Výslechová místnost

Ze začátku mi vlastně vůbec není jasné, o čem to vlastně mluví. Proč zrovna mě vykládá něco o zbraních? Nemůže mít na mysli tu malou kudličku, kterou mám na odlupování vzorků. Proto na něj jenom nehybně zírám. Ze začátku si dokonce myslím, že je to jenom jakási formalita, kterou musí říct každému, kdo na tuhle planetu dorazí.
Jak šeredně jsem se pletla je mi jasné hned v následující chvíli. Hrkne ve mně, když mi oznámí, že na mé lodi se nalezli zbraně. Jaké zbraně? O žádných nevím, a to je sakra divný, když ta loď je moje, že jo. Nařknout je z toho, že mi je tam podstrčili asi není zrovna ten nejlepší nápad, proč by to taky dělali. Napadne mě nepříjemná myšlenka na Nancy. Ona by ale přeci bez mého vědomí něco takového neudělala. Tak že by možná Drew? Možná si chtěl přivydělat a prodat pár zbraní, zatímco bychom se vrtaly v hlíně. Tomu se mi nechce věřit dvakrát tolik. Každopádně v tuhle chvíli ani tak nezáleží na tom, kdo to zapříčinil, protože v tuhle chvíli musíme především řešit, co s tím.
Nemám ani možnost začít nesmyslně blekotat, abych se snažila z toho všeho ještě nesmyslněji dostat, protože dotyčný bez jediného slova opustí místnost. Notnou chvilku si počkám, během které mě napadá mnoho hrůzných scénářů, jak tohle celé může dopadnout. Ruce se mi potí nervozitou a já co chvilku nadskočím na židli, jako kdybych snad tím mohla něco přivolat. To čekání na neznámé je totiž to nejhorší.
A pak zase úředník přijde, beze slova přede mě položí zařízení a odejde. Na to, jak byl předtím výmluvný a nadšeně mluvil o zákonech a nucených pracích, je teď prapodivně nemluvný. Nemám ale opět šanci udělat víc, než čumět jako idiot a čekat, co přijde.
Na obrazovce se objeví muž, který mi není absolutně ničím povědomý. On je ale jiného názoru, což mi také po krátké chvilce oznámí a vlastně se rozpovídá o příběhu, o kterém já nevím ani ťuk. “Jsem to… já.“ Zareaguju zmateně na jeho radostnou reakci.
Je ovšem překvapivé, že dokonce i ví, jak by se můj otec zachoval, kdyby se tohle celé dozvěděl. Pravděpodobně si museli být nějakým způsobem blízcí. A znal i mou matku. Je celkem troufalé označit se za blízkého přítele, když následně dotyčného nazvete ‚starým pitomcem‘ ovšem vzhledem k mým vztahům s mým papínkem asi nemůžu tohoto vysoce postaveného muže soudit. A vlastně ani nechci, protože je mi to vlastně celé úplně jedno a jde mi jenom o to, dostat se z téhle šlamastiky.
“Dobře, mockrát děkuju! Věřte mi, že tohle celé je jenom jedno velké nedorozumění!“ Zmůžu na chabou obranu celé téhle situace. Pokud ovšem zná mého otce – a ještě k tomu velmi dobře; pravděpodobně mi nevěří ani nos mezi očima. I tak od něj bylo chvályhodné, že se vůbec obtěžuje mi v takové situaci pomoci.
Nakonec se vrátí opět onen úředník, který se zdá, že už by s ním přeci jenom mohla být i nějaká řeč. “No to víte…“ Zahihňám se připitomněle nad jeho poznámkou. Musím na chvilku zauvažovat, jak bychom tedy tuto nepříjemnou záležitost mohli vyřešit. A nakonec ať jsou ty zbraně pro cokoliv a od kohokoliv, já jsem s nimi nesouhlasila, a proto s nimi uděláme rychlý proces.
“Navrhuji následující – zabavte veškeré zbraně, které jsou nad limit, ať víte, že naše úmysly jsou čisté. Co vy na to?“

599 SL 12.2. 26:33
Bar Sedma

Postupně se to začalo slézat. Zůstala jsem sedět a prohlížela si příchozí. Ze začátku jsem na ně kývala na pozdrav, ale pak když nás tu bylo víc jsem se na to už vykašlala.
Měli tu připravené pití, ale sama jsem si nevzala a ani jsem je nehodlala obsluhovat. Pokud budou chtít ví jak si nalít.
Ale ten kvůli kterému tu jsme furt nikde. Už jsem začínala mít pocit, že je tohle nakonec past. Tohle nakonec není kdo ví jaká smetánka, někteří jsou docela čísla. A tak jsem sebou trochu trhla, když se objevil ve dveřích. Už jsem totiž měla před očima to jak se vtrhnou ozbrojení lidi a postřílí nás.
Narovnám se na židli a prohlédnu si ho, vypadal jak z horního města, i přes to, že jeho oblek je ošoupaný.

Představil se a pak spustil. Takže krádež? Data z NETA. No to si tedy vyhlédl cíl.
Rozhodně ta částka zní solidně, ale znovu si ho změřím pohledem. Sám vypadá že by peníze potřeboval. Pokud tedy se takto neoblékl aby ho v Dolním městě neotravovali podvratné živly.
Nechápala jsem, ale proč tu jsem já. Jasně... mám jistou minulost, ale dala jsem si záležet, aby to minulostí zůstalo. Teď jsem prostě jen majitelka baru. Zamnu si bradu. Navíc není potřeba na tuhle práci mít nějakého Hackera?
Zvednu hlavu. „Dostat se do uzavřeného okruhu je jedna věc, Roberte.“ Ozvu se. „Ale získat ty data je věc jiná. Potřebujeme k tomu Hackera. Velmi dobrého Hackera. Je tady mezi námi snad někdo takový?“ zeptám se a rozhlédnu se.
Jak jsem říkala, dostat se dovnitř bylo složité, ale bez někoho kdo by data extraktoval tak nemáme šanci. A v pravdě, já nejsem zrovna v tomhle dobrá.

Daina, Espectra, Kassandra
599 SL / 12.2. / 26:33
Bar Sedma

Nějakou dobu to trvá, ale nakonec se vám všem podaří najít cestu na místo vašeho setkání, do baru Sedma. Někteří z vás to tu dobře znají a nemají s tím moc velké problém, ti ostatní se řídí podle hudby a všudypřítomných neonových tabulí, kterých je i po setmění ve Starém městě plno.
Po vstupu do baru na vás okamžitě dýchne atmosféra tohoto místa, kterou mnoho místních považuje za velmi útulnou. Není to žádný nóbl klub jako v Horním městě, ale ani špinavá putyka jako stojí na čtvrtém patře. Alkohol je tu slušný a drogy se tu neprodávají ... moc.

Když se zeptáte někoho ze zdejší obsluhy na setkání, okamžitě vás odkáží do salónku v zadní části, kde už čeká Daina. Kromě vás se tu začnou objevovat i další lidé. Svalnatí bouchači o hlavu větší než většina z vás, žoldáci, kteří za tu správnou cenu udělají prakticky cokoliv a najde se tu i jeden Cajn, s maskou typickou pro jejich druh.
Espectra dokonce zahlédne jednoho člena z gangu Beats. Při svém příchodu jí věnuje ledový pohled, ale kromě toho si víc nedovolí. Stejně jako všichni ostatní ví, že je Sedma jedním z neutrálních míst, kde platí zákaz zbraní a všelijakých sporu. Ten kdo toto pravidlo porušil se tu většinou už nikdy neukázal.

Salónek je brzy plný, ale dotyčný, který sem vás pozval nikde. Všichni se navzájem ptají, o co by mělo jít, ale nikdo nic neví. Jako kdyby, čekal na tento moment, objeví se najednou ve dveřích muž.
„Jsem rád, že jste všichni přišli.“ Rozhovory utichnou a pohled všech se upře ke vchodu, kde stojí on.

Není to typický rváč jako většina ostatních tady, připomíná spíše úředníka z Horního města, i když je na něm cosi, co říká, že by se tam nehodil. Možná je to ten ošoupaný oblek co má na sobě, ta pistole v pouzdře pod sakem, nebo ten jeho pohled.
Muž se při vší té pozornosti usměje. „Určitě vás už zajímá, proč jste všichni tady a za okamžik se to dozvíte. Nejdříve bych se měl ale představit. Jmenuji se Robert Gales ale klidně mi říkejte Roberte, nemám s tím žádný problém.“ Muž potom přejde ke kulatému stolu uprostřed salónku a všichni se kolem něj seskupí.
„Tak a teď k tomu, proč jste tady. Dávám dohromady tým, který by pro mě ukradl jistá data. Ta data mají hodnotu několik miliónů jednotek. “ Mezi přítomnými částka vzbudí patřičný zájem.
„Ano, je to hodně, ale ještě jsem neřekl to podstatné." Přeruší Robert nadšené hlasy kolem sebe. "Data, která chci ukrást, patří společnosti NETA robotics a nachází se přímo v jejich sídle na uzavřeném okruhu.“ Tímhle prohlášením způsobí, že nastane v salónku mrtvolné ticho, které narušuje jen tlumená hudba přicházející z baru.
„Jak vám už jistě došlo, tak to nebude nic jednoduchého, ale věřím, že motivace je dostatečně silná, aby vykompenzovala veškerá rizika. Pochopitelně tím také citelně ublížíte NETě a budete mít příležitost se prohrabat jejich daty. Cokoliv se nebude týkat dat, která chci, si můžete nechat jako bonus a jsem si jistý, že se tam toho najde dost.
Myslím, že jsem zmínil všechno důležité. Teď vám dám chvilku na rozmyšlenou a případné otázky. Předem vám říkám, že jakmile do toho se mnou půjdete, budete v tom až do konce.“ Tím Robert ukončí svou řeč a mezi přítomnými se okamžitě rozproudí debaty. Někteří se dají do řeči se samotným Robertem a několik lidí rovnou odejde.

Sparkle
599 SL / 12.2. / 26:18
Přístav - výslechová místnost

Muž v klidu poslouchá tvé vysvětlení s kamenným výrazem ve tváři, ze kterého nedokážeš vyčíst, jak na tom právě jsi. Zatím tě nepřerušuje a nechává tě mluvit. Teprve až když skončíš, vezme si zase slovo.
„Není třeba, naše testy mi poskytly dostatečné informace a zde na Stratosu nikoho svým vzhledem nepřekvapíte.“ Muž krátce nahlédne do svých záznamů, jako by si chtěl něco ověřit a potom opět pokračuje.
„Nejspíš o tom nevíte, ale tato planeta podléhá velmi přísným pravidlům. Nikdo si sem nemůže jen tak přiletět a začít se tu vrtat v zemi. Alespoň ne bez patřičného povolení, které jak jsem si zjistil, nemáte. Ale to můžeme prozatím nechat být, tak to berte jenom jako varování.
Podobně je na tom i zákon o zbraních, podle kterého nesmí žádný obyvatel ani host nosit zbraň, která nebyla schválena příslušnými orgány. Pochopitelně se to týká zbraní pro osobní ochranu a až na speciální případy je to pouze jedna na jednoho člověka“ Při tom na tebe výrazně pohlédne, jako kdyby ti chtěl říct, že právě tohle se tě týká.

„A tím se dostáváme k vašemu problému. Během prohlídky bylo na palubě vaší lodi objeveno několik zbraní, o kterých se nám váš pilot zapomněl zmínit. Přesněji několik automatických zbraní starého typu a také trocha trhaviny.“ Muž si v ten okamžik udělá krátkou pauzu, aby si prohlédl tvou reakci, než začne zase povídat o zdejších zákonech a pravidlech.
„Není to sice množství, za které byste na trhu se zbraněmi dostali mnoho, ale i tak je to zde považováno za pašování, za které by vás mohli stihnout nucené práce.“
Chystá se pokračovat dál, ale v ten okamžik cosi zapípá. Muž zkontroluje zařízení na svém zápěstí a bez jediného slova odejde z místnosti pryč. Může to být tak třicet minut, než se konečně vrátí zpátky. Výslech ale překvapivě nepokračuje. Místo toho muž na stůl položí malé holo-projekční zařízení a zase odejde.

Zařízení se před tebou se po chvilce aktivuje a před tebou se objeví tvář nějakého muže. Je docela starý, skoro bez vlasů a pod pravým okem se mu táhne vodorovná jizva. Nikdy v životě jsi ho neviděla, ale zdá se, že on tebe nejspíš ano.
„Jsi to ty, opravdu“ řekne s úsměvem na tváři. „A vyrostla jsi, úplná matka.“ V ten okamžik si nejspíš uvědomí, jak musí celá situace působit a nasadí více profesionální výraz.
„Málem bych se zapomněl představit. Jmenuji se Daniel Farald a jsem zástupce ředitele společnosti Teseon. Kromě toho jsem i, troufám si říct, dlouholetý přítel tvého otce. Musím říct, že mě docela překvapilo, když na mě z počítače vyskočilo jméno Henryho dcery, navíc zrovna tady.
Dostala jsi se ale do slušných problémů, jen co je pravda. Ale neboj, nehodlám to tatínkovi hlásit. Stejně pochybuji, že by ho to zajímalo. Pravděpodobně by nad tím jen mávl rukou jako nad vším co se netýká práce. Dodnes nechápu, co na tom starém pitomci tvá matka viděla … no to jsem ale zase odbočil.“
Daniel zažene vzpomínky a přátelsky se na tebe usměje.
„Podle toho co se ke mně doneslo, jste ty i tví kamarádi obviněni z pašování zbraní, závažný problém. Ale myslím, že vzhledem k situaci bych s tím něco udělat mohl. Zaručím se za tvou spolehlivost a o stažení obvinění, zbytek však bude na tobě. Pokud máš v sobě alespoň něco z otcova ducha, tak bys s tím neměla mít problém. A ještě jedna věc. Dávej si pozor na to, komu věříš a buď pořád ve střehu.“ Tím tvůj rozhovor s tímto mužem skončí a holo-projektor po chvilce zhasne.

Nedlouho poté se do místnosti vrátí muž, který tě tu před tím vyslýchal. Na tváři stále stejně nečitelný výraz, ale už o něco uvolněnější. „Máte vskutku zajímavé přátele doktorko. Možná to přeci jen nějak vyřešíme.“

Konečně?
"Znáš Della Cartera? Tak je mrtvý, ale o jeho smrti se diskutuje. Našli ho poblíž parku možná to byla výstraha vzhledem k ...."oznámí mi táta když se mnou podělí o novinky ze Starého města vzhledem k tomu že já žádné novinky nemám.
Ano zde se nemluví o mutantech nebo Labronech, ale o mnohem přízemnějších tématech. Možností je víc vzhledem k tomu že park už dávno neplní svou původní funkci, ostatně jen málo věcí v naši čtvrti plní svou původní funkci. Napíchnu ovoce a pak ho začnu loupat než drápy opět frustrovaně zasunu. Praštím rukou do stolu bohužel v ní pořád držím ovoce a tak je z něj pyré. Ovšem i v Horním městě je málo práce zvláště pro někoho s mými unikátními schopnostmi. Mohla bych říct že si už nepamatuji kdy jsem dostala pořádný úkol, ale já si to pamatuji. Vezmu další ovoce a drtím ho až mi šťáva protéká mezi prsty a uvažuji že jestli se opět nemám vydat domů.
Mohla bych zjistit co je nového, bude to lepší než si vybíjet svůj vztek na ovoci.
Ale nejdřív se rozhodnu že se podívám na zprávy ovšem i zde se probírají práva Labronů, hodně štěstí postavte se za mutanty kteří chtějí mít taky víc práv. Někteří tvrdí že Labroni nejsou živí protože nemají duší ... z těchto myšlenek mně vyvede zvláštní žádost, ale šéf je šéf. Napadne mně jedna absurdní myšlenka kterou se bavím než dorazím do kavárny protože už když ho vidím tuším že to rozhodně zábava nebude. Vyslechnu všechno co je mi řečeno, přikývnu ve stylu ok, prohlédnu si zprávu a pokud je to všechno (což s velkou pravděpodobností je) tak se rozloučím a vydám se do baru Sedma.

Nová nabídka

Další přesun ,další stěhování. Když žijete celý svůj život v gangu, tak si na to postupem času zvyknete. Ale stejně by bylo fajn mít svůj pořádný domov, někde zakořenit...Na to ale není čas, ani pomyšlení, protože je třeba být neustále v pohybu, neustále v pozoru. Vždycky jsem záviděla lidem, kteří měli svůj život pevně daný, ale přesto jsem ten náš způsob života milovala ze všeho nejvíce.

Ani jsem se nestihla pořádně zabydlet a už jsem vyrazila na další akci. Jednalo se o velmi jednoduchou práci, pouhé "seber a běž", nejdůležitější u takových akcí je nezanechat za sebou stopy a také nevít si toho až příliš mnoho. Zrovna ve chvíli, když jsem si na tělo přidělávala zbraně, objevil se Dilian. Nejprve jsem moc nechápala, co na tomto místě dělá a proč se raději nestará o něco důležitějšího, že by kontrola?, ale když přišel za mnou s vážným výrazem ve tváři, bylo mi jasné, že o velmi důležitou věc jde.

Když mi vysvětluje o co jde, na chvíli se zarazím, moc nechápu proč tam mám jít já a ne on.Jediný důvod který mě napadá je, že už se na to necítí a raději přenechá nebezpečné a neznámé záležitosti někomu jinému. Na druhou stranu ví, že já bych ho nikdy nezradila, takže ať už by byla nabídka jakákoliv, šlo by mi vždy jen o dobro gangu.
"Jasně, chápu, vyslechnu si ho a když to bude stát za to, dám vědět."
Přikývnu a začnu se místo na akci chystat do baru. V žádném baru jsem nebyla už dosti dlouho, povětšinou se tam scházejí spíše mé cíle a tak nemám potřebu je navštěvovat.

Po chvíli přehrabování se v oblečení a vybavení si na konec na sebe navleču neprůstřelnou vestu a vezmu si jen pár nenápadných zbraní. Kdyby náhodou. Doufám, že je nebudu muset použít, ale "výhodné" nabídky od neznámých lidí zní vždy velmi podezřele. Když nadejde čas, obleču si svoje roztrhané kalhoty, krátké tričko přesně pod prsa a vysoké kožené boty. Rudé vlasy přehodím na stranu, prokřupu si prsty, ty prvé i ty umělé a vyrazím na cestu do baru Sedma.

Pod drobnohledem

Bezmocně čekat ve své kajutě, dokud nás Drew nedostane tam, kam potřebuje. To je vlastně všechno, co jsem v tuhle chvíli mohla. Ale nevadilo mi to. Bylo to mnohem lepší než se plahočit někde venku, s maskou připlácnutou na xichtě, s milionem nevěřícných, podezřívavých, občas i vyděšených pohledů. Tady jsem ji mít nemusela. Mohla jsem se pohybovat volně, bez zbytečných ochranných prostředků, které všechny tam venku děsily, jako kdybych pod nimi měla schovávat mor.
Jenže každá hezká chvíle musí skončit a většinou v tom nejlepším. Možná je to dobře, ještě bych si na tu zbytečnou volnost zvykla.
Přivábena Drewovým ohlášením, dorazím do kokpitu, abych i já mohla přihlížet posledním desítkám kilometrů. Bohužel je Stratos jednou z těch planet, která nezaujme vůbec ničím. Maličká a nevýrazná, nezajímavá až běda. Jenom doufám, že tam najdeme něco lepšího, než jak to vypadá. Zatímco Nancy div nevýská nadšením, já jenom v tichosti postávám za těmi dvěma. Nejsem si jistá, že je to dobrý nápad. Nancy si ale myslí, že je… tak asi je.

Naše první setkání s planetou a její obsluhou nedopadlo úplně na výbornou. Krve by se ve mně nedořezali ve chvíli, kdy jsme byli pod zaměřovadly. Stačilo jenom trošku a mohli jsme být na maděru, což rozhodně není zrovna příjemná záležitost. A co si budeme povídat, nehostinnému Stratosu to zrovna dvakrát nepřidalo.
Znepokojeně si založím ruce na prsou a sleduji, jak se naše loď stále přibližuje, dokud se nerozpoznatelné šmouhy změní na obrysy a poté skutečné skály a kameny. Nic jiného totiž na téhle ošklivé planetě není. Snad mi všechen ten písek neucpe filtry…
“Tak je to tady Nancy.“ Podívám se na ní, i když rozhodně neoplývám takovým nadšením, jako ona sama. Ano, těším se na průzkum zdejších vod a všeho možného. Tohle nehostinné přivítání můj prvotní zápal přeci jenom trochu uhasilo. Což se samozřejmě nedá říct o mé kolegyni, která jako kdyby tady s námi posledních deset minut ani nebyla.
Nemohu s nimi však oslavovat celou dobu a fandit Drewovi při jeho prvním přistání na Stratosu, protože se musím jít připravit k opuštění mého speciálně zabezpečného plavidla a to přeci jenom nějakou dobu zabere.

Zanedlouho skutečně musíme bezpečí naši lodi opustit. Vybavena kyslíkovou maskou a speciálním trikotem, který kromě obličeje kryl úplně všechno, se vydám po boku Nancy ven. Věnuji Drewovi poslední povzbudivý pohled, i když s největší pravděpodobností ani není nervózní. Je mi celkem líto, že nemůže s námi. Cítila jsem se vedle nadchnuté Nancy vlastně celkem špatně.
Jakmile se objevíme venku, zhostí se mě opět ten nepříjemný pocit. Jako kdyby na mě v každém rohu mohlo číhat nebezpečí a vskutku. Co je pro někoho naprostá samozřejmost, může pro mě znamenat smrt. Je to zvláštní směsice strachu, nejistoty a šíleně opojivého pocitu svobody, kterou jsem nepociťovala opravdu hodně dlouho.
O půlkrok pozadu následuji Nancy, která si vede s cizinci jako ostřílený řečník. Nic pro ni není problém, na všem se dohodne, vše nějak vyřeší. Vždycky jsem jí za tyhle schopnosti obdivovala. S papíry si počínala, jako kdyby se mezi nimi už narodila. Zatímco já se láteřila s jedním pitomým cárem, narostla před ní za tu dobu slušná hromádka. Papírování mi připadalo nekonečné a neskutečně nudné. Na co jim bude velikost mých nohou ví jenom ten, kdo zadával tyhle pitomé otázky.

Lékařská prohlídka je o to nepříjemnější. Užila jsem si a užiju si s doktory ještě dost a každá zbytečná návštěva navíc mě dokáže tak akorát nepříjemně naladit. Vzhledem ke všem těm pitomým dotazům. Viry a bakterie? Och prosím, to bych to asi nebyla, že ano!
Jenže se zdá, že i lékařská úroveň… stejně jako všechno na téhle planetě, je pozadu o několik set let.

A nakonec mě usadí v malé místnůstce bez oken, kde už na mě netrpělivě čeká jeden z úředníků. Celá atmosféra tohohle místa mě nutí si myslet, že jsem snad něco provedla. Ba co hůř, není zde Nancy, která vždycky zachraňovala celou situaci, a především se velmi ráda ujala slova. Vyděsí mě, když se mě začne vyptávat na různé věci ohledně naší cesty. Jenom tam tak sedím a zírám na něj, jako kdybych snad ani neuměla mluvit. A skutečně jsem chvíli měla chuť dělat, že to neumím. Ale to by mi asi nepomohlo.
Po chvilce lelkování u dveří se nakonec posadím na dříve nabízenou židli a dopřeju si ještě notnou chvilku, než ze sebe vypravím něco smysluplnějšího než ‚Eeee‘ a ‚No…‘.
“Doktorka, slečna, jak chcete…“ Začnu tím jednodušším, na co dokážu odpověď bez toho, abych se nemusela bát o únik informací. Že jsem vědkyně si mohou přečíst kdekoliv. Následně se ozve hlasité chrčení, jak se snažím nasát co nejvíce vzduchu do plic a maska přitom začne pracovat na plné obrátky.
“No… víte… organizátorem je Nancy, ta vám jistě řekne podrobnosti, které mně osobně unikají…. CHRRRR….chrrrrr… Každopádně dorazili jsme sem bez záštity proto, že nepotřebujeme sponzory. Chrrrr…. Chrrrr… jsem hlavním… no…vlastně jediným sponzorem naší výpravy a… také hlavním vědcem.“ To bylo hodně slov najednou, proto si musím dát chviličku pauzu, kdy si položím ruku na hrudník a chvíli jenom zhluboka dýchám. Není mi vůbec nic, ale snažím se získat si čas pro sebe, abych sebrala tu hrstku myšlenek, která se válí na dně mého mozku a poskládat je tak nějak, aby to působilo jako pěkný a uvěřitelný a především pravdivý příběh. Nerada lžu. Proto je pro mě obcházení základních skutečností mnohem jednodušší varianta.
“Nepřijeli jsme nic komercionalizovat ani nahánět významným společnostem ještě větší významnost. Chrrrr. Proto jsme tu na vlastní pěst. Chrrrr….chrrrrrrrrrrrrr. Z několika dalších planet jsme získali poznatky, že by se v podzemních vodách mohly nacházet dosud neobjevené prvky. Své poznatky mám na lodi, ráda vás s nimi obeznámím, abyste uvěřil.“ Pohlédnu mu do očí. To, co říkám je pravda, proto nemám proč se cítit špatně. Taky mi Nancy vždycky kladla na srdce, že oční kontakt zmůže hodně. A tak teda kontaktuju co to jde. “Chrrrr. Pokud jsou mé poznatky správné, TAKBYTYTOPRVKYMOHLYBÝTSCHOPNÉLÉČITDOSUDNELÉČITELNÉCHOROBYNEBOALESPOŇZMÍRNITJEJICHPRŮBĚH…. Jsou to samozřejmě jenom dohady… ale proto jsme tady. Hihihi.“ Snad nebylo poznat, jak moc jsem nervózní, hehe. Naštěstí mi trochu pomáhá maska, která přeci jenom můj nyní upištěný hlásek alespoň o pár oktáv snižuje.
“Pokud máte pochybnosti kvůli tomuhle…“ ukáže prstem na masku, kterou za celou dobu nesundávám “…mohu vám ukázat lékařské zprávy.“ Ano, hoďme to do trochu osobnější konverzace, ať má pocit, že se s ním chci o všechno podělit. Nechci, ale pokud nás to dostane na tu prokletou planetu, nechám jej, ať poděkuje pánbíčku, že nemá takovou krávu matku.

Bar Sedma

Chvíli jsem pozorovala dění ve svém baru. Bylo tu živo jako vždycky. Proč by taky ne. Pití nebylo špatní za ty ceny, byla tu hudba, občas i živá, lidé si tu mohli dělat co chtěli. Tedy kromě rvaček, rozbíjení mého majetku a obtěžování obsluhy. Od toho jsem tu měla Lewise, který všechny tyhle potížisty vyprovodil.
Vypustím kouř z pusy, nekouřím často. Spíš jen příležitostně, teď to bylo proto, že jsem měla obavy.
Přišel za mnou Gales, který si chtěl zamluvit zadní salónek. Neměla jsem s tím problém, ale tyhle setkání mě znervózňovala, protože by mohla kvůli tomu být razie. A razie nemá nikdo rád.
Ale byla jsem i trochu zvědavá, protože by to prej mohlo zajímat i mě. To nevím. Řekla bych, že jsem si už zažila víc než dost. Na druhou stranu.... zvědavost vítězila.
Možná šlo o nějakou investici?

Přeletím pohledem bar. Zadívám se na Kamilii, která byla pořád plná energie. Řekla bych, že hodně zákazníků chodí kvůli ní, buď že ji mají rádi nebo že doufají že dostanou u ní šanci.
Sama sobě přikývnu, bylo to tu v pořádku. Tipnu cigaretu, seberu svoje křiklavě zelené pití a zamířím do salónku kde mělo proběhnout setkání. Sklenice a láhve už tu byli připraveny, to jsem obstarala sama. S tím se svalím na jednu ze židlí a čekám.

Daina
599 SL / 12.2. / 26:04
Bar Sedma

Byl to další večer jako každý jiný. Světla na ulicích ubylo, což bylo prvním příznakem toho, že se připozdívalo. Ne snad, že by sem dosáhly paprsky slunce, jako tomu bylo nahoře, ale technici touhle dobou vypínaly většinu osvětlení, aby šetřily starou techniku a mohli v klidu provést potřebné opravy.
V ulicích panovalo ticho, kdežto v klubech a hospodách to právě začínalo žít. Výjimkou nebyl ani bar Sedma, který se nacházel poblíž staré čističky vody. Už nějakou dobu jsi ho úspěšně vedla a při troše štěstí to tak bude dál pokračovat.

V baru dnes fungovalo všechno přesně tak, jak mělo. Lewis jako obvykle postával kousek od vchodu, pozorující lokál pro případ, že by bylo třeba zasáhnout. K tomu ale už několik dní nedošlo, naposledy toho večera, když dveřmi prohodil jednoho chlapa, co si usmyslil, že to zkusí na Kamilii. Ta tu ostatně byla dnes také, měla službu za barem, usměvavá a veselá jako obvykle.
Původně jsi tu měla být ty, ale vyskytla se jedna nečekaná událost. Přišel za tebou Robert Gales, jeden ze stálých hostů a typický podivín, kterých je tu víc než dost. Mezi místními je známý jako anarchista, zločinec a zatvrzelý odpůrce korporací, což tady dole většinou znamená slušný člověk. A právě včera se za tebou zastavil s prosbou, zda by si na dnešek nemohl vypůjčit tvůj zadní salónek, který máš obvykle připravený pro zvláštní hosty. Co víc, samotnou tě pozval, aby ses zastavila. Prý by pro tebe mohl mít jeden docela výhodný kšeft.


Espectra
599 SL / 12.2. / 25:48
Nový úkryt

Včera jste měli pěkně na pilno a do toho ještě samotné stěhování. Museli jste sbalit všechny věci, převést je na nové místo a to všechno pokud možno nepozorovaně. Už jste si tím několikrát prošli, ale pokaždé to bylo velmi stresující. Naštěstí se Dilian postaral o většinu věcí předem, takže na vás bylo jenom dát věci do beden a někde jinde je zase vyložit.
Vaše nové útočiště se nacházelo ve starém skladišti, které se už dlouho nepoužívalo. Gangy ho před několika lety vybraly do posledního šroubku, a uvnitř nezbylo nic tak cenného, že by to někomu stálo za tu námahu.

Dnes byl v plánu další nájezd, který měl za cíl korporační transport zbraní. Zrovna ses s ostatními připravovala na akci, když se objevil Dilian. Bylo to zvláštní, protože s vámi obvykle na takové malé akce nikdy nechodil. Staral se o vaše klienty a jednotlivé obchody, které ho dost zaměstnávaly.
Namířil si to rovnou k tobě a odvedl si tě stranou od ostatních. „Měl bych na tebe prosbu Esp.“

Hned potom ti pověděl o muži, který ho kontaktoval a nabídl mu velmi výhodný obchod. Výraz v jeho tváři ti napovídal, že slovem “velmi“ myslel dotyčný pořádný balík prachů, které by bylo těžké jenom tak ignorovat. Byl v tom ale jeden problém. Kromě místa a času nevěděl Dilian vůbec nic, z čehož byl pochopitelně trochu nesvůj.
„Byl bych rád, kdyby ses o to mohla osobně postarat. Pokud zjistíš, že je v pohodě, půjdeme do toho, ale pokud nás, tak odtamtud okamžitě zmizni, rozumíš? Spoléhám se na tebe.“ Potom ti ještě řekl, že se má schůzka odehrát v baru Sedma.


Kassandra
599 SL / 12.2. / 24:20
Horní město - Creos

V Horním městě je to v poslední dobou pořád stejné. Lidé diskutují o mutantech a o tom jak se jejich počty neustále zvyšují. O labronech a jejich téměř lidské inteligenci, která je pro mnohé děsivá, ale jinak je klid. Práce je málo a obzvláště pro někoho tvých schopností. Už je to dlouho, co jsi dostala nějaký pořádný úkol. Poslední dny trávíš buď doma, nebo v sídle Creosu.

Včera odpoledne se před budovou společnosti NETA robotics sešlo několik desítek lidí na demonstraci, která měla za cíl uznání práv Laborů jako živých bytostí. Protestujícím bylo zabráněno ve vstupu do samotné budovy a nakonec byli po zhruba půl hodině všichni rozehnáni. Představitele samotné firmy, se nám bohužel kontaktovat nepodařilo a tak nadále zůstává otázkou, jak bude tato situace dále řešena. S dalším vývojem událostí vás budeme pravidelně informovat…

Dokonce i holo-zprávy jsou toho plné. Všechno se dnes točí okolo Labronů, a toho, jako jsou korporací zneužíváni, že si zaslouží stejná práva, jako mají lidé a jak by s nimi měl o být zacházeno.
Ze sledování zpráv tě vyruší telefonát od Samuela Dygise, šéfa bezpečnosti, který je tvým přímým nadřízeným. „Přijď za hodinu do té kavárny na náměstí, budu tě tam čekat.“

Žádost to byla poněkud nezvyklá, ale šéf je šéf, tak jsi ho poslechla a vydala ses na smluvené místo. Samuel už tě čekal na místě a hned jakmile sis přisedla, tak bez zbytečného zdržování začal.
„Nemáme moc času, tak to zkrátím. Tahle schůzka není oficiální a všechno co se tu dozvíš je přísně tajné.“ Potom na stůl položí malou krabičku, ve které poznáš kapesní rušičku proti odposlechu.
„Věc se má tak, že nás nedávno kontaktoval jeden muž. Neuvedl jméno ani pro koho pracuje, ale zato nám dal k dispozici zajímavé informace o naší konkurenční společnosti, o NETA robotics. Podle nich má jít o něco velkého, i když nám zatím nesdělil, co přesně by to mělo být. I to ale stačilo, aby to zaujalo vedení společnosti. Pokud bychom byli schopní získat nějaké důležité informace, mohli bychom je použít proti nim. A právě proto jsi tu ty. Nevíme kdo všechno je v tom namočený, takže potřebujeme někoho spolehlivého. Setkáš se s tím mužem a zjistíš od něj všechno, co ví. Informace pak předáš zase přímo mě.“ Potom ti předá zprávu se všemi potřebnými údaji, včetně místa setkání, kterým je bar Sedma.

Sparkle
599 SL / 12.2. / 24:38
Stratos přílet

Už jsou tomu tři dny, kdy vaše loď proskočila bránou do sektoru 64. Onoho vzdáleného koutu známého vesmíru, kde se nenachází nic víc než pár kolonií. Sektor je také územím Zangrenské federace, která v současné době vede válku se svým sousedem. Z toho důvodu je všem civilním plavidlům doporučováno, aby se tomuto místu vyhýbala. To ale v žádném případě nezastavilo Nancy, která se přes všechny překážky rozhodla, že poletíte. Cesta zatím ubíhala celkem klidně, kromě jednoho setkání se Zangrenským bitevníkem, kterého jste potkali první den. Pochopitelně vás upozornili na to, co už jste věděli a pak vás nechali letět.

Nacházíš se zrovna ve své kajutě, když se ozve zabzučení palubního interkomu.
Hej lidi, jsme na místě.
Byl to Drew. Nic dalšího už nedodal a interkom vzápětí vypnul. Pospíšíš si tedy do kokpitu, kde už na místě druhého pilota sedí Nancy a s obdivem pozoruje planetu venku.
„Konečně jsme tady.“ řekne, aniž by odtrhla oči od skla.
Stratos je jedna z těch menších planet, dokonce menší než samotná Země, i když ne o moc. Na první pohled opravdu nevýrazná planeta, o které by si jen stěží mohl někdo myslet, že na ní něco naleznete.

Náhle se vám na obrazovce objeví vykřičník, informující vás o přicházející se zprávě. Vzápětí se z vysílačky ozve hlas.
Neznámému plavidlu, tady stanice Sodus. Přiblížili jste se k území planety Stratos. Okamžitě se identifikujte a sdělte nám své úmysly, jinak začneme střílet. Opakuji. Okamžitě se identifikujte, jinak zahájíme palbu.
V dalším okamžiku se palubní systémy rozhoukají a světla přepnou na rudou barvu, upozorňující vás, že byla loď zaměřena. Drew tedy na nic nečeká a okamžitě na volání odpoví.
„Volám stanici Sodus, tady loď Velox. Jsme výzkumné plavidlo a míříme na Stratos.“
Nastane ticho. Houkání už se přestalo ozývat, ale výhružně rudá barva stále zůstává. Nancy se nervózně podívá na Drewa, který pevně svírá opěradla svého křesla.
„Pokud zahájí palbu, tak odsud rychle vypadni.“ řekne mu. Drew se na ní podívá, jako by se chtěl ujistit, zda to myslí opravdu vážně, ale to už se znovu rozezní vysílačka.
Lodi Velox, tady stanice Sodus, povolení k přistání uděleno. Leťte na koordináty 47-56-T přistávací plocha č. 9. Tam vyčkejte dalších pokyny.

Loď začne klesat a zanedlouho proletíte atmosférou, před očima se vám pak naskytne pohled na zdejší krajinu. Stratos je přesně takové místo, jak jste slyšeli. Rozlehlá pustina plná skal a kamení, kde nic neroste a nikdo nežije. Tedy až na jedno místo a tam právě míříte. Koordináty vás dovedou až ke zdejšímu přístavu, kde už na vás čeká připravená přistávací plocha.

Krátce po přistání vám přístavní personál oznámí, že máte okamžitě opustit loď, protože vás podle zdejších zákonů čeká prohlídka lodi. Drew jakožto pilot musí zůstat na lodi a tebe s Nancy si převezme celní úředník, i když spíše než úředníka připomíná svou postavou vojáka.
Nejdříve vám dá vyplnit stohy formulářů které se týkají všeho možného od seznámení s místními zákony, důvodů vaší návštěvy, až po dosažené vzdělání nebo číslo vašich bot. Je to opravdu zdlouhavý proces a když jste hotovy, zjistíte, že uběhlo něco přes hodinu. Potom následuje krátká lékařská prohlídka, kde jste otestovány na přítomnost virů a chorob. Odsud tě odvedou do malé místnosti bez oken, kde už čeká onen celní úředník. Celé to připomíná spíše nějakou výslechovou celu a fakt, že tu s tebou není Nancy, je velmi znepokojující.

„Nuže, slečno Gluven.“ začne muž a usadí se na jednu z volných židlí. Tobě pokynutím ruky naznačí, aby ses posadila naproti němu. „Nebo je to snad doktorko? Co vás přivádí k nám na Stratos? Podle všeho jste výzkumníci, ale nepatříte k žádné známé organizaci, ani nemáte ničí podporu. Abych pravdu řekl, jsem v těchhle věcech velmi skeptický a klidně mi tu můžete lhát. Rád bych od vás slyšel něco, co by mě přesvědčilo o mém omylu.“