Trpí mnohem víc

Otevřel se mi a to znamenalo hodně. Dodal mi tím odvahu, že se mu svěřím. Sice ne hned teď, protože jsem z něj cítila dlouho zadržovaný smutek a byla řada na něm, aby to ze sebe vypustil. Oba mí rodiče byli naživu. Jen mou vinou mamka odešla a žila nevím kde. Kdysi jsme byli šťastná rodinka. Po smrti bratra šlo všechno z kopce. A tak jsem seděla tady v přítomnosti někoho, kdo se zdál, že trpí stejně, ne-li víc.

Když auto zastavilo, hleděla jsem před sebe. Nevěděla jsem, co přesně dělat. Aniž bych to sama chtěla, cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Mrkla jsem, což mi jich pár vytlačilo ven, ale pláč jsem v sobě zadusila jako pomalu rozhořívající se oheň. Nepříjemný pocit v krku mě však neopustil.

"Proč se omlouváš?" natočila jsem se k němu a tentokrát jsem se dotkla i jeho ruky. "Takže tenhle park postavili tví rodiče?" zeptala jsem se. Chtěla jsem, aby si konečně trochu odpočinul od sebeobviňování a místo toho mi ukázal něco pěkného. Ty hezké vzpomínky. Nebýt jich, nezůstala bych jenom u jizev. "Pojď," usmála jsem se na něj a palcem mu přejela po hřbetu ruky. Pustila jsem jej a vystoupila z auta. Nadechla jsem se a pomalu jsem vyšla k parku. Cítila jsem, jak mi vítr pročesává vlasy a oči mě pálily, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pravou rukou jsem si přidržovala lem rukávu, jak jsem to vždycky dělávala.

Vzpomínky na minulý život

Bylo zvláštní cítit její ruku na svém rameni. Jako kdyby cítila mou bolest a snad chtěla, abych se s ní o ni mohl podělit. Mohl bych to udělat? Mohl bych zase někomu věřit? A proč ne? Vždyť jsme na cestě k místu, které patří k mé minulosti… k rodičům.
Pamatuji si, když to stavěli. Bylo mi šest let. Motal jsem se jim pod nohy a snažil jsem se jim pomáhat. Samozřejmě, když se nad tím zamyslím nyní, tak jsem se jim hlavně pletl pod nohy. Moc dobře si vzpomínám na úsměvy na jejich tvářích.
Děkuji. V duchu si zopakuji, co mi řekne. Za co mi děkuje?

Dovedlo mě to však k rozhodnutí. V životě občas nadejde ta chvíle, kdy se objeví osoba, které se rozhodnete věřit a dovolíte jí, aby si ve vás četla. Aby znala všechno o vás. Rozhodl jsem se jí věřit.
Cítil jsem, že je mezi námi jistá podobnost. Jako kdyby věděla, jaké je to o někoho důležitého přijít.
”Moji rodiče zemřeli, když mi bylo patnáct let. Vyhořel nám dům. Byla to moje chyba.” Vyhrkl jsem ze sebe a s prvním slovem mi stékala po tváři první slza. Bylo to zvláštní říct nahlas a nedusit to v sobě. Nepřetvařovat se a dělat, že je mi svět ukradený.

Viděl jsem to místo. Ten překrásný park na sídlišti, který vymysleli. Zaparkoval jsem auto a chvíli jen seděl a brečel jak malé dítě. Bylo mi v té chvíli jedno, co si o mně bude myslet. Nebo to, že nevypadám jako nějaký drsňák. Přepadla mně bolest. Vzpomínka na minulý život.
Ten park byl opravdu překrásný. Hlavně ty sochy v něm, které byly inspirovány Řeckými bájemi a vyprávějící svůj příběh. Tyčící se stromy, jejichž koruny tančili podle toho, jak vanul vítr.
”Omlouvám se.” Nevím, proč jsem to řekl a za co jsem se vlastně omlouval.

Někam pryč

Nemohla jsem si nevšimnout jeho náhlého rozpoložení, když se zmínil o svých rodičích. Ne přímo, ale stačilo to, abych něco vycítila. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a položila mu ruku na rameno. V autě se mi to zdálo jako bezpečnější kousek, než se pokoušet chytat jeho ruku.
"Děkuji," šeptnu stejně tiše. Byla to pro něj velká oběť, když mě bral na takové místo. Cítila jsem se k němu najednou mnohem blíž, než jindy.
Musí ho to příšerně bolet.

Opřela jsem se a podívala před sebe. Můj otec a macecha, moje matka, můj bratr. Bolelo to, ale u každého jinak. Chtěla jsem vrátit čas. Opět se smát a být šťastná. Dosáhnu toho někdy? Půjde to? Nebo mě čeká věčné zatracení?

Musíš mu to ukázat. On to pochopí, zavřela jsem oči a polkla. Bála jsem se. Sama jsem si z toho dne moc nepamatovala, ale věděla jsem, že to bylo se mnou velmi zlé.

Na cestě a za školou

”Oh, to je po dlouhé době, co jsem se stal pro někoho příjmenou možností.” Pronesu a pousměji se. Vážně mi to imponuje. Povětšinou jsem pro ostatní poslední možností a kdyby měli na výběr, tak by si vybrali raději něco jiného. Je to dlouho, co jsem se setkal s tím, že byl za to, že může být se mnou vděčný.

”Zajímavá technika.” Pronesl jsem.
”Kdysi dávno jsem to taky aplikoval. Ale teď na to nemám povětšinou čas, protože makám a když mám čas, tak nemám klid.” Zkusím jí vysvětlit. Nechci, aby si o mně myslela, že jsem barbar. Než se to všechno posralo, tak jsem byl vášnivým čtenářem a byl jsem zavalen v knihách, že byl kolikrát problém mne od nich dostat.
Jenže teď je všechno jinak. Teď jsem kolikrát rád, že jsem rád.

Jsem tak zabraný v tom, jak to bylo, že mi unikne, jak si mne prohlíží a že to je naprosto jiný pohled, jakým se doposud na mně dívala.
Já sám ji také shledávám velmi pohlednou. Už od první chvíle mne dostala těma svýma kukadlama. Nemluvě o tom, že působí tak křehce, že kdyby mi dala možnost, tak bych ji chránil svým tělem. Jako kdyby ve mně probouzela něco, co bylo dávno zapomenuté a vyčkávalo to tiše na vhodnou chvíli.
Její otázka mne vrátí zpátky do reality. Pochopitelně celou dobu dávám pozor na cestu, zas tak úplně ztracen v myšlenkách nejsem.
”Za chvíli tam budeme. Místo, které stojí z velké části díky mým rodičům. Oba dva byli architekti.” Poslední slova pronesu šeptem. Bolí mně o tom mluvit, i když už to není tak čerstvé a už uprchlo pár let. Nicméně stále to bolí a jen tak bolet nepřestane. Ztratil jsem všechno.
Čím víc se k tomu místu blížíme, tak tím víc cítím ten tíživý pocit, ale zároveň mně objímá hřejivá náruč mé rodiny. To místo existuje díky nim.
Na sucho polknu, jako kdybych se snažil zbavit té nepříjemné pachuti v ústech a té touze se rozbrečet jako malé dítě. Jako kdyby mi její přítomnost říkala, že když to udělám, nebude se na mně dívat skrze prsty.

We like to sneak
~Damien~

Alespoň jsem během útěku ze školy přišla na jiné myšlenky. Už to vidím doma. Samé otázky proč jsem to udělala, že jsem nikdy taková nebyla. Pak přijde maceha a řekne: 'Viděla jsem tě s tím klukem! Zakazuju ti se s ním vídat a teď mazej do pokoje!' Ve skutečnosti na mě nikdy moc nekřičela, ale stačilo mi to v představách.

Byla jsem tak vnořená do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla jak sedím v autě. Trochu mi trvalo, než jsem si zpětně přehrála, co mi Damien předtím říkal a lehce jsem se pousmála. "Buď tohle nebo sezení ve třídě se zarudlýma očima a Liamem v jedné místnosti." Byla jsem mu za tu možnost vděčná.

Chvíli jsem jej poslouchala a znělo to opravdu nádherně. Neřešit nic. Vypnout. Utéct ze světa, kde tě každý kritizuje. "Já mám jinou techniku. Vytáhnu si nějakou knihu a čtu. Nebo mívám sáhodlouhé rozhovory sama se sebou," uchechtla jsem se. Cítila jsem se o něco lépe. Vlastně o hodně lépe.

Na okamžik jsem se na Damiena podívala jinak než jenom jako společníka ve zbrani. Byl pěkný. Až moc pěkný. Chápal mě a já chápala jeho.
Dvě ztracené duše, co se hledaly.
"Kam to vlastně jedeme? Nebo to je překvapení?"

White Flag

”Ale je. Je až příliš normální. Jeho svět je barevný. Nedokáže pochopit, že někdo vidí pouze nějaké odstíny šedé a černé.” Ignoruji přitom tón hlasu, jakým mi to řekla.
”Už nikdy nebude svět barevný, jakým byl kdysi.” Pronesu lehce smutně a spíše sám pro sebe. Nemůžu si pomoct, ale cítím mezi námi jistou symbiózu. Jako kdyby věděla o čem mluvím.

Musím se přiznat, že mne stále nepřestane překvapovat. Vážně mně chytla a chce jít pryč odsud? Několikrát překvapeně zamrkám. Tvářím se přitom, že naprosto ignoruji to, že si utírá slzy. Nejraději bych jí je setřel svou dlaní, ale odolám to nutkání. Ještě spolu nejsme a já vůbec netuším, co všechno si mohu dovolit.
”Jistě. Bez problému.” Pokusím se o povzbudivý úsměv.
Celou cestu, jako kdybych snad vycítil, že potřebuje být chráněna před okolím, tak jsem kráčel po jejím boku a tvářil se přitom jako nějaký bodyguard. Naštěstí jsme nikoho nepotkali.

Zatraceně, Damiene. Ona je vážně na záchodě a ty tady na ní čekáš až z něho vyjde a společně vypadnete.
Není s ním… je tu s tebou… Zatraceně.
Opíral jsem se ledabyle o zeď a působil na první pohled klidně, ale uvnitř jsem ani trochu nebyl. Nemám nejmenší tušení, co mám dělat.
Předtím než vyleze, tak se ozve zvonění na hodinu. Všichni už dávno sedí v třídách a čekají na učitele, mezitím co mi se chystáme vypadnout.

Chytl jsem ji za ruku, protože bylo potřeba, abychom byli tiše jako myšky a směřoval tak s ní k únikovému východu, co je permanentně otevřený, až k mému autu.

”Fakt čumím. Nikdy bych do tebe neřekl, že by ses někdy zkusila ulít ze školy.” Pronesl jsem uznale a otevřel jí dveře od auta. Poté jsem se usadil za volant a rozjel se.
Pustil jsem přitom nějaký svůj mix písniček, sám přitom neměl nejmenší tušení, co tam je. Krom toho, že to bude něco best of ze starých hitovek. Mám takový pocit, že dřív to prostě byla muzika, teď to je jen pokus o ní.
”Představovala sis někdy, že jsi pták a jen si tak lítáš… vidíš to všechno ze zhora. Nic se tě tolik netýká, jen dokud se na chvíli nedostaneš na pevnou zem… ale vždycky můžeš vzlétnout. Jo, je to asi fakt pěkně ujetá představa... Ale když jsem v háji, tak je fajn si představovat krajinu, kterou mám pod sebou. ” Ani nevím, proč jsem něco takového řekl. Prostě jsem nechtěl, aby jen ticho narušovala hudba.
Už nějakou dobu jsem toužil být s ní a teď jsem měl tu možnost. Hodlám si to, co nejlépe užít a nepromrhat ani sebemenším nepatrným okamžikem.

We Are Giants
~Damien~

Duševně mi bylo příšerně. Chtěla jsem se nejlépe zahrabat a už nikdy nevylézt. Odmítla jsem Liama.
Jo, odmítla jsi Liama. Sice jsi neřekla přímo ne, ale beztak si to takhle vezme a zase skončí i nějaké jiné.
Moje hlava mi příliš nepomáhala se vyrovnat s vlastní ztrátou. Sakra, vždyť já ho kdysi milovala, byl pro mě vším a já ho odkopla jenom proto, že jsem se bála jeho nepochopení. Nedokázal by vstoupit do mého světa bez toho, aniž by mne soudil.

Zvedla jsem hlavu. Uvědomila jsem si, že musím vypadat jako klaun, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
"Není to hlupák," řekla jsem příkře. Mohla jsem si za to sama. Nevěděl, co se tam stalo. Odvrátila jsem pohled, abych se na Damiena nemusela dívat. Prostě si přijít a říct, že je někdo hlupák.
Ty jsi hlupák!

Jeho nabídka však vypadala lákavě. Možnost A je zůstat tady a brečet doufajíc, že mě nikdo neuvidí. Druhá možnost je jít s Damienem. V jeho případě tak nějak tuším, že mě kritizovat nebude. Třetí a nejhorší možnost je vrátit se do lavice a být v jedné místnosti s Liamem.

"Tak mě veď," chytla jsem jeho ruku. Rukávem jsem si otírala slzy. "Ale cestou bych ráda skočila na záchod se umýt." Beztak jsem na obličeji měla rozmazané peklo. Shrábla jsem si vlasy do obličeje a použila Damienovo rameno jako štít před cizíma očima.

Dívat se na sebe do zrcadla je jako se dívat na vlastní duši. Myslela jsem si, že se necítím tak příšerně, ale moje oči vypověděly, že ano. Papírovými ubrousky jsem si setřela tu hrůzu, ale nedokázala jsem zamaskovat zarudlost. Vydechla jsem.
"A máš to. Buď ještě víc divná než jsi." S tím jsem vyšla ven a přidala se k Damienovi.

Knihovna

Když jsem je viděl, jak k ní přistoupil a chtěl s ní mluvit, tak se ve mně něco probudilo. Zvláštní pocit, který se dá popsat asi slovem žárlivost. Vím, že vlastně spolu ještě nic nemáme. Jen přijala mou hloupou pozvánku na rande, to samozřejmě nemusí nic znamenat. Ale ten pocit byl šílený.
Co si budu nalhávat… Liam je dokonalý muž. Má postavení, rodinu, skvělé známky a spoustu úspěchů díky tomu, že je sportovec. To všechno jsem kdysi měl, ale teď nemám nic z toho.
Nejsem tak skvělá partie. Takže netuším, co by na mně mohla vidět. Vždyť jí nemám vlastně pořádně, co nabídnout.
Sbalil jsem si věci, protože další hodina byla někde jinde a vydal se tím směrem.

Šel jsem jako tělo bez duše. Jako kdyby mi ji někdo vytrhl a zároveň i se srdcem.
Byl jsem skoro u třídy, když jsem si všiml, jak se Adri někam řítí. I když mozek protestoval, abych šel do třídy a sedl si do své lavice, tam počkal až zazvoní a přijdu na jiné myšlenky, poslechl jsem srdce, které jí mělo v úmyslu pronásledovat.

Knihovna. To jsem si mohl myslet.
Trvalo mi chvíli, než jsem jí našel schovanou před světem. Plakala. Nebo to aspoň tak vypadalo a mně to rvalo srdce.
”Je to hlupák.” Pronesl jsem, abych tak na sebe upozornil. Když chci, dokážu být velmi tichý.
”Nestojí za ty slzy.” S tím jsem si k ní klekl.
”Pojď. Vypadnem.” Opatrně jsem k ní natáhl ruku, abych se dotkl jejího ramene a jemně jí po něm pohladil.
A pak mně něco napadlo.
”Znám jedno místo, kam chodím se uklidnit, když je celý život na sračky.” S tím jsem se postavil na nohy, rozhodnutý jí ukázat svůj malý ráj. Ani sám nemám nejmenší tušení, proč něco takového vlastně dělám.
Blázním z ní.To bude asi tím.

Natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl vstát a tak čekám.
Samozřejmě, mne může poslat do háje. S tím tak nějak počítám. Opravdu bych byl překvapen, kdyby se najednou rozhodla nechat kvůli mně školu a vypadla se mnou ven. Vůbec bych jí na něco takového netipoval.

He kissed me!
~Liam~

Myslel to opravdu vážně? Nepředstírat, nebát se, že by mě v další chvíli odsoudil za to, že nedokážu jej nechat, aby se dotýkal mých paží? Úzkostlivě jsem si rukávy stahovala do chvíle, než ke mně přistoupil, vzal mě kolem pasu a přitiskl na sebe. Jeho rty byly přesně takové, jaké jsem si pamatovala.

Jako by ve mě opět zapnul k němu dlouho potlačovaný cit. Tehdy mě mrzelo, že jsme od sebe odešli a najednou byla možnost se k sobě vrátit? Jak by to vypadalo? Prosím, nedotýkej se mých rukou, ani tě za ně držet nebudu, protože mi to je nepříjemné? Nechtít se vysvléct jenom proto, aby neviděl plno jizev, které jsem tak dlouho skrývala.

A co Damien, holka?
Ozval se mi v hlavě trochu podrážděný hlásek. To mu rovnou řekni, že se žádné rande nekoná.
Oddělila jsem své rty od těch Liamových. Neustoupila jsem od něj, ale uvnitř jsem byla roztěkaná a zmatená. Co jsem to právě teď dělala? Každý přece ví, že se po druhé vracet do vztahu je absolutní pitomost.
Ale ty to chceš. Nejraději bys měla jak Liama, tak Damiena, že?

"Já... já nemůžu," cítila jsem, jak se mi slzy tlačí ven. Nechtěla jsem, aby mě takto viděl. Rychle jsem od něj odstoupila. Musel tušit, že mi stačí málo a skočila bych mu kolem krku, ale něco hluboko ve mně mi to nedovolovalo. Aniž bych řekla další slovo, otočila jsem se a vyběhla jsem na chodbu.

Zamířila jsem si to na jedno jediné místo ve školním kampusu, kde jsem se cítila bezpečně. Do knihovny. Celou dobu jsem polykala knedlíky a potlačovala přicházející pláč. Vybrala jsem si místo úplně vzadu, kde regály byly u sebe tak blízko, že mi to dopřálo nějaké to soukromí. Sedla jsem si na zem a zabořila obličej do dlaní.
Jo jasně, a teď se breč. Ale potichu, jo? Jinak budeš rušit ostatní.

Liam

Dlouhou chvíli mlčí. Uvnitř určitě svádí jakýsi vnitřní souboj. Vidíš to na jeho očích. Ten jeho pohled znáš.



Chvíli máš pocit, že od tebe s křikem uteče a bude si dál hledět svého. Vyhlídne si zase někoho jiného a bude si užívat života. Než aby to všechno s tebou trpěl… Jenže…
… udělá naprosto pravý opak.
”Tak nepředstírej.” S tím se rozhodne udělat pár kroků k tobě a narušit tak tvou zónu, aby tě mohl políbit. Ruce mu sjedou ke tvému pasu, aby mohl přitisknout své tělo blíž k tvému. Bylo to snad už po sté, ale přitom poprvé, kdy se jeho rty střetly s tvými. Nejdříve to bylo zdrženlivé, jako kdyby zkoumal, než se rozhodl polibek prohloubit, pokud si ho tedy neměla v úmyslu přerušit.
Říkal to všechno jen tak? Myslel to vážně? Opravdu je schopen to s tebou překonat a stát při tvém boku v dobrém i zlém, jak tomu bylo kdysi? Jsi schopná ho vůbec takto trápit? Už to nebude jako dřív, bude to jiné.
A co Damien? Proč tě vůbec pozval na rande?
Mohlo by to všechno tím, že když se vrátíš k Liamovi, být jako dřív?

Spousta otázek a žádné odpovědi, jelikož ty se nedozvíš jinak, než tím, že to zkusíš.