Jsem její odvoz

”Jsem potěšen.” Pronesl jsem s úsměvem a ani nevím z jakého důvodu, jsem se uklonil.
Její přítomnost se mnou dělá divy. Připadám si jako v té pohádce. Jako Alenka v Říši divů.
Něco ve mně se probudilo a touží jí chránit před světem, který je krutý a pěkně s námi vyjebal. Vidím to na jejich očích a dle toho, co schovává těmi dlouhými rukávy.
Kdysi taková nebývala... Stejně jako já. Ale něco se prostě v jedné chvíli posralo a změnilo to celičký život. Zbořilo to domeček z karet. Ukázalo to krutou realitu, které se musí čelit a málokdy je se o koho opřít.

Mlčky jsem kráčel ke svému autu, protože to vypadalo, že nemá zdání v čem vlastně jezdím. Bylo to na jednu stranu pochopitelné.
Normálně bych si těch dívek, které se za mnou otáčí všímal a asi bych se u nějaké zastavil, abych ji odvezl k sobě domů, tam bychom si užili společnou příjemnou noc a potom se zase vrátili do normálu, tvářili se, že se nic nedělo.
Jenže místo toho, jsem otvíral dveře někomu tolik jinému. Vypadala tak křehce a zároveň byla silná. A to jak voněla, když kolem mne prošla.
Pořád byla tady a fungovala. Čelila těm hlupákům ve škole, místo toho, aby trávila čas zalezlá doma nebo někde ještě hůř. To je podle mně obdivuhodné. A taky něco, co mně na ní fascinovalo.
Samozřejmě, že jsem si jí předtím ve třídě všímal. Vždycky mi připadala zajímavá, ale já si nikdy nemyslel, že bych u ní měl kdy šanci a to si nemyslím ani v této chvíli. Přeci jenom jsem to já. Nic moc.
”Nebude ti vadit hudba?” Zeptám se jí a až poté pustím nějaký mix, přesněji staré fláky, jako například Queen, Scorpions, AC/DC a tak.
”Kde vlastně bydlíš?” Zeptal jsem se, protože by se hodilo nějaké navigování a rozjel jsem se opatrně, jako kdybych vezl křehký náklad, což samozřejmě byla pravda.

Pozn. Mohla by tam hrát nějaká písnička, která by jí mohla připomenout bratra. Třeba nějakou, kterou měli oblíbenou a zpívali si jí. Je to jen návrh.

Princ na bílém oři

Damien mě pobavil, až jsem se musela zasmát. Dostala jsem jej do rozpaků, což se mi u kluků příliš nestává. Ne v mém nynějším stavu. Kdysi bych to brala jako jeho slabost, že nedokáže udržet krok s něžnějším pohlavím. Nyní mi to přišlo docela sladké. Na druhou stranu jsem věděla, jaký je. Jedna jediná věc změnila to, čím jsem byla a nerada bych skončila v posteli jako pouhá hračka.

Když jsem do tašky uložila poslední sešit, pomalým tahem jsem zapla zip a podívala se na něj. "Když to podáš takhle, tak tedy ano," přikývla jsem a v hloubi duše doufala, že jsem právě neudělala nějakou chybu. Byl hezký kluk. Byl hodně sexy a nemohla jsem si všimnout, jak z něj jsou holky v knihovně odvařené. Nejedna mi věnovala ne moc přívětivý pohled, jak někdo jako já se s ním může vůbec bavit.

Vyšla jsem v jeho závěsu a následovala jej na parkoviště. Blíže k večeru byla škola zvláštním a tajemným místem. Zbyli zde pouze ti, co měli nějakou touhu se vzdělávat. Ostatní odvál vítr na domácí party nebo ke gemblení her. Šla jsem tiše a příliš nemluvila. Zastavila jsem se až u jeho auta. Batoh jsem držela v náručí. Trochu jako štít.

Konec doučování

”Promiň… nemyslel jsem to tak.” Vyhrkl jsem ze sebe a jal jsem se jí pomoct se sbíráním věcí, které si pohodila na zem. Ani nevím, proč jsem se jí omlouval, vždyť jsem nic zas tak strašného neřekl. Byla to pravda. Byla by z toho hotová, že se mi dva bavíme a já jsem takový gentleman a vezu jí domů.
”Venku už je tma. Čest by mi nedala, abych tě nechal jít samotnou.” Skvěle jsem si naběhl. Teď by se mohla divit, že někdo jako já má nějakou čest. Jenže opak je pravdou. Mám jí. Akorát to nedávám moc najevo. Moc si lidi nepřipouštím k tělu. Dělám vše pro to, aby potom netoužili. Tak proč u ní zatraceně dělám výjimku?
”Prosím. Bylo by mi ctí, kdybych tě mohl odvést a být chvíli princ na bílém oři.” Zarazil jsem se, až poté, co jsem to vypustil z pusy.
Proč jsem plácl takovou hovadinu?
Narovnal jsem se a vykouzlil na své tváři povzbudivý úsměv. Část mně prostě nechtěla, aby to hned skončilo. Svým způsobem se mi líbila její přítomnost.
”To doučování bylo fajn. Matiku fakt umíš. A vysvětluješ lépe než učitel.” Opět jsem něco plácl a nervózně jsem se přitom poškrábal na hlavě.
”To, že tě odvezu ber jako vděk za to, že jsi mi pomohla.” Zkusil jsem ještě a čekal. Stále to nevypadalo, že by se její kámoška objevila. A co se týče nějaké zprávy, tak nic takového se nedělo.

Doučování

S normálností měl pravdu. Nakonec jsem byla i vděčná tomu, že jsem mohla dělat něco, co jsem v podstatě dělala celý život. I když jsem kdysi byla oblíbená, nemohla jsem o sobě říct, že jsem byla špatná v předmětech. Učení mi vždycky šlo, a pokud jsem hledala něco, co mě přimělo nemyslet na to, co se to se mnou dělo, bylo to právě učení. A tak jsem tu seděla a vysvětlovala jsem mu, jak na procenta. Pro mne velmi jednoduchá látka, pro něj těžký oříšek.

Jak hodina ubíhala, bylo stále snazší s Damienem sdílet oční kontakt. Jednou plácl hovadinu týkající se matiky, až mi to nedalo a musela jsem se rozesmát. Tak dlouho jsem svůj smích neslyšela. Nebyla jsem naivní. Kdyby jej terapeutka neposlala sem, nikdy by se mnou neprohodil slovo. Byla bych v jeho očích stále ta divná, co schovává příčinu svého trápení. Kterou si dokonce způsobila sama. A stále divná byla.

Podívala jsem se ke vchodu do kuchyně, kde by měla každou chvíli projít Hedvika, ale ta se neobjevovala. I když jsem si nakonec užívala doučování, příjemné mi to nebylo. Pozdě nikdy nechodila a muselo se něco stát. Pro jistotu jsem si zkontrolovala mobil, jestli mi nepsala. Damien si toho musel všimnout, protože mi nabídl odvod. Hrklo ve mně. Podívala jsem se na něj s lehce rozšířenýma očima, jako bych nevěřila vlastním uším. A pak to byl opět on.

"Můžu dojít sama," odmítla jsem jeho nabídku a zbrkle si začala házet věci do batohu. Byla jsem tak nepozorná, že jsem jich polovinu shodila na zem a vyplašeně se dívala ke vchodu a čekala Hedviku. Kde jsi? pomyslela jsem si zoufale. Neznal mě. Nevěděl, co si může dovolit a co ne. Co když.. co když udělá něco a já začnu jančit? Nikdy jsem neřekla, že to terapeutka měla se mnou jednoduché.

Doučování

Pozvedl jsem obočí. Vážně řekla, že si mám dělat co chci? To není zrovna nejlepší, říct to někomu, jako jsem já. Nebo ano? Bylo na nás vidět, že ani jeden tu nechci být a byl by raději někde jinde. Kde by byla ráda? Ve svém pokoji, schovávajíc se před ošklivým světem? Co se jí vlastně stalo? Taky s ní ten svět vyjebal, stejně jako se mnou?
”Matika. Zní to tak normálně.” Pronesl jsem a do hlasu se mi vkradl smutek. Ach ano, normálnost. Pojem, který tolik postrádám. Přišel jsem o všechno, co se dalo k tomu slovu přiřadit.
Převzal jsem od ní poznámky a nechtěně se tak lehce střetly konečky našich prstů, letmo. Bylo to zvláštní. Jako kdybych cítil, že přeskočila díky tomu malá jiskra.
Taková hovadina.

”S procentama.” Odpověděl jsem na její otázku a rozhodl se s ní spolupracovat. Bylo na ní něco, co mne prostě dostalo a donutilo si sednout, opravdu se nechat doučovat.
To jak popisovala matiku. Jak do toho byla ponořená a naprosto vypustila okolní svět. Byl jsem jen já a můj problém s matikou, a pak ona.
Fascinoval mne její hlas. Mohl bych ho poslouchat hodiny.
Zatraceně, co to se mnou je. Zatřepal jsem s sebou jako ratlík. Takové hloupé představy.
Určitě jí nesahám ani po kotníky. Kluk, kterého si pěstounské rodiny přehazují, jako horkou bramboru.

A tak se stalo, že ta hodina, kterou jsem ani trochu neplánoval, uběhla strašně rychle a já toužil na malou chvíli, aby se čas zastavil, když se mi ani nevím jakým způsobem podařilo, jí na malou chvíli rozesmát.
Jenže její doprovod, který na ní měl čekat, aby jí vyzvedl, jsem nikde neviděl.
”Můžu tě hodit autem domů.” Vyhrkl jsem ze sebe a ani nevím pořádně proč. Pak jsem se zarazil, když jsem si uvědomil, co jsem udělal.
”Myslím, že by se z toho paní Danielsová, posrala blahem.” Dodal jsem po svém. Přeci neztratím svou reputaci. Tohle se ode mně očekává. Sprostý slovník, spousta trávy ke zhulení a ten sex.
A tak jsem čekal na to, jak se rozhodne.
Přeci jen díky tomu, že byla zima, tak byla tma už v pět hodin a já jsem jí prostě nemohl nechat jen tak jít samotnou. Nevypadalo to totiž na to, že by se tu její kamarádka ukázala.

Doučování

Nehnula jsem ani brvou při změně jeho hlasu. Kdysi by to se mnou nejspíš něco udělalo, ale teď jsem se utápěla sama v sobě, bála se každého náhodného pohybu, a když jsem vytahovala sešity z tašky, dávala jsem si pozor, abych o zip nezavadila rukávem a nevyhrnula si jej tak. Často jsem tak byla terčem posměchu. Pomalé, opatrné pohyby. Nedělat nic zbrkle a náhodně.

Chvílemi jsem uvažovala, jestli tohle je nějaký podraz. Necítila jsem se v jeho přítomnosti příjemně a nejraději bych to měla rychle za sebou. Navíc on měl stále něco na srdci a já se neustále vyhýbala jeho pohledu. Co bylo důvodem, že taky navštěvoval terapeuta?

"Dělej si co chceš," vzdala jsem to. "Mám ti pomoct s matikou, ale taky bych byla někde jinde," konečně jsem s ním měla něco, co se dalo popsat jako oční kontakt, i když byl velmi krátký. Ztracenou duší jsem byla určitě já. On? Připomínal mi mé staré já. Nevím, jestli mě děsilo tohle nebo fakt, že bych se zase ráda vrátila ke všemu, jak bylo předtím. Ale s tím, co jsem měla na rukách, to nešlo.

"S čím máš problém?" zeptala jsem se a přesunula k němu své poznámky.

Doučování

Zatraceně. Měl jsem vypadnout a ne tu stát jako solný sloup. Bleskne mi hlavou, když pozoruji ty dvě. Aspoň vím jejich jména.
Mám takový pocit, že s Adri svou “doučovatelkou”, mám pár společných hodin. Ale nějak si jí v nich nevšímám. Ona je stále ponořená do vlastního světa a já je v té zadní lavici povětšinou prospím.
Nešlo si nevšimnout, co se skrývalo pod tím rukávem. Jizvy. Tak jak jsem předpokládal. Můj pohled se na chvíli střetl s jejím. Všiml jsem si toho zděšení v očích z toho, že jsem je viděl. Nahodil jsem proto výraz jasného nezájmu a ignorace, jako kdybych nic nezahlédl.
Jizvy… to je toho… já jich mám taky spousta. A to díky požáru, který mi vzal oba rodiče. Nestydím se za ně. Kdyby nebyla zima, tak je klidně ukazuje světu. Což taky obvykle v létě dělám.

Doučování? Pozvedl jsem obočí. Čekal jsem, že udělá něco jiného. Vezme nohy na ramena a uteče se schovat někam do kouta, před světem. Místo toho si sedla na místo, kde jsem předtím seděl a vypadala odhodlaně. Což mně prostě dostalo a tak jsem neudělal nic jiného než to, že jsem položil tašku a zase si sedl.
Fajn. Za zkoušku nic nedám.
Věnoval jsem té její kamarádce pobavený úsměv. Na mně ten její pohled nějak nepůsobil, nýbrž mne bavil a zkřížil jsem ruce na hrudi.

”To vypadám jako vlk, že si potřebovala doprovod, Karkulko?” Konečně jsem promluvil a zeptal jsem se svým chraplákem, ze kterého byla odvařená spousta dívek. Stačilo promluvit a měl jsem je v posteli.
”Hele, nic si od toho neslibuj. Po škole makám a tak na to ani nebudu mít čas. Jsem tu jen na zkoušku, aby neměla terapeutka kecy. Jasný?” Chci ji připravit na to, jak se věci mají. Nemám pořádně čas, abych ho mohl ztrácet s něčím takovým jako je toto.
”Stejně je to prdel, že spojila dvě ztracené duše.” Pronesl jsem a ušklíbl jsem se. Gestem hlavy jsem tak naznačil, aby mohla začít s doučováním.

Tak už vím, kdo to je

Nikdo jiný v knihovně nespal, než kluk, kterého jsem už zahlédla. Kdo jiný by to mohl být než stejně ztracený případ jako já. Možná nakonec nebude to doučování tak hrozné, jak jsem si myslela. Pletla jsem se. Nedal možnost, abych cokoliv řekla a už se zvedal. Stejně bych mu nic neřekla. Instinktivně jsem si stahovala rukávy a musela jsem udělat něco špatně, protože mě Hedvika chňapla za ruku a táhla od něj pryč.

"Viky, počkej," zastavila jsem ji. Nelíbilo se mi, jak mě držela. Navíc mi trochu poodhrnula rukáv a já měla děsivou představu, že půjde vidět to, co mám pod nimi schováno. Cítila jsem najednou každý zářez nebo jak se rány trhaly, když jsem musela zvedat těžký nákup, který matka přinesla. Vnímala jsem její úsměv, jak mě hladí po tváři, dává mi polibek do vlasů. To byly její lepší dny.

"Adri?" Hedvika si mě opatrně prohlížela. "Jsi v pohodě?" snažila se být chápavá, ale někdy dělala vše špatně.
"Jo," přikývla jsem, a pak zabloudila očima k mladíkovi. "Jsem tu přece na doučování," asi jsem chtěla na chvíli dělat něco jiného a nezabývat se pouze svou sebelítostí. Rozhodla jsem se dojít k místu, kde původně seděl a položila jsem tašku vedle nohy stolu. Opět jsem si překontrolovala rukávy a usadil se.

Hedvika se na kluka podívala skrze přivřené oči. Nezdálo se, že by o něm měla kdoví jak dobré mínění. "Vrátím se pro tebe za hoďku," zvolala ke mně, čímž si vysloužila jedno rozzlobené pšt. "A ty dávej bacha, kde má správně oči," odhrnula si vlasy a vyšla z knihovny.

Moje nová doučovatelka

”No to mně poser. Ona po tobě vážně chce, abys začal chodit na nějaké pojebané doučování a ještě ke všemu z tak nudného předmětu?” Zeptala se mně Jean, má nejlepší kamarádka a sestra, se kterou jsme se vzájemně adoptovali.
”Jop, tak nějak to bude. Prej, pokud chci získat zpátky svoje bratry, tak mám začít sekat latinu.” Moje nová terapeutka, ke které musím chodit, protože jsem prý náročný jedinec nebo co to byl vlastně za blábol, si řekla, že by bylo fajn, abych si zlepšil známky a docházku. Samozřejmě, že bych jí nejspíše poslal do háje. Jenže ona vzala jako rukojmí moje mladší sourozence, které nemohu tak často vídat, od doby co jsme byli rozděleni, díky jistému incidentu. Fajn… zmlátil jsem svého pěstouna. A od té doby nás rozdělili a já se začal v tom všem plácat.
Samozřejmě, že jsem kdysi dávno měl normální život. Výborné známky, byl jsem skvělý sportovec. Šel mi americký fotbal a dotáhl bych to asi daleko. Jenže poté, co mi umřeli rodiče a já se stal sirotkem, společně s bratry, tak to s mým dokonalým životem zamávalo. Přišel jsem o všechno.
A ta ženská se musela vytáhnout s takový trumfem, že nešlo nic jiného, než to aspoň zkusit.
Vzhledem k práci, tak na doučování stejně nebudu mít čas, takže sdělím té dívce, že si to může strčit do míst kam slunce nesvítí a odejdu zase do hokny.
”Taková pičovina.” Neřekl bych to líp.
”Mám matroš. Můžeme se jít zhulit.” Pronesl místo pozdravu můj pěstounský bratr se kterým jsem si sedl, až to není možné. Oba dva se stali prvním pozitivem v mém životě. A tak spolu bojujeme proti světu.

***

Byl jsem překvapený, že se mi podařilo dojít včas do té knihovny a tak jsem se tam natáhl, na chvíli si zdříml.
Vzbudilo mně zíraní na mou osobnost, které vycházela od dvou dívek, jež ač se snažili mluvit tiše, ale já je slyšel a stále jsem cítil ten pohled.
Otevřel jsem líně oči a podíval se na zírající v podobě dvou dívek. Jednu jsem znal. Teda přesněji jsem se s ní minul, když jsem šel na sezení k terapeutce.
Adria… myslím, že tak se jmenuje. Věčně v něčem, co má rukávy, schovávajíc tak něco, co nesmí nikdo vidět.
Určitě to budou jizvy. Dal bych na to krk. Takové typy znám. Věčně ublížené.
No to mně poser, jestli mně zrovna ona doučovat.
”Mám snad zapózovat nebo vám to takto stačí?” Nemohl jsem si pomoct. Na tváři mi hrál pobavený úšklebek.
”Fajn. Byl jsem tu. Splnil jsem, co mi řekla. A teď mizím.” S tím jsem se postavil na nohy rozhodnutý odejít, ale něco mi nedovolovalo už být pryč. Možná ty její smutné oči. To jak si mnula rukávy a stahovala si je tak, že odhalovala ramena. Nemluvě o tom výstřihu, kam se stočil můj pohled, kterého si její kámoška všimla.
”Tak to by stačilo.” Prohlásila ochranitelsky a chytla jí za ruku s úmyslem být ode mne, co nejdál.

Tiché místo, až slyším své myšlenky

Z posledního sezení mi toho moc v paměti neutkvělo. Byl to jako sen. Podobně jako sezení předtím a kus mého života. Necítila jsem se ve své kůži. Nervózně jsem si stahovala rukávy až na dlaně a měla neustále pocit, jako bych byla nahá. Vlasy mi spadaly do obličeje a pohledem jsem studovala špičky svých bot. Lehce pootevřenými rty jsem nasávala vzduch. Zuby mě z toho bolely, ale aspoň jsem tak otupila svou vnitřní bolest.

Věděla jsem jenom jedno. Musela jsem jít do knihovny někoho doučovat. Na jednu stranu se mi tam nechtělo. Nevěřila jsem nikomu jinému než sobě. Kdysi jsem měla tolik přátel, kteří se mohli přetrhnout být v mé přízní a nyní? Já byla tou, které jsem se vždycky vysmívala. Odsunuta, terčem posměšků svých bývalých kamarádů.

Netušila jsem, jak se to mohlo stát. Moje matka... nedokázala jsem na ni myslet, aby se mi nezačaly třást rty. Ani při vzpomínkách na mého bratra nezůstaly slzy suché. Bolelo to a tu bolest jsem nahrazovala jinou sebedestruktivní. Neměla jsem nikoho, o koho se opřít, kdo by mi hodil záchranné lano. Můj otec? Raději se staral o své nové dítě. Na mě úplně zapomněl. Nakonec jsem zůstala sama utopena ve vlastním smutku a žalu.

"Hej, Adri," mého ramene se dotkla ruka jediné kamarádky, která nakonec ono lano hodila, ale pro mě bylo dávno pozdě. Trhla jsem sebou. Omluvně se na mě podívala a stáhla ruku. "Promiň," ihned se omluvila. Znala mě tak jako nikdo jiný a byla jsem jí za to vděčná. Musela prožít hodiny, kdy jsem se třásla a snažila se nevrhnout po nůžkách, které měla položené na stole. Kdyby nebylo jí...
"To nic," zvedla jsem hlavu, abych si ji prohlédla. Nos měla načervenalý mrazem a přes hlavu přetáhlou kapuci. Hleděla na mě svýma sytě modrýma očima a na konečcích jejích blonďatých kadeří se tvořily střípky ledu. Byla první, za kým jsem šla, jestli by mi nepomohl s tím doučováním. Nemusela jsem ji vysvětlovat, že jsem se děsila setkat se s někým novým. Natož, abych vysvětlovala látku.

Do knihovny jsme došly za zvuku nedaleko skandujících studentů. Když jsme se ocitli uvnitř, nastalo hrobové ticho. Každé otočení listku doprovázelo tiché zašustění, nedaleko o sebe klepaly vazby knih, jak je knihovnice vracela na původní místo. Rozhlédla jsem se. Cítila jsem se příšerně. Jako by mě z vrchu došlapovala noha. Hedvika se na mě usmála a lehce mě drcla, aby mi dodala odvahu. Ta se však ne a ne dostavit.
"Víš, kdo to je?" zeptala se a zvědavě se rozhlížela. Já jen zavrtěla hlavou. Ať už to byl kdokoliv, nemyslela jsem si, že jej příjmu s otevřenou náručí.