| |||
Poslouchala jsem všechny., náhoda zněla nejvíce pravděpodobněji. Vždy jsem na ni věřila. Ne na žádné bohy, nebo vyšší sílu, ale na klasický osud. Osud, který jsme si mohli ovlivnit i sami. Všechno mělo a má svůj řád a je jen na nás, jak si jej postavíme. Přesto jsem věděla, že otec by tohle nikdy neudělal. Nebo snad ano? Přece jen byl sultán. Mohl to udělat za mými zády. Zamručela jsem. Nečekala jsem, že to udělá. Ikdyž sem si o to řekla. Syknu naštvaně. Naštěstí to nebyla nikterak hluboká, ani bolestivá rána. Přesto to bylo nepříjemné. Chvíli jsem si ránu prohlížela, než jsem si ji začala ošetřovat a sledovat Lee. „ No nejsem příliš spokojená. Jako každá rána to bolí…ale dala jsem slib a já za sliby stojím.“ Zavrčela jsem naštvaně, ale alespoň jsem dala najevo, že jako princezna mám své slovo a vím moc dobře, co znamená. Přece jen tím bych mohla získat důvěru Lee. Ikdyž každá rána mohla také znamenat, že se ještě více musím spoléhat na neznámého cizince a to pro mě také nebylo nikterak dobré. Ani jsem nevěděla, proč jsem si vybrala zrovna tyhle dva a proč jim nějak důvěřuji. Přece jen nepřátel bylo všude spousty. |
doba vygenerování stránky: 2.2110359668732 sekund