Kouzlo

Krátce jsem se na Arzhula podívala a zeptala se: „Jakmile budeme mít chvilku, přeji si, abys mi vysvětlil, jak se může stát jeden stvořením Tmy.“ Pokud bych dokázala někoho změnit ve stvoření Tmy, bude se mi jednodušeji spolupracovat s takovými tvory, podívala jsem se na Caina a Abela, vědoma, že časem se naučí i mé řeči a budou se se mnou aspoň moct bavit. Hlavní zde i bylo, že oproti někomu, koho bych změnila na stvoření Tmy, mi u těchto byla zaručena jakási loajalita. Tedy, aspoň jsem tak předpokládala. Pokud jejich svět je vážně o tom, že by je dříve či něco později něco pozřelo, nemůžu se divit, že i Arzhul je spokojenější tady, než ve své domovině.

Kouzlo se povedlo a nyní i s komentářem těch, kteří tvořili stvoření se jménem Omnis. Aspoň to nejsou desítky či tisíce hlasů, snažící se ke mne promluvit, okomentovala jsem opakující-se kouzlo v mé hlavě a komentář, jakmile se kouzlo povedlo.
Ohnula jsem se pro krystaly, které jsem podepřela svou sílou, nechala je levitovat kolem svého těla a zeptala se Arzhula: „Pokud se stali tmou, jsou něco jako Cain a Abel?“ Zeptala jsem se Arzhula s důležitým pohledem. Naposledy, kdy toto kouzlo bylo použito proti lidem se ti lidé proměnili v prach, já a Arzhul z nich získali energii a tím to skončilo.
„Připravte se na teleportaci do města,“ řekla jsem, darovala další pohled Arzhulovi, aby věděl, že s tímto nejspíše budu potřebovat pomoci a hlavně aspoň schovat mou prezenci.
Ať již byla odpověď Arzhula jakákoliv, roztáhla jsem ruce, soustředila energii a představila si jedno z náměstí před ambasádou elfů. S tím jsem i vyslovila kouzlo, které mi předtím Omnis poradila…

„Tisinaldodeam!“ (6)

Vyvolení a vyvolení

Arzhul odpověděl Kaedor bez většího váhání na to, jak čtveřici kultistů vidí. Udělal to dříve, než se kult shromáždil, a proto to nikdo ze zmiňovaných neslyšel.
„Má paní… ten zvaný Gešla je téměř běžným člověkem, avšak jeho smysly jsou sídlem síly ze Tmy. Sám nemá mnoho moci, jen dokáže vidět a ovládat své smysly. A může posloužit pro Tmu, která skrz něj může působit.“
Pokračuje s Oněvem.
„Ten, jemuž říkáte Oněv, byl silně ovlivněn na mysli. Cítím přítomnost stínů z mé domoviny v jeho duši. Dokáže tento vliv rozsévat. Je živoucím přechodem pro slabou Tmu, která přechází do jeho okolí. Skrz něj neprojde nic skutečně silného… stěží zlomky dvou stínů, které jste přivolala vy. Avšak je to neustálý a neudusitelný pramen, skrz který na ten svět proudí Tma.“
Vzápětí promluví o Nelice.
„Ta, jenž se zve Nelika, je prosáklá mocí Tmy nejvíce z nich všech. Její tělo bylo upraveno v každé tkáni, v každém orgánu. Její mysl však nebyla posílena a její schopnost manipulovat se silou, energií a tmou, zůstala na běžné úrovni. Nejsem však znalý vaší magie… takže nemohu říct, zdali by jinak mohla být čarodějkou z vašeho světa… ale není to nevylučitelné.“
Vůdce kultu, Kakluma, si nechá na konec.
„Stvoření, které zvete Kaklumem… vyvolává v mé mysli vzpomínky. Jako jiní byl vtažen na druhou stranu a zahlédl Tmu. Jeho mysli bylo věnováno vědění, kterému sám není s to porozumět. Je mocný a stojí napůl v mé domovině… podobně jako vy. Jeho smrtelnou slabost vidím jen jako důsledek toho, že většinu své síly musí používat na to, aby jej domovina nerozervala na kusy. Avšak díky tomu nosí vědění, které je běžným smrtelníkům zcela zapovězené a je pro ně zcela nepochopitelné. Mohl by se stát tvorem Tmy, pokud by se proto rozhodl a dokázal na to využít své vědění.“
Po tomto dlouhém monologu Stín řekne jen pár slov závěrem: „Nemyslím si, že jsou se mnou jakkoliv více spojeni, ač hráli roli v mém probuzení. Toť vše, víc nevidím, má paní,“ a umlkne. Žádné vytáčky, pro tentokrát…

Mezitím se shromáždili vyznavači Nejmenovatelných. Kaedor jim předestřela jejich účel, který nepřijali s žádným jásotem. Jen zbožně a velmi bedlivě naslouchají každému jejímu slovu.
„To vykonáme, posle, protože ty nám dáváš naše poslání,“ odpoví za kult Kaklum.
A pak… demonstrace moci a experiment.

Izar-athakari. Izar-athakari.

I nyní zazní ozvěny jejích slov…
Za nimi se přidá několik hlasů, které rozená jako směs tří entit, které skládají Omnis…
„První dvě duše…“

V oděvu obou lidí se začne objevovat nafialovělý dým. Jejich kůže začne blednout a nabere nafialovělý odstín.
Sedí nehnutě, nedají najevo žádné emoce. Jen oči, upřené na Kaedor, plné odhodlání a přesvědčení. I ty oči blednou.
Zvětší se množství nafialovělého vzduchu… oba lidé nyní vypadají křehce. Spíš jako duté sochy než lidé. Z jejich kůže začnou odpadat malé šupinky, které se v letu mění ve fialový prach. Ten se ztratí dřív, než dopadně na zem. Postupně se tak vytratí ruce, pak vypadnou obrysy tváří… a nakonec zmizí i fyzická struktura těla.
Šat se sveze na zem. Hromádka prachu se rychle vytrácí. Jen ve vzduchu stále se občas zaleskne zrak dvou párů očí, které v denním světle téměř nelze vidět. To je to jediné, co zůstalo.
V hromádkách šatů zalesknou se dva veliké, fialové krystaly, které tiše opakovaně mění svůj jas. Světlo v nich tepá, skoro jako lidské srdce. Pohne-li se s nimi, pohnou se i náznaky očí ve vzduchu.
Ozve se Arzhul za jejími zády. „Stále tu jsou… stali se Tmou. Slouží vám, má paní.“

Oběti

Krátce jsem kývla na Kakluma a dodala: „Nejmenovaní nám poskytnou sílu, kterou vyžadujeme na výhru,“ potvrdila jsem starci, který sice možná vypadal staře, ale nějak jsem tušila, že se věc bude mít tak trochu jinak.
Když Kaklum odešel, otočila jsem se na Arzhula s dotazem: „Jak vnímáš ty čtyři, Kakluma, Neliku, Gešlu a Oněva? Tři z nich tě vyvolali a jejich smysly byly upraveny jedním nebo druhým směrem,“ řekla jsem, vědoma, že i mé oči byly nejspíše darem Omnis. Zajímalo mne přesto, jak dotyčné viděl Arzhul, především Kakluma, protože i když z něj byla vysáta životní energie nejvíce, věřila jsem, že kdyby měl tehdy posloužit jako zdroj pro kouzlo, byl by mrtvý. Nemluvě už vůbec o tom, kolik mágů mělo svůj vzhled podobný jemu a žili další desítky let s podobným vzhledem.

Jakmile se všichni shromáždili a mě byli ukázány dvě „oběti“, dovolila jsem si promluvit.
„Město, které budeme bránit není naším nepřítelem, ale zatím nás neuznává jako sobě rovným. Nepřeji si, abychom je ovlivňovali naším talentem, ale ukázali jim na bojišti, že neutrální postavení by mělo být nyní něčím, s čímž můžou počítat i do budoucna,“ řekla jsem, pohled věnující těm čtyř, protože Oněv byl schopný přesvědčit i mágy na úrovni Petrany, aby se přidali k tomuto kultu.
„Náš nepřítel je ten, který mne připravil o zrak, než mi jej Nejmenovaní propůjčili zpět, pokud mezi nimi bude i ten, který tak udělal, přeji si, aby přežil a mohl vidět, proti čemu stojí. Uvidíme, zda-li víra Pontifa bude dostatečně…“ mírně jsem se pousmála a pohled mi dopadl na ty dva. Kněz a jeho žena… něco, co bylo nemyslitelné a bylo jen dobře, že zatím o tomto stylu magie Petrana nevěděla. Existovala přeci jen magie, kdy se materiální schránka mága obětuje na kouzlo, jen toto mělo všechny prvky magií, které byly zakázané.
Otevřela jsem dlaně vůči těm dvěma a vyslovila kouzlo: „Izar-athkari“ nechávající zbytek kouzla na síle, kterou jsem nyní reprezentovala. Tvorba dvou krystalů z lidských obětí… kam jsem se to jen dopracovala…

Síla vyznavačů

Když Kaedor promluví a objasní úkol pro vyznavače kultu Nejmenovatelných, Kaklum se usměje. Spokojeně pohlédne i na Arzhula, kterého je schopen vidět i slyšet díky svému napojení na Tmu. Zdá se, že mocného Stína rád vidí. Zjevení Caina a Abela nekomentuje, ale možná, že ti jsou zakrytí mocí Arzhula.
Odpoví Kaedor:
„Konečně tedy přišel ten vyvolený čas. Výborně, Posle, všichni v této osadě ti poslouží. Díky síle Nejmenovatelných může bojovat každý. Moc nás čtyř vyvolených spolu s tvým vedením jim dodá sílu, o které se nepřátelům nového světa ani nezdá.“
Ihned se otočí, aby šel vykonat vše potřebné. Zároveň je slyšet, jak si mumlá pro sebe.
„Dva vhodné věřící… ano, myslím, že vím, kdo je hoden té veliké služby…“
Všichni Kaedor bezmezně věří a nikdo netuší nic o jejích vnitřních rozporuplných pocitech.

Netrvá to dlouho a celý kult je v pohybu. Brzy se shromáždí v zástupu před Kaedor. Vypadají na první pohled jako běžní osadníci v divočejších končinách… ale Kaedor na každém z nich cítí vnější vliv…
A navíc mají všichni v očích až nesvaté odhodlání a přesvědčení.
Je jich přibližně něco kolem stovky. Jsou to hlavně muži a ženy ve středním věku. Je tu i pár trochu starších nebo mladších, než by běžně šli například do boje. I ti však vypadají zcela odhodlaní a plní síly.
Většina z nich nemá žádné zbraně. Jsou oděni v běžném šatu a na první pohled není nijak poznat, že by ke kultu patřili. Jen se oproti minulé návštěvě zbavili všech insignií pontifovy Církve.
Pro Kaedor je snadné kultisty poznat, cítí vliv, který se na nich otřel… pro jiné na nich není vidět nic zvláštního.

Čtveřice, Kaklum, Nelika, Oněv a Gešla, stojí v čele ve svém oděvu kultistů. Vedle nich klečí dva lidé a hledí s očekáváním na Kaedor. Kaklum se postaví blízko Kaedor a představí oba vyvolené.
„Garn a Zala. Kněz, který vedl tuto osadu před naším příchodem, a jeho žena. Velmi zbožní lidé. Jejich síla ti dobře poslouží, Posle,“ řekne s přesvědčením.
Nemají o mnoho víc přirozené síly, než běžný člověk… ale zdají se být o poznání víc nasyceni silou Tmy. Snad to nějak souvisí s tím, že se jednalo o spirituálního vůdce osady ještě v době, kdy místní uctívali Inkvizici a jejího světlo…

Kult

To, že jsem nechala Petranu naštvanou bylo samozřejmě nepříjemné, ale nutné. Pokud jsem měla bránit město, potřebovala jsem podporu všeho, co jsem měla k dispozici. A to byli i fanatici, kteří byli na mé straně.

Teleport se podařil, jen očividně mé kouzlo mělo znít trochu jinak… přesto mi magie pomohla a já mohla být vděčná, že jsem se teleportací neposlala vůči nejbližšímu stromu. V lepším případě by mi hrozilo rozbití nosu, v tom horším by ze mne zbyl jen krvavý flek.

Krátké kývnutí na Neliku a pohled na Kakluma, který se dostavil tak rychle, jak jen mohl. Jedna z věcí, se kterou budu moci experimentovat je oproštění své existence od této fyzické stránky… Kaklum by jistě preferoval mít tělo, jako Nelika… nebo tělo, jako má Arhul. Ale to je myšlenka na jiný den.
„Je čas poukázat na naší existenci, existenci těch, ve které věříme,“ snažíc se neznít úplně nelogicky a zároveň tak, aby mi nešel mráz po zádech z toho, jak zním.
„Ti, kteří jsou nepřítelem Nejmenovaných a blízkého království se snaží získat další část území. Navzdory tomu, že království, které budeme bránit nevidí Nejmenované jako ty, ve které chce věřit, toto nám dává jednoduchý a efektivní způsob jak na sebe upoutat pozornost… a dokázat, že jsme síla, se kterou se musí počítat,“ dodala jsem a podívala se na Arzhula s menším úsměvem. „Chci, aby se dostavili všichni bojeschopní. Budu potřebovat i dva věřící, kteří chtějí potkat Nejmenované již nyní… jejich energie bude zužitkována v jejich jménu,“ držící se, abych si nepovzdechla, protože jsem věděla, že budu obracet dvě živé osoby v pouhé krystaly, aby Cain a Abel vůbec zkoušeli manipulaci s automatony. I tak, byla to ta nejjednodušší varianta… navíc, pokud by se mi podařilo je připoutat k automatonu, varianta, že budu schopná někoho přenést do světa Omnis, abych jej pak vyvolala a jejich duši upoutala k automatonu zněla zajímavě.

Kdyby mne viděl nyní můj mistr, nejspíše by mne rovnou nechal sebe-vznítit a nařkl mne z kacířství vůči magii. Snad vážně nikdy nepotkám své studenty…

Zpět k vyznavačům kultu Nejmenovatelných

Petrana přijme poznámku o dýce v zádech s pokývnutím hlavy. „Mistr Arnfreid právě řeší politiku. Podle všeho… se trochu mění mocenská rovnováha. Uvidíme, co se z toho vyvine, ale pro Akademii to vypadá dobře. Byl to velmi dlouhý den. Zajistíme, že vám nikdo žádnou dýku do zad nevrazí. Jen se nenechte zabít a pomozte nám porazit Inkvizici.“
Když těsně poté Kaedor rozhodne, že se zpátky vracet nebude, Petrana chvíli stojí jako opařená.
„Jak to myslíte? Musíme okamžitě zmizet-“
Mezitím však Kaedor vydala pokyn Arzhulovi. Měla dojem, že se Stín usmál.
„Jak si přejete, má paní,“ zaševelil. Kolem Kaedor se zvedl vír prachu. Klamné stíny jí obklopily, ale prach zabránil tomu, aby bylo vidět, jak se postupně vytrácí.
Prach se usadil. Kaedor se cítila skrytá tmou, neviditelná jak očima tak magickými smysly. Petrana se jen zmateně rozhlížela. „Kaedor!“ vykřikne lidská čarodějka. Pak se zamračí. Povzdychne si.
„Jedeme zpátky do města,“ rozkáže čarodějům. Pak naskočí na koně a zmizí směrem k hradbám. Kaedor ucítila její nespokojený pohled v zádech, zatímco se připravovala k dalšímu kouzlu.

Když vyslovila zaklínadlo, měla dojem, že slyší ozvěnu…

„Tisinaldodeam… Tisinaldodeam…“

Svět zčernal. Uviděla světlo energie všude kolem sebe. Uchopila jeden z toků síly a pak se upnula na obraz vesnice…
Pohyb byl nejprve pomalý. Pak ucítí, že se k ní z druhé strany něco nebo někdo přidává.

Síla, kterou osedlala, jí uchopí, a vytrhne z tohoto světa. Je to podobné tomu, když jí přenášel Arzhul, ale tentokrát je to trochu více v jejích rukou.
Probleskne jí před očima svět – a pak najednou vidí údolí a osadu, ve které opustila kultisty.
Opět ucítí tíži těla a stíny, které jí ukryly se začnou ztrácet. Stojí uprostřed kruhu z velkých kamenných kamenů uprostřed osady. Kolem září runy, které ona vytvořila, když odcházela. Na kraji kruhu stojí Nelika.
Kultistka je zahalena v černohnědém oděvu se závojem, takže její zdeformovaný obličej není vidět. Má rozpažené ruce, vztažené směrem ke středu kruhu.

Jakmile uvidí Kaedor a kouzlo se úspěšně dokončí, poklekne před Kaedor.
Téměř okamžitě se hned za ní objeví Kaklum, který přichází opíraje se o holi. Spěchá tak, jak mu to křehké tělo dovolí. I on je zakrytý v hnědočerném oděvu, ale jeho tvář je vidět.
Ostatní kultisté nejsou poblíž. Zbytek vesnice vypadá zcela stejně, jako když ho opouštěla. Žádné krvavé oběti, žádné davy plenících Inkvizitorů…
Kaklum dojde ke kruhu a opřen o holi se na Kaedor usměje.
„Posel Nejmenovatelných se vrací. Jak ti můžeme posloužit, posle?“ zeptá se přímo. „Ostatní konají dílo, ale jakmile se dozví, že jsi zpět, hned se ti přijdou poklonit.“
Nezdá se, že by se místo nějak změnilo… snad vypadá v trochu lepším stavu. Šat kultistů je dle všeho založen na tom, co nosili již dříve, jen s lehkými úpravami, aby nebyly tak vidět jejich „požehnání“ od Nejmenovatelných. Nic drastického.
Na první pohled se neudály žádné katastrofální změny…

Kouzlo

Krátce jsem kývla, skeptická již vůči tomu, že budu muset využít koně jako dopravní prostředek, avšak Arzhul navrhl možnost využít magii na přemístění. Byly zde dvě možnosti… jedna byla ta, že budu důvěřovat zvířeti, které ve mně vycítí nedůvěru a aktuální bojové nasazení mu rozhodně nepřidá na mentální stabilitě… nebo magie, u které jsem nevěděla, jestli mohu plně důvěřovat použitelnosti.

„Doufám, že mi nikdo nevrazí dýku do zad v moment, kdy budu bránit město… poslední informace zněla trochu tak, že ne-magické vedení uvažovalo o tom, že mágy nechá vydat za to, že město neshoří,“ trpce jsem se usmála a zahleděla se směrem, kde byla Inkvizice a pak i město.
Cokoliv se stane, věřím, že v ten moment budu muset zmizet. Jedna věc je vyhrát bitvu, druhá je vědomí, že dokážu obrátit cokoliv magického a nemagického v prach… prezence, kterou nikdo nechce mít proti sobě a zároveň jako spojence. Protože spojenec se může vždy obrátit v nepřítele… povzdychla jsem si a zahleděla se zpět na Petranu.

„Vraťte se zpět do města… budu brzo zpět. Pokus s automatony bude muset být dělán narychlo, uvidíme, zda-li se podaří. Pokud nastane bitva, potřebujeme vše, co nám může pomůže,“ vědoma, že si Petrana brzo uvědomí, že chci přivést „své fanatiky“ do bitvy. Než ale dokázala nějak reagovat, tak jsem se podívala okolo a pohled padl na Arzhula: „Věřím, že dokážeš skrýt mou prezenci při tomto kouzle.“
Představila jsem si místo uprostřed vesnice, místo, které bylo připravené pro portál, ale předtím bylo Inkvizicí odhaleno a tím jsem ukotvila Arzhula. Tentokrát mi ale nešlo o portál, chtěla jsem přemístit jen sebe… Arzhul, Cain a Abel se dokázali přemístit samotní.
Za což portál byl jakési propojení dvou míst pomocí magické sféry… teleportace byla dle mé teorie více méně svezení po jednom toku z magií. A protože má magie byla nyní jaksi všudypřítomná, mohla jsem jen doufat, že představa cílového místa a vyslovení kouzla bude stačit na to, abych dokázala využít druhou sféru na teleportaci.
Uvolnila jsem svůj tok magie a vyslovila jsem kouzlo pro teleportaci… „Tisinaldodeam“
Děj se vůle boží…

V obklíčení

Petrana zaváhá jen na okamžik, když se jí Kaedor zeptá, o které fanatiky jde. Odpoví věcně, bez zbytečných poznámek.
„Armáda Pontifa dorazila jako na křídlech a obkličují celé město. Vyprosila jsem na mistru Arnfreidovi bojovou skupinu čarodějů a vyrazila vás hledat. Pojďte, máme pro vás koně.“
Nějaké zvíře plné kopyt, se zmatkem v hlavě, ohněm v krvi a nejistotou dožití další noci… s elfskou klisnou to nebude srovnatelné.
Možná, že Arzhul nějaký negativní pocit Kaedor vycítil, protože zašeptal těsně za svou paní:
„Byla-li jste na druhé straně… vzdálenost by pro vás neměl být problém. Domovina nechává svá znamení a vaše pouto k tomu světu se prohlubuje.“
Zatím víc neříká. Zdá se zcela klidný.

Petrana naproti tomu s obavami hledí k obzoru. Na pláních kolem města jsou vidět táborové ohně. Kopec, který si Kaedor vybrala, vede podél jedné z poslední cest, která není obklíčená stany se světly. Ve vzduchu je cítit trocha kouře a prachu, které pochodující lidé zvednuli.
Není to žádná skutečná organizovaná armáda. Jen desetitisíce lidí. Tisíce a tisíce fanatiků, které by museli čarodějové bez milosti pobít, než by se vůbec dostali k těm několika smrtelně nebezpečným inkvizitorům dobře skrytým mezi nimi. Většina čarodějů nemá odvahu něco takového udělat – a většina politiků ještě spíš ne.
Pontif si svůj vlastní rozzuřený dav vede všude sebou. A jeho ovečky jsou vždy ochotné mávat ve vzduchu vidlemi a loučemi.

Petrana se nakloní blíž ke Kaedor.
„Prosím, pojďte. Vím, že nemáte koně v lásce, ale větší kouzla přilákají pozornost inkvizitorů. Arcimágové očekávají, že nás budou fanatici buď obléhat nebo že zaútočí, až nás zcela odstřihnou. Tohle tak jako tak není dobré místo, kde zůstávat.“
Hledí přímo na ní a párkrát zamrká. Promluví tiše.
„Vím… že se tu něco dělo. Vznášela jste se ve vzduchu – ale nikde ani známka po žádném levitačním kouzle. Jen závoj síly… která postupně mizela a odcházela. Jsem upřímně ráda, že jste se probudila dřív, než ta síla zmizela docela. Snažila jsem se vám nějakou energii dát, ale nevím, jestli to pomohlo. Pokud mi nechcete říct, jak jste se bez vědomí kohokoliv dostala z Akademie až sem a co jste tu dělala, je to v pořádku, věřím vám – ale prosím, vraťme se společně za brány města.“
Udělá krok pozpátku, zpět k ostatním čarodějům a naléhavě na Kaedor hledí. Tu a tam jí oči sklouznou k temným planinám… očekává, kdy se objeví první skupinky fanatiků, které čaroděje postaví před nutnost jednat…

Zpět

Omnis… opakující si její jméno, neříkajíc mi nic, než to, že možná ani neexistuje nikdo, kdo by ji pod tímto jménem znal.

Procitnutí a náruč Arzhula zbrzdí můj pád, váha popadne na zem a já se podívám okolo sebe. Cítím se… téměř, jako kdyby se nic nestalo. Téměř, jako kdyby vše proběhlo tak, jak mělo a já jsem se více méně jen probudila z menšího spánku.
Posadila jsem se abych se podívala na Petranu a pohledem přejela bokem, abych viděla oddíl jezdců, kteří nejspíše táhli do války.
„Hum…“ pohled vůči nebesům, kde zapadlo slunce a příjemný pocit, že se nebudu muset vyskytovat na světle mne i takto trochu potěšil.
Zvednu se s pohledem na Arzhula, Caina a Abela, kteří očividně nejsou Petranou ani ostatními pozorovatelní a pak zpět na tu, která mne přivolala zpět do tohoto světa.

„Ano… jdeme…“ řekla jsem krátce, vědoma, že pokud se bitva odehraje, noc bude hrát do mých karet více… „Fanatikové, kteří?“ Zeptám se ještě krátce, protože tato slova patřila jak těm, kteří mi sloužili, tak je ale i někteří používali jako označení Inkvizice. I tak jsem se ale vydala zpět do města.

Zpět v těle

Kaedor vyřkne poslední otázku. Neznámá tvář se na chviličku zdrží. Zdá se, že se karmínové rty zase objevily a s nimi náznak úsměvu.
„Omnis,“ zaševelí Hlasy, tak jednotně, že to skoro zní jako jediný, nedělený hlas.
Pak se Kaedor musí obrátit k mizejícímu světlu. Hlasy zmizely, audience skončila… už jí zde nic nedrží. Svou silou se přestane držet ve Sféře. Vykročí ke světlu. Kráčí, stojí na místě, ale celý svět se jí vzdaluje a místo něj se přibližuje jiný. Ten, který opustila.

Procitne. Z nehmotného stavu najednou ucítí tíhu tělam, které se do teď vznášelo ve vzduchu, zcela bezvládné.
Váha vlastního těla je šok. Padá – a ucítí, jak jí nějaká vnější síla zachytí a umožní jí bez zranění doplout na zem. Paže Arzhula jí zachytily a pomohly jí, zpomalily její pád.
Ale ten, kdo jí volal, byl někdo jiný.
Na kraji kruhu stojí Petrana, ve tváři nebývalá úleva, která právě vystřídala zoufalství. Nejspíš to byl její hlas

Kromě ní stojí na tomto pustém místě za městem i další lidé.
Její portálový experiment se odehrával na vrcholu menšího kopce, nedaleko od města. Kruh, který Kaedor vytvořila, nyní prská a v místech nápisů pomalu odhořívá tráva. Ona se vznášela na jeho samém kraji. Ve středu je velká hromada nafialovělého popela, který je právě roznášen větrem. Jinak je okolí nepoznamenané.
Uběhlo víc času, než čekala. Už zapadá slunce. Ale necítí se nijak jinak poznemanána nebo změněna.

Na kraji kruhu stojí Petrana. Za ní je celý oddíl jezdců – váleční čarodějové. Muži a ženy ve zbrojích s runami a s hlubokými kápěmi. Mají prosté ale kvalitní vybavení a každý z nich je nějak specializován. Zbavili se jakýchkoliv nepotřebných artefaktů, aby neriskovali, že je druhá strana nějak zneužije. Spoléhají hlavně na svou vlastní sílu. Arnfreida nikde není vidět.
Kruh je mezi Kaedor a Petranou. Za zády Kaedor stojí Arzhul, Cain a Abel – ale o těch čarodějové netuší.
Petrana polkne nejspíš celou plejádu otázek a vykřikne:
„Jste v pořádku? Musíme odsud okamžitě zmizet! Fanatikové obkličují město.“
Museli dorazit skutečně s rychlostí svatých poslů… alespoň se tím vylučuje nutnost se vysvětlovat a odpovídat hned na všechny otázky.
Ty ale dozajista brzy přijdou. Je však pravda, že pokud by tu Petrana nebyla a nějakým způsobem Kaedor nepřivolala, mohl být návrat o něco náročnější.