‘ Rozkazy ’

Oči mu na rozdíl ode mne zůstaly, a tak jsem mu je mohla aspoň otřít. Bylo zde mnoho otázek a snad se dožije momentu, kdy je bude moct zodpovědět. Nechat jej zde a brzo by jej buď někdo dorazil či by vykrvácel. Jedno či druhé… s námi měl aspoň nějakou šanci přežít. Ať o ní stál nebo ne. Bránit mu si vzít život nebudu… sama jsem tak o tom v zajetí Inkvizice uvažovala, ale Inkvizice mi to na rozdíl od ostatních nedovolila. Měla pro mne větší plány… ukázat světu, co se stane s takovými, jako jsem byla já.

Z mapy se nám podařilo aspoň určit směr kam jít, a protože nebyly žádné námitky, mohli jsme se vydat směrem, kde nás mohl čekat nějaký ten odpočinek. I tak… pochod to byl vyčerpávající a nejspíše jen víra v to, co jsem reprezentovala, poháněl ostatní provést těch pár dalších kroků… než se leckterým podlomily nohy a ti vedle nich je museli táhnout či přesunout na povoz, který táhl ty vyčerpané.

Nejenom já jsem si oddychla v moment, kdy se před námi ukázala ta tvrz. Leckteří padli na kolena, další se opírali o nedaleké stromy… věděli, že pro dnešek si budou moct odpočinout.
Gešla se zahleděl zpět na hradby města v dálce a já kývla se slovy: „Stáhněte vlajku Inkvizice… než si všichni budou moct odpočinout, chci zkontrolovat, zda-li tam někdo nezůstal,“ podívala jsem se na Garnu a Zala… jako mála z nás dokázali procházet zdmi. „Zkontrolujte, že tam na nás někdo nečeká,“ pohled se otočil na Caina a Abela a já rozkázala: „Jděte první… pokud Inkvizice nastražila nějaké pasti, nic by vám neměly udělat,“ řekla jsem znaveně a nechala je jít napřed, pohled padl na Kakluma, Gešlu, Neliku a Oněva. „Potřebuji si odpočinout a urovnat si myšlenky. Věřím, že dokážete místo zabezpečit tak, abych mne neprobudili zvuky zbraní,“ poznamenala jsem a dodala: „Kdyby nás někdo navštívil… a neměl nepřátelské úmysly… nebude mu ublíženo a počká, dokud se neprobudím. Jednotky Inkvizice můžete předhodit Cainovi a Abelovi… jistě docení nějaké to sousto.“
Rozkazy padly a já pokračovala k dané tvrzi. Nevěděla jsem, jestli toto místo si Omnis vzala též nebo ne, ale… pokud zde někdo přežil, nejspíše utekl v moment, kdy zjistil, že i menší část armády před městem byla obrácena v prach.

Hledání útočiště

Krátký dotek na oči raněného Kaedor prozradil, že na rozdíl od ní, on o zrak nebyl připraven. Kultisté se mu dále věnovali. Hned poslechli rozkaz Kaedor a začali sbírat užitečný materiál ze stanu. Nedaleko našli i vůz, do kterého raněného mohou přesunout a vzít s sebou při cestě. Do vozu budou muset zapřáhnout nějaká zvířata, která mají s sebou, ale bude to o dost jednodušší, než polomrtvou obět Inkvizice přesouvat jakkoliv jinak.

Mezitím Kaklum a Kaedor našli místo, kde se nejspíš přerozdělovaly zásoby a proviant. Byla tam róba, která napovídala, že zde byl člověk. Na zemi ležel pytlík mouky, který vypadl z jeho rukou když… zmizel. Mezi jeho šaty objevili mapku, která jim ukázala směr dál.
Na hrubém náčrtku bylo několik vyznačených křížků, které obkličovaly město, vyznačené jednoduše jen jako prázdný čtverec. Podle orientace mapy a zakreslené hlavní cesty snadno bylo možné zjistit, kde jsou. Dále po cestě a kousek stranou byl vyznačen čtverec proškrtnutý křížem.
„Základní tábor Inkvizice,“ poznamená Kaklum. „Přesně jak jsi říkala, Posle.“
Nijak proti ní neprotestuje. Ať je to dobře či špatně, její slovo je svaté dokonce i pro něj.
„Přesuneme se tam,“ řekne Kaklum. Ohledně její otázky, zdali má nějaké námitky, jen zavrtí hlavou. Nedostane se jí od něj žádného slova útěchy nebo pochopení… ale také alespoň žádných dalších problémů nebo nějakých protestů.

Trvalo to přibližně další hodinu, než mohli opět vyrazit na cestu. Z naprosté tmy se stalo ranní šero. Obloha na východě byla světlá a další probdělá noc si začínala vybírat svou daň. I na kultistech bylo vidět vyčerpání.
Zároveň s každým dalším paprskem světla jakoby sil mezi kultisty ubívalo ještě více. I Kaedor to cítila. Odpor k vycházejícímu slunci – k nevyhnutelnosti toho, že jednou vyjde a nelze tomu nijak zabránit.
Jen Kaklum si udržel svůj stoický klid a svou plnou sílu a víru v Posla. Mělo-li na něj světlo nějaký vliv, nedával to najevo.

Další hodina chůze proběhla již za šera. Naštěstí skutečný úsvit byl stále daleko.
Před nimi byl nižší kopec, na kterém stála malá strážní tvrz. Nejspíš jedna z obranných věží města. Vypadala v poměrně dobrém stavu. Na jejím vrcholu se třepetal veliký prapor Inkvizice, ale i navzdory tomu se tvrz zdála opuštěná.
Pohled zpátky k mětským branám zastiňoval tábor Inkvizice. Také už byli dál, takže už by nejspíš ani nedokázali poznat, jestli za nimi někdo vyrazil. Město bylo jen tmavá masa hradeb na obzoru a kouř stoupající k nebesům. Gešla se svým nadpřirozeným zrakem poznamenal: „Vidím na hradbách lidi… ale nezdá se, že by brojili proti nám.“
Kaklum pokývl hlavou a obrátil se ke Kaedor.
„Ta tvrz nám poskytne útočiště.“
Mohla být tak další půlhodiny cesty daleko… možná ještě víc, jejich tempem. Nacházela se na hornatém kopci, který sloužil jako pastviny. Všude kolem nich jsou polnosti – a tu a tam jsou vidět i bližší domy a usedlosti, které o pole pečovala. Ale ta místa nebudou ani zdaleka tak dobře bránitelná, jako osamělá tvrz na vrcholku holého kopce. Byla to vysoká kamenná věž s dřevěnnou strážnicí a střechou na vrcholu. Kolem stálo pár menších domků a palisáda. Dobře jim poslouží…

‘ Jak dál ’

Můj stav se nelepšil, potřebovala jsem se někde uložit ke spánku ale místo, které donedávna obývala Inkvizice nebylo to nejvhodnější. Nenahrával na to ani čas, ani možnosti… mohla jsem si sice nejspíše obsadit jeden ze stanů po Inkvizitorovi a mi tu mohli vyčkat, ale byla jen otázka času, kdy potkáme někoho či něco, co nechceme.
A protože se nezlepšovala situace s nutností si odpočinout, tak se nelepšila ani má nálada… poznámka Oněva by byla nejspíše nějak podrážděně okomentována, ale Kaklum tak udělal svým pohledem. Kdyby Arzhul neměl všechnu tu magii, kterou pro mne schovával, mohla bych nás všechny přenést do toho města… ale… tiše jsem si povzdychla a věděla moc dobře, že i kdyby leckteří kultisté rádi byli změněni na energii… smrti jsem si dneska užila až-až.

Stan vypadal jako místo, kde by nejspíše ošetřovali Inkvizitory… byl nadstandardně vybaven a já tak se mohla jen domnívat, jak vypadal stan pro řadové vojáky. Pokud tedy i existoval.
Znaveně jsem popošla k lůžku, kde seděl muž a dva z našich řad se mu jakž-takž věnovali. Vypadalo to, že jeho tělo si toho užilo více, než já… prsty mi přejely přes poničené paže, kde samotná magie spalovala maso… Snad… již ten pocit nikdy neucítím… vydechla jsem, neuvědomujíc, že mne pohled a vzpomínky možná až moc zaskočily. Vzala jsem látku, namočila ji do vody… než jsem tak ale udělala, mé prsty mu přejely přes tvář a následně i oči. Poznat, jestli ho Inkvizice připravila též o zrak jako mne… pokud ne, opatrně jsem začala stírat krev z jeho očí. Pokud již zrak neměl… samozřejmě jsem tak nedělala a pouze setřela krev z jeho obličeje.

„Jakmile bude připraven na cestu, vyrazíme… vezměte vše potřebné,“ zavelela jsem a vydala se ven. Po nějakém delším hledání jsem jistě musela najít mapu, kde by byla zobrazena jak Akliana, tak i vesnice, kterou kult držel pod svou rukou. Jestli se Kaklum vydal se mnou, podotkla jsem: „Všichni si zaslouží odpočinek, ale… ne zde. I když s praktikami Inkvizice nesouhlasím, věřím, že využili trosky nějakého sídla či hradu jako sklad pro své zásoby pro případ útoku města… tyto stanové rozložení se špatně chrání…“ hledajíc na mapě nějaké vyobrazení… značku… což by měl být náš další cíl. „Takové místo bude jednodušší chránit před napadením z jakékoliv strany…“ promnula jsem si oči, nebo aspoň to, co jsem nyní místo očí měla a povzdychla jsem si.
Nebyla jsem ani za normálních generál, a ne takto unavená. Mé rozhodnutí vedla hlavně k tomu, že jsem nevěřila, že dokážu tu cestu do vesnice ujít bez nějakého odpočinku a… nějak jsem nechtěla spát v moment, kdy všichni ostatní jdou. Nějak mi připadalo nevhodné, aby „Posel“ byl viděn, jak spí. Hlavně se blížil úsvit a kdo ví, jak světloplachá jsem po tomto všem byla.

„Nějaký jiný názor na tento plán Kaklume?“ Zeptala jsem se znaveně a pohled upřela vůči němu. Arzhula jsem se ptát nyní již nemohla… s Omnis anebo to, co ji tvořila jsem rychlou možnost komunikovat též neměla… Petrana a ostatní byli bůh-ví kde. Zbývaly mi jen názory kultistů, kteří mi nejspíše odkývají i to, kdybych nyní chtěla zaútočit na samotného Pontifa.

Arzhul měl aspoň svůj způsob naznačení toho, co by bylo dobré a co ne… snad se třeba Petrana nebo… někdo… ukáže. U Inkvizice jsem nebyla schopná mluvit s nikým… nyní je to podobné. Všichni mne vnímají za něco víc… zahleděla jsem se do pořezané ruky, kterou jsem zaťala v pěst. … a asi jsem, jen si budeme muset s Omnis stanovit nějaké… hranice. Cizinec mi chtěl ukázat jinou cestu… otázka je, komu ale slouží on… jeho předpověď, že bude vše pozřeno se nenaplnila… a kdo ví, jestli je pro něj nyní Akliana ještě zajímavá, zamyšlená a vědoma, že moje cítění magie bylo v mém mentálním stavu zcela nespolehlivé. Mohl mi nyní dýchat na krk a asi bych si jej ani nevšimla, ale… zatěžovat se ještě tímto by vážně vedlo k šílenství.

Oběť Inkvizice

Všichni Kaedor bez odmlouvání poslechli. Gešla a oba Stínové hlídali, aby nebyli uprostřed tábora přepadeni, a ostatní akolyté vykročili za Kaedor. Oněv na její slova reagoval s pousmáním. Vzhledem k tomu, že jeho přeměna oslepila, podobně jako Neliku, on skutečně viděl svět jen s pomocí Hlasů. I v tom duchu poznamenal:
„Pohled z jiného úhlu? Co víc je k vidění, než pravda Nejmenovatelných? I krásnějších obrazů a lahodnější hudby se musí vzdát ten, kdo chce znát pravdu – celou pravdu a jedině pravdu.“
Kaklum se na něj však příkře ohlédl – i když to Oněv neviděl, nejspíš to pocítil, protože vzápětí dodal: „Avšak rozumím – jeho pohled náleží jen jemu.“
Kaklum samotný nic dalšího neříkal… jen zamyšleně hleděl před sebe a přemýšlel nad tím, co bylo řečeno.

Došli do jednoho ze stanů, který sloužil pro raněné a nemocné. Byl z větší části prázdný a dobře vybavený… nejspíš protože se velké ztráty při obléhání teprve očekávaly…
Nejspíš byl zamýšlen primárně pro potřeby Inkvizitorů a jiných výše postavených členů Inkvizice, protože byl kvalitně, téměř luxusně zařízen a vyzdoben mnoha insigniemi jejich proroka a jejich boha. Nejčastějším motivem byl ocelový kruh, který sloužil jako univerzální znak Inkvizice. Také zde byla malá dřevěná svatyně ve vzdálenějším rohu stanu. Tyče, které stan držely, na sobě měly přitlučeny krátké stránky se svatými texty.
Kultisté se v tomto stanu zdáli vyloženě nejistí. Nelika a Oněv začali bez vyzvání sundávat všechny symboly Inkvizice a házet je na hromadu do rohu, ke svatyňce. Zdálo se, že to dělají hlavně aby zaměstnali ruce. Kaklum zůstal po boku Kaedor.

Neznámý ležel na lůžku. Klečela u něj dvojice kultistů, kteří ho omívali čistou vodou, aby zjistili, kde všude je vlastně raněn.
Jeho oči byly zcela slepeny krví a zatím se je nikdo nepokusil očistit, aby je mohl otevřít. Pomalá práce akolytů pak prozrazovala nesmírné množství jizev, starých i nových – a čerstvé rány od bičů, důtek, nožů i bodáků. Kromě toho byly jeho paže protkány bodci, kterými byl přikován. V rukou od nich byly vykotláný odporné a zahnisané rány, které jakýkoliv pohyb těžkých řetězů znovu a znovu rozevíral.
Žádný člověk, elf, trpaslík nebo člen kterékoliv jiné rasy by něco takového neměl mít šanci přežít. I navzdory tomu, tento muž dýchal a zdál se být při vědomí.

Jeho svraštělá ústa byla pootevřená. Bylo vidět, že už dříve přišel o několik zubů. Jeden z kultistů se mu právě pokoušel dostat do úst pár opatrných kapek vody s pomocí navlhčené látky. Více vody by ho mohlo zabít.
Kaklum na něj hleděl a poznamenal: „To bude dílo jejich Světla… nějaký zvrácený zázrak nebo božský trest.“ Slova o Světle a bozích přímo vyplivl.

‘Posel Posla’

Ohlédla jsem se na Gešlu, který poukázal krátce na realitu, týkající-se toho mučedníka. Pohled na něm přetrvával… brzo mu muselo být i dokonce jasno, že i kdyby jeho ruce byly součástí samotného kůlu, chci jej dostat dolů.

Nelika ale byla nakonec ta, která se rozhodla konat a díky ní a její nadpřirozené fyzické síle se podařilo jej dostat z kůlu.
I když kývnutí nejspíše neviděl, kývla jsem a nechala jsem kultisty jej odnést do nejbližšího stanu, který měl sloužit pro zraněné. Nějaký tu musel být, i Inkvizice léčila své raněné.
V lepším případě v takovém stanu nyní budou pouze šaty těch, které si Omnis vzala… v tom horším… ještě něco v podobném stavu, jako byl tento mučedník.
„Caine, Abele, dávejte pozor, ať nás někdo nepřepadne. Čekám, že Akliana i Inkvizice mají nyní plné ruce svých problémů, ale i tak… nechceme se dostat do střetu,“ pohlídla jsem se na Gešlu, který svými očima viděl z nás nadále: „Hlídej s nimi…“ řekla jsem tiše a vydala se ke stanu společně s Kaklumem.

Volný krok dopřávajíc dotyčnému rychlost, které se mohl držet a já tak mohla odpovědět: „Čekala bych, že vám toto bude jasné. Útok na Inkvizici byla ukázka toho, co Nejmenovaní dokážou… on je toho svědkem. Když se rozhodne s námi nepokračovat, bude to svědek toho, co se zde stalo. Pokud se s námi rozhodne cestovat… budu mít pro něj jistě nějaké další plány. Proto žádám, abychom se k němu chovali jako k jednomu z nás, ale nepřesvědčovali jej o tom, jaká je realita. Pohled z jiného úhlu nám jistě prospěje též,“ podívala jsem se na Oněva a tiše si povzdechla nad tím, že tento pohled na realitu jsem před chvílí ztratila. Petrana, Arnfreid… i ostatní. Nyní jsem okolo sebe měla jen ty, kteří mne vnímají jako Posla.
Zahleděla jsem se na vycházející slunce a stáhla si kápy více do obličeje. Nemáme moc času… během dne by mohla Inkvizice poslat nějakou skvadru vojáků na průzkum ztrát… povzdychla jsem si a rukou vstoupila do jednoho ze stanů, čekajíc, že se ošetření té oběti Inkvizice někdo již chopil.

Krev a řetězy

Dle pokynů Kaedor přistoupili kultisté k neznámému zajatci Inkvizice. Gešla, stojící hned za Kaedor, zamumlal: „On není jen přivázaný… skrz jeho dlaně a paže jsou proraženy hřeby.“
Nečekajíc na pokyn od Kaedor, k umírající postavě přistoupila Nelika. Její štíhlé ruce se chytily řetězu, který postavu držel u sloupu. Nelika se rozkročila a poté se ozvalo hlasité pink – pink. Kusy zlamáného kovového oka dopadly na zem.
Postava byla přidržována kultisty. Nedopadl na ně. Postavil se na své vlastní nohy.

Stojí proti Kaedor. Řetěz padne dolů a stáhne jeho paže k zemi. Chvíli stojí proti nim. Jeho oči jsou slepené krví. Potichu dýchá. S každým dechem Kaedor vidí, jak jeho životní síla tepe. S nádechem jí přibývá, s výdechem ubývá. Dýchá hluboce… připomíná to elfské meditační techniky. Na otisku magie by však elfská rasa byla hned patrná.
„Děkuji,“ vyjde z jeho hrdla. Spíš šepot a náznak rozpraskaných rtů než slova.
Teprve poté pomalu klesne a je zachycen kultisty. Ihned ho přenesou do stanu, kde zůstane ležet. I navzdory svým zraněním stále žije.

Zatímco s ním odchází, Kaklum osloví Kaedor.
„Jaký je jeho úděl, Posle?“ zeptá se. Ostatní akolyté hledí za odnášeným raněným se směsicí nepochopení, jak mohl někdo přežít, a určité nedůvěry. Nikdo však ani slovem nebo gestem nenaznační, že by nesouhlasil s rozhodnutím Kaedor toho nebožáka ušetřit.

Mezitím se shromáždí většina ostatních kultistů. Co mohlo být nalezeno, to mají v rukou. Od města stále nevyráží žádní noví nepřátelé a na obzoru pomalu začíná svítat.

‘Pozůstatek života’

Nebylo zde nic, ticho… mžiky před očima, město duchů a poslední místo odpočinku mnoha, kteří čelili Omnis a její síle. Bylo strašidelné si představit její moc… ano, toto kouzlo pohltilo bariéru města, tvořenou stovky, ne-li tisíce mágy… ale i tak. Nebylo mnoho kouzel, které by dokázalo Inkvizici takto zdevastovat. Hlavně, když mnoho z nich měli své metody, jak zabránit tomu, aby je magie zničila.
Nebylo zde absolutně nic… stany vyšších inkvizitorů nám nabídly nějaké to zlato, dokumenty. Jídlo ve stanech nám mohlo posloužit jako něco na cestu. Někteří kultisté si brzo brali i boty, teplejší oblečení či i různé brnění, které se jim hodilo. Nechávala jsem je být… lepší, když si to vzali oni než zpět Inkvizice.

Překvapené ohlídnutí směrem, kde jsem pocítila životní energii. Na této pustině to byl jak plápolající oheň, a i když energie nebylo moc, pořád dotyčný žil. Jakási jiskřička naděje, někdo, kdo přežil tento masakr a byl ušetřen i mou magií. Ale… proč?

„Pomalu jej sundejte dolů a pokuste se mu nějak pomoci. Jistě zde bude nějaký stan, kde přijímali nemocné a zraněné… doneste ho tam,“ zavelela jsem nahlas s rukou směřující k té umírající postavě. Za normálních okolností bych zkusila využít svou magii… nyní se ale obávám, že bych z tebe udělala jen nechtěný experiment, řekla jsem si sama pro sebe v myšlenkách a čekala, až jej sundají a snad šetrně přenesou do nějakého stanu. Věřila jsem, že mezi mým kultem byli i nějací ranhojiči, kteří dokázali nabídnout případnou pomoc, a tak jsem je nechala se činit…
Zůstávala jen myšlenka, jestli je vůbec ještě co zachraňovat anebo jsem této osobě měla ušetřit utrpení a na místě jej popravit.

Průzkum nitra tábora

Kult se na rozkaz Kaedor vydal dál do tábora Inkvizice. Nyní postupovali trochu více pohromadě, aby mezi stany o někoho nepřišli, například kvůli vyčerpání po rituálu.
Většina stanů byla hodně prostá. Průměrný člen inkviziční výpravy byl chudý měšťan nebo zcela nemajetný venkovan… jen pár vyvolených z řad Inkvizice si mohlo užívat něco, co připomínalo luxus.

Jak postupovali dále do tábora, ve vzduchu bylo cítit napětí. Tu a tam se před očima objevovaly mžiky – světlé záblesky, které neměly žádný jasný původ. Nikdo to však nezmínil. Mohl to být jen důsledek vyčerpání z namáhavého rituálu.
Kaedor kolem necítila žádnou energii – ani magii, ani víru Inkvizice, ani přítomnost Stínů či mrtvých, kteří jsou jejich nepřáteli. Vše bylo zcela obráno, stany působily jako holé kosti uprostřed pouště.
Jen pustina. Ticho. Ve vzduchu se mohly vznášet neznatelné střípky duší, příliš slabé na to, aby je někdo mohl cítit, ale vyvolávající úzkost. Možná, že to byly jen doznívající výkřiky, které nikdy neměly šanci uniknout z hrdel.
Nenašli cestou nic živého. Temnota si sebrala vše. Omnis si sebrala vše. Prošli několik stanů vyšších inkvizitorů – a našli určité množství dokumentů a listin, které by mohly být užitečné. Ukořistili také další zlato a odolnější cestovní šaty pro členy kultu. Nic víc ale nenašli. Vše mocné zmizelo


Po asi půlhodině hledání si Kaedor všimla známky života. Její temné smysly jí upozornily na malou jiskřičku energie, která kdesi ve tmě stále plápolala.
Tato jiskřička v sobě měla poslední zbytky magické síly – běžné kouzelnické energie, kterou Kaedor znala. Z dálky spatřila Kaedor na volném prostranství stranou od všech stanů vysoký kůl. U něj byl ten střípek síly, v postavě u základny kůlu…

S rukama nad hlavou spoutanýma řetězem, přikován ke kůlu a na pokraji smrti. Nebyl oblečený. Vyzáblé nahé tělo pokrývala zaschlá krev. Hlavu skrývaly dlouhé, zplihlé vlasy plné špíny. Tvář sklopená bezvládně dolů, ochablé končetiny… zhroucená postava by byla každým považována za dlouho mrtvou.
Byl však naživu. V jeho srdci ještě tepal poslední zbytek síly. Na rozdíl od všeho ostatního živého byl Hlasy ušetřen a zapomenut zde, jako potrava pro hladové mrchožrouty.

‘Pozůstatek armády’

Chůze byla pomalá, sem tam se nějaký z kultistů skácel k zemi, jen aby ho někdo jiný podepřel a pokusil se mu pomoct v chůzi. I tak, pomalý krok pokračoval a my dorazily k prvním stanům Inkvizice, kde jsem rozdala příkazy a nechala je se rozprchnout. Někteří mířili spíše k něčemu k jídlu a pití, ostatní hledali něco užitečného.
Já jsem se posadila o nedaleký poražený strom, který sloužil jako posezení pro Inkvizici u ohně a čekala, s čím za mnou někdo přijde.
Gešla byl první a já si to s kývnutím vzala do mé ruky. Hledící na pořezanou ruku… rány od krvavé magie, něco, za co by mi nejspíše můj Mistr nechal ruce ponořené v solném roztoku do doby, dokud bych neomdlela, abych si to příště rozmyslela.
„Hm…“ hledíc na něco, kde původně nejspíše byl amulet, ale nyní na něm bylo jen očko. Nic jiného… pak jen pečetní prsten s erbem Teárienu. Vzala jsem si jej a prstem přejela přes rodinný erb, nechávajíc si prsten pro sebe. Mohl by se teoreticky hodit… řekla jsem a chvilku hledící na dřevěný knoflík. Hledíc na něj o něco déle, než jsem jen zavrtěla hlavou, knoflík vzala a hodila jej do nedalekého ohniště. Nepotřebovala jsem připomínku zkázy, kterou jsem nyní způsobila. Věděla jsem, že mezi zajatci budou jak obyvatelé města, které jsem bránila a asi i studenti magie… elfové, trpaslíci a ostatní. Bohužel… Omnis nebyla vybíravá a já mohla být vděčná, že si nevzala celé město s sebou.

Zvedla jsem se a podívala se na Kakluma se slovy: „Vydejme se tedy o něco hlouběji. Ať se mají všichni na pozoru, můžou zde být…“ s krokem vpřed jsem kopla do helmy, ve které byl zbytek toho, co z vojáka zbylo. „… nějací přeživší. Pokud najdete nějaké koně či zvířata, vezměte je s sebou. Nejsem si úplně jistá, zda-li nebyla ušetřena,“ konstatovala jsem a vydala se směrem k nejvyššímu stanu, který zde byl. Inkvizice si potrpěla na luxus, a tak nejvyšší a největší stan nejspíše patřil nějakému Inkvizitorovi či dokonce generálovi.
Netrvalo dlouho nějaké takové místo najít, a tak jsem vstoupila dovnitř, snažíc se najít něco, co by se nám mohlo hodit. I kdyby to byla jen mapa, kde má Inkvizice své posily a my se tak mohli orientovat ve světě. Jistě měli zmapované i město magie… a pokud již bylo na teritoriu Inkvizice… dostat se k němu bude poměrně problém.

Střípky minulosti

Kaedor na moment usedla za bránou a hleděla do tmy. Nebylo jisté, jestli usnula nebo se ztratila v myšlenkách – bylo to však poměrně občerstvující. Elfské tělo vydrží násobně víc než lidské. Dokonce i to její, které už si prošlo tolika strastmi. Chvíle klidu jí i tak prospěje.
Mezitím se kult shromáždí a vydá se na pochod. Aby došli zpět do osady, kterou měl kult za základnu, budou muset město obejít – i to je však lepší než se snažit skrz něj projít v jeho současném stavu. Bude to delší zacházka, ale držet se tak půl dne cesty od města bude rozhodně bezpečnější.
O moc dál by to ale bezpečnější opět nebylo. Většina Reyonu je v držení různých bojechtivých šlechticů, vrtkavých městských rad anebo místních vládců, které na svém pochodu do Reyonu dosadila Inkvizice.

Během asi půl hodiny dorazí k prvním stanům. Kolem je ticho. Ohně hoří, lucerny svítí – ale jediné, co zbylo po obyvatelích stanů, jsou hromádky šatů na zemi. Prach už vítr dávno rozvanul.
Na chvíli se zastaví. Kultisté se vydají na průzkum tábora.
Když se opět schází, vrátí se Gešla s pár drobnými předměty v rukou. Předloží je před Kaedor. „Vše, co mělo nějakou sílu, bylo pohlceno.“ Aby to doložil, ukáže prostý kovový řemínek, který dozajista držel nějaký ochranný amulet. „Našel jsem však něco, co by tě mohlo zajímat, Posle,“ zamumlá. V ruce má malý pečetní prsten s erbem jednoho z elfských dvorů v Teárienu. „Ležel mezi šaty. Možná, že je to válečná trofej.“ Krom elfského prstenu přinesl také několik stříbrných mincí z Teárienu a malý dřevěný knoflík se zeleným sklíčkem.
Ironií osudu je, že Kaedor onen knoflíček pozná. Patřil k tradičnímu šatu, který v Teárienu nosili studenti magie. Byl úmyslně obyčejný a neozdobený, aby studenti nepřikládali příliš důrazu na hmotné pomůcky nebo překážlivé okrasy.
Víc předmětů Gešla nedonese. Ostatní kultisté nemají tak vytříbené smysly, ale získají jídlo a nějaké zásoby.

Ke Kaedor přistoupí Kaklum – a pokud je to vhodné s ohledem na objev Gešly, zamumlá: „Můžeme se porozhlédnout po náležitostech Inkvizitorů… tady kolem byli jen běžní falešně věřící. Opravdu zajímavé věci budou až mezi jejich křivými proroky…“
Mrtvolné ticho nad táborem pokračuje. Od města je zatím nikdo nepronásleduje.