| |||
Měla jsem chuť něco odpovědět na poznámku o zranění, ale celou dobu jsem nereagovala a jen si třela ránu. Nebylo to vůbec přijemné. Zranění mi nevadí. Někdy je to příjemné. Ale takové bodnutí bylo pro mě nepohodlné a nepříjemné. Přesto jsem věděla, že je to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ikdyž za jakou cenu. Takhle jsem si vzala kousek látky a začala si obvazovat ránu, aby se mi do ní nic nedostalo. Dávala jsem si záležet, než jsem uslyšela nabídku. „Ano, kůň by se hodil… já se svezu..“ Dodám už ne tolik naštvaně, ale přesto stále trošku nabručená.Přece jen jsem si na to musela zvyknout. Ale nebyl čas se tím ještě více zaobírat. Potřebovala jsem si oddechnut . nemyslet na tyhle žabomyší války a prostě se dostat někam, kde mohu zazářit. Takto jsem byla jen taková méněcenná a to mě vytáčelo. Navíc celou dobu jsem byla ztracená a potřebovala jsem někoho, kdo mi ukáže cíl a hlavně směr. Potřebovala jsem cestu a po ní jsem se pak dokázala pohybovat. Být takhle sama na všechno bylo nepříjemné. Navíc jsem neměla schopnosti. Což my nyní slova o tom, že se dokáže měnit příliš na náladě nedali. |
doba vygenerování stránky: 2.0929019451141 sekund