Wut?

Hedvika vždycky říkala věci tak, jak si je myslela a neupravovala jejich hlasitou verzi. Já se naučila to brát trochu s rezervou. Přijala jsem ji takovou, jaká je a díky tomu ona přijala i mě. Znala mě skrz na skrz a od té události se ode mě neodvrátila. Místo toho mi hodně pomohla. Za to jsem ji byla vděčná.

Hleděla jsem na Liama s mírným podezřením v očích. Sice jsem to byla já, kdo mu dal kopačky, ale on si pak okamžitě našel jinou a choval se... no, prostě mě to zamrzelo.
Vrazila jsi mu kudlu do zad a on na ni potřeboval zapomenout, a proto dělal ty kraviny, vždycky jsem si říkala. Díky tomu jsem se na něj nemohla příliš zlobit. Možná bych se na jeho místě zachovala stejně. Kdo ví. Když se ke mně nahnul, aby mi šeptem nabídl, abychom šli někam jinam, cítila jsem, jak mi srdce buší o sto šest. Opět jsem si připomněla ty chvilky, kdy jsme vedle sebe jen tak seděli, já hlavu na jeho rameni, propletené prsty. A změnil se. Po našem vztahu byl jiný.

Následovala jsem jej do ateliéru, kde jsem se musela na chvíli pozastavit nad svým vysněným životem, který byl zatraceně daleko. Odnesen jednou obrovskou přílivovou vlnou, ztracen na vlnách oceánu. Kdybych mohla jít na konzervatoř, byla bych nejšťastnější člověk na světě. Ale nemohla jsem.
'Tohle tě nikdy neuživí,' říkával otec, a tak jsem tedy studovala, abych šla na univerzitu.

"Hm?" Liam mě vytrhl z mého zamyšlení a chvíli jsem přemítala, proč tu vlastně jsem. Pak zopakoval, co jsem přeslechla. Cítila jsem, jak se mi tlačí slzy do koutků očí. Rychleji jsem zamrkala, abych ten pocit zahnala. Stál tu přede mnou s tímto tvrzením a já nevěděla, co na to říct.
Vážně, Adri? Zítra jdeš s Damienem na rande a ty uvažuješ, že by ses vrátila k Liamovi?

Skousla jsem si spodní ret a odvrátila oči od svého ex-přítele. Přitom jsem si nervózně zkřížila ruce a prsty krčila rukávy.
Nechtěl by tě, kdyby zjistil, co máš pod těmi rukávy, pomyslela jsem si. A ty bys nesnesla to, jak by se na tvé paže díval.

V duchu jsem doufala, že nás někdo přeruší. Na jednu stranu jsem mu chtěla skočit kolem krku, obejmout a políbit. Sakra, kdyby se o něco pokusil, nedokázala bych se bránit. Přitahoval mě a stále jsem ho měla ráda. I kdybych si stokrát říkala, že s ním být nemůžu, vždycky by mě to k Liamovi táhlo. Na tu druhou jsem cítila jakési pouto k Damienovi, které jsem nemohla jenom tak ignorovat. Stejná bolest v očích, jakou mám já. Jeho pochopení.

Nadechla jsem se. "Liame," špitla jsem, "to, co se stalo... se mnou. Nedokázala jsem předstírat, že se nic nestalo," odvážila jsem se podívat do jeho modrých očích, ve kterých jsem se vždycky topila. Nevadila mi jeho blízkost. Nemohla jsem říct něco duchaplnějšího? Asi ne.

Idiot Liam

”Jo, jsme v pohodě. Nemohl se na mně zlobit dlouho. Na to mně má až moc rád. Chvíli jsme se hádali, a pak to skončilo jako vždycky u usmiřování a sexu.” Na chvíli se pozastaví, jako kdyby nad něčím přemýšlela. Vždycky říkala věci na rovinu a tak jak jsou. Nestyděla se přitom za to. Buď jí brali, nebo táhli.
”Nebo se hádáme, protože je to potom tak dobré.” A to bylo přesně to, nad čím přemýšlela.
Ač jsi měla přítele, Liama, tak jste spolu nic víc neměli. Oba jste čekali na vhodnou chvíli. Tedy přesněji, ty jsi čekala a on byl do tebe tolik zamilovaný, že na tebe čekal.
A pak se to pokazilo toho osudného večera, na který si nemůžeš vzpomenout a který ti tolik změnil život. Protože jsi ho nechtěla trápit, tak ses s ním rozešla. No a on si našel jinou.

Teď tu stojí před tebou a chce si promluvit.
Při tvé otázce se ošije a rozhlédne se po místnosti. Když si všimne mé maličkosti, tak se k tobě nahne, abych ho náhodou neslyšel. Nelíbí se mi to a tak stále sedím na místě, sleduji vás.
”Tady ne. Někde, kde je větší soukromí...” Zašeptá ti do ucha.
”Prosím.” Dodá ještě. Moc dobře si vzpomínáš, jak Liam měl problém s vyslovením tohoto kouzelného slovíčka. Byl zvyklí mít všechno hned a hlavně to, po čem toužil. Jenže s tebou se to naučil používat.
Byla to zvědavost, nebo fakt, že tě obměkčil svou prosbou, že si s ním šla na chodbu a směřovala do ateliéru, kde si strávila velkou většinu svého času a kde touto dobou nebýval nikdo.
Přílivová vlna vzpomínek se spustila, když si tam objevila vystavené své obrazy. Učitelka je milovala a svým způsobem se to dalo čekat, ale i tak to byl šok.
Viděla si své místo, kde jsi seděla u plátna. Pamatovala sis tahy štětcem, hudbu která ti hrála v sluchátkách. To, jak si byla ve svém živlu a šťastná.
Vzpomínáš si na to, jak ses ještě ráno připravovala psychicky na vyhlášení výsledku ze soutěže a učitelka tě uklidňovala, že to dobře dopadne.
Nechtěla si vyhrát, jen ses bála jejich názoru.
Jenže za žádnou cenu si nedokážeš vzpomenout na to, jestli jsi nakonec vyhrála či nikoliv. Je to zamlžené.

”Adri.” Zpátky tě dostane Liamův hlas. Dle toho, jak se tváří, tak s tebou už nějakou dobu mluvil, ale ty jsi ho nevnímala. Trpělivě počká, než se probereš zpátky do reality.
”Rozešel jsem s ní.” Začne a sklopí pohled k zemi.
”Já prostě nemůžu předstírat, že k tobě stále nic necítím. Nemůžu na tebe přestat myslet.” S tím se opatrně podívá na tebe.
”Tys to ukončila. Já ne… já to nechtěl.” S tím se opět narovná a popojde k tobě blíž.
”Nemůžu už dál, Adri.” Je na něm vidět, že by tě v této chvíli nejraději objal a políbil, ale drží si od tebe odstup a dává ti možnost to vstřebat.
Znáš ho moc dobře na to, že si můžeš být jistá tím, že to myslí naprosto vážně a jen to na tebe nehraje.
Co se to vůbec najednou děje?

Nový den a nové problémy

Všimla jsem si jeho změny nálady. V hloubi mi cosi říkalo, že tohle je skutečný Damien. Ne ten frajírek, co se každý den objevuje ve škole. Nějaká neviditelná síla mě přinutila se jemně dotknout jeho hřbetu ruky. Jen letmo a na krátký okamžik. Přidala jsem k tomu ještě lehký úsměv, který zmizel rychle jako odvátý list. "Pozítří v šest tedy," potvrdím jeho nabídku a otevřu dveře.

Kdoví, co maceše zase přelétlo přes nos. Znovushledání rodiny nebo něco podobného. Otevřela jsem dveře od auta a ještě se na Damiena otočila. "Díky za odvoz a zítra ve škole," vystoupím. Zabouchnu dveře a poodejdu blíž k domu. Počkám, až auto zmizí za nejbližším rohem. Vydechnu. To bylo doučování, zakoulím očima a vydám se k domu.

Jako první na obzoru macecha. Radostný pohled, ironicky řečeno. "V knihovně," odbyla jsem a zamířila do svého pokoje, kde jsem měla v plánu hodit si věci, převléct se a nejlépe si k tomu dát rychlou sprchu. Potom všem jsem sebrala učení a proplížila se do garáže, kde stálo bratrovo auto. Vidět mě táta, tak mě hned vola ke stolu, kde se přece můžu taky učit. Asi by mi to nevadilo, protože po dlouhé době jsem mohla říct, že mám docela dobrou náladu.

Automaticky jsem přejela prstem po kousku kapoty, kde se pomalu tvořilo vyleštěné místečko, podobně jak u zlatých soch, kterých se dotýkají turisté, aby jim přinesly štěstí. Pro mě to bylo tohle auto. Měla jsem hrůzu ze dne, kdy dojdu do garáže a nenajdu ho tady. Bylo nejživější vzpomínkou na bráchu a nedokázala jsem je ji vzdát. Taťka to věděl, ale macecha kolikrát navrhla, jestli by nebylo dobré jej prodat na díly.

Sedla jsem si k původně pracovnímu stolu. Znala jsem každou rýhu, kterou tady zanechal pilník nebo šroubovák. Táta mi na něj položil desku, abych neměla sešity plných děr, když by propiska zajela do jedné z nich. V podstatě jsem sem šla z důvodu, že jsem musela stále myslet na Damiena. Zprvu se zdálo, že s ním nebude řeč, ale pak se to nějak zvrhlo. Chtěla jsem si ho držet od těla, ale něco v jeho očích mi říkalo, že mě chápe. Nemluvě o tom, že jsem koukala na mobil se zvednutým obočím, kde jsem měla plno omluvných zpráv od Hedviky. A nakonec to bylo dobře, ne?

***

"A jste vy dva v pohodě?" řekla jsem s neskrývanou starostí v hlase. Hedvika bez Ryana by byl jako kouzelník bez své hůlky.
Dneska jsem si vzala úzké vínově červené džíny, černé boty na podpatku a šedivý dlouhý rukáv s véčkovým výstřihem. Sice jsem neměla v pořádku ruce, ale své přednosti ano. Na ven pak svůj černý trenčkot.
"Vynahradíš mi to tím, že mi řekneš, jak to je s Ryanem," řekla jsem vážně.

Ve škole to byla klasika. Sice jsem mohla vypadat sebe lépe, ale fakt, že jsem nikdy od té nehody na sebe nevzala nic jiného než dlouhý rukáv a to i v parných dnech, ze mě dělal tu divnou. Sice teplo nebylo, ale to neměnilo nic na faktu, že jsem přede všemi něco skrývala a šuškanda je většinou z části založená na pravdě.

Po návštěvě skříněk jsme si s Viky sedly vedle sebe. Než začala hodina, rozhlédla jsem se, zda nenajdu Damiena, ale ten tu nebyl. Trochu to ve mně hrklo. První, co mě napadlo, že měl nehodu, ale pak jsem to rychle zahnala. Hedvika se mě zeptala, co se děje, a já jen zavrtěla hlavou.

Shakespeara mám docela ráda. Romea a Julii ne, ale Král Lear má nádherně smutný příběh. V podstatě jsem se cítila jako Cordelie. Vyhnána ze svého domova jenom proto, že jsem nedokázala vyjádřit slovy své pocity.

Zvedla jsem hlavu, když se ozvalo zaklepání. Damien se uráčil dorazit. Dle lehce oroseného čela musel zaspat. Přišlo mi to docela zábavné. Střetla jsem se s jeho pohledem, a kdyby nebylo Hedviky, tak se i usměju.
Sakra, co to se mnou je?
Znovu jsem na ni zavrtěla hlavou, a koutkem oči sledovala Damiena. Já se snad i těšila na tu naší schůzku.

Zazvonění je někdy osvobození. Sice literaturu mám ráda, ale celou dobu jsem byla jak v jiném světě. Zachránilo mě tím, že jsem konečně mohla dělat něco jiného. Zvednout se, posbírat si věci a... dál jsem už nedošla, protože se přede mě postavil Liam. Zamračila jsem se. Měla jsem chuť se jej zeptat, co chce, ale on pokračoval dál. Znovu jsem se zamračila. Znala jsem jeho typický pohled, a tenhle to nebyl.
"Děje se něco?" zeptala jsem se. Všimla jsem si i Damiena, že na nás hledí a já jen pokrčila rameny.

Zítra už něco mám. Zopakuji si v duchu a cuknu s sebou. Samozřejmě, co si o tom mohla myslet, když jsem to tak rychle uspěchal. Proč mne to vůbec napadlo?
Už zítra… já jsem takovej hlupák. Vždyť je plachá jako laňka a já se jí snažím uhnat.
Chvíli přemýšlím nad tím, zda to s macechou je nějaká výmluva nebo to je opravdu tak, jak to říká. Ale ta nechuť v hlase, byla snad i hmatatelná.
”Dobře. Tak pozítří.” Obdařil jsem jí povzbudivým úsměvem.
”Vyzvedl bych tě v šest?” Zeptám se ještě lehce nervózně, když mi oznamuje, že se blížíme k domu, kde žije.
Kdysi jsem taky tak bydlel. Moji rodiče se podíleli na jeho výstavbě. Oba byli totiž architekti. Poznali se, když pracovali na jednom projektu, kde se snažili zlepšit žití v jedné čtvrti.
Úsměv mi zamrzl na rtech. Vystřídal jej smutek. Stále to bolelo. A něco mi říkalo, že to jen tak nikdy nepřestane.
Zaparkoval jsem tedy.
”Tak tedy přežij tu rodinou večeři. Uvidíme se ve škole.” Nuceně jsem se usmál. Nešlo mi před ní si hrát na to, že je všechno v pořádku a tak mohla zahlédnout bolest v mých očích.
Jen, co vystoupila, tak jsem nastartoval a rozjel se do práce. Abych měl volné pozítří, tak si budu muset hodně máknout.

***

Celý den jsem na ní nemohl přestat myslet. Fakt, že se mi jí podařilo rozesmát, mne hřál na srdci a zlepšil mi pracovní chvíli.
Pozdě v noci, jsem dojel zničený domů a padl do postele. Ignoroval přitom zhulené kamarády, kteří se něčemu pochehtávali a hlasitě se bavili. Ani ne po chvíli jsem vytuhl a zdálo se mi o Adri.
Nemohl jsem se přitom dočkat rána a školy… jak jí zase uvidím.

***Situace u Adri***

Hned, jak si došla domů, tak tě zmerčila macecha.
”Kdepak si byla?” Pronesla tím svým obvyklým stylem hlasu, kdy ti to připadalo, jako kdyby to řekla jen tak a neměla vlastně o tebe vůbec zájem.
Něco si jí řekla, abys ji nemusela poslouchat, tak jsi šla do jediného svého útočiště a to do garáže, kde se nacházelo neopravené bratrovo auto.
Stále si moc dobře vzpomínáš, jak si ho věčně viděla pod ním a věčně se v něm přehraboval, ve snaze jej spravit.
Moc dobře si pamatuješ, váš poslední rozhovor o tom, že se vrátí, aby opravil auto a až bude hotové, tak se spolu projedete. Dal ti slib, který jako jediný nesplnil.
Bolelo tě z toho opět na hrudi. Tak jako pokaždé, když si na něj vzpomeneš. Bolest, která snad nikdy neskončí.
Ale i přesto sis vzpomněla na to, jak se Damienovi podařilo tě rozesmát. Bylo to tak dlouho, co jsi se takovým způsobem smála. A ještě ke všemu tě pozval na rande.
Zbytek dne strávíš nad učením, ve snaze zabavit své myšlenky a taky vyhovět přání tvého otce, který chce, abys měla vyznamenání a mohla se hlásit na nějakou lepší školu. Fakt, že bys raději malovala a tím se živila, ho ani v nejmenším nezajímal. Bylo to, jako kdyby měl strach z toho, že z tebe bude tvoje matka.
Hedvika ti nechala spoustu omluvných vzkazů, že tě nechala samotnou a že ti to všechno vynahradí. Neřekla ti však pořádně, proč tě tam nechala.
Až když si usínala vyčerpáním, ses rozhodla toho nechat a jít do svého pokoje. Spánku ses vyhýbala, ale vždycky tě na malou chvíli dohnal.
Kupodivu se ti zdáli sny ve kterých hlavně figuroval Damien. Tedy než se ti v nich promítla opět noční můra a donutila tě být vzhůru.
Ale když ses podívala na hodinky, tak to bylo těsně před budíkem.
Hurá zase do školy.

***

Ráno jsem do sebe na rychlo hodil snídani. Trochu jsem zaspal. Vím moc dobře, že jsem si nastavoval budík, ale ten mi nezvonil tak jak měl.
Do prdele práce. Zavrčel jsem, když jsem nasedal do auta a šlápl pak na plyn.
Přišel jsem samozřejmě o půl hodiny později.
Učitel mně kvůli tomu spoustu keců, ale to mne nezajímalo. Můj pohled se totiž stočil k Adri, která tam už seděla s tou svojí blonďatou kamarádkou.
Pokynutím hlavy jsem ji pozdravil, když jsem kolem ní procházel na své místo a tam se mi podařilo celou hodinu prospat.

***Situace u Adri***

”Moc se ti omlouvám, Adri, že jsem tě včera nevyzvedla.” Pronesla místo pozdravu Hedvika, která tě vyzvedla a jeli jste spolu do školy.
”Pohádala jsem se s Ryanem.” Hedvika a Ryan jsou dlouholetý pár. Stejně tak si byla i ty s Liamem, než se to všechno pokazilo. Margot povětšinou střídala kluky, ale pokaždé vyhrávala cenu královny plesu, když se nějaký pořádal.
Hedvika si s Ryanem vysnila dokonalý vztah, který měl skončit svatbou a spoustou dětí. Takže fakt, že se pohádali s ní poměrně musel otřást.
”Vynahradím ti to. Jen si řekni jak.”
Nemohla ses na ní zlobit dlouho a tak jste spolu dojeli do školy, sedli jste si vedle sebe a v hodině literatury probírali Shakespeara.
Nikde si neviděla Damiena.
Tedy do doby, než zaklepal na dveře a v půlce hodiny vešel do třídy, tím svým krokem, který poutal tvůj zrak. Nikdy si nad ním nepozastavovala, ale teď to nešlo jinak.
Všiml si tě a pokynul ti hlavou. V té chvíli do tebe drcla Hedvika s jasnou otázkou, co to má znamenat.
Ač si odpověděla či nikoliv, tvůj pohled stále bloudil k němu a měla si tak strašné dilema, si psát látku nebo celou dobu sledovat spícího Damiena. Představovala sis totiž přitom, jak jej maluješ.
Toho, že ho sleduješ si musel všimnout Liam.
A poté, co hodina skončila a vy jste se přesouvali jinam, ti zatarasil cestu.
”Ahoj, Adri.” Pronesl tím svým obvyklým stylem, ze kterého se ti podlamovaly nohy. Všimla sis, že na tebe stále hledí, jako kdysi předtím. Jako na někoho výjimečného. Jenže si nemohla zapomenout na to, že se dal do kupy s někým jiným.
”Potřebuju si s tebou o něčem promluvit.” Pronese a v jeho očích je vidět, že je to něco vážného a není to jen tak.
Všímáš si však, že to celou dobu sleduje i Damien a z toho pohledu, co cítíš, že máš upřený do zad, se mu to ani v nejlepším nelíbí. Jako kdyby snad žárlil… nebo to si možná nalháváš.

Budoucí rande

Byla jsem překvapená svou odpovědí a nebo jsem se do toho zamotala tak, že jsem neměla sílu říct ne. To byla možnost dvě. Bála jsem se jedné věci. Že tohle celé je nějaký pokus mě dostat tam, kam on chce a celá šaráda: chci vypadat jako největší gentleman a hodný kluk je jen zástěrkou jeho pravého já. Stále mi v hlavě zněly klepy, které se o něm ve škole rojily, ale na druhou stranu je to škola. Úrodná půda pro klepy a pomluvy. Člověk nemohl věřit všemu, co slyšel. Taky jsem věděla, co se o mě povídá a ne vše byla pravda.

Už zítra? Že bych šla na rande už zítra? Teda bral to jako rande, že? Nebo jenom přátelská schůzka? Asi jo. Teda ne. Já vlastně nemůžu. A to není žádná výmluva!

"Zítra už něco mám," vysoukala jsem opatrně ze sebe. Pak jsem si uvědomila, že to může vypadat jako výmluva a hned jsem dodala. "Macecha chce nějakou rodinnou večeři," v mém hlase šla slyšet lehká nechuť. "Určitě bych raději šla s tebou než byla někde s ní," nedokázala jsem se na něj podívat. "Pozítří?" navrhla jsem zase já.

Pozvánka na rande?

Hned, jak jsem ji pozval a došlo mi co jsem udělal, tak jsem čekal odmítnutí. Nikoliv to, že to svým roztomilým způsobem přijme.
Pro změnu chvíli mlčím já a pozorně hledím na cestu. V duchu skáču radostí dva metry, než se to promění v naprosté vyděšení z toho, že mne tak bude moct lépe poznat. Co když jí až to vyděsí?
Na tváři se však souboj svých emocí, snažím nedávat znát.
”To mne těší, že jsem tě neodradil.” Pronesu konečně a vykouzlím na tváři upřímný úsměv, který málokdy někomu takto věnuji.
”Dobře. Co říkáš na zítřek? Po škole? Vyzvedl bych tě.” Opět to ze sebe nervózně vychrlím, tak jako když se strhává náplast. Musím uznat, že mi to jde vážně skvěle. Vůbec se neztrapňuji.
”Nebo to je moc rychlé?” Dodám ještě.
K jejímu domu to jsou ještě dva bloky, tak snad se zvládneme na něčem domluvit. Pak pojedu do práce, kde si udělám přesčas, abych s ní mohl jít na ono rande.
Ne, nemůžu uvěřit tomu, že se to opravdu děje a tato kráska kývla na to, že se mnou chce trávit víc času než jen na doučování.

Od bratra zpět do reality

Nejraději bych se schovala do klubíčka a nenechala na sebe svět tak doléhat. Nechtěla sem se rozbrečet. Ne v jeho přítomnosti. Co by mi na to asi tak řekl brácha? A konec konců to byla jeho vina, že jsem si na něj vzpomněla a probudila nemálo smutných myšlenek. Nicméně Damienova otázka mě vytrhla a opět rozeběhla můj mozek. Aspoň tak, abych začala vnímat i něco jiného. Jako že jedu v autě s někým, kdo mě právě pozval na schůzku.

Civěla jsem na něj nějakou chvíli, až to bylo pro nás oba dost nepříjemné. Nadechla jsem se a vlastně nevěděla, co říct. Zeptal se mě, jako by se nechumelilo. Nevybalil to na mě jak na nějakou fiflenu, ale i tak jsem měla problém zpracovat to, co mi právě řekl.

Právě mě pozval na rande?
"No," začala jsem a ani nevěděla, co vlastně říct. Zaskočil mě. A to hodně. Už dávno jsem se odnaučila něco podobného čekat od kluků jeho typu. "Já bych ráda, ale," začala jsem docela nejistě, "asi ano..." pak jsem se zarazila. "Ne, nemyslela jsem, že's mě odrafil. Jen..." Já to snad nedořeknu. "Jo, ráda zajdu," nakonec jsem ze sebe vyklopila.

Pozvánka na rande?

Nemohl jsem si pomoct, celou dobu jsem jí po očku sledoval. Dělal vše pro to, aby to bylo nenápadná a zároveň jsem si dával pozor na cestu. Nerad bych se vyboural, když jsem měl ve voze tak vzácný poklad.
Je smutná. Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo rval srdce, které jsem myslel, že jsem ho doposud měl celé rozervané a víc už to nejde.
Ona je mou tajnou láskou, kterou jsem si zakázal, protože jsem si myslel jak na ní nemám a najednou tu teď sedí vedle mně a je smutná. Nenechává mně to chladným.
K čertu.
”Ty… Adri… nechtěla bys se mnou někdy někam zajít… a vidět se krom toho našeho společného doučování?” Zeptal jsem se maličko nervózně, s jasným očekáváním, že řekne ne. Mám svou pověst, která mne předchází a bohužel není nejlepší. Jenže kdyby mi dala šanci… Co bych udělal? Změnil bych se?
Zatraceně. Až dodělám školu, tak mám v plánu usilovat o bráchy. Najít si práci. Chtěla by vůbec takového chlapa?
Nervózně jsem se pousmál a věnoval jí letmý pohled.
Nemluvě o tom, že jsem jí teď oficiálně potvrdil, že mám v plánu chodit na doučování.
”Teda… pokud jsem tě nějak neodradil… ” Dodal jsem ještě a nejraději bych si za to pořádně liskl. Pochopitelně, že jsem ji odradil. Stačí se na mně podívat nebo poslouchat školní drby.

Cesta domů

Sedla se si na místo spolujezdce a dala si tašku pod nohy. Kdysi mě kluci vezli jedna radost. Teď jsem se většinou spoléhala na školní autobus nebo odvoz jednoho z mých rodičů, i když jeden z nich nebyl můj vlastní. Nikdy jsem nechápala, proč si táta našel jinou, když mamka potřebovala pomoct a podporu. Vykašlal se na ni a odkopl ji. Byla jsem za to na něj naštvaná a s ní jsem si neměla co říct. Nechovala se ke mně ošklivě. To ne. Ale nedokázala jsem ji přijít na jméno.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a sledovala, jak zapíná nějaké písničky. Kupodivu se mi jeho výběr líbil. Nikdo by to do mě neřekl, ale přesně tohle měl rád můj brácha. Byl to rebel rodiny. Vždy rockerská trička, hudba v jeho pokoji puštěná nahlas, až jej taťka musel několikrát denně okřiknout, aby si to ztlumil. A pak se dal na vojnu. Změnilo jej to, ale i přes to stále z něj byl skvělý brácha, který vždycky pomohl. Byl. A to byl ten problém.

Dívala jsem se, jak za oknem ubíhají budovy. Ulice v tuto hodinu nebyly tolik plné jak během léta. Všimla jsem si svého odrazu a v něm slzy, která mi stékala po tváři. Rychle jsem si ji setřela, aby si toho Damien nevšiml.