Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Lev, orel, jezevec a had

Příspěvků: 20


Hraje se Jindy  Vypravěč Akát je offlineAkát
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Miroslav Rezek - 03. listopadu 2019 19:32
2af70c019d4f2347635924c6e604a2c96820.jpg

Kolej


Projevování emocí nebylo od určité chvíle Tristanovou právě silnou stránkou, ale teď…
Při pohledu na mlčící klepadla a němé Zakladatele…
Rozesmál se neveselým štěkavým smíchem. Nedokázal se ubránit hořkému pocitu zrady.
„To jsem si mohl myslet,“ pronesl po chvíli. „Jak jsem mohl čekat něco víc než tohle?“ Ukázal směrem ke dveřím bez kliky. „Položili bychom život, když to Bradavice potřebovaly, ale ve chvíli, kdy my potřebujeme je, tak?“
Jindy zdrženlivému Tristanovi povolily pod nahromaděnými emocemi nervy. Hněv, frustrace, bolest, pocit zrady, pocit náhlého vykořenění. Vytáhl hůlku a vzhlédl. Byl v tak obrovském pokušení si vybít na okolí zlost, podpálit nábytek, nechat ho vybuchnout, nechat ho zmizet do nebytí…
Ušklíbl se.
Neudělal to.
K čemu by to bylo…?
Přesto…
…nedokázal nečinně stát a dívat se na symbol na stropě. Bylo to jako kudla do zad všemu, v co věřil, v co si myslel, že ještě věří. Všechny ty pohádky, kterými je krmili, všechno, co jim celých sedm let namlouvali, všechno byl jen přelud.
„Evanesco,“ zašeptal s úmyslem nechat znak zmizet (83%). Ať zůstane jen stěna stejně holá jako zbytek toho tady. Holá a prázdná jako ředitelčino povzbuzení, jako její projevení účasti.

 
Vypravěč - 03. listopadu 2019 18:56
b1629.jpg

Klepadla

 

Tristanovo vystoupení nemá žádnou odezvu. Každé klepadlo vydalo zvuk zvířete, které představuje. Aspoň si to domýšlíte. Zvuk jezevce byl takoví dost pochybný... Nezazněli však žádné fanfáry a zakladatelé se nezjevili. Nářky studentů je asi nezajímají, nebo to bude tím, že jsou po smrti?

 

Dveře se ani nepohnuly. Pevně stojí na svém místě. A vám pomalu dochází, že kromě strohého, možná až vězeňského, vzhledu místností vám koncentrák připomíná ještě jedna věc. Ty velké masivní dveře se čtyřmi klepadly nemají žádnou kliku… Nejvíc je z toho asi zaražený Alan, který od vstupu do místnosti nepronesl ani slovo. Takže co dál. Zvolíte strategii ráno moudřejší večera, nebo se pustíte do záhady dveří rovnou?

 
Adrianne Wingate - 18. října 2019 14:12
150237286281silverhair12_blogheader5414.jpg

Z Velké síně rovnou do nového "domova"


Konec hostiny se pomalu přiblížil. Už jsme příliš nediskutovali, každý se spíš procházel ve vlastní mysli a hledal odpovědi na otázky, které ještě nebyly položeny. Michael odešel jako jeden z posledních a celou dobu se na mne povzbudivě usmíval. Při odchodu z Velké síně mi poslal vzdušný polibek (kvůli konzervativnímu pohledu na dospívání mládeže, který zde v Bradavicích byl zaveden už minimálně od jejich založení se k činu příliš neměl. A já se příliš nedivila) a zmizel se zbytkem Nebelvírského famfrpálového mužstva. Konečně se vytratil i poslední z žáků a zůstali jsme jen my. Vyvolení… a celá přesila učitelského stolu.

Čekala jsem od McGonagallové možná trochu víc. Vysvětlení by asi bylo příliš žádat, ale aspoň nástin toho, co s námi mají během příštího roku v plánu. Nelíbilo se mi přijít o pozici primusky dříve než jsem s ní začala, ale toto opatření jsem ještě byla ochotna skousnout. Vydědění ze své vlastní koleje bylo pro mne ale příliš. Neviděla jsem jediný důvod, proč bych měla bydlet někde jinde. Zvládla bych mít individuální plán a plnit ho ze své vlastní postele. Nesouhlasně jsem si odfrkla, avšak dosti potichu. Před ředitelkou jsem zase tak odvážná nebyla, abych dávala svůj nesouhlas najevo otevřeným protestem.

Držela jsem se poslední v tom malém průvodu vedoucím kdo ví kam, protože ani tohle nám nebylo sděleno. Když kroky zamíří do knihovny, trochu zpozorním. Občas jsem to tu brala jako svůj druhý domov, knihy jsem vždy měla ráda, ale spát mezi nima jsem zrovna nemusela. Byť Oddělení s omezeným přístupem jistým lákadlem bylo. A myslet si, že toho nezneužijeme bylo… značně naivní, když budu ještě slušná.

Tajná místnost za knihou rádoby naprosto nepatřící do tohoto oddělení mě nijak neohromí. Věděla jsem, že neznám ani třetinu tajným zákoutí Bradavického hradu. A to i přesto, že jsem ráda strkala svůj čumáček do míst, kam nepatřil.

O přepychu se zrovna mluvit nedalo. Čtyři „šampióni“ Bradavic a bydlet budou hůř než domácí skřítci, postesknu si a přemýšlím, proč Moudrý klobouk vybral zrovna mě. Zdali už taky trochu nesenilní a nebyl by čas jej vyměnit za jiný, modernější prostředek. Zdali vůbec odpovídá hygienickým normám? Co kouzelnické vši, už je někdo dostal?

Všechno bylo ve čtvero vydání, včetně krbů. Což absolutně nedávalo smysl, pokud každý z nás nebude mít osobní letaxovou síť ideálně do vlastní společenské místnosti. S ohledem na fakt, že však přemisťování v Bradavicích nefunguje, to bylo jen zbožné přání. Všechno jsme museli mít po čtyřech, jen pokoje ty byly dva. Bylo naprosto jasné, s kým mám sdílet letošní školní rok. A mé nadšení nemohlo dosáhnout vyššího bodu blaha.

Něco se mi náhle snažilo vyšplhat po nohavici kalhot pod hábitem. Drobné rychlé prstíky se zatínaly do látky a neohroženě si razily cestu vzhůru. Rozhrnula jsem si hábit a nastavila dlaň, abych Mavis usnadnila cestu na mé rameno. Aspoň něco jsem si tu mohla nechat svého. Podrbala jsem potkáně mezi oušky a sedla si na jednu lenošku.

“Pochopil někdo, co myslela tou výzdobou? Počítám, že dekoratéry volat asi nebudeme,“ pronesla jsem po chvíli opatrně. Klepadla byly čtyři, krby také, ale zbytek byl jak z koncentráku. Oproti krásné výzdobě kolejí a Společenské místnosti tohle byla fakt fraška. A už vůbec jsem neměla v plánu studovat po večerech kouzla „udělej si sám aneb bydlet pěkně a zdarma“.

První se k letargie probral Tristan. Jeho počínání se chvílemi zdálo hraničící s tenkou linií zdravého rozumu. Chvíli jsem na tu scenérii snad hleděla s otevřenou pusou než jsem si to uvědomila a čelisti zpátky sklapla. No, aspoň se o něco pokusil a nesedí tu jak pecka, že…

Callanthe nevypadala jeho chováním vůbec zaskočena, a také první z nás promluvila. Krátce jsem se také ohlédla ke čtyřem krbům jako bych vážně čekala nějaký zázrak.
 
Callanthe Rosier - 30. září 2019 17:11
calla632.jpg

Velká síň --> Podivná ložnice



Nad slovy Adrianne jsem jen nakrčila nos. Trochu si protiřečila při slovech o spolupráci. Jakoby snad jen Zmijozel dělal chyby. Pokud vím, spoustu nedávných střetů zosnovali ti druzí, co si tak rádi malují svatozář. Nemělo ale smysl vyvolávat hádku. Ne teď a tady.
Pomalu jsem dojedla, dopila své pití a nakonec ještě vzala za vděk černým čajem. Síň se vyprazdňovala, všichni studenti tušili, kam mají jít.
S námi to ale bude jinak?

Ve svém úsudku jsem se nepletla. Ředitelka k nám přistoupila, aby nás osobně dovedla do našich nových ložnic. Když jsme ale skončili v knihovně, zatvářila jsem se trochu překvapeně.
To si jako usteleme každý pod jedním stolem? Protočila jsem oči a vyčkávala, co bude dál.
Pak nám ale byla odhalena tajná chodba. Bradavice vždy umí překvapit.
Vstoupili jsme dovnitř. Skromná místnost, která by mohla být jakousi zmenšeninou společenské místnosti, s teatrálními čtyřmi krby. Kdo jako potřebuje čtyři krby? Jaký to má účel? Jsou ty krby napojeny na latexovou síť snad?
A pak dveře do koupelen a do ložnic. Očekávala jsem, že ložnici budu sdílet s Adrianne, protože Bradavice si úzkoprse hlídali sbližování chlapců a dívek.

Výzdobu? To už jsem se tiše uchechtla. My tu jsme asi na táboře... Ředitelka se poněkud... Podivně rozloučila a zmizela. Její přání bylo spíš nucenou zdvořilostí, která mi prozrazovala víc nejistoty, než bych od ní chtěla slyšet. Stěna se zavřela a objevila se čtyři klepadla se symboly čtyř kolejí.
Tristan se trochu nejistě rozhlížel. Věnovala jsem mu lehce škádlivý úsměv. Vypadal, že by potřeboval utěšit. Měla jsem si vzít nějaké sladkosti. Ale kapesník mám, kdyby se rozbrečel.
Nakonec to ale byl on, který jako první přistoupil k činu. Založila jsem si ruce a sledovala jeho poněkud rituální počínání. Na druhou stranu vše zde v Bradavicích má nějaký smysl.
Tristan zaklepal, oslovil zakladatele. Můj pohled se na moment zatoulal ke krbům, a pak zpět ke spolužákovi.
„Třeba... Se objeví,“ pokusila jsem se ho kupodivu uchlácholit. I když sama jsem si moc jistá nebyla. A i kdyby, co nám asi řeknou?

 
Miroslav Rezek - 24. září 2019 20:07
2af70c019d4f2347635924c6e604a2c96820.jpg

Kolej


Byl donebevolající, naivní hlupák.
Jak mohl, byť jen na chvíli, doufat, že se ta žena pro jednou projeví jako člověk? Jak mohl věřit, že se ředitelka v tomto kritickém okamžiku zachová jinak než svým standardním způsobem? Zasloužili by si něco víc než jen vykoktané přání všeho štěstí.
Od chvíle, kdy se zvedla a pokynula jim, pozorně sledoval rysy její tváře. Ani se nepohnuly. Na jednu stranu si jedna Tristanova část připouštěla, že to pro ni nemohlo být snadné, ale většinu Tristanovy mysli ovládala bolest a pocit zrady. Ten byl horší než vědomí vlastní zodpovědnosti a skutečnost, že se znovu proměnil v něčí loutku. Oddaný psík měl bez řečí, bez pocitů, bez jakéhokoli projevu citu vykonat, co se po něm chtělo. Ne, ty nepotřebuješ povzbudit, ty nepotřebuješ vysvětlení. Jsi dospělý a tohle je jen další školní úkol, na němž musíš pracovat, protože my jsme ta autorita, která ví nejlépe, co je třeba udělat.
Tristan sledoval, jak se za ředitelkou zavírají dveře, a nedokázal se přimět, aby ji zastavil. Nepohnul se a možná zapomínal i dýchat. Když McGonagallová zmizela, rozhlédl se po ostatních. Ať už u večeře padlo cokoli, až dojde na lámání chleba, nakonec v tom každý z nich zůstane sám. Jak by nyní uvítal někoho, s kým by mohl o téhle prokleté situaci mluvit, aniž by ho ten druhý odsoudil nebo celou věc nepoužil proti němu…
Vzhlédl a zadíval se na erb na stropě. Ach, zakladatelé… Čeho se to Bradavice dožily, že musely být postaveny před tuhle Sofiinu volbu? Tristan sklopil hlavu a pomalým krokem přešel ke klepadlům.
„Godriku,“ zašeptal a zaklepal na klepadlo, jako by se tím snad mohlo něco změnit. Jako by mu lev mohl dodat alespoň odvahu.
„Salazare,“ had studil v dlani. Chtěl by se „neštítit ničeho“, ale v tomhle byl Tristan slabý. Bývaly chvíle, kdy ho napadlo, jestli by Darius neskončil právě ve Zmijozelu vzhledem k tomu, co udělal.
„Helgo.“ Kolikrát sledoval její obraz ve společenské místnosti a byl hrdý, že patří právě k ní? Že alespoň v tomhle případě jeho loajalita dopadá na úrodnou půdu, když pro vlastního bratra Tristanova věrnost ni neznamená?
„Roweno.“ Kéž by měl víc Rowenina důvtipu. Pak by si věděl rady a dokázal by zkrotit rozbouřené emoce.
Pustil poslední klepadlo a hořce se ušklíbl. Jako by snad mohlo tohle gesto přivolat duchy zakladatelů, aby alespoň oni utěšili své studenty a dali jim nějakou radu.
Bylo to stupidní gesto ubohého debila.


 
Vypravěč - 24. září 2019 16:26
b1629.jpg

Kolej

 

Hostina pomalu končí. Síň se vyprazdňuje. Studenti odcházejí v hloučcích. Špitají si přitom a vrhají na vás kradmé pohledy. Nakonec v síni zůstanete jen vy a personál školy. Ředitelka se zvedne a pokyne vám. „Pro tento rok pro vás budu něco jako vedoucí koleje. Pokud budete mít nějaký problém nebojte se na mě obrátit. Teď mě prosím doprovoďte ukáži vám, kde jsou vaše nové ložnice...“ S tím ředitelka zamíří ven z Velké síně. Rázuje svým rychlím krokem bez ohlížení. Brzy dorazíte do knihovny. Ředitelka rázně projde přímo k oddělení s omezeným přístupem a projde jím až na konec. „Pro tento rok je vám všem udělen přístup do této části knihovny a pevně doufám, že ho nijak nezneužijete...“ U posledního regálu s knihami vám ukáže na jednu knihu. „Příprava blábolivého lektvaru od Eileen Prince“ řekne napůl pro sebe a knihu napůl vytáhne z regálu. V tom se ozve cvaknutí a celá stěna se odsune. Za ní se nachází čtvercová místnost. Ta je jen velmi stroze zařízená. Uprostřed ní je malí čtvercoví stůl se čtyřmi židlemi. V místnosti jsou také čtyři lenošky a čtyři krby. Z místnosti vedou čtyři dveře. Evidentně dvoje do koupelen a dvoje do ložnic. Ložnice, jak se v brzké době dozvíte, jsou malé místnůstky s palandou a jen základním vybavením. Jak je obvyklé již v nich čekají vaše věci. Jediným výrazným rysem v místnosti je velký Bradavický znak na stropě. „Očekávám že o výzdobu se postaráte sami...“ Pronese ředitelka. Má se pomalu k odchodu, ale pak se ještě zarazí. „Ehmm… Přeji vám mnoho štěstí a doufám, že zvolíte správně... Ehmm... a že zítra dorazíte na snídani včas...“ S tím odchází a knihovna se opět zasune zpátky na místo. Z druhé strany je jen holá stěna na které jsou čtyři klepadla tvarovaná do tvaru zvířat čtyř zakladatelů. Lva, orela, jezevece a hada...

 
Adrianne Wingate - 14. září 2019 22:06
150237286281silverhair12_blogheader5414.jpg

Velká síň - My čtyři u jednoho stolu


Polovinu času jsem mlčela a nimrala se ve večeři. Zatímco jsem jedla, jakožto oddělovala jednotlivé snopce měkkého hovězího a dávala si je do úst, vypadala jsem spíše, že preparuji nežli hoduji. Stejně tak jsem rozdělovala oranžovou mrkev na pravou stranu a zelený hráček na levou. Divide et impera…rozděl a panuj… právě podobné barevné dělení se tady snaží udělat z nás. Chtějí zachovat pouze kukuřici, papriku a cokoliv modrého a naopak úplně vyřadit hrášek. K čemu potom bude dušená zelenina bez hrášku? Nebo bez papriky? Či čehokoliv jiného? Nebude to kompletní. Bude to tomu pak říkat jak? Dušená zelenina bez hlavní zeleniny?

Odložila jsem vidličku i nůž na talíř, byť do pozice, která naznačovala, že jsem se ještě plně nerozhodla, že jsem s večeří skončila. Sáhla jsem po poháru čisté vody a nejraději bych si jej nalila na hlavu, abych měla jistotu, že tohle všechno není jen špatný sen a náhodou se po tom neproberu k plnému vědomí.

Vzhlédla jsem ke stolu Nebelvíru a dívala se z jednoho na druhého. Proč jsem byla vybrána zrovna já? Ano, jsem primuska, což je jedna z hlavních hodností dané koleje, ale nebyla jsem přesvědčena o tom, že jen kvůli tomuto faktu si zasloužím být vyvolená. Zodpovědnost prefekta, respektive primuse jsem si užívala, neboť jsem věděla, že tohle je sousto, na které stačím. Ale být šampiónem koleje? To byla trochu jiná liga. Polovina pánského osazenstva mé koleje by dala snad život za to, aby mohla nyní sedět tam, kde já. Každý chtěl být slavný jako Harry Potter, ale já o to vlastně vůbec nestála. Nikdy. Beztak za to mohla ta zatracená generová vyváženost, aby nikdo nemohl vznést námitky…

Do aktuálního děni mne vtáhl až Alanův hlas, který vyslovil mé jméno. Můj pohled se zaostřil a dění kolem mě nabylo aktuální rychlost a jas. Vnímala jsem jejich rozhovor, ale prozatím jsem se nezapojovala. Souhlasila jsem s názorem, že pokud se jedná o to vážně vyřadit jednu z kolejí, je předem jasné, která to bude a celý tenhle ceremoniál je pouze fraška. Samozřejmě, že bych hlasovala pro zrušení Zmijozelu, pouze z podstaty toho, že tak hlasovat musím, byť nemůžu říci, že bych studenty této koleje přímo nesnášela nebo jimi opovrhovala. Možná až na některé výjimky… Pohledem jsem krátce zabrouzdala ke Callanthe. Nebylo to tak, že bych jí přímo nesnášela, ale byla mi v některých věcech až příliš podobná, co mě rozčilovalo a zneklidňovalo zároveň, snad jsem na ni i žárlila. Ale rozhodně bych ji nepokládala za slabšího protivníka, byť mi tři ostatní jsme byli primusové svých kolejí a ona to nedotáhla ani na prefekta. Naše pozice nás téměř předurčovali k tomu reprezentovat svou kolej, kdežto u ní to bylo něco jiného, v co moudrý klobouk věřil.

Slova se ujal Tristan a nadhodil svůj názor na dané dění. Jeho pojetí mi bylo velmi sympatické, snad jen krom toho teatrálního sebeobětování, i kterého jsem si téměř hlasitě odfrkla. Můžu mít sebehodnější duši, ale na to obětovat vlastní kolej nemám koule ani já, a to jsem z Nebelvíru, koleje odvážných. A hlavně bych to nikdy neudělala. Byť buďme upřímní, vážně by byl někdo ochotný odstranit kolej slavného Harryho Pottera?

Zadívala jsem se ke svému stolu, abych přejela po prvácích i vyšších ročnících, kterým by měla být zrušena kolej jen kvůli mému neúspěchu. To nemohu dopustit. Krátce, sebevědomě jsem se na ně usmála, největší úsměv patřící Michaelovi, načež jsem konečně stočila zájem k mým spolustolovníkům. Byla jsem mlčky tak dlouhou dobu, jak nezvyklé pro mou osobu.

“Pochybuji, že budeme mít možnost se spojit, pokud by turnaj probíhal jen trochu podobně jako ten poslední, který se tu konal, nebudeme mít jinou možnost než úkol splnit a ideálně se nezranit. Stejně tak jako nám nedovolí tohle celé bojkotovat, byť bychom drželi pospolu. Nevěřím, že by McGonagallová nebyla připravena na obě tyto možnosti. I když vzájemná spolupráce a soudržnost je zřejmě to hlavní, o co jim jde. Aby všechny čtyři koleje spolu spolupracovaly, respektovaly se a byly si rovny. A jelikož toho docílit nedokážou, přijde jim jednodušší jednu kolej zrušit a zkuset tento koncept se třema", pronesla jsem konzervativním tónem.

“Ale líbí se mi nápad zeptat se původních zakladatelů na to, co si o celém tomhle nesmyslu myslí oni,“ ztišila jsem hlas, snad jako bych se bála, že tu hodnou holku uslyší.
 
Callanthe Rosier - 29. srpna 2019 21:57
calla632.jpg

Velká síň – Stůl čtyř



Pomalu jsem si nabírala dušenou zeleninu s hovězím, svou oblíbenou večeři, a sledovala rozhovor, který Alan s Tristanem zapředli. A když došlo na vykání, jen jsem protočila oči a raději si dál hleděla svého talíře.
„U Merlina,“ tiše jsem okomentovala jejich slovní obraty a pustila se do večeře.
To další už bylo zajímavější. Přestože jsem jim nevěnovala žádný pohled, pozorně jsem naslouchala. Poznej svého nepřítele. A oni jsou nepřátele. Ani jeden z nich si nepřeje nic jiného, než můj, náš konec. Náš konec. Možná Tristan, možná ten jediný... Ale Adrianne i Alan by nás zrušili bez mrknutí oka.
Cítila jsem, jak ve mně opět začínala vřít krev. O něco pevněji jsem sevřela příbor ve svých dlaních a kloubky prstů nebezpečně zbělaly.
Tu a tam jsem se podívala ke svému stolu, kde panovala... Všelijaká nálada. Dozajista byli zaskočeni tím vším – faktem, že by měl být Zmijozel zrušen, protože je prostě Zmijozel. Ani ďábel u křesťanů není zrušen... Je tu, připraven pokoušet. A k tomu všemu ještě mé vyvolení. Primus, primuska a primus. A já. Nejsem kapitán. Nebyla jsem prefektkou a nejsem primuskou. Jsem jen potomkem Smrtijedů. Nedávalo to smysl. Jakoby Moudrý klobouk udělal chybu. Anebo žert. Věděla jsem, že mnozí mí kolejní spolužáci v tom viděli podpásovku. Když přeci z jiných kolejích byl vyslaný primus či primuska, u Zmijozelu to mělo být stejně. Jenže volba padla na mě. Obyčejnou studentkou. Jistě to museli brát jako podraz. Záměrně se vybral slabší článek koleje, kterou by všichni rádi viděli v propadlišti dějin.
Jen to pomyšlení mě donutilo narovnat se, hrdě opětovat pohled všem okolo sebe a přísným pohledem jim dát najevo, že nejsem ten slabý článek. Má přítomnost, mé zvolení, to není konec Zmijozelu!

Byla jsem zhruba v půlce pořádání své porce, když jsem se rozhodla zapojit do rozhovoru.
„Jsem ráda, že v tomto máme jasno,“ podotkla jsem k Alanovým slovům. „Tvůj hlas pro zrušení mé koleje stejně ale nezmění minulost tvé rodiny,“ jízlivě jsem se pousmála.
Pojilo nás to stejné. Ano, měl to těžší. Tu změnu ve svém rodu začal on. A vzpíral se svému osudu, nebo spíš své krvi. I když mi občas přijde, že je víc Had, než já sama. Modrošedé oči pronikavě sledovaly stejného hadího potomka jako jsem byla sama.
„Chtělo by to něco ostřejšího,“ zpětně jsem tiše odsouhlasila jejich předchozí návrhy.

„Mrzimor každým coulem,“ ušklíbla jsem se na Tristana, když dal najevo, čeho všeho by byl schopen. I obětování sebe sama. Pošetilé a hloupé. Přesto jsem nemohla říci, že by mi nebyl sympatický. Vlastně naopak. S Alanem mě možná pojilo víc, ale Tristan mi byl podvědomě blíž. Podvědomě. Nikdy jsem to nedala najevo.

„McGonagallová není hloupá,“ krátce jsem zavadila pohledem o profesorský stůl. „Zcela určitě je v tom něco víc. Jinak by to bylo obrovské zklamání v její osobě. Způsob hlasování je poněkud nešťastný. Chápala bych vyřazení koleje, která skončí v turnaji poslední.“
Krátce jsem upila čisté vody ve svém poháru.
„Pokud jde ale jen o omytí rukou... Pak je to příliš průhledné. A svým způsobem nepřekvapující.“
Zášť vůči mé domovské koleji po válce jen zesílila. A místo toho, aby se tomu vedení postavilo čelem, poklonkuje davu a plní jeho přání. Jen si zkuste na nás smlsnout. Nic vám nedáme zadarmo.
Obrátila jsem se zpět ke stolům studentů a věnovala zářivý úsměv ostatním kolejím.
Nejlepší by byla spolupráce. Tradice by neměla být zrušena. Přestože jsem tím vlastně souzněla s Tristanem a zčásti i s Alanem, prozatím jsem mlčela. Bylo brzy, abych vykládala karty na stůl. A ač se tak netvářili, všichni tři byli mými nepřáteli.

Dál jsem se pustila do ujídání hovězího se zeleninou a hleděla si svého. Alespoň naoko.

 
Miroslav Rezek - 27. srpna 2019 15:04
2af70c019d4f2347635924c6e604a2c96820.jpg

Velká síň

Alan, Adrianne, Callanthe


Tristan se uvelebil pohodlněji – natáhl si dlouhé nohy před sebe a obdobně dlouhou ruku si opřel o okraj stolu. Prsty se dotýkal nožky poháru a zamyšleně hladil jeho baculaté tělo. Zabloudil i k hraně, ale žádný zvuk z něj nevyloudil.
„Řekl bych,“ pronesl tiše, aby ho slyšeli jen spolužáci u stolu. Zvedl pohár a napil se. Místo, aby ho však vzápětí položil zpátky na stůl, opřel se loktem o stůl a zdánlivě zamyšleně hleděl přes hranu směrem ke stolům spolužáků. Jako by náhodou přitom pohár z určitých úhlů zakrýval Tristanova ústa.
„Ať je cílem cokoli, nemáme na výběr. Existují reálně jen dvě možnosti: buď půjdeme proti sobě, což je pravděpodobně jejich cílem, nebo se tajně spojíme a budeme spolupracovat. V tomhle boji nejde jen o nás, jde hlavně o Bradavice a o ně.“ Pohárem nepatrně kývl směrem ke zbytku síně. „Postavili nás do situace, kdy musíme zvolit. Pokud ovšem bude na náš názor brán zřetel. Předpokládejme, že ano a že naše slovo rozhodne. Pak jsou možnosti následující.“ Napil se a vrátil ruku do původní polohy.
„Za prvé. Uděláme, co se očekává. Koneckonců, našel by se dostatek důvodů, které by tuhle volbu ospravedlnily. Pokud bychom to ale udělali, dovedete si představit peklo, které pro bývalé Zmijozely v dalších letech nastane? I proto je tahle volba z mého pohledu nemyslitelná.
Za druhé. Sebereme veškerý svůj hněv a možná i rostoucí nenávist a stáhneme někoho s sebou. Pokud máme zvolit jedinou kolej, ať je to ta, jejíž zrušení zabolí víc než Zmijozel. Myslete si, co chcete, ale McGonagallová je slabá, pokud dopustila tuhle frašku. Proč tedy nezrušit její milovanou kolej a nezasadit jí poslední ránu z milosti? Tohle se ale nesmí stát, protože pokud bychom to udělali, oč lepší budeme než ti, z jejichž hlav tohle divadlo vzešlo? Co nyní?
Nyní za třetí.“
Tristanovi ztěžkl hlas. „Třetí volba je nasnadě – Mrzimor. Nechci se stát katem zbylých kolejí, nechci si vybírat, komu zasadím poslední ránu, jestli očekávanému nebo nějaké pomstychtivé variantě. Během poslední bitvy jsme do posledního vedle Nebelvíru bránili Bradavice za cenu vlastních životů, i když mnozí další nepřiložili ruku k dílu. Bránili jsme je, protože je to náš domov, ale pokud by sebeobětování bylo jediným schůdným řešením, pak…“ Nechal zbytek věty viset ve vzduchu.
„Musíte se rozhodnout sami, na čí straně skutečně stojíte, jestli na straně sebe sama, nebo na straně našeho domova, který chtějí rozbít na prach. Nevím, kde jsou portréty ostatních Zakladatelů, ale Helgy portrét visí v mrzimorské společenské místnosti. Mám v úmyslu ji vyhledat, říct jí, co se děje, a poradit se s ní, co máme dělat. O tomhle musí vědět. A pokud na to přijde, rád bych získal její požehnání ohledně třetí volby.“
Tristan dopil pohár, položil ho na stůl a prsty si začal pohrávat s příborem.


 
Alan Drake (Havraspár) - 27. srpna 2019 00:24
clfe3hauoaqyn5t4446.jpg

Velká Síň:

(Tristan Everleigh, Adrianne Windgate, Callanthe Rosier)



Mlčky si Tristana vyslechnu. Když naznačí možnost "oslavy" opět se mírně ušklíbnu a následně upiji z číše. Je fakt, že něco kapku ostřejšího bych dnes asi i ocenil. Ostatně nemá smysl se tvářit jako "neviňátko", přes prázdniny strávené jsem svou apanáž od mé "šílené" tetičky neutrácel pouze za bohulibé věci. "Opít se je vlastně celkem vzato velice dospělé řešení, problém sice nezmizí, ale aspoň mě nebude vůbec trápit." "Tak máme se utkat o pohár čtyř kouzelníků - též kouzelnic - tudíž jistý trénink by nemusel škodit. A věřím, že tady slečny Adrianne a Callanthe se rády přidají. Akorát se obávám, že budeme muset vyčkat, než nám profesorstvo sdělí co má na srdci," vzpomenu na slova ředitelka, že zatímco ostatní jakmile se nají budou moci odejít, my zde zůstáváme.

Další chvíli se opět věnuji jídlu a pohledem zabrousím k stolu mé koleje. Neujde mi, že pár zvědavých pohledů k našemu stolu stále bloudí. "Celý rok budu dělat něco mimo svou kolej. Všechny mé funkce buď budou zrušeny - jako ta kapitána týmu, když nebude letošní turnaj - či nahrazeny jinými. Musím vymyslet jak být si stále udržet respekt... chce to doporučit za sebe vhodnou náhradu, někoho kdo mě bude poslouchat, tak aby vše zůstalo při starém. Kdo ví, kdy budu celou kolej v tomto roce potřebovat." Chladnokrevná, pragmatická a doslova mocenská úvaha. Ano... už jsem takový, neuběhlo ani pár minut co nám oznámili, že jedna kolej skončí a já už přemýšlím o tom, jak si udržet v tomto roce nad vlastní kolejí kontrolu. Zabřednut do těchto "machiavelistických" úvah dojím druhý steak, způsobně vytřu zbytky omáčky chlebem (který si lámu) a vše zapiji poslední sklenkou nealkoholické dýňové šťávy. "Chtělo by to pomerančovou šťávu a doufejme, že má Tristane vodku." Jakmile dožvýkám a dopiji, tak si utřu ubrouskem ústa a opřu se do židle. Potlačím touhu si uříhnout a zvolna stočím zrak na Tristana.

"Musím říct pane kolego, že ač Vám rozumím pokud jde o náhlé nechutenství, tak jsem se najedl dobře. Skřítci připravit jídlo umí... ale abych přešel k jinému tématu, které se dnes stalo tolik významným...," hůlkou a kouzlem Aguamenti si naplním pohár chladnou vodou a poté pokračuji: "...musím říct, že příliš nerozumím proč chtějí zrušit celou jednu kolej touto formou. Pokud je problémem Zmijozel - jakože zjevně tím problém je kvůli pověsti, kterou kolej získala v době ne až tak dávných událostí - tak ho mohli zrušit rovnou. Pokud by nám teď řekli ať odhlasujeme zrušení jedné z kolejí, tak si myslím, že všichni víme, která to bude." Mluvím chladně, klidně a držím se tvrdě zcela racionální úvahy. Jestli to vyznívá vůči Callanthe arogantně tak je to jistě možné, protože o tom mluvím s typickou lehkostí a mírně přezíravým výrazem ve tváři, ale zdá se, že to jak to vyzní je mi srdečně jedno. Ostatně jen říkám nahlas to co si myslí všichni (aspoň to je můj pohled).

"Nemusel by se konat žádný turnaj - pokud by šlo jen o zrušení jedné problematické koleje - ale vymysleli turnaj. Otázka zní proč? Co myslíte vy pane kolego? Je to jen šaráda, která má zakrýt předem daný výsledek, nebo jde o něco víc? Můj skromný názor je ten, že je zatím něco víc. Kolej se dá zrušit mnoha způsoby a tohle ten nejkomplikovanější z nich." Konečně zmlknu a nespouštím pohled z Tristaneho. "Je jasné pro koho bude hlasovat v případě rozhodování Adrianne - jako členka Nebelvíru nemůže jinak, pokud já a Tristane se shodneme na Zmijozelu, tak je to vyřešené již nyní a pokud turnaj něco zásadního nezmění, tak si černého Petra vytáhne Zmijozel. Ovšem... kdo ví co se vyvrbí při turnaji, možná je to celé zástěrka pro něco většího... přesto spojenci budou důležití už teď."
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2019 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.083514928817749 sekund

na začátek stránky