Diskuze ne-diskuze

“Nedivím se pak tomu, kdo tě předtím vyvolal, že se pokusil o to se stát něčím, jako jsi ty. Pokud se tomu tedy tak stalo… nesmrtelnost a věčnost je něco, co láká mnoho, hlavně lidi, kteří mají nejkratší život. U elfů je tomu tak trochu jinak, díky naší dlouhověkosti. Nám by šlo spíše o novou schránku, protože i když stárneme pomaleji, nakonec stáří našich těl doběhne též,“ řekla jsem s menším úsměvem a uvědomila si, že snaha o jednoduché kouzlo nevyšlo a bez Arzhula by letěla flaška na zem.
Uhm… povzdychla si a dodala: „Po této válce se budu potřebovat zbavit zbytku té kletby… možná ti střet s Inkvizicí ukáže to, co je špatně a pomůžeš mi se toho zbavit. Předpokládám, že Inkvizice bude mít ve svých řadách i ty, kteří na sobě budou mít kletbu na demoralizaci našich řad. Mnoho mágů se často zlekne pohledu na nějakého cizího mága, který vzplane. Je to nepříjemná podívaná.“

Arnfreid mi popřál dobrou chuť, co já jsem dojedla zbytek svého jídla a už-už jsem se začala natahovat pro víno… na nějaké způsoby nebyl čas a já se nemohla chovat asi ani tak, jak by mi náleželo.
Krom jeho slov zde byl i pohled směrem na čtyři slabší stíny… Že by je dokázal vidět, ale Arzhula ne? Zeptala jsem se sama sebe a odpověděla: „V tom případě vám rozhodně nemám za co děkovat a musím vás varovat, jak pošetilé toto rozhodnutí bylo,“ mírně jsem se na něj usmála, humor mu nechyběl, ale těchto posledních pár dnů i jemu přidalo pár let k dobru.

„Předpokládám, že dále se uvidíme až na bojišti. Chci vám poděkovat za to, že jste mi daroval svoji důvěru… přesto vás musím varovat,“ řekla jsem upřímně s menším povzdechem: „Nemyslím si, že to, co řady tohoto města uvidí je něco, co bude mít tak daleko od pohledu na Inkvizici. Rozdíl je, že stojím na straně města, ale čekám, že pokud vyhrajeme, město si nebude přát mít se mnou nic společného. Pokud se tak stane, ráda bych se s vámi a s Petranou rozloučila… ideálně v lepší situaci, než v okovech okolo rukou,“ zasmála jsem se a dodala: „Pokud k tomuto dojde… věřte Petraně… pokusím se to udělat tak, aby jste se nedostali do ještě větších problémů.“ Kývla jsem krátce hlavou a zda-li zde již nic nebylo, vydala jsem se směrem do místnosti s automatony. Bylo načase zjistit, jestli je dokáže ovládat jeden ze čtyř menších stínů…

Součinnost

Arzhul neměl mnoho co říct dál ke svému přání. Promluvil stále stejně neutrálně, jako kdykoliv jindy.
„Dokud má Stín, jak nám říkáte, nějakou sílu, tak žije. Čas pro nás má jiný smysl než pro vás. Mohu čekat tisíce let vašeho světa. Stačí doplynout dost daleko.“
Tím téma skončí a začnou kráčet k Akademii.
Když se Kaedor rozhodne použít magii pro ulehčení zátěže, proběhne to naprosto hladce – a až po chvíli si uvědomí, že zde stále působí zbytky kletby, které jí bránili v jednoduchém kouzlení bez většího soustředění. Bez varování shledá, že jejího jídla se chopil všemocný Arzhul. Jeho neviditelné končetiny dřží večeři tak, jako by levitovala.

Během chvíle došli přes otevřenou terasu k Arnfreidově pracovně. Dveře byly otevřené.
Centrální chodba i jednotlivé místnosti byly prázdné. Celé komnaty působily velmi opuštěně. Dveře do hlavní pracovny byly zavřeny. Z jedné experimentální laboratoře, se linula slabá záře mystické podstaty.
Z těch dveří právě vykročil Arnfreid, který Kaedor nejspíš slyšel vcházet. Kývne na ní.
„Dobrou chuť,“ řekne zachmuřeně. Dojde až k ní. „Rada arcimágů po dalších debatách zamítla vaší žádost, podobně jako mnoho lidí na Akademii. Někteří vám nevěří. Někteří si prostě neuvědomují, co se děje.“
Pokrčí rameny. „Nedal jsem vám žádné automatony a také vám žádné nedám. Nedostanete dvojici automatonů z doby čarodějnických lovů Malhornské výroby se stabilizačním principem ze Zolkanovy dílny, ve které se vyučil i mistr Doligan, kterého už znáte. A také jsem nepřipravil několik nejstabilnějších krystalů, které ještě máme… ač za jejich stabilitu bych raději neručil.“
To vše říká s vážnou tváří. „Vím o všem, co se v tomhle městě děje. Dostatečná znalost přítomnosti dává téměř schopnost prozřetelnosti. Nyní půjdu a budu dál organizovat obranu. Akademie je téměř prázdná. Proti Inkvizici však realisticky nemáme šanci. Potřebujeme eso v rukávu.“
Odmlčí se. Na moment se zarazí. A pak se zahledí do dáli, stranou od Kaedor. Jeho zrak se ztratí v místech, kde tiše stojí Arzhul a čtveřice menších stínů. Zopakuje svá slova zašeptáním:
„Vím o všem, co se v tomto městě děje…“

Zamrká a vrátí se do přítomnosti. Pohlédne na Kaedor.
„Takže… je ještě něco, co pro vás můžu neudělat?“

Není čas, ztrácet čas

Kývla jsem směrem k Petraně a řekla: „Děkuji, vážím si vaší starosti.“ Věděla jsem, že pokud se neprospím, tak budu oslabená, ale stačila asi chvilka s Arzhulem. Jeho prezence a obklopení mi dodávalo sílu.

Pohled se mi obrátil vůči Arzhulovi, když řekl své přání a já si musela s úsměvem povzdychnout. „Neděláš mi to jednoduché… návštěva samotného Pontifa by byla jednodušší,“ okomentovala jsem trochu skepticky a pokračovala: „Existují metody a alternativy… nevím, odkud třeba toto město čerpá tekutou magii, ale všechna magie odněkud pochází. Kdyby se našlo něco, co dokáže energii z okolí čerpat a tvůj rod by nepotřeboval energii ze silných lidí, jsme si jistá, že se dá něco vymyslet. Realita je taková, že pokud by se obětoval i všechen život tohoto světa, nemyslím si, že by to hlad uhasilo. Možná dočasně…“ konstatovala jsem krutou realitu, vědoma, že jeho přání je asi tak pravděpodobné naplnit, jako kdybych já chtěla opět vidět všechny své studenty živé.

Kult si začal rozkládat stany a já byla ráda aspoň za to, že nevyužívá tento moment jako možnost získat další členy. Pokud někdo z místních chtěl ochutnat cokoliv to vařili, tak jsem jim nebránila… každý svého štěstí strůjcem. Dokud ale žádný mág akademie neplánoval se-smahnout všechny tohoto kultu, nemohla jsem si moc stěžovat. Kdo ví, kolik z nich přežije následující bitvu… a kdo ví, jestli se dožiji vůbec toho, abych je mohla spočítat, skeptické myšlenky, kdy jsem se konečně dostavila na akademii. Než jsem ale vůbec viděla automatony, byla jsem zastavena jakýmsi čarodějem s miskou v ruce.
„Ah… děkuji,“ usmála jsem a vzala si od něj jídlo i víno. Měla jsem trochu plné ruce, a tak jsem využila trochu své magie, aby za mnou víno levitovalo a já si připadala jako ten největší snob. Ještě mi chybí levitující sklenička… okomentovala jsem a během pomalé chůze ujídala. Nebyl moc čas si někam si sedat a já tak nejspíše přišla k Arnfreidovi, stále ještě s jídlem. Nechala jsem si tak vysvětlit situaci a též, co jsem dostala k dispozici. Krystaly v automatonech byly většinou jedny z těch nejstabilnějších a některé modely měly i různé technologie na stabilitu krystalů… otázka byla, co mělo toto město k dispozici. Pokud mne má magie nechtěla zradit, byla zde i možnost, že budu moct jednotlivé automatony naplnit svou energií a tyto stroje se stanou mými loutkami do doby, dokud je energie bude držet aktivní. Ale… je zrovna má magie něco, co by se takto nechalo uvěznit v krystalu? Veškeré pokusy bez stabilizačních prostředků skončili tím, že krystaly se proměnili v prach… magie se tedy tak vrátila tam, odkud přišla.

Město v obležení

Petrana chápavě vyslechla Kaedor a smutně se pousmála: „Snad nebude Inkvizice tak šílená, aby zaútočila okamžitě. Byl by to naprostý masakr… ale nevím, zdali bychom dokázali vyhrát. Budou nás chtít ještě oslabit svými rituály.
Jídlo a přístřešek pro váš- vaše lidi zařídím. A vy byste si také měla odpočinout. Jinak v boji k ničemu nebudete. Pokud se zastavíte v receptoriu, hned u vstupu akademie, bude tam i pro vás jídlo, tak jako pro bojové čaroděje ve službě.“
Kručení v žaludku je sice pocit, který před vztestupem Inkvizice Kaedor téměř neznala… ale teď je to dost častý společník.

Akolyté uposlechnou příkazy Kaedor, přičemž Oněv se pouze usměje a pokloní, bez toho aby nějak dal najevo, zdali Kaeodr plně porozuměl. Jeho vliv je někdy těžko rozpoznatelný.

Mezitím padla noc. Slunce definitivně zapadlo a tma začala houstnout. V noci vypadal Arzhul hmotnější a bližší… ač to mohl být jen optický klam. Tiše následuje spolu s ostatními stíny kráčející Kaedor a začne odpovídat na její otázky.
„Ta jména… pro Stíny nemají jména mnoho významu… ale slova, která říkáte, měla význam kdesi daleko- v minulosti – dřív, než jsem byl zahnán do Tmy. Bohužel, ten význam neznám, ač ho dozajista znal můj předchozí pán.“
K rituálu nejprve vše pečlivě vyslechne. Poté se lehce pokloní Kaedor: „Ochráním vás, má paní.“ Dodá krátký komentář: „Vše, co pochází z mé domoviny, je hladové. Hlad je naší podstatou.“
Ohledně svého přání se na kratičkou chvilku zase objeví náznak emoce. Zdá se, že do šeptavého hlasu Arzhula se vkradl smutek: „Přeji si, aby můj rod netrpěl nenasytnou žízní a hladem.“ A pak, jako by se více hlídal, dodal neutrálně: „Mé přání, paní, je vaše přežití. Víc než to není.“
Nenechal průchod žádné nemoci, ale jeho slova byla alespoň přívětivá: „Váš zájem mě těší.“

Mezitím se kult začal zvedat k další práci. Po chvilce se zdálo, že i Petrana uspěla. Čarodějové se svými hádkami od kráčeli směrem k akademii a stráže se stáhli ke kraji náměstí.
Na volném prostranství se poté objevil oddíl vojáků, kteří přinesli několik stanů. Kultisté je s jejich pomocí rozbili na náměstí, zpravidla s ukotvením na trhoveckých stáncích nebo kašnách. Vzniklo rychle podivné plachtové městečko. Brzy, a není zcela jisté jak a z čeho, začal Gešla ve velkém kotli v prostředku jejich útočiště vařit příjemně vonící stravu, která přitáhla i několik místních.
Byla-li tou dobou ještě Kaedor na náměstí, měla dojem, že se dle jejích příkazů kult nesnaží získávat další členy ve městě. Alespoň ne na první pohled…

Jak přicházely zprávy z okraje města, bylo čím dál víc jasné, že jsou zcela obklíčeni. Kromě toho navíc Inkvizitoři začali svými rituály zpřetrhávat portálová kouzla a izolovat město. Sice ještě formálně nedošlo k boji… ale obléhání již začalo. A už nebylo úniku.

V Akademii na Kaedor čeká Arnfreid s jejími slíbenými automatony. Ještě před tím jí však zastihl jakýsi mladý čaroděj-učedník s miskou plnou omáčky, která voněla po vzácném koření a drahém mase. Krom toho k ní byl čerstvý chléb a láhev plná vína.
„Toto vám dává poslat slečna Petrana,“ řekne mladík. Zdá se, že lidská čarodějka je rozhodnutá zařídit, že Kaedor dostane něco k jídlu a chvilku odpočinku.

Zatím je klid…

Monstrem historie, tak či onak

Jakmile jsem uslyšela Oněva, byla zde jakási víra, že nevyužije své schopnosti. Poslední, co jsem nyní potřebovala, bylo podezření od ostatních mágů, že se je snažím nějak psychicky podmanit. Na krátkou diskuzi těch dvou jsem se jen otočila a radši to nekomentovala, bylo to tak asi nejlepší. Byla jsem moc unavená na to mu říkat, že toto nebyla moc vhodná chvíle, ale zase jsem chápala, že to nemyslel zle.
Na vojáka, který běžel se spisy za generálem jsem jen krátce kývla a těm sedlákům jsem darovala jen krátké pohledy, uvědomující, že nejspíše za chvilku budou tak loajální, jako zbytek tohoto kultu.

I tak mi brzo padl pohled na Petranu, která se očividně snažila situaci nějak zachránit a můj příchod asi moc nic nezměnil. Položila jsem ruku na její rameno a s unaveným hlasem řekla: „Až tato bitva skončí, doufám, že si budeme moct zase dojít někam na jídlo… myslím, že jeden normální den by mi prospěl,“ tiše jsem se zasmála a řekla: „Můžete jim zatím poskytnout nějaký přístřešek? Myslím, že bude lepší, když nebudou zde nebudou čekat na můj příchod. Něco prostého k jídlu a voda by jim též asi pomohla. Hádám, že je povedu do boje sama, ale generál nejsem…“ dodala jsem trošku prosto-řece a jakmile se Petrana vyjádřila, otočila se zpět na Kakluma a ostatní.

„Vyčkáte na můj příchod, pokud by se něco dělo, jsem si jistá, že mne dokážete přivolat,“ podívala jsem se na Oněva a dodala: „Zvyšování morálky prozatím jen ve vlastních řadách,“ následovalo to trpkým úsměvem, vědoma, že nejspíše můj vtip nepochopí a já mohla jen doufat v to, že se vrátím k „normální Petraně“.

„Jdeme…“ řekla jsem, což… muselo vypadat poměrně zvláštně, neuvědomujíc, že rozkazuji stínům, které vidím jen já. Vážně mne musí za blázna… povzdychla si a jakmile jsme byly o něco dále, zeptala se Arzhula.
„Slyšel jsi někdy jména… Senes, Dominiam, Reginae, Omnis?“ Pohled na něj upřela a dodala: „Cokoliv jsou tyto entity zač, následující bitva bude oběť v jejich jménu,“ podotkla jsem a pokračovala: „Během kouzla budu potřebovat, aby se rituál nezvrhl a nepohltil mne. Hádám, že i když kouzlo je to stejné, čekají na dostatek duší, které mohou pozřít a dokud dovolím prostup, bude kouzlo pokračovat. To ale znamená, že nevím, zdali ho dokážu zastavit…“ vzpomínající si na moment, kdy mé tělo bylo využito jako štít proti útoku temnoty a já jsem se nemohla ani pohnout. „Kouzlo budu muset přerušit, i kdyby mne to zničilo. Pokud jsou tvořeny podobnými entitami, jako byly původně Cain a Abel, jejich hlad je nekonečný…“ promnula si zátylek a řekla: „S trochou štěstí mne toto město neuvidí jako dalšího úhlavního nepřítele a ta entita mne nezabije… i tak… budu nejspíše považovaná za monstrum, jakkoliv tato bitva dopadne… vždy jsem chtěla být známá, ale nejsem si jistá, jestli v podobném znění, jako třeba Thar’A’Tax.“ Pokrčila rameny a zeptala se jej: „Pokud tuto bitvu přežijeme, chtěla bych vědět, co si přeješ Arzhule… jestli chceš najít část sebe sama a tušíš kde, nebo se chceš podívat na nějaké místo… nebo jsi vždy chtěl ochutnat sílu nějakého silného monstra,“ zasmála jsem se a uvědomila si, že pokud tuto bitvu vážně přežiji, budu mu moct plně věřit. Zasloužil si to…

Nabídka naděje

Kaedor se pokusila upoutat na sebe pozornost a jednoduchým kouzlem všechny kolem trochu přizemnit… účinek nebyl tak silný, jak doufala. Ale bylo jasné, že se v něm projevil vliv Tmy. Všimla si, že se strážní otřásli a podvědomě otočili oči k ní. Mágové zaváhali a na chvilku utichli – ale v zápětí pokračovali v řeči dál. Přidání další hlásky jen zopakovalo ten samý efekt s trochu delším trváním…
Je však třeba říct, že na kult to fungovalo výborně. Všichni upřeně hleděli na Kaedor a poslouchali jí.
Arzhul, když se na něj Kaedor podívala, se jen lehce poklonil. Pak se Stín trochu zvětšil a nechal část své síly zaplavit náměstí spolu s kouzlem Kaedor. Okamžitě se dostavil kýžený efekt. Strážní zbledli a upřeli pohledy na Kaedor. Někteří se opřeli o kopí a halapartny, jak je zasáhla slabost.
Všichni čarodějové se okamžitě obrátili na Kaedor. Nyní měla plnou pozornost.

Krátká řeč nechala většinu lidí kolem chladnými. Viděla určitou naději, která zableskla v očích běžných lidí a vojáků, ale z čarodějů cítila jen podezření.
Svou zprávu předala.
Obracela se ke Kaklumovi, když udělal krok vpřed Oněv. Jeho slepé oči a vetché tělo byly skryté pod hnědým hávem kultisty. Jeho hlas byl však melodický.
„Promluvila první mezi námi, Kaedor di Valiora! Naděje zvítězí!“
Jeho slova ovinula celé prostranství. Lidé se začali usmívat. Několik jich zajásalo. Pár čarodějů změnilo svůj zamračený výraz na lehké a tolerantní pousmání a s pokrčením ramen se obrátili opět k Petraně.
Uslyšela, jak to okomentoval Gešla: „To bylo velmi… jemné.“
Oněv se usmál, zpod kápě byla vidět jen ústa. „Děkuji… přicházím darům na kloub.“
Vzápětí se hluboce poklonil vůči Kaedor a počkal, zdali od ní nedostane reakci, kladnou či naopak zápornou.

Téměř vzápětí si pak přišel důstojník s několika muži Reyonské armády pro dokumenty, které Kaedor získala. Na rozdíl od čarodějů vypadal potěšený se zjevením Kaedor – nebo přesněji, s obsahem plánů, které získala. Jeho dobrá nálada se jen zlepšovala, zatímco jimi zběžně listoval. „To bude velice užitečné… generál Olgein vám bude vděčný.“ A vzápětí už pospíchal směrem k pevnosti, aby vše mohli co nejlépe využít.

Bez větších problémů pak předala Inkvizitora i bývalé militanty Inkvizice do rukou Kakluma a jeho kultu. Čtveřice akolytů se zdála velmi potěšená novými přírůstky. „Jak si přeješ, Posle,“ řekl jen Kaklum na její příkazy. O chvíli později bylo vidět, že sedláci jsou usazeni mezi svými novými bratry v těsném hloučku… mezi nimi prochází Oněv a Kaklum a oba tiše mluví. Tváře bývalých fanatiků se naplňují novým myšlením a jejich prázdné výrazy se vytrácejí…
Inkvizitora zatím ponechávají stranou… ale i jemu se Kaklum věnuje. Zatím však pouze pár slovy a žádnými rituály… rozhodně s ním mají něco v plánu.

Nakonec má Kaedor příležitost oslovit Petranu. Čarodějka se na chvilku zamyslela, jak měnila výhybky svých myšlenek z kouzelnické hádky na problematiku automatonů.
„A-ano. Myslím, že ano. Je v Akademii a právě to zajišťuje.“
Ohlédla se na čaroděje, kteří si krátili dlouhou chvíli tím, že se pro změnu začali hádat mezi sebou.
„Nemějte starosti. Tohle vyžehlím. Přeji vám štěstí s automatony,“ řekne a pak se na Kaedor laskavě usměje. „Jsem ráda, že jste v pořádku – když jste zůstala za městem, měla jsem o vás skutečně starosti. A děkuji, že jste nás neopustila a přivedla posily. Vaše slova mi zase dodala naději.“

Proslov

Experiment se mi povedl a já tak mohla uvažovat nad tím, co by se stalo, kdybych se pokusila takto nakrmit i jiné lidi… ten, který vyvolal Arzhula původně někde v druhé sféře byl a takto jej obohatit energií by se mohlo hodit. Nebo až budou silnější, poslat ty dva na lov, zamyšlená nad možným úkolem pro Garna a Zalu.

Arzhul nás dokonce všechny přesunul a já se tak zjevila na náměstí, poblíž Kultu Nejmenovaných a hromadou vojáků a mágů, kteří nejspíše nedůvěřovali ani chlup této skupince.
Uvědomění, že jsem se právě zjevila s hromadou ozbrojených sedláků v barvách Inkvizice… Inkvizitorem na zemi a k tomu vypadající, jako kdybych si prošla peklem a zpět jsem zvedla ruku a vykřikla jedno se zaklínadel: „Asthara!“ (10) Ve snaze na sebe upoutat pozornost. Kouzlo většinou fungovalo jako plošná vlna, která ty bez magie poslala na zadek, ostatní mágy aspoň mohla nějak upozornit na přítomnost někoho jiného. Pokud se ale kouzlo nepovedlo, zopakovala jsem jej s dodatkem: „Al‘“, společně s tlesknutím, což mělo nejspíše silnější efekt. Tentokrát ale byl darován pohled na Arzhula, aby mi, popřípadě pomohl.

„Je mi jasné, že v této chvíli se dohadujete, jestli tyto mé následovníky chcete popravit, nebo je zde nechat. Ať si o nás či o mne samotné myslíte cokoliv, mé jméno je Kaedor di Valiora. Donedávna mne i toto město vedlo jako jednu z válečných obětí, ale můj příchod ukázal, že je zde stále naděje. Naděje, že i po uvrhnutí kletby na kohokoliv od Inkvizice je stále možnost kouzlit. Naděje, že tato válka není prohraná…“ nikdy jsem nebyla na podobné proslovy, ale situace si to žádala. Na zem před sebe jsem hodila vak, který jsem naplnila všemi možnými dokumenty z posledního kempu a řekla: „… nemusíte věřit našim metodám, ale nemyslím si, že toto město má možnost si vybírat, kdo bude na jeho straně. Zde jsou plány útoku Inkvizice, předejte to svým generálům…“ dodala jsem a podívala se na Kakluma a ostatní, pohled se mi pak vrátil na všechny ty mágy: „Jakmile tato bitva skončí, toto město opustíme a vy si budete moc žít dále tak, jak jste žili doposud…“ proneseno již trochu s unaveným tónem a já se otočila vůči Kaklumovi, spoléhající na to, že Arzhul mne popřípadě ochrání před nějakým útokem. Kruhy pod očima plné únavy se ukazovaly ukazovat a já jsem doufala, že mne se nechá Inkvizice před bitvou aspoň prospat… ale, nejspíše takové štěstí mít nebudu.
„Tito sedláci jsou nyní tví, nalož s nimi, jak budeš potřebovat… a zde…“ ukázala jsem na tělo Inkvizitora a dodala: „Pokus se jej převrátit na naši víru. Pokud to nevyjde,“ podívala jsem se na ty tři ostatní stojící za ním: „Popravte ho.“

Jakmile jsem skončila, otočila jsem se konečně k Petraně se slovy: „Arnfreid… má pro mne ty automatony? Pokud je někdo, kdo dokáže zprovoznit ty krystaly, budu to já,“ poznamenala jsem s menším úsměvem, čekajíc, co na mne Petrana vyprskne. Nejspíše toho bude mít na srdci též hodně.

Skutečně zpět do města

Kaedor se rozhodla provést předání síly oběma novým stín-lidem sama, protože jiné možnosti zde nebyly. Arzhul nápomocně skryl Kaedor i obě menší entity před vším okolím. Ani Cain a Abel nebyli přilákáni další možností stravy. A pokud se něco zvrtne, třeba ještě stihne zasáhnout.
A pak s pronesenou formulí Kaedor začne pomalu a opatrně přenášet magii z ovlivněných lidí do krystalu. Jen opatrnost, zkušenosti a praxe z předchozích experimentů jí to umožní kontrolovat. Když například začne mít pocit, že nad krystalem ztrácí kontrolu, podaří se jí ho díky minulým poznatkům stabilizovat. Sice se na konci kouzla stále vytrácí, ale vzniká tu dojem, že tentokrát je to pomalejší proces.
Energii nabídne tomu, co bývalo Garnem a Zalou.

Je to jiné, než krmení Caina a Abela. Oba stín-lidé k ní přistoupí podezřívavě a opatrně. Krůček po krůčku… jako lákání plachého zvířete…
Brali si poté sílu pomalu a téměř jednotně, ve shodě. Nevzali si o nic víc, než to co bylo v krystalu. Prach se prosypal skrz prsty Kaedor a poté vytratil, když byla energie vysána. Ten klidný a metodický postup se zdál v rozporu se vším, co zatím bylo ve Tmě k vidění.

Oba stín-lidé o krok ustoupili. Mnoho se na nich nezměnilo… snad jen jejich stále téměř lidské oči se zdály jasnější.
Skrz tmu přišel tichý šepot. Vytrácel se, jako by ho bral vítr…
„Děkujeme…“
A nic víc. Oba stín-lidé zůstali stát pár kroků od ní.

Experiment byl zdárně dokončen. Poté požádala Arzhula (a také v duchu trojici největších Hlasů, bohů a vládců Tmy) aby byla v pořádku přenesena do města. Odpověděl jen Arzhul.
„Jak si přejete, má paní,“ zaševelil. V porovnání s Garnem a Zalou to znělo jako hřmění, i když to byl stále stejný mnohojaký šepot jako vždycky.
Celá skupina, včetně sedláků bez mysli a ovlivněného inkvizitora, byla obemknuta tmou. Nyní si počínal jinak, než když přesouval jen Kaedor. Bylo to fyzičtější a připomínalo to téměř elementální magii větru, které tak holdovala Petrana. Je možné, že zde bylo příliš síly Světla na to, aby se mohl přesunout tak snado, jak to Stín dokáže. Možná, že proto to tak dlouho trvalo, než jí našel…

Nyní jí však konečně zvedl a s ní i všechny ostatní. Jen krátký moment letu, protáhnutí skrz bariéry… a pak už se pomalu snášeli u Ostří.
Na náměstí tam stál celý Kult Nejmenovatelných, včetně čtveřice jeho představených. V klidu a poměrně nezaujatě posedávali na zemi a promlouvali. Byli obklopeni kruhem stráží, který v jednom bodě přerušoval hlouček čarodějů, ve kterém bylo vidět Petranu. Mávala rukama a hádala se svými kolegy.
Jakmile Kaedor dosedla na zem spolu s lidmi, které sem přenesl Arzhul, stál před ní Kaklum a jeho tři nejvěrnější akolyté.
„Posle,“ osloví jí Kaklum. Nijak nekomentuje její zdržení ani její nynější příchod. Zatímco ostatní pokleknou, čtveřice prvních se jí uctivě pokloní.
Toto malé uskupení, kult Nejmenovatelných, je tu nastoupen v celé síle asi stovky mužů a žen. Jejich síla však bude nezanedbatelná…

Celý okamžik naruší zvolání, které se vynese z nedalekého hloučku čarodějů. Je to hlas téměř nervózní a velmi nálehávý.
„Kaedor! Kaedor!“ volá Petrana, která se tu a tam objeví mezi čaroději, kteří rozhořčeně mluví jeden přes druhého a neustále zasypávají Petranu otázkami.
V hloučku nevidí Kaedor žádného z čarodějů, kterého by znala, ale zdá se, že jsou to významní mužové – nejspíš nějací mistři či dlouhočekající kandidáti na posty arcimágů…

Snad Zpět do města

Pohled na to, jak Cain a Abel jedí, postupně si berou jejich duše bylo zajímavé, přesto děsivé. Vědomí, že tito dva mohli ignorovat jakékoliv bariéry a nebyla cesta je zastavit bylo noční můra nejenom Inkvizice, ale i kteréhokoliv mága. To, že Abel zastavil Caina bylo téměř roztomilé a doufala jsem, že časem se naučí i mou řeč. Nyní jsem věděla, že jim jde jen o potravu, ale třeba časem získají ambice a cíl, jako měl Arzhul.
Arzhul navrhl jednu z možností a i když jsem mu věřila, že by nejspíše nezradil ani mě, ani to, co byla Omnis, tak zde stále byla ta myšlenka, že jsem nebyla zvyklá spoléhat na někoho jiného. Hlavně kvůli momentům, jako byl tato neplánovaná návštěva tohoto místa… nebýt mých experimentů a spoléhání na Arzhula, nyní bych byla s hlavou bez těla, napíchnuté na nějakých vidlích jednoho ze sedláků.
„Pokud nemůžeš ty… budu to muset udělat já,“ řekla jsem a dodala: „Jistě dokážeš mou prezenci schovat před ostatními, které by to mohlo přilákat,“ neříkajíc svůj plán, o co mi jde a prsty jsem ukázala na Garna a Zalu, aby se přiblížili ke mně. Ruku jsem natáhla k sedlákům a pronesla: Izar-athkari, druhá ruka se zaměřila rozevřela a začala tvořit krystal. Pokusila jsem se opět uchopit sféru, do které jsem se předtím dostala a pokusila se tak obklopit svou ruku, držíc krystal ve druhé sféře. To celé ve snaze naznačit, aby si ti dva tuto energii vzali… tiše doufajíc, že o ruku nepřijdu, ať buď od těch dvou, nějakým jiným stvořením, či tím, že se mi to nepodaří a kouzlo mi doslova ruku usekne. Hraji si s ohněm, ale… nebyla jsem nikdy typ, že bych ne-nechala nějaký experiment jen tak být. Hlavně, když mi toto připadá ještě poměrně bezpečné.

Ať se mi to podařilo nebo ne, řekla jsem Arzhulovi, aby ostatní pohltil a energii uschoval. „Bude potřeba během bitvy…“ konstatovala jsem a podívala se na Inkvizitora se slovy: „Necháme jej Kaklumovi se zbytkem těchto lidí. Jistě má dostatek síly na to, aby jej, popřípadě zabil,“ říkající své myšlenky naráz, prsty jsem ukázala na velký vak věcí, který se vznesl a já si ho radši chytla do ruky. „Tentokrát nás všechny společně,“ povzdychla jsem si, neříkajíc to ani jako žádost k Arzhulovi, ale jako přání k „bohům“, které mi magii propůjčovali. Nepotřebovala jsem vidět obsah svého žaludku hned před bitvou a již nyní jsem věděla moc dobře, že tento zážitek bude jeden z mých nočních můr. Nevadily mi výšky, ale realita, že nemám kontrolu nad svým kouzlem a můj konec bude jeden z těch příběhů, o kterých se radši snad nikdo nedozví. Kaedor, byla blízko něčemu, co mohlo obrátit průběh války, ale najednou zmizela. Po válce se našli její pozůstatky a konstatovalo se, že se rozprskla o bariéru tohoto města… promnula jsem si krk a hlasitě povzdechla. Realita, kterou by mi nikdo nezáviděl.

Práce s dušemi

Arzhul nijak neodpoví, když ho Kaedor nepřímo napomene za neschopnost se zjevit dostatečně rychle. Zůstane na svém místě a čeká pokyny.
Když se poté stína zeptala, ten se na ní naoplátku zahleděl. Jeho následující šepot nezrazoval žádné emoce.
„Věřil jsem, že způsoby, jakými se přenáší síla mezi vaším a mým světem, jsou vám známe. Takto slabé duše nejsou žádnou potravou. Bylo jich třeba, abych získal pevnější obraz… ale proto, abych posunul hranice… bylo by třeba skutečně mocného pokrmu. „Inkvizitoři“ by mohli být dobrý začátek… je-li jejich duše možné dostatečně navrátit tmě.“
To je jediné vysvětlení, které podá.

Kaedor rozdělí bloumající duše mezi své služebníky. Cain a Abel se hladově vrhnou na sedláky a vojáky. Připomíná to až děsivě blízce to chování smrtícího stínu, který sebral prsty Petraně. Tentokrát však berou celé duše.
Lidé mizí v kalužích tmy a brzy je přesně stanovený počet rozdělen mezi oba stíny téměř rovnoměrně. Cain se hladově obrací i k dalším – ale je silou zastaven. Nezabrání mu Arzhul, ale Abel, který do něj vrazí svou podstatou. Oba zelenoocí stínové se uklidní a zůstanou na svém místě. Vypadají trochu větší… nejspíš jim to prospělo.
Co se týče třetiny pro Arzhula a Kaedor, zdá se, že největší stín neprostestuje proti jejímu návrhu.
„Nevím, zdali je možné uchovávat krystaly vytvořené v tomto světě. Nemám vědění o fungování vašich krystalů. Pokud mi dovolíte energii pozřít, mohu jí uschovat a vydat vám jí dle nutnosti. Mohu zkusit uchovat krystaly, avšak nelze zaručit jakýkoliv výsledek.“
Rozhodne-li se Kaedor pokračovat, nezabere dlouho vysát i další třetinu a buď je přeměnit na krystaly nebo nechat Arzhula, aby je pohltil. Zbývající bloumače to nijak nevytrhne z jejich vegetativního stavu.
Ještě dva byli ponechání Garnovi a Zale. Arzhul zde však nevyplní její rozkaz. „Nemohu je učit. Byli lidmi – nepochopí myšlenky tmy. Mohlo by je dohnat k šílenství. Mohu je donutit, aby je pozřeli,“ poznamená.
Oba stín-lidé hledí na Kaedor a o dvě duše vyhrazené pro ně nevykazují žádný zájem.

Arzhul pak ještě pohlédne na Inkvizitora a vydá svůj soud. „Jeho mysl nepřežije. Jeho moc možná. Buď přejde do tmy, jako Garn a Zala… nebo do světla. Jeho fyzická schránka dlouho nevydrží. Snad zásah vašeho kultu by ho mohl ovlivnit správným směrem… může však být nebezpečný.“

Jakmile je vše rozřešeno, Arzhul roztáhne svou sílu a stín nad všemi zbývajícími lidmi, nad dvojicí stínů i dvojicí stín-lidí a nad Kaedor samotnou.
Čeká jen na povel, aby je všechny skrz tmu přenesl do města. Zdá se, že jeho schopnosti se jen čím dál více rozšiřují.