Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Překroč svůj stín
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Doupě dětí z ulice Irene Claire Ives ”Policie se možná nezajímá, ale já ano. Nemohu tomu nečinně přihlížet.” Když jsem byl malý chlapec, chtěl jsem být stejný jako můj otec. Viděl jsem v něm statečného muže chránící lidi. Později jsem zjistil, že otec nebyl úplně tak skvělý, jakého jsem ho jako dítě viděl. To však neměnilo nic na tom, že jsem se stále snažil chránit nevinné. ”Ptáš se kvůli tomu, jestli by mně někdo hledal, kdybys mně teď zabil?” Ne, nemohl jsem si prostě pomoct. Přišel jsem si vybrat dluh kvůli dobré věci, nelíbí se mi, jak se mnou jednají. Mezitím, co tady mluvíme, tak někde venku ten šílenec vybírá další svou oběť. K čertu. Jak já nesnáším, když mám svázané ruce. Vůbec mně nepřekvapovalo, že o Irene ví. Nejspíš mně někdo z nich sledoval, aniž bych o tom věděl. Irene se mi svěřila s Alexandrem, takže to musel být ten s tou temnou aurou. Zamračil jsem se. Přestalo se mi líbit, kam to celé směřovalo. ”Obávám se, že si neuvědomujete závažnost celé situace. Nejedná se o obyčejné vraždy dívek, ale nejspíše je v tom zapletený nějaký kult plný čarodějů a Irene je jediná magicky nadaná osoba, která tomu chce zabránit.” Tak zněla má odpověď. Nemohl jsem vyhnat Irene pryč… nechtěl jsem to udělat. Potřeboval jsem ji mít po svém boku. Už onen fakt, že jsme se museli od sebe rozdělit, mně ničil. ”Tohle je nad naše síly, pochybuji, že jeden z vás je magicky obdařen. Ona je naše jediná šance.” Naléhal jsem na ně, ale tušil jsem, že to nikam nepovede. Na to byl Alec moc trvdohlavý muž. ”Doufám, že se vám bude klidně spát.” S tím se otočím k odchodu, ztratil jsem tady dost času. K NPC  ***V knihovně - Irene*** Tvá mysl narazila na překážku. Tahle překážka však nepatřila Khalie, ale někomu jinému. Poměrně mocnému, podobně jako jsi ty. Khalie musela něco vědět a někdo si nepřál, aby se to nepovolaná osoba dozvěděla. ”Slečno Ives, vás jsem tu opravdu nečekal.” Přivede tě zpátky melodický mužský hlas. Se zájmem v očích si prohlíží vás dvě. Tebe, jak držíš překvapenou Khalii za ruku. Ta jen párkrát zamrká a odtáhne se od tebe. Všimne si další přítomnosti, zajíkne se a zmizí. Tvář muže ti vůbec nic neříká. Avšak vzhledem k tomu, že tě oslovil jménem, ví kdo jsi ty. ”Doufám, že jsem vás při ničem nevyrušil.”  (Pardon, nemohl jsem si odpustit použít i tuto možnost.) | ||
| |||
 | Strastiplná minulost ~Dairus~ Bylo to něco jiného, než to slyšet z Blakeových úst. Darius to prožil a emoce, které se vyvalily na povrch, byly velmi silné. Rozuměla jsem jeho zármutku. To, že tady stál, bylo důkazem, že se z něj stala velmi silná osobnost. Mohlo jej to zlomit. Mohl si ublížit. Měl ve mě ohromnou důvěru, že se mi svěřil, a tak jsem mu prokázala důvěru taky, když jsem mu položila ruku na paži. Věřila jsem mu, že to bude brát jako přátelské gesto, aby věděl, že není sám. Milovala jsem Blakea nade vše a jeho život se stal i mým, a tudíž i Darius nyní patřil do mého života. Chtěla jsem, aby to věděl. "Není proč se omlouvat," zastavila jsem jej a podívala se na něj. "Blake a i já budeme stát vždy při tobě," lehce jsem se pousmála a krátce jej objala. Bylo to tak zvláštní gesto, které v kůži pouhého člověka nemá takovou emocionální sílu. S Vlčicí to byl projev náklonosti. Navíc délka objetí nastavovala jisté hranice, že nejsem k mání, protože jsem s Blakem, ale v případě Daria by nejspíš nevadilo, kdybych jej objímala o něco déle, protože ten by si nedovolil pomyslet, že se mu nabízím. | ||
| |||
 | Tak starý známý ~Rafael~ Moje překážka se minula účinkem. Pokrčila jsem rameny a podívala se na muže, jehož barva pleti kontrastovala s bílým doktorským pláštěm. Mělo to jednu výhodu. Nepřišel s ničím, čemu by se dalo říkat zbraň. Zmínka o Penny mě trochu uklidnila, jelikož byla v pořádku a někde odstavená nebo hledala detektiva. "Ah," podívala jsem se zkoumavě na Rafaela, když se tak pěkně představil a rty jsem měla ve tvaru O. "Nebyl jsi předtím, no, trochu víc bílý?" zeptala jsem se s povytaženým obočím. Jestli si někdo myslí, že se démoni a andělé nesnesou, tak na tom je špetka pravdy, ale já dávno zahodila válečnou sekeru a zjistila, že někteří jsou v posteli opravdu geniální. Třeba takový Jegudiel. Dokonce na sebe dokázal vzít i ženskou podobu. Jen na to pomyslím, tak je mi horko. "Co se týče té regenerace, asi nevíš, co to může být, co?" zeptala jsem se a položila ruku nad ránu. Už mě unavovalo chodit jako někdo, kdo byl bodnut. Ono to je normální u smrtelníků, ale u démonů opravdu ne. "Hm a ještě druhá otázka. Asi tady neleží detektiv, teda Matthew Donald?" | ||
| |||
 | Podivný symbol - knihovna ~Khalie - dost nervózní víla~ Nechtěla jsem Khalie prudce chytit za ruku, ale musela jsem. Věděla něco, co knihy velmi dobře skrývaly. Možná tam ta informace ani nebyla a ten symbol se začal náhodně objevovat tak, abych si ho všimla. Věděl ten někdo, že víla něco ví? Když jsem se dotýkala Khaliiny holé kůže, oči mi zbělaly a já tak dokázala nahlédnout do její mysli. Nechtěla jsem ji ublížit, ale potřebovala jsem vědět víc. Netušila jsem, zda něco najdu nebo víla dokáže vůči mému proniknutí vzdorovat. Věděla jsem jedno, že jakmile s tím skončím, nebude si nic pamatovat. Otázka byla, co najdu či nenajdu. Čtení mysli | ||
| |||
| Ala PJ Doupě dětí z ulice ~Thomas~ Ani na jednom jsi nedokázal rozeznat, zda je tvoje otázka nějak překvapila nebo velmi dobře věděli, na co se ptáš. Siena vypadala o něco víc uvolněně než Alec, u kterého se zdálo, že každý špatný pohyb nastartuje jeho nedůvěřivost, která už tak pramenila z toho, jak se na tebe koukal. | ||
| |||
 | Minulost spoluhledače kamínků Ester "Blake mně zachránil." Už to vypadalo, že ti k tomu víc neřekne. Není zrovna velký mluvka. "Můj otec se zbláznil, stal se z něho lupus. Znásilnil mé sestry a matku, potom je zabil. Zavřel mně do klece a užival si, že s tím nemůžu nic udělat. Jen jsem to pozoroval a toužil po pomstě." K tvému překvapení se však rozpovídal. Jeho hlas se zlomil a sklonil hlavu. Bylo na něm vidět, že svádí boj s bolestí a smutkem, které cítil. Stejně jako Blake se ovládal dokonale. Ale tahle vzpomínka na minulost ho prostě dostala, což bylo pochopitelné. Nakonec zvítězil smutek a bolest, po tváři mu stékaly slzy a on se cítil tak neskutečně hloupě, že jej ovládly pocity. Věřil ti. Věřil tomu, že to pochopíš. Viděla jsi v něm zraněného chlapce, bylo jedno že mu za rok bude osmnáct. "Omlouvám se, má paní." Šeptal mezi vzliky. Najednou jsi pochopila, proč Blaka tolik miloval. | ||
| |||
| Zpátky s chutí na jídlo ~Darius~ Nechala jsem Daria nést tašky, protože jsem neměla to srdce mu říct, že bych to zvládla i sama, páč jeho štěněčí výraz, který byl plný touhy mi pomoct, jsem nemohla jenom tak vymazat. Šla jsem tedy vedle Daria, ale i tak zůstávala ve střehu, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Byla velmi malá pravděpodobnost, že by se objevilo další wendigo. Ve vzduchu se stále vznášel nedávný boj a zápach krve a tlejícího masa, které patřilo wendigovi, které se odvážilo příliš blízko. Co všechny znepokojovalo bylo, že se dostalo právě tak blízko. Málem jsem přeslechla, co Darius říkal. Podívala jsem se na něj a měla jsem na krajíčku. Slyšet to od někoho jiného než od Blakea nebo jeho rodiny, bylo k nezaplacení. "Nedělám to, abych někomu něco dokázala, ale určitě to něčemu pomůže," pousmála jsem se. "Pro mě je tohle všechno taky novinka," otočila se k Darioivi. "A líbí se mi to. Můj minulý život byl dost osamělý, i když jsem měla... mám tátu a strýčka," poopravila jsem se, protože jsem taťku stále neházela do hřbitovní jámy. Sice jsem se nechtěla šťourat v Dariově minulosti a Blake mi i něco říkal, ale zvědavost mi nedala. Dokonce mě pošťouchla Vlčice, která doposud spala. "Můžu otázku? Nemusíš odpovídat, pokud nebudeš chtít, ale jen mě zajímá, odkud pramení tak velká loajalita vůči Blakeovi? Něco málo mi říkal, ale ráda bych to slyšela od tebe," zvědavě jsem povytáhla obočí a čekala, jestli odpoví nebo ne. | ||
| |||
| Doktor Anya Nejdříve to byly blížící se kroky na chodbě, které se zastavili před tvým pokojem. Potom dotyčná osoba chvíli soupeřila s překážkou, kterou nakonec překonala. Než jsi pak uviděla černocha v doktorském bílém plášti. Tvář ti nic moc neříkala. Ale musela jsi uznat, že ta jeho jizva byla opravdu zajímavá. ”Ale, ale… kdopak se nám to probudil?” Zeptal se a pozvedl obočí, když se podíval na to, co mu v bránilo v otevření dveří. Poté pohlédl na tebe s jasnou otázkou v očích - Proč? Pak raději nad tím mávnul rukou, protože si uvědomil, že by se mu odpověď nemusela líbit. ”Je zvláštní, že démonka jako vy, má problémy s regenerací.” Zdálo se, že on měl tušení s kým má tu čest. ”Penny vás sem přivezla. Troubila jako šílená do doby, než se někdo ze zaměstnanců ukázal a odnesl vás ke mně, kde jsem vás dal dohromady.” Vysvětlí, jak ses sem dostala. ”Asi si na mně nevzpomínáš, že? Jsem archanděl Rafael, tohohle špitálu jsem šéfem.” | ||
| |||
| Darius a lov kamínků Ester ”Nemáš zač. Rád pomůžu, když můžu.” Pokrčil rameny, jako kdyby o nic velkého nešlo. ”Jsem na tom dost podobně.” To už projevil nějakou emoci a vykouzlil na své tváři úsměv, který ti oplatil.  Musela jsi uznat, že mu opravdu slušelo, když se usmíval. Vlastně sis tak nějak všimla, jak se kolem něj motala děvčata a on si jich vůbec nevšímal. Byl plně zaměstnaný svoji prací. Slyšela si, že by se rád stal členem bezpečnosti Smečky a pracoval tak pod Alexem. S Alexem jsi už měla tu čest se setkat. Byl to strašný bručoun. Moc dobře jsi věděla, že kdyby se tě tehdy Blake nezastal, byla bys po smrti jeho rukou. Neomluvil se ti za to. Avšak respektoval tě a to stačilo. Třeba tím, co teď děláš by sis ho mohla získat. Přeci jen vám oběma jde o to stejné. O bezpečnost Smečky. I přestože váha obou tašek pro tebe nebyla nic, tak si je vzal. Trval na tom a na tom pohledu bylo něco, čemu jsi nebyla schopna odolat. Byl to zvláštní pocit. Ta jeho oddanost vůči tobě. Neměla jsi žádných pochyb, že kdyby na tebe někdo zaučil, stál by na tvé straně. ”Dej jim čas, než pochopí, že je nemáš v úmyslu ohrožovat. Někteří jsou dost natvrdlí. Někteří jsou v některých věcech neskuteční autisti a nemají rádi změny.” Z ničeho nic spustil, když jste kráčeli lesem. Bylo ti jasné o čem mluví. Všimla sis jej na onom náročném zasedání. ”Tohle, co děláš...” Potěžkal taškama s kamínky. ”Tohle svědčí o tom, že jsi jednou z nás a že ti záleží na našich životech. A to není málo.” Byla to povzbudivá slova. Neměla jsi pochyb o jeho upřímnosti, myslel to vážně. Nemazal ti med kolem pusy, to nebyl jeho styl. ”Myslím, že nám neuškodí trocha změny. Právě naopak to jen prospěje.” | ||
| |||
| Sbírání kamínků ~Darius~ Bylo příjemné slyšet uznání od někoho dalšího. Díky tomu jsem nabyla sebevědomí, že tohle zvládnu a pomůžu tak celé smečce zabránit dalším útokům. "Díky. Vážím si toho," usmála jsem se na Daria a následovala jej na místo, které jsem znala až intimně dobře. Bylo dost těžké nezrudnout, nicméně pohled na břeh, kde jsme s Blakem leželi, mě na chvíli vrátil tam, kdy jsme s Blakem popustili uzdu a užívali co se dalo. Otočila jsem se za hlasem a následně přešla ke stolu. Podívala jsem se na oblázky a přikývla. "Určitě," vytáhla jsem s kabely plátěné tašky a položila je na lavičku. Pak jsem se taky pustila do sbírání a ani jsem se nebála jít do vody, kde takových kamenů bylo požehnaně. Byla to víceméně tichá práce. Jak jsem se neustála shýbala a rovnala, nedělalo by mi mluvení moc dobře. Vlčice po půl hodině usoudila, že se raději stáhne tak hluboko, ať nemusí vnímat pocit jako při mořské nemoci. Bylo to docela vtipné mít v hlavě i někoho jiného než sebe, i když neuměla mluvit. Stačily mi její pocity. Jak se kupka hromadila, musela jsem se sem tam přemístit ke stolu a napočítat kameny tak, aby v každé tašce bylo stejné množství. S překvapením jsem zjistila, že dokážu tašku plnou kamení v pohodě zvednout. Čas neúprosně běž, ale také naše práce. "To by mohlo stačit," podívala jsem se na Daria, který zrovna zvedal další kámen a přidal jej k dalším, které už měl. Počkala jsem, až je přinese a vložila je do poslední tašky. "Moc jsi mi pomohl, díky," usmála jsem se. "No, nevím jak ty, ale nějak mi vyhládlo." | ||