‘Ghost City’

Volný krok směrem k bráně do momentu, kde jsem si všimla páky, která sloužila k rozpohybování mechanismu. Vypadalo to, že město spoléhalo převážně na magické bariéry a tak nebylo těžké tento kolos mechanismů rozpohybovat do momentu, kdy se hlasité klapání změnilo na hluboké bouchání závaží do momentu, kdy se brána sama otevřela. Také technologický zázrak… usmála jsem se krátce s pohledem zpět na město, stojící na hranicích města a okolí.
Gešla zmínil něco o útoku čarodějů a vojáků, ohně zachvátily akademie a palác… Nejsem ta, která by se o toto měla starat… pokud se tam ukážu, hodí mne do vězení. Zničení magické bariéry, zabití arcimágů… ukradení zakázané technologie automatonů… povzdychla jsem si a nechala problémy tohoto města na městu samotném. Arnfreid se snad o to postará… popřípadě nějaký vládce tohoto města. Toto město mi nepatřilo a být tu i o moment déle by znamenalo, že mi v lepším případě skončí nějaká dýka v zádech.
I tak, pohled na Doligana a Petranu mne tížil… Snad se ještě v tom městě uvidíme, řekla jsem a šla se posadit o kus dál, pozorujíc hvězdy a užívající-si trochu klidu, který nastal.

Krátce jsem kývla na ty čtyři a zvedla ze země, oprášila jsem ze sebe ten prach a vydala se směrem k tomu městu duchů. “Pokud najdete něco užitečného, tak to poberte…“ konstatovala se a vydala se skrz toto stanové město. V předních liniích nikdo asi nezbyl a též nic užitečného, krom jídla, tu nebude… maximálně pozůstatky mágů, kteří byli prokleti, jako já… i tak… třeba… tiše jsem vydechla, vědoma, že tato zkáza vážně leží na mých bedrech.

Momenty před odchodem

Po vydání svých rozkazů Kaedor sestoupila z hradeb a ocitla se na volném prostranství uvnitř hradeb za bránou. Vzhledem k tomu, že stráž, která bránu hlídala, uprchla s příchodem kultu, si museli otevřít bránu sami. Nebylo to však nic těžkého. A tam venku už není nic, co by město mohlo dnes v noci ohrozit.
Poté se začne kult shromažďovat.
Kaedor je v této etapě zanechána sama sobě. Asi po půl druhé hodině je celý kult i s veškerým jejich majetkem shromážděn u brány. Toto procesí působí o něco přirozenější... jako by velká část jejich nezemskosti vyprchala po rituálu. Na příčetnosti celé situaci také přidávají různé ruksaky a nějaká tažná zvířata se zásobami – a také tichý ale přátelský hovor mezi dobře naladěnými či rozrušenými členy kultu.

Město samotné je v chaosu. Po zhruba hodině Gešla zmíní cosi o střetu vojáků s čaroději u Ostří. Jeho nadpřirozený zrak mu dává dobrý přehled. Neví o konkrétních souvislostech, avšak co se týče reálií, má dojem, že hoří královský palác pod Ostřím a také malá část Akademie. O důvodech či motivacích všech aktérů lze jen hádat.
Nelze ani říct, zdali to přímo souvisí s Kaedor. Pádu bariéry si však museli všimnout už všichni čarodějové ve městě.
Těsně před odchodem zahlédne Kaedor Doligana, který s pomocí dalších dvou trpaslíků převáží Petranu. Používá k tomu jednoduchého automatona, se kterým zbývající dva z jeho rodu přišli. Ve městě jich před příchodem Inkvizice zbylo málo. Doligan se na Kaedor ani neohlédne – a Petrana je dle všeho stále v bezvědomí.

V nejčernější noci, něco méně než hodinu po půlnoci, stanou čtyři akolyté před Kaedor. „Můžeme vyrazit, Posle,“ řekne Kaklum.
Před nimi se rozprostírá širá, otevřená pláň… a také stanové město duchů, které náleželo Inkvizici…

‘ Downfall of the Great City ’

Pohled mi skončil na dvou stínech, kteří mi oznámili, jak se věc vlastně má. „Takže brání Pontifovi, popřípadě protipólu mé samotné,“ zamyslela jsem se nahlas, vědoma, že aktuálně nemám sílu na to, abych mu nijak pomohla. Pokud Omnis nechce, aby dalším cílem byla ona samotná… proběhla mi myšlenka hlavou a já tak věděla, že budeme mít více než pár věcí na prodiskutování. Akliana byla zachráněna, Inkvizice nejspíše utržila dostatečně velké ztráty, aby pokračovali v útoku a já již stejně neměla nic k dispozici. Magický štít tu již nebyl a pokud jsem nechtěla využít zbytek živých duší v tomto městě, musela jsem se stáhnout.
„Děkuji… dnešek beze mne přežije,“ okomentovala jsem a otočila svou pozornost na Kakluma.

„Dobrá tedy. Budu si potřebovat odpočinout, zvážit všechny možnosti… cokoliv se zde událo upoutá pozornost mnohých, nejenom tohoto města,“ okomentovala jsem, směřující pohled k hradbám, kde mne na moment navštívil Cizinec a já se snažila kouzlit bez toho, abych měla jakoukoliv magii. Oči se podívali na mé prsty, vědoma, že bez magie jsem jen jakýsi pozůstatek toho, co jsem kdysi bývala. To, co ze mne chtěla udělat Inkvizice… Pokud mne Omnis bude chtít využívat jako svého Posla, nebude mi brát z prstů to, co mi náleží… prsty jsem zatnula a zahleděla jsem se zpět do města. Nejspíše naposledy, co toto místo navštívím. Jakmile mágové zjistí, že magická bariéra je pryč… rozprchnou se po světě a šlechta, která je chtěla zaprodat zjistí, že Inkvizice nemá co nabídnout, ohlédla jsem se zpět na ty dva a řekla: „Budu čekat u brány… připravte všechny na pochod. Odpočinek bude muset počkat, aspoň, až budeme půl-dne od hranic města,“ konstatovala jsem a vydala se k bráně. Pokud zůstal ještě někdo naživu, aby nám ji otevřel, chtěla jsem trochu ticha a klidu. Kdokoliv, kdo pracoval s magií si přeci vždy zakládal na tom, že má klid na duši…

… bohužel, já již ani nevěděla, jestli má duše nepatří někomu jinému.

Odchod

Trpaslík na slova nereagoval. Jen párkrát přikývl, takže Kaedor věděla, že jí slyšel. Vzhledem k zarputilosti jeho rasy je nejspíš zázrak, že jí na místě desetkrát neproklel. Možná, že je to dobré znamení…
Možná, že si uvědomuje, že bylo třeba něco udělat. Nic jiného nebylo možné. Město je zachráněno.

Kultisté se začali dávat do pochodu, dle rozkazů svého Posla. Kaedor se v posledním okamžiku otočila k Doliganovi, který klečel nad stále nehybnou Petranou.
Její slova nejprve nevyvolala žádnou reakci. Pak trpaslík vzhlédl. Jeho výraz byl prázdný, bez emocí. Jeho tvář tvrdá. Pokývl hlavou. „Vaše… díky… přijímám,“ řekl těžce. Víc neřekl.

Kaedor odkráčela z místa rituálu, kde mezitím Doligan osaměl s Petranou. Ve městě se začali objevovat zmatení a poděšení lidé. Na hradby stoupalo pár nejistých stráží. Nikdo si nebyl jist, co se vlastně stalo.
Ideální příležitost se ztratit.
Ještě předtím Kaedor oslovila dva Stín-lidi. Garn a Zala, jen náznaky očí ve tmě, jí odpověděli.
„Již jsme jej hledali…“ zaševelily jejich hlasy s mnohými ozvěnami. „Jeho stopa vede na samou hranici vší tmy. Viděli jsme ho – uprostřed světla. Zatvrzen uprostřed boje s obrem ze sluneční záře. Není poražen. Brání tomu světlu – brání prorokovi Inkvizice… celá jeho síla snad drží světlo v šachu…“ řekne Garn. Mluvil přerývaně a s přestávkami. Po proslovu se odmlčel, úplně jej dle všeho vyčerpal.
Zala dodá také několik slov. „Veliký stín Arzhul slábne… ač stále bojuje. Nebude poražen. Má sílu na dlouhý boj… má sílu na dny, týdny… snad měsíce. Zvítězit – sám nemůže. Alespoň toho se obáváme.“
Do jejich vět se vkrádají manýrismy Stínů… ale stále si drží určitou osobitost lidí. Ta lidskost dělá informace od nich daleko stravitelnější. Jenže oba jsou slabí. Tento rozhovor je natolik vyčerpal, že se oba stáhli hlouběji do tmy. Oči se ještě trochu znejasnily… ale stále jsou tu a naslouchají.
Nevypadá to, že by o Arzhulově nejistém osudu věděli něco víc…

Kaklum neposlouchal jejich diskuzi. Je nejspíš schopen jí vnímat, nic k ní však nepřidá, dokud se ho Kaedor neotáže na možnosti kultu.
„Bývalí inkvizitoři byli dobře zásobeni, Posle. Pro náš kult dost jídla na dlouhý pochod – nejspíš na šest či sedm dní cesty. Podle sil našich věrných. A s pravdou Nejmenovatelných na rtech se nemusíme bát hladu.“
Oněv se na Kaedor přívětivě usměje. Dokázal by přesvědčit klidně celé vesnice, aby vzaly své sýpky a dali jim je – a poté se připojili k jejich procesí…

‘ Tichá noc ’

♬♬♬♬♬

Slova… každé slovo dopadalo na tiché uši. Moje magie mi byla upírána a já tak nemohla dělat nic než se jen dívat na tu zkázu. Možná chtíčem Omnis, možná tím, že bariéra stačila jako zdroj energie… nechtěla jsem ani předpokládat, co by se stalo, kdybych nevyužila bariéry. Celé město by bylo nejspíše využito jako oběť…
Pohled přes rameno směrem na Doligana, který držel Petranu… většina kultistů pořád žila, ale byla vyčerpaná. Někteří leželi na zemi, další se jen tak tak drželi na nohách. V dáli pod ostřím se rozpoutal oheň a já nechtěla ani předpokládat proč.

Popošla jsem kousek k těm dvěma, rukou naznačila těm schopnějším kultistům, aby je nechali být. Ticho… které panovalo by se dalo krájet. U Petrany jsem jen doufala, že jen viděla opět to, čemu jsem byla slepá, jako tehdy ve vesnici… v prach se neproměnila.
„Vyčkám tři dny ve vesnici, o které ví. Nečekám díky… nedivila bych se ji, kdyby mne nechtěla již nikdy vidět… tak i vy Doligane, Arnfreid, Erien a další…“ tiše jsem vydechla a stáhla si kápy, a i pásku přes oči. „Město mne již nepotřebuje…“ podívala jsem se k opuštěnému městu, které bylo nyní bez bariéry, ale nemuselo se bát útoku inkvizice. Mělo pořád ostatní mágy… snad…

„Kaklume, vyrážíme… ti, kteří můžou jít, půjdou. Ti, kteří ne, tak jim sežeňte nějaké koně… popřípadě povoz. Cain a Abel jej můžou táhnout,“ podívala jsem se na automatony a hlasitě vydechla.

Rozešla jsem se pryč od trpaslíka a mladé čarodějky, po pár krocích jsem se ale zastavila se slovy: „Pokud se již nikdy neuvidíme, všem bych vám chtěla poděkovat. Kdybych věděla jinou možnost než tuto, jak vám pomoci… ráda bych tak udělala,“ podotkla jsem a šla pomalu s hradem dolů.


„Garne, Zalo… zjistěte, kde je Arzhul… i kdybyste se měli zeptat i samotné Omnis…“ řekla jsem podrážděně. Kdyby tu byl, nic by se Petraně nestalo. Nejspíše by si nás ani nikdo nevšiml… pomyslela jsem si a počkala, až mne dojde Kaklum. „Ve městě, které jste opustili a já nás odtamtud přenášela sem, jsou nějaké zásoby? Na kolik dní cesty?“ Pohled mi na něj přešel, přemýšlející, že budu potřebovat trochu klidu, než se rozhodnu co dál. Moje kouzlo nejspíše zabilo tisíce, ne-li desetitisíce, ale… nesouhlasila jsem se způsobem. I tak jsem věřila, že Omnis anebo i třeba Cizinec mne brzo navštíví, nebo si vyžádají moji přítomnost. Byla jsem vyčerpaná… chtěla jsem se vyspat, ale nemohla jsem zde zůstat. Museli jsme vyrazit pryč…

… pryč z tohoto města…

… dokud to jde.

Světlo měsíce

S dále se šířícím kouzlem se Kaedor pokusila část síly zastavit nebo jí zabránit v tom, aby zabila alespoň ty z jejích nejbližších, kteří byli příčetní a neposkvrnění Hlasy.
Každé její slovo bylo němé. Sílu jí braly Hlasy z rukou. Mohla jen sledovat smrtící rány, které decimovaly Inkvizici. Ale do jisté míry to vypadalo, že Omnis své slovo splnily. Padlo jen několik kultistů. Zásah Hlasů v posledních chvíli zabránil smrti Kakluma i Gešly. Petrana ležela na zemi. Na prach zatím nebyla takže možná, že i ona byla ušetřena.

Brzy bylo po všem. Temnota ustoupila. Tichý vítr vál na polích kolem Akliany. Pohrával si s látkou stanů a s opuštěnou výzbroji, která se válela tam, kde před chvílí stáli lidé. Zrnka prachu se rychle vytrácela.

Laskavé světlo měsíce pokrylo celé město a jeho pusté okolí. Lidé kolem Kaedor se začali nadechovat. Většina vypadala vyčerpaně. Většina byla naživu.
Kaklum mlčel, podobně jako ostatní z akolytů. Petrana byla nehybná a skláněl se u ní Doligan, kterého automatoni dle rozkazu Kaedor propustili. Nad městem stoupal kouř, protože pod Ostřím došlo k požáru.
Možná, že konečně přišel čas si odpočinout… Inkvizice byla prozatím poražena. Avšak pontifův konec to být nemohl… střetnutí s ním by pocítila. Také Arzhul byl stále pryč.

Od klečícího trpaslíka přišlo několik slov: „Postarám se o ní – vy se radši ztraťte.“ Několik kultistů se pohlo směrem k němu. Doligan si jich nijak nevšímal, ale v jeho slovech se zračil odpor. Jeho tvář vypadala, jako by musel pít dýchat zkažený vzduch. Nezdálo se, že by se však kultu mohl ubránit, i navzdory svému runovému umění a mnoha jiným schopnostem, pokud by ho chtěli zadržet.
Kaklum si pro sebe promluvil. Trpaslíka si nevšímal, ale zamumlal: „Veliké dílo… ještě však stále není hotovo. Čeká nás práce…“

‘ Charade ’

Kouzlo bylo dokončeno… bariéra města proměna v něco, co nám mělo pomoci. Něco, kde jsem si naivně myslela, že to bude vědět, co považuji za spojence a co za nepřátelé.
Cizinec měl pravdu… Hlasům nezáleželo nad tím, co pozřou… Inkvizice… nebo celé město. Cokoliv jsem vytvořila si nyní bralo vše.
Výhra bez těch, kteří by si ji mohli se mnou užít neberu jako výhru, pomyslela jsem si jako odpověď, vědoma, že rituál je ukončen a mne drží od samotné smrti nejspíše jen to, že Omnis chce potvrdit svůj slib. Věděla jsem moc dobře, že vytvořit portál a tuto kouli teleportovat pryč bylo téměř nereálné…

Arzhul nikde, na Cizince jsem se obrátit nemohla a kultisté jeden po jednom padali. Kaklum a Gešla byli první a u nich jsem nějak i věřila, že jejich oběť je něco, co si i přejí. Věděla jsem tak, že u nich nebyla zas tak velká priorita je dostat pryč… pokud tímto můj kult padne, tak budiž…
Pohled mi ale padl na Petranu a Doligana… věděla jsem, že je musím dostat pryč a už bude na nich, aby zmizeli. Cokoliv se zde odehraje není v mých rukách… a i když mne budou celý život nenávidět, budou mne nenávidět někde živí. „Utíkejte…“ řekla jsem a pokračovala.
Ruce se mi k nim natáhly a já využila kouzlo, které je mělo teleportovat pryč. Nevěděla jsem kam… ale i kdyby to bylo do nejbližšího táboru Inkvizice či nad město… Petrana se již mohla zařídit.

„Tisinaldodeam!“ Využila jsem energii, ať již od Omnis… nebo pokud mi kouzlo nevyšlo, pokračovala jsem jinými způsoby. Obrátit část svého těla v energii pomocí krystalizace, či obětovat i svou životní energii, zkracující si tak život, abych je dostala pryč od tohoto kouzla. Ať se mi to podařilo jakkoliv, otočila jsem se k tomu, co jsem vytvořila a začala opakovat kouzlo, které naposledy přivolalo Temnotu. Ať se již Tma lišila od Temnoty jakkoliv… mohla ji zničit též. Jen byla otázka, jestli jsem si nezahrávala s ohněm, i tak… stálo to za pokus. Omnis měla více než dost síly mne zastavit a ať jsem na tento svět přivedla cokoliv, pokud si mne má nynější moc chtěla vzít? Nemohla jsem s tím nic udělat. Někdo jako Arzhul by si mne našel dříve nebo později…

Zvedla jsem ruku k nebesům a začala recitovat kouzlo: „Haes nirr serr, ledisa. Sdeln firr na eln rad na raa dha udhasr firr na eln radd na dha udhasr.“

V šachu

Vzpomínky z minulosti… střípky toho, co možná bylo náznakem Veliké hry, kterou Hlasy hrály se zbytkem světa. Kdoví, kdo byl na druhé straně šachovnice. Nebo na té její. Nelze říct, kdy ta partie začala, ani kdy skončí a jaký bude její výsledek.
Tohle však pocítila i Kaedor. Šach.
Realita se zavlnila. Pozornost Kaedor se přesunula vstříc Inkvizici.
Izar-athakari, zašeptaly ozvěny, a její hlas otřásl světem.

Světla ohňů a pochodní zhasla. Měsíc polkla noc. Černočerná Temnota dorazila a potopila celé město a jeho okolí do smrtícího sevření.

Zůstalo jen světlo energie, které viděla pouze Kaedor. Vír síly zkoncentrovaný do jejich rituálu. Její slova tu energii uvolnila. Na chvilku setrvačnost držela magii v jednom místě.
Byla to koule mnoho metrů v průměru, která se postupně rozpínala. Byla plná fialových, modrých a bílých světel, které divoce vířily a pletly se mezi sebou. Z té koule vyrazily dlouhé fialové šlahouny, které postupně mohutněly.

Jejich špičky směřují ven z kruhu, na všechny směry. Síla namířená proti všem. Jedna ze špiček projede nad seskupením kultistů k městu, další k táboru Inkvizice.
Před očima Kaedor se objevuje obraz. S energií je tak těsně spojena, že vidí vše. Špička energie projede skrz na skrz nic netušícího Inkvizitora. Šlahoun zmohutní a začne se do něj přelévat zlatá barva ze zasaženého muže.
Inkvizitor se chytá za srdce. Jeho kůže se svraští, jeho rty popraskají. Jeho oči vyschnou a jeho kosti začnou křehnout. S ohyzdným zapraskáním se pod ním lámou jeho vlastní nohy. V jeho plicích není dost síly na výkřik. Netrpí dlouho. Než padne k zemi, stane se z něj prach.
Další šlahoun protne městského strážného, který s obavami hledí ke kultu na hradbách. I on se chytí za hruď… a během chvilky se promění v prach. Špiček vyráží čím dál víc, do všech směrů…

Kaedor uvidí šlahoun, který míří přímo do srdce Gešly. A další, který vyrazí ke Kaklumovi. A další, který se prokousává skrz vrstvy ochranných kouzel kolem Petrany.

Tvá část dohody je naplněna… zašeptá povědomý hlas uvnitř její hlavy. Vezmeme si to, co nám náleží. A splníme dohodu.
Útočící špičky energie se zastaví. Zkroutí se stranou. Celý orb energie nabude překrásně zlatavé barvy s nádechem oranžové. Jen hluboko uvnitř je vidět tepající jádro nezemské fialové síly.
A všechny smrtonosné šlahouny se obrátí proti Inkvizici. I ty, které před momentem mířily na spojence Kaedor a na město Aklianu.
Sto tisíc ostří vyrazí k nic netušícím srdcím. Ze síly rituálu nezůstane nic. Na vrcholu hradeb se rozhostí ticho.

‘ And she said... ’

♬♬♬♬♬

"Kaedor, mohu mít dotaz?" Ozval se hlas za mými zády a já otočila zrak vůči dotyčné. Tza'Ri, jedna z nejnadanějších studentek. Elfka, u které hrozilo, že ji samotný talent pohltí a ona sebe sama zničí. Ale stačilo s ní pracovat jako s neopracovaným křišťálem a věřila jsem, že dosáhne více, než já...
"Samozřejmě, máme po vyučování. Copak tě trápí Tza'Ri?" Zvedla jsem se a volně se opřela o hranu stolu.
"Říkala jste, kdysi, že moc si nás najde… dříve nebo později. Záleží jen na tom, jak moc se snažíme a jak tomu napomáháme…“ její hlas byl tichý, zněla z něj nervozita. Popošla jsem směrem k ní a natáhla ruku, dlaň téměř dopadající na její rameno, než jsem byla zastavena jejími slovy…
„… Ta moc si mne našla… a byla jste to vy, kdo mi zabránil v tom, aby mne nepozřela… jsem vám za to vděčná, samozřejmě… ale co by se stalo, kdybyste tam v ten den nebyla?“


Rituál pokračoval, bariéra… každou vteřinou byla o něco slabší. Něco… co se žádnému mágovi nikdy nepodařilo… ani Arcimágovi. Nikomu! Bylo to jako stát před Stromem Života a jedním rituálem z něj získat všechnu životní energii. Něco, o čem mohlo nikdo ani nesnil, na tož, aby se o to pokusil. Bariéra by jej za normálních okolností roztrhala na kusy. Ale ne mne. Mne se podařilo něco, co nikomu jinému.
Zvuk… jako kdyby prasklo zrcadlo pod tíhou magické energie… celá bariéra popraskala a všechna kouzla, ochranné bariéry stovek, ne-li tisíců mágů se nyní měnila na tu mou. Cizinec… jak se dalo čekat… se jen díval.

Chvilka ticha, kdy jsem se na ní dívala, a dokonce jsem stáhla ruku i zpět. Musela jsem se zamyslet abych vůbec dodala: „Kdybych tam nebyla… nejspíše by tě magie pohltila. Magii nezáleží na tom, co se s tebou stane… je to nezastavitelná síla…“ řekla jsem s mírným úsměvem, ale pohled mé studentky se moc neměnil.
„A… kdyby tu moc nabízela nějaká mocnost? Vím… že takovéto praktiky neschvalujete, ale zajímalo by mne, co pak? Nabízel by vám takovou moc, která se nedá odmítnout?“

Z rituálu mne vyrušil křik Petrany, která se sem nějakým způsobem dostala. Pohled jejím směrem… Abel ji držel a opodál byl i Doligan… věděla jsem, že nemůžu nic moc udělat… více než pár vteřin nepozornosti a rituál by se mi vymkl z rukou. Caine… ušetři ho… vyslala jsem k Automatonu myšlenky, více jsem nemohla udělat. Pohled na Petranu byl takový, jaký jsem si představovala. Nechtěla jsem ji tu… přesto se ukázala... připomínala mi mé studenty.

„Má teorie je, že všechny mocnosti, které vládnou takovéto nepředstavitelné energii, než si dokážeš představit… jsou… vytvořeni magií samotnou. Znamená to tedy, že tě budou brát jako postavičku na své šachovnici…“[/b] pokrčila jsem rameny a sledovala ji, jak se na mne podívala: „A když bych takovou moc někdy přijala?“ Zeptala se a já se mohla jen zasmát: „Nedoporučovala bych to, ale řekněme, že bys tak udělala. Důvod může být jakýkoliv. V tom případě musíš dokázat, že jsi pěšák, který se dostane na druhou stranu šachovnice. V ten moment se staneš královnou… a něčím, o co nechce král přijít.“
„Ale co když… to bylo jen součástí plánu? Královi jde jen o výhru, i kdyby zůstal poslední na šachovnici a vyhrál, vyhrál…“
Promnula jsem si oči a dodala: „Jakmile se jednou ukážeš na šachovnici, tvůj osud již není tvůj. Záleží jen, jestli jsi na té straně, která vyhrála… a jestli jsi zůstala po bitvě na šachovnici…“
Menší úsměv, tiché díky se slovy: „Dobrá, budu si to pamatovat, Kaedor di Valiora…“

To byl poslední den, kdy jsem ji viděla…


Není cesty zpět… rozhodla jsem se přijmout něco, co není plně pod mou kontrolou. Můžu nyní jen doufat, že mne Omnis bere jako něco, co si chce nechat na šachovnici… Promiň Petrano… pohled se mi otočil vůči světlům Inkvizice, uvědomovali si, že bariéra padla… Temnota, o které mluvil Cizinec se bezpochyby blížila. Naposledy stačil trochu mé aury a zaútočila na město… Neměla jsem na výběr. Přerušit nyní toto kouzlo a město to srovná se zemí... pohltit to do sebe bez pomoci Arzhula? Roztrhá mne to a pak celé město padne. Musela jsem věřit, že mi Omnis nelhala a že toto bude výhra... výhra nejenom pro ni, ale i pro mne... výhra, které nebudu litovat... výhra, kterou si budu moc vychutnat ve světu živých...


Chvilka ticha, nádech… a výdech… slova, která rozhodnou nejenom o mé budoucnosti, ale i budoucnosti světa…

‘ Izar-athkari ’

Rituál

Přípravy započaly. Oba Stínové v tělech automatonů se na pokyn Kaedor obrátili k městu. Zůstali tiše stát, stranou na stráži. I stín-lidé vykonali její příkaz bez jediného slova – ztratili se do tmy jako mlha rozehnaná větrem.
Otázku Inkvizitora odpověděl Kaklum: „Promluvil s ním Oněv. Budeme mu dále věnovat svou pozornost. Věřím, že je v něm jádro síly, které by bylo vhodné využít. Rituálu se účastnit nebude. Je příliš velké riziko, že je pod vlivem nepřátel Nejmenovatelných.“
Nejspíš byl někde stranou, dočasně či trvale očarován kouzelným jazykem Oněva.

A poté… rituál započne.
Slova se řinou z úst kultistů zcela v rytmu s Kaedor. Opakují po ní s rychlostí myšlenky. Jejich společné zaříkávání uchopí sílu bariéry a pomalu jí začne vtahovat mezi sebe. Nejprve má Kaedor pocit, že několik čarodějů se pokouší jim bránit… ale jednotná odpověď nepřijde.
Těch několik snaživců se brzy v koncentraci síly ztratí. Nelze říct, jak skončili. Možná, že právě podpálili několik čarodějů kdesi ve městě. Možná, že je jen omráčili. Není to podstatné.

Je cítit první krůček Hlasů, které do síly začnou vstupovat. Z vrstev ochranných kouzel se začnou stávat pokroucené víry pozměněné energie. A ty už nelze poutat. Nebylo by možné je ani udržet a přikrmovat, kdyby všichni kultisté nejednali jako jediný člověk v jednotě, která je pro běžné smrtelníky nedosažitelná.
I Kaklum a akolyté opakují po Kaedor – a Kaklum je jediný, jehož vliv Kaedor přímo vnímá nad rámec masy ostatních. I to poukazuje na jeho skrytou sílu.

Tdum.
Jak úder zvonu. Hluboký tón, který projel realitou, symbolizoval rozpad bariéry Akliany. Ač zbývalo kouzel v bariéře ještě hodně, jejich struktura byla narušena natolik, že se začaly rozpadat. Volná energie dál přikrmovala jejich rituál – nyní už skoro samovolně. Kult už jen bránil té síle, aby vybuchla a srovnala celé město se zemí.
Do monotónního odříkávání kultu se vkradl tichý šepot Cizince:
„Chvíle Temnoty nadešla…“
Energie v rukou Kaedor a kultu byla nezastavitelnýá. Fialový vír, čirý chaos v magické podobě.

Na obzoru začala tmavnout obloha. Hvězdy se vytratily. A jako by mocný dech rozvířil ohně v táboře Inkvizice a plameny městských pochodní – tak mocně, že světlo téměř pohaslo.
Ve světě se rozhostilo tma a ticho. Přišel moment, kdy si Omnis vezme svůj slíbený dluh a spasí je před inkvizicí za cenu všech těch duší.

Kaedor ze soustředění na kratičký moment vytáhl výkřik. Zdál se jí vzdálený a tlumený, i když zazněl blízko.
Rychlý pohled stranou. Někdo se je snažil vyrušit. Abel držel ocelovou paží postavu a znehybňoval jí tím. Skrz kovové paže zahlédla bledou tvář Petrany. Byl v ní strach a v očích slzy. To ona vykřikla.
Cain stál na okraji hradeb. Ve vzduchu držel zmítající se postavu. Ocelová paže byla stisknutá kolem houževnatého krku. Drobný trpaslík se kymácel ve vzduchu. Jeho ruce neměly proti síle automatona šanci… S Petranou přišel i Doligan.
Uslyšela hlas Kakluma. Síla kolem nich ho překrucovala, takže zněl jako z veliké dálky: „Soustřeď se, Posle! Moment triumfu se blíží!“
Cizinec se zdál být blíž než všichni ostatní. Šepot se vnesl skoro přímo do jejích uší: „Temnota… pozře vše.“
Vypadalo to, že to říká spíš pro sebe… v jakési temné fascinaci.