Povytáhla jsem obočí, když se mě zeptal, jestli nebudu mít problém, že jsem s ním. "Hm, tím naznačuješ, že spolu chodíme?" zeptala jsem se jako co největší neviňátko. Někdy jsem dokázala být i trochu zlá, ale trošku jej pošťouchnout by nemuselo být na škodu. Hlavně proto, že jsem se rozesmála, když jsem uviděla ten jeho výraz. "Do kavárny s tebou půjdu velmi ráda, když to bude naše první oficiální rande. Domů až po třetím," opřela jsem se pohodlněji a na chvíli zavřela oči. "A ne, problém mít nebudu. A i kdyby, je mi to jedno," nakonec jsem odpověděla na jeho první otázku. Mohla jsem říct, že jsem šťastná?

Doufala jsem, že po mém menším výstupu neotočí a nebude chtít mít se mnou nic společného. Neodolala jsem se nechat oči zavřené a musela se na něj dívat. Přišel mi dřív tak přitažlivý? Jako by kolem něj najednou byla aura a ta z něj dělala někoho nádherného. Skoro jako anděla, i když s utrženými křídly.

Moje myšlenky se ani jednou neopřely o domov, za což jsem byla ráda. Macecha mě nezajímala a taťka, jak to říct slušně, mě prostě štval. Neměl jsi tu nánu pitomou přivádět domů. Ne potom všem.
Než jsem vylezla z auta, opět jsem si stáhla rukávy. Damienovi jsem věřila, ale ostatním ne. Hlavně na škole to byla samá pomluva a co by si o mě řekli? Pitomá emačka, co měla pokrk života a chtěla to ukončit, ale neuměla si pořádně přeřezat tepnu? Ne děkuji. Tohle nemám za potřebí. Neměla jsem vůbec představu o tom, jestli někdy budu nosit krátká trička. Tak dlouho jsem se neviděla nahá. Vyhýbala jsem se pohledu na sebe v zrcadle a doma jsme jich měli docela dost. Většinou jsem k nim stála zády. Kdysi jsem se ohlížela. Dnes už ne.

Směr cesty: Kavárna
Adria

My jsme se opravdu políbili?
Stále cítím chuť jejich rtů na svých. Chutnají tak neskutečně sladce. Nebo se mi to jen všechno zdálo? Mohl bych snít s otevřenýma očima? Co když jsem v kómatu a to celé, že jsem s ní je jen sen?
Měl bych přestat vymýšlet tyto blbosti… a užívat si společnou chvíli.

Její slova tak krásně zní. Jsou balzámem pro mou zraněnou duši a já se zase po dlouhé době cítím šťastný, i přestože nemám ve své blízkosti své bratry. Nevím, kdy to naposledy bylo, kdy jsem s nimi nebyl a na tváři mi hrál stejný úsměv, jako v této chvíli.
”Zachránil? Nemyslím si, jen jsem tě naučil záškoláctví.” Pronesu a zvednu její ruku ke svým ústům, abych ji na ní vtiskl polibek. Následně nastartuji auto.
”Ale děkuji. Potřeboval jsem to slyšet.” Vykouzlím na své tváři úsměv od ucha k uchu. Rozjedeme se a zamíříme požadovaným směrem, kde se nachází kavárna.
Po chvíli cesty na ní koutkem oka pohlédnu. V hlavě mi víří totiž spoustu myšlenek a hlavně milion otázek.
Pokud ten polibek nebyl pouhý sen, tak to znamená, že spolu chodíme? Mám se jí na to zeptat? Co bych vlastně měl říct? Ehmm… chodíme spolu? Bože, to zní uboze.
”Nebudeš mít moc velký problém, že jsi teď se mnou?” Fakt jsem se jí na to zeptal? Skvělé.
”Klidně se můžeme vykašlat na tu kavárnu a jet k tobě domů.” Navrhnu jí ještě, aby to nebylo málo.
Já snad fakt neumím být šťastný. Místo, abych mlčel a užíval si tuto úžasnou chvíli, tak hledám způsoby, jak ji narušit. Na druhou stranu bych byl opravdu nerad, kdyby měla kvůli mně problémy.

Nicméně je poněkud zvláštní, že ani jednomu z nás nikdo nevolal. U sebe to chápu. Moji opatrovníci, to tak moc neřeší.
Nicméně nikdo se ještě po Adrii nesháněl. Což je poněkud divné. Věřím, že musel být poprask ve chvíli, co nepřišla do třídy. Takže pravděpodobně volali hned rodičům. A ti by se jistě sháněli po své dceři. Aspoň to předpokládám.

Kavárna zní super
~Damien~

Není nad čím přemýšlet. Damien, ač jsem si o něm ještě před nedávnem myslela bůhvíco, nyní mě přitahoval a smýšlela jsem o něm jako o spřízněné duši. Liam byl hodný kluk, ale tohle jsem v jeho případě říct nemohla. Vím, že jsem si to celé pokazila sama, i když se snažil. Odstrčila jsem všechny kolem sebe jenom proto, abych nemusela mluvit o Tom dni. Jediná Hedvika se nenechala a kopala slovně do mě tak dlouho, až jsem povolila, čímž se stala ještě cennější. Nevím, co budu dělat, až se jednoho dne rozhodne roztáhnout křídla.

S touto myšlenkou jsem se podívala na Damiena. Po chvíli jsem se k němu naklonila jenom proto, abych se ujistila, že tohle není žádný sen. Raubíř a šprtka. Kdo to kdy viděl. Nehodlala jsem kvůli němu začít se záškoláctvím, ale dnešek byl na mě moc.
Lehce jsem se na něj usmála. "Půjdeme?" odtáhla jsem se od jeho rtů. Chytla jsem se jeho ruky a s jeho pomocí vstala. Byl to příjemný pocit. Nejraději bych se schoulila do jeho náručí a prostě v něm zůstala. Cítit teplo někoho jiného. Když jsem nad tím teď uvažovala, zatraceně mi to chybělo.

Když jsme si sedli do auta, uvelebila jsem se a sledovala Damienův pohled k parku. "Určitě jsou. Nejsou pyšní na tvoje záškoláctví, to ne," ušklíbla jsem se, "ale na to, co máš tady," píchla jsem jej do hrudníku. "Miluješ své bratry a rozkrájel by ses pro ně. Staráš se a dneska jsi mě zachránil," chytila jsem jej za ruku.

V parku, houpačky
Adria

”To je dobře, že jsi si to slíbila, protože bych se rád počítal k osobám, kterým na tobě záleží a nechtějí o tebe přijít.” Usměji se na ní a všímám si, že potřebuji chvíli. A já tak mlčím, ruku ji položím na rameno, aby věděla, že tu jsem a dopřeju ji čas, který potřebuje.
Dovedu si představit, jak se cítí. Mám sice jizvy na zádech, takže se na ně nedívám každý den a nejsou tak připomínkou mé minulosti. Mou připomínkou jsou noční můry, které mně sem tam budí. Nebo to, že svoje bratry vidím jednou, občas dvakrát do týdne.
Už nikdy nezměním to, co se stalo. Nezabráním tomu. O všechno jsem přišel a teď s tím musím žít.

”To z ní jako dobrý plán. Znám jednu kavárnu, kde dělají naprosto úžasnou horkou čokoládu.” Navrhnu ji a jsem rád, že opět promluvila. Už jsem si začal dělat starosti a měl v plánu udělat nějakou blbost, abych jí vrátil zpátky. Třeba takový polibek, jak to dělají princové, když budí princezny.
Chvíli na ní hledím a čekám, jestli mi to dovolí, protože by se to dalo považovat za rande a pokud si dobře pamatuji, tak jsem se na něm domlouvali na další den.
Ač řekne cokoliv, tak se přesuneme do auta ruku v ruce, kde zatopím. Ještě chvíli se nikam nerozjedu, pouze sedím v autě a hledím na jednu z mých krásných vzpomínek.
Co by na mně teď asi řekli? Byli by na mně hrdí? Nejspíš ne, protože jsem to začal flákat. Vzhledem k práci jsem se nestíhal učit. Nechal jsem sportování a jediný sport, který provozuji je záškoláctví.
Měl bych jít příkladem bratrům, ale vzhledem k tomu, že se nevidíme tak často, tak něco takového nemám zapotřebí. Protože v té chvíli, kdy jsem s nimi, se tvářím, že jsem naprosto v pořádku a nic se neděje.

”Víš jen bych si přál, aby na mně byli hrdí.” Pronesu smutně. Nevím, proč něco takového říkám. Možná jen, abych na to nebyl sám. Jistě musí cítit něco podobného.

Máme jizvu uvnitř i navenek
~Damien~

Chvíli jsem měla strach, že jsem udělala špatně. Kdo by se při pohledu na mé zjizvené paže nezarazil. Stále neuteklo tolik let, aby jizvy ztratily lehce narůžovělý nádech. Stále byly jako pěst na oko. Místo otázek, jak se mi to přesně stalo, mne Damien překvapil sdělením, že i on si nese jizvu, která jej poznamenala na celý zbytek života. Skousla jsem si spodní ret, když se přede mnou odhalil a otočil se, aby mi své útrpné znamení ukázal. Postavila jsem se a přešla k němu blíž. Moje jizvy naproti té jeho nebyly nic. Jenom klikatící se nitky, i když jsem tehdy málem zemřela na nedostatek krve. Já měla to štěstí, že jsem si téměř nic nepamatovala. Jenom záblesky, ale co Damien? Žhavé uhlíky se propálily skrz jeho oblečení a dále se zakusovaly do jeho kůže.

Ani jsem si neuvědomila, že pomalými pohyby přejíždím prsty přes jeho jizvu a hebkou pokožku jeho zad. Stáhla jsem ruku a ustoupila o krok, abych mu dala prostor. Podívala jsem se na své paže a následně se objala kolem pasu. "Nerada se na ně dívám," přiznala jsem. Jeho vtípek o striptýzu mě pobavil a ráda bych jej i někdy viděla, ale moje zachmuření bylo tak veliké, že jsem jej skoro nepostřehla. "Mám potom podivné myšlenky a slíbila jsem si, že už nikdy... prostě nikdy," šeptla jsem.

Sedla bych si zpět na houpačku, ale nejspíš bych docílila jen toho, že bych se rozbrečela. Stála jsem stažená sama do sebe a hleděla jsem k sobě.
Vzpamatuj se, jako bych slyšela Hedviku. Jsi krásná ženská. Jizvy nejizvy.
Asi měla pravdu. Asi jsem se příliš zaměřovala na něco, co bylo dávno za mnou. Stalo se, i když jsem tím přišla o svou mamku a do života se mi vloudila macecha, kterou jsem nemusela.
A teď mi řekni, proč ji jako nemusíš? Hedvika uměla být dost rázná a uvědomila jsem si, že má vlastně pravdu. Proč ji nemusím?

Zatřásla jsem se zimou a podívala se na Damiena. "Nepůjdeme někde do tepla?" zeptala jsem se.

V parku, houpačky
Adria

”Máma mi říkávala: Všichni jsme andělé pouze s jedním křídlem. A můžeme létat jen tehdy, objímáme-li jeden druhého.” Pronesu maličko zasněně. Připadá mi to jako teď, když mi to tehdy říkala.
”Možná je na tom něco pravdy.” Pokrčím rameny a usměji se na ní. Snažím se jí pomoct, abychom k sobě byli blíž. Na malou chvíli mi přitom divoce buší srdce, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi a doputovat na její dlaň.
”Jenže to je tebou…” Šeptnu tiše a nemám přitom nejmenší tušení, zda-li to zaslechla. Prostě si nemůžu pomoct, ale v její blízkosti nemám důvod si hrát na pana tajemného, který nemá city.
Když pustí řetěz a skousne si ret, tak mám pocit, že jsem udělal něco špatně. Část mně čeká na to, že vstane a uteče, co nejdál ode mně a při té představě mi puká srdce.

Nic takového se však nestane a místo toho mi sdělí a ukáže své tajemství. Důvod toho, proč si zakrývá ruce dlouhými rukávy.
Na sucho polknu. Chvíli nevím, co k tomu říct a tak vstanu z houpačky, abych k ní následně přiklekl a vzal jí za jednu zjizvenou ruku a políbil ji na jizvy.
”Také si nesu jako památku jizvy na ten osudný den.” Pronesu po chvíli a upřeně se jí zadívám do očí.
”Ale když ti je ukážu, tak mně nenařkni z toho, že dělám stryptýz. Mám jí totiž na zádech a budu si muset sundat tričko.” Pronesu a snažím se přitom uvolnit atmosféru. Pokud nějak nenamítá, tak si sundám vršek a jde mi těžce nedrkotat přitom zuby, ale chci, aby to viděla. Potřebuji, aby věděla, že v tom není sama. A tak jsem se k ní otočil zády a ukázal jí svou památku na minulost.
Jedná se o poměrně velkou popáleninu, která se táhne po levé straně, jak na mně spadl hořící trám, když jsem se snažil vytáhnout bratry z hořícího domu.
Málokdy se stává, že si sundám tričko. Což byl taky důvod, proč jsem nechal sportování.
Nechám jí, ať se té jizvy dotkne a ještě chvíli se snažím vydržet chlad, než se zase obléknu.
”Až to bude stryptýz, tak ti u toho i zatančím.” Dodám ještě a mrknu na ní.

”Jsem rád, že si mi to ukázala. Mrzí mně, co se ti stalo… ale nemáš vůbec se za co stydět.” Svá slova myslím naprosto vážně.
”A víš co, od teď budu při každé příležitosti odhalovat svá záda, protože ani já se nemám za co stydět. Ba naopak, bych to měl nosit jako znamení toho, že jsem přežil.” Dodám ještě.

Na houpačkách
~Damien~

Také jsem pozastavila houpačku a zadívala se na Damiena. Slyšet od něj slova, která jsem si myslela taky, nahlas, mělo neskutečnou moc. Uvědomovala jsem si, že takhle jsem se nikdy necítila. Ano, byla jsem to já, kdo od sebe všechny odstrčil a dělal, že jej všichni zradili. Možná jsem se chovala jako husa a Damien mi pomáhal prohlédnout mou skořápkou.

"Co řekneš na to, že se zachraňujem navzájem?" usmála jsem se. Chytla jsem řetěz jeho houpačky a jestli mi pomohl, či ne, nějak se mi podařilo nás dostat dost blízko na to, aby se o tom dalo říkat, že je to intimní. "Líbí se mi na tobě, že nic nepředstíráš. že ukazuješ to, jaký jsi a díky tomu se můžu otevřít i já," pustila jsem řetěz a skouskla si spodní ret.

"Já jsem důvod, proč moje mamka není doma. Celé je to moje vina a hlavně to zapříčinilo to, co před všemi schovávám," nadechla jsem se a pak si vyhrnula oba rukávy. Po pažích se mi táhly jizvy z řezných ran. Bylo jich tolik a v takovém úhlu, jako bych ruce před sebou držela a bránila se proti útočníkovi. Nebyl to pěkná pohled. Nepamatovala jsem si na ten den, co jsem si to udělala. Mamka to říkala, že jsem si za to mohla já. Pak ji otec vyhodil a našel si tu nánu pitomou.

V parku, houpačky
Adria



Byl to neskutečně úžasný pocit, když mně chytla za ruku a její prsty se propletly s těmi mými. Cítil jsem se díky tomu velmi skvěle. Dlouho jsem se tak necítil.
A to všechno jenom díky ní.

Sedl jsem si na houpačku po jejím vzoru a vrátil se do dětských časů. Kdy jsem myslel, že bych pomocí houpačky vyletět do vesmíru. Teď už si nic takového nemyslím, ale to nemění nic na tom, že je to skvělý pocit být tady.
”Ne, to já bych ti měl poděkovat.” Pronesu na oplátku.
”Jsem strašně rád, že tu jsi se mnou. Že si mně neodsoudila potom, co všechno jsi nejspíš o mně musela slyšet. Moc ti za to děkuji.” Svá slova myslím naprosto vážně a tak se na ní upřeně podívám, dokonce se přestanu houpat a zabrzdím to pomocí nohou.
”Víš… je mi s tebou vážně skvěle.” Dodám ještě, ale tentokrát se podívám do země. Je to snad poprvé, co mám strach, že by se mi mohla vysmát a poslat mně do háje.
”Nemusím si před tebou na nic hrát a je to něco úžasného.” S tím už na ní pohlédnu, lehce rozpačitě.

V parku
~Damien~

Zapomenout na vše špatné a jenom se bavit. Když už jsem se ulila ze školy, chtěla jsem toho plně využít. Navíc jsem se s Damienem cítil konečně sama sebou. Jeho nabídka vytvořila na mých rtech široký úsměv a jako by se po smutném já slehla zem.
"Dobře," propletla jsem prsty s těmi jeho a cítila jsem mírní vibrace, které se při našem doteku tvořily. Při pohledu na něj jsem měla pocit poletujících motýlů v mém žaludku.

Věnovala jsem mu úsměv a pak se nechala zavést k houpačkám. Tušila jsem, jaký humbuk mě čeká doma, protože beztak ředitel volal taťkovi a pokud jej nesežene, automaticky bude volat maceše. Ale teď mi to bylo jedno. Sedla jsem si na houpačku a jako malá holka zvedla nohy a cítila, jak se se mnou houpačka mírně pohybuje.

Zaklonila jsem hlavu dozadu, abych viděla na Damiena. "Děkuju, že's mě sem vzal. Potřebovala jsem to."

Park minulosti a přítomnosti

”Já nevím. Protože nejsem takový drsňák, jak si všichni o mně myslí?” Pokusím se o odlehčení a lehce se přitom ušklíbnu. Působím tak na všechny, je to moje jakási obrana, ale před ní to z nějakého důvodu nepotřebuji. Mohu se zbavit svých štítů. Jako kdyby mně, jako jediná chápala.
Cítím přítomnost její ruky na té své a je to velmi příjemné. Na malou chvíli i vnímám jakési spojení, jako kdybychom na tomto světě už nemuseli být sami, ale spolu.
Taková naivní hloupost. Nakonec skončí s tím prachatým hezounem a ty jí přestaneš bavit. Rozhodne se tu krásnou chvíli zkazit ošklivá myšlenka.
”Ano, postavili hodně věcí. Byli úžasní architekti, ale toto místo jsem měl ze všeho nejraději.” Pronesu lehce zasněně. Na malý zlomek se cítím zase jako ten malý kluk, který se snažil pomáhat a sbíral dřevěné desky, ze kterých si stavěl bunkr, což také způsobilo, že jedna prolézačka skutečně tak vypadá.
Když mně pobídne, abych šel tak jen kývnu a po jejím vzoru vystoupím. Jediné věci zalituji a to toho, že zmizela i její ruka z té mojí. Bylo to moc totiž moc příjemné.

Nešlo si nevšimnout toho, jak si přidržovala lem rukávu, jako kdyby se snažila něco zakrýt. Jenže si neuvědomovala, že právě to nejvíce upoutává zraky ostatních. Slýchal jsem, co si o ní šeptali spolužáci. Někteří tvrdili, že bere drogy a jiní mleli něco o špatném tetování… Ale já jsem měl své tušení.
No tak, Damiene Rodriguezi, vzchop se. Máš jedinečnou příležitost. Jsi v přítomnosti někoho tak úžasného a před kterým si na nic nemusíš hrát. Nepokaz to. Vytěž z toho maximum. Ať je tento den nezapomenutelný ve vašem životě a ne kvůli tomu, že jste oba brečeli. Snažil jsem se vnitřně hecovat k něčemu, než pouhému postávání.
Vždyť se nám nabízel celý park, kde bylo hřiště s onou prolézačkou a dvěma houpačkami, byla tu i skluzavka, prostě spousta věcí.
”Víš co? Pojď, zhoupneme se.” Pronesu a s tím k ní natáhnu ruku. Na tváři mi hraje povzbudivý úsměv.
”Důležitá je přítomnost…tady a teď… když jsem tu s tebou. Na tom záleží.”