Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Volání Severu

Příspěvků: 1271


Hraje se Denně - Respektive obden.  Vypravěč Xero je offlineXero
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Freya je offline, naposledy online byla 22. ledna 2021 22:25Freya
 Postava Hela je offline, naposledy online byla 22. ledna 2021 23:16Hela
 Postava Letitia je offline, naposledy online byla 22. ledna 2021 20:08Letitia
 Postava Elfstan Aed Wylfyng je offline, naposledy online byla 22. ledna 2021 23:10Elfstan Aed Wylfyng
 
Hela - 22. ledna 2021 22:50
a74469b6b085205d1a044c0e318036d32947.jpg

Práce léčitelky

Chladivý obklad na čelo, psí sádlo s medem na hruď. Bylinkový čaj na ohni už bublá, a brzy bude hotový. V chalupě se mi skutečně podařilo najít vše, co jsem potřebovala. Všimla jsem si, že když se soustředím na práci, hlasy jako kdyby zcela utichly. Něco víc, skoro mám pocit, že naslouchají a sledují mě. I když to může být jen zdání. Celý svět je však náhle podivně ztichlý. Jen si nejsem jistá, jestli tomu tak bylo vždy, nebo je to něco nového.

Samozřejmě jsem si všimla, jak na starého horala působí můj dotyk. Vidím, jak se pod mýma rukama uvolnil, jak je klidný...skoro spokojený. Logickým krokem by tedy bylo mu můj dotek dopřát, umožnit mu klidný spánek.
Avšak moje vrozená nedůvěra mi to nedovoluje. Vše podivné nyní přisuzuji Vertranu. Nechci, aby se Anghalm ocitl pod jeho kouzlem.

Po malých douškách dám horalovi vypít čaj, a poté ho nechám odpočívat. Abych se zaměstnala, začnu uklízet v jeho chalupě. Vyhlédnu z okna pokaždé, když kolem něj procházím. Dívám se, jestli se už nevrací Sigvar.

 
Arun - 22. ledna 2021 21:48
arun217523.jpg

Práce léčitelky


Hela



Sigvar přikývne, jakmile mu Hela odpoví. Neváhá už ani na okamžik a vyrazí z chalupy. Je jisté, že se vrátí, jakmile bude moct, s někým, kdo by se o nemocného starého muže postaral.
Do té doby musí Hela udělat, co může. Nejprve schová Vertran… na dotek je chladný, ale není to nic tak nepříjemného, a navíc je stále zabalený v látce.
„Nemůžu spát…“ zamumlá Anghalm dutě, zatímco se Hela porozhlíží po chalupě. Není špatně vybavená.
A Vertran nečiní ani zdaleka tolik potíží, kolik si myslela. Naopak… má pocit, že hlasy v její hlavě na moment utichly. Její vlastní smysly se projasnily a znalosti, se vydraly na povrch. Určitě s tím má co dočinění hlavně její dlouholetá praxe... ale Vertran nebyl vytvořen pro páchání zla. Jeho síla se o Helu otře, ať už chce nebo ne. Její myšlenky jsou s ním provázány, dokud ho nese.

V chalupě najde všechno, co potřebuje. Buď je Anghalm znalejší bylin, než vypadá, nebo v okolí bydlí někdo zkušený, kdo útulnu používá na sušení. Práce jí jde dobře od ruky… a Anghalm nijak neodmlouvá a nebrání se její péči.
Během chvíle ho má uloženého v posteli a ošetřeného tak dobře, jak jen zvládne.
Všimla si však něčeho, když přikládala obklad. Jen při jejím doteku, jako by se tvář starého muže uvolnila a bolest z ní na moment odešla. Když své ruce vzdálí, opět se tvář stáhne a zamračí. Je to podivné a Hela jen vzácně zažila cokoliv jen podobného. Jako když se plačícího dítěte dotkne milující rodič…
„Bohové ať se ti odvděčí, děvče,“ zamumlá starý muž, zatímco o něj pečuje. Není jisté, jak moc ho nemoc vyčerpala. Když ho viděla posledně, vypadal v plné síle, tak by snad mohl přežít.
Zatímco ona plnila své poslání v horách, svět šel dál… radost, smutek, zdraví, nemoc… věci se nezmění jen tak… pokud se vůbec někdy změní. Je to koloběh života a smrti.




Kůň na cestě


Letitia



Přestávka je osvěžující a na doplnění sil je rozhodně vynikající. Krásný výhled na hory za nimi a na planiny před nimi je také něco hodné zapamatování. Navíc včerejší bouře způsobila, že se mnohé potoky rozeběhly a tam, kde byly jen holé skalní stěny je tu a tam vidět i vodopád.
Potok, který teče k Helskaře, je vidět i odsud. Táhne se podél něj i cesta, ke které míří. Dlouho neotálejí a jakmile je prospektor alespoň trochu odpočatý, zvednou se a vyrazí směrem k ní.
Chůze z vrchů k cestě je ještě docela zdlouhavá, ale jakmile se dostanou na ní, jejich tempo se rozhodně zvýší. Je přeci jen rovná a, i když nejde právě přímo, může po ní i zraněný Orlozskij kráčet poměrně slušnou rychlostí.

Podaří se jim ujít poměrně velkou vzdálenost, než uslyší bušení kopyt koně.
To je v těchto krajích dost neobvyklý úkaz. Riam ihned zpozorní a ohlédne se na Letitii, ale pak pokrčí rameny a pokračuje v chůzi dál. Většinu cizáků z kraje vyhnali, takže se dle něj není čeho bát. Navíc, pokud by nastal problém, je tu on a Letitia, kteří oba dokážou používat zbraně, které nosí. Dle poslechu je to jen jeden jezdec.
Brzy ho uvidí. I na dálku poznají uniformu Nortimberské armády. Jezdec má v plánu nejspíš jen tryskem projet kolem nich. Když se přibliží, podle všeho si všimne Letitie, která sice nedávala svou příslušnost k armádě nijak najevo… ale jak se ukazuje, jezdec je důstojník z Ornbjarnu. Musel jí poznat.
Respektive, je to poručík Hariksson, se kterým se Letitia už setkala a párkrát dostala do střetu… například když se pokoušela ve stájích zjistit, co donesl poslední spěšný posel. Už je to docela doba, co byla v Ornbjarnu.
Poručík je pozoruje podezřívavě. Zpomalí koně do kroku a projíždí kolem nich. Nakonec je pozdraví, ač to očividně neměl v úmyslu.
„Dobrý den, kaprálko. Mám naspěch, ale rád bych věděl, kam míříte a odkud jdete.“
Jeho tón je oficiální a nevybíravý. Ve tváři je zachmuřený. Pokud on jede jako osamělý posel do Alesglas, znamená to, že je potřeba předat nějakou velice urgentní a důvěrnou zprávu, kterou by nemohl Torjak svěřit běžnému vojákovi. Nejspíš míři přímo za jarlem.
A pokud vyrazil sám, musí to také znamenat, že Torjak potřebuje každého muže, kterého má.




Šance na odpočinek


Freya



Oba vojáci sedí v houštinách a sledují domek. Elko poslouchá Freyu a tu a tam přikývne.
„No jo… však oba víme, že armáda, která ma místní na svojí straně, má daleko lepší šance. Škoda, že se nám něco takovýho moc často nepoštěstilo.“
Většinou sloužili v žoldnéřských oddílech, které nebyly nijak populární a často v oblastech, kde měli místní plné zuby všeho válčení. Občas nebyl příliš velký rozdíl mezi žoldáky a bandou lupičů.
„Jo, taky bych si chtěl ještě trochu vodpočinout. Nemůžou poskakovat sem a tam vod rána do večera. Ale taky by mě zajímalo, co maj za lubem. Jenže vždyť já ani nevim, co to je, tak těžko říct, k čemu to chtěj používat. Třeba to jen nesou zase někam zakopat...“
Sledují společně domek ještě chvilku, než se něco začne dít.

Netrvalo to dlouho a z chalupy vyrazí horalský obr Sigvar. Dle všeho se ani neohřál a už rozhodně vyráží směrem od domku.
Desátník sebou cukne a už vypadá, že vyskočí a vyrazí za ním, ale pak se zamyslí. Vědma z chalupy nevyšla.
„Ta vědma to nedá z ruky, co? Mám jít za nim? Řek bych, že nám stačí hlídat vědmu. Nejde nám vo to vědět všecko, co dělaj. Nejsme na výzvědách.“
Pomalu si začne sedat. „Jak sme je sledovali, tak bych řek, že vědma samotná vyrážet nikam nebude.“ Sigvar se mezitím ztrácí na menší pěšině, která mizí jiným směrem. Přibližně k pastvinám kolem hlavní cesty a k potoku. Jestli ho nechtějí ztratit, museli by vyrazit hned.
Elko ale nevypadá příliš pohotově.
„Když tu zůstanem a ten horal si odejde na hodinku, na dvě na houby nebo tak někam, můžem se trochu prospat. Dokud jsme dva, jeden může vždycky hlídat.“
Také zívne, a ještě s otevřenou pusou dodává: „Jó, já bych hlídal vědmu a nedělil se.“
 
Freya - 21. ledna 2021 20:35
rangerka_i8491.jpg

Chvíle odpočinku

Za nedlouho už jsme zašití v nedalekém křoví s dobrým výhledem. Chvíli odpočinku a čas na jídlo si tedy dokážu představit i na lepším místě, na druhou stranu, mohlo by být i hůř, takže si radši nestěžovat.
S díky přijmu Elkův nabízený proviant a bez pobízení se pustím do jídla.

"Nějak moc jsi zpohodlněl, ne?" usměju se trochu, když Elko hudruje, že si nemůže zapálit. Taky by nedělal nic jinýho.

"Budem se snažit z toho nakonec vytřískat, co to pude, neboj a učenec dodrží, co slíbil, jinak mu to ještě připomenu. No, však uvidíme," shrnu ještě nakonec jeho poznámku o sáhibovi. O tomto já nemohu nic soudit.

Dojím a pokud možno pohodlněji se usadím a sleduji domek, ve kterém zmizeli ti dva.
"V tomhle maj výhodu, nemusí se starat o zásoby, mohou si zaklepat na jakýkoliv dveře a všude je přivítaj s otevřenou náručí," poznamenám tiše.

"Ani by mi nevadilo, kdyby se trochu zdrželi," trochu zívnu. Nějaká ta hodinka spánku by byla jedině dobrá, ale v to asi moc doufat nemůžem.
"Taky by mě zajímalo, co ta vědma s tím chce na pobřeží vlastně dělat," přemýšlím tak trochu nahlas.

 
Letitia - 21. ledna 2021 16:16
musketer66080.1
Krátká přestávka

Věřím, že nejenom prospektorovi přijde přestávka vhod. Já jí také ocením a nejspíš nebudu sama. Pojíme z našich skromných zásob. Pomalu žvýkám tu trochu sušeného masa, kterou jsem si vzala zapíjím to dlouhými doušky vody. Žádná delikatesa, ale trochu to zasytí. Bude lepší šetřit se zásobami, ale věřím, že to nějak zvládneme. Když bude nejhůř tak by mohl Riam zkusit někde něco vyžebrat. Není to tak, že by tenhle kraj byl liduprázdný, ale i to snad nebude potřeba pokud se něco zlého nepřihodí.

Jakmile si trochu odpočinu znovu se postavím na nohy a vytáhnu z brašny dalekohled abych se porozhlédla po okolí. Tohle je docela dobré místo a tak je toho třeba využít. Chci vědět jak terén před námi vypadá a na co se připravit. Vedení má samozřejmě náš severský průvodce, ale i tak chci vědět co nás čeká.

Jakmile jsou všichni po jídle a trochu osvěžení tak můžeme pokračovat. Ráda bych za dnešek urazila co největší vzdálenost to půjde.
 
Hela - 20. ledna 2021 21:55
a74469b6b085205d1a044c0e318036d32947.jpg

Povinnost a poslání

Na zaklepání nepřichází žádná odezva, i když v domě se, nade vší pochybnosti, topí. Sigvar vstoupí a já ho následuji. Ve většině domovů krb nikdy nevyhasne. Zimy jsou kruté a pokud by plameny zhlasly, mohlo by to často znamenat i smrt.
To však není nic, v porovnání s tím, jaké horko je v Anghalmově chalupě. Dýchat je obtížné a po zádech mi okamžitě začnou klouzat kapky potu.

Nemoc vycítím ještě dřív, než se k nám starý horal vůbec otočí. V jeho očích náhle vidím vše. Horečka, zimnice, snad bludy. Nemoc dokáže skolit i toho nejsilnějšího muže, natož starce.
"Nemůžeme ho opustit."
Zopakuji Sigvarovat slova, zcela samozřejmě. Vím, že mě tlačí čas, ale jsem, v prvé řadě, léčitelka, a nemocnému bych pomoc nikdy neodmítla.

"Přiveď Halfunovu ženu. Počkám tady a postarám se o něj."
Shodím z ramenou svůj plášť, a odložím ho. Vertran si schovám do záňadří. Když se Dědictví ocitne ještě blíže mojí kůži, na okamžik hlasy zesílí. Vlastní vůlí je však dokážu potlačit. Mám zde nemocného a, v tomto okamžiku, není nic důležitějšího.

Sigvar ještě ani nevyrazil na cestu, a já už stavím nad oheň konvici s vodou, a přikládám další polena.
"Připravím ti obklad na hruď, Anghalme, ale měl by ses především vyspat."
Prohledávám světnici a sháním bylinky, na odvar pro sražení horečky.

 
Arun - 20. ledna 2021 21:36
arun217523.jpg

Povinnost a poslání


Hela



Sigvar přikývne, když mu Hela odpoví. Společně vykročí k chalupě na úpatí kopce. Domek je stejný, jako když tu byli naposledy. Nic se tu nezměnilo… snad jen zásoba dřeva trochu ubyla.
Medvědobijec jde první. Nejprve zaklepe. Neozve se žádná odpověď. Sigvar moment počká, poté vstoupí.
V chalupě je horko. Ve vzduchu jsou cítit byliny. Je to silná vůně, která uklidňuje. Hela pozná vůni mateřídoušky a máty, které jsou obě dobré proti nemocem, kašli a horečkám… ale je toho mnoho. Krom kotlíku na ohni, ve kterém se vaří odvar, si Hela také všimne malé misky, kde očividně byly byliny také páleny.
U ohně sedí schoulená postava. Tu a tam se od ní ozve nehezké zakašlání.
„Anghalme?“ promluví Sigvar.
Postava se pomalu otočí. Starý muž je ve tváři bledý. Únava mu sedí za očima.
„Sigvare,“ vzdychne. Bolest v jeho tváři se na moment uvolní. „Sigvare. Přivedl jsi pomoc, jak jsem tě prosil? Věděl jsem, že přijdeš…“

Hela pozná ten tón hlasu. Horečky sevřely mysl a přesvědčili jí o svých vlastních bludech. Starým mužem cloumá nemoc. I sebemocnějšího horala může porazit.
Sigvar hned vykročí k muži. „Příteli. Jak dlouho už tě to svírá?“
Oči starého muže se trochu projasní, ale ne příliš.
„Začalo to… před několika dny… Chtěl jsem vyrazit za vámi…“
Jeho hlas se vytratí do ticha. Pokusí se zvednout. Znovu zakašle. Jeho další slova jsou dutá a nepřítomná. „Jste hosté – hosté – posaďte se… poslužte si – dejte si co hrdlo ráčí…“
Sigvar pohlédne na Anghalma. Jediným gestem ruky ho zastaví. Starý muž padne zpět na lavici před ohněm. V Sigvarově tváři se nehýbe ani sval. Otáčí se na Helu. Nevidí v jeho očích prosbu, kterou vědma tak často vídá, když dorazí do domu, ve kterém je nemoc. Nevidí v nich ani beznaděj.
Odhodlání, to je to jediné, co v těch pronikavých očích je.
„Hodinu chůze odsud je dům Halfuna. Jeho žena je laskavá. Není to žádná vědma, nemusí být. Kdokoliv teď pomůže. Nemocný muž nemůže být sám. “
Rozhodně se obrátí ke dveřím, neptaje se Hely na svolení. Jeho oči pak ale sklouznou k artefaktu, skrytému podivnou látkou. Vzhlédne. Oči projdou Helou skrz na skrz a medvědobijec dodá:
„Je to zdržení na několik hodin. Nemůžeme ho opustit.“




Pochod pokračuje


Letitia




Christopher oplatí Letitii úsměv a dopis jí předá.
„Děkuji.“
I když vždycky vypadal spíš na mluvku, teď nemá co říct. Usměje se znovu a pokýve hlavou. Udělá několik gest ve vzduchu, za chůze, jako by se snažil vyjádřit nějakou myšlenku, ale nakonec to vzdá. Teprve po chvilce dodá: „Jsme koneckonců všichni lidé, všichni máme rodiny.“
Jeho tvář trochu potemní, protože vzápětí dodá: „Je hodně lidí, kteří po včerejšku žádné dopisy nedostanou. Neříkám, že to byli nějací svatoušci… ale i největší bídák je člověk. To jednoho vystřízliví.“
Zavrtí hlavou a pokusí se rozptýlit své vlastní chmury nuceným smíchem. „To je ale pro vás asi denní chleba, že, pro vojáka?“
Odkašle si a umlkne.

Ještě za mluvy vystoupali do menšího svahu, do kterého tu a tam pomohli prospektorovi. Z něj je rozhled do podhůří. Moře odsud vidět není, ale vrchoviny před nimi vypadají o poznání příjemněji než divočina za nimi.
Na vrcholu tohoto kopce se Riam zastavil, ať už rozhovor Letitie a Christophera pokračuje nebo ne.
Ohlédl se na Letitii a hlavou naznačil k Orlozskijovi, který ztěžka oddechuje.
„Měli bychom si dát přestávku.“
Prospektor se jen unaveně svalí na zem. Kývne a vyrazí ze sebe stěží vzdechnutí: „Děkuji.“
Riam vytáhne měch vody a napije se, hledíce k obzoru. Cesta to bude dlouhá, tímhle tempem. Dostali od Elfstana nějaké zásoby… nic moc úžasného, nejspíš jen jídlo, které sebrali ze zásob Společnosti… ale alespoň tu nejsou o hladu.
Odsud je vidět i cesta, která míří směrem k Alesglas. Kolem ní jsou pastviny, kde je tu a tam vidět nějaký domek místních. Ti nejspíš nebudou příliš přátelští… snad jen pokud by Riam přicházel sám. A to ještě není jisté, že celá cesta bude bez problémů…




Oběd v houští


Freya




Dvojice vojáků se vypraví podél kopce, ve skrytu lesa. Mezitím Hela a její druh Sigvar kráčí k domku samotnému. Brzy se ztratí za jeho dveřmi.
V té době už Freya a Elko dorazí do houštin. Jsou poměrně husté, ale podaří se jim najít suché místo pod větvemi, odkud je poměrně dobrý výhled na pěšinu a na domek. Není to nic pohodlného, voják se musí spokojit s tím, co dostane.
Posadí se. Zatímco čekají, jak to bude vypadat s odchodem seveřanů, promluví si o tom, co potrefilo desátníka cestou sem. Desátník rovnou přikývne na námitky Freyi:
„Já to chápu. Nejni to dobrej nápad, ve hře je moc věcí. Teď se musí vsadit na jistotu, aby se z toho nakonec vůbec něco vytřepalo. V tom údolí to bylo móc na těsno, takže jasně, že nebudem štěstí pokoušet. Vždyť nic jinýho rozumnýho se nedá dělat.“
Nespokojeně si odplivne do křoví a zahledí se k domku.
„Je to sviňská věc, ta krabička, kterou ta vědma našla. Člověk aby furt hlídal svoje vlastní myšlenky. Ale neboj, budu si dávat bacha. Musíme zůstat nohama na zemi. Riziko sice nosí vodměny, ale taky sráží hlavy.“

Další moment sledují domek. Je ticho a klid. Zatím se nic neděje.
„Zajímalo by mě, jak dlouho tam budou. Nemyslim, že bude čas na spánek, ale mohli bysme stihnout něco sníst.“
Vybalí něco málo ze svých zásob a jen si zalamentuje. „Co já bych dal za klidný, suchý místečko, kde bych si moh zapálit. Jenže teďka to nejde, já vim. No jo, zlenivěl sem v Ornbjarnu,“ řekne s úšklebkem. Pak se ale radši pustí do jídla, aby využil čas, a Freye samozřejmě opět nabídne něco málo, co si ulil na zvládnutí dnešního pochodu.
„Tam sem si moh kouřit skoro kdykoliv, dokud sem měl co a nebyla zrovna služba,“ pokračuje.
Pokračuje v pozorování a ještě dodá s úsměvem: „Ale co, zatím nejsem chudší ani vo měďák a hezky sem si zaběhal po horách, dokonce si i zastřílel – a nakonec z toho určitě něco vymáčknem. Když ne na důchod, tak alespoň na pořádný prázdniny. Lepší než žold. Ten učenec jen musí dodržet svoje slovo…“
Pokýve hlavou. „Ale znám alespoň toho sáhiba Mikha’ila v pevnosti. Ten nás nepodrazí a něco málo by nám dal, za tu naší službu nevděčnou, i kdyby to dopadlo jakkoliv. Von to není podrazák. Moc se k Lize a Společnosti a těm jejich pletichám nehodí – a třeba právě proto bych mu věřil.“
Jako vždycky, když není zrovna nebezpečí na blízku, nechává Elko jet hubu na volnoběh. Mezitím oba pozorují domek a odpočívají. Zatím uběhla jen chvilka a ven nikdo nevyšel. Pokud se zastavili jen na oběd nebo něco podobného, měli by brzo zas vyrážet.
I krátký oddech ale pomůže, zvlášť pokud budou muset brzy zas vyrážet stejným tempem jako dopoledne.
 
Freya - 20. ledna 2021 20:19
rangerka_i8491.jpg

Cesta

Jsem docela ráda, že se Elko vrátil zase nohama pevně na zem a nevymýšlí nějaké nesmysly. Kdybych ho tak dlouho neznala a nevěděla, že se na něj mohu ve všem spolehnout, možná bych teď s těmi jeho nápady trochu zbystřila. Jen doufám, že ho víc takových věcí napadat nebude.

Jak to vypadá, takž už z toho vystřízlivěl, alespoň podle toho návrhu, se kterým přijde pak. Ten je na rozdíl od toho předchozího docela rozumný.

"Jo, vylízt na volný prostranství nemůžem, to je fakt. Každej by si nás na hony všim a tohle zní docela dobře.
Tak dem, třeba se na chvíli zastaví a my budem mít taky šanci něco sníst a na chvíli si sednout,"
zavelím pak k odchodu a pomalu vyrazím. Toužebně si přeji, aby se vážně na chvíli zastavili. Menší odpočinek by nám totiž jedině prospěl.

"Nedivila bych se, kdyby za to mohla ta věc, kterou vědma nese s sebou. Nejjistější mi vážně přijde držet se původního plánu a ne najednou měnit strany. Víš, že jindy by mi to možná až tak žíly netrhalo, ale teď to podle mne není zrovna dvakrát chytrý nápad," poznamenám pak ještě, když se Elko vrací k jeho předchozímu nápadu.

 
Letitia - 19. ledna 2021 16:14
musketer66080.1
Rozhovor cestou

Překvapeně zvednu obočí když z něj vypadne taková žádost, ale chvilku na to se usměji a přikývnu.
"Ale to víte že to pro vás udělám. Peníze nejsou potřeba. Pokud půjde všechno dobře tak se za několik týdnu mohu dostat do Celestionu a pak by o již mělo jít rychle." Natáhnu ruku a převezmu dopis, který pak uschovám v kabele, kterou mám u sebe a ve které mám i já své důležité věci.

"Sama mám sourozence tak vím jak to je," pokračuji v podobném duchu. "Zprávy od těch, které jsou nám vzdálení a které máme rádi vždy rozzáří den. Věřím, že na to psaní již netrpělivě čeká," pokývám hlavou a v duchu zaletí do své domoviny. Tak moc se těším až všechny zase uvidím a pozdravím se s nimi. U srdce mě trochu bodne z toho odloučení, ale jsem voják a něco takového mě nemůže rozháze, ale vždy se ráda vracím na známá místa z dětství to nepopírám.
 
Hela - 18. ledna 2021 21:57
a74469b6b085205d1a044c0e318036d32947.jpg

Za Anghalmem

Není mi souzeno zpochybňovat Sigvarův úsudek. I kdybych to navíc chtěla udělat, jeho dovětek mě zastaví. Muž vypadá stále stejně klidně, ale za těmi slovy se skrývá něco víc. Možná obava...starost o starého přítele. Odpovím mu tedy jen pokývnutím hlavy, a vykročím na stezku.

Po cestě toho mnoho nenamluvím. Šetřím síly a každý krok, který udělám, dělám s nesmírnou rozvahou. Terén sice už není tak svažitý, ale cesta je, i přesto, dost náročná. A nebo mi to tak možná jen připadá. Když jsem do hor vyrazila, byla jsem plná energie a odhodlání. Nyní sotva vleču nohy. I když noční odpočinek jistě udělal své.

Zastavíme se kus od chalupy. Proužek kuře, který stoupá z komína, láká ke krbu a ohni. Nemusím uvažovat moc dlouho.
"Půjdu s tebou. Ráda se na chvíli trochu zahřeju."
Možná za mě rozhodla i zvědavost. Chci vědět, co starci zabránilo nám vyrazit na pomoc. Byla jsem překvapená, že nedorazil, neboť na mě, při naší první návštěvě, působil dost odhodlaně.

 
Arun - 18. ledna 2021 21:40
arun217523.jpg

Za Anghalmem


Hela



Sigvar přikývne na poznámku Hely a vykročí na jednu z pěšin, která se jistě brzy vlije do staré horalské stezky. Hela ho následuje, ale po krátké chvíli přeruší ticho svou otázkou.
Medvědobijce přinutí na chvíli zastavit. Pak ale rozhodně zavrtí hlavou a opět vykročí. Za chůze odpoví.
„Anghalm má možná už slabý tělo, ale srdce a hlavu má dobrou.“
Chvíli jde beze slova, než dodá pomalu: „A chtěl bych ho vidět.“ Nevysvětlí to. Něco jiného, než věk muselo Anghalmovi zabránit, aby vyrazil za Sigvarem a za Helou. Jinak by jim pomohl v boji alespoň radou, když ne silou paže. Není to však jisté. I když při jejich poslední návštěvě nepůsobil jako žádný vetchý stařík, kdoví, jak se skutečně cítí. Sigvar možná má o starého muže starost.

Cesta se loudá dál. Pro Helu je alespoň trochu snazší. Na obloze jsou ještě mraky, které sem doběhly z horské bouře, ale mezi nimi probleskuje slunce, které dodává sílu. Brzy najdou mezi lesy stezku, značenou kameny.
Lesy jsou tu o poznání méně divoké. Už to nejsou neprostupné houštiny a divoké hvozdy pod horami. Tohle jsou lesy, které připomínají ty, které rostou kolem Helskary.
Chůze je dlouhá a náročná, i když je terén příznivější. Odpočinek však pomohl a Hela zvládne následovat Sigvara krok za krokem. V jejích vzpomínkách se noční pochod od hory proměnil do rozmazaných obrazů. Vzájemně prolínají a žádný není příliš jasný.
Teď už jsou ale obzory jasnější. Mezi stromy je vidět kouř. Blíží se k chalupě starého Anghalma, která je na úpatí holého kopce, kolem kterého se stezka táhne. Přichází zespodu. Tentokrát vidí lavici před domkem prázdnou. Z komínu ale stoupá kouř, takže chalupa opuštěná není.
Sigvar se zastaví a ohlédne na Helu.
„Můžu za ním zajít sám,“ nabídne. Nemusela by se k domku přiblížit… a nejspíš by dostali i tak oběd od starého horala, který by se jistě neptal po důvodech vědmy, která následuje poslání Bohů. Je to rozhodnutí pro ni.
Je však pravda, že nyní potřebuje i sílu mysli. Klid domácího ohně a posezení nad bylinným čajem či teplou polévkou by udělalo pravé divy.




Hovor s Christopherem


Letitia



Učenec jen pokrčí rameny nad znechucením Letitie.
„Tak tedy zpět do staré vlasti. No, nemůžu říct, že vám závidím. Ale určitě máte své důvody a ty nebudu zpochybňovat.“
Kráčí společně dál. Její plán příliš nekomentuje, ale něco málo k tomu přeci má: „Kapitán Helmholtc vypadal jako člověk, který zvládne za tu správnou cenu zařídit cokoliv, co je potřeba. Podobně je to vlastně přeci i s těmi dodávkami do Ornbjarnu. Plavit se sem není nic lehkého.“
Po chvilce přemýšlení dodá: „Studoval jsem na palubě mapy pobřeží. Obávám se, že loď jako Miriam najde bezpečné kotviště jedině u Ornbjarnu nebo u Helskary… a myslím, že nebudete pokoušet pohostinnost místních, o kterých jsem se také něco málo dozvěděl. Nejbližší další přístaviště je myslím nějakých dvacet mil na západ.“
Nakonec to však nechá být a opět pokrčí rameny. „Jsem si jist, že si cestu domů najdete. Vždyť koneckonců nejste žádný zločinec, a tak nebude problém kolem pevnosti projít až k lodi. Touhle dobou by tam mohla kotvit, pokud si správně pamatuji něco z rozvrhu pana kapitána.“

Christopher má ještě něco na srdci. Po chvilce váhání se začne přehrabovat v kapsách a ve své brašně. Vytáhne lehce pomačkané psaní, zapečetěné voskem. Za chůze obrací papír v ruce.
„Říkala jste, že míříte zpět do Celestionu. Kapitán Helmholtc se vrací jen do Hvězdny. Myslíte, že byste mohla tohle dostat do říše? Je to pro mou sestru. V Albriennském hrabství, dole na jihu. Provdala se tam... Nevím, kdy by mě tam cesta zavedla. A nemyslím si, že tady najdu mnoho poslů nebo obchodníků, kteří by tam míříli a kterým bych to mohl svěřit. Není to nic tajného, jen bych byl rád, kdyby jí to skutečně došlo.“
Převrátí zapečetěné psaní, tak aby bylo vidět jméno. Lady Olivia de Lesignan.
„Můžu vám dát nějaké peníze, samozřejmě – abyste to mohla dát do rukou někomu alespoň trochu důvěryhodnému, který by tím směrem mířil, a také za váš čas,“ řekne nejistě. V Říši by mohl využít poslů nebo vlastních přátel… ale odsud mnoho lidí neodchází, a ještě méně jich míří do Celestionu.
„A má sestra by samozřejmě také nebyla nevděčná,“ dodá, ještě nejistější.
Ať už se tady v horách stalo cokoliv… svět se točí dál. Jakoby nic. Zatím to vypadá, že se téměř nic nezměnilo.




Cesta pod nohama


Freya




Elko schytá od Freyi napomenutí. Zabere to. Trochu na něj přitlačit a připomenout mu, kde jsou jaké čáry v písku, to ho vrátilo do reality. Kývne a odpoví hned: „Rozkaz. Nevím, co to blábolím.“
Pak radši skloní hlavu a věnuje se pořádnému šlapání, než aby něco vymýšlel. Ono ho to přejde, to je vidět. Možná, že v něm jen něco zůstalo z té podivné epizody v hoře.
Každopádně Hela a její severský společník pokračují dál, a to samé čeká dvojici bývalých vojáků. Plahočí se za nimi skrz skrz lesy a houštiny, vypadá to skoro, jako by horal vybíral cestu nazdařbůh…
Rychle se ukáže, že jí nevybírá jen tak. V houštinách narazí na pěšinu. Po stranách má kameny obrostlé mechem. Je rovná, ušlapaná a někdo se o ní stará. Stromy jsou z ní odtažené nebo přesekané, pokud na ní spadnou. Tam, kde stoupá nebo klesá v prudším svahu, bývá vyskládané kamenné schodiště.
Tohle musí být nějaká místní, horalská stezka. Kdoví, podle čeho ji dokázal horal najít, ale tady je a je jasné, že po ní plánují oba seveřané jít.

Chůze po ní je daleko příjemnější než zvířecí stezky, které je vedly předtím. Někdy jí sice musí opustit, aby se vyhnuli odhalení, nebo aby neztratili stopu seveřanů, ale i tak jim pomůže.
Fakt je také ten, že lesy jsou tady daleko mírnější. Už to nejsou ty staré, divoké hvozdy, které jsou pod horami. Tady je chůze snazší. Freya tu také lépe dokáže číst terén. Je bližší krajině kolem Helskary a jiným, běžnějším vrchovinám, na kterých už se něco nachodila.
Nedlouho potom, co narazí na stezku, objeví se před nimi holý kopec. Pěšina se kolem něj táhne. U paty kopce je malá kamenná chalupa, která působí dost staře. Z komínu ale stoupá kouř. Oba seveřané se zastavili pod kopcem. Nejspíš se rozmýšlí, zdali se v ní zastaví.
Elko se mezitím pořádným pochodem dal trochu dohromady. Přijde s návrhem.
„Když to vobejdem skrz les, mohli bysme mít dobrej výhled na stezku i na tu chajdu. Támhle – tam je na druhý straně vidět takový mlází a houštiny, hned na kraji lesa. Tam bysme se mohli zašit a neztratit je z vočí. Po tý holý trávě jít nemůžem, z tý chajdy je dobrej rozhled.“
Pak se ještě ohlédne na Freyu a dodá.
„Nevim, co to přese mě zase přeskočilo, ale už je to v cajku. Dík.“
Víc k tomu neřekne, ale v očích je to zas ten starý a spolehlivý destáník.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.22622108459473 sekund

na začátek stránky