalézt. Ne oficiálně. Za to já si dost ušpinila ruce, když jsem se viníka snažila vykopat z jednoho neoznačeného hrobu ještě předtím, než měl sám vylézt.

"Byl to skvělý detektiv," uznala jsem vzpomínku na něj a na chvíli zůstala ticho, abych projevila úctu mrtvému. Mrtví dokázali být docela hákliví na to, když se o nich bavíte a děláte, že vás jejich smrt nezasáhla. Na chvíli jsem se podívala směrem k oknu a pousmála se. Duch detektiva Fletchera se rozplynul a nechal nás o samotě. "Doufal, že jeho práci převezme někdo schopný," otočila jsem se zpět na detektiva Blackburna. "A ano," lehce jsem se zasmála, "jako pádný důvod mi to opravdu stačí," položila jsem prázdný šálek na stolem vedle křesla a složila ruce na klíně.

"Řekněte mi všechno, co víte," pobídla jsem detektiva a čekala, co mi poví.

Příběh: odkaz

Já to říkala
~Detektiv a moje úžasně roztomilá, slizem pokrytá, fenka~

Chtěla jsem být milá, ale zdálo se, že dlouhoruké kreatury mému upozornění nepřikládaly žádnou váhu. Vypadala jsem sice neškodně, ale hraběnkou Pekla jsem se nestala jenom tak. Sice mi k tomu dopomohl Vergilius, ale za mnou se tvořila dlouhá fronta těch, kteří o tento post také stáli. Neměla jsem jim to za zlé. S tímto titulem šla ruku v ruce nejrůznější privilegia jako moct jít kam se mi zamane, mít vlastní přisluhovače a teoreticky si dělat co chci. Mou nejsilnější zbraní byla ovšem Phoebe a i po několikáté stále opakuji, že nemám nejmenší tušení, jak se ke mně dostala a z jakého důvodu mi je tak věrná a proč ji vidím jenom já. Zatím jsem nezažila nikoho jiného, kdo by ji mohl spatřit ve své ektoplazmí kráse.

Našpulila jsem rty a několikrát za sebou zapískala. Sice se létající šíp nekonal, ale vzteklé mohutné zavrčení slyšeli už všichni. S lehkým úsměvem jsem sledovala, jak se Phoebe vrhla na první kreaturu a zuby ji rozsápala. Fenka byla tak trochu spirituálním zvířetem, takže rány sice dostávala, ale po nějaké době zmizely.

Chytla jsem detektiva za ruku a vběhla s ním do mezery, kterou Phoebe vytvořila. Přitom neustále zaujímala postoj čelem k nestvůrám, a pokud se nějaká více přiblížila, chňapla po ni ostrými zubisky. Viděla jsem na nich, že absolutně neví, co se děje. Neviditelné útoky přicházely pomalu ze všech stran. Nicméně ani Phoebe nemohla být všude, pokud se rozhodla na nás zaútočit více jak jedna příšera.

Počáteční rozladění začínalo ustávat a Phoebe se zrovna vrhla na jednu postavu, když ve stejnou chvíli proti nám s napřaženými pařáty vyrazila další. Odstrčila jsem detektiva a postavila se útočníkovi čelem. Neměla jsem zbraň, ale to většinou démoni ani nepotřebují. Čočku i bělmo očí překryla oranžová. Dřív, než mohlo monstrum cokoliv udělat, máchla jsem rukou a poslala ji k ostatním. Z druhé strany se po mě ohnala další, a nebýt Phoebe, zasekly by se její drápy mnohem hlouběji. Tak jsem se chytla se syknutím za paži. Zdálo se, že Phoebe nabrala další dech, takže jsem rychle doběhla za detektivem. "Myslím, že je velmi dobrý čas vypadnout," opět jsem jej chytla za ruku a rozeběhla jsem se pryč.

Phoebe mezitím výhružně vrčela, a když jsme ji zmizeli z očí, utichla, ale ještě několikrát napadla některou z příšer, aby je nenapadlo nás pronásledovat. Pak se rozeběhla naším směrem.

Na návštěvě
Irene Claire Ives

”Čaj zní velmi dobře.” Před rokem bych jí požádal s radostí o něco ostřejšího, ale teď se alkoholu snažím vyvarovat, jako kdyby mě mělo právě toto zachránit před Peklem.
Mezitím se rozhlédnu po místnosti. Vypadá to tu velmi útulně a příjemně. Nevím, co jsem čekal, že tu uvidím. Snad nějakou polorozpadlou barabiznu. Měl bych s tím čtením na chvíli přestat.

”Plno osob možná ano. Nicméně jsem se dozvěděl, že jste se v nedaleké minulosti podílela na spolupráci s detektivem Fletchrem. Nechť je mu země lehká.” Dostal jsem práci po něm. Zemřel stářím a ve spánku, dožil se uctihodného věku šedesáti osmi let.
Když se nevěděl rady a bylo to nad jeho chápání, hledal pomoc právě zde. I když vůči tomu byl skeptický a to i přestože pachatele dopadli.
”To byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl navštívit právě vás.” S tím jsem usrkl čaj.
”Nuže, stačí vám to jako pádný důvod?”

u>Detektiv a jeho prosba
~Thomas~

Dala jsem si záležet, aby se o jeho ruku můj náramek otřel. Vnitřně jsem si oddechla, že to u něj nevyvolalo žádnou reakci. Navenek jsem zachovala dekórum. Musela jsem se denně potýkat s vlastními přízraky a umět to schovat chtělo praxi, kterou jsem už měla.

"Těší mě, detektive Blackburne," ustoupila jsem stranou. "Pojďte dál. Uvnitř můžeme mluvit otevřeně," pobídla jsem jej posunkem ruky a počkala, až vešel. Zavřela jsem za námi dveře a tak, aby to neviděl jsem spojila prstu v křížek a dotkla se kliky. Nebylo to nic proti detektivovi, ale takhle jsem se ujistila, že nikdo nebude náš rozhovor poslouchat. "Dáte si čaj? Nebo něco ostřejšího?" nabídla jsem a dovedla detektiva do pokoje s krbem, kde jsem před chvíli odpočívala.

Celý dům byl ve viktoriánsko-gotickém stylu. Obývacímu pokoji dominoval krb z bílého mramoru, v němž praskal oheň. Zdobený lustr nesl imitaci svíček, i když v tuhle chvíli byl zhaslý a včetně krbu tu hořely svícny. Tmavě hnědě čalouněná sedací souprava stála uprostřed pokoje, tedy až na mé křeslo, které jsem si přitáhla blíže ke krbu a natočila. Měla jsem tu i koberec, protože parkety byly chladné a já si místy ráda sundala boty.

"Prosím," usadila jsem detektiva v jenom z křesel a dala mu to, o co si řekl. Pak jsem se posadila naproti němu a vzala si svůj šálek čaje s whisky. Konečně jsem si jej měla možnost prohlédnout, a i když nechtěl, vyvolával u mě hříšné myšlenky. Dneska jsem měla na mále. Pocity, které se mnou mlely od odchodu z knihovny, nešly jen tak přebít.

"Proč chcete mluvit zrovna se mnou ohledně rituálu?" odpověď jsem sice znala. "Ve městě je plno... osob jako jsem já," pousmála jsem se a upila čaje. Zajímalo mě, co se o mě detektiv Blackburne doslechl.

Na návštěvě
Irene Claire Ives

Už jsem začínal mít pocit, že v tuto dobu už mi dveře otevřeny nebudou. Pochopitelně jsem mohl přijít až zítra ráno, ale nechtěl jsem ztrácet čas. Vrah může teď řádit. Co když se nám podaří se mu dostat na stopu? Mohl bych zachránit život další dívky. Aspoň v to jsem doufal.

Dveře domu se otevřeli a vytrhli mně z přemýšlení. Chvíli jsem si ženu mlčky prohlížel. Byla neskutečně nádherná. Měla svoje osobité kouzlo, kterým jsem byl naprosto uchvácen.
Nikdy v životě jsem ji neviděl, za to o ní od spousty lidí slyšel a přesto jsem měl jakýsi divný pocit toho, že ji znám. Rukou jsem si automaticky sjel na hruď, kde jsem měl pod košili přívěšek. Po chvíli mi došlo, že ke mně hovořila.
”Velice se omlouvám, madame Ives. Jsem detektiv Blackburne. Přišel jsem zde v záležitosti několika násilných vražd a rád bych vás požádal o pomoc.” S tím jsem ji podal ruku.
”Při těchto vraždách byli dívkám vzati orgány. Domnívám se, že za nějakým účelem.” Ohlédl jsem se kolem sebe, jestli je tu někdo, kdo by nás slyšel.
”Účelem nějakého rituálu.” Šeptl jsem tiše.

Welcome, stranger
~Thomas~

Založila jsem knihu zpátky do regálu. Opět jsem byla ve slepé uličce. O Luciferovi se dalo dočíst v mnoha knihách, kde byl vyobrazen jako ďábel přenášející na lidi zlé myšlenky. Jen v málo výtiscích byl popisován jako jitřenka nebo syn jitra, natož aby někdo připustil, že se jedná o padlého archanděla. Drákula na tom byl podobně, nicméně v jeho případě se lišil původ jeho prokletí. Mnozí byli přesvědčeni, že Drákula jako kníže temnot prostě byl. Další, o něco pravděpodobnější teorie, se stal tím, čím je díky paktu s démonem nebo se samotným Luciferem. Jen v jedné knize autor psal, že Drákula a Lucifer jsou jedna a tatáž osoba.

Jsem dcera Lucifera a ty o mě usiluješ, Alexandeře Vlade Drákulo, co víc si žena, která žije sama ve velkém domě, může přát. Zavřela jsem na chvíli oči, abych odehnala myšlenky o upířím milenci, ale místo toho jsem přivolala obrazy, jak se naše těla proplétají ve vášnivé souloži. "Oh," vzpomínka to byla tak intenzivní, že jsem musela o krok ustoupit a přitisknout ruku na podbříško.
"Madam, je vám něco?" zeptala se mě pomocnice, pracující v knihovně.
Usmála jsem se na ni a narovnala se v zádech. "Ne není, děkuji," s tím jsem se otočila na podpatku a zamířila domů.

Jako bych Alexandera viděla všude. Jeho stín mě pronásledoval jako pes maso na udici. Několikrát jsem klopýtla na kočičích hlavách, než jsem se konečně dostala ke dveřím vlastního domu. Mohla jsem jet kočárem, ale potřebovala jsem si pročistit hlavu. Navíc kdybych si sedla, můj chtíč by vzrostl na neúprosnou míru.

Udělala jsem si čaj, do kterého jsem vlila notnou dávku whisky a posadila se u krbu. Luskla jsem prsty a polena se rozhořela. Milovala jsem praskající oheň. Alexander se jeho intenzivnímu světlu vyhýbal, ale často se mnou takhle sedával a jen mě sledoval. Jen si díval. Nic neříkal ani nepodnikal. Bylo to zvláštní.

Málem jsem upustila šálek čaje, když někdo zabušil na dveře. Kdo to může být? pomyslela jsem si. Trochu jsem se bála, že by to mohl být Alexander, ale jeho jsem do domu nikdy nepozvala. Upravila jsem náramek na ruce tak, aby se dotkl ruky toho, kdo stál před dveřmi během představování. Byl ze směsi železa a stříbra a cestou jsem jej namočila do svěcené vody. Ach ano. Byla jsem věřící a pokud existoval Lucifer, musel existovat i Bůh.

Otevřela jsem dveře. Za nimi stál velmi pohledný muž. Ihned jsem na něm poznala, že jej něco tíží. "Pozdní hodina na návštěvu, pane… ," pozvedla jsem ruku, abych zahájila představování.

Rok 1888

Zabroušení do dávné minulosti - tak trošku jiný příběh
Irene Claire Ives

Je to už rok, co se mi stala ta velmi nepříjemná záležitost. Kdy jsem při snaze chytit zločince spadl při rvačce s ním z mostu do vody. Když mně vytáhli, byl jsem chvíli mrtvý. Ano, chvíli. Nějakým zázrakem se jim podařilo mně oživit a já se opět vrátil z těch hrůzostrašných končin, kde jsem strávil snad několik let. Tady to možná byla chvíle, ale tam to bylo mnohem mnohem déle.
Od té doby se snažím přijít na způsob, jak se tomu vyhnout. Jak se vykoupit. I když tak naivní, že se mi to podaří, nejsem.
Avšak není to právě to, co mě vede k tomu navštívit jednu velmi záhadnou osobu, která bydlí poblíž hřbitova.

Během dvou týdnu se událi tři velmi znepokojivé vraždy. Ubohé dívky, byly zavražděny a to velice násilným způsobem. Ostatní detektivové na tom však nemají v úmyslu pracovat, protože se jednalo o prostitutky a proč by se něčím takovým zatěžovali. Jenže já jsem to nemohl nechat jen tak být. Bylo na tom něco velmi znepokojivého. Obzvláště, když chuděrám chyběli všechny jejich orgány. To zavánělo něčím nadpřirozeným.

Poté co jsem se vzpamatoval z toho, co se mi stalo, tak jsem se začal v této oblasti vzdělávat. Pátral jsem po všemožných knihách a snažil v nich vyčíst všechno, co se dalo. Právě díky knihám, jsem si uvědomil to, že ty vraždy nemuseli být obyčejné… že šlo o něco víc.
Začal jsem pátrat po někom, kdo by mi s tím mohl pomoct a dostal jsem se až sem. Ke dveřím jisté slečny Ives.
Teď nebo nikdy... S touto myšlenkou jsem zaklepal na dveře a čekal na to, jestli mi někdo otevře.