‘ The Feast ’

♫♫♫

Cítila jsem, že Malachaiovi se do úkolu nechce. Navzdory své loajalitě mu bylo jasné, že pokud na něj Dominiam zaútočí, nezbude z něj nic. Na druhou stranu tušil, že je stále připoután ke mně samotné a já jsem nebyla též něco, s čímž chtěl byl za špatně.

Útok zabral, za což útok proti Dominianovi byl jednoduchý, trhat jej nebyl problém do doby, dokud se nebude chtít převrátit vůči mne samotné, ale ta zářící postava bylo větší nebezpečí. Hlavně v moment, kdy se to zaměřilo na mne samotnou… a to byl bod zlomu.

Mysl se začala zaplňovat bolestnými vzpomínkami, které se mi odehrávali před očima. Kůže… samotná energie mne samotné se opět měnila v oheň… každá vteřina připomínající tu agónii, vzpomínky, kdy má vlastní energie se snažila uhasit tu, kterou uhasit téměř nešlo. Bylo to jako se snažit uhasit oheň látkou… dříve nebo později nezbylo nic, než popel.
Čím déle jsem byla pod útokem tím mi více připadalo, že ta osoba našla tu skulinu, díky které jsem utekla… možnost manipulovat se stíny… moje nově naleznutá energie a možnost manipulovat s magií… každá vteřina plná bolesti, naplňující realitu tím, co se brzo stane.

Tentokrát je to ale jinak. Předtím jsem věděla, že kamkoliv uteču, vždy narazím do zdi… tentokrát zde byla ale prasklina. Díra v bariéře… možná pozůstatek boje… něco, čeho jsem se musela chytit, jinak to byl můj konec.
Nevěděla jsem, co se stane, ale musela jsem jednat… moje vědomí si bylo jisté ale tím, že pokud pozřu tohoto Inkvizitora celého, Dominiam mne bude chtít pozřít. Pokud jej hodím jednomu ze svých dvou stínů, stane se tak s nimi…
Zbývalo jen jedno… odhalit slabinu, urvat kus pro sebe a zbytek nechat Dominiamovi, aby si většinu vzal. Chytila jsem tedy cizí kouzlo a zaměřila se na tu slabinu… pokusila se z ní vyrvat kus energie, část si nechat pro sebe a zbytek ostřihnout. Dominiam jistě hostině neodolá, když této osobě urvu kus masa… on chuti krve neodolá a zakousne se do ní.

Záře ve tmě

Kaedor vykročila vpřed se zaklínadlem vysávání energie na rtech. Malachai zůstal stát za ní – váhal. Cítila jeho povrchové myšlenky.
Tady byla stvoření násobně mocnější než on. Bál se o svůj život – bál se, že bude pohlcen a nic z něj nezbude. Byl to koneckonců jen jeden Stín…

Nebylo těžké začít vysávat energii z účastníků souboje – zaútočit jak na Dominiam, která jí bránila v dosažení Arzhula, tak na zářící postavu.
Jejím hlavním cílem byl on. Děsivá postava jejíž zlaté světlo pálilo víc a víc při každém kroku blíž.
Cítila zářivou energii, kterou byla schopná pojmout jen obtížně. Světlo se jí vykrucovalo z rukou – ale dokázala ho ovládnout a dát Arzhulovi a Malachaiovi, aby měli sílu. A její odlamování Dominiam jí přibližovalo k souboji díky čemuž byli její útoky stále silnější. Postupně cítila, jak získává výhodu. Ještě chvíli a otevře skulinu příležitosti pro Malachaie, aby Arzhula dostal ven.

Zářící nepřítel si jí všiml. Obrátil se k ní. Dvě modré hvězdy v jeho očích jí probodly jako dvě kopí. Cítila bolest – stejnou bolest jako v kobkách Inkvizice. Její mysl – její tělo… Cítila plameny, které z ní trhaly její vlastní život.
Cítila i jak vznikají pouta a řetězy, které jí opět obmotávaly myšlení. Předtím to byla klec kolem její vlastní magie. Nyní cítila, že se Inkvizitorská ocel stahuje i kolem její schopnosti manipulovat s energií Stínů. Jako by zalepovali tu zapomenutou skulinku ve své ukrutné metodě…
V mysli se vrací zpátky. Zpátky do té kobce, kde jí zlomili a kde se z ní pokusili udělat otroka. Je zpátky ve tmě, kde neexistuje nic než záře v očích inkvizitora… záře obrovského nepřítele, který jí sžíral, mučil a lámal.

A přeci… tentokrát je ona něco víc. Její nové schopnosti dokážou manipulovat s energií jinak než dříve. Stíny a Tma jsou nepolapitelné… nešlo je spoutat tak, jako magii elfů – tak jako to dělala Inkvizice.
Vidí mezeru v zaklínadlech avatara inkvizice… malé tmavé místo v záplavě světla. Možná, že to je pozůstatek nějakého úspěšného útoku Arzhula nebo zcela jiná jizva, ale tuší, že může svou energií zatlačit a chopit se cizí síly. Osedlat si inkvizitorské magické řetězy tak, jako to zvládla s elfskými a lidskými kouzly a díky tomu je obrátit proti jejich vlastnímu majiteli.

Má jen okamžik… zářící sílu může sama pohltit… nebo jí vrhnout k jednomu ze svých dvou stínů… nebo užít zcela jinak.
Cítí Malachaie kdesi za sebou a Arzhula ve stínu zářícího nepřítele. Nyní má šanci přinutit část síly zářícího nepřítele sloužit.
Okno příležitosti se rychle zavíralo. Ještě chvilku a ztratí se v bolesti… a zešílí.

‘ The Bite ’

Čím blíže jsme byli jedné entitě Omnis, tím hlasitější hlasy byly. Samotná entita byla v této realitě bohem, nebylo asi nic moc jiného, co by se ji mohlo postavit krom… jedné z ostatních dvou částí. Pořád zde existovala ta divoká tma, co jsme považovali za Temnotu a… kdo ví, jak moc byla součástí nebo rivalem této entity. Něco, co se dozvím dříve či později, pokud tato návštěva nebude má poslední.
Záblesky… jeden za druhým, dokud jsem konečně neviděla proč se takto dělo. Byli jsme na místě… i když zde čas nedával smysl a nedalo se jej pochopit, bylo mi poměrně rychle jasné, co se zde odehrává.

Takže místo toho, aby Dominiam obětoval část sebe sama, radši nechá Arzhula postupně štípat štít Pontiffa… a pokud on vrátí útok, tak si ukousne část Arzhula. Asi… se to dalo čekat od vládců… nebudou si špinit ruce tím, že by si jídlo museli sami nakrájet. Na druhou stranu… jejich hlad a to, že již ochutnali část něčeho jiného by mohlo znamenat, že nyní jen využívají situace. I tak… nikdo mne nebude připravovat o stíny, kteří mi slouží, podívala jsem se na Malachaie a doufala, že se mi podaří nějak říct to, o co mi jde. Zopakovala jsem to i dvakrát, aby tomu rozuměl.
„Daruji vám dvěma energii… vytáhni jej… živého“ S čímž jsem se rozešla směrem k této scenérii a rozpřáhla ruce: „Izar-athkari!“ Mířící útok na zlatou postavu, ve snaze odštípnout kus energie a předat jej Arzhulovi a Malachaiovi. Pokud se do mého útoku postavil Dominiam? Ohnula jsem i útok proti této entitě. Varování o mém příchodu dostal… a protože Arzhul byl tvořen MOU energií, tak více méně útočil na mě samotnou. Nehodlala jsem útok plně převést na něj, ale pokud mi chtěl krást energii díky mému kouzlu? Byla jsem připravena se bránit…

… aspoň tedy do doby, než Arzhul bude mít moment, kdy bude moct utéct…

… to vše ve snaze, že Dominian bude preferovat Pontiffa, nebo cokoliv tato entita je za větší sousto než jsem byla já, Arzhul a Malachai dohromady.

Souboj

Písek byl na dotek chladný a jemný. Tak jemný, že bylo nutné téměř váhat, zdali je skutečný. Kaedor se zvedla a spolu s Malachaiem pokračovali opatrně v chůzi skrz nekonečné duny.
Fialová poušť je neopouštěla a nedovolovala jim ani chvilku úlevy. A hlasy, které dle tónu náležely Dominiam, byly stále hlasitější. Pořád se jí zdál šepot nesrozumitelný. Teď spíš kvůli tomu, že Hlasy mluvily řečí, kterou Kaedor nikdy neslyšela. Nezněla zemsky. I silné bytosti z ní běhal mráz po zádech.
Podvědomí Kaedor jí podsouvalo pocit, že šli hodiny… ne-li dny. Ale vzdálenost a čas tady nedávaly moc smysl. Že se k něčemu blíží, poznali podle toho, že je začali opouštět jejich hladoví spolucestovatelé…
Nyní už byly Hlasy Dominiam tak silné, že přehlušovaly téměř i napůl myšlenkovou a napůl mluvenou komunikaci mezi Kaedor a Malachaiem. Hlasy musely být velmi blízko. A snad i proto se menší Stínové začali vytrácet. Zastavovali se a nechávali Kaedor odejít od nich… snad čekajíc, že se vrátí stejným směrem a bude slabší… dost slabá na pohlcení.

Do očí Kaedor udeřil další záblesk, tentokrát slabší. Stalo se to ještě několikrát. Čím byli blíž zdroji Hlasů, tím to bylo častější.
Záblesky nebyly tak nepříjemné jako slunce. Vznikal dojem, že jsou to úlomky odlétající síly, které by byla schopná zachytit, kdyby si to přála. Jejich zdroj stále neviděla. Pěšina v písku vedla pořád blíž.
Mlha se díky zábleskům částečně rozestoupila a díky tomu mohli vidět lépe. Druhým důvodem bylo, že už se kolem nich nemačkala slabší stvoření.
Došli na vrchol duny fialového písku.

Nyní stojí nad scénou vzdáleného zápasu.

Obrovská, černá masa Dominiam dominuje obzoru a zemi, jako moře splývající s oblohou. V místech blízkých písku Sféry se z ní natahují spáry, chapadla a i jiné, téměř humanoidní končetiny zabarvené mrtvolně šedou s nádechem fialové. Ulamují kusy ze Sféry a dál rozšiřují svou mateřskou entitu.
Ale v černé mase Dominiam je světlé místo. Na malém písčitém kruhu, obklopena Dominiam, stojí zářící postava. Nepřirozeně zlatobílé světlo zde vypadá nepatřičně. Přes bolestivou záři nejde rozpoznat, o koho se jedná.
Zlatá postava v údolí pod nimi je blíže ke Kaedor a Malachaiovi než k hlavní části Hlasů Dominiam. Úsek Dominiam, který nepohlcený kruh obklopuje, je v místě nejblíže k nim tenký. Asi jako by bylo údolí zpola zalité černou vodou, která se dále rozlévá do nekonečného oceánu, ale v ústí zátoky je malý písečný ostrov – nepohlcený kruh neznámé zářící postavy.
Na tomto ostrově, bolestivě prosyceném světlem, je ještě někdo. Menší kus tmy je smáčknut mezi světlem a temným mořem. Zářící postava se snaží zatlačit malý Stín do husté, proplétající se masy Dominiam. Tu a tam ze zářící postavy vyrazí zlatý záblesk, který Stín lépe či hůře odrazí. Občas se tak stane s výbojem síly odlomené, který vyšlehne stranou, a Stín je pak o ten výboj menší...
Většinu výbojů chtivě pohlcují Dominiam. Jako mrchožrout sající krev umírajícího.
Kaedor pohlédne k úbočí duny. Pěšina v písku míří přímo do masy Hlasů, k ostrovu.

Tu a tam je ve tmě menšího Stínu vidět záblesk fialových očí. Kaedor je i na tu vzdálenost rozpoznává, protože prostor znamená ve Sféře daleko méně…
Oči Stína zahnaného do kouta patří Arzhulovi.

‘ The Path ’

Kouzlo se podařilo a já nepřišla o život ani končetinu. Naštěstí…
Co jsem si ale brzo uvědomila byla volatilita energie, kterou jsem získala. Možná to je podstata této magie… normální energie je jednoduše… moc jednoduchá. Moc uhlazená… moc delikátní… tato energie je tak surová, že ji žádný štít jednoduše nedokáže zastavit, protože nedokáže udržet ten nátlak… a i já se svou novou schopností s ní manipulovat nemanipuluji zrovna nejjednodušeji. Není pak tedy i divu, že jakékoliv krystaly se začnou téměř okamžitě rozpadat… zamyšlená nad tím, jestli by nestačilo jednoduše vytvořit krystal v této realitě. Na té pláni před městem jsem též viděla ohromný krystal… pokud by se tedy vytvořil krystal v této sféře… možná, jen možná to mohlo znamenat, že by dokázal vydržet v té naší.

Záblesk a komentář Malachaie s tím, že na mojí magii to stvoření nereagovalo mne donutit si povzdychnout. „Ta entita je tvořena velkým počtem stvoření… dostala varování… některá z její části si mne všimla, ale neberou mne tedy jako nebezpečí… anebo o mne nemají zájem. Navíc, prostor a vzdálenost pro vás nic neznamená… pokud nás bude chtít ulovit, nebudeme mít možnost se schovat či utéct tak či tak. To asi oba víme,“ pousmála jsem se a poklekla, abych prsty přejela přes písek. Stvoření stínů byla všude okolo mne samotné, čekající, jestli jim dát též nějakou potravu… nebo se potravou stanu.

„Pokračujme tedy… pokud bys začal vnímat to, že si nás začíná více všímat, dej mi to nějak najevo, pokud už tedy nebude pozdě. I když jsi nejspíše nebyl součástí té jednoty, která mi pomohla v mé sféře odvrátit útok Inkvizice… hádám, že tyto tři entity dobře vědí, že jsem sice malé sousto, ale dokážu poskytnout energii na pozření. Ty a ostatní, kteří mi slouží, jsou toho zářným příkladem a… i když vás hlad tíží neustále… občasné sousto aspoň vám aspoň připomene, že se můžete těšit na to další,“ pokrčila jsem rameny a pokračovala směrem, kterým jsem očekávala, že by měl být Arzhul… doufajíc, že to roztříštění nebyl právě Arzhul s tím, že na něj čekala jedna z entit, až bude pokořen v boji.

Výboj síly

Malachai uposlechl příkaz Kaedor a nechal jednoho ze Stínů, aby na ní zaútočil. Udělal to tak, že se jednoduše skryl. Zmenšil se a brzy byl stěží stínem Kaedor, který by vrhala kdyby zde bylo slunce.
Jakmile tak učinil, jedno stvoření okamžitě vyletělo z tmy – jen černošedá skrvna v realitě, ze které byl cítit hlad a smrtící úmysly.
Kaedor promluvila – a kouzlo se sformovalo rychlostí myšlenky. Téměř tak jako před tou dávnou dobou, než začala válka s Inkvizicí. Možná, že se skrz magii Stínů vracela ke svým původním schopnostem.
Stín pohltila v letu. Jeho energie byla divoká a nespoutatelná. Připomínala sílu, kterou dříve dostávala od Hlasů, když jí propůjčovali magii. Byla na míle vzdálená tomu, co běžně používala z lidí či živých tvorů. Tato vířila a nedala se chytit… když jí vypustí, bude si kouzlo dělat co bude chtít. Možná bude trochu oříšek se téhle síly jen bezpečně zbavit…

Chvíli čekala. Hlasy se nepřibližovaly.
Dle svého plánu roztáhla nově získanou sílu do širokého okolí. V tomto světě to mělo fyzičtější důsledek. Její tělo získalo černý obrys, který se roztáhl a tiše se rozplýval do písku, kde rozviřoval věčně vířící proudy.
Po nějakou dobu se energie musela zbavovat – činila tak co nejpomaleji, aby se energie nevymkla z rukou. Dařilo se to.
Několik stínových stvoření se přiblížilo a hladově vyhlíželo ze Tmy. Pár dlouhých, neurčitých končetin se natahovalo ze tmy a pohlcovalo energii, kterou nechávala jen tak tiše unikat ze sebe.
Hlasy stále nepřilákala.
Malachai tiše zašeptal: „Je možné, že to, co voláte, má nějakou lepší kořist…“
Tmu prořízl jasný fialový blesk. Na krátký moment světlo zalilo nekonečnou planinu a mlha se rozhrnula. Kdesi v dálce zahlédla Reginae – obrovskou temnou stvůru, která vypadala jako prázdné, beztvaré místo vyžrané v časoprostoru. Nelišilo se to mnoho od Temnoty, která terorizovala její svět.
Jinak byla planina pustá. Tu a tam se přes ní plahočil osamocený Stín. Avšak v širokém kruhu kolem Kaedor byla stvoření přímo namačkána.
Záblesk pohasl. Mlha se vrátila.
„Nemohu tvrdit, že věřím, že to byla odpověď. Možná spíš náhoda,“ zamumlal Malachai. „Byl to výboj uvolněné moci… buď byl roztříštěn nějaký mocný Stín v souboji… nebo snad do Tmy pronikla záplava síly z vašeho světa. Oběť, možná…“
Výboj neukázal Arzhula ani zbývající dvě části Omnis. Ponechával Kaedor ve tmě, ve které byla dříve a ani o krok blíže k jejímu cíli.

‘ Pay attention to the emissary ’

Pohled na Malachaie s menším úsměvem, kdy on mi vysvětlil, jak se věc vlastně měla. „Stíny zde nemají jména, tedy…“ na chvilku jsem se zamyslela nad tím, že vlastně některé stíny měly jména… pak byla otázka, jestli si je zvolili sami, nebo jim je někdo dal. Možná další otázka, kterou asi nezjistím, přesto jsem odpověděla Malachaiovi: „Navzdory tomu, že mne považují za velmi mocnou, ti slabší jsou stále dost opovážliví na to, aby na mne zaútočili,“ zvedla jsem ruku na kterou mi nějaké to stvoření zaútočilo a dodala: „I tak… je poměrně zvláštní, jak se zde cítím. Moje schránka je stejná jako v reálném světě, nejsem magie, jako jsi ty… jsem fyzická schránka, něco, co tu asi není tak časté vidět, přesto hlad si nevybírá,“ usmála jsem se a pokračovala: „Přesto je dobré vědět, že divoká tma je pořád něco, co mne nechce vyhledávat. I když si myslím, že ji nějakým způsobem dokážu dost jednoduše přilákat,“ vzpomínající na to, jak jsem dokázala Temnotu přilákat… i tak. nebylo to asi nic, s čím bych chtěla experimentovat.

Cesta byla dlouhá a já ani nevěděla kolik času uběhlo. Přeci jen… čas zde probíhal trochu jinak, než bych si uvědomovala. Kdo ví, jestli v reálném světě neuběhl týden, nebo naopak jen pár vteřin. Tento svět byl jednoduše… zvláštní.
Vzdálené šepoty, hlasy a oči v dálce mi naznačily, že se jedná o jednu část Omnis. Nepříjemný pocit a realita, že i když v přítomnosti všech tří a pak jedné spojené entity jsem byla pořád na té… pozitivnější stránce… kdo ví, jak se věc měla, pokud budu vystavena jen jedné entitě.
Směrem do strany byla další část Omnis… ta třetí byla… kdo ví kde.
„Neočekávám, že mne před tímto budeš moct ochránit. I tak nečekám, že by mne to chtělo zastavit… spoléhám na to, že ta entita ví moc dobře, že takových, jako jsem já, není mnoho. A oba víme, že je dostatečně silná na to, aby mne chtěla pozřít…“ Promnula jsem si krk a pohled dala směrem na Malachaie: „Jakmile se přiblíží, máš možnost se schovat nebo se stáhnout. Nedokážu zaručit, že na tebe nezaútočí… navíc, vyhledat mne můžeš vždy…“ usmála jsem se a dodala: „Nech nějaký nižší stín na mne zaútočit… nerada bych zničila někoho, kdo by mi rád sloužil,“ s těmito slovy jsem čekala, dokud se nějaký nižší stín neopovážil zaútočit, kdy jsem namířila na něj ruku a vyslovila kouzlo: “Izar-athkari”
Pokud se podařilo, čekala jsem, že toto zaujme obě části Omnis… pokud ne, plánovala jsem využít absorbovanou energii a rozprostřít ji do okolí směrem na ty dvě části. Chtěla jsem jejich pozornost… útočit na ně jsem nechtěla a tento způsob byl pořád asi nejjednodušším, jak si mne všimnou. Ať už ta první, nebo ta druhá…

Procházka tmou

Malachai přikývl na pokyn Kaedor. Společně vyrazili směrem, který naznačoval cestu k Arzhulovi. Otázka byla, kdy a zdali k němu dojdou.
Mohli sledovat neustále je obkličující páry očí na hranici černé mlhy. S každým krokem se mlha lehce rozestoupila a několik stvoření ustoupilo o pár kroků zpět. A za Kaedor a Malachaiem mlha opět houstla… a několik párů očí se naopak přiblížilo.
Kdokoliv, kdo by sem vstoupil bez průvodce či ochrany, by byl okamžitě roztrhán na kusy.

Kaedor za chůze položila otázku Malachaiovi. Chvíli přemýšlel, a poté odpověděl.
„Stará, slabá tma, kterou jsem kdysi dávno pozřel, někoho takového znala. Někdo, kdo vstoupil do Tmy a pocházel ze světa hmoty a života.“
Kráčeli pískem – ale krajina byla téměř neměnná. Nekonečné víření písku znemožňovalo jakoukoliv orientaci v čase nebo v prostoru… pokud tu vůbec čas a prostor existoval.
Malachai pokračoval. „Byl to smrtelník. Přivázal k sobě mocné tvory a znal tajemství Tmy, která ani Tma samotná nezná. Ale udělal chybu. Jeho nejmocnější služebník rozbil pouta, která ten smrtelník vykoval a svého pána roztrhal na kusy. Pozřel jeho sílu a vědění… a zmizel. Neznám umění vašeho rodu, paní, ale věřím, že jeho pán měl nějaký způsob, jak zabránit tomu, aby byl zničen a pozřen. Možná, že se pán a služebník zničili navzájem. Možná, že se navzájem roztříštila jen jejich moc a oni se proměnili ve slabé stíny, které zapadly mezi nás všechny. Nevím. Věřím, že se to stalo velice dávno – v poměrech vašeho světa.“
Její vlastní služebník na ní pohlédl. „Tedy k tomu, jak vás tento svět vidí… ti, kdo poznají váš druh, vás budou považovat za velmi mocnou a nebudou na vás útočit. Pochopí, že by mohli skončit pouze jako vaše potrava – nebo v lepším případě jako vaši noví služebníci. Někteří by něco takového i vyhledávali, aby se uchránili před svými rivaly. Ale jen poměrně silná, mnohočetná Tma je schopná takového myšlení a složitějších vzpomínek. Museli být silní jako já po pozření vší síly, kterou jste mi dala z lidí ve vašem světě. Pro divokou Tmu jste jen zdánlivě slabá kořist.“

Chůze byla dlouhá a vyčerpávající. Navíc byla krajina zcela neměnná, takže se v ní nedalo nijak orientovat. Směry zůstávaly stále stejné. Jen vzájemný pohyb Kaedor, Malachaie, a stvořeních ve tmě naznačoval, že se někam hýbou.
Vnímala, že zde strávila delší dobu, i když to mohl být jen klam její mysli. Jak naznačil i Malachai, čas tu neplynul stejně jako ve fyzickém světě.

Nyní už občas slyší šepot Hlasů – šepot některé ze tří entit v některých ze směrů.
Tma-Vládci, Dominiam, jedna z částí Omnis, byla slyšet směrem, který vedl po stezce, kterou považovala za Arzhulovu. Ze vzdáleného panovačného šepotu, jehož slova byla stále zatím nerozpoznatelná, jí po zádech přejížděl mráz.
I Malachai působil lehce znejistěn. „Obávám se, že půjdeme-li dál, přilákáme pozornost něčeho příliš velikého pro mou sílu…“
V jednom ze směrů také slyšela šepot Tmy-Královen, Reginae. Zdál se o něco méně rozlícený. A byl mimo směr všech stvoření, které byli navázány ke Kaedor.
Části Omnis byly v neustálém konfliktu, takže byla určitá šance, že by jedna mohla pomoci Kaedor proti druhé.
Třetí část, Tma-Starci, Senes, nebyla nikde k zaslechnutí.
Vzhledem k tomu, že rozeznávala jednotlivé rozdělené části, nezdálo se možné, že by někde mohla vycítit přítomnost Omnis jako takové.

‘ Path ’

Rituál… zafungoval. Ne úplně tak, jak bych čekala, ale něco se začalo dít. Tělo Malachaie padlo na zem jako kdyby loutce někdo přestříhal provázky do momentu, kdy jsem cítila ten divný pocit.
Vražení mé vlastní magie do mne samotné bylo jako kdyby mne někdo prohodil oknem, navíc, i okolí všude kolem mne to tak trochu připomínalo. Zalapáni po dechu… dokud jsem kompletně neoslepla. Krátkodobě, ale i tak, pocit, který mi šel trochu proti kůži, než jsem opět viděla okolí. Tentokrát ale jiné, než byla ta místnost, ve které rituál byl vytvořen.

Nafialovělý písek, černé skály… nic zde nebylo. Podobně jako minule, přesto i tak mi toto nějak naznačovalo, jak asi i má sféra, ve které jsem se narodila, může dopadnout, pokud nebudu opatrná.
Tentokrát jsem ale nebyla v přítomnosti Omnis… její hlasy a oči zde nebyly ale… pokud toto byla její sféra, mohla být jen otázka času, kde mne jedna z jejích tří částí nalezne. Ne-li všechny tři…
Pohled pod nohy mi ale ukázalo to napojení… spojení mezi mnou a stvořeními, které patří do tohoto světa. Malachai o kus dál… sledující mne samotnou za což já jsem zkoumala toto spojení. Hm… napojení na mne je tedy i v této sféře… možná i viditelnější a dokazatelnější, než v té druhé… pomyslela jsem se a pohledem se podívala po okolí.


V ten moment jsem uviděla koutkem oka něco, co se hnulo ve tmě. Oči… plné hlavu, než pocítím tu nepříjemnou bolest, vykřiknu a s bolestí rukou odtrhnu bokem, připravená kouzlit, ale v ten moment Malachai zasáhne… a dle změny velikosti toto stvoření Malachai pozře.
Krátké kývnutí k Malachaiovi, který aspoň pro většinu těchto stvoření nejspíše znamenal dost velké nebezpečí… aspoň prozatím…

„Vydáme se tímto směrem… Arzhula poznáme nejspíše dost rychle, budu doufat, že tebe nebude považovat za nebezpečí…“ okomentovala jsem trošku trpce, protože Malachai byl nyní na úrovni Arzhura… propojení se mnou zde bylo ALE… nevěděla jsem, jestli se takto dvě mocné entity budou nějak snášet. Cain a Abel se chtěli pozřít navzájem, ale to jsem mohla přisuzovat tomu, že neměli ještě moc rozumu…
„Při tvé existenci… potkal jsi zde podobné, jako jsem já? Pro většinu budu něco cizího, co se jen tak nevidí… pro další budu jen možná potrava…“ zamyslela jsem se a podívala se na svou ruku, abych zjistila, jak vlastně po útoku skončila. „Pokud by nás sledovalo něco, co i pro tebe představuje riziko, dej mi okamžitě vědět. Magii jsem v této sféře nezkoušela ale… stejně by nám nic moc jiného nezbylo.“

Pohled do tmy

Petrana naslouchala popisu úkolu od Kaedor a varování, kterých se jí dostalo.
„Budu opatrná. Už jsem také zažila pár magických nehod… a už jsem i ochutnala trochu z tvé síly,“ poznamenala a párkrát podvědomě pohnula umělými prsty na své ruce. „Vím, kdy si zahrávám s ohněm…“
Lothana pohlédla na Kaedor. V jejích myšlenkách stálo, že bude dbát o bezpečí Petrany. Nejspíš vycítila obavy Kaedor.
Petrana s Lothanou poté následovali Kaedor a Malachaie. Na začátek rituálu chtěli být poblíž, pro případ že by se něco zvrtlo.
Netrvalo to dlouho a našli v radnici jeden poloprázdný sál v přízemí. Podle nábytku odsunutého ke stěnám a překrytého látkou se dalo hádat, že to bylo méně užívané místo už delší dobu. U jedné stěny byla okna, která sem vpouštěla světlo. Malachai k nim beze slova vykročil a zatáhl přes ně závěsy.
Místnost zalilo příjemné přítmí.
Kaedor se postavila do středu místnosti a soustředila své vědomí do několika hlásek, které již dříve dvakrát vyslovila.

Ticho. Místnost se naplnila očekáváním. Bylo cítit uvolněnou energii, ale zatím nebyl vidět žádný výsledek. Kaedor cítila, že přišla o hodně velké množství síly – snad vše, co jí z oběti věřících Inkvizice zůstalo.
Malachaiovo tělo se uvolnilo – a spadlo k zemi. Jako loutka bez pána. Zůstalo ve svém zatuhnutém stavu napůl zničené tváře, ale vypadalo jako v bezvědomí.
A poté cítila Kaedor jak je její mysl tažena pryč – kamsi ven. Ať už chce nebo ne.

Neviděla žádný portál. Nic. Jen svět nabral lehce fialový odstín…
Ucítí úder. Její vlastní magie do ní vrazí silou, která jí téměř vyrazí dech. S nárazem se její pohled roztrhne do dvou, jako by vše viděla v rozbitém zrcadle. Síla se vrací a přichází další a další úder. Svět se rozpadne na desítky střepů – a pak zčerná.

Když se jí zrak a vědomí vrátí, stojí uprostřed temné Sféry. Na zemi vidí nafialovělý písek, přelévající se v nekonečných a nesmyslných proudech všude kolem ní. Z něj tu a tam vyčnívají černé skály. Všude kolem – pustina. Tuto zemi zná.
Je jinde než dříve. Nevidí temnou propast, ve které přebívala trojice tvořící Omnis. Neslyší žádný šepot… snad jen kdesi v dálce. Její oči se ale zdají vnímavější. V nesmyslném víření písku tentokrát spatřuje vzory.

V písku vedou cesty od ní. Šest stop. Jedna jasná a vyšlapaná. Čtyři slabší, ale jasně zřetelné. A jedna téměř nespatřitelná – jako dávno zafoukaná stezka, po které již dlouho nikdo nevykročil. Stezky se přesouvají s tím, jak se hýbě, takže stále tvoří spojení s ní.
Na konci nejviditelnější stezky spatří vysokou postavu. Černá silueta. Na moment to vypadalo téměř jako zmenšenina Arzhula. Poté stvoření ukázalo své oči – a podle nich poznala, že se jedná o Malachaie v jeho nehmotné formě. Je jen pár kroků daleko.
Zbývající čtyři stezky nejspíš vedou ke stínům či stín-lidem, kteří jsou k ní navázáni. A to znamená, že ta pátá… tam někde je Arzhul. Ale vzdálenost ve Sféře znamená něco zcela jiného, než ve smrtelném světě.

Periferně spatří pohyb, protože něco ve tmě se pohnulo a všimlo si to jejího příchodu. Vidí záblesk fialových očí. Cukne sebou – do ruky se jí na moment zabodne bolest, rozdrobená jako úder tisíce jehlic.
Malachai k ní vyrazí. Letí nad pískem bez toho, aby se ho dotýkal. Mine jí. Když se Kaedor ohlédne za bolestí a za Malachaiem, vidí že to, co na ní zaútočilo, se už ztrácí ve tmě Malachaie. A on je o něco větší.
„Má paní…“ zašumí jeho hlas. Nyní připomíná Arzhula, ale ozvěn v jeho hlasu je daleko méně. „K vašim službám…“ řekne a pokloní se.
Fialový písek po vzdálenosti asi dvaceti či třiceti kroků mizí v černé mlze. Tu a tam je vidět záblesk očí, které se hýbou ve tmě. Nyní už se divoké Stíny drží zpátky.