Rozdělení

Mé kouzlo nemělo žádné vedlejší účinky, což byl v tuto chvíli úspěch. Dokonce i získání energie mi ukázalo, že sedlák zmizel a nezůstali po něm ty oči, jako zůstali po Garnovi a Zale. Nejspíše, protože nevěří v temnotu, tak jej temnota proměnila v energii a i duši roztrhala na kusy… zajímavé. Řekla jsem a vydala se do stanu Inkvizitora, kde jsem hodila všechny bojové plány do jednoho velkého vaku a levitací jej zvedla ze země. Nechávajíc jej podepírat svou magií… náladu ho tahat za sebou jsem vážně neměla.

Rukou jsem odhrnula látkovinu, která bránila tomu, aby uteklo teplo ze stanu. Okolo mne proplul vak se vším, co jsem považovala za „užitečné“.
„Po této válce budeme muset zapracovat na tom, abys mne vždy dokázal najít… pokud jsi ukotven vůči mě v tomto světě, tak by jsi měl být schopen toto spojení využít na to, abys mne našel,“ konstatovala jsem trochu povrchně, s náznakem naštvání. Tento souboj s Inkvizitorem mohl dopadnout špatně… mohl mne porazit a já bych byla nahraná.
„Zmiňuješ, že by mohli posloužit pro slabší tmu,“ ukázala jsem směrem k těm dvěma a dodala: „Ve městě jsi pozřel energii několika lidí, kteří se dle mne od těchto moc neliší. Předpokládám tedy, že to bylo na obnovu tvé energie, jako je to u mě… co slouží jako potrava tobě, Arzhule?“ Zeptala jsem se ho napřímo, čekající na odpověď. Pokud by ti to vrátilo vzpomínky, bylo by vhodné ti to poskytnout… budu nějak doufat, že by mne jedna z částí Omnis varovala, kdyby ses vyjmul kontrole, pomyslela jsem si a podívala jsem se na Caina, Abela, Garnu a Zalu.
„Třetina připadne Cainovi a Abelovi... druhá tobě a mě, budu potřebovat nějakou zásobu energie pro kouzlo, ale pro to budu potřebovat něco, co ty krystaly učiní stabilními. Dva sedláci, každý kus pro Garna a Zalu,“ ukázala jsem na ně a dodala: „Jistě jim dokážeš naznačit, jak dotyčné využít pro ucelení sebe sama… pokud je třeba to, abych jim tu energii darovala, jako tobě… udělám tedy tak. Zbytek připadne Kaklumovi a jeho kultu, chci vidět, co s nimi dokáží vyvést… pro mne to jsou nyní prázdné stránky,“ dodala jsem a chvilku ještě přemýšlela: „Krystaly, které tvořím nemají v tomto světě podstatu, jsou tak nestabilní a rychle z nich energie zmizí. Jsi schopný tyto krystaly přenést na druhou stranu a v moment, kdy je budu potřebovat mi je poskytnout? Jakmile bude po válce, budu schopná experimentovat s portály a stabilizací, ale…“ ukázala jsem na stany, které byly všude okolo nás: „Trápí nás trochu čas…“
V ten moment mi přejel zrak na Inkvizitora s posledním dotazem: „Jak vidíš jeho? Vytvořila jsem nejspíše amalgamaci světla a tmy… pokud si myslíš, že má šanci na to to přežít, bude darován Kaklumovi na to, aby jej udržel na životu,“ řekla jsem téměř sadisticky, vědoma, že Inkvizitor si nejspíše užívá pocit, kdy jeho samotná podstata je trhána na kusy, snažící vypudit magii, kterou jsem do něj přenesla a zároveň uchovat si trochu toho, v co věří. Bohužel… mého soucitu se jistě nedočká.

Příchod služebníků

Nejprve si Kaedor vzala sílu ze sedláka, který se rozplynul v prach. Poté vyřkla kouzlo Atal. Na moment se svět kolem ní rozzářil fialovým světlem. Sedlák, který se právě vytrácel, byl ještě viditelný – jeho obrys zůstal vidět, dokud se jeho energie definitivně neztratila. Část energie přešla do Kaedor, ale část zmizela nevratně pryč. Ani tento proces získávání energie nebyl zcela dokonalý.
Ostatní lidé kolem Kaedor byli obtažení jemnými linkami energie Stínů. Každý z nich byl nějakým způsobem ovlivněn. Nejhůře na tom byl Inkvizitor, v jehož těle pulsovalo velké množství energie Tmy, které do něj vstoupilo když ho Kaedor „strčila.“ To místo, kde chvíli byla zející díra, jako by energií Tmy přímo překipovalo.
Zdá se, že tito lidé byli její silou pozměněni. Energie na ně byla vázána a zatím se nevytrácela.

Kaedor poté v rychlosti prošla stan Inkvizitora. Našla nějaké dokumenty i něco na občerstvení. Jestli budou listiny k něčemu platné, to se teprve ukáže. Nezdálo se, že by to byl nějaký vysoký inkvizitor, ale i on mohl mít nějaké užitečné informace.
Zároveň nepůsobil o nic slabší než Inkvizitoři, se kterými bojovala před svým zajetím. U nich však nikdy nebyla schopná uchopit a odklonit sílu tak lehce jako nyní. Byl dost v šoku, když jí kletbou neporazil… snad to sám nečekal.

Když vyšla ven ze stanu, stál před ním Arzhul. Po jeho pravém boku byl Cain a Abel. Na druhé straně od něj stáli náznaky lidských očí – Garn a Zala. Zdá se, že je se do určité míry stali Stíny a nyní jí následovali podobně jako Arzhul.
Arzhul se poklonil.
„Má paní. Byla jste skryta Světlem. Nyní vás opět vidím. Ti, kteří se nazývají Kultem Nejmenovatelných, dorazili do města a čekají na vás. Zatím nedošlo k žádnému střetu mezi nimi a čaroději.“
Obrátí se a rozhlédne se po lidech.
„Tito byli svázání s vámi a s Tmou. Váš služebník Kaklum by je jistě rád připojil k řadám kultu. Mohli by však posloužit jako potrava pro slabší tmu.“
Jednou z rukou pokyne směrem ke Cainovi a Abelovi. Garna a Zaly si příliš nevšímá. Jsou oproti zelenookým stínům velice slabí – ani jejich obrysy nejsou vidět, jen páry očí ve vzduchu.
Arzhul zůstane stát, očekávaje rozkazy. Na Cainovi a Abelovi je vidět hlad, se kterým hledí ke stále zmateným sedlákům a vojákům, kteří se pomalu toulají směrem do všech stran.

Služebník

Můj pokus nedopadl úplně tak, jak bych čekala a dotyčného to spíše zaskočilo. Cokoliv se s ním dělo bylo tak trochu mimo mé možnosti a expertízu, za což ostatní vojáci a sedláci byli jaksi… mimo. Takže jsem je dostala do nějaké katonického stavu… jak dlouho toto bude trvat je věc druhá, ale necítím přítomnost mého kouzla.

Došla jsem k jednomu sedlákovi, položila ruku na jeho čelo a vyslovila: „Izar-athkari“, druhou rukou jsem zvedla vůči nebesům a vyslovila kouzlo: „Atal,“ vědoma, že jistě upoutám pozornost kde-koho, ale chtěla jsem vidět, co se na tomto místě nějak odehrálo. Zbytek energie byla vložena do snahy zavolat Arzhula. Arzhule. Pokoušející volání převést do druhé sféry, kterou nazýval Arzhul domovinou a čekala, kdy se stín ukáže.

Další myšlenky jsem si nechala už jen pro sebe a s povzdychnutím jsem se vydala k nejbližšímu stanu, který vypadal jako ubytování Inkvizitora. Jak se dalo od Inkvizice čekat, tento stan byl jistě někde ve středu ostatních stanů a vypadal noblesněji, než ostatní. V bitevních plánech jsem se nevyznala, ale jakékoliv dokumenty Inkvizice o tomto útoku by se městu mohlo hodit.
Povzdychla jsem si a dodala si… I tak jsem měla štěstí… mohla jsem se rozprsknout o bariéru města anebo se dostat do kempu Inkvizice, kde by byl silnější Inkvizitor. Navíc Arzhul mne doteď nenašel… čekala bych, že mne dokáže vycítit.
Znaveným krokem jsem pokračovala, vzala si čutoru z nedalekého stolu a napila se, odhadující, jakou výmluvu stín bude mít tentokrát. Po této válce potřebuji experimentovat s bariérami… má aktuální magie dokáže magie ohýbat, ale potřebuji něco, co mne ochrání v moment, kdy nebudu moc kouzlit, nebo si útoku nevšimnu. Stačí jedna rychlá šipka z kuše a můžu se dusit na zemi vlastní krvi…

Překroucená moc

Kaedor přistoupila k Inkvizitorovi a lehce do něj s pomocí síly strčila.
Její ruka jeho tělem prošla. Jako by to byl naostřený kůl. Inkvizitor se zapotácel zpátky. Všichni ostatní se začali pomalu hýbat. Zmateně mrkali kolem sebe.

Inkvizitor stojí na nohou a hledí nejistě na Kaedor – nebo spíše skrz ní. V těle má nepravidelnou ránu, ve které pulsuje krev a ze které se lehce fialově kouří.
Dlaň Kaedor je čistá, netknutá, neposkvrněná.
Inkvizitor se podívá na své vlastní tělo a zapotácí se. Spadne vpřed. Chvíli je ticho. Pak sebou jeho tělo škubne a on se obrátí s prudkým nádechem, jako by do něj udeřila neznámá síla. Krvavá rána zmizela. Jen roztrhaná díra v šatech zůstala. Maso a kůže pod ní byly nepoznamenané, růžové a přirozené.
Rituál způsobil něco velice podivného a stále nebylo zcela jisté, co to bylo.

O chvíli později se zdálo, že se prvotní efekt „rituálu“ vytrácí. Lidé kolem Kaedor se dávají do pohybu
Mají prázdné, neurčité výrazy. Některým z dlaní vyklouznou zbraně nebo jiné nástroje a padnou na zem. Začnou se potloukat kolem s tvářemi, které prozrazují jen to, že v jejich myslích není jediná myšlenka.
Inkvizitor jen leží na zemi a přerývaně dýchá.
Nikdo z nich nevěnuje Kaedor žádnou pozornost. Zdá se, že prozatím přežila.

Může si vzít jejich energii a proměnit je v prach. Nebo si síly vzít jen trochu – pokud něco takového nestřídmá moc Tmy dokáže. Určitě bude potřebovat energii na to, aby se vrátila do města.
Nyní, když se situace poněkud uklidnila, by mohla zkusit přivolat myšlenkami Arzhula… nikdy pro něj vzdálenost nedělala problém a mohl by jí bezpečně dostat zpátky do města…

Bez duše

Útok neměl žádný efekt a já mohla rozmýšlet jen nad tím, zda-li je Inkvizice vážně tak slabá, nebo jsem narazila na oddíl, který je prostě slabší.
Tentokrát jsem měla větší kontrolu nad rituálem a mohla jsem jej aspoň nějak kontrolovat. Svět kolem mne se změnil a já cítila, jak kouzlo útočí na jejich mysl… tentokrát to nevyžadovalo oběti, což byla pozitivní změna. Svět se na okamžik změnil na ten druhý a já aspoň věděla, že budu potřebovat dříve nebo později od Arzhula vědět, co je to za sféru. Pochopila jsem, že tam, kde je Omnis není reflexe tohoto světa, ale úplně jiné místo. Toto… bylo jako kdyby existovala sféra, do které mohu takto nahlédnout.
I tak na teorie nebyl čas, a i když všichni stáli jako životu-zbavení, musela jsem ještě chvilku zůstat na pozoru. Stačila jedna šipka z kuše a mohla jsem též ležet na zemi.
Zajímavé… takovéto kouzlo by normálně vyžadovalo asi rituál. Ne-li dostatek energie… obrátit kohokoliv do katonického stavu není jen tak, okomentovala jsem situaci a popošla o něco blíže k Inkvizitorovi, kterému jsem mávla před očima, ve snaze si potvrdit svou domněnku. Byla přeci jen varianta, že mne nějaké jejich kouzlo zasáhlo a já v podobném stavu byla…
Vytvořila jsem si malý krystal mezi prsty a ostré body krystalu si udělala menší ranky na prstech… prudká bolest a nutnost rukou zatřást mi aspoň nějak potvrdila, že se nejspíše kouzlo povedlo… kapající krev a bolest tomu byla svědkem.

„Zřekni se svého přesvědčení,“ řekla jsem vůči Inkvizitorovi, do své ruky vnesla magii a strčila do něj. Kouzlo, které většinou sloužilo jako dobrý budič mých studentů, protože kdokoliv byl takto probuzen měl pocit, jako kdyby někdo strčil do jeho duše tak silně, že mu vylétla opačným směrem a pak se vrátila zpět do jeho těla. Samozřejmě šlo jen o pocit… tedy… snad.
Nemám čas se zde zdržovat… jakmile se probudí, vezmu si z nich energii a teleportuji se k městu. Můžu jen doufat, že Petrana mou skvadru kultistů rovnou nenechá popravit. Arzhul nebyl zrovna nejlepší v přesvědčování… ale… zamyslela jsem se a zapřemýšlela na moment: Kdyby tu Arzhul byl, možná by v tomto stavu mohl někoho posednout? Opět něco, za co by mne chtěli upálit, ale… tito sedláci věřící ve Světlo by stejně padli jako první řada při útoku. Nikdo by mi to nedával za zlé…

Rituál v jednom

Odklonění kouzla inkvizitora, které Kaedor provedla, se setkalo s úžasem od okolních věřících a snad i od něj samotného. Magické bariéry zpravidla na posvátné kletby a modlitby nefungují. Dary od Hlasů tomu ale dávaly situaci docela jinou dynamiku.
Krátké zaváhání dalo Kaedor příležitost, aby mohla promlouvat slova rituálu. Inkvizitor se pokusil vykřiknout jakousi druhou kletbu, kterou jí chtěl zabránit v kouzlu. (14)
Energie jen tiše zašuměla do země nedaleko od Kaedor. Pokud neměl v rukávu něco silnějšího, byl proti ní bezmocný. Síla Inkvizitorů byla nějakým způsobem navázána jejich náboženský zápal. Možná i na zápal těch, kteří je následovali. Každopádně nyní neměl dost síly na to, aby jí dokázal přerušit nebo ohrozit.

Všimla si, že zatímco říkala slova v elfské řeči, začala se kolem ní formovat nafialovělá záře.
Jemné nitky fialového kouře začaly obarvovat vzduch kolem ní. Lehce si s nimi pohrával vítr, ale unést a rozehnat je nemohl. Rozrůstaly se jako pavučina, v jejímž středu byla ona. Svazovaly lidi a jejich mysli – každého kolem ní.
Na kratičký moment se slunce ztratilo ve fialovém mraku. Svět potemněl.
Krátký fialový záblesk. Na moment se realita změnila a ona zahlédla ten jiný, nepochopitelný svět, který viděla už dříve, při prvním provedení rituálu. Tentokrát to bylo násobně kratší než při poslední příležitosti. Svět, který viděla, byl pokrouceným amalgámem Sféry a smrtelného světa.
Jen kratičká chvíle – fialový písek, černý kámen a téměř živě vypadají chapadlo znázorňující energii vnější síly, která sem vniká…
A pak se svět zas vrátil.

Bylo ticho. Kolem Kaedor stáli sedláci a poutníci, tak jako před chvílí.
Byli strnulí, s prázdnými pohledy. Jejich těla ztuhlá, jejich kůže bledá. I Inkvizitor byl zasažen. Jeho ruka, která byla vztažená vpřed, ke Kaedor, se pomalu svezla k jeho tělu.
Nikdo z nich se nehýbal. Vypadali, jako by je cosi strašlivého připravilo o vědomí a udělalo to z nich jen bezvědomé sochy z masa a kostí.
Není jisté, jak dlouho tento účinek vydrží… ani jaké bude jejich vědomí, až se proberou. Nejspíš budou poslušní – nebo možná mrtví.
Každopádně nebyo těžké vycítit, že nyní by bylo možné jim vložit do hlavy myšlenku, která přeformuje jejich vědomí na zbytek jejich životů…

Díky tomu, že „rituál“ prováděla sama, jen se silou Hlasů, měla větší kontrolu nad tím, co se stane. Zároveň však neměla žádnou pojistku, že její zásahy všechny kolem ní nepromění v nějaká monstra…
Rozhodně je to příležitost k experimentaci.

Kouzlo

Očekávání, že krystaly mne zachrání tu byla, ale očividně dva životy nejsou cenou za to, abych tu porazila celou skvadru vojáků a sedláků, na tož Omnis či nyní snad již ty tři nějaká desítka duší nezajímá. Čekali na celé vojsko jako plnohodnotnou oběť a já se tedy musela postarat sama o sebe.

Zaklínadlo zafungovalo a jeden ze sedláků se začal měnit v prach a jeho křik byl utnut dříve, než dopadl na zem a proměnil se v prach. Čekající, jestli mé kouzlo bude mít nějaké další výsledky, ale než se tak stalo, bez magického zaklínadla se do mne opřela síla Inkvizitora, na kterou jsem instinktivně pozvedla ruku, snažící se energii zablokovat, což se mi nějakým způsobem podařilo. Snaha ji pohltit a využít proti němu mi brzo byla okomentována vlastním tělem, kdy jsem cítila, jak se mi kůže na prstech mění v lehké popáleniny. I Hlasy mají své limity, krátká myšlenka, kdy jsem pohnula energii na ruce tak, aby se energie ohnula a zabořila se do země. Většina bariér fungovala na principu ohýbání cizích kouzel než jako zeď… protože bylo jednodušší energii odklonit a přesměrovat, než ji čelit a snažit se ji absorbovat.

Hlasy očividně nechávají rozhodnutí na mě, pohltí, co jim nabídnu… a i když Inkvizitora bych nejraději zabila… buď ho mé kouzlo zabije, nebo aspoň připoutá pozornost, nadechla jsem se, roztáhla jsem ruce a vyřkla jsem kouzlo, které původně obrátilo vesnici na mou stranu. Nyní se nejednalo o rituál, ale jen kouzlo… teoreticky se nemuselo nic stát, nebo by mohlo mít dopad jen na inkvizitora a ostatní sedláky. Vysát z něj energii jsem mohla vždy, ale jeho kouzla nevypadala, že mi dokáží ublížit a dokud na mne nezaútočil nějakou zbraní, cítila jsem se relativně v bezpečí.
„Lad Dhasa Fa She‘Ur Dh‘Suwl I‘Ful dair Wusrn…“ ruce jsem namířila na něj a kouzlo dokončila: „Rairhd hasa!“ (89)

Střet Světla a Tmy

Kaedor stojí ve středu rozlíceného davu, který se postupně vzpamatovává z prvního úžasu. Už se konečně ozve ta první výzva: „Čarodějnice!“. Promluvil Inkvizitor. V kutně zpod kápě hledí na Kaedor s bytostnou nenávistí. Lidé pozvedávají zbraně.
Mezitím ona nahmatá oba krystaly ve své kapse – elfské šaty mají až překvapivě objemné kapsy – a zhluboka se nadechne, než vykřikne smrtící kletbu.
Krystaly zavibrují energií… možná, že by je bylo možné takto naplnit silou. Nyní však ztratí stabilitu a Kaedor cítí, že se krystaly rozpadají na jemný prach. Energie uprchne do okolí a ztratí se rychleji, než jí může ona uchopit.

Její zaklínadlo však zafunguje. Její pozornost je v té chvíli obrácena k nejbližším ozbrojencům. Je to skupina sedláků, kteří by si za běžné situace nedovolili Kaedor ani oslovit… ale v očích jim plane oheň Světla.
Jeden z nich se zrovna přidává k Inkvizitorovi: „Zabte jí-“ začne.
Zaklínadlo, které Kaedor vyslovila, v té chvíli uchopí jeho životní sílu.

Je cítit určitý střet se Světlem, které koluje v jeho žilách. Ale pak Tma zvítězí. Muž udělá krok ke Kaedor – a jeho tvář se začne měnit v prach, spolu s jeho celým tělem. Muži, kteří za ním vztahují ruce zjistí, že jim odpadávají prsty či se jim na tvářích objevují hluboké šrámy vyplněné prachem. Křičí bolestí a ustrašeně padají zpět.
Mrtvý je zatím jen jeden.
Dav zaváhá. Na moment se z něj stane jen uskupení jednotlivců – a ti si právě říkají… „Chci být já ten další, který se promění v prach?“
Brzy se ozve hlas Inkvizitora: „Světlo tě suď! Smrt kacíři!“ vykřikne. Ta slova mají sílu, jako by to bylo zaklínadlo v elfském jazyce. Kaedor postřehně rozzářený paprsek síly, který se jí pokusí na místě setnout. Je to na úrovni, která odpovídá primitivnímu kouzlu magie elementů. Stačí pozvednout ruku, soustředit se na tok energie a může ho pohltit tak, jako dokáže manipulovat s bariérami či kouzly jiných.
Na síle Světla je něco nepříjemného. Dokáže jí uchopit, avšak nelze jí využít. Ne bez toho, aby jí vnitřní konflikt vlivu Tmy a Světla roztrhal na kusy. Lépe jí svést neškodně do země…

Nelze říct, zdali její žádost o pomoc Hlasy vyslyšely. Touto dobou už to opět budou tři rozdělené entity, Senes, Dominiam a Reginae… slova Omnis snad stále platí.
Lidé se k ní zatím neblíží. Těch několik, kteří to zkusili, se proměnilo v jemný, fialový prach. Jejich energii Kaedor však nezískala, což napovídá, že je to dílo Hlasů.
Při pohledu na inkvizitora Kaedor cítí, že má moment na rozhodnutí. Hlasy nejspíš uslyší jak slovo řečené, tak myšlené. Jsou připraveni pomoct výměnou za živou sílu lidí – ale nechávají Kaedor rozhodnout, zdali si mají vzít všechen život v okolí, nebo někoho ušetřit pro její účely.
Dluh sta tisíce duší tím zplacen nebude. A jedna duše, dvě duše nebo padesát duší pro Hlasy velký význam nehrají. Všimnou si až skutečně velké oběti.

Návštěva

„Děkuji,“ odpověděla jsem krátce Arzhulovi, vědoma, že pokud se realita měla takto, bude možné nejenom Caina a Abela napojit na automatony, ale i lidi, kteří věří v Nejmenované. Jako existovalo město magie, existovalo město pro ty, kteří věřili v budoucnost technologie. Kaladesh… zamyslela jsem se na chvilku: Město v oblacích… obě města měla možnost levitovat a též se přemisťovat vzduchem. Naposledy jsem o něm slyšela, že samotné město utrpělo těžké poškození a muselo se stáhnout z bitvy… na rozdíl od Města Magie… Kaladesh byla létající pevnost. Otázka ale je, jestli nyní dokáže létat, když jej nejspíše trpaslíci nedokážou zásobovat pohonnou hmotou… další otázka je, pokud stále existuje, kde město je. Pokud by někde dokázali vytvořit automatony na míru, tak technologie a spojená magie bude v tomto městě, zamyslela jsem se a přešla jsem ke kouzlení. Nebyl čas, ztrácet čas.
Dva krystaly levitující okolo mne, připojenou na mou auru a následovné kouzlo…

Vše se stalo dost rychle na to, abych si uvědomila, že jsem se nějak magií odpojila od zbytku, a to poměrně nepříjemně. Stovky metrů nad městem, vědoma, že pokud mne nerozdrtí štít, tak kámen na zemi, kdy jsem začala bezmocně padat a snažila se chytit nějaký proud energie v čisté panice… snaha chytit bariéru města a díky ní se dostat do města nezabrala a já byla mrštěna nějakým jiným směrem.

Dopad na zem, kdy jsem měla pocit, že mne samotné kouzlo otočilo všechny orgány a já měla štěstí, že jsem vše ze sebe hned nevyvrátila. Husí kůže, pot… a rychlé vrácení do reality, že jsem se nejspíše svezla po nějaké komunikační linii mezi jednotlivými oddíly Inkvizice.
Ať to byl kdokoliv, ať mne znali nebo ne, neměla jsem čas vyjednávat. V těle jsem měla nejenom strach, ale i nenávist…
Pokud jsem měla u sebe ještě ty dva krystaly, věděla jsem, že budu potřebovat každou kapku energie a tak jsem je i využila… pokud jsem je u sebe neměla, byla jsem připravena obětovat část svého těla, abych zachránila sebe sama.
Omnis, pokud mne slyšíš, nyní je čas mi nabídnout pomoc…
Ruce jsem zvedla v rychlém gestu proti nejbližší skvadře, která mne chtěla popravit či zajmout a z plného hrdla vykřikla: „Izar-athkari!“ 33

Cesta zpět

Arzhul zaregoval úslužně, když ho Kaedor požádala o vysvětlení toho, jak se může jeden stát stvořením Tmy. Poklonil se, ochoten jí v budoucnu posloužit, a prozatím dále mlčel, aby na hovor nepřitahoval příliš pozornosti.
Když poté vytvořila krystaly a změnila dvojici lidí… v něco jiného, poskytl jí odpověď dle svého vědění.
„Věřím, že nikoliv, má paní. Tma, které jste dala jméno, Cain a Abel, je čistokrevným ztělesněním mé domoviny. Tito lidé zůstanou částečně lidmi. Existence v tomto světě i ve Sféře Tmy bude vyžadovat energii, ani jeden svět jim nebude vlastní. Ale ani jeden z nich je nezavrhne. Mají potenciál být velmi mocní.“
Na chvíli se odmlčí a poté odpověď doplní.
„Jsou blíže Cainovi a Abelovi než vám, má paní, to ano. Proces, který to umožnil, je z jedné strany nesmírně obtížný… v mých nejzamlženějších vzpomínkách se objevují události, které napovídají, že ten, kdo mě v minulém věku spoutal, se o to také pokoušel. Má paměť mi o jeho úspěchu nic neříká. Je téměř nemožné změnit podstatu dané entity.“
Pohlédne na Kaedor a jeho fialové oči se lehce zalesknou.
„Samozřejmě… v mé domovině vládnou i mocní, pro které je to trivialitou – a kteří tak mohou získávat z tohoto světa další duše pro svou sílu.“
Omnis – nebo jen některá z jejích tří částí – tak možná získává víc Hlasů pro sebe. I Arzhula to nejspíš napadlo, protože dodává:
„Budu-li mít pochybnosti o věrnosti těchto nových stvoření… sdělím vám je okamžitě.“
Garn a Zala mezitím zůstaly jako stěží viditelné stíny, které si zvykaly na novou podstatu. Jejich oči nezměnily barvu a připomínaly stále běžný lidský pohled, i když přízračně zářily.

Kaedor se po té události připravila na teleportaci. Čtveřice kultistů se shromáždila v prostoru pro portál, kam dříve ona dorazila. Zdá se, že věděli, jak si poradit s přemístěním kultistů do města – alespoň Kaklum vypadal, že ví, co dělá.
Když poté Kaedor samotná vyslovila zaklínadlo, které jí dříve umožnilo přesun, cítila, jak se opět jímá kolemtekoucí síly.
A brzy byla vymrštěna nesmírnou silou směrem k městu, zbavená tíhy i fyzické podstaty zaklínadlem teleportace, které ohýbalo umění Hlasů.

Blíží se k městu. Umění Hlasů je vrtkavé a síla v okolí hradeb rozvířena – Kaedor cítí, že nad svým přesunem není s to udržet dostatečnou kontrolu.
Ucítí, jak se jí vrací tíha. Zhmotní se uprostřed prázdného vzduchu, několik stovek metrů nad městem. Lze jen bezmocně zahmatat v prázdném vzduchu o oporu – a pak už vidí rychle se přibližující zem.
V poslední chvíli se jí podaří znovu uchopit nějaký proud energie – v poslední chvíli se z ní opět stane jen nehmotná energie. Vyrazí vpřed – nyní však neví, kam míří.

Opět jen okamžik, než získá zpět svou tíhu. Dopadne na ušlapanou zem. Rozbušené srdce, pocit na zvracení a nepříjemná pachuť těsného úniku před smrtí.
Zvedne oči. Je obklopena lidmi, mají ve tvářích zděšené výrazy. Kolem někteří staví stany. Není ve městě. Arzhul se nezdá být nikde poblíž, podobně jako kdokoliv jiný, na koho by se mohla zaměřit.
Rychle se rozhlédne. Výrazy davu kolem ní se rychle mění v nepřátelství a agresi.
Její pohled se srazí s mužem v kutně na nedalekém pódiu ze dřeva. Okamžitě to oblečení pozná – i ten druh člověka. To je zcela jistě Inkvizitor. I ten vypadá nesmírně překvapený jejím zjevením.
Ocitla se v samém středu některého z táborů pontifových fanatiků.
Má jen kratičký moment, než vyprchá úžas a zděšení – a začne působit nenávist a strach.