Andor.cz - Dračí doupě online

Ellis
Dolní Město

Kaslen byl naštěstí chápavý a souhlasil s případným dalším setkáním. Usmála jsem se na něj. „Dám. Díky.“ Rozloučím se s ním a domluvila jsem se s Ellisem na schůzce.
Nakonec sám Ellis chtěl abychom se sešli tady a tak jsem souhlasila. Pak jsem už jen čekala. A čekala...a nic.
Objevila se během té době Kam, která chtěla vědět jak dopadlo rande. Řekla jsem ji pravdu. Že dobře a že jsme si hezky popovídali a snad se znovu sejdeme. Ale to bylo všechno.
Čas dál utíkal a nic. Hodina už dávno byla pryč a já byla stále víc nervózní. Takové zpoždění neznamenalo nic dobrého.
Nakonec jsem si došla nahoru pro bundu a než jsem vyrazila ven z baru, tak jsem si z poza baru vzala jednu malou pistoli. Bylo to z položek zabavené zbraně od pitomců co si tu snažili něco vymoct.
S tím jsem vyšla před bar a znovu jsem napsala Ellisovi, kde je. Sice nevím kde se nacházel, ale mohlo se stát, že ho někdo přepadl třeba už tady v okolí. To bylo to jediné co jsem mohla udělat a podívat se po něm.

Daina
599 SL / 16.2. / 18:07
Dolní město – Bar sedma

Kaslen přikývne. Sice jsi mu toho moc o Lucy a její situaci neřekla, ale zřejmě toho vědět víc nepotřebuje. „CháPu.“ řekne jen. „rODina je přeDnější. Hodně štěstÍ s tím hledáNÍm. Dej paK vědět, jak tO dopadLo. a Až sI najdeš čas, taK Se klIdně můžeme zase sejít.“
Potom se s Kaslenem rozloučíte a nedlouho poté z baru odejde.

Ty se mezi tím domluvíš s Ellisem na další schůzce. Není důvod proč to udělat někde jinde než před tím a sám Ellis to dokonce navrhne. Dorazit by měl podle jeho zprávy asi tak za hodinu, tak čekáš.
Čas pomalu utíká. V baru se vystřídá několik skupin hostů, včetně obvyklých štamgastů. Objeví se i Kam, která chce vědět, jak dopadlo tvé rande.
Nakonec nastane čtvrtá hodina, ale Ellis nikde. Rozhodneš se tedy ještě chvilku počkat, ale stále nic.
Na komunikátor ti nepřišla žádná zpráva, ve které by se zmínil, že se zdrží, ani nic kde by vysvětloval svou nepřítomnost. Všechny tvé případné pokusy o jeho kontaktování pak skončily neúspěšně.
Už jsou to tři hodiny a Ellis pořád nikde.

Kassandra
599 SL / 18.2. / 14:10
Horní město – Kancelář Raymonda Hodsona

Na setkání dorazíš s předstihem. Tvůj nový šéf, Raymond Hodson, je šéfem celé společnosti Creo Pharmaceutics, ale nesídlí v té samé budově. Má tam pochopitelně svou kancelář, nicméně kromě důležitých jednání a porad v ní moc času netráví. Takže ses podle Samuelových pokynů dostavila k jeho hlavní kanceláři.
U vchodu tě uvítá robotická sekretářka a také několik bezpečnostních kamer, z nichž dvě jsou velmi dobře skryté a běžné lidské oko by si jich nevšimlo. Nepochybně se tu nachází i další bezpečnostní systémy, ale nedokážeš určit jaké.

Několik minut čekáš, než tě nakonec sekretářka pustí dál. V kanceláři se nachází dva muži. Jeden okolo padesátky, krátké prošedivělé vlasy, ostře řezné rysy a několik jizev, které zdobí jednu část jeho tváře, dále pak muž v obleku, s tmavými vlasy, který působí mladým dojmem (věk Raymonda Hodsona je podle složky 67 let).

„Zdravím vás slečno Bowen.“ řekne Hodson a přátelsky si s tebou potřese rukou. „Jsem rád, že se konečně setkáváme. Už jsem o vás něco málo slyšel. “ Přitom si tě pozorně prohlédne jako modelku na výstavě. Nejvíc pozornosti ale věnuje tvým implantátům. „Ano, poslední série kybernetických vojáků, nádhera.“ Celou dobu má na tváři úsměv a tváří se mile. Oproti tomu druhý muž si udržuje odstup a spíše než obdiv vidíš v jeho očích opatrnost. Působí jako bývalý voják nebo žoldnéř.

„Prosím, posaďte se.“ vyzve tě Hodson a sám se uvelebí za stolem ve svém křesle. Druhý muž zůstává stát.
„Nebudu to zbytečně protahovat. Samuel vám jistě všechny potřebné detaily řekl. Počínaje dneškem, patříte k mé osobní ochrance a společně tady s Majorem, budete dbát o mou bezpečnost. “ Raymond se pak na okamžik odmlčí a podá ti příruční počítač. Na obrazovce je zpráva.

Přišel čas se vším skončit. Dobrovolně ukončete svou činnost a odejděte.
Vaše společnost si už dlouho zahrávala se životem. Stvořili jste umělého člověka s vlastní inteligencí a vědomím, tvoříte armádu strojů a berete lidem práci. Obavy obyčejných lidí byly mnoho let ignorovány a přehlíženy. Vše na čem vám záleží, jsou moc a peníze. Hrajete si na boha a to je špatné.
Určitě jste si všimli kroků, které jsme proti vám podnikli. Vězte, že to je teprve začátek. Jsou tu i další viníci, kteří si stejně jako vy hrají s něčím, s čím by neměli. Creos a jejich pokusy na lidech, Teseon, Conocy a další. I ti překročili hranici a musí přestat.
Toto je naše poslední varování, žádná další už nepřijdou.


„Toto nám předal asistent pana Blakea, který spravuje společnost NETA Robotics.“ Řekne, Hodson, zatím co čteš zprávu. „Nepochybně se jedná o stejnou organizaci, která nedávno podnikla útok na jejich budovu. Kromě toho došlo i k několika teroristickým útokům, které byly před veřejností utajeny, aby nedošlo k problémům.“ Potom rozváže kravatu a rozepne dva horní knoflíčky na košili. V místě klíční kosti vidíš černou ránu s modrými žilkami kolem.
„Před dvěma dny se mě pokusil někdo zabít. Osamělý vrah, ale podařilo se mu dostat přes naše zabezpečení a dokonce oklamat ochranku. Nebýt oběti jednoho z Majorových chlapců, byl bych už po smrti.“ Major na to nijak nereaguje a Hodson se mezi tím zase zapne.
„Budete podléhat Majorovi a mě samému, bez výjimky. Váš úkol je zajištění bezpečnosti, ochrana mého života a v poslední řadě likvidace agresorů.“

„Pokud bych mohl, pane Hodsone.“ ozve Major.

„Ale beze všeho, mluvte.“

„Pokud by to bylo možné, rád bych případného útočníka zajal živého. Mohl by nám něco prozradit.“

Bar Sedma
Dolní město

Pokračovali jsme v rozhovoru, bylo to docela příjemné. Zajímalo mě všechno ohledně něho a Cajnech a já se mu v rámci možností snažila říci co nejvíce o sobě. Ale nechtěla jsem prozradit podrobněji to jak jsem se sem dostala nebo co to bylo za loď na které jsem se plavila. Nestála jsem o to aby mě tu někdy našli.
Docela jsem přemýšlela nad tím jak se ho zeptat na to co zmiňoval ve zprávě, že oni to mají složitější pokud jde o vztahy, ale měla jsem dojem, že na první rande je to asi moc brzy.
Najednou mi pípnul komunikátor, tak jsem se omluvila a podívala se na zprávu. Samozřejmě pokud šlo o to od koho to bylo, byli jen dvě možnosti. Kdyby to bylo z práce... no tak za mnou přijdou osobně, když tady jsem. Málokdy se stane, že mi někdo odřekne směnu. A pak už byli jen dvě možnosti.


Zpráva od Ellise. Měl stopu! Po pravdě jsem to ani nečekala, že něco najde a už vůbec že takto rychle.
Vzhlédnu ke Kaslenovi. „To je Ellis. Muž co jsem si najala na nalezení sestry. Zdá se, že má nějakou stopu.“ Řeknu mu.
„Musím se s ním sejít. Je mi líto, budeme to tedy muset dneska už ukončit. Ale rozhodně bych se ráda znovu sešla, jestli budeš chtít ty?“ zeptám se a pak napíšu rychle Ellisovi zprávu s otázkou kdy a kde se chce sejít.

Nový úkol
Ano ticho které nastanu je poněkud trapné ovšem já nevím co bych řekla k věci a omluvy případně slova že došlo k prověření mých schopností dalo by se říct zkouškou ohněm nutné nejsou protože to tu víme oba.
A na jalové řeči bude prostor v baru ...
Prohlédnu si složku a potom přikývnu a potom poprvé od doby co jsem přišla promluvím.
„Rozumím, já vás nezklamu.“
Převezmu si kartu a potom co si jí prohlídnu poděkuji ohledně přání štěstí, protože tohle nebude jen zdvořilostní fráze. Štěstí bude zapotřebí už předtím mně hlavně štěstí umožnilo přežít, jen málokdo může říct že provedl to co já a přežil.
Tedy hypoteticky ne že bych se tím chtěla někdy chlubit ...
Potom co jsem propuštěna se rozhodnu využít čas k přípravě na svůj úkol,doplnění výbavy, určení vhodné výzbroje, kontrola zda všechno funguje tak jak má a procházení podrobností svého úkolu abych byla připravená snad na vše co mně může potkat. Pokud by se mi podařilo zjistit něco navíc byla bych ráda, i když na vše být připravená nemůžu.
Na druhou stanu tehdy jsme nevěděli co můžeme čekat tedy kromě smrti, tímto rizikem a koncem jsme si byli všichni naprosto jistí.
Vybaví se mi jeden poněkud vzletné rčení které však není pravdivé,i když zde nejde o lhostejnost jako spíš o strach. Tohle rčení mně napadne vždy když procházím kolem nějakého pozorovacího drona zatímco do Starého města se žádný neodváží. Když čas uplyne tak ve dvě hodiny se hlásím u svého nového úkolu a nového šéfa plná očekávání a taky obav.

Daina
599 SL / 16.2. / 15:02
Dolní město – Bar sedma

Kaslen poslouchá tvoje vyprávění a vůbec nepřerušuje. Sedí nehybně na svém místě a jenom občas trochu usrkne ze svého pití. Teprve až když skončíš, tak promluví.
„NiC takovéHo ani tvRDit nechci.“ řekne Kaslen pobaveně. „existuje jedno tAkové rčEní. Kde jedna cesTA končí, jiná se otevírá. ChCe to jí jEn najít.“
Váš rozhovor pak pokračuje klidně dál. Bavíte se o všem možném, co vás zrovna napadne. Hosté přicházejí a odcházejí, nezdá se, že by byly v baru nějaké problémy, které by vyžadovaly tvojí pozornost.
Potom se ozve povědomé pípnutí z tvého komunikátoru, zpráva. Není moc těžké odhadnout, od koho by mohla být, možností moc není. Co tě ale nejspíš překvapí, je znění té zprávy.

Našel jsem stopu, která by měla vést k Lucy. Měli bychom se sejít.
Ellis

Nic víc ve své zprávě nenapsal. Není tam, co se s ní stalo, jestli je v pořádku, ani kde by se mohla nacházet. I tak jde ale nejspíš o něco vážného. Ellis nepůsobil dojmem, že by lidi otravoval kvůli každé drobnosti, na kterou narazí.

Titus, Roger
599 SL / 17.2. / 12:39
Mraveniště – Bezejmenná hospoda

Barman položí na stůl pivo pro Rogera. Potom se podívá na Tita se směsicí překvapení a zmatení.
„Vidličku?“ Je jediné, co řekne. Zřejmě ho nenapadá, co by na to mohl odpovědět. Takže se k Titově smůle vidličky nedočkáte.
„No každopádně, nestojím o žádné problémy. Pamatujte si to, co jsem říkal a pokud byste chtěli ještě něco k pití, tak stačí, když za mnou přijdete.“ Potom se vrátí zpátky ke své práci.



Poznámka:
S dalšími událostmi počkám, až jak se rozhodnete. Ještě abyste měli přehled o tom co je před vámi.
Skupinka se skládá celkem ze sedmi lidí. Čtyři kluci (všichni celkem mladí) a tři holky.
Stůl mají spojený ze dvou. Je na něm spousta pití.
Jeden z mladíků sedí zády k vám, ten tetovaný.
Úplně vpravo sedí další mladík na stole (úplně jiný stůl než ten zmíněný), nohy opřené o židli před sebou. Na levé straně sedí kluk a holka. Nakonec přes stůl proti vám sedí kluk a dvě holky, každá z jedné strany.

Titus, Roger
599 SL / 17.2. / 12:37
Mraveniště – Bezejmenná hospoda

Pardon kolega je trošku sobec, já si dám taky pivo díky!

Poprosím barmana, i když na ty chcanky ve skle moc chuť nemám. Moc si netroufám odhadovat, co by to teda mohlo být za druh. No vlastně jo. Chcanky. Jsem, ale velice rád, že je barman tak nápomocný a podezřelou skupinku nám rovnou ukáže. Užjen letmý pohled mi prozradí, že ten kterého hledáme tam není, ale to neznamená, že by o něm něco nemohli vědět. Navíc vymlátit pár pankáčů není nikdy ztráta času.

Však v klidu šéfe. Na to máme hospody moc rádi a tady kamarád uždvě díry v prdeli má, nebudou problémy.

Odvětím hostinskému a očkem sleduji chlápka s maskou, který kupuje pivo. Nad dotazem Tita chvíli přemýšlím a nejraději bych zvolil možnost dva. Tedy je nasekat do večeře a jít, ale to by jsme mohli odesrat.

Hele rád bych je sesekal už tady, ale jsme dva a tady je ceá hospoda. Pokud máš nápad dostaneme je ven a tam jim to vysvětlíme. Tady bych větší akce nerozjížděl.

Pošeptám k Titovi. Mozek mi pracuje jak by se dali vylákat ven, ale v tuhle chvíli jediné nápady zahrnovali oheň a hořící hospodu.

Rande
Dolní město – Bar Sedma

Povídal mi o ruinách, které byli opravdu ruinami. Vzhledem k tomu, že je znal tak dobře, už mu nic nepřipadalo zajímavé a tak mi o tom ani moc nedokázal říci. Možná pokud bych měla nějakou nevyléčitelnou nemoc a nechtělo by se mi čekat na konec, tak bych se tam sama vydala. Zajímalo mě to, ale bohužel to bylo příliš nebezpečné tam jít jen tak.
Povídal mi o nějakém týmu, který se nikdy nevrátil. „To je mi líto.“ Řeknu na to, že je měl docela rád. Chtěla jsem říci nějaká slova naděje, že třeba tam našli... něco... místo k životu a zůstali tam? Nikdo neví co tam dole všechno je. Třeba nějaké podzemní město o kterém nikdo neví a žijí tam.... jenže to byli samozřejmě nesmysly a zkoušet takové věci říkat bylo spíš směšné.

Musela jsem přemýšlet nad tím, jak vypadá pod maskou. Nikdy jsem neviděla Cajna bez ní. Jak moc jsou ty mutace rozsáhlé? Je to jen poškození kůže? Tkáně? Nemá žádné ruce navíc a jeho kostým neukazuje žádné extrémní tělesné anomálie jako třeba hrb nebo... něco...
Podíval mi o snech, že chtěl cestovat kosmem, pryč z tohohle života a možná najít způsob jak se zbavit závislosti na oblecích. Bylo to zvláštní... hodně lidí mají různé sny. A oni si prostě přejí moci se volně nadechnout.
Natáhnu se lehce se dotknu jeho ruky. „Třeba to jednou bude možné. Ne všichni lidé jsou slepí k Cajnům.“ Ruku zase stáhnu. „Třeba je někdo kdo se pro vás bude snažit najít východisko.“ A neříkala jsem to jen kvůli útěše. Jsem si jistá, že někteří takový lidé jdou. Jenže... nejsou milionáři aby do toho mohli moc investovat. A takový výzkum by stál hodně.
Pak se zeptá mě a já znejistím. Nějak jsem si neuvědomila to, že budu muset mluvit i o sobě.
„No... docela to jde. Nevydělávám miliony, ale uživí mě to a i moje zaměstnance. Lidé tady jsou rádi když si můžou v klidu napít a nebát se, že je někdo zmlátí kvůli tomu že se na někoho špatně podívá nebo že si sednout na použitý dávkovač.“ Pokrčím rameny.
„No... nejsem místní. Dorazila jsem sem před pár lety a rovnou začala podnikat. Chvíli jsem cestovala vesmírem a dělala... trochu špinavou práci. Nějak mi to nesedělo. Nejsem výslovně zlý člověk a tak některé věci prostě nejsou pro mě. Tak jsem si vzala to co mi dlužili a přišla sem začít nový život.“ Docela pěkně jsem to zaonačila, nechtěla jsem přímo říkat, že jsem okradla piráty co jsem pro ně dělala a zmizela. Ale v podstatě jsem měla pravdu. Ty peníze jsem si vydělala. Jen jsem si je prostě vzala. Bez dovolení.
„V podstatě tímhle jsem si už splnila svůj sen a no... jiný nemám. Takže můj život je teď poněkud jednotvárný. Ale... ty by jsi asi jednotvárnost bral. Takže raději nic. Ty nechceš abych tě litovala a já zase nechci aby jsi si říkal, že na co že si to stěžuji.“ Pousměji se.

Jak?

Přízrak, Roger
599 SL / 17.2. /po poledni
Ještě nevystřílená Hospoda

Souhlasně kývnu Smilemu, myslím si o těch chlápcích to samé. Nejsou náš cíl a je zbytečné je do toho tahat.
Po barmanově hlášce mu to odkývu.”Jo jasně, v hospodě by se bouchačky tahat neměli.”
Bavím se s koněm, on kývá hlavou a já to dělám po něm.
Otravuje vnitřní hlas.
Zamrkám a mám další krátkou vizi, jak odjistím maketu granátu a její vhození do hospody jí vyklidí.
Povzdechnu si, protože sem si žádnou nevzal. Pak se otočím na barmana.
”Pučil by ste mě vidličku prosím.”

Bez ohledu na jeho odpověď, počkám až nám přestane věnovat pozornost, pak se nakloním ke Smilemu a pošeptám mu. ”Co uděláme? Zaprvý počkáme, až vylezou ven, kde kde jim vydáme sociální dávky z našich bouchaček. Zadruhý, vlítnem na ně hned tady a teď s rizikem mnoha okolních bouchaček.
Zatřetí, nějak je vylákáme ven a tam provedeme první bod.”

Vidličku! Doufám, že zvolí bod dva.!
Huláká vnitřní hlas.