Andor.cz - Dračí doupě online

Daina
599 SL / 18.2. / 19:10
Dolní město – Mraveniště

Barman si tě krátce přeměří pohledem. Ne tím úlisným, který by zkoumal tvůj zadek nebo prsa, podobně jako žoldáci, tenhle by se dal nejlépe popsat jako profesionální. Potom před tebe přisune skleničku a nalije ti alkohol neznámé značky.
„Přesně v tomhle pořadí? To by tu splňovala asi většina.“ Řekne pobaveně, ale potom se zarazí. „Ale vám na pořadí asi nezáleží. To celou situaci trochu ztěžuje.“ Barman se na okamžik zamyslí a potom kývne na skupinku tří mužů u jednoho ze stolů, kteří hrají karty.
„Ten který sedí zády k vám. Ten co má po stranách vyholenou hlavu a rudý šátek kolem krku.“ Muž kterého barman označil, vypadá podle oblečení jako žoldák. Na jedné z vyholených stran a na rukou vidíš tetování. Nic moc zvláštního, ale pár z těch značek poznáváš. Některé používají gangy pašeráků, piráti, nebo kriminálníci. „Není místní, je tu teprve pár dní a občas sem zajde. Celkem v pohodě. Nevyvolává žádné rvačky ani jsem neslyšel, že by někoho zamordoval. Tedy … jako že to není žádnej psychouš.“

Potom se chvilku rozhlíží po baru, až kývne směrem ke stolu, kde sedí banda žoldáků, kteří tě před tím nad tebou slintali. „Mezi tou sebrankou támhle je další. Ten prošedivělý s implantáty.“
Když se podíváš ke stolu, zachytíš pohled jednoho z mužů. Usměje se na tebe a mrkne. „Nechceš si zašpásovat, kočičko?“ řekne se smíchem. Muž, o kterém barman mluví, sedí na druhé straně stolu než on. Má skoro bílé vlasy a místo očí implantáty, které nelze přehlédnout. Pravděpodobně druhá třída.
„Nevypadá nic moc, ale popravdě mu ještě nebylo ani třicet. No jo, to s vámi udělá život šachťáka. Celkem fajn kluk, který se vyzná a nebojí se trochu zašpinit. Není to ale žádný rváč.“

Barman se rozhlédne, aby pokračoval, když ho přeruší muž, který s tebou sedí u baru. Zatím si hleděl svého pití, ale teď se přisunul k tobě. „Hele zlato jestli je to společnost co hledáš, tak s tím ti můžu klidně pomoct.“ Muž je asi o hlavu vyšší než ty. Celkem urostlý a vypadá, že by dokázal rány nejen rozdávat, ale taky je snášet. Půlku obličeje mu zdobí ošklivá jizva a polovinu hlavy na té straně má vyholenou a opatřenou nějakými implantáty.

„Hele Sethe, neotravuj hosty.“ vloží se do toho barman, ale nezdá se, že by toho chtěl muž nechat.

„Holka hledá nějakýho pořádnýho chlapa, kterej se umí o sebe postarat. Nemám pravdu? Potřebuješ ochranu, někomu rozbít ciferník nebo něco trochu … nelegálního? Jsem tvůj člověk. Nevypadám jako strašák pro nic za nic. “ Muž pak ukáže na svojí tvář. „Tohle mi udělal jeden hajzl granátem. Chtěl mě vzít sebou, ale měl jsem štěstí.“ Následně se rozchechtá jako by řekl nějaký dobrý vtip. „Jak jsem řekl, jsem tvrdej parchant a moje práce mi jde. A pokud by sis po tom všem chtěla trochu zašpásovat, tak to můžeš brát jako bonus.“

„SETHE!“ zvýší hlas barman. Jednou rukou svírá křečovitě láhev a zlostně se dívá na muže.

„No jo, už jdu. Kdyby něco, tak sedím hned tady vedle, zlato.“ potom se odsune skoro až nakonec baru. Teprve potom se na něj barman přestane mračit.
„Abych se vrátil, našemu rozhovoru.“ pokračuje barman. „Je tu ještě jedna osoba, jedna holka, ale dneska tu není. Je ale z trochu … jiné sorty.“ Slova barman volí opatrně a nezdá se, že by to byl někdo, kdo pracuje legálně. „Je spolehlivá a dobrá, ale ne zrovna levná.“
To bys měla několik možností. Jinak je tu kromě nich ještě několik žoldáků, i když tam to bude se spolehlivostí asi horší.

Dolní město – Mraveniště
599 SL – 18.2.

Chtělo to chvíli dalšího potulování než jsem našla podnik co jsem sháněla. Chvíli jsem koukala na podezřelou skvrnu u vchodu. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem žila na lodi a taky často podobné skvrny uklízela. Ti hoši byli magoři.
Vzhledem k tomu, že jsem byla od fochu tak jsem musela mlčky hodnotit bar, který... no řekla bych, že splní úděl.
Zdálo se, že aspoň tu mají docela čisto. To jsem ocenila. A měli tu celkem nabyto. Řekla bych, že tohle možná bude místní „lepší“ podnik.

Vydala jsem se k baru, ale zastoupil mi cestu muž se zbraní. Zadívala jsem se na něj a sjela ho pohledem stejně jako on sjel mě.
„Ne.“ Odpovím na to, že nejsem místní. „Nemám v plánu vyvolávat potíže.“ Ujistím ho. Samozřejmě pokud mě někdo napadne, tak se budu bránit. To mi nikdo upřít nemůže.
Když odešel znovu se rozhlédnu a v tu chvíli si mě začnou místní všímat. Hlavně mužská část, která se nesnaží být moc potichu. Ignorovala jsem to, ale všechno jsem slyšela. Nic jsem si z toho nedělala. Rozhodně mi nevadilo, že jsem někomu připadala „hezká“ pokud se jeho hodnocení dalo tak říkat.
Přemýšlela jsem jestli by byli vhodní na najmutí, ale na druhou stranu podle vzhledu a těch řečí by se mě klidně mohli pak někde pokusit přepadnout. Nejlepší pro teď bude jít na bar. Barman jistě zdá trochu svoje štamgasty a dokáže mi říci, koho by bylo dobré najmout.
Vydala jsem se tedy k baru a sedla si vedle toho jednoho co tam seděl.
„Šéfe. Panáka a informace jestli je prodáváte?“ oslovím barmana. „Potřebuji si najmout nějaké místní žoldáky. Víte o někom kdo není kokot a nepokusí se mě při první příležitosti obrat a ojet?“ zeptala jsem se. „Nerada bych se pak musela vracet pro někoho nového.“

Titus, Roger
599 SL / 17.2. / 18:20
Dolní město – Sídlo železných

Když zmíníte požár, Abigailin výraz se změní v překvapení.
„To máte taky na svědomí vy dva?“ Nastane krátká pauza. „Víte co, vůbec mě to nezajímá a míchat se do toho nechci. O čem bych ale ráda mluvila, je to co se stalo v baru. Nevím, jestli to děláte naschvál, nebo jste tak blbý. Přijde vám normální oddělat bezdůvodně jednoho z hostů? Máte jediné štěstí, že jste zabili toho, po kom jste šli.“
Abigail se potom obrátí k odchodu. Ještě ve dveřích se zastaví.
„Pokud jde o peníze, máte je na účtu železných. Kdybyste je potřebovali, přijďte za mnou nebo za Sixtem. A teď si odpočiňte.“ Potom už zmizí a vy dva zůstanete sami.

Zbytek dne strávíte oba dva na ošetřovně. Ne že by měl Titus moc na výběr. V jeho stavu mohl být rád za to, že si dokázal dojít sám na záchod. Co teprve pokud by se pokusil vyrazit ven mezi lidi z Dolního města.
Na ošetřovně se nic zvláštního nestalo Akorát jednou, bylo to už někdy pozdě v noci, dovnitř vrazila skupinka lidí s doktorem v závěsu. Nesli sebou dva muže, na první pohled v bezvědomí. Neměli na sobě žádná viditelná zranění, ale jeden z nich měl nezdravě zelenou kůži.
Doktor se jim věnoval několik hodin, ale zachránit se mu podařilo jenom jednoho z nich. Ten i přes to ale zůstával v bezvědomí.


599 SL / 18.2. / 09:05
Dolní město – Sídlo železných

Další den ráno vás navštíví doktor. No on spíše navštívil muže, kterého přinesli předešlý den, ale při té příležitosti prohlédl i vás dva. V místě kde měl kdysi nejspíš oči, byly teď jedny ze starších implantátů, kterými si prohlížel vaše zranění. Na Titovi vyzkoušel pár svých nástrojů, ale jinak vám nedělal nic.
„Už by to nemělo krvácet.“ zaskřehotá doktor. „Kulky jsem vytáhl a rány ošetřil regeneračním roztokem. I tak bych si na vašem místě dal tak dva tři dny pohov. Anebo bych si sehnal nějaké léky na bolest.“ Dodá nakonec ještě s úsměvem. Potom už o vás nejeví moc velký zájem a vy můžete jít.
Je teď na vás co podniknete. Můžete vyrazit do města za zábavou, doplnit si potřebné vybavení, nebo můžete odpočívat. Také můžete klidně ignorovat to, co vám doktor řekl půjdete se podívat, jaké nové práce jsou k dispozici.

Daina
599 SL / 18.2. / 19:06
Dolní město – Mraveniště

Chvilku se potuluješ a vyptáváš, než nakonec najdeš podnik, který vypadá jako to správné místo. Nemá žádné jméno, ani výzdobu, která by prozrazovala, co od toho můžeš čekat. Je tu pouze porouchaný neonový nápis, na kterém je prostě BAR.
Stavba samotná vypadá dost chaoticky, jakoby narychlo smontovaná z přepravních kontejnerů a řady různých věcí. Vchod je tu doslova vyříznutý do boku jednoho z kontejnerů. Všechno je to dost neuměle udělané a nezdá se ani, že by se to někdo pokoušel nějak maskovat.
U vstupu, kousek před samotným vchodem si všimneš zvláštní tmavé skvrny na zemi. Někdo se jí podle šmouh pokoušel patrně odstranit, ale moc se mu to nepovedlo.

Uvnitř baru to vypadá vcelku obyčejně. Je tu plno stolů a židlí pro hosty, nějaké osvětlení a pár dalších věcí nutných pro chod hospody. Pokud bys to srovnala se svým podnikem, tak mají opravdu jen to nejzákladnější.
I přes to je tu celkem dost lidí. Na jedné straně sedí několik skupin podobně oblečených osob. Stejné kalhoty, pláště a masky. Někteří sundané, jiní jen posunuté z obličeje tak aby mohli pít. Všichni jsou špinaví a na obličeji většiny z nich vidíš únavu.
Oproti tomu na druhé straně, tam jsou usazeni spíše takové ty drsné typy. Jizvy, tetování, bouchačky a spousta implantátů. Přesně to, co hledáš.
Jdeš směrem k baru, když ti cestu najednou zastoupí chlap s výrazným očním implantátem a bouchačkou v ruce. Prohlíží si tě od hlavy až dolů, přičemž se jeho pohled trochu déle zdrží u tvých zbraní.
„Ty asi nebudeš místní.“ řekne muž. Spíše než otázka to bude konstatování. Zbraň stále svírá v ruce s prstem na spoušti. Nezdá se, že by se chystal střílet, ale pokud by musel, pravděpodobně bys byla mrtvá dříve než bys stačila tasit.
„Prokaž mi laskavost a nedělej žádné potíže.“ Potom se bez dalších slov otočí a zamíří pryč ke vchodu, kde zaujme pozici na volné židli.

Zatím co tam postáváš, u poutáš pozornost skupinky žoldáků u jednoho z nedalekých stolů.
„No teda, ta je panečku. Tuhle číču bych si s chutí hned dal.“ řekne jeden ze rváčů. Nezdá se, že by si dělal starosti z toho, že ho můžeš slyšet. Od pasu nahoru na sobě nemá nic, zato je jeho tělo ozdobené řadou nejrůznějších kreseb. Některé obyčejné, jiné jsou typické pro zločince a pašeráky. Hlavu má holou, rovněž potetovanou.
„Hele opatrně kámo.“ řekne mu mnohem tišeji jiný žoldák. „Vypadá to, že má tahle tvoje číča pěkný drápky. Koukni co má za pasem.“ Rváč udělá krátkou pauzu, během které si tě prohlédne, i když asi 90% toho času věnoval očumování tvého zadku.
„Hmmm, vypadá vostrá. Od tý bych si nechal ledacos líbit.“

Kromě dvojice vedoucí rozhovor jsou u stolu ještě dva další dva muži, podle výzbroje také nějací žoldáci. Je tu i pár dalších sedících u jiných stolů a jeden muž, který sedí na baru.

Dolní Město – Mraveniště

Siber nebyl moc nadšený. Dal mi nějaké možnosti a když ho tak poslouchám, jistě znělo to hloupě.
„SBS by se na to vybodli. A Mellon teď toho bude mít dost. Kdyby na to nasadil jen jednoho člověka, aby nedopadl stejně. Sice jsem vyšla už trochu ze cviku, ale nejsem jen bezbranná majitelka baru.“ Ale nápad najít si nějakého hrdlořeza nebyl špatný nápad. Ale ne odtud. Podívám se po někom přímo na místě, bude se hodit někdo místní kdo bude znát každé zákoutí.
Usměji se na Siber a dám mu pusu na tvář. „Nedělej si starosti.“ Řeknu mu nakonec.

Po tom co jsem se vybavila, jsem vyrazila. Mraveniště rozhodně nebylo hezké místo. Chodit si tu jen tak rozhodně nebylo bezpečné. Proto jakmile jsem přešla neviditelnou hranici, upravila jsem si zbraně tak aby byli jasně viditelné. A snad to odradí aspoň mrchožrouty.
Musela jsem se ptát kolem, naštěstí někteří byli ochotní mluvit. To jestli už byli informace důvěryhodné to byla věc jiná.
Tak či onak, vypadá to tak, že budu muset jít hlouběji do Mraveniště. Jsem docela statečná, ale sakra ne až tak blbá.
Nejspíš se odtamtud už nevyhrabu. Proto budu potřebovat někoho místního. Proto jsem se začala rozhlížet po nějaké putyce. Tam jistě najmu někoho místního. Přece jen peníze hýbou světem a tady určitě ještě víc. Kdo by tady chtěl bydlet, kdyby měl dost aby mohl žít jinde?

Sweer home!

Přízrak, Roger
599 SL / 17.2. /

Skladiště jsem nechal za sebou, ale ten stín tam se mi nelíbil. Určitě tam někdo přežil, ale s tím jsem teď nemohl nic dělat. Mohl js jen sakra doufat, že mě nepolechtá kulka mezi lopatkama. Kašlal jsem, ještě když jsem se skláněl nad Titem.

Ty blbče! To ses musel nechat trefit?

Vztekám se a z Titova oděvu dělám provizorní obvazy a vážu Titovu ránu. Oči mi těkají a já hlídám okolí. Když to konečně mám hotové, tak ho čapnu pod ramenem a vlečo táhnu k centrále Železných.

Tak mintrochu pomoz Ty balvane jeden!

Vztekám se mezi supěním, když Titus zrovna nespolupracuje. Skrz Mraveniště to byla dost nervózní cesta. Myslím, že kdybych neměl bouchačku proklatě nízko, tak se odtamtud nikdy nedostanem. Takhle nás tamní živly nechaly na pokoji. Cesta domů byla opravdu dlouhá a pro mě trnitá, ale povedlo se to. Tita jsem s heknutí shodil a doufal, že se postará někdo jiný. Já jsem toho měl dost a sám jsem byl, i když lehčejc taky raněnej.

Pak si nic nepamatuju moc až na ten smrad desinfekce. To je prostě nezaměnitelný puch ošetřovny. Tam přišlo to co jsem čekal. Výslech.

Zhruba tak to bylo. Pošuci po nás hodili molotov a měli jsme co dělat, aby jsme sami vyvázli a jak říká Titus ten kontrakt stál za hovno.

Nemá smysl zabíhat do detailů a podrobností. Stejně se na to furt necítím. Prostě se to posralo.

Zpátky v železném

Přízrak, Roger
599 SL / 17.2. /bolít ot a mám hlad
Sídlo - železných

Odněkud se objeví spousta záblesků…
První záblesk přinese pohled na Smileho, jako bych se na něj díval ze země jak nademnou stojí. Něco řiká, ale někdo mi vypl zvuk, nebo mluví strašně potichu. Mám zvláštní děravej pocit...v puse pach krve...mojí krve!

Jej! Vřískne vnitřní hlas a svět se propadne do tmy.

Další záblesk přinese hňupy mraveniště, jak na mě divně čumí, když mě Smile podpírá...jdeme mraveništěm...jako by se ztrácel čas a prostor...důvody...zmatek…zmetek jeden!

Najednou sedim v místnosti odfláknuté virtuální reality. Dvě sedačky, stolek v mizernym rozlišení. Já v pěkně zřízenym stavu se zakrvácenejma hadrama, naproti mě ksycht s divnim šklebem, chlápka co bych mu dal nejradši do zubů už od pohledu...kde sem ho jen viděl...jo už si vzpomínám. Bylo to v zrcadle. Nějak si dám dohromady, kdo to je až když promluvím.
”Tak jak se vede sráči.
Cože promluvím? No jasně to je ten vnitřní hlas co mi dělá ze života peklo.
Najednou přijde divnej flashback a mě to dojde podruhý.
Chlápek s mým ksichtem, co na mě mluví má hlas...vnitřního hlasu?
Takže už toho hňupa i vidím! Čeho sem se to dočkal…
”Co chceš ty špatně vypraná pleno?” Slušně odopvím.
Šklebící se manijak nic neříká, jen tikne očima na stolek v mizerné grafice mezi námi. Pak zpátky na mě. Dívá se mi do očí, jako by mi hleděl do duše.
Na stolku jsou divně šišatý kostky. Vypadaj jako vyřezaný z kostí. Vezmu kostky a hodím s nima. Dvanáct kostek, jak vystřiženejch z D&D. Vidím tam čtyřstěnou, šestistěnou, osmy...deseti? Dvanácti? Nakonec i dvacetistěnku.
Po mém hodu je většina stěn vrchem nahoru je prázdných. Tedy alespoň na 9 stěnách z kostek co sem hodil.
Na jedné osmystěnce mi padla lebka. Na Čtyřstěnce je zrzka a desetistěnka ukazuje šaška s kulometem.
”Co to hrajeme za hru?”
...Udělej s* sám... nejsem si jist, jestli tam zaznělo Si nebo Se.

Z podivné vize mě probere dopad na něco zjevně měkčího než země. Sklání se nade mnou dva rozmazané ksichty.
Ten jeden má hadry vod krve a poznávám ho … zjevně je to Smiley... co dělal? Že je tak špinavej? Né že by to byl nějakej fešák, ale tohle rozhodně není výhra v hitparádě.
Druhej obličej je mnohem hezčí. Zrzka se tváří jako bych jí rozbil nějakou hračku. Natočí se ke Smilemu a něco mu poví, je to jako by mluvila strašně z dálky, sotva ji slyším. Asi to bude tím jejím krásným profilem.
Na krátký okamžik vyplní mou hlavu záběry z posledního porna co sem viděl, kde jsem místo herce jsem já a místo herečky zrzka.
Krátkou avšak příjemnou vizi přeruší jistý nepěkný pocit ošklivého pochopení.

Záblesky vzpomínek
...letim lodí na nějakou zapadlou planetu…
...máma mi nadává, co sem všechno zkurvil. Ve vsteku hodí o zem křišťálovou souškou o hodnotě menší vesmírné lodi schopné mezihvězdných letů…
...Balim nějakou levnou štětku, nechci slevu zadarmo...
...Bavíme se s nějakým chlápkem v restauraci, jeho neadekvátní popis toho co po nás chce mě rozladí…
...Přestřelka, plazmomety a bazukoidy hlučí a metají barikády na kaši, snažím se pěknou blondýnu odvést mimo palebné pole. Něco vybuchne a holka ztratí pár kilo váhy, vlastně všechno od pasu dolu, jsem pokryt jejími vnitřnostmi, padnu na zem a začnu ječet…
...Přicházíme se Smilem do sídla železných, za stolem sedí pěkná zrzečka, montuje si tam nějaký svý nářadí, pak dělá nám nějaký briefing a já jenom myslim na to jak jí přefiknu…
...křeče, absťák, neudržím ani vlastní svěrače a ta štětka co sem jí vytáhnu z ulice mě vyhodí z mojí vlastní lodi a uletí…
...přestřelka před ošklivým barem, vyběhnu ven, jako návnada za mnou běží banda hňupů. Bejt návnada mi vždycky šlo. Můj kumpán s krátkým čírem Smile z nich nadělá ementál…
...Další přestřelka, další kámoš mi umírá v náručí…
...Přestřelka ve skladišti, běžím za nějakým chlápkem, Smile mě kreje…
...Plížím se v zneviditelňovacím plášti, když ještě fungoval, nastavuju nějaký výbušniny...
...Válím se v kaluži vlastní krve a čumím na rozmazaný flek co stojí nademnou, cítím deža ví, tohle sem už dneska viděl…
...pěkně po superhrdinsku se zhoupnu na laně, dám chlápkovy ranu do úsměvu až pošle zuby na vílet...

Řvu bolestí. Nějakej plešoun mi tahá olovo ze zad. Pak mi mi něco píchne a bolest ustoupí. Propadnu se do temnot.

Probouzím se...všechno mě bolí. Alespoň že vím, kde to mám.
Nevím co bylo horší, bolest, ten trip co sem měl, nebo to, že bych si vrznul, jen toho nejsem fyzicky schopen.
Rozhlédnu se kolem, nějaká ošetřovna. Smiley je tu taky, jeho hadry sou od krove… od mojí krve!
Ve dveřích stojí zrzka a netváří se zrovna nadšeně…to prostě chceš, aby se ženská co se ti líbí tě viděla zřízenýho, potom co si něco posral.

”Sme v Cajku. Plnili sme kontrakt. Bylo jich víc, měli víc zbraní a asi sme je zahnaly moc do kouta, že si zapálili vlastní barák.” Snažím se si to vyžehlit a usmát se u toho, ale při úsměvu mě zabolí žebra, takže je z toho takovej divnej škleb.
Mrknu na Smileho, aby podpořil mou verzi.
Pak dodám. ”Né, že bych si chtěl stěžovat, ale nebyli by kontrakty od lidí, kteří vědí co chtějí. Ten zadavatel… to je jedno.”
Snažím se blbejma kecama zahnat pocit, že mi smrt šlape v patách a soustředit se na tu hezkou tvářičku mezi futrama, abych se nerozplakal, jak je muj život mizernej.
Ale co, už sem byl v horších sračkách.

Titus, Roger
599 SL / 17.2. / 14:15
Mraveniště – Před skladištěm

Roger vyleze ze svého krytu a rychle si to namíří k východu, který už také olizují plameny.
Po celou dobu pozoruje pozorně své okolí, připraven odprásknout kohokoliv, kdo by se ho rozhodl zastavit. Nikoho ale nic takového zdá se nenapadlo. A není se moc čemu divit. Prakticky celé skladiště je teď už v plamenech a kusy střechy padají dolů. Každý kdo má alespoň trochu rozumu by z tohohle místa co nejrychleji vypadl. Přesto se zdá, že se v jeden moment mihne kolem baru podezřelý stín.
Roger vypálí, ale nedočká se žádné odpovědi v podobě střelby nebo křiku. Potom už je venku.

Skladiště pomalu pohlcují plameny. Konstrukce se začíná bortit a nebude to trvat dlouho, než se celá stavba zřítí. Roger je bezpečně venku. Mírně opálený, lehce prouzený, ale naživu. Titus takové štěstí neměl. Leží kousek od skladiště a krvácí. Krve je tam hodně, ale nezdá se, že by utrpěl nějaké vážnější zranění. I tak na tom ale není nejlépe.


599 SL / 17.2. / 18:19
Staré město – Sídlo železných

O několik hodin později se oba nacházíte na jediném bezpečném místě, na které si Roger dokázal v ten moment vzpomenout, sídlo Železných. Byli jste ve městě sice pořád ještě docela noví, ale na rozdíl od ostatních lidí, s kterými jste se setkali, Železní s vámi jednali asi nejlépe.
Poté co Roger dotáhl Tita zpátky do sídla, tak Abigail zavolala doktora. Tedy toho, který byl k dispozici. S prostředky jaké měli, nebylo možné zařídit žádnou tříhvězdičkovou nemocnici, tak přišel místní felčar. Starý, holohlavý muž, s propadlými tvářemi a velkými kruhy pod očima. Na první pohled nevzbuzoval ten nejlepší dojem, ale bez otázek se rychle ujal práce. Netrvalo to moc dlouho a byl se vším hotov. Poté, co zkoumavým zrakem prohlédl i Rogera, se pustil do práce na něm.

Nacházíte se v místnosti plné lůžek. Nikde nevidíte žádná okna a ve vzduchu se vznáší nepříjemný zápach lékařské dezinfekce. Chvilku vám trvá, než si všimnete, že vás někdo pozoruje. Je to Abigail. Stojí opřená o zeď, ruce překřížené na prsou. Netváří se zrovna nadšeně.
„Jak se cítíte? V pohodě? No tak to by ste mi mohli sakra vysvětlit, co se to do háje stalo!“

Čas se válet

Přízrak, Roger
599 SL / 17.2. /čas na umírání?
Mraveniště – Přestřelka

Vyběhnu za chlápkem ze skladiště. Je tu pěkně na volném prostranství. Rozhodnu se však nevypálit. Gang je rozprášený a už sme utratili dost nábojů za dnešek.
Hele kámo, nevšim sis něčeho neobvyklího? Posmívá se mi vnitřní hlas.

Než se zvládnu zamyslet nad tím co měl vnitřní hlas na mysli. Zvedne se země a ošklivě mě praští. Podemnou je nějaká šarlatová louže...bolest v zádech...najednou mi to dojde.
”Nějakej sráč….mi nadělal...díry do pláště!”
To po všech těch dobrodružstvích zaklepu bačkorama zrovna tady…. Jak mě pomalu opouští síla, promluví mi hlavou vnitřní hlas ještě jednou než se propadnu do temnot.
Každýho to jednou čeká...

Titus, Roger
599 SL / 17.2. / 14:11
Mraveniště – Přestřelka

Snažil jsem se krycí palbou Tita co nejvíce krýt. Myslím, že každý kdo by mě viděl by mě měl za šílence. Opravdu jsem se nerozpakoval a myslím, že kdyby tady nehořelo, tak jsem ten barák zbořil já. Titus proběhnul za mé podpory a já přemýšlel jak celou akci provedu já teď sám.

Nad čím přemýšlíš? Buď se pohneš nebo tady uhoříš, takže koukej hnout prdelí Smile!

Rozhovory sám v sobě mám vždycky nejradši, protože z nich většinou nevyjdu vyloženě jako pitomec. Rychle jsem přebil a zkontroloval zbraň. Nebyl bych vůbec nadšený, kdybych chtěl střílet a nemohl, protože se zasekla. Můj plán je jednoduchý a to opatrně vylézt z poza krytu jít k dalšímu a tak dál, než se dostanu ven za Titem. Teď už nestřílím jako magor, ale budu střílet cíleně na všechno co se pohne.