Horní město

Nakonec se nikam nejde. Za což jsem vlastně celkem ráda, protože si nejsem jistá, kam bych asi tak zamířila. Bylo pro mě mnohem jednodušší pokusit se ze sebe setřást všechnu tu mrzutost ve svém pokoji než poflakováním se po úplně cizím městě. A tak se strohým popřáním dobré noci za sebou prásknu dveřmi svého pokoje. Vzhledem k tomu, že komora byla rozbitá, nechtělo se mi úplně riskovat moje zdraví. Proto si nechám masku nasazenou i po dobu noci. Což je další škraloup na dnešním dni, ale on už se nějak ztratí mezi všemi těmi ostatními.

Ráno je o trochu lepší, ale rozhodně ne o moc. Vzhledem k přítomnosti kyslíkové masky bylo spaní celkem nepohodlné a stabilní pozice na zádech mě taky zrovna dvakrát neuspokojila. Po krátkém obhlédnutí stavu našeho kokpitu se zdá, že Nancy už vyrazila obrážet místní úřady, zatímco Drew se zase začal hrabat v rozbité komoře.
Oba jsou mi vlastně celkem ukradení, neboť ještě pořád pociťuje směsku uraženosti a zrady. Vydám se proto bez delšího rozmýšlení ven, aniž bych se nějak zmiňovala o tom, kam jdu a co tam hodlám dělat. Rozhodně ta nejinteligentnější věc, kterou můžete udělat, když jste v naprosto neznámém městě. Ale co už.
Dostanu se přímo doprostřed dění, což mě trochu překvapí. Je těžké si po tolika osamocených letech najednou zvyknout na fakt, že se musíte lidmi přímo drát, abyste se někam dostali. To mě teda zase tolik netěší, co si budeme povídat.
Jak si to tak kráčím po hlavní třídě a snažím se zorientovat – stejně jako přijít na nějaký rozumný cíl, který bych mohla pojmout jako náplň dnešního dne; všimnu si občasných nejistých pohledů směrem ke mně. Je mi to dost nepříjemné, proto se snažím pohledem vyhnout komukoliv, kdo se na mě zadívá s příměsí jakýchkoliv emocí. Nejsem si zrovna tak jistá, kde se bere všechen ten ne zrovna příjemný zájem – jasně, vypadám divně, ale tak jako zírání je přeci neslušné!
Raději se zaměřuji na nejrůznější obchůdky, které jsou všude kolem. Opravdu jsem si myslela, že to tady bude sto let za opicemi, což jsem se tedy šeredně spletla. Na to, jak planeta vypadá, a především jakou má pověst, je to tady až překvapivě malebné. Pokud bych si tedy odmyslela obyvatele.
Civím na bota, který se rozhodne mou osobou zajímat víc než ostatními. Chvíli stojí na místě a jenom na mě zaměřuje svou obrovskou čočku. A já se zastavím a civím na něj stejně pitomě. Pochopila jsem, že se asi jedná o jakýsi sken mojí osoby, ale proč tomu tak je netuším. A je mi to vlastně jedno, jakmile se bot zase dá do pohybu, i já se vrátím ke svému bloumání po městě. Nezdá se mi na tom nic tak extra divného.

Netrvá to moc dlouho a pro změnu mě zastaví strážník. Zasáhne mě samozřejmě takový ten nepříjemný pocit, kdy mám okamžitě pocit, že je něco špatně. Studená vlna, která mi proběhne po páteři mě donutí se otřást.
Nemám ale jinou možnost než strážníkovi poslušně předložit všechno, co si vyžádá. Nemám taky proč utíkat, i tak mám ale pořád chuť to udělat. Celé město by samo o sobě bylo moc pěkné, ale chování zdejších obyvatel mě děsí. Nakonec se naštěstí ukáže, že to vlastně nic nebylo a úřední osoba i se svýma dvěma roboty si to míří dál ulicí.
Mám chuť se zase vrátit na loď a tam se schovat před celým světem, než zase před sebou budu mít Nancy, která bude rozrážet cestu za mě. A nejlépe Drewa vedle sebe, aby ostatním bránil ve výhledu na mě. Pak se ale rovzpomenu, že jsem na ně vlastně naštvaná a s nově nabitým odhodláním se vydám zase po ulici dál.
Nakonec se rozhodnu zaparkovat v jedné z malebných kaváren, kde mám v úmyslu doplnit energie a posilnit se nějakou tou snídaní, kterou jsem nestihla. Není to sice ta nejrozumnější varianta vzhledem k nejistotě, kterou neznámé potraviny přináší, ale na truc všem ostatním je mi to fuk. Posadím se k nějakému stolečku spíše do zadní části místnosti, obličejem proti stěně a zády k hlavním dveřím. Bude to pro mě jistější varianta. Možná si budu moct tu snídani i vychutnat, když na mě nebudou všichni zírat už ode dveří.

Přesun na místo akce

Nikdo není nevinný kočko. Samozřejmě jsem nemyslela všechno co jsem řekla vážně a nebyla jsem si jistá, jestli mě ostatní pochopili, ale nevadí. Návrh co říká Daina je výborný, se vším co říká více méně souhlasím, i když se na to úplně netvářím. Vytáhnout je ven, a udržet je v pohybu někde jinde, před budovou, to je asi naše nejlepší šance. Je dobře, že to navrhla, samotnou mě to nějak nenapadlo a je asi dobrý nápad to vyzkoušet. Po jejím monologu jen přikývnu na souhlas a víc se k tomu nevyjadřuji, netřeba zbytečných slov.

Klidným krokem následuji Kaslena, cesta je zmatená, ale věřím mu, že ví kam jde, nemám potřebu o něm pochybovat a tak jen tiše pokračuji v cestě. Proč by nás sem vedl, kdyby neznal cestu? Kdyby nevěděl kam jít, tak se snad na tenhle úkol nepřihlásí. Mohlo by se mu to pěkně vymstít, kdyby takovou skupinu zavedl na nějaké špatné místo. A navíc nikam nespěcháme ne? Tak proč to hrotit.
Při cestě nahoru se mi trochu zamotá žaludek, stoupání do výšky, ve tmě, po schodech, které vypadají, že se každou chvilku rozpadnou není úplně můj šálek čaje. Možná bych se cítila líp, kdyby nás po nich nešlo tolik. Dostaneme se do široké chodby, ve které se člověk může konečně trochu protáhnout...kdyby to nebyla smradlavá stoka. Na chvíli si také přetáhnu šátek přes pusu a snažím se dýchat co nejméně.

Zanedlouho přejdeme na místo rozdělení, je čas se rozdělit a popřát si hodně štěstí, bude určitě potřeba...
"Hodně štěstí, ať se všechno povede. Asi spolu nebudeme mít žádné spojení co?"
Nebyla jistá, jestli se to už někdy zmínilo, jestli se budeme moct domlouvat, nebo jestli by to bylo příliš nápadné. Když se rozloučíme, dostaneme do úzké chodby, která ale vede konečně na čerstvý vzduch! Z plných plic se nadechnu a užívám si pocit svobody. Přesunu se do dodávky, která je tu pro nás nachystaná.
Galaxy food delivery...máme tu i nějaké jídlo? Můžeme jim přivést nějaké otrávené jídlo?
Svoje myšlenky raději nahlas neříkám, zdá si mi, že ostatní můj humor nechápou.
Z vybavení, které je v dodávce si toho moc brát nepotřebuji, přeci jen mám všechny svoje zbraně pořád u sebe, ale přeci jen si vezmu nějaké granáty, které udělají spíš bordel, než zranění. Také si vezmu samopal, který může taky udělat pěkný zmatek.
"Takže jdeme podle plánu Dainy? Bohužel mě taky nic lepšího nenapadá." Zeptám se ještě, než dostaneme signál, že máme jít do akce. Abychom se třeba trochu rozpovídali, když už čekáme.

Tým 1: Kassandra
599 SL / 15.2. / 7:59
Technické podlaží – hlavní chodba

Cesta vede přímo a už nikam neodbočuje. Na stěnách občas zahlédneš dokonce staré cedulky se značením, které by měly ukazovat směr, bohužel, jsou už docela zašlé, takže se nedá přečíst, co na nich stojí. I tak se vám podaří dojít až k výtahu.

Nachází se ve velké místnosti, ze které kromě cesty kterou jste přišli, vedou ještě další dvě chodby. Ty pro vás ale zatím moc důležité nejsou. Výtah je jeden z těch starších nákladních modelů, určený především k převážení těžkých břemen. Dveře dovnitř jsou masivní, těžké a nedostali byste se přes
ně ani s hromadou výbušnin. To naštěstí není třeba, protože se kousek od nich nachází ovládací panel. Kromě něj si všimnete i kamery, která je zaměřená přímo na výtah a panel. Nachází se asi tři metry nad zemí a nehýbe se.
„Takže.“ začne Patrik a podívá se na tebe. „Ty seš prý hacker. Nějaký nápad?“ Ostatní se podívají tvým směrem a čekají tvou odpověď.

Tým 2: Daina, Espectra … Lucy
599 SL / 15.2. / 7:59
Technické podlaží – odbočka

Díra, kterou jste se protáhli, vás dostane do jakési boční chodby, která už není tak prostorná jako hlavní tunel. Opět se chvilku prodíráte těsnými cestičkami, než se ocitnete u žebříku, který stoupá vzhůru až k poklopu.
Kaslen poklop s pomocí ovládacího panelu odblokuje a vy se tak dostanete ven, kde se konečně můžete nadechnout čerstvého vzduchu.

Nacházíte se v jedné zapadlé uličce Horního města, mimo slídivé pohledy kamer a hlídek. Je tu také připravená dodávka, která má na boku nápis: Galaxy food delivery. O téhle části toho moc nevíte, ale zdá se, že Robert myslel opravdu na všechno.
Uvnitř dodávky se nachází nějaké vybavení, které tu bylo pro vás nachystané. Až bude první tým na místě, dá vám Robert signál a akce může začít.

Daina, Espectra, Kassandra
599 SL / 15.2. / 07:22
Staré město – Cesta skrze technické patro

Poté co Robert odejde, proberete si ještě nějaké detaily akce, včetně vašeho rozdělení do jednotlivých skupin. Tým, který má na starosti rozptýlení a podporu, se skládá z Dainy, Espectry, Saula a Kaslena. Ostatní se společně s Kassandrou postarají o krádež dat.

Všichni tedy vyrazíte do tmavých chodeb, následující Kaslena. Z počátku jdete úzkou neosvětlenou chodbou, která se všelijak klikatí a kroutí. Po chvíli se cesta začne dokonce rozdělovat a větvit všemi možnými směry, naštěstí pro vás, Kaslen zná cestu.
Provádí vás neomylně bludištěm trubek a plechu, které spoustě z vás připadají pořád stejné, až se zdá, že se motáte v kruzích.
„Hej mutante, seš si jistej, že nás vedeš správně? Neztratili jsme se?“ Naruší ticho K, který si se svou robustní postavou v chodbách připadá trochu jako sardinka. Několik lidí se na vašeho průvodce zvědavě podívá, jako kdyby najednou začali také pochybovat.

„AaNo. CeSTa tecHnicKÝm podLAŽÍm JE vžDy tRochu komPlikoVaNÁ. mUsíme sE vyHÝbat TRasáM HlíDek a uzAvŘeným SekCÍM.“ Odpoví Cajn a dál vás vede skrze neproniknutelnou tmu. Nakonec se konečně vymotáte z chodeb a dostanete se až ke kovovému schodišti, které stoupá vzhůru a mizí kdesi ve tmě.
„TeĎ naHoru. nEBuďtE mOc blíZKO u seBe A neOpýRejTe se o zábRADlí.“

Dbající jeho varování, začnete všichni pomalu stoupat nahoru. Schody s každým vaším krokem nepříjemně skřípou a občas se i prohýbají. Přesto se bez jakýchkoliv problémů dostanete až nahoru. Zde se ocitáte v široké chodbě, kterou by se pravděpodobně protáhlo i malé vznášedlo (šíře cca 4m). Zde elektřina už normálně funguje, takže dokonce vidíte na cestu. Všude kolem jsou poházené kusy šrotu, odpadky a na některých místech i ze zdi vytéká nějaká tekutina nevábného zápachu.

„Můj bože, asi budu zvracet.“ řekne zhnuseně Billie a zakryje se rukou tvář. Její vlasy změní barvu na sytě zelenou. „Vypadá to tu jak ve stoce.“ dodá posléze Patrik.
„TO bUde NEjSPÍš tÍm, žE tAK tRocHU i Je.“ Řekne Kaslen. Na nic víc se potom už raději nikdo neptá.
Ujdete asi 500 metrů, než se váš průvodce zastaví v místě, kde je v jedné ze stěn obrovská díra.
„tADy se RoZDělíMe. POkRačUjtE hlAvnÍ cHoDbou PořÁD rOvnĚ a dojDete k VýtAhu. JÁ oDDveDU druhOu sKUpiNu K vÝlezU NA uLIci. HOdnĚ šštĚstÍ."


Lucy
599 SL / 15.2. / 07:23
Staré město – Sledování Dainy

I pře to, že ti Daina řekla, abys zůstala v baru, tak se jí rozhodneš sledovat. Těžko říct, jestli je to nutné, ale je to konec konců tvá sestra a už několik let jsi jí neviděla. Siberovi řekneš, že se jdeš trochu projít po okolí, aby se tě třeba náhodou nepokoušel zastavit.

Těžko říct, co má tvá sestra v plánu, ale nakonec tě její sledování zavede až k jedné staré stavbě, která má na boku sešlý nápis: Technická stanice 4. Kromě ní je tu ještě osm dalších lidí, všechno podezřelé charaktery. Nevypadá to na běžné setkání přátel, ani žádnou terapeutickou skupinu anonymních alkoholiků. Všichni jsou ozbrojení a vypadají nebezpečně.
Sleduješ vše opatrně z dálky, aby si tě náhodou nikdo nevšiml. Z jejich rozhovoru bohužel nic neslyšíš, ale mluví docela dlouho. Když skončí, zamíří skupinka do útrob budovy, zatím co jeden z nich, podle všeho muž, jde úplně opačným směrem, zpátky do města. Necháš neznámého být a sleduješ skupinu, s kterou odešla tvá sestra.

Chodby stanice jsou úzké a tmavé, není vidět ani na krok. Několik metrů před sebou spatříš pár světel a zaslechneš hlasy, které jak sama odhadneš, patří sledované skupině. Opatrně a skoro poslepu je sleduješ. Cesta není zrovna snadná a několikrát to už vypadalo, že ses ztratila. Naštěstí se ti podařilo skupinu opět najít.

Strávíš ve tmě docela dlouhou dobu a ostatní stále pokračují. Zatím si tě nevšimli, ale sebemenší chyba by to mohla změnit. Nakonec se dostanete až do části, která je trochu jiná a především osvětlená. To znamená, že se musíš mít mnohem více na pozoru, nebo tě odhalí.
Skupina pokračuje dál tunelem, až dojdou k místu, kde se zastaví. Nějakou dobu o čemsi mluví a potom se rozdělí. Jedna část pokračuje dál tunelem, zbytek, kde je také Daina, zmizí v otvoru ve zdi.

Sparkle
599 SL / 13.2. / 08:03
Horní město

Když nikdo nic dlouho neříká, vydá se Drew s lodí směrem k městu. Všude venku panuje černočerná tma, přes kterou není nic vidět a takže vám nezbývá nic jiného, než se spolehnout na navigační systémy. Cesta nakonec proběhne bez jakýchkoliv dalších problémů a vaše loď zadokuje v městském hangáru.
Už se chystáte vyrazit ven, když Drew navrhne, abyste to nechali až na zítra. Všichni pociťujete únavu, a jak ještě nakonec dodal, tak podle místního času se začíná pomalu připozdívat. Většina úředních budov je tudíž momentálně zavřená.

Když se ráno probudíš, je Nancy už pryč. Drew, kterého najdeš u rozbité přechodové komory, tvrdí, že je to možná deset minut, co odešla. Potom se vrátí zpátky do práce. Panely, které byly přimontované na stěně, jsou sundané a po zemi je roztaháno spoustu kabelů a nejrůznějších součástek. Vypadá to tu teď mnohem hůře, než po tom co do lodi vtrhla celní kontrola.

Z hangáru se výtahem dostaneš hned na hlavní čtvrť, kde tě uvítá rušné a živé město. Všude kolem sebe spatříš spousty lidí, kteří někam spěchají a občas i nějakého toho robota. Vzduchem se zase prohánějí vznášedla veřejné dopravy, poletující mezi budovami a jednotlivými úrovněmi města.
Dylos je opravdu pěkné místo. Je až s podivem, že se tohle vše nachází na nepřátelské a smrtelné planetě jako je Stratos.
Všude se tu nachází nejrůznější obchody s technikou, oblečením, kavárny, kluby, dokonce si všimneš ukazatele, na kterém stojí napsáno: PARK.
Jediné, co ten dojem trochu kazí, jsou lidé. Jak procházíš kolem nich, tak ti někteří z nich věnují pohledy plné nedůvěry, strachu a odporu. Nevíš čím to je, ale prakticky neustále cítíš, jak se do tebe zabodává něčí pohled.
Nakonec si vysloužíš pozornost ještě nějakého zvláštního dronu. Až doteď jsi mohla zahlédnout podobné stroje poletovat nad svojí hlavou mezi vznášedly. Občas se některý z nich zastavil, nebo slétl k zemi, ale nestrávil tam moc dlouhou dobu. Teď se vznášel asi metr od tebe a pozoroval tě velkým mechanickým okem. Celé to netrvalo déle než pár vteřin, potom vystartoval jako blesk a zamířil zpátky vzhůru. Těžko říct, o co mu šlo. Nic neřekl, ani neudělal, zkrátka odletěl.

Asi za dvě minuty tě zastaví muž v uniformě. V ruce drží pušku neznámého typu a je doprovázen dvojicí robotů, podobně ozbrojenými. Muž se ti postaví do cesty, zatím co roboti se drží zpátky.
„Na okamžik slečno.“ řekne muž. „Rutinní kontrola, předložte mi svou identifikaci.“
Muž pak čeká, dokud se mu nedostane toho, co požaduje. Potom si vše zkontroluje na svém zápěstním počítači. Když skončí, tak se na tebe usměje a ustoupí z cesty. „Děkuji vám. Můžete pokračovat.“ Potom se i se svým kovovým doprovodem ztratí v davu.

Rozptýlení
599 SL 14.2. 25:48
Staré město

Espectra navrhla jak vytvořit rozptýlení. Pozvednu obočí. „Postřílet pár nevinných? Nejsme banda posraných teroristů.“ Řekla jsem, ale ne agresivně.
Znovu se rozhlédnu, ale vzhledem k tomu, že nikdo nepřišel s dalším návrhem tak jsem znovu promluvila.
„Naběhnout tam by byla hloupost. V první řadě by stráže spíš byli ostražití a to je to co právě nechceme. Chceme zmatek, aby nevěděli co se děje. Nemůžeme počítat s tím, že všichni uvnitř jsou pitomci a nenapadne je, proč sakra útočíme na hlavní vchod? Hned by někdo pojal podezření, že se děje něco víc.“ Vytáhla jsem svůj plán, tedy bombu.
„Takže jsem si pořídila tohle. Je to menší nálož, docela obyčejná, ale pěkně bouchne, bude hodně kouřit a udělá spoustu rámusu. Necháme ji bouchnout někde hodně blízko. To by mělo stráže na nějakou dobu zmást. Nikdo nebude vědět co se děje.“ Zase ji schovám.
„My mezitím zůstaneme schovaní, dokud jich dost nevyleze ven. Jakmile to bude vypadat, že se věci uklidňují vypálíme pár střel a stáhneme se. Když to půjde dobře, dáme tak druhému týmu tak patnáct minut.“ S tím si přes ústa a nos natáhnu šátek. Netoužím po tom, aby mě pak mohli nějak identifikovat.
„Takže pokud nikdo nic jiného nemá? Tak jdeme na to, ne?“ pobídnu ostatní. Okamžik čekám, ale jestli ostatní nepřijdou s lepším plánem, tak vyrazím.

Příprava na loupež
Staré město – Technická stanice 4

Když se všichni vyjádří k plánu mise a všichni se dokonce i shodnou, je čas bar opustit. Já se vrátím k šéfovi našeho gangu, kterém vylíčím všechno, co jsem se dozvěděla a ten s nabídkou práce souhlasí. Ještě aby ne, nasazuji svůj krk, ne jeho a někoho jiného. Gang má toto pouze jako "přivýdělek" a je mu docela jedno, jak moje mise dopadne, i když samozřejmě všichni by potřebovali, aby dopadla dobře. Možná jsem tam mohla jít raději sama za sebe a nechat si vše pro sebe, ale taková svině nejsem. Dilianovi řeknu také o jednom z Beasts, který se na schůzce vyskytl a měl by jít s námi do akce.
"Už ho neuvidíš." Odpověděl mi a já jsem věděla, že tím je tato záležitost s konkurencí vyřešená.

Pár dnů jsem se věnovala přípravám, tréninku, a všemu co gang zrovna potřeboval, jen do většího nebezpečí jsem se raději nepouštěla. Když jsem se vydala na místo setkání, potěšilo mě, že člena konkurenčního gangu opravdu nevidím. Bylo nás tedy 8. V technickém patře jsem se vůbec nevyznala a bylo dobře, že jsme s sebou měli někoho, kdo se v něm opravdu orientuje.
Nenápadnost a tiché plížení nepatří zrovna mezi mé silné stránky a tak jsem se rozhodla jít s druhou skupinou, která má na starosti rozptýlení. Daina se rozhodne stejně a začne plánovat, jak bychom na sebe mohli upoutat pozornost.
Hm, výbušniny? Přepadení? Zastřelení pár nevinných? Nebo prostě uděláme co největší buhr co umíme."

"Šťastné" shledání
599 SL / 14.2. / 25:48
Staré město

"Upřímně? Ne," odpovím zcela vážně na sestřinu otázku a sleduji ji zkoumavým pohledem. Opravdu se nezdá nadšená z toho, že jsem jí našla. Skoro až začínám mít pocit, že má strach, že se objeví někdo jiný z její minulosti. Třeba... ti hodní hoši, co mi řekli, kdy a za jakých podmínek od nich zmizela. Možná bych jí mohla říct, že tihle chlapci jí už problémy dělat nebudou. Ale kdo ví, proč je tak rozčarovaná z našeho shledání. A jop, jsem naivka. Trochu. Malinko. Čekala jsem vřelejší uvítání, nějaké to objímání, vyzvídání, co doma, trocha pokecu nad sklenkou něčeho dobrého a tak. Ale jak se zdálo, sestra někam pospíchala.

Představování proběhlo poměrně rychle, já vrhla omluvný pohled na chlapíka, co mne vytrvale sledoval už od chvíle, co jsem vešla do baru. Na její upozornění, že by mi Lewis nabančil jen zvídavě přizvednu obočí. Sestřička si pořád myslí, že jsem to malé tintítko z let minulých.
"Mohl by to zkusit," mrknu na Lewise trochu provokativně a pohledem se vrátím k sestře. Opravdu někam spěchá a je z toho nervózní. Aneb, její poslední slova zněla poměrně neupřímně a poplácání po rameni mi přišlo takové... jen aby mě uklidnila. Nelíbilo se mi to. Proto, když zmizela, řekla jsem barmanovi, aby můj drink připsal na její účet a taktéž opustila bar. Celkem mne zajímalo, v čem má sestřička jede, že je z toho tak nervózní a jak nejlépe se to dozvědět, než ji sledovat, no ne?

Začíná to slibně

Přesně jak jsem čekala, po mé otázce se spustí celá Niagára slov. Nancy nikdy nepřizná chybu, vždycky to myslí dobře a je vina okolí, že to pochopí špatně. Jistě, jistě.
Nejhorší na tom je, že když se Nancy dá do obhajování, nikdo jiný nemá šanci ani promluvit. Alespoň já jsme ji nikdy nezískala, protože než se vůbec stihnu nadechnout k odpovědi, zavaluje mě další lavinou výmluv na téma ‚proč je Nancy nevinná‘.
Tentokrát ale musím mlčet o trochu déle, protože mě upřímně překvapilo, že tentokrát ani Drew není zcela bez viny, což jsem upřímně nečekala. Vyčítavý pohled tedy věnuji i jemu a nějaké chabé výmluvy jsou mi vlastně úplně putna.
“Já ti nevyčítám, že jsi je vzala. Já ti vyčítám, že jsi mi o tom neřekla!“ Zavrčím na ni vztekle, ale Nancy se očividně už dál bavit nechce, protože začne uklízet ten nepořádek. Naštve mě tím vlastně dvakrát tolik, protože to se mnou ani nechce prodiskutovat. Jako kdyby holčička zapomněla, kdo tady cinká měšcem.
Jsem natolik rozladěná, že si to namířím do svého pokoje, kde se zrovna tak pustím do úklidu té šílené spouště. Všeobecný chaos, který na naší lodi vyvolali mi rozhodně na náladě nepřidá a já co chvíli s něčím třísknu o kus nábytku, abys se pak v následující chvíli úzkostně přesvědčovala, že jsem to nerozbila.

Vrátím se zpátky až ve chvíli, kdy už je loď ve vzduchu. Bohužel těch několik minut k dobru nebylo dost, abych se na ně dokázala podívat bez hněvu v očích. Pořád soptím a jejich přístup, kdy to všichni berou jako hotovou věc mě vytáčí přímo do vrtule. Nancy svou poznámkou vyvolala mé zlejší já. A já si po dlouhé době zase potřbeuju dupnout, aby si sakra uvědomili, jak na tom vlastně jsme.
“Tak hele Nancy, vlastně vy oba. Nemyslete si, že to jenom tak zameteme pod koberec, jako kdyby se nic nestalo. Mohla jsem jít kvůli vám do lochu, chápeš to?“ Nevěřícně se na ni zamračím, protože mi připadá, jako kdyby si vlastně neuvědomovala, do jak velké šlamastiky mě dostala. Jak velkému nebezpečí mě vystavila a teď si mě tu jako bude dobírat?
“Jenom říkám, že jestli se něco takového ještě jednou stane… jestli se to bude opakovat a ty nebo Drew, nebo vy oba mi budete jednat za zády a nelegálně utrácet moje peníze… Tak vezmu svojí loď, svoje vybavení, svoje prachy a ty si dělej co chceš děvče. Byla jsem ochotná ti vypomoct se vším, ale to skončí s další takovouhle sviňárnou. Rozumíme si, princezno?“ Cítím, jak se mi orosilo čelo a stoupl krevní tlak a kdyby nebylo masky, vážně bych na ni v tuhle chvíli křičela. Bohužel nebo bohudík maska veškeré moje výlevy přetransformovala do monotónního monologu. Musím chvíli jenom zhluboka dýchat, abych zase uklidnila přemrštěnou reakci svého těla na cokoliv neobvyklého. A to rozhodně výbuch vzteku u mé osoby je. Ale já si prostě nemohla pomoct. Ohrozí mě, a ještě se mi bude vysmívat? Tak to teda ne!
Nakonec se na oba otočím, ignorujíc přitom jakékoliv jedovaté spršky od Nancy. Pokud je dostatečně chytrá, nebude v tuhle chvíli přilévat do ohně.
“Víš co? Uděláme to takhle. Vy dva ve městě zařídíte vše potřebné. Já si půjdu po svých věcech. Potřebuju si něco zařídit.“ Je pravda, že nemám vyloženě nic, co bych chtěla dělat. Ale jsem v tuhle chvíli na oba tak navztekaná, že udělám cokoliv, jenom abych se jich na chvíli zbavila. A jako velká holka, která má nadvládu nad svým rozhodováním a volným časem – jako kápo týhle skupiny, si prostě někam zajdu. Jo. To budou čumět. Prostě někam půjdu. A úplně sama. Tak.

599 SL 14.2. 25:48
Staré město
Nečekaná návštěva a vloupačka

Lucy i když se změnila, tak se moc nezměnila uvnitř. Začala mě parodovat, jako vždycky když se cítila dotčeně a já protočila oči.
„A nenapadlo tě třeba, že jsem měla důvod se neozvat?“ Stisknu si kořen nosu. Co bylo horší, když to zvládla moje mladší sestra, mohl mě tu vypátrat kdokoliv. A to jsem si myslela, že tady to bude relativně bezpečné.
Jenže co teď nadělám?
„No už na tom nezáleží když jsi tady.“ Vzdychnu nakonec.
„Tak vítej u mě v baru. Tohle je jeden z mých dvou barmanů Siber a támhle to moje ochranka Lewis.“ Představím oba své pány. Tedy barmana a toho muže co na Lucy předtím zíral.
„Hoši tohle je moje mladší sestra Lucy.“ Představím je. „Ještě tu dělá Kam ale ta má dneska volno. Tu poznáš jindy.“ Zkontroluji čas.
„Podívej Lucy... nepřišla jsi... no v dobrou dobu. Mám práci, takže nemám čas se s tebou vítat a po pravdě pořád ani nevím jestli mám být ráda nebo ne. Tak či onak, udělej si tu pohodlí, nahoře mám pokoje s kanceláří, můžeš se tam zabydlet. Ale řeknu ti jednu podstatnou věc. Nevyvolávej v mém baru potíže, budovala jsem těžce jeho pověst, jako místa kde se nebojuje a je tu klid na rozdíl na jiných místech v tomhle podělaném městě.“ Ukážu na ní prstem. „Pokud vyvoláš nějaký problém, tak ti Lewis nabančí ať už jsi moje sestra nebo ne a pak tě zamkne u mě v koupelně. Jasně?“ zeptám se ji a pak se podívám na Lewise jestli rozumněl co má dělat.
Kdybych totiž Lucy neznala, vypadala přesně jako ten tip ženský co nejde pro ránu daleko.
„Teď, ale musím jít.“ Otočím se na Sibera. „Máš to tu za mě v rukou. Kdybych se náhodou do týdne nevrátila, podívej se v mé kanceláři do třetího šuplíku.“ Rozloučím se a pak se podívám na Lucy. Přijdu k ní a poplácám ji po rameni. „Ale jo. Ráda tě vidím.“ proč mi to znělo neupřímně? Vážně jsem ji ráda viděla, ale to načasování se mi prostě nehodilo.
Otočila jsem se a šla si ještě pro věci, než jsem se vydala na místo setkání s ostatními.

Právě v čas. Pomalu to všechno začínalo. Po pravdě, já jsem se přidala do druhé skupiny, která měla obstarat podporu a rozptýlení. Nejsem hacker a ani se neumím plížit. Leda tak ničit a bojovat. Uvnitř bych udělala jen nějakou botu.
Po odchodu Roberta jsem se otočila na svou skupinu. „Fajn lidi. Jak se dostane druhá skupina dovnitř, tak bych šla na opačnou stranu vyvolat nějaký ten povyk ať se k nám stáhne co nejvíce lidí z ochranky. Nějaké nápady jak to udělat?“ zeptala jsem se. Kdyby náhodou tak jsem měla sebou měla menší výbušninu, která by mohla vytvořit dostatečné rozptýlení. Jen najít dobré místo kam ji umístit.