‘ Theories and maybe some rest ’

Krátce jsem kývla a řekla: “Možná bude jednodušší, když tě budu učit napřímo pak já… sice s mými novými schopnostmi bojuji též, ale za mých mladších let jsem přeci jen učila takové, jako jsi ty. Budeš mít výhodu, že s magií zacházet již umíš a roky magie tě naučili, že některé věci se nemají pokoušet. Obě víme, že lidé a rychlé stárnutí proti elfům často v minulosti vedlo k experimentům, které dopadli dost tragicky. Toť vše jenom kvůli snaze dosáhnout toho, co leckteří elfové dedikovali stovky svého věku…“ pokrčila jsem rameny a položila ji ruku na rameno: „S mojí aktuální magií si připadám ale jako člověk, který zaprodal svou duši, jen jsem k tomu nedostala někoho, kdo by mi to vysvětlil,“ zasmála jsem se ruku stáhla dolů.
„Jinak ano… asi bych si měla odpočinout… den… dva. Během té doby se Arzhul a Malachai vzpamatují z návštěvy své domoviny a já budu mít čas si trochu odpočinout, možná promluvit s Hakšou, pokud dorazil až sem, a ještě nás neopustil. Přeci jen… má mé slovo, že pokud s námi bude chtít cestovat, může… jinak jej necháme jít,“ pohled směrem do prázdného bodu ve zdi následovalo pár dalších slov: „Čím dál tím věřím, že… cokoliv nyní reprezentuji je opačný pól Inkvizice… berme, že Inkvizice chce eliminovat magii, ale je dost možné, že ji jen obětují svému bohovi, který je stejně nenasytný, jako ten můj,“ popošla jsem ke stolu, vzala kus papíru a křídy a začala kreslit.
„Jedna z pradávných teorií, že vše musí mít svůj protipól. Pokud někde existuje magie Světla, na druhé straně existuje magie Temnoty. Obě víme, že existuje Temnota… ani já stále nevím, jestli to není jen nějaká manifestace toho, co reprezentuji. Realita ale je, že jsme ji dlouho neviděli a ani na nás nezaútočila…“ pokrčila jsem rameny a pokračovala v kreslení. „Pokud tedy… Světlo – Inkvizice, původně existovalo v malé formě, tak protipól byla právě Temnota. Protože ale Inkvizice začala útočit, Světlo začalo sílit,“ na papíru jsem nakreslila hrubou mapu kontinentu a též expanzi Inkvizice, kde právě jsme my.
„Nyní berme… že půjdeme do protiútoku a jak vidíme, cokoliv reprezentuji má nyní navrch. Je tedy otázka, když se stane toto,“ vzala jsem kus látky a začala mazat křídu do momentu, kdy zůstala jen domovina Inkvizice. „Je možné, že se pak ukáže někdo… někdo, jako jsem já a bude mít něco navrch… něco, co dokáže zničit Temnotu… jen proto, aby se jakési pomyslné ekvilibrium, balanc dvou protipólů vyvážil,“ usmála jsem se na ní a povzdychla si: „Též je možné, že cokoliv já reprezentuji pozře to, co je Inkvizice. Problém je ale to, že sama víš, jaká je nátura kultistů… navíc, stíny, které jsou připojené ke mne samotné si tak nějak nedovolí jen tak konzumovat ty, které jim nejsou dáni. To v druhé sféře si vezme cokoliv… vzalo by si to i mne,“ rukou jsem přejela nervózně po své druhé ruce a nuceně se zasmála. „Teorie… ano… jen až se dostaneme do nějakého bodu, bude možné, že… budeme muset nechat část Inkvizice jednoduše… existovat a nechat tyto dva protipóly bojovat proti sobě. Svět bez světla a s magií, která nedokáže bojovat proti stínu a tmě… nebo svět bez stínu a bez magie. Ani jeden osud není nic, co bych si kdy přála…“ další povzdechnutí a promnutí dlaní: „Otázka bude, jestli jak jsi sama řekla… Posel nyní plní jejich vůli. Poskytuje oběti… a bere si více. V moment, kdy řeknu, že to stačí… může se ukázat nějaký jiný Posel a udělá to, co udělal Pontiff. Zkusí zničit Inkvizici, Světlo… jen aby buď uvrhl svět do nekonečné tmy, nebo… se Světlo bude bránit, vytvoří obdobu Temnoty a pak bude mít nového Posla, který nebude mít se stíny problém.“
Popošla jsem pryč od stolu, nechávajíc křídu a mapu tam, kde byla a pak si dala ruce za záda: „Ale… asi se o to budeme zajímat až budeme vědět, že máme aspoň moji domovinu pod naší kontrolou. Třeba se časem opět ukáže někdo další… Hakša má na toto svůj pohled a proto jsem s ním chtěla toto též konzultovat. Nebo se opět třeba ukáže Cizinec… nějak tuším, že i když jsem odmítla jeho vědění a tvůj mistr též. Je to jen otázka času… problém je, že nevím, na jaké straně je a… Stíny byly ty, které mne zachránili. I když nesouhlasím se způsoby magie… nebýt Arzhula, kultu… Stínů? Nejspíše nyní nejsem naživu,“ darovala jsem ji tak pohled přes rameno a pak řekla: „Jdu si tedy někam odpočinout… kdybych spala déle než dvanáct hodin, tak ať mne někdo vzbudí. Nechci se probudit za tři dny s tím, že mne nikdo nechtěl probudit,“ ušklíbla jsem se a pokračovala: „Pokud mi zařídíš tedy pak nějakou tu teplou koupel, budu ráda. Až se tedy vyspím…“

Plány a nabídky

I Petrana vypadala, že celé téma lidských obětí je pro ní náročné, a tak souhlasně přikývla, když se v tom smyslu vyjádřila i Kaedor. Když poté zmínila, že Kaedor Kakluma a ostatní kultisty nezmění, Petrana se pousmála: „Možná to ode mě bude znít trochu naivně… ale to, co řekneš, musí poslechnout.“ Podívala se zpříma na Kaedor a ušklíbla se. „Ty jsi Posel. Co vyslovíš, pravda jest – a to i Kaklum respektuje. Kdo je on, aby se ptal, kam vedou plány Nejmenovatelných…“
Pak však mávla rukou a pokrčila rameny. „No, snad bude stačit je jen držet zpátky a mít kontrolu nad tím, kdo a kdy se bude obětovávat… určitě by se pro ně dala vymyslet nějaká pohádka… něco o tom, že nevhodně obětovaná duše je posilou pro Inkvizici a oslabením moci Nejmenovatelných…“

Tok konverzace se stočil k tomu, co se událo ve Sféře.
„Tak, jak to popisuješ, to zní skoro jako by to nic nebylo. Ale podle té síly, která kolem tebe proudila, muselo jít o dost. Nebyla jsem si jistá, co se vlastně vrátí zpátky.“
Ohledně otázky ke krystalům si Petrana jen povzdechla.
„Měla jsem s tím problémy. Tvá služebnice Lothana neměla problém udržet krystal stabilní… ale jakmile jsem vyslovila zaklínadlo, které jsi mi řekla, a pokusila se do něj uložit nějakou energii… začal se chovat divně. Mana v něm chvíli byla jenže pak měla tendenci zmizet pryč. Explozivně. Lothana to naštěstí vždy dokázala odvrátit – ale jen tím, že energii nechala uniknout kontrolovaně. Nedokázali jsme vytvořit žádný krystal naplněný silou, který by byl dlouhodobě stabilní. Nevydržel nikdy déle než pár vteřin.“
Při experimentaci nedošlo k žádným zraněním nebo větším problémům, jak bylo vidět, i když byla bez průlomu.
Co se týče dalšího realizování jejich plánů a další cesty, Petrana přikývne s porozuměním. „Chápu. I tak bych byla ráda, kdyby sis odpočinula. Teď máme okno načerpat síly… byla bych raději, kdyby sis mohla alespoň den nebo dva odpočinout jako normální pozemská bytost…“
Po chvilce váhání dodala: „Můžu dle tvých pokynů připravit všechno na to, abychom mohli během jedno či dvou dnů vyrazit. Předpokládám, že další destinací bude Město magie… a než bude vše připraveno, mohla bys načerpat síly… nechci, aby se ti něco v klíčovém okamžiku vymklo z rukou.“ Pohyb nových prstů od Doligana byl jistě v té chvíli nevědomý, ale i tak z něj bylo jasné, kam se její myšlenky ubírají. Neznalost ale i neopatrnost mají své důsledky… a málokdy je lze zvrátit. Každopádně Petrana k tomu výslovně nic neřekla. Přišla raději s další nabídkou: „Jsem si jistá, že by tvoji následovníci dokázali pro tebe dát dohromady alespoň pořádnou horkou koupel...“

‘ "Small talk" ’

Krátké kývnutí s tím, že jsem pomalu začala upíjet z poháru. I když jsem byla zcela rozbolavěná, nebyla jsem si úplně jistá rozpoložením svého žaludku a to málo, co jsem tam měla, jsem si chtěla zachovat.
„Nemyslím si, že to bude potřeba… navíc, obě víme, že pokud nás chtějí slyšet, uslyší nás,“ usmála jsem se a mírně jsem se protáhla. Bolest všech kloubů a obecná nevůle být na slunci… byla jen otázka času, kdy budu moct cestovat pouze v noci.
S povzdechem jsem okomentovala: „Víš, jak dopadla Garn a Zala… oba dva se stali stíny. Podmínky toho proč… a za jakých okolností se stane někdo stínem zatím nevím. Oba jsou ale důkazem, že obětování je dokáže přenést do druhé sféry… existuje tedy více takových, jako je Garn a Zala? Pokud oběti Kaklumem a ostatním je nedokáže převést do druhé sféry…“ chvilku jsem se zamyslela s pohledem do sklenice a pokračovala: „… tudíž to má nějak spojitost s mou magií a tím, že jsou ukotveni na mne samotnou. Promluvím si s Kaklumem… obětování jako symbol… je… když to řeknu vyloženě tak, jak to je… k ničemu. Jejich metody nezměním, ale aspoň je dokážu upravit tak, aby ti, kteří se chtějí obětovat měli nějaký význam,“ promnula jsem si své oči a s povzdechem dodala: „I když už jsem na tomto světě nějakou dobu, nevěřila bych, že mé snahy budou zaměřeny na prioritizaci, jak kdo bude obětován,“ trpce jsem se pousmála a krátce upila z poháru, nechávajíc Petranu se buď vyjádřit, nebo pokračovat.

„Čas v druhé sféře plyne trochu jinak… krom toho, že jsem zachránila Arzhula a tím osvobodila můj protipól u strany Inkvizice… a nejspíše dost naštvala část entity, která zachránila Aklianu? Nic jiného,“ zasmála jsem se, protože i když má chvilka v druhé sféře nejspíše změnila tok dějin, i tak… za poslední dny to bylo téměř na úrovni normality.
„Jak šla manipulace s krystaly? Vím, že jsi si přála proniknout trochu více do této magie a Lothana ti měla v tomto asistovat. Protože s tebou mluvím a vypadáš stejně, jako předtím… žádný incident se ti předpokládám nestal,“ mírně jsem natočila hlavu a pak se zahleděla ven z okna. „Jakmile budu mít trochu více síly, budeme opět vyrážet. Zdržovat se zde je jen žádost pro tu druhou stranu, aby na nás zaútočila…“ konstatovala jsem spíše pro sebe, než pro Petranu a zamyslela se, jestli obětováním nějakého kultisty budu schopná získat více energie sama pro sebe, abych mohla pokračovat. Navíc… chtěla jsem si promluvit pořád s Hakšou, pokud nás pořád doprovázel. Někdo, kdo viděl obě sféry, jak světlo tak temnotu… a nyní byl na obě strany imunní jistě měl nějaký názor též.

Rozhovor v soukromí

Nějakou dobu to trvalo, ale po chvilce pochopili všichni následovníci Kaedor, že si ona přeje být alespoň krátkou chvilku o samotě. Arzhul, Garn a Zala se zdáli nejvíce chápaví – pro Lothanu, Malachaie, Cain a Abela to byl trochu komplikovaný koncept. Jako skutečné stíny by se od Kaedor jako své kotvy v tomto světě nechtěli hnout na krok.

Konečně ale Petrana a Kaedor osaměly. A po dlouhé době se zdálo, že jsou skutečně a doopravdy samy. Petrana nalila z nedaleké karafy trochu vína do dvou pohárů a podala jeden z nich Kaedor.
„Můžu zkusit nějaké kouzlo proti odposlouchání. Ale tak nějak nemám dojem, že by to k něčemu bylo. A ještě by to mohlo vypadat podezřele,“ řekla a povzdechla si.
„Mám pocit, že posledních dní byla jedna velká hra – a nejsem si tak docela jistá ani kdo v ní vlastně hraje, jaká jsou pravidla, ani kdo vyhrává.“
Pustila se do vysvětlování: „Tví následovníci dorazili asi jen den po nás – Kaklum je musel hnát vpřed jako šílené celou cestu z Akliany. Brány našel otevřené. A místní rádi vyměnili jednu víru za druhou. Tví akolyté dovedou být velice – velice přesvědčiví,“ řekla a trochu se zadrhla. Nebyl v tom strach ani narážka, jen takové zaváhání.
„Každopádně… musela jsem je trochu krotit. Nepřišlo mi, že bys souhlasila s rituálním obětováním nejzapálenějších uctívačů každý den – nebo spíš každou hodinu. Ale Kaklum mi moc nevěřil, že je to tvoje vůle. Ostatní byli celkem snesitelní. Paranoidní, posedlí a naprosto oddaní, ale celkem snesitelní.“
Pousmála se. „Tedy, celé město je ochotné tě teď poslouchat na slovo. Moc lidí tu nezbylo… ale řekla bych, že se tu nemáš čeho bát.“
Kývla na Kaedor. „Bylo toho víc… ale nechci tě tím zahltit. Ještě ani pořádně nevím, co se všechno událo tobě…“
Upila vína a zdála se trochu uvolněnější. „Kdyby tě ještě cokoliv zajímalo… ptej se. Snažila jsem se trochu uctívače korigovat, ale pořád jsem spíš vnější pozorovatel.“

Trocha jídla, stále mnoho otázek

Na slova Arzhula jsem krátce kývnula, i když jsem nějak pochybovala, že se dokáže pohybovat do minulosti. Předpokládala jsem spíše to, že dokáže ohnout čas tak, aby jeho cesta netrvala den, ale třeba jen pár minut. Hrátky s časem přeci jen nebyly jen tak, a to ani v magické sféře…
„Jakmile budeš mít zpátky svojí původní sílu a slíbíš mi, že tě zase nebudu muset tahat z podobné situace… můžeš tak udělat. Hádám ale, že mou snahou tě zachránit jsem si zasloužila dost pozornosti... ať již od ostatních stínů, že jsem se postavila té entitě, která tě chtěla pozřít a přežila jsem… nebo samotné entitě, které jsem utekla,“ trochu znaveně jsem se usmála, vědoma toho, že Arzhul svým soukmenovcům dvakrát nevěří… na druhou stranu zde byla pořád ta myšlenka Cizince, který mluvil o tom, že nemůžu Arzhulovi věřit též.
Ale… co se dalo dělat. Žít pořád v paranoie nešlo.

„Zařiďte tedy to, aby Arzhul a Malachai dostal něco k snědku,“ řekla jsem směrem ke Kaklumovi, protože pokud zde byl Kult již několik dní, znamenalo to, že nejspíše již zajali všechny zbývající věřící, které Petrana neproměnila na popel.
Pohled na dva stíny, Caina, Abela a Lothanu, kdy bych řekla: „Za normálních okolností bych řekla, ať se trochu seznámíte, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli to ve své domovině děláte… přesto Malachai a Lothana můžou říct vše, co se zde stalo Arzhulovi… a Arzhul zase může sdělit to, co se mnou již zažil. Včetně toho, co jsou Cain a Abel zač…“ s tím jsem se opět posadila, čekající na to, až tedy všichni krom Petrany odejdou a nechají nám trochu soukromí. Abych tedy umocnila to, že stojím nyní jen o její přítomnost jsem ale i dodala: „Petrana mi může sdělit tedy to, co se během mé mentální nepřítomnosti odehrálo… nejsem si tak nějak jistá, jestli mi spánek pomůže.“

Chvilka oddechu?

Poznámka Kaedor ohledně času vyvolala krátkou reakci od Arzhula.
„Vzdálenost ve Tmě je blízká času zde… čím dál dojdete ve tmě, tím více času uplyne. Zkušená Tma dokáže… kráčet zpět a tím se vrátit do minulosti. Pro váš druh, paní, to může být podobně neuchopitelné, jako jsou vaše materiální a vzdálenostní překážky pro nás.“
Nebylo to příliš jasné vysvětlení… ale trochu to objasnilo, proč dokázal Arzhul mít odpovědi na tolik otázek a proč byli Stínové schopni získat tolik informací.
I ohledně dalších, nových Stínů měl Arzhul co říct: „Má paní… více tvorů ze Sféry nemusí nutně prospět… jsou zrádní… užitečnější by mohla být síla, která se tam rozvířila. Možná – pokud to dovolíte – se budu moci vydat lovit zpět do Tmy. Až mě přivoláte zpět, mohu předat sílu tvorům, které zde již máte. A o jejichž věrnosti nemusíte pochybovat.“ dodal. Očividně Stínům ve své domovině nevěřil.

Pak vydala Kaedor jasné pokyny a bylo dáno, že jejich další destinací bude Město Magie. Petrana se usmála jejímu úšklebku. „S tím, kdo tě všechno na slovo poslouchá, si nemyslím, že bys musela cestovat na koni. Ale teď si prosím běž odpočinout – můžeme jít spolu a doplnit trochu sil. Možná si trochu popovídat, co jsi všechno viděla a tak,“ řekne přátelsky.
Poznámka o Poslovi Světla vyvolala na tváři Kakluma jen neurčitý zamračený výraz. „Jistě, má paní… i naši nepřátelé mají své Posly… falešné proroky. Budeme se před nimi mít na pozoru.“
To už ale Petrana téměř táhla Kaedor ven z místnosti. Stínové, včetně Malachaie a Lothany, je automaticky následovali. Petrana na ně vrhla nepříliš přívětivý pohled. „Myslím, že Posel Světla si zaslouží chvilku odpočinku.“ Malachai i Lothana přikývli. Arzhul, vznášející se ve tmě za nimi, také přikývl. Přikývli i Cain a Abel, ale u nich to mohlo být jen zvířecí následování příkladu. Zarn a Gala, nezřetelná dvojice lidí-stínů, přikývnout nemohla, protože na to byli příliš fyzicky neurčití, ale souhlas z nich přímo vyzařoval.
Petrana vrhla bezradný pohled na Kaedor. Počkala, zdali se do toho ona nevloží.

‘ "Home", sweet "home" ’

Pozvednutí obočí směrem na Petranu s pohledem někam do prázdna. „Tři dny, zajímavé… čekala bych, že čas bude plynout… opačným směrem,“ stále s rukou na temeni hlavy, kterou jsem si mnula. Byla jsem ztuhlá a dokázala jsem aspoň nějak… sedět.
Na Kakluma jsem se musela pousmát… bylo dobré být zpět, i když můj… kult… nebyla asi ta nejnormálnější skupina, pořád jsem měla aspoň pocit, že mi zde někdo nechce proměnit na prach.
Slova Petrany a to, že Arzhula vidí bylo okomentováno kývnutím, protože se do všeho vložila otázka, na kterou jsem neměla úplně odpověď. Krom toho, že jsem naštvala Dominiam a zachránila Arzhula jsem toho zas tolik upřímně nezvládla.
„Předpokládám, že mé činy upoutaly dost pozornosti podobným, jako je Arzhul… ať již má cesta k jeho nalezení, či osvobození. Předpokládejme tedy, že podobné rituály jako kterým byl vyvolán Arzhul, by mohl upoutat pozornost mocnějších stínů…“ pohled padl na jmenovaného, a i na Malachaie: „To znamená, že všechny následující kontakty s vaší domovinou budete nějak sledovat… věřím, že i když jsem mohla svými činy udělat na některé pozitivní dojem… pro další jsem nejspíše poukázala na možné sousto,“ povzdechnutí a pohled zpět na Kakluma: „Jakmile Arzhul a Malachai budou mít zpět svou původní sílu… vyrazíme k Městu Magie…“

Seskočila jsem ze stolu, stále o něj opřená: „… snad se do té doby též nějak rozpohybuji… aneb… obě víme, že na koni cestovat nebudu,“ ušklíbla jsem se k Petraně a trochu si posteskla vzpomínkou na lázně, které byly na ambasádě.
„A Kaklume… posel Světla o nás nyní ví… předej slovo dále… je jen otázka času, kdy na nás zaútočí…“ Pronesla jsem, čekající, až mi tedy někdo donese něco k snědku a já se s trochou snahy budu moct posadit na nějakou židli a sníst trochu svého jídla.

Zpět mezi svými

Kaedor se narovnala a skryla před světlem, které se vkrádalo skrz okna sálu. Ležela na stole překrytém šedým prostěradlem.
Petrana stála vedle ní. Odpověděla jí. „Tři a půl dne jsi byla jako mrtvá, Kaedor, ale jsi zpátky“ řekla čarodějka s úlevou. „Hned ti necháme donést něco k jídlu,“ řekla a kývla někomu u dveří.

Někdo odešel, dveře klaply. Nejspíš tu byl někdo, kdo právě odešel splnit příkaz a přinést něco k jídlu. Ode dveří se ozval také chraplavý hlas, který už Kaedor delší dobu neslyšela…
„Strava pro tvé služebníky, Posle, nebude problém,“ sdělil jí Kaklum, první mezi jejími akolyty. „Je víc než dost duší v téhle zemi prohnilé Inkvizicí na to, abychom nakrmili i sebevětší hlad.“ On i zbytek kultu již dorazili do města…
Arzhul byl také v místnosti. Cítila ho. Stál nedaleko od ní a ostatních si nevšímal, nic neříkal a vypadal, jako by po jejím boku takto stál vždycky. Zdál se o něco menší než dříve, ale pořád byl impozantní.
Petrana v té chvíli odpověděla na druhý dotaz Kaedor. Dívala se přímo na Arzhula. „Já – vím, že tu je. Vím, kde je a cítím jeho sílu. Ohledně zraku je to obtížné popsat. Vidím ho asi stejně jako Lothanu,“ zamumlala.
Mnoho času o tom mluvit nemohli, protože Kaklum se vložil do jejich debaty: „Posle, jsem rád, že jsi procitla. Je mi potěšením ti sdělit, že město je v rukou služebníku Nejmenovatelných. Ty jsi byla tam, odkud přicházejí… a vrátila ses se služebníkem, který byl téměř ztracen. Jaké nové příkazy pro nás máš, Posle? Jaká je vůle Nejmenovatelných?“
V hlase jejího prvního akolyty byl náznak respektu, který většinou nedával příliš najevo. Kratičký náznak únavy ve tváři Petrany ukazoval, že si několik dní jen v přítomnosti jejích uctívačů příliš neužila.

‘ Back, once again’

Entita, která se živila energií Arzhula a střípky toho, co byl možná samotný Pontiff, nebo snad jen protipól mé samotné… nebyla dvakrát nadšena, o co jsem se opovážila. Snaha zachránit nejenom sebe sama, ale ještě dva stíny.
Nebyl čas ale na rozhovory. Má magie nesměla mít v sobě známku pochybení, protože stačilo málo, kouzlo by se zvrtlo a… kdo ví, jestli by se vůbec něco provedlo.

Nebýt ale Arzhula, který se vložil do kouzla by nám nezbyl čas. Cítila jsem jeho přítomnost a pomoc, dostatečně na to, abych roztrhla samotnou realitu a…
… v ten moment jsem prudce zalapala na dech, rozevřela své „oči“ a prudce se posadila. Opět ten pocit, jako kdyby mne něco vytrhlo ze samotného těla a vrátilo. Než jsem se ale dokázala vůbec rozkoukat, posazení nebylo to nejmoudřejší, když mne samotné světlo oslepilo lépe než leckteré kouzlo. Já bolestivě zavrávorala a otočila se hrudníkem k zemi… kápy natáhla do obličeje a ztěžka vydechla.
„Ano… jsem…“ odpověděla jsem Petraně s pohledem na tělo Malachai a na slova Arzhula jsem se musela jen pousmát. „Vítej zpět…“ hlasité křupnutí páteře a posazení tak, abych měla světlo v zádech, nikoliv do něj nehleděla.

Vzpomínka na sféru tak trochu jiná, než bych čekala… věděla jsem, že se mi toto jednou vrátí ale dokud samotná Omnis byla rozdělená, tak všechny její tři části měli větší problémy… kdo ví, jak se k mému činu bude stavět jako sloučená jednota.
„Jak dlouho jsem byla… v tomto stavu? Krom mne samotné, jak Malachai, tak Arzhul budou potřebovat něco k jídlu… cítím se, jako kdybych tak týden nejedla,“ usmála jsem se opět zmoženě vydechla. „S čímkoliv Arzhul bojoval… je nyní volné… a ví o mne samotné,“ promnula jsem si krk a podívala jsem se směrem na Arzhula: „Arzhule, Petranu již znáš… Malachaie už nyní též… pak tu je ještě Lothana…“ podívala jsem se pak směrem na Petranu a dodala: „Předpokládám, že Arzhula stále nevidíš, že?“ Natočila jsem hlavu, čekajíc, jestli třeba spolupráce s Lothanou nedokázala zaostřit její smysly.

Mezi tmou a světlem

Světlo zářícího nepřítele ještě jednou jasně problesklo pustou planinou Sféry. Duny písku se zvedly a zavířily – a avatar Inkvizice zmizel.
Dominiam začaly obklopovat osamělou trojici Kaedor, Malachaie a zesláblého Arzhula. V té chvíli ale už Kaedor pronášela první slova starého druidského kouzla, které určitým zvláštním způsobem reagovalo na Sféru a na Stíny jako takové. Bylo to kouzlo, které již dříve použila.
Hlasy ucukly.
„Ta drzost…“ zasyčely hromové hlasy. Šepot se slil do jednoho – a Dominiam nyní stály v plné síle, spojené a rozhodnuté zamáčknout šváby před sebou. „Neschopná loutka…“
Oceán údů a očí se vzedmul a zakryl černofialovou oblohu.

Kaedor cítila tah reality, její domoviny. Měla dojem, že už nahmatává proudy síly, které otevřou portál zpátky do fyzického světa – ještě malou chvilinku…
Dominiam se přiblížily ještě o krok dál. Arzhul byl z trojce nejslabší a nejranitelnější.

Ve chvíli, kdy pomýšlí na zesláblého Arzhula, se do jejího zaklínadla odkudsi vloží nová síla.
Natahující se chapadla Dominiam odstrčí síla kouzla, nyní směřována a naváděna s novým smyslem, cílem a umem. Něco zaostří smysly Kaedor a ona konečně protrhne tenkou bariéru mezi Sférou a fyzičnem. A v té chvíli se také může soustředit na to, co jí odnikud začalo pomáhat.
Vede jí vědomí Arzhula. Kdysi mocný Stín se zvedá z písku a obklopuje je ochranitelskou tmou. Společně trojici Kaedor vtáhne zpět, chráněná Arzhulovým pláštěm tmy. Bezedná hrdla Dominiam polknou naprázdno.

Prudký nádech.
Otevření očí.
Je zpět v sále, v Jikrynu. Pár mrknutí, aby si oči přivykly prudké světlo – ne – to je jen šero. Jen pár paprsků si sem krade cestu skrz těžké závěsy. Proti Sféře je to bolestivá záře.
Tělo je ztuhlé a ztvrdlé, jako po hlubokém spánku či mdlobách. Žaludek má prázdný a ústa vyprahlá.
„Jsi vzhůru!“ uslyší hlas Petrany odkudsi mimo své zorné pole.
Něco se ale změnilo mezi časem, kdy odešla a časem, kdy se vrátila. Nejspíš plynul čas někam dál. Nyní je totiž pečlivě uložená na kusu jemné látky. Paže má složené na prsou, někdo s ní musel hýbat.
Cítí vedle sebe druhé tělo. Snad Malachai. Nehýbe se, ale je tu a snad byl ze Sféry zachráněn. Většina z jejích smyslů je těžce otupená. Jeden smysl – její mysl je však dost ostrá, aby slyšela tichý šepot na pokraji sluchu.
„Má paní…“ zazní hlas, který jí dříve neustále provázel. Arzhul je zpět – a je zde také.

Zvláštní je jen její poslední vzpomínka na Sféru. Nemá dojem, že by viděla chřtány Dominiam – nebo třeba náznak Zářícího avatara… nic z toho. Vzpomíná si jen na vysokou postavu v dlouhém rouchu a hluboké kápi, která se sklání nad pískem. Bledá ruka přetékající skrývanou silou a mezi prsty se sypou písečná zrnka... to je postava, kterou dobře zná a která je všude, kde se svět mění…