Sparkle
599 SL / 13.2. / 08:29
Horní město – Kavárna

Dívka, která tě začala urážet, dál pokračuje v nadávkách na tvojí osobu. Ničím nešetří a nazývá tě všelijak. Zazní znovu dokonce i ono slovíčko Cajn, ty však nemáš nejmenší představu, co tím může myslet. Pokud ti paměť slouží dobře, tak v obecné řeči žádné takové slovo není, takže se bude jednat o nějaký slang, nebo něco co znají pouze místní.
V celé kavárně je jediná kdo si tě dovoluje urážet, nicméně její urážky vzbudily pozornost ostatních, kteří po tobě zvědavě pokukují. Nikdo z ostatních nic neříká, ale zaregistruješ řadu různých pohledů a ne všechny by se daly označit jako přívětivé.

Poté co naťukáš do komunikátoru zprávu, čekáš na odpověď, bohužel se jí nedočkáš. Buď Nancy z nějakého důvodu nemůže odpovědět, nebo má komunikátor vypnutý. Zkusíš tedy ještě poslat zprávu Drewovi. Během dvou minut tvůj komunikátor zapípá, ohlašující příchozí zprávu:

Pokračuji v opravách. Do dvou hodin bude komora opravená.
Kam mám přijít?

Po nějaké době se objeví servírka, s podnosem na kterém přinese tvou objednávku. V ten moment se opět ozve ona protivná dívka, která na krátký okamžik zmlkla, příchodem servírky ale zřejmě ucítila další příležitost.
„No néé, ta špína se sem přišla najíst. To už ve spodním městě nemáte žádnou havěť, která by se dala jíst?“ Servírka před tebe na stůl položí kávu i croissant a potom k tobě natáhne destičku podobnou příručnímu počítači. Tohle zařízení je ale upravené pro potřeby zdejšího podniku, takže je ovládání velmi zjednodušené. Na obrazovce vidíš svou objednávku rozepsanou do jednotlivých položek a výslednou cenu, kterou je třeba zaplatit, na což nepochybně servírka čeká. To se opět rozhodne komentovat dívka od nedalekého stolu.
„Správně, zkásni jí radši hned, ať ti pak nezkouší zdrhnout bez placení.“
Tou dobou jsi už středem pozornosti celé kavárny. Všichni pozorují celé dění, pravděpodobně zvědaví, jak se to bude celé vyvíjet. V další okamžik vyjde ze dveří vedoucích do kuchyně vysoký muž s knírkem a krátkými vlasy. Zamračeným pohledem přejede celou kavárnu a potom se naštvaně zeptá:

„Co se to tu ksakru děje!“ jeho pohled se zastaví na servírce, která stojí u tvého stolu. „Amando, proč je tu takový hluk?“

Servírka se k němu obrátí, celá nervózní. „No … pane, tady ta slečna, je … ehm … nespokojená s jednou naší zákaznicí …“

„Sakra vždyť je to Cajnka!“ přeruší jí dívka. „Přeci si tu nenecháte tu špínu.“

Muž ale dívku krátkým pohledem okamžitě umlčí. Svou pozornost vzápětí obrátí zpátky k servírce. „Amando, obtěžuje ta zákaznice někoho, nebo není schopná zaplatit?“

„Ach to ne, není tu žádný problém.“ S tímto ujištěním se obrátí muž zpátky k dívce.
„Pokud se vám slečno z nějakého důvodu v tohle podniku nelíbí, můžete kdykoliv odejít. Ale varuji vás, že pokud tu budete nadále pořvávat a otravovat ostatní hosty, tak zavolám hlídku. Vám ostatním se za vše velmi omlouvám.“
Žádnou další urážky ani připomínky se už nedočkáš. Dívka zůstane zticha a muž zase zmizí ve dveřích, kterými přišel. Kavárna se vrátí zpátky do klidu, v jakém byla před tvým příchodem.

Tým 2
599 SL 15.2. 08:12
Ulice Horního města

Po tom co si ostatní vyslechli můj plán se všichni podívali na Saula a já také. Nakonec byla pravda, že nikdo vhodnější nebyl.
Jakmile to chudák pochopil zděsil se a odmítal to udělat. Vzdychla jsem. „Je to jediný plán co máme. To zvládneš. Pokud tedy nechceš vymyslet něco sám.“ Pobídnu ho. Stálo to trochu přesvědčování, ale nakonec Saul souhlasil i když byl chudák dost na nervy.
Přesto vylezl ven i se schovanou náloží a my jsme čekali. Zatím jsem sledovala budovu. Vážně tolik skla... to vůbec nebylo bytelné. Všude jsme viděli, ale byla pravda, že uvidí i oni nás.
„Všichni by jste si měli něčím zakrýt obličeje, aby jste si trochu chránili identitu.“ Doporučím jim.

Brzy se Saul vrátil, vyklepaný, ale nejspíš se mu ulevilo, že to zvládl. Pochvalně jsem ho plácla do zad.
„Dobře ty.“ Nepoložil nálož příliš blízko, ale to bylo v pořádku. Nebylo potřeba nikoho doopravdy zabít. Šlo jen o to odvést pozornost a to na to bylo dost blízko. Jen mi dělalo starosti, že jsem neviděla žádné stráže. Že by byli zalezlí v nějaké kukani?
Saul se zeptal jestli to odpálíme, ale Kaslen poznamenal, že počkáme. Přikývnu.
„Když to odpálíme moc brzy mohlo by tohle všechno být nakonec zbytečné. Musíme počkat na druhý tým.“ Řeknu a mezitím pozoruji pořád budovu a snažím se vymyslet kde by se v okolí dalo nejlépe krýt, kdybychom museli chvíli si vyměňovat kulky v přestřelce.

Kavárna

Překvapeně si prohlédnu servírku, která se na chvíli zdá šokovaná – zase tak šílený ten pohled snad není. Jako kdyby právě viděla ducha nebo tak něco. Každopádně mě moje emoce zase rychle přejdou, protože s mým vzhledem to nebylo tak neobvyklé. Odlišný vzhled, podmíněný čímkoliv, byl vždycky základním kamenem nesnášenlivosti a mnoha dalších emocí. Kdybych si měla kvůli každému nepříjemnému pohledu dělat hlavu, nedělám nic jiného, než že ležím v slzách ve své posteli.
Proto se nesnažím nikterak svůj stav servírce vysvětlit, prostě si objednám kávu a croissant a nechám ji odejít i s jejími zmatenými a nejistými pohledy. Trochu zahýbu maskou, abych alespoň na těch pár vteřin trochu ulevila otlačkům, které způsobují její kraje. Člověk by řekl, že si na tohle prostě musí zvyknout. Spíš se s tím jednoduše naučíte žít, ale nepříjemné je to pořád stejně.
Zaposlouchám se do hudby, která se line celou kavárnou. Je to příjemná věc pro zklidnění atmosféry a taky dostatečný stimulátor na to, abych aspoň na chvíli zapomněla, co se v posledních dvaceti čtyř hodinách stalo a jak moc mě to vlastně vytočilo a zranilo zároveň. Poklidná hudba byla to pravé ořechové pro moje rozjitřené nervy, a tak jenom spokojeně zavřu oči a poslouchám melodii doprovázenou už naprosto přirozeným chrrr.
Jenže k mým uším se bohužel dostane ještě něco jiného, než jsou ony uklidňující tóny. Jsou to hlasy tří mladých lidí, kteří sedí za mnou – bohužel dostatečně blízko na to, abych je slyšela. Lehce se natočím tak, abych na ně úkosem viděla a s nespokojeně nakrabaceným obočím poslouchám slova, která se očividně ani nikterak nesnaží zamaskovat.
Vlastně jsem to ze začátku vůbec nevztahovala na sebe. Vážně nevím, kdo je Cajnka a vlastně mi to bylo jedno, protože mi stačilo vědět, že já to rozhodně nejsem. Proč by totiž kvůli mně měla upadat úroveň podniku, že ano? Kdybych chtěla, mohla bych to tady koupit, a ještě by mi zbylo, tak jako!
Důvod, proč jsem se otočila byl spíš ten tón, jakým to dívka pronášela. Tak nesnášenlivý a plný znechucení, zdejší lidé opravdu nejsou moc přívětiví, což je celkem nepříjemná věc. Když už se ale chci zase hezky otočit ke svému stolu a nechat rozhořčený spolek rozhořčeným spolkem, zareaguje ta agresivní ženská přímo na mě.
Nechápavě přimhouřím oči a raději se zase otočím zpátky ke svému stolu. Přesvědčím se, jestli to náhodou nemohlo být na někoho jiného, ale nemohlo, protože v tuhle chvíli je přede mnou už jenom zeď. Že by až tak špatně snášeli přítomnost jakéhokoliv cizince? A že by tak špatně brali onu kyslíkovou masku, kterou mám na obličeji?
Každopádně jsem dotčena, já rozhodně špinavá nejsem. Z předchozích zkušeností už se ale raději nepouštím do jakéhokoliv rozhovoru a snaze jim cokoliv vysvětlit. Prostě k nim zůstávám otočená zády a doufám, že se zase uklidní a přestanou bez jediného důvodu nadávat svému okolí, potažmo mně.
Netrpělivě čekám na svou objednávku, přičemž prsty bubnuji do stolu. Můj nápad vydat se nazdařbůh ven čistě na truc se zdál každou minutou stupidnější. Nepřívětivé prostředí mě děsilo a bez Nancy s ostrými lokty jsem si připadala poněkud ztracená a taky bezbranná. Ona vždycky dokázala najít ta správně ostrá slova a odpálkovat většinu otravů, ten zbytek si to rozmyslel ve chvíli, když vytáhla svůj kvér.
Okolnosti mě nakonec donutí k tomu, abych do svého komunikačního zařízení naťukala rychlý vzkaz - Zdá se mi to, nebo tady opravdu nesnáší cizince? Kde jsi? a poslat jej Nancy – i když jsem na ni pořád strašně naštvaná, určitě bude mít všechny dostupné informace a řekne mi, co mám dělat jinak. Po další minutě, kdy neustále moc dobře cítím ty nenávistné pohledy v zádech, mám nervy na pochodu dvakrát tolik co včera, i když z naprosto jiných důvodů. Proto nakonec pošlu jeden vzkaz i Drewovi: Jak jsi na tom? Nemohl bys mi jít naproti? Snažím se, aby to znělo nenuceně a ne, že se teď vlastně třepu strachy a doslova řvu o pomoc. Pravděpodobně nebyl ten nejlepší nápad vystoupit ze své komfortní zóny, kde jsem se jenom schovávala Nancy a Drewovi za zády a to rovnou do naprostého opaku, kde jsem nejenom sama, ale ještě z nějakého důvodu středem nepřívětivé pozornosti.

Sparkle
599 SL / 13.2. / 08:13
Horní město – Kavárna

Kavárna, do které zavítáš, je hezky zařízená. Moderní, a u místních očividně populární místo, protože je tu docela plno. Svým příchodem si jako obvykle získáš pozornost. Všichni tě pozorně sledují a cosi si mezi sebou šuškají, dokud jim nezmizíš z dohledu, nebo už moc daleko, že není nic slyšet. Usadíš se úplně vzadu, kde je skoro prázdno.
Netrvá to moc dlouho a ke tvému stolu přiběhne servírka. Mladá dívka, oblečená do černobílé uniformy se sukní a vlasy stažené černou stužkou ladící s uniformou. Na tváři má zářivý úsměv a ruce kapesní počítač.

„Dobrý den, vítám vás u …“ náhle se dívka zarazí, když na tebe pohlédne. Pravděpodobně je to tou maskou, protože úsměv je pryč a dívka teď vypadá trochu šokovaně. Zřejmě tu podobné zákazníky nemívá, ale rychle se vzpamatuje a obnoví zmizelý úsměv.
„ehm … vítejte v kavárně u Luckyho, co vám mohu nabídnout.“ Je znát, že je ze setkání sebou trochu zmatená, a že se musí snažit, aby si udržela svou usměvavou tvář.

Dívka nakonec odejde i s tvou objednávkou a ty zůstaneš sama. Kavárna působí celkem útulně a k celkové atmosféře napomáhá i příjemná hudba. Kromě hudby ale zaslechneš i čísi hlas.
„Myslela jsem si, že je to slušný podnik!“ zní odkudsi za tebou „Jak si můžou dovolit něco takového. Pustit si sem špinavou Cajnku. To zdejší majitel už tolik klesnul? “
Ona kritika přichází od dívky, která sedí si dva stoly za tebou. Je tu společně se dvěma přáteli, mladíkem a dívkou stejného věku, kteří se k tomu ale nevyjadřují.
Jak se zdá, tak dívka mluví nejspíše o tobě, protože se dívá tvým směrem. V momentě kdy se vaše pohledy střetnou, ti věnuje ošklivý pohled a řekne: „Nečum špíno.“

Lucy
599 SL / 15.2. / 08:12
Horní město

Zatím co skupinka společně s Dainou vylezla na povrch, ty jsi nucena zůstat pod zemí v páchnoucích chodbách. Nahoru nevidíš a moc dobře je ani neslyšíš. Zachytíš pár útržků rozhovoru, ale moc tomu nerozumíš.
Pokusíš se vylézt ven, aby ses trochu porozhlédla, ale sotva jsi vykoukla, musela ses rychle vrátit, aby si tě nevšimli. Naštěstí tě nikdo nezahlédl. Čekáš tedy ve tmě a posloucháš. Nakonec nad sebou zaslechneš zvuk vozidla, který se začne vzdalovat. Když vykoukneš nahoru, zjistíš, že Daina a ostatní jsou pryč.

Tým 2: Daina, Espectra
599 SL / 15.2. / 08:12
Ulice Horního města

Když Daina dopoví svůj plán týkající se umístění nálože, pohled všech okamžitě padne na Saula. Vzhledem ke složení vaší skupinky tu není nikdo jiný, kdo by splňoval potřebné požadavky a mohl splnit tento úkol. Je tu sice ještě Kaslen, ale vzhledem k jeho masce by bylo příliš podezřelý. Chvilku trvá než Saupochopí váš záměr, ale když se tak stane, objeví se mu v očích hrůza.
„Co? Děláte si legraci že? To nemůžete myslet vážně. Ne, ne to není možné. Nikam nejdu.“

O několik minut později si už Saul vykračuje po ulici s náloží ukrytou pod bundou. Nebyl z toho dvakrát nadšený, ale neměl na výběr, takže musel jít. Vy ostatní jste se zatím v připraveném vozidle přesunuli na ulici, kde jste zaujali pozici.

Budova společnosti NETA Robotics se nachází nějakých 50m před vámi. Je to vysoká oválná stavba vytvořená převážně z oceli a skla (nebo podobného materiálu). Kolem dokola je prostor asi 10m, kde se nenachází nic, co by mohlo složit ke krytí.
Většina přízemí má skleněné stěny, skrze které máte dobrý výhled na vestibul. Po celém obvodu se nacházejí sloupy z černého kamene, který vytváří kontrast s podlahou, která je z kamene bílého. Kromě toho se po celém přízemí nachází rozeseté drobné ostrůvky, na kterých jsou umístěny různé modely robotů ve všelijakých pózách.
V zadní části se nachází recepce, výtahy do vyšších pater a také vstup do prostor pro zaměstnance, které jsou už zděné. Pokud byste důkladně prohlédli celou oblast, objevili byste kamery sledující prostor vestibulu i okolí venku. Stráže tu však žádné nejsou.

Saul se zanedlouho vrátí, celý vyklepaný. Nálož umístil poblíž jedné budovy na okraji volného prostranství. Blíže, aniž by vzbudil pozornost, se dokázat nedostal.
„A co teď, odpálíme to?“ zeptá se Saul. PoČkáme. odpoví Kaslen čekající na zprávu od Roberta nebo prvního Týmu.

Tým 1: Kassandra
599 SL / 15.2. / 08:04
Technické podlaží – Výtah

„No, nevím jak vy, ale já si sebou žádné údržbářské hadry nebral. řekne K. „Možná by stačilo jenom počkat a třeba se tu nějaký údržbářský tým objeví.“ Tón jeho hlasu ale napovídá, že to nemyslí vážně a jenom žertuje. Hned po něm se ozve Billie se svým nápadem.
„Mohli bychom zavolat druhý tým, aby se postarali o rozptýlení a potom bychom v nastalém zmatku proklouzli dovnitř.“

„Nebo tu zpropadenou kameru prostě odstřelím a budeme pokračovat.“ navrhne K a sundá ze zad svojí plazmitovou pušku. Billie mu však okamžitě oponuje.
„To je pěkně blbej plán!“ její vlasy dostanou oranžový nádech a s tím jak pokračuje, diskuze se v něm objevují rudé pruhy.

„Tak vymysli vlastní.“ řekne podrážděně K.

„Akorát na sebe upoutáme pozornost.“

„Ale jdi, tyhle kamery jsou starý vykopávky, nikoho ani nenapadne, že jí někdo rozbil. A kdyby jo, tak už budeme vevnitř.“

Hádka ještě nějakou dobu pokračuje, jediný kdo se nezapojuje, je Patrik, který dvojici sleduje. Nakonec to ale nevydrží a zasáhne.
„Tak a dost vy dva! Hádáte se tu jako malý děti. Musíme pokračovat.“ Potom se Patrik obrátí směrem k tobě. „Nemáme čas na převleky a hledání jiné cesty by byla ztráta času. Dokážeš se na tu kameru napojit a provést co jsi říkala?“
Kamera nevypadá na žádný z novějších modelů a neměl by být moc velký problém se na ní napíchnout a zkusit spustit na záznamu smyčku. Nebo samozřejmě můžete zkusit něco jiného.

Rozptýlení
599 SL 15.2. 07:22
Staré město

Následovali jsme Cajna, který nás vedl docela nechutným prostředím. Byla jsem docela ráda, že jsem si už předtím nasadila šátek, takže ty pachy byli trochu tlumené, ale stejně jsem z toho měla knedlík v krku. Doufám, že se mi to pak podaří ze sebe smýt, už jenom ten smrad by se mě mohl držet několik dnů. Fuj.
Nic jsem neříkala, nechtěla jsem ještě ten smrad cítit v puse.

Byla jsem dost ráda, že jsme se z toho hnusu brzy dostali a mohli se nadechnout čerstvého vzduchu.
Rozhlédnu se po místě kde jsme byli. Zapadlá ulička, kde na nás nikdo neviděl a kousek stála dodávka, kde jsme se mohli zatím schovat a taky vybavení.
Všichni jsme se k autu vydali a začali se cpát dovnitř, já se rozhlížela jestli si nás nikdo nevšiml. Espectra se zeptala jestli se tedy držíme mého plánu, podívám se na ostatní. Ale zdá se, že nikdo nic nenamítá.
„Není to špatný plán. Má, ale jeden problém. Jak umístit nálož aniž by to někdo viděl nebo zachytili kamery?“ pronesu.
„Nikdo z vás se asi zneviditelnit neumí co?“ poznamenám a přemýšlela jsem.
„Fajn. Tak na to budeme potřebovat chlapa. Půjde se jakoby za roh vychcat a při tom nálož umístí. Nemyslím si, že zrovna lidi v monitorovací místnosti budou mít chuť sledovat někoho jak močí. Pokud to tedy nebudou nějaké ženské s divným fetišem.“

Kam to sestro, kam to sestřičko jdeš?
599 SL / 15.2. / 07:23
Staré město

"Lucy sedni a zůstaň... to víš, že jo, sestři," zaksichtím se na velmi vzdálená záda mé sestry. Nejspíše čekala, že opravdu zůstanu v baru, budu na její účet chlastat a bavit se, ale to bych si nesměla projít tolika těžkostmi, než jsem se sem dostala. A jen tak ji nenechám zmizet. Takže jsem ji sledovala, pěkně opatrně, nenápadně, aby o mě nevěděla a nevšiml si mne ani nikdo z tý party hic, se kterou se sešla u nějaké Technické stanice.

Prostupuji temnou chodbou, orientujíc se jen podle zvuku a opatrného ohmatávání prostoru kolem sebe rukou i špičkou nohy. Tak strašně moc jsem litovala, že jsem si z lodi nevzala brýle na noční vidění, teď by se fakt hodili. Tápala jsem ve tmě, pomalu, opatrně, chvílemi jsem se bála, že se mi ztratili, ale nakonec jsem je zaslechla a vždy včas dohnala.

Tma po čase ustoupila sporadickému osvětlení, které paradoxně představovalo větší nebezpečí, než tma. Mohli mne snadno zahlédnout a tím i odhalit. A to jsem samozřejmě nechtěla. Nebo alespoň ne hned. Proto jsem protáhla odstup, přecházela ze stínu do stínu a na světle se snažila držet co nejméně. A to až do chvíle, než se skupina zastavila a rozdělila. Nezajímalo mne, kam šla druhá grupa, to mi bylo jedno, mě zajímalo to, kam jde má drahá sestra.
Dírou ve zdi jsme se dostali do jakési kanalizace, která měla svůj konec v podobě žebříku na povrch. Tady to bylo pro mne trochu složitější. V první řadě jsem musela počkat, až se vyšplhají nahoru a pak, až se trochu vzdálí od poklopu. To by ovšem bylo zbytečné, pokud by poklop za sebou zablokovali, že? Proto jsem trochu zariskovala a sledovala, jak poklop uvolňují. Jakmile se nahoru vyšvihl i ten poslední z nich, opatrně jsem se přiblížila k žebříku. Nedala jsem se do šplhu hned, to bych jim vylezla rovnou pod nohama. Musela jsem zase nějakou chvíli počkat. Možná trochu vylézt nahoru, ne moc, jen tak, abych se mohla nahoru podívat i bez toho, aniž bych vykukovala nad úroveň země. Mít tak něco, čím bych se zamaskovala, tak jsem se mezi ně v té tmě mohla vetřít, ale bohužel, nic takového jsem neměla. Tak jako tak, musela jsem prostě velmi opatrně nakouknout a zjistit, kam jsme to vlastně vlezli a kde je schovaná ta skupina.

Jdem na to
Jasně jak jinak pokud se tohle povede bude to velké ovšem já si přála pořádnou akci.Tedy jak jsem slyšela připravovala jsem na to co nás čeká a rozhodla si i prohlédnout místo kam se později vloupáme.V davu prostestujícím za práva Labronu si mně nevšimli navíc nikoho nenapadne něco tak šíleného,ani mně by to nenapadlo ovšem to asi nikoho.Když přijde den D sejdeme se před technickým oddělením a protože opakování je matka moudrosti tak nám Robert připomene jak to bude všechno probíhat.To co však potom řekne mně poněkud překvapí.
Zajímavé na někoho kdo neexistuje ...
Cesta do technického podlaží je komplikovaná až K začne pochybovat (jistě některé věci se nemění) ovšem Cajn si je jistý,navíc to co říká dává smysl.I když já jsem na tom o něco lépe než ostatní,no možná K i když u mně nejsou úpravy tak zjevné.Ovšem cesta chodbami končí a nyní čeká cesta vzhůru,schody skřípou protože mají nejlepší (i dobré místa za sebou) jako naše čtvrť.Když se dostaneme nahoru tak se mé oči změní z azurové na svou obvyklou barvu.
Tohle je buď servisní chodba nebo skládka.
Jdeme ještě nějakou dobu než se u velké díry ve zdi rozdělíme a Cajn se s námi rozloučí.My jdeme chodbou dokud nedorazíme k výtahu je to velký masivní výtah do kterého se všichni vejdeme a zabezpečení je zde skutečně základní zřejmě se nečeká že by se tudy někdo dostal.
"No možná by stačilo zacyklovat obraz aby pořád ukazoval prázdnou chodbu,nebo nás upravit tak abychom vypadali jako běžná údržba."
Jistě měli bychom zjistit jestli ta kamera není pevně uchycená ovšem to říkat nemusím navíc se to jistě brzy dozvím.