‘ The One who sees all ’

♬♬♬♬♬

Cesta městem byla asi tak pochmurná, jako představa, čím jsem se pomalu stávala. Hlavou se mi přemítaly myšlenky, kdy se to tak zvrhlo. Bylo to v moment, kdy jsem poprvé potkala Arzhula? Nebo snad když jsem získala ten dar od Tmy? Možná v moment, kdy mi byl darován ten krystal. Dokonce se mi ukázala i myšlenka, že to snad celé začalo mou nenávistí vůči Inkvizici. Dokázala jsem něco, co nikdo předtím… prokletí bylo částečně zlomené a já jsem se tak nemusela bát, že shořím, i přesto má nenávist byla i to, co mne pohánělo dále.


V očích lidí na ulicích jsem viděla strach… ten zbytek, co tu byl, se nás bál asi tak, jako se báli Inkvizice. Něco, co doposud neznali a mohli doufat, že já nebudu zvěstovatel smrti a beznaděje. Sama jsem ale nemohla hlásit to, jak tato bitva skončí... nevěděla jsem to.


Svět se změní, ať se stane cokoliv… na konci této bitvy bude jen jeden vítěz… hledící do své dlaně, pomalu směřující k hlavní bráně, která měla nejblíže k Inkvizici a nejspíše i magické bariéře. Automatony těžkopádně kráčející vedle mne, stabilizované svojí schránkou a jejich hlad dočasně ukojen… snad.


Arzhule… chápu, že jsi chtěl trochu pomsty a ukázat svou novou sílu… ale není na toto čas, pomyslela jsem si, hledící na dveře, které vedly na hradby. Nelika zaryla prsty do míst, kde byly panty a se skřípěním celé dveře vyrvala. Ať již byly zabarikádované či ne, nyní jsme měli volný prostor.

Hledící na armádu za branami jsem krátce kývla na jejich slova: „A všichni padnou Nejmenovaným, dostatečná oběť, která ukojí jejich hlad…“ řekla jsem, než jsem si všimla té postavy, která se vznášela opodál.
Cizinec…

Musela jsem se na jeho slova usmát... věděla jsem, že tu není dávat mi další nabídky… chtěl vidět to, čeho jsem schopná… čeho je Omnis schopná… jeho moc ale byla dostatečně velká na to, aby mi v tom zabránil. Přesto se rozhodl stát na této straně barikády… věděl, že nenasytnost Tmy může být i konec pro něho samotného.

„Jakmile započneme, není cesty zpět. Caine, Abele… je dost možné, že upoutám pozornost nějakého dalšího Arcimága… kdokoliv, kdo není Petrana a Arnfreid... postarejte se o něj…“ rozkázala jsem bez kompromisně a podívala se na ty dva stíny, kteří původně byly lidé. „Vy, jděte najít Arzhula,“ pohled mi rychle přejel na Kakluma a já záhy pokračovala: „Jak dopadl ten Inkvizitor? Předpokládám, že nepřežil…“ zeptala jsem se spíše, abych se podle toho mohla zařídit. On byl jen jakýsi pěšák Inkvizice, nenáviděla jsem ale to, co reprezentoval... i tak čekajíc na odpověď a jakmile mi byla dána, tak jsem mohla předstoupit na druhou stranu hradeb, pohled upřený na kult pode mnou.

„Každý bude recitovat má slova po mně… vaše víra v Nejmenované nás spojuje lépe, než jakékoliv jiné pouto!“ Křikla jsem a podívala se zpět na ty nejmocnější kultisty. „Začneme s přípravou… nejdříve potřebujeme napojit zdroj energie… což bude v tomto případě bariéra města,“ oznámila jsem spíše pro sebe, hledíc směrem na daleké světla Inkvizice. Nejspíše nečekaly protiútok a zítřek byl asi i den, kdy by zaútočili... moment překvapení byl snad náš.


Postavila jsem se na okraj hradeb, ruce roztáhla a začala recitovat první kouzlo, připravující rituál… I toto upoutá asi pozornost, když se snažím napojit bariéru města na rituál… něco, co asi nikdo nikdy ani nedokázal. Snad to bariéra vydrží... a snad i mé tělo…
„Hies oiva't dh za'svl etv negi nyael la'oisri el nyi mikkaetaetk”

Mezi temnotou a světlem

Pochmurný průvod kráčí městem. Nesou se nad ním kopí s černou látkou, kráčí v něm muži a ženy v tmavých hávech, jejichž tváře zakrývají kápě či šátky. Jsou to jen lidé až na tu, která kráčí v jejich čele. Ticho, noc a temné barvy tomu dávají vzezření pohřebního pochodu.
Roh, který jej započal, byl nesen stále dál nepřirozenou silou. Tu a tam je z ulice slyšet jedna z jeho ztracených ozvěn. Možná, že v některých hlubokých studnách budou vězet navěky…
Nikdo se jim nepostaví do cesty. Ti, kteří ještě neutekli, se skrývají za dveře a zabouchávají je před průvodem. Stráže ustupují z cesty. Někteří zahazují zbraně a dávají se na útěk. Pár lidí se odvrací, poklekává a modlí se k dávno hluchým božstvům.

Pouť kultu Nejmenovaných dorazí až k hradbám. Nezastaví je žádní čarodějové ani vojáci. Kaedor během chvíle vystoupá na volnou plochu na střeše strážní brány. Do obou stran se od brány se táhnou kamenné hradby.
Hlavní městská brána zde směřuje na sever, vstříc Inkvizici. Její čtyři akolyté vyjdou spolu s Kaedor nahoru, přičemž je doprovází také několik dalších nižších kultistů a ostatní zaplní prostranství za branou, částečně také okolní hradby.
Na zbytku hradeb je tu a tam vidět osamělého čaroděje. Většina vojáků je pryč. Město vypadá téměř bezbranné.

Pohled ven je skličující. Během několika málo hodin dorazila Inkvizice v plné síle a právě rozbíjí svůj tábor. Za hradbami hoří stovky, ne-li tisíce ohňů a mnohokrát více pochodní a svící.
Ze tmy se line monotónní pochodový chorál části stádečka, která ještě nesložila hlavu. Někteří věřící totiž stále pochodují, aby město zcela obklopili a zadusili. Ale útěk byl znemožněn dříve – Pontifovi věrní hlídají všechny cesty z města na koních se zbraněmi v rukou.

Pohled dovnitř je temný. Město je z poloviny pusté. Palác krále není vidět – je na druhé straně Ostří. Od Akademie se line rudá záře. Kaedor také zahlédne oblaka kouře. Někde pod Ostřím se rozhořel požár. Občas je vidět nějaký projev elementární magie, který vyrazí k nebesům v divoké bouři. V Akademii se něco děje. Po Petraně ani Arnfreidovi není ani stopy.
Arzhul je stále pryč. Kaklum hledí do tmy, podobně jako Gešla. „Jsou jich desítky tisíc,“ zamumlá bývalý žebrák obdařeným bystrozrakem. Kaklum pokýve hlavou a přidá pár slov do tmy: „Sto tisíc nejvěrnějších, nejméně.“
Pohlédnou na Kaedor, očekávaje pokyny.

Ve vzduchu, mezi Inkvizicí a bránou, spatří Kaedor náznaky zahalené postavy, která se vznáší ve vzduchu jako by levitovala. Slyší hlas, který může slyšet jen ona a který jí poprvé představil temné síle Nejmenovatelných.
„Hlad Tmy je neukojitelný…“
Cizincova slova zazní zlověstně. Kaedor vnímá pohled, který jí Cizinec věnoval – ale tentokrát za ní nepřijde s žádnou nabídkou ani s žádným pokušením. Zůstane na svém místě, kde pozoruje město i tábor Inkvizice z výšky.
Ani není třeba nadpřirozený zrak, aby bylo cítit soustředění moci v tomto městě. Bariéra Akliany pulsuje energií. Nepříjemná síla světla je tak hmatatelná, že to téměř připomíná východ slunce na severozápadu…

Je to mnoho duší. Lze je odkázat Omnis – Hlasům, které slíbili, že zajistí vítězství – pokud se tedy zvládnou dohodnout, co to vítězství má představovat. Pokud se spojí, jsou nezastavitelní. Naštěstí většinu své existence vedou svou nekonečnou válku pletich a intrik.
V dané chvíli a s podporou kultu by bylo možné ty duše vstřebat nebo rozptýlit… a vyhladit Inkvizici i bez pomoci Omnis. Je to riskantní. Čtveřice mocných akolytů však vykoná každý příkaz, který jim Kaedor dá.

Rituál potřebuje svou přípravu. Kult čeká na Kaedor.

‘ The beginning of the New Era... or the End.’

♬♬♬♬♬

Věci se začaly dávat do pohybu a já jen mohla přihlížet tomu, jak kultisté sbírají to málo, co mají. Někteří si začali s mým proslovem přehazovat kápě, zakrývající jejich obličeje, ostatní sbírali zbraně a připravovali se vyrazit. Několik z nich jsem zahlédla zvedat dlouhé kopí s upravenými vlajkami, na kterých byl znak kultu, který jsem viděla kdysi u Kakluma a reprezentoval to, co vnímali jako znak Nejmenovaných. Není cesty zpět…

Pohled se obrátil vůči portálu, Arzhul nikde. Snad nepřecenil své síly… mohl potkat to, co reprezentuji já samotná na straně světla… cokoliv to je, nejspíše je to stejně mocné, či mocnější, než já… z mých myšlenek jsem byla ale záhy vyrušena povědomým hlasem. „Ano, přípravy na rituál bezpochyby upoutají pozornost. Pokud nám dovolí skrýt naší prezenci i o pár vteřin navíc, může to být rozdíl mezi životem a smrtí,“ konstatovala jsem, vědoma, že jakmile začne někdo doslova požírat magickou bariéru města… nejspíše i ten nejprostší mág si to uvědomí, co se děje. Něco, co nikdy nebylo možné… mnozí nejspíše budou překvapení, ale dokud bude rituál stabilní, nebude cesty zpět. Bude to pak závod s časem… jestli stihneme kouzlo dokončit a využít tak energii města proti Inkvizici, nebo ostatní Arcimágové budou mít jiný postoj a ukončí mé snahy.

Krátce jsem i tak kývla vůči Kaklumovi, jeho slova možná byla pravdivá, ale potvrdit jsem je nemohla. Omnis nebyla v mých očích entita, hlavně ve svých třech částech, která by mi ráda osvětlila situaci… proč já… proč nyní… Moje snaha upoutá bezpochyby i Temnotu… a i Cizince, ne-li ostatní entity, které poháněny hladem a hostinou, kterou doteď nevnímali. Bude to zápas s časem a uvidíme, kdo zůstane na mé straně a kdo půjde proti mně samotné,

„Ano… vaše služby budou využity i na druhé straně,“ usmála jsem se k Gešlovi, naznačující rukou směrem ke dvěma stínům, které mi pomohli upevnit portál.

„Vyražme…“ jakmile jsem tak řekla, ve svém periferním vidění jsem zpozorovala jednoho z kultistů zvedající zvláštně pokřivený válečný roh Inkvizice. Zvuk zazněl… nepřipomínající ani Inkvizici, ani toto město. Pokřivený hluboký tón byl ale dost hlasitý na to, aby jej slyšeli všichni v okolí a desítky kroků se vydalo ulicemi směrem k hradbám. Byl čas konat… ve jménu toho, co zbylo v tomto světě z magie. Ve jménu těch, kteří padli… jako jsem padla i já. Ve jménu Nejmenovaných… Ve jménu Omnis…

Kult Nových Bohů

Akolyté se tváří zdají být naplnění svým posláním, když slyší mluvit svého Poslat. Její proslov skončí. Nastane až posvátné ticho. Přeruší je Kaklum když holí, o kterou se opírá, udeří o zem, a pronese:
„Tak pravil Posel Nejmenovatelných. Vzestup Nových Bohů.“
Ta slova Kaklum nevykřikne a nerozšíří se žádný euforický pokřik. Kultisté skloní hlavy a v jednotě ta slova zopakují: „Vzestup Nových Bohů.“
Všichni je řekli najednou – až nepřirozeně jednotně na tak velký dav, ale oni jsou všichni spojeni vlivem Tmy a vlivem Kaedor. Síla okamžiku je hmatatelná.

Kult nemá žádné majetky, které by bylo třeba sbírat nebo skládat. Navíc všechny žene poslání. Kaedor sama necítí ani přítomnost Omnis či jednotlivých Hlasů – ale ani přítomnost Cizince, který si zpravidla velké věci nenechává ujít. Na druhou stranu, ten je skutečným mistrem skrývání… možná, že vše sleduje či dokonce s děním manipuluje ve svůj prospěch. Snažit se bránit proti něčemu takovému by bylo stejné jako trpět chronickou paranoiou.
Pro kult se vše zdá dobré.

Jen Arzhul se stále neobjevuje. Portál zůstává nestabilní, ale nehroutí se… není však ani známky po tom, že by z něj měl mocný Stín vyjít.
Kaklum si všimne jeho absence a poznamená ke Kaedor pár slov, zatímco se kultisté shromažďují a připravují ihned vyrazit: „Váš nejpřednější služebník si k vám cestu najde, Posle. Je k vám přivázán naším rituálem. Jen vaše moc něco takového umožnila. Jiné by mocná tma roztrhala.“ Zahledí se na ní. V jeho zestárlé tváři je cosi jako radost či pýcha. „Je to neuvěřitelné. Hlasy ve tmě mi říkají… že vliv má i to že jste první ze svého národa, která je kdy uslyšela. Všichni ostatní byli jako my dříve – slabí lidé. Pak jste přišla vy – síla zlomená a znovu zkutá.“
Mezitím se kult shromáždí. Gešla nyní přistoupí ke Kaedor a pokloní se, skoro jako by i on přemýšlel o moci, kterou ona má.
„Přejeme si, abychom mohli sloužit navěky po vašem boku, Posle.“
Podobné emoce cítí i ze všech ostatních.

Kaklum otočí hlavu vstříc hradbám. Jeho tvář se odvrátí a jeho tón je vážný.
„Vyražme, Posle… času je málo. Pomůžeme vám – i bez temného služebníka je naše síla značná. Inkvizice pocítí moc Nových Bohů.“

Průchod portálem

Kaedor vydá jednoduché příkazy. Jediný, kdo jí na ně odpoví, je Arzhul: „Děkuji, paní.“ A poté může ona sledovat jeho dílo.
Jako kaňka na světlý papír se vpije Arzhul do portálu. Pak se tma na moment ztratí. Chvíli je vidět, jak se energie proměňuje a charakter portálu přetvařuje. Některé proměny se zdají být poměrně násilné…
Nakonec se však portál uklidní a zdá se, že okno příležitosti pro Kaedor je otevřeno. Vstoupí.

Po dlouhé době opět využívá běžného, funkčního portálu. Nic se nepokazí. Projde jedním krokem z Akademie přímo na náměstí pod Ostřím.
Objeví se uprostřed stanů kultu. Rychlý pohled – hned před sebou vidí Kakluma a Neliku, spolu se Stíny-lidmi, které za nimi poslala. Jakmile jí spatří, skloní hlavy a lehce se pokloní jako její služebníci.
Za Kaedor vyjdou oba automatoni. Na vrásčité tváři Kakluma se objeví úsměv, ale neřekne ani slovo. Nelika nemá tvář, kterou by mohlo být možno číst.
Oba akolyté jsou klidní. Není tu žádný rozruch. Žádný boj, žádné vraždění. Je to tu stejné jako když odsud odcházela. Sice nevidí žádné čaroděje ani Petranu, ale na první pohled se zdá, že se nic neděje.

Portál za ní zůstává otevřený, ale nepůsobí příliš stabilně. Tu a tam je v něm vidět záblesk zlatého světla. Arzhul se z něj zatím nevynořil.
„Vaše dílo se podařilo,“ řekne konečně Kaklum.

Na prostranství, které je obklopené stany a kde se kultisté drží mezi sebou, vklouzne Gešla. Jeho nelidské oči jsou skryté za páskou. „Posle,“ řekne. „Cítím a slyším nějaký rozruch mezi lidmi – a mezi čaroději. Nemluví však jasně – nebo je nedokážu slyšet. Máte pro nás příkazy?“
Po Oněvovi, čtvrtém akolytovi, není ani vidu ani slechu. Snad koná podle jejích pokynů a drží se se svým hlasem trochu stranou.

Portál

Skřípění dveří… bylo po masakru a já jsem se tak mohla podívat na ty tři, kteří tam nyní stáli. Očividně se jim podařilo to, co by mnozí značili za nemožné. Nic neříkali, to, jestli jsou spokojení jsem soudit též nemohla…

Portál se otevřel a já si všimla zlaté záře… vypadalo to, že ji někdo sledoval. Jako naposledy, ale tentokrát tam nestál ten, který mne mučil… jen to vedlo někam jinam. Jeden portál s dvěma východy. Možná proto nikdo v tomto království nevěřil portálům. Pokud mnohé z nich dokázala Inkvizice takto upravit, bylo jasné, proč je nikdo nevyužíval, řekla jsem si sama pro sebe a pohled mi nasměřoval k Arzhulovi. Mluvil o své nové síle… též i o tom, že by ji chtěl využít a já se mohla jen domnívat, že toto bude jen další sousto pro jeho moc. Budu jen doufat, že by mne Omnis varovala, kdyby tě brala za riziko… chvilku jsem se dívala na portál a věděla, že i když jsem toužila po krvi, nemohla jsem nechat ten Kult vyvraždit jen díky krvežíznivosti, kterou na mne stínové přenášeli.

„Dobrá Arzhule, máš mé povolení,“ mávla jsem rukou a nechala jej se činit, portál byl stále dostatečně stabilní a já upřela pohled na Caina a Abela: „Jdeme… nyní jste měli zábavy dost. Brzo začne bitva a tam budete mít volnou ruku působnosti,“ pohlédla jsem zpět na portál a pokud jsem již tušila, že Arzhul si začal pohrávat s našimi nepřáteli… prošla jsem skrz, čekající, jestli vystoupím na náměstí nebo někde jinde a bude následovat ihned další boj.

Šance a rizika

Oba stín-lidé přijali rozkazy. Nic dalšího neřekli, pouze se tiše ztratili. Kaedor poté začala pracovat na magii teleportace.
Nejprve s pomocí krystalu upevnila platformu pro portál. Kouzla, a obzvlášť dlouhé formule, měly téměř nulovou šanci na úspěch. I přesto je zkoušela a jistým zvláštním způsobem se jí dařilo postupovat vpřed. Tentokrát byli už toky téměř stabilní a tradiční formulování kouzel fungovalo spíš jako pomůcka.
Navíc tentokrát cítila, že se energie chová trochu rozuměji… lépe plní to, co Kaedor potřebuje. Nebylo proto žádné rozumné vysvětlení – snad jen působení obou stín-lidí či Neliky na druhé straně, ale to by se ještě nemělo promítat do základu pro portál.
Prozatím to nebylo možné vyřešit a objasnit. Přišel tedy čas na portál samotný.

Druhá formule. Spojení je navázáno. Cesta, která vzniká, by měla být dostatečně dobrá na to, aby jí mohla projít ona i Cain a Abel, které nyní svazovala fyzická schránka.
V té době skončil masakr za dveřmi a její služebníc se k ní opět připojili. Na automatonech nebyla ani kapička krve navzdory zvukům, které byly slyšet. I v krvi byla síla, kterou bylo možné pohltit…
Na Arzhulovi nebyla na první pohled patrná žádná změna. Jeho druh však uměl sílu velmi dobře skrývat.

Portál je otevřen. Ze škvíry v časoprostoru se začne valit světlo – až nepřirozeně silné. Nejprve Kaedor a poté i Arzhul vycítí cosi cizího, co do portálu promítá svůj vliv.
„Cesta je sledována…“ zamumlá Stín. „Poučili se. Ví o nás – ale chtějí, abychom si mysleli, že je průchod bezpečný.“
Chvíli je ticho. Portál je světlý, zbarvený do zlata, což je pro tento typ magie velmi nezvyklé. Kaedor podle svých smyslů však usuzuje, že portál skutečně vede ven z Akademie na náměstí před ní. Je možné, že se Inkvizice pokusila s ním manipulovat, ale nepodařilo se jí to zcela.
„Vzniká zde nebezpečí – riziko pasti,“ řekne Arzhul. „S novou silou, která se přidala k mé tmě však… lze toho využít i k protiútoku. Dovolte mi to, paní, a naši nepřátelé budou zaskočeni. Vy byste měla získat dostatek času k průchodu pro vás a obě nedochůdčata. Má nová síla je potrestá…“
Moc Arzhula není to jediné, co se změnilo. Tentokrát má ochranu a podporu Hlasů. Ona samotná by mohla využít příležitost k dalšímu páchání chaosu v řadách Inkvizice… nebo naopak zkusit portálem projít s dodatečnou ochranou. Je zde i možnost portál očistit… sílu Inkvizice by mělo být možné vysát jako jakoukoliv jinou energii. Je jí velké množství, takže je nutné jí svést někam stranou nebo použít. Je to však realizovatelná možnost.

Ozve se Cain. Otáčí se ke dveřím a ukazuje k nim jednou z čepelovitých rukou.
„Sssslabí… bezssspečnějššší cesssta… můžeme zzabít… ssslabé…“
Abel mlčí. Jeho stínové dvojče však očividně naznačuje, že by bylo možné se ven probojovat skrz čaroděje…

Portál

Byla jsem ponechána tomu, čemu jsem rozuměla… zvuky mimo tuto místnost byly tlumeny dveřmi, které těsnili dostatečně dobře. Nepotřebovala jsem poslouchat to krveprolití a doufala, že Arzhula po takto výživném soustě napadne aspoň tu krev nějak nechat zmizet… jedna věc byla nechávat po sobě ten prach, druhá… nechávat po sobě kusy těl od toho, co právě dokázal Cain a Abel. I tak jsem mohla jen mohla odhadovat, jak bude Arzhul vypadat po tom, kdy pozřel sílu arcimágů… sílu, která se rovnala původně té mé. I tak… chápala jsem, že arcimágové mi nedůvěřovali, ale nemohla jsem v tento moment být zabita. Omnis… nebo to, co jsem reprezentovala… chtěla tomuto městu pomoct. Já jsem ohledně toho byla mírně skeptická ale i tak. Bylo to asi to nejlepší, co jsem nyní mohla dělat a pokud to znamenalo, že u toho udělám něco kdysi neslýchaného a zabiji arcimágy… byla to asi oběť, kterou jsem musela podstoupit.

Položila jsem zbývající krystaly na zem k platformě a podívala se a ty dva. Pár momentů byl můj pohled na ně položen a já řekla: „Pokud se vám to podaří, pokuste se najít Neliku. Ať se soustředí a já se dokáži chytit její magické stopy… neměl by to být problém, pokud ještě žije. Pokud ne… pokusím se obrátit na vás. Vypadá to, že jediná možnost, jak se dostaneme z této budovy je přes portál…“ povzdychla jsem si, doufajíc, že se mi toto podaří a portál se mi nezhroutí pod rukama. I když to bylo v rámci města, pro portály nehrála vzdálenost moc roli. Problém hlavně bylo to, stejně jako u teleportace, držet se stejné sféry a magické stopy.



„No… stejně to nikdo jiný, než já nevyužije…“ podívala jsem se na načervenalý krystal od mé krve a magií jej povznesla doprostřed kruhu. „Astar-ah!“ (87) Vykřikla jsem a magií trhla krystalem tak, aby jeho hrana dopadla do středu kruhu, proťala magickou runu a magie… a má krev… se začala spojovat s kruhem. Toto více méně teleportací platformu zničilo a umožnilo to, abych jej mohla používat jen já. Též jej stabilizovalo… ale jen pro mne.
„Naposledy to přivolalo Inkvizici… uvidíme, co nyní…“ zasmála jsem se sama sobě, snažíc lokalizovat kult Nejmenovaných a já začala pronášet: „Ovit nyi va'sner na' nyi staerreki, a'tri ekeaet, yies dh rerr!“ (76)

Na stejném místě… stejný pokus… minule jsem ukotvila Arzhula... a přivolala Inkvizici...

Ztělesnění tmy

Čarodějové nevěnovali Kaedor pozornost. Její služebníci však ano. Hlas Arzhula zněl stále stejně úslužně… možná, že byl jen o něco málo horlivější…
„Má paní… bude mi potěšením.“
Veliký Stín se rozprostřel do všech stran. Tma pohltila celou chodbu. Kaedor viděla přesně ten okamžik, kdy bylo v posledních momentech umožněno čarodějům, aby spatřili sílu, proti které stáli.
Většina z nich ztuhla na místě. Ani nevykřikli. Zbledli, padli… někteří jen zůstali stát, nevyřčená kouzla stále na jazyku.

Arcimágové se o něco pokusili. Cizí síla se uvolnila a narazila do Arzhula – nepříjemný zápach udeřil Kaedor a vyvolal v ní odpor. Kupodivu dodal energii čarodějům, kteří se napřímili a zdáli odhodlání bojovat.
Než však mohl Arzhul zaútočit proti té síle, sama vyschla. Holohlavý arcimág, který skupinu vedl, zaváhal. V jeho očích se objevilo nepochopení – a poprvé také strach.
O mnoho víc toho již v životě nepocítil.

Když Kaedor vcházela zpět do laboratoře, slyšela jak šaty a artefakty tiše dopadají do popela. Občas zaslechla také nehezký masitý zvuk, když ostrá paže automatona rozpárala některého z nižších čarodějů.
Cain a Abel ve strojích neměli schopnost vysávat své nepřátele na dálku a hromadně jako Arzhul… ale to možná bylo i jejich relativním „mládím“ a fyzickým připoutáním ke strojům. Zůstávali však pořád velmi efektivní. A nebylo proti nim obrany.
Poslední výdechy dozněly, když se za Kaedor zavřely dveře.

Místnost byla na portál připravena velmi snadno.
Byla otázka, jaká bude destinace a co k vytvoření portálu využít. V laboratoři zůstalo náčiní, které Kaedor znala, a které mohlo pomoci se zaměřením moci krystalu a se stabilizací. V porovnání s jejími schopnostmi přímé manipulace toků magie to však byla neohrabaná a surová metoda.
Zároveň byla cítit přítomnost obou menších stínů-lidí. Garn a Zala.
„Ctěný posle…“ zazněl šepot na hranici slyšitelnosti. „Můžeme… pomoci…?“
Dříve to bývali lidé s určitým talentem, který z nich dělal vůdce obce víry Inkvizice. Mohli by být nápomocní. Stejně tak však mohli způsobit jen další destabilizaci.