Střet

Hlas se opět ozval, jiný, než bych čekala v této sféře… Protože to zní poměrně urgentně, nejspíše to nebude nějaký nepřítel… kdyby to byla Inkvizice, už bych byla asi o hlavu kratší, pomyslím si poměrně skepticky a uvědomím si dost rychle, že ani jedno slovo zde nemá podstatu. Neexistovala zde, a to mi aspoň naznačilo, že Cizinec se nejspíše o Hlasy zajímá, ale není aspoň z této sféry… A nebo zde jednoduše nemůžu kouzlit…

Starší než oni samotní? Zmínky o Temnotě zde byly dost dlouho ale… nedá se říct, že nás ohrožovala v tak velké míře, zamyšlená a poslouchající další slova, kdy všem záleželo na jakési rovnováze… což dali dostatečně nahlas znát, kdy jsem se chytla za místa, kde jsem měla uši a se zavrávoráním jsem udělala krok zpět.

Cokoliv se přede mnou ukázalo mi naznačilo, že se jedná o jakousi manifestaci všech tří entit. I Arzhul byl kdysi jeden a pak se z něj stal… no, to, co je nyní. Jen to vypadalo, že tyto Entity se dokázaly spojit, pokud to bylo potřeba. Ale proč nyní?
Další krok zpět s tím, že se mé oči vydají úhlem stranou, abych nemusela hledět do tohoto páru. Jako jsem já kdysi mohla svou aurou někoho donutit pokleknout či na něj s ní i zaútočit… jen pohled mi připadal, jako by mne postupně chtěl rozkrojit na dvě malé.

Cokoliv jsem dokázala předtím byla jen malá ukázka… to, jak to znělo vypadalo, že pokud vyšlu kouzlo na armádu, bude to mít mnohonásobně vyšší efekt. O to to bylo děsivější, jestli dokážu i jen část armády obrátit v prach… moc, které se nezdálo i mnohým Arcimágům a ti, kteří na to měli energii věděli moc dobře, že takováto kouzla jsou zakázaná z prostého důvodu… nevěděli, jestli je přežijí a jestli to, jak umře nepřítel je to, co vážně chtějí mít na svědomí.

Než se vydám ale vůči světlu, vyřknu poslední dotaz: „Jaké je tvé jméno?“ S rukou nataženou vůči tomu, co bylo nejspíše spojením Senes, Reginae, Dominiam…

Pomoc ze tmy

S trochou soustředění Kaedor podařilo udržet si soutředění a zůstat ve sféře Magie. Stále v pozadí tu a tam zaslechla hlas, který volal její jméno.

„Kaedor!“

Když oslovila Hlasy, opět následovalo delší čekání, než si jí někdo všimne. Při tom měla čas na krátké pozorování. Během řeči, když vyřkla jak slovo Athuselam tak zaklínadlo Ar Ne Zhu Ra, z jejích úst nevyšel žádný zvuk. Tato slova zde byla nevyslovatelná.
Ani entity na ta slova nereagovala. V této sféře neexistovala.

Reagovali však na ostatní věci, které říkala. Dle všeho se mezi Hlasy rozpoutala další lítá debata či snad nový otevřený boj. Ze změti slov vyklíčovala hlasy Senes..
„…věci starší než naše síla spojená… je třeba opatrnost… zůstat v temnotách… Za každou cenu… zachovat rovnováhu…“
Po chvíli reagující Reginae.
„…nebezpečí! My to říkali! My to říkali – chce nás udržet venku! Musíme zasáhnout… zabránit zničení rovnováhy…“
A nakonec zachytila i slova Dominiam.
„…tah strategický – važme rizika… nepřítel nepřítele není nutně spojencem, spojenec nepřítele není nutně nepřítelem… nový stav status quo není vždy rovnováhou…“
Z kakofonie se začne vynořovat společná fráze. Jednotlivé entity se spojují do jednoho vyjádření a postupně umlčují ostatní. „…Rovnováha… – …Rovnováhu… – …Rovnáha…“
Slovo „Rovnováha!“ zazní ještě jednou, v ohlušující jednotě. Veškerý rozruch utichne. Statisíce očí na chvíli pohasnou. Pak tma. Ticho. Zdá se, že audience je u konce. Do temné sféry se na chvíli vrací mír, zatímco pozornost Hlasů je obrácena jinam.

Téměř přímo před samotnou Kaedor se objeví pár karmínových očí. Všechny ostatní byly fialové – tohle působí jako vyjasnění a spojení všech odstínů fialové do překrásné barvy, která ty původní ani moc nepřipomíná.
Dvě oči.
Zdají se maličké… ale září jako dvě slunce, silnější než cokoliv jiného, až to bolí. Hypnotizující síla připomene moment, kdy se Senes, Reginae i Dominiam spojili. Moc zaostřená do jediného bodu, a tím je Kaedor.
„Mluvíme všichni. Slyšeli jsme tě. Tma ti poslouží. Rovnováha je podstatou. Nevěř tomu, kdo tě učí slova, která nemají zvuk. Zaženeme světlo. Stačí zavolat ta, která již znáš: Izar-athkari.“
Hlas melodický. Pevný, bezchybný, sebevědomý. Poslední slovo, která má vysávat sílu z lidí, zazní jako zaševelení větru.
Kolem očí se začne formovat cosi, co téměř připomíná překrásnou tvář. Žena, s velkýma karmínovýma očima a lehkým úsměvem. Její ústa vydechnou. Teplé a příjemné cítění se rozlije tělem Kaedor. S dechem přijde i hlas.
„Izar-athkari. Sto tisíc duší jediným nádechem. Získáme sílu odvrátit zkázu. Zvítězíš v rozhodující bitvě. Síla pro nás… síla pro tebe. Tma drží své slovo. Zavolej – nebo nás nech čekat.“
Obraz tváře se začne vytrácet. Karmínové oči se pomalu rozplývají do tmy.

Je to klidný moment, který je narušen prudkým náporem nějakého vnějšího působení.
Oči se Kaedor na moment zatemní, bleskne bílé světlo a ona uslyší jasný výkřik z jiného světa:

„Kaedor!“

ale když se oslnění vytratí, stále stojí ve Sféře, a před ní se ztrácí karmínové oči. Jejich čas by bylo možné prodloužit, třeba vhodnou obětí – nebo alespoň využít poslední moment, který má pro získání nějaké poslední odpovědi.
Volání, které před momentem slyšela, se opět vzdaluje. Tentokrát mizí rychleji, než dříve.

Poslední odpovědi

Byla zde myšlenka, že bych měla poznamenat něco ohledně mé nicotnosti… kdyby tomu vážně tak bylo, nejspíše by si mne tyto entity jen tak nevybraly a rozhodně bychom tuto konverzaci nevedly. Ale takováto poznámka byla radši rychle zavrhnuta… nebylo to pro mne až tak důležité a hlavně, to, co jsem si nyní myslela a jak to nejspíše bylo mohlo být rychle uvedeno v realitu. Tyto entity měly dostatek energie na to, abych si uvědomila, jak moc slabá oproti nim jsem. Pokud má magie znala kouzla, které dokázala uvrhnout někoho do katonického stavu, kdy každou minutu prožíval jako týden… tyto entity mi mohly též ukázat, co to je staletí během jejich vteřiny a zeptat se mne, jestli si vážně připadám tak ne-nicotná. Riskovat jsem něco podobného nepotřebovala.

„Blíží se útok Inkvizice na město… Arzhul poznamenal, že to, co Inkvizice reprezentuje je opak jeho samotného a toho, co představujeme…“ konstatovala jsem situaci, vědoma, že je to spíše jen oznámení situace než něčeho jiného. „Již jednou jste toto město bránili, nejspíše tak chcete udělat opět… pokud ale městu mám pomoct, potřebuji vědět, že mé kouzla, o které se pokouším, neskončí mou smrtí. Arzhul nezná mojí řeč a jakékoliv mé kouzlo nyní má jiný výsledek…“ Udělala jsem pofidérní krok směrem k nim a dodala: „Poprvé mne na vás upozornila osoba, která se o vás zajímá, ale není váš nepřítel. Nabídl mi i pomoct, pokud bych zahnala Arzhula a i lidské kouzlo, Athuselam, mne i Arzhula zranilo, ale jeho ne. Přesto tvrdil, že složí vám… poradil mi kouzlo Ar Ne Zhu Ra... ale co by udělalo, to již nevím...“ řekla jsem ve snaze popsat Cizince… chtíč vědět co je zač… jestli je to neutrální strana, nepřítel nebo jen jedna strana této mince byla dost zásadní...

Únava a mírné ztracení stability mi říkalo, že moje přítomnost zde je jen tak dlouhá, jako má zásoba energie, která se pomalu ztrácela.
Něco nebo někdo mě volá… nejspíše má největší naděje na to, abych se dostala odsud, jakmile dostanu odpověď.

Neodpovědi

Kaedor znovu oslovila mocnosti, která měla nad sebou. Tentokrát to bylo vícero otázek, které z ní vypadly v rychlé návaznosti.
Nezdálo se, že by si jí Hlasy všimly. Plynutí času zde sice bylo poněkud těžko vnímatelné, ale i tak šlo vycítit, že to trvalo docela dlouho, než slyšela slova v jazyce, kterému rozuměla.
Odpověděla jí nejprve ta část Hlasů, ke které patřil název Reginae. Hlas chaotický a pronikavý.
„Hračka! Mocná hračka – pak narušení, narušení, narušení! Náš plán to byl – zlotřilci jej překazili…“
Na to dostanou Reginae odpověď od Dominiam, v čemž je i část odpovědí pro Kaedor.
„Přilákali jste nechtěnou vidinu. Probouzíte stvoření jen kvůli troše nepřízně. Jen my víme, jak řešit problémy, které svírají ten mrzký svět, bez toho aby byl zničen.“ Kaedor ucítila, že Dominiam upřeli svou pozornost na ní. „Jsi součástí našeho plánu. Neposlouchej jiné. Jsi sice nicotná, ale můžeš se projevit užitečnou… jsi součástí našeho plánu…“
Někdy se téměř zdálo, že Dominiam se pokoušejí mluvit i za zbytek Hlasů. Ale jejich neshody byly tak početné, že nebylo příliš pravděpodobné, že by se dohodli na nějkém společném „plánu“.

Ke slovu se ještě dostali i Senes, ač až po ostatních. Zaregovali na její slova o Arzhulovi:
„Arzhul… to slovo znám… je z živého světa světla, ač z něj nebyl. Toto… je neživý svět tmy… on… viděl vše… stal se jen jedním.“
Než mohli svá slova Senes vysvětlit, přerušili je Reginae.
„Jeden? Jen jeden?! Ubožák! Ubohý! Zrádce! Ubožácký vyvrhel. Slaboučký, slaboučký, slaboučký!“
Dominiam slova Senes také zaujala a přiměla zareagovat na otázky Kaedor: „Ano – Ano, poslali jsme jej – další díl plánu – vše je předem rozvrženo… každý náš nepřítel koná v náš prospěch.“
Brzy se jejich debata ztratila v cizí řeči, kterou nebylo možné pochopit. Nejspíš se týkala starých křivd a nepovedených plánů.

Bohužel nezná žádné slovo, kterým by bylo možné označit Cizince. Jak se zdá, činy Hlasů, které zažila, skutečně k těmto entitám patřily… ale jejich vztah k Arzhulovi stále zůstává nejistý a nejasně definovaný.

Po této sérii otázek začala pociťovat únavu… a s každým dalším vyslechnutím slov od Hlasů byla únava o něco silnější. Vyčerpání v tomto světě mohlo znamenat leccos… od nějaké vazby na živý svět, který opustila, až po indikaci docházejících sil ve Sféře. Nebylo to zatím závažné, i když se to stále lehce zhoršovalo…
Zároveň měla dojem, že kdesi v pozadí slyší nějaký hlas, který volá její jméno. Možná, že je to jeden z menších Hlasů…

Drtivá realita

Neurčitá odpověď, přesto plně odpovídající na moji otázku. Všichni sloužili síle a více méně touha po moci všechny poháněla a nějak tomu konceptu sloužili. Jen tyto entity se dostali do stavu, kdy v jejich realitě je dokáže nejspíše ohrozit jen stejně podobná entita… a kdykoliv se snaží utrhnout kus od jiné, jiná jim část vezme. Kdyby jedna byla pozřena, mohla jsem jen předpokládat, že by se buď ukázala nová třetí, nebo by to způsobilo destabilizaci této reality… tyto tři entity mohly být samotnými pilíři této reality a realita byla vytvořena kolem nich, protože byly takto mocné. I tak jsem si mohla být jistá, že se mi nikdy odpovědi nedostane, jak k tomuto vlastně došlo.

Ticho a mír… bylo něco, co jsem rozhodně nečekala. Pozornost všech tří mi rychle navodila pocit, že všechny mé orgány byly sevřeny jejich mocí a jeden špatný nádech by mohl znamenat, že moje podstata bude vymazána.
I když bych řekla, že bych na tento moment bych ráda zapomenula… slova byla doslova vyrytá do mé paměti. Jakmile se pozornost přesunula z mé maličkosti, podlomila se mi kolena a já zalapala po dechu… vděčná, že to netrvalo déle než těch pár vteřin, které mi připadaly jako samotná věčnost. Plně si uvědomujíc, že jejich pozornost stačila na to, aby mi zastavila funkci orgánů… a i když jsem zde byla jako jakási entita, pořád tu byla myšlenka, že někde je mé tělo, které pořád může krvácet.

Zvedla jsem se na nohy a zeptala jsem se: „Proč… já… během útoku na město jste pomohli městu v obraně díky mému tělu… dostalo se mi vašemu daru… obdarovali jste kultisty, kteří nyní mají též vaše dary a považují mne za Posla… navíc jste mi poslali na pomoc Arzhula, který mi pomohl se dostat až sem…“ stále lapající po dechu a dotazující více otázek naráz. A i když jsem nečekala odpověď na všechny, bylo mi jasné, že pokud všechny tyto čtyři akce neprovedli oni, tak je nejspíše vyvrátí. Pokud jedna z nich není pravdivá a nebyla jejich činem, možná budou chtít uvést věci na správnou míru… a pokud vážně Cizinec byl ten, který slouží jim a Arzhul je vážně lhář… nejspíše se mi stejně jako Cizinec třetí hlas vysměje, že mu věřím… a nebo to potvrdí a já budu muset zjistit, na jaké straně Cizinec je. Jistě vycítil, co se mi podařilo a dříve či později mne navštíví...

Jména

Chvíli trvalo, než se Hlasy opět dostaly k odpovědi pro Kaedor. Zdálo se, že mezitím proběhlo několik „výměn moci“ a také slyšela slova v jazycích, které neznala, nebo které jí byly jen mlhavě povědomé ze studia mrtvých národů.
Konečně první Hlas zareagoval na její slova o tom, proč sem přišla.
„Všichni… slouží… síle…“
A opět zpátky do chaosu mnohojakých hlasů. Teprve když se Kaedor zeptala na jména, neustálá změť bojujících sil se ustálila. Na moment, mír.

Její slova něco vyvolala. Pozornost trojice velikých byla upoutána a v odpovědi byli zajedno. Na Kaedor se upírá plná síla nezměrných mocností. Náraz takový, že vyráží dech a vypaluje vzpomínky přímo do mozku. To je ta moc – to, co zvládne polykat světy.
„Nejsme my - nemáme jména,“ zazní trojice hlasů pospolitě. V ozvěně miliony dalších. „Nejmenovatelní,“ zní burácivá odpověď plná ozvěn.
Pak, ticho.
„Starci,“ zamumlá první hlas. „Senes.“
„Královny,“ řekne druhý hlas. „Reginae.“
„Vládci,“ pronese třetí hlas. „Dominiam.“
Nezná ta slova – nejsou z elfštiny. Zní jako z nějakého starého lidského nářečí. Neví o tom, že by se o něčem podobném Thar’A’Tax kdy zmiňoval. Jeho esoterické pasáže se nikdy nezabývaly původci síly – a zpravidla jen zmiňoval cosi o neforemném chaosu energie, ze které on sám čerpal vědění o manipulaci s energií druhých.
Je třeba říct, že ta slova k entitám sedí. Jaksi k nim… patří.

Už to, že každý řekl něco jiného, porušilo jednotu, se kterou odpovídali, a ten krátký moment, kdy byla vystavena jejich plné síle, pominul. Nyní se mezi nimi opět rozhořel boj. Kaedor dostala příležitost vydechnout a dobře si rozmyslet další slova…
Dříve nebo později se pozornost opět vrátí k ní.

Entity

Zvuk to existoval a já tedy mohla doufat, že cokoliv tu přebývá se dokáže se mnou dorozumívat. Arzhul tak dokázal, ale to se též mohl naučit během své první návštěvy.

Ozvou se opět Hlasy, ale tentokrát trochu jinak… nebyla to směsice statisíců hlasů, která mě naposledy téměř donutila omdlít… jeden hlasitější než ostatní.
Než odpovím, další hlas promluví… tento mne zná, ale jménem mě neosloví… to až ten třetí, který zná celé mé jméno.

Neodpovídajíc, jen čekající na to, jak toto bude pokračovat do momentu, kdy jsem téměř donucena udělat krok zpět. Naštěstí, zastaví se to u mého ochranného kruhu. Byla jsem sice v jejich světě a asi by jim nedělalo problém mi i tento kruh rozbít… přesto část mého já musela ocenit, že se nesnažili mne rovnou vyděsit… mnoho mágů bez bariéry začalo panikařit, a i když jsem věděla, že tyto runy na zemi jsou asi tak pomocné, jako kabát uprostřed hurikánu… byla jsem ráda, že je tu mám.

Strach nebyl úplně to, co jsem cítila… jakmile jsem viděla oči, konečně jsem mohla vidět to, co mi energii a magii propůjčuje. Něco většího, než jsem byla já a jakékoliv království… něco, co by dokázalo pozřít svět a přeměnit jej na svět, kterým byl tento…
O důvod být opatrnější se s těmito entitami bavit… není asi tak časté, aby zde někoho měli, natož byly více méně osloveny někým, kdo je svou silou není ani zlomek, té jejich…

„V mém světě není mág, který by nechtěl zjistit podstatu toho, čemu či komu slouží…“ odpověděla jsem neurčitě, nechávajíc, popřípadě dva další hlasy se vyjádřit… třetí Hlas věděl i mé jméno a rozhodně jsem nechtěla jednu z těchto tří entit urazit tím, že nevím, že sloužím jedné z nich, ne té druhé.
Byla zde možnost, že sloužím všem třem, jednomu z nich… nebo ani jednomu… první mne neznal vůbec, druhý mne znal, očividně se mnou měl něco zadostiučinění a třetí… mnou pohrdal. Připomenulo mi to slova Cizince, že Arzhul je plný lží… ale též to mohlo jen znamenat, že slouží druhé entitě, ne té třetí.
„Mé jméno je Kaedor di Valiora, smím znát vaše jména, abych vás mohla korektně oslovovat?“ Otázka, nepopírající to, že možná jednomu z nich ne-napřímo sloužím… i tak, ani Kaklum, ani Arzhul neznal jejich jména, možná je neměli… tento svět nevypadal, že je i potřeboval, ale i tak jsem potřebovala zjistit něco, dostat se k tomu, kdo z těchto tří, pokud jeden z nich, dva, tři… nebo žádný z nich… je ten, co mi propůjčuje energii. Navíc… neměla jsem úplně pocit, že já jsem ta, která tuto konverzaci může ukončit… otevřít portál zpět vyžadovalo energii a buď mi ji musí propůjčit tato sféra… nebo v té horší variantě budu muset využít sebe sama, jako jediný zdroj energie, který tu cítím. I tak… než bych dokázala vůbec pootevřít sféru, něco by mi to kouzlo přerušilo… ať jeden z nich nebo miliony stvoření, které za nimi jsou…

Střet v nebesích

Kaedor promluví do ticha. Zdá se, že hlas i v podivném světě magie funguje. Jen tu nejsou žádné ozvěny. Vlastně má dojem, jako by mluvila ve velmi malé a ještě k tomu hodně plné místnosti. Žádné dozvuky, její slova dopadají dutě, opuštěné ostrůvky zvuku v prostředí, které na ně není dělané
Nejprve nevyvolají žádnou reakci.
Pak Hlasy zesílí. Z nich se vynoří jeden, silnější než ostatní. Tvrdý a hluboký, který zní staře a neoblomně. „Kdo… jsi…?“ ptá se pomalu. Přesto to zní jako děsivé burácení, hřmění bouře. Dlouho odeznívá, než se ztratí se v šepotu.
Než může Kaedor odpovědět, nabere na síle jiný z nespočetných Hlasů. Tento je spíš pronikavý a rychlý.
„Jsi? Jsi! Ona? To je ona! Ona! Já jí znám!“
Ale stále Kaedor nepustí ke slovu, protože přijde ještě jeden – povýšený a znuděný, ale ze všech tří snad nejméně cizokrajně znějící.
„Nikdo… jen Kaedor di Valiora. Bláhová bytost ze smrtelného světa.“

Nehledě na to, zdali poté Kaedor promluví nebo ne, svět se kolem ní začne měnit. Směrem od útesu, který viděla dříve, začne přicházet zvuk dunění. Všimne si, že prach se dal do pohybu. Padá, je unášen do propasti. Ta se rozšiřuje, až je útes přímo u okraje napodobeniny rituálního kruhu, ve kterém Kaedor stojí.
Získala výhled do nekonečné nicoty. Pod černou skálou vidí jen černé moře protkané nafialovělými žilkami, které splývá s nebem. Nicota.
A nicota otevřela oči.

Tři páry. Šest očí, každé velké jako krvavé zapadající slunce v barvě fialové. Víry nezemské síly. Kaedor vnímá, že za nimi jsou tisíce, statisíce nebo možná miliony dalších, slabších stvoření, které tato trojice očí zcela zastiňuje.
Není možné rozlišit, který ze tří hlasů patří ke kterému zraku. Šest fialových propastí se vpíjí do pohledu Kaedor. Kolosální postavy tu a tam vytanou proti temnotě, jako oblaka, která se přelévají uprostřed bouře. Pohyby pomalé a vzdálené. Masa energie, která je vyvolávala, byla nesmírná.
Rozšiřování propasti se zastavilo. Jeden z párů očí se na moment zvětšil a na kratičký okamžik zastínil zbývající dva. Promluvil stařecký Hlas.
„Neznám… tě… Nejsi z této… sféry. Oni… tě znají… Proč jsi přišla…? Sloužíš… jim?“
Zdálo se, že těch několik slov vyčerpalo sílu a proto se pár očí zase zmenšil. Zbývající dva páry se znovu objevily.

Z toků vířící tmy bylo jasné, že tu probíhá jakýsi pomalý a nekonečný boj. Tři entity se neustále přetahují o slovo a jakmile jedna z nich zvítězí, spotřebuje svou sílu a ostatní dvě mají příležitost jí stáhnout zpátky na svou úroveň. Sami se tím posílí, jedna více než druhá. A pak znovu a do nekonečna.
Nyní je tu i Kaedor a má pocit, že zde má jistý vliv. Pokud se více zaměří do jednoho z míst, má dojem, že entita, která tam je, se snáze dostane do popředí. S trochou píle by tak mohla dokonce i s jedním z „Hlasů“ souvisle mluvit.
Výhled je děsivý a pro člověka nepochopitelný. Pro elfa je to přeci jen možná trochu lépe uchopitelné… tak jako sledovat přírodu a její síly, se kterými nemohou lidé nic dělat a jen se jim podrobit. Tohle jsou mocnosti, které mohou svrhávat měsíce z nebes a požírat hvězdy.

Nezdá se zatím, že by některá z entit měla chuť Kaedor zabít. Je však možné, že by se jim to povedlo omylem, v rámci svých vlastních bojů.
Ale síla, která jim zbývá, pokud se odečte jejich vzájemné působení, je vlastně titěrná. Snad proto jsou to i zde, ve Sféře, jen krátkověké oblaky s očima...

Sféra

Mezi čaroději se vždy říkalo, že když se kouzlo vymkne kontrole, může i to nejjednodušší kouzlo způsobit katastrofální následky. Nejhorší na tom ale byl ten pocit, kdy kouzlo je ve stavu, kde, pokud jej nezastaví cizí strana, není zde možnost utéct, bránit se a ani proti tomuto nic dělat.

Ten pocit jsem měla v životě jen párkrát a kdybych je mohla porovnat, tento byl nejspíše ten nejděsivější.
Oči mi těkají sem a tam, hlasy, které jsem dlouho neslyšela a ten pocit… ruka se mi strhne k jednomu z krystalů ve snaze destabilizovat portál dříve, než kouzlo postoupí do stavu, kdy nebudu mít kontrolu.
Pohled se roztříští, neschopná říct, jestli se tříští můj pohled nebo mé oči… Arzhul se snaží jednat a můj je výkřik je brzo odměněn úplnou temnotou.
Pohled znásobující-se rychleji, než jsem schopna vnímat… Hlasy hlasitější a hlasitější do momentu, kdy mám pocit, že omdlím… necítím, slyším jen hlasy a pocit na jazyku mi jen říká, že toto je nejspíše jeden z mých posledních momentů, ale v tom mě něco uchopí. V této situaci pozitivní zpráva, protože se na mne nevrhli hladoví stínové, prahnoucí po mé síle. Neuvědomující si ani to, že jsem ještě ve svém světě do momentu, kdy cítím energii portálu procházející skrz mé tělo…

Protrhlo to mou bariéru…

Vše se jaksi ustálí a já opět vidím normálně, cítím se… pokud se to tak dalo nyní nazvat… poměrně živá. Svět popírající logiku plný prachu, který jsem velmi dobře znala, avšak černý kámen všude okolo popírající logiku o něco více než samotný písek.
Možná stejný kámen, jako mé oči…

Arzhul nikde a já mohla jen tušit, že kdybych zde měla své oči, nejspíše bych vážně neviděla vůbec nic. Svět, manifestace magie… možná… nebo jen sféra, kde magie funguje úplně jinak, než ji znám.
Rychle si uvědomující, co jakákoliv aktivita způsobí. Pohyb, snaha pohnout s pískem či vzhlédnout přivolá to, co jsem nazývala Hlasy.
Kdyby mne chtěly Hlasy roztrhat, udělaly by to předtím… vypadá to téměř, jako kdyby to, co mne pozoruje se mne snaží před nimi schovat… nyní mi již chybí jen přítomnost Cizince, který se mi bude vysmívat, že buď tu navěky zůstanu na jednom místě, nebo můžu zešílet díky Hlasům… povzdychnu si a pokusím se nedráždit Hlasy, které očividně o mne nějak částečně ví.
Pokud se ale nic notnou chvíli neděje, zeptám se (pokud můj hlas zde vůbec existuje): „Předpokládám, že protože nejsem ještě krmení jednoho z tvých služebníků, tak můj příchod byl jen otázkou času,“ řeknu trochu trpce, vědoma, že cokoliv ať již Hlasy či to, co reprezentoval Arzhul… nebo snad i něco jiného možná jen čekalo, než se mi něco podobného podaří. Nemluvě už vůbec o tom, že jestli portál stále existoval a Arzhul byl pohlcen též, je jen otázka času, kdy si toho všimne Inkvizice a v lepším případě Arnfreid.
Navíc, cokoliv tato entita je, distance není pro ni problém. Může mne předhodit samotnému Pontiffovi před trůn… moje výhledy na blízkou budoucnost nejsou zas-tak hezké… i když kdo ví, jestli na konci bych i tomu Pontiffovi nedala přednost…

Tříštění zrcadla

Bylo to jednoduché druidské zaklínadlo, které má jen uvolnit magické toky a přispět dalším pozitivním způsobem k vybranémz čarodějnému aktu. Taková je teorie. V podání Kaeodr to vždy bylo spíš přivolání pozornosti. Praxe je vždy jiná a ohledně strhávání zájmu esoterických entit to není špatná volba zaklínadla.

Odříkává elfské hlásky nad temným portálem a v temnotě pozoruje světlý bod. Malá hvězdička či snad oko, které na ní hledí.
Mluví dále. Necítí Temnotu… zatím není v nebezpečí.
Další světlo. Další. A další. Temná pustina se rozzáří statisícem fialových očí, které překrývají celou Sféru, tak daleko, jak Kaedor vidí.
Poslední hláska jejího zaklínadla přijde a odejde. Přichází odpověď, šepot, který Kaedor již dlouho neslyšela – mnohojaké hlasy, které promlouvají každý přes jiný a pomalu nabývají na síle. Brzy jí zcela ohluší. Má dojem, že mezi hlasy zaslechne něco jako… praskání. V té chvíli silná tříštivá rána prořízne hlasy, ač brzy mezi nimi zase zmizí. Skřípot, jako když se láme sklo a tříští se na kusy. A její vidění se rozdvojí.
Dvakrát vidí, že se Arzhul dal do pohybu a pokouší se nějakým způsobem jednat. Z portálu se začíná valit energie a je to síla z cizí sféry, kterou lze získat jen vstřebáním jiných tvorů nebo zapůjčením od Hlasů, a kterou Kaedor dobře zná. Vlna energie obalí Arzhula i dva menší stíny.

(41 % vs 98 %)

Víc Kaedor nevidí – tříštivé rány se totiž opakují. S každým prasknutím se její vnímání světa znásobí až hledí na svět skrz lupu nekonečně popraskaného zrcadla. Hlasy naberou na intenzitě a i její ostatní smysly už se poddají. Zrak se ztratí, čich i hmat znecitliví… jen kovová chuť v ústech dává o sobě znát.
Uchopí jí neznámá síla. Cítí se zvednuta nad zem a bez možností protestovat je vtažena přímo do nekontrolovatelného portálu.

Poslední zaskřípání, zrak se vrací. Šeptavé hlasy utichnou. Kaedor stojí sama, uprostřed cizí pustiny. U nohou má nafialovělý písek, který se vznáší a točí ve vzduchu, když je nadnesen jejím pohybem. Kolem ní jsou rozsáhlé duny, ze kterých občas trčí ostrá špice černého kamene. Některé z kamenů mají nesmyslné tvary, které procházejí sami sebou. Písek se na některých místech přesýpá v nekonečné smyčce, jejíž konec je i jejím začátkem. Takové jevy, neslučitelné s realitou a logikou, mohou způsobovat až fyzickou bolest v očích a hlavě.
Dále spatří, že na zemi kolem ní jsou runy v neurčitém kruhu – patvary, které vzdáleně připomínají to, co vytvořila ona ve fyzickém světě. Avšak portál kolem sebe nevidí.
Nedokáže vidět žádnou magii ani magické toky. Pokud je toto skutečně Sféra, všechno, čeho se dotýká je čistá energie – magie ve fyzické podobě. Snad proto se písek tak přítulně točí kolem jejích nohou a téměř čeká na příkaz…

Cítí se pozorována, i když kolem ní nevidí nikde ani živáčka. Arzhul s ní není a na volání by neodpověděl, pokud by se o to Kaedor pokusila.
Odhrne-li větší množství písku, šepot Hlasů se znovu objeví. Vzhlédne-li vzhůru, šepot to rovněž zesílí. Pokud se nehýbe, Hlasy ustanou.
Jen několik kroků před sebou vidí sráz a útes z černého kamene, který padá do neznáma. Za tímto srázem je nekonečně pokračující obloha. Útes je přitažlivý a pohled jeho směrem opět zintezivní našeptávání Hlasů.

Je tu vše obestírající pocit samoty a zranitelnosti. Necítí žádnou magickou energii v sobě, nemá ani žádné ochranné kouzlo natož nějakou skutečnou ochranu. Nejlépe to snad lze popsat jako přerod to těla bez magického talentu a bez jakékoliv vlastní síly… ale to je jen dojem, který vyvolává Sféra, když působí na její tělo.
To, že tu je, znamená, že má sílu. Její síla je zde jejím tělem.