Rozhovor

Naslouchala jsem jeho slovům bez slov, spořádající si své myšlenky jako mnoho elfů dělalo do doby, dokud nedomluvil a nepoložil zpět otázku, která mne částečně překvapila. Většina elfů by ještě asi chvilku přemýšlelo nad jeho slovy, ignorujíc jeho otázku ale… tón jeho hlasu a i to, že se před chvílí smál mi naznačovalo, že on sám má náznak něčeho, čemu by se dalo říkat lidskost… nebo aspoň to, co tvoří všechny rasy na tomto světě tím, čím jsou. Emoce…

„Ani jsem si neuvědomila, že jsem ti nikdy neřekla, co jsem vlastně zač. Možná je to tím, že mi Inkvizice, ti, kteří mají opak tvé síly o dost moci připravili, neznamená to ale, že jsem byla silnější,“ naznačila jsem s menším úsměvem a chvilku se zamýšlela, jak mne vlastně Arzhul může vnímat… většina mágů měla vždy bariéru, aby aura ostatní lidi neovlivňovala, něco jako měl Arzhul… kdy Petraně začalo být chladno… byla to nejspíše jeho síla… přesto má síla nefungovala tak, že by na někoho působila, nebo jsem si to aspoň neuvědomovala. Pořád je tu možnost, že je to jen jedna velká hra, krátce jsem si povzdychla, bráno v potaz, že mohl přijít den, kdy povolám moc kdokoliv mi ji nyní propůjčuje a nic se neozve. Do té doby jsem se musela naučit ohýbat tok energie jako takové, protože cokoliv aktuálně podporovalo mé kouzla nebyla jen má magie.
Budu si muset zameditovat… a vnímat tok energie při kouzla… jistě to na něco či někoho ukáže, snad to ale neupoutá pozornost. Naposledy to upoutalo pozornost temnoty a i čehokoliv, před čím nás zachránila Petrana, zamyšlená jsem se konečně vrátila k Arzhulovi: „Mé jméno je Kaedor di Valiora, byla jsem jedna z vyšších mágů, specializace byla právě krystalizace a portály. Ve věku, kteří by mnozí nazvali období, kdy mágové získávají své jméno se ukázala Inkvizice a zajmula mne, uvrhla na mne kletbu, která pálila mou samotnou podstatu,“ vyhrnula jsem rukáv, kde byly vidět popáleniny a dodala: „Následně se situace otočila, když jsem přišla do tohoto města… nemůžu říct, že bych svou magii získala zpět, protože i jednoduchá kouzla jsou nyní převrácená a pokroucená…“ poznamenala jsem a pokračovala se založenými rukami: „Mágové tohoto světa věří, že každý má jakousi vlastní moc, kterou čerpá z okolí… jako ty dokážeš čerpat energii z života, nám se jednoduše obnoví po nějakém čase. Pokud dosáhneme absolutního limitu, tak ji můžeme obrátit například do krystalů, nebo…“ popošla jsem kousek dále a ukázal na skleničku s tou tekutinou, kterou jsem pila: „Na něco takového… též se dá čerpat energie jinak, různými metodami, ale v době krystalů… v mé době… většina krystalů byla tvořena mágy jako jakási schránka na později,“ pokrčila jsem rameny a dodala: „Tudíž, ti nejmocnější mají možnost čerpat více této energie, mají větší zásoby energie… navíc většinou se ještě dá čerpat z toků energie a další různé způsoby…“ dodala jsem a chvilku si zamyslela: „Pokud se nám podaří vytvořit portál do hlavního města trpaslíků, nechám tě nějakou dobu v mé knihovně. Schovávala jsem si tam mnoho knih o tom, jak magie vlastně funguje… můžeš to brát jako motivaci k tomu, abychom se tam někdy podívali,“ usmála jsem se a poklepala si na rty s dalšími slovy: „Pokud mne vidíš takto mocnou, jak vidíš Petranu a muže, kteří se mnou byli v místnosti, když jsem vyvolala tyto dva,“ ukázala na stíny a čekající na odpověď.
Pořád to vážně může být jen hra se slovy a Arzhul mi jen tře med kolem rtů… budu si to muset nějak potvrdit… ale jak… možná Genšla při pokusu o uvolnění mé aury… někdo musí potvrdit, jak vnímá tok mé energie… vědoma, že Arzhul vážně může jen lhát a klamat, ale kdo ví, jestli tomu tak je. Vážně se zde nedalo věřit téměř komukoliv… Cizinec, který mohl lhát, ale nemusel… přesto mi život nezachránil a Arzhul, který se zdál oddaný, ale za jakou cenu a proč… získat zpět své vzpomínky svého celku? Získat více moci, než by jeho domovina dovolila? Mnoho otázek, na které se nejspíše dozvím odpověď až když bude moc pozdě.

Hierarchie Tmy

Při slovech Kaedor a zejména při zmínce o tom, že by pro Arzhula mohla ona vytvořit jeho vlastní malý krystálek, se ozve hrdelní a řezavý mnohojaký zvuk. Po několika okamžicích je patrné, že se Arzhul směje. Je to smích, při kterém by mohla krev tuhnout v žilách – a zároveň je na něm něco blízké a hřejivého… jako na každém upřímném smíchu.
„Ne, má paní, největší odměnou je sloužit vám a být svobodnější než ve své domovině. Nejsem znalý metod tohoto světa – pokud fungují, není důvod je nepoužít. Nejsem překvapen, že dosáhnete větších úspěchů než omezené síly této mé tmy.“
Tím hladce mohou přejít k tématu posilování Stínů ze Sféry a k jejich hierarchii.

Ještě před tím osvobodí Kaedor havrana tím, že ho vysadí zpět k okénku, které otevře. Havran chvilku hledí ven. Pak si zobákem načechrá křídla. Roztáhne je, trochu zakráká… jeden přímý, inteligentní pohled na Kaedor, a poté zabere mohutnými křídly. Zmizí ve tmě – vypadá nepoznamenán.

Arzhul poté začne odpovídat na otázky, které Kaedor položila. Zelenoocí stínové jen stojí na svých místech.
„Velká tma má jednoduchá pravidla, paní. Mocní pohlcují slabé. Tito – ti mají jen svou vlastní tmu. Nedochůdčata. Malotemní, křehcové… není pro to slovo ve vašem jazyce, paní.“
Arzhul se následně rozpovídá o světě na druhé straně toho, který zná Kaedor. Síla se tam získává pohlcování života i vědomí ostatních. Čím víc slabších dokáže jeden stín ovládnout, tím silnější se stává. S každým pohlcením získá celou sílu slabšího – ale to také způsobuje, že čím je hlavní vědomí silnější, tím těžší je dosáhnout větší síly. A také je tím těžší udržet kontrolu nad zbytkem vlastních já stína.
„Kdysi dávno nejspíš i má tma byla jako oni, má paní. Avšak má cesta byla poznamenána jinými zdroji síly. Nejsem na tomto světě poprvé. Proto je má tma odlišná od čehokoliv v domovině. Neznám ale všechny odpovědi na otázky svého původu… jedinec a jeho historie má malou cenu. Starší je větší… malé je mladé.“
Pohlédne na oba zelenooké „křehce“. „Tito dva mají jen zlomek síly. Té síly, ze které vzešli. Aby zesílili, musí pohltit sílu. To si pamatují. Pochzá totiž z moci – z některé entity, která neudržela svou tmu a byla roztrhána zevnitř sama sebou. Nevím, o jakou bytost se jednalo, neznám je. Tma je rozsáhlá. Tito dva si určitě tu sílu pamatují a vzpomínka na moc, kterou měli jako součást většího celku, vyvolává hlad ne nepodobný šílenství.“

Je téměř jisté, že pohlcování entit ve Sféře je v něčem společné s magií a životní silou, kterou si Stínové berou na tomto světě. Pracovní teorie by určitě mohla být, že by bylo možné „vykrmit“ tyto dva stíny na lidské krvi…
Arzhul naznačil, že to není běžný způsob jak Stínové svou sílu získávají. Možná, že to nějakým způsobem ovlivní jejich vývoj. Možná je to víc přiblíží k lidskému způsobu myšlení… možná, že je to učiní daleko nebezpečnější nebo to naopak rozředí nadpřirozenou sílu ze Sféry. To vše lze zjistit nejspíš jen experimentem.

Ke svému výkladu najednou připojí Arzhul pár svých slov:
„Paní… jak je tedy získávána moc na tomto světě? Věřil jsem, že jste porazila a pohltila sta tisíce svých protivníků. Vaše moc by tomu nasvědčovala. Zdá se, že tento svět je jiný.“
Jeho tón… je plný zájmu, snad poprvé. Principy a základní koncepty jsou věci, které by nemohl vyzjistit sledováním lidí ani jejich počínáním – rozhodně ne přesně.
Arzhul baží po vědomostech… to je kritérium cesty k moci, které je všem čarodějům známo a podle kterého lze volit učedníky. Kromě kritéria přirozeného talentu, samozřejmě.

Otázky

Můj pokus zafungoval a ukázal mi i to, že fyzická bariéra neměla ani pro tyto stíny nebyla žádnou potíží, též ale i to, že hlad je poháněl mnohem lépe než Arzhulův bič. Obě možnosti byly… možné, já jen věděla, že aspoň rozumí mým povelům a mým kouzlům… nebo aspoň věděli, co asi chci.
Havrana jsem si vzala do svého náručí a druhou dala krystal stínu, pohled hodila na Arzhula a s úšklebkem jsem řekla: „Chápu, že nesouhlasíš s mými metodami, jak bych je chtěla učit… pokud ale chceš, můžu vytvořit krystal i pro tebe,“ vědoma, že Arzhul možná vtip nepochopí, ale bylo mi jasné, že já mu teoreticky nikdy nic nedala, i když to bylo více méně něco tak malého, jako byl můj krystal. Tedy… asi se dalo považovat pořád to, že jsem mu poskytla hostinu u toho kláštera jako dar, ale nebylo to úplně tak napřímo.

Popošla jsem k oknu, které jsem otevřela a havrana položila na okenici tak, aby byl pořád stále uvnitř místnosti, ale mohl když-tak vyletět, až se trochu uklidní. Mohla jsem na něj zkusit nějaké uklidňovací kouzlo, ale nějak jsem tušila, že dávku magie měl nyní až-až a… jak jsem věděla u své ještěrky, když se magie dává v moc velkých dávkách, vyvolává to dost impulzivní chování.

Přešla jsem zpět a krátce jsem se zamyslela s pohledem na Arzhula: „Jak se v tvém světě někdo dostane na vyšší úroveň, kdy není, jako tito dva,“ ukázala jsem na ty dva nižší stíny. „Je to tak, že ve tvém světě všichni začínají jako oni, mladí a více méně bez autority… pouze naplněni hladem a pokud přežijí tak mají možnost dostat se k moci?“ Popošla jsem ke kafíru a nalila jsem si vodu se slovy: „Chápu, že jsi mnohem mocnější než oni ale… dá se říct, že jsi jednou byl jako oni, nebo jsi od nich nějak odlišný, například hierarchií, nebo to, co jsi vlastně zač… svou podstatou?“

Aportování s péčí…

Po hovoru s Arzhulem se Kaedor pustila do svého cvičebního experimentu s druhým stínem. Vytvořit malý krystal se jí podařilo překvapivě snadno, i když i nyní měl lehce nafialovělou barvu… alespoň se zdál více či méně stabilní. Maličký krystal se jí v prstech třpytil ve svitu svíčky.
Měla dojem, že zelené oči se zafixovaly na krystal, který vytvořila. Sledovaly ho i ve chvíli, kdy vydala Kaedor svůj příkaz. Ukazovala při něm k malému okénku ze sklepní pracovny u jejího stropu, u kterého právě stál havran a nahlížel zvědavě dovnitř.

Stín se dal do pohybu poté, co Kaedor naznačila, že bude z krystalu odebírat energii a zopakovala příkaz. Pohnul se jako by se přeléval z místa na místa. Kousek po kousku, klouzal vzduchem. Černá neurčitá skvrna.
Zastavil se u okenice. Jeho tvar se rozmazal, podoba se vytratila. Kaedor samotná nebyla schopná sledovat, co se vlastně děje – havrana a část okna pohltila načernalá mlha.
Když se rozptýlila, stín stál zase jasně uvnitř místnosti. Před ním, obalen temnou mlhou, havran. Vypadal k smrti vyděšení, zcela paralyzovaný, ale nejspíš živý. Vydal cosi, jako přidušené zakrákání a vrhl při tom na Kaedor pohled tak plný strachu, že by skoro někdo mohl tvrdit, že to zvíře musí mít rozum, když se dokáže tak mocně bát.
Každopádně zelenooký stín splnil svůj úkol.

Arzhul to sledoval. Snadno pochopil, co má Kaedor v úmyslu s krystalem. Neřekl sice nic, ale nezdálo se, že by to schvaloval. Na tyto menší stíny shlížel z výšky a necítil důvod, proč jim dávat nějaké odměny. Možná to bylo jinou podstatou jeho světa – ten byl koneckonců plný hladovějících dravců. Bylo zvláštní, že tam vůbec dokázali přežít a že tam žili v tak hojném počtu. Arzhul nikdy ani nenaznačil, jak by mohly stínové jako takoví vznikat… odněkud se brát museli…

Zvířata

Vyslechla jsem si jeho teorii o jeho podobě, o které buď věděl málo či… se o tom nechtěl jednoduše bavit. Gešla by mi mohl pomoct, možná jeho oči uvidí to, co já nedokážu bez jiného kouzla vidět… s podobiznou Arzhula bych mohla využít znalosti Arnfreida… možná by pak věděl o knize, která o Arzhulovi vyprávěla… a zjistila bych aspoň komu sloužil, zamyšlená, vědoma, že i když Arzhul tvrdil, že mé myšlenky neposlouchá, byla jsem si nějak vědoma, že by tomu mohlo být i právě opakem. I tak… nebylo to nic, co bych mu teoreticky neřekla, spíše jak naložím se situací a podle toho co je vlastně zač.

Následovala ukázka učení těch dvou a já krátce kývla po ukázce, vědoma, že tyto dvě entity nejspíše vážně byli nejspíše poměrně… hloupí. I tak něco podobného, poháněno hladem, pozřelo prsty Petrany a několik kultistů bez toho, aby se tomu dalo bránit.
Hmmm… přešla jsem ke kefíru té tekuté magie a napila jsem se, vědoma, že než proměňovat tekutinu na krystal, bude jednodušší přeměnit tekutinu na svou energii a z té čerpat.
Natáhla jsem pravou ruku a nad ní levou, obě dlaně směřující proti sobě, a tak patnáct centimetrů mezi sebou, nechávající protékat tok mé energie mezi dlaněmi, krystalizující tento tok a tvořící malý krystal. Tentokrát bez zaklínadla na tvoření krystalu, nepotřebovala jsem nic velkého a věřila jsem, že se mi to podaří…
Krystal jsem chytila palcem a prostředníčkem a řekla: „Rhi!“ Magický povel na přinést, vkládající do toho svou magii a ukazující na sedícího havrana na okenici. Pokud tvor nereagoval, vzala jsem si část magie z krystalu, opírající tuto magii do něj a opakující zaklínadlo… dávajíc na vědomí, že čím dříve to pochopí, tím více z krystalu bude mít.
Havran na okenici byl za oknem a příkaz přines neznamenal zabít… zajímalo mne ale jestli dokáže tvor zvíře polapit bez zranění a jak se popere s okenicí… pokud bude samozřejmě vůbec reagovat.

Praktická ukázka

Arzhul si vyslechl plán Kaedor a bez připomínek ho přijal. Pokud neměl své staré vzpomínky, nejspíš jí nemohl pomoci s poutáním do tohoto světa. To mohl dodat jen nějaký nepřirozený zdroj vědění, jako byl ten, ke kterému byl vázán Kaklum…
Druhá možnost byla stará dobra metoda pokus-omyl. Alespoň, že pokusní králíci byli dva.

Pohled bez pásky jí rozjasnil okolní svět. Ihned viděla sílu, která se točila kolem Arzhula – stopy a zlomky pro běžné čaroděje neviditelné. Nejspíš to bylo jen to málo, které proniklo skrz jeho maskovací metody.
Když se podívala na oba stíny, viděla zhruba tolik síly jako v případě průměrného kouzelnického novice. I oni se nejspíš nějak skrývali – nebo minimálně nebyli celou svou podstatou zde. Rozhodně byli nebezpeční, jak už jí jednou ukázali. Ta energie, kterou Kaedor nyní viděla, mohla být jen to, co pohltili z krystalů, které jim nabídla… a z ní samotné.
Část toho určitě už museli spotřebovat…

Arzhul jí neposkytl radu ohledně vidění pravé podoby stínů.
„Nevím, co jste viděla, má paní. Byla to odpudivá síla, která rvala tmu na cáry. Je možné jí překonat – pro dostatečně stálou entitu.“ Jeho pohled sjel k nehybným zelenookým stínům. Další názor zůstal nevyřčen. „Podoba… Je možné, že ta slova uvrhla tmu do světla… mohla jste vidět podobu, kterou na sebe tma bere v tomto světě… nemá-li jinou schránku. Nic z toho však není pro sílu dobré…“
Zní to nejblíž domněnkám, co kdy Arzhul předeslal.

Ohledně příkazů byl více znalý. Nic neřekne, pustí se přímo do ukázky.
Na moment naroste do větší výšky, aby pohodlně převyšoval oba menší tvory.
„Pohlť světlo,“ řekne Arzhul, nejspíš jen pro Kaedor. Zároveň zachytí Kaedor jiné zvuky na hranici slyšitelnosti… něco uvnitř Arzhulova mnohočetného šepotu, co by mohlo být příkazem pro ty dva.
Ani jeden z nich se nepohne. Kaedor pocítí, jak se cosi začne měnit. Energie se zkoncentruje kolem Arzhula. Z jeho tmavého obrysu vyrazí proud energie, který zasáhne zelenookého. Ten se trochu zmenší – zareaguje tím, že otočí pohled k Arzhulovi. Druhá rána – a zopakování příkazu. „Pohlť světlo!“
Potřetí výboj energie zasáhne svíci, která září vedle Kaedor. Je to slabý proud energie, takže se světlo jen zakymácí.
Arzhul připraví další vztažení své síly. Kvůli jeho maskování nelze přímo usoudit, jak mocné jsou to demonstrace, ale podle energie by to mohlo být ekvivalentem středně silného kouzla, které by mohlo vážně zranit nebo zabít nechráněného člověka. Nic převratného, ale ne úplně zanedbatelné.
Stín útoky konečně pochopí. Pohne se místností – na moment jeho tma pohltí svíčku. A pak plamen zhasne. Stín se vrátí na své místo. Arzhul vydá trochu energie, tma se pohne jako mávnutí ruky, a svíce se rozzáří. Jen v prvním momentu je oheň fialový… pak knot chytí, vosk se začne odpařovat a vše je tak, jak to bylo před ukázkou.

Druhý ze stínů hledí na Kaedor. Jeho pohled vypadá nyní trochu upřenější. Pomalu se jeho postava sníží, jako by se před ní dělal menší.
„Primitivní stvoření,“ řekne Arzhul. „Setkal jsem se s takovými stvořeními i v tomto světě. Zvířata. Pokud se však nemýlím… i zvíře dokáže zabít člověka. Ani já nejsem pánem vší mladší tmy.“
Svět Sféry vypadá jako vskutku zvrácené zrcadlo smrtelného světa. Pokud to platí, mohly by fungovat i nějaké metody na ovládání zvířat, které Arzhul neznal. I zde by měly fungovat odměny… a i zde by mělo být možné proniknout do mysli stvoření a ovládnout ho. Něco podobného bylo její první podrobení, po kterém dvojici převzal Arzhul.
Bohužel tak složitá stvoření nejspíš bude náročné pořád držet pod kontrolou. Myšlenky ještěrek jsou jednodušší. Snad proto dvojici Arzhul učil nějaký příkaz… je to snazší, než to stvoření neustále svírat vlastní vůlí…

Z jednoho... rázem tři

Arzhul se brzo ukázal a krok vůči Petraně vyvolal pocit, který se dal tak-nějak čekat. U ostatních smrtelníků to byla nejistota… u Petrany zima, nejspíše kvůli nějaké bariéře, kterou na sobě má, zamyšlená a krátce jsem kývla na její slova. To, že chtěla jít pryč mi nakonec i vyhovovalo.

„Chápu, již v tom klášteře jsem si všimla, jaký máš dopad na smrtelníky,“ konstatovala jsem a předpokládala, že pokud si budu zahrávat s magií přes mé limity, podobná aura se může přenést i na mě… a pokud se tak stane, domluva s kýmkoliv bude nanejvýše složitá. Kdo by se se mnou chtěl bavit, když bude cítit nejistotu a bude chtít co nejdříve odejít.
Povzdychla jsem si a nechala si vysvětlit, co jsem vlastně vyvolala, čekající až skončí a vědoma, že nechat jej si s nimi hrát a ohnout je ke své vůli může časem i znamenat, že budou sloužit jemu a ne mě. I když Arzhul nevykazoval snahu mne zradit… ale pořád to mohla být otázky kdy. Měl dostatek síly tak udělat nyní ale pokud jsem vážně byla jakousi kotvou v tomto světě, bylo jasné, že se mne nechce jen tak zbavit. Mít já přístup do jeho světa bez toho, abych potřebovala někoho, kdo mne vede… nejspíše bych též sloužila, i když bych byla mnohem mocnější. Vše se ale mohlo změnit v moment, kdy získá zpět své vzpomínky a já budu litovat, že jsem se ho nezbavila dříve, nyní… to bylo asi nepodstatné.

„Budu potřebovat, aby znali základní rozkazy… můj plán je propojit jejich aktuální schránku s fyzickou v tomto světě. Výhoda by mělo být, že i když fyzickou schránku někdo zničí, je by to nemělo ovlivnit… tedy… předpokládám,“ zamyšlená a přemýšlející, proč vlastně projekt uvěznění elementálů v automatonech byl dán do kategorie zakázaných kouzel… ale protože jsem se v této magii nepohybovala a… nejspíše již nežil nikdo, kdo by mi o tom něco řekl, musela jsem to zkusit sama.

Vstala jsem a popošla blíže ke dvěma neforemným postavám, sundala si pásku z očí a podívala se na Arzhula: „Chci vidět jejich podobu, jako jsem viděla tvou… minule se mi to podařilo kouzlem, které bereš jako přesný opak své podstaty… jistě je ale možnost, abych viděla jak tebe, tak i tyto dva mladé stíny…“ konstatující to, jak jsem si situaci vysvětlovala a následně dodala: „Potom mi ukaž, jak bys je učil základní příkazy… nemyslím si, že postup bude úplně stejný v mém světě jako v tom tvém,“ realita, že vůbec neznám jak trénovat vyvolané stvoření jsem nechala tak trochu bokem. S tím, že jsem byla zaměřená na Arzhula a koukala se svými očima jsem musela vidět nějak tok energie a tím… se snad pokusit replikovat to, co vidím. Pokud jsem nevěděla zaklínadlo, musela jsem se řídit toky energií, což… bylo nejspíše pro mnohé mágy nereálné. Já musela doufat, že se mi to podaří a neskončím s tím, že se tok energie opět obrátí proti mně.

Výsledky experimentu

Petrana vypadala, že se do žádného odborného sporu nechce pouštět a tedy nechala poznámky Kaedor bez dalších komentářů, i když na rituály i na možnosti ukládání energie měla určitě také svoje názory a své informace. Zákaz krystalů byla dost nedávná věc… určitě spojená s prvním zásahem Temnoty. S krystaly nebyla spojená žádná velká kontroverze, Petrana je určitě sama dřív používala… i když se nechtěla s Kaedor hádat.
Tedy Petrana nechala Kaedor odpočívat a nabírat síly. Zdržovala se však zatím stále poblíž. Elfské zaklínadlo na otevření mysli ani příliš nezaregistrovala – povedlo se bez nejmenšího problému. Byla to spíš technika soustředění, než čistokrevné kouzlo… někteří čarodějové byli dokonce přesvědčení, že telepatie byla od magického umění zcela oddělená a fungovala na jiných principech… Na prohlubování a rozšiřování různých magických teorií teď nebyl čas.
Promluvila uvnitř svých myšlenek…
Neměla dojem, že by zaznamenala úspěch. Nedostalo se jí přímé odpovědi…

Po pár momentech měl stín v temném koutě najednou oči. Dvě fialové oči, které se pomalu zvedly do výšky nad stojícího člověka. Nějakým způsobem jí tedy Arzhul slyšel.
„Volala jste, má paní?“ řekl hlas, který stále přítomná Petrana nemohla vnímat. „Vstup do nitra vašich myšlenek je mi zapovězen, avšak ve Sféře jsem něco zaslechl.“ Problémem mohly být pozůstatky různých poutacích kleteb Inkvizice, které měly zabránit tomu, aby zajatec komunikoval s okolním světem.
Alespoň přivolat Arzhula se podařilo, a to byl dobrý první krok. I s telepatií tedy půjde dále experimentovat. Arzhul přikročil blíže ke Kaedor.

Petrana se v té chvíli trochu ošila. „Je tu zima,“ řekla. „Vám není? Půjdu nahoru, zkusím s něčím pomoct. Za nějakou hodinku se za vámi přijdu podívat. Mezitím odpočívejte.“
Zvedla se. Vrhla neurčitý pohled po místnosti. Neviděla Arzhula, a jen odešla, poté co se kývnutím hlavy a mírným úsměvem rozloučila s Kaedor.

V té chvíli osaměla Kaedor a Arzhul. Stín promluvil.
„Není to mé dílo, nenutil jsem jí odejít,“ řekne na svou obranu. „Smrtelníci cítí strach, i pokud se jim tma neukáže. Nesáhnu do cizí mysli bez vašeho svolení – pokud tedy nejde o vaše bezpečí, má paní,“ přidá.
Přejde raději k jinému tématu:
„Ujal jsem se těch dvou toulavých entit, které se vám poddaly. Mají jistou latentní sílu – proto jste je zvolila, má paní? Jsou zvláštní, i v rámci mé domoviny. Bude možné s nimi pracovat. Zatím však neukazují žádný rozum. Budete-li si to přát, ohnu je ke své vůli…“
Na moment umlkne, než dodá: „Pokud si to však přejete, mohu tuto nezáživnou práci s podrobením přenechat vám. Vaše příkazy už jednou uposlechli… jen od nich neočekávejte žádnou větší… inteligenci. Je to mladá tma.“
Po boku Arzhula se objevily dvě neforemné, zelenooké postavy. Byla to jen černá mlha. Nyní byl každý ze dvou nově zachycených stínů zcela stejný, oblek přibližně něco přes metr a půl vysoký a nějakých půl metr na šířku. Stáli vedle sebe a měli upřený pohled na Kaedor. Neřekli ani slovo. Arzhul neřekl, zdali dokážou mluvit.

Podle jejích instiktů a znalostí to trochu připomínalo vyvolávací magii. To nebyl její obor, ale bylo možné vyvolávat i stvoření poměrně inteligentní. Zpravidla to vyžadovalo nějaké vnější působení, nejčastěji zapovězenou nekromancii nebo jinak spoutané už existující mysli.
Vyvolaná stvoření většinou odpovídají buď na příkazy nebo na myšlenkové pochody jejich tvůrce. Zdá se, že tihle jsou určitým způsobem podobní Arzhulovi a tedy mají nějaké vlastní intelektuální schopnosti… příkazy snad fungovat budou…
Vždycky je tu možnost je prostě vypustit na Inkvizici a doufat… rozhodně by tím řady Inkvizitorů prořídly…

Domluva

Krátce si povzdychnu a dodám: „Předpokládám, že většinu rituálů, co znáte vy je v přítomnosti několika mágů, kteří odříkávají stejné rituální kouzlo. Já zase znám ta, kde místo mágů byly krystaly jako zásoba energie a další mágové. Problém byl, že se mohlo kouzlo vymknout, a protože nevím úplně jak tato kouzla probíhá, mohlo nastat to, že byste byla využita jako přeskok pro kouzlo k dalším krystalům. V lepším případě by celá místnost vybuchla, protože přidání tolika krystalů bez znalosti by je donutilo být nestabilní,“ pokrčila jsem rameny a pokud přešla konverzace k něčemu ohledně aktuální magii v kapalné podobě, jen jsem to odmávala. Sice asi byla stabilnější, ale nějak jsem věřila, že by ji Inkvizice dokázala dost rychle zapálit a… hasit čistou energii bylo jako hasit mága, kterého energie se v jeho těle právě zapálila prokletím Inkvizice.

„Chápu, že magie krystalů je zakázaná a předpokládám, že většina automatonů byla nejspíše vyráběna na technologii centrálního krystalu, který je pohání. Ale… pokud chce království přežít, bude muset mobilizovat i tyto zdroje. Navíc… Inkvizice má své automatony…“ povzdychla si a dodala ještě: „Mám pocit, že váš mistr vás hodí do nejbližšího portálu v moment, kdy bude vědět, že je situace prohraná,“ zasmála jsem se a dodala: „Udělala jsem stejně, posílající mé studenty do různých učeben po celém světě… ne všechny se mi podařilo poslat, ale… i tak,“ řekla jsem trošku skepticky, protože mi bylo jasné, že Petrana je dostatečně zkušená, aby se nenechala portálem přenést ale… Arnfreid měl jistě své artefakty a metody.

„Ne, vážně nemusíte… já se do večera vzpamatuji, budu tady s kyselým úsměvem popíjet toto…“ rukou naznačující na tu tekutinu, která byla nějak přetransformovaná magie, a tak nechala Petranu jít, pokud c chtěla.
„Kaklum a ostatní brzo budou mobilizováni, musím jen přijít na způsob jak… portál nevyšel, Inkvizice s tím počítá, takže zkusím jinou metodu. Nejsem si ale úplně jistá, zda-li jsou ti nejvyšší vážně k ničemu, kromě toho, že je mohu využít na vyvolání více takových, jako jste předtím viděla,“ řekla jsem trošku se zamyšlením, jak moc by to bylo využitelné a nějak stále předpokládala, že vesnice bude taková, jako byla. Na druhou stranu to byla država Inkvizice a pokud do města přijel nějaký posel a viděl správce vesnice věřícího v Nejmenované? Byla jen otázka, jestli se nevrátím k vypálené vesnici s hlavami na kůlech…

Prsty jsem si přejela přes hlavu, otevírající jednoduchým kouzlem svou mysl starým elfským kouzlem, které Petrana snad neznala se slovy: „Toto by mi mělo uklidnit hlavu,“ řekla jsem, i když kouzlo sloužilo spíše k tomu, když někdo chtěl, aby se mu mohli číst myšlenky. Arzhule, dokážeš mi takto číst myšlenky? Přemýšlející, že budu muset vymyslet způsob jak se spolu bavit bez toho, abych něco říkala na veřejnosti. Už takto jsem pro některé ve slumech vypadala jako blázen.

Nad lůžkem po rituálu

Slova Kaedor nejprve vyvolají ve tváři Petrany zmatení a potom pobouření. Místo studentky se najednou vztyčí mladá dáma, s celým svým rodokmenem za sebou.
„Byla jsem součástí rituálů,“ řekne obraně, naznačujíc svým výrazem, že není žádná novicka. „Ale tohle nebyl žádný rituál – tohle nemělo s magií, tak jak jí známe, nic společného,“ řekne chladně. Opět si sevře ruku, jako by se jí tím připomněla poslední příležitost, kdy s Kaedořinou magií měla co do činění přímo.
Další slova Kaedor, o tom, že by Petranu nechtěla víc zranit, jí trochu obměkčí. Pustí svou dlaň a trochu sklopí hlavu.
„Nemusíte o mě mít strach, postarám se o sebe. Ale oceňuji vaši starost.“
Více o tom nemluví. Raději se obrátí k tématu použitelnosti výsledků, který nakousla ve své první otázce.
„No, snad to bude k užitku… každá zbraň se hodí. Někteří čarodějové jsou nervózní a právem. Žádné překvapení to není, byla to jen otázka času, než válka dojde až k nám…“
Povzdechne si. „No, tentokrát už nikam utíkat nebudu. Ať si moje rodina myslí, co chtějí. Není kam jinam jít.“

Chvíli je ticho, Petrana sedí a nic neříká. I když se Kaedor rozhlíží, nikde po Arzhulovi není ani vidu ani slechu…
Určitě je poblíž. Možná, že i správná myšlenka by ho přivolala. Je k ní koneckonců přivázán dost zvláštním způsobem.
Petrana si poposedne. „Měla bych u vás zůstat – ale pokud vám nemůžu nějak pomoct, přijde mi hloupé tady jen sedět se založenýma rukama. Nad námi se připravuje obrana města. Opravdu pro vás nemůžu něco udělat?“
Nevypadá doslova nervózně, spíš v očekávání blížících se velkých událostí.
Stále přemýšlí a po chvilce dalšího mlčení jí přejde přes mysl idea, která se připomněla i Kaedor.
„Mimochodem… nevím, jestli je to tak úplně dobrý nápad… ale budou ti, ehm – ti vaši „služebníci“ někde poblíž? Něco mi říká, že s těmi by měla Inkvizice také docela starosti, kdyby na to došlo… i když je nechci pouštět moc blízko k městu.“
Otřese se skoro viditelně. Kaklumovo podivné vědění, nepřirozené smysly Gešly, nadlidské možnosti těla Neliky… a děsivě sladký jazyk Oněva.
„Ne – nechci, aby byli blízko město. Popravdě nevím, zdali-“ zaváhá. Polkne. „Zdali by nemohli vytvořit ještě větší problém než Inkvizice, kdybych nevěděla, že je máte pod kontrolou.“

Pokud by Kaklum viděl ty dva stíny, určitě by měl pár slov o naplněných proroctvích a nejspíš by tu dvojici začal také trochu uctívat. On o Arzhulovi určitě ví – byl u jeho vyvolávání. Tihle dva by pro něj byli jen další důkaz, že je Kaedor Posel jeho „Nejmenovatelných“.
Nedá se vůbec říct, jak by dopadli uprchlíci z Akliany, kdyby je dostal do svých rukou on a zbytek kultu.
Kromě nich je tu stále ještě i početná trpasličí a elfská komunita, která opouští město. Jejich soukmenovci do svých zemí mnoho utečenců nepřiberou. Vypadá to, že pokud Akliana padne, skutečně svobodné zbydou jen opuštěné pustiny a zapomenuté kouty.
Kaedor může strávit zbytek dne odpočinkem, ale Arnfreid pro ní na večer má nejspíš něco nachystaného, podle toho co říkal. Možná, že tuší, že se schyluje k bitvě.