Carrot and stick

Povšimnutí toho, že si Arnfreid všiml slov Arzhula mne zaujala, i když kdo ví, jestli jim plně rozuměl. Mnoho vyvolaných stvoření mělo svůj jazyk dávalo vědění tomu, kdo je vyvolal a pokud nechtěla, nikdo jiný než bytost, která je vyvolala, jim nerozuměl. U Arzhula to možná byla trochu jiná realita a kdokoliv, kdo jej viděl mu rozuměl, ale takovéto experimenty nyní nebyly podstatné.

Pokud se mi podaří cokoliv přivolat, přesvědčí to Arnfreida, že cokoliv reprezentuji funguje na trochu jiné bázi a bariéry, jako je tato kobka… pro to nejsou problémem překonat. Něco, co se za můj život neslyšelo, protože proti jakémukoliv kouzlu fungovala bariéra… nyní má magie ohýbala samotné bariéry a umožňovala jednodušší průchod pro stvoření, jako byl Arzhul. Důkaz, že Město Magie není ztracené a pokud je někdo, kdo se dokáže do něj dostat, jsem nyní nejspíše pouze já… pomýšlející, vědoma, že cokoliv vyvolávám, jsou stvoření, které oproti Arzhulovi svůj hlad nekontrolovali. Vidina magie je přivedla ke mně, kdy bylo na mne obrátit jejich hlad v past, kterou je zde lapím…
Pohled mi sklouzne bokem, magie držící krystal v mé dlani, levitující několik centimentrů od dlaně, kdy má druhá ruka nasměřuje na nedaleký krystal a vpustím do něj svou energii též, napojující další krystal do samotného kouzla. Tušení, že dva krystaly budou lákat více než jeden… a též tu byl pro každé stvoření jeden a nemuseli se tak porvat o jeden.
„Ak Nul Ma! Ga Sha Ra!“ Pronesla jsem znova s tím, že jsem magií krystaly posunula vůči nim ve snaze je nalákat. Ať byla ta stvoření, jakkoliv chytrá, svůj hlad nedokázala maskovat a já mohla jen doufat, že se na tuto návnadu chytí a já je dokážu nějak ukotvit v tomto světě…

Příchod neznáma…

Když Kaedor zmínila, co by asi čekalo místní čaroděje, kdyby staří mistři viděli, jak tu s krystaly zachází, i Arnfreid se usměje. Možná, že měl nějakého elfského učitele, protože přikývne.
„Ano. Jsem si naprosto jistý, že ano.“
Úsměv je to však smutný. Setrvá na jeho tváři i k další poznámce Kaedor. S tou ale výraz královského dvorního zaříkávače trochu změkne.
„Promiňte. Máte pravdu, a já vám věřím. Ať už je ta vaše moc cokoliv, dává nám šanci. Budu to držet na paměti.“
I další její slova přijme se souhlasným pokývnutím hlavy. Vypadá, že je si plně vědom rizik a nebezpečí, podobně jako ošemetné nátury blížícího se experimentu. Je si toho vědom a přijímá to.
Krystal, který Kaedor drží v ruce, je skutečně bez poškození. Nebylo lehké ho najít. Je v něm dost energie na vyvolání permanentního služebníka, alespoň podle dříve platných měřítek.
„Můžeme začít,“ řekne Arnfreid. Petrana se zhluboka nadechne a postaví se rovně, napjatá v očekávání.

Kaedor osloví tmu kolem sebe. Z ní přijde odpověď.
„Ano, má paní,“ řekne Stín. Petrana podle všeho žádnou odpověď nezaregistrovala. Arnfreid trochu zpozorněl. Jeho tvář nabrala výraz člověka, kterému ušel prchlivý vjem a nyní přemýšlí, zdali to nebyl jen výplod jeho fantazie.

Nádech. Výdech – a pak, slova rituálu, který dříve přivolal Arzhula.
Na krátký moment se svět opět promění. Kobka se změní v zářící klec z energie ochranných kouzel, která mají neutralizovat jakékoliv zaklínadlo ven vystupující. Jiná metoda, než při tvorbě antimagický štítů… ač podobně účinná.
Po vyřčení hlásek má Kaedor pocit, že se podoba skrytého Arzhula v temnotě zvýrazní. Opět zahlédne obrysy již dříve viděné figury… převalující se šedé svaly… dlouhá hříva… ostré, dravčí zuby…
Není to tak násilné jako kouzlo v chrámu. Jen ho to přitáhlo blíž. Po chvilce sám zbledne, nejspíš se skryje hlouběji do svého světa.

Ve světle ochranných kouzel se objevuje dvojice černých bodů. Pomalu se zvětšují, jako poutníci přicházející z velké dálky. Přibližují se ke krystalu, který Kaedor drží. Nelze vysvětlit jak, Kaedor však cítí, že jsou hladoví… hladoví a nenasytní.
Oba temné body dosáhnou velikosti člověka. Nemají končetiny ani hlavu, jen beztvarý, elipsovitý oblak. Jeden je spíš vysoký, možná tak dva metry, a na šířku kolem půl metru – pokud mají takové míry vůbec význam. Ten druhý má přibližně metrovou výšku i šířku…
Neurčité tvary. Zastaví se kousek cesty od Kaedor, jako by váhají. Kultisté frázi několikrát opakovali. Stáli při ní také v kruhu a dělali jednoduchá gesta rukama, která si kvůli jejich nepochopitelnosti a zvláštnosti Kaedor zapamatovala.
Zdá se, že se od ní očekává nějaký čin…
Arzhul mlčí. Tyto stíny vypadají daleko drobnější a méně silné než on. Možná, že zůstává skrytý, aby tato podivná stvoření neodehnal. Není jisté, zdali bude možné přivolat obě stvoření. Rozhodně by to bylo riskantnější, než se soustředit na jedno z nich. Odměna by však mohla být odpovídající rizikům.

Pokus

Krátce jsem kývla, vědoma, že poslední, co by Inkvizice asi chtěla by bylo přivolání Temnoty na jejich hlavní město. Nějak jsem očekávala, že kdyby mne chytili, někdo, kdo se dokázal zbavit jejich prokletí by potřeboval být v rukách expertů… a i když by Inkvizice jistě utrpěla velké rány, nějak se mi nechtělo riskovat zajetí a možnost, že kouzlo, které přivolalo naposledy Temnotu selže a já budu ještě v horší situaci než při prvním zajetí. A to bylo co říct, když myšlenky, že ukončit můj život by byly ty nejpozitivnější, které jsem tam měla.

„Zdravím, ano,“ řekla jsem směrem k Arnfreidovi a následovala jej do jedné z těchto kobek. To, že má magie byla v ochranném kouzlu bylo takové milé překvapení, přeci jen, nemohla jsem si pamatovat všechny ochranná kouzla, které jsem kdy seslala. Většinou se jednalo o kouzla, které měla zabránit portálům a teleportování do daných místností… aspoň tedy, to bylo po mne většinou žádáno.

„Kdyby toto viděl kdysi můj mistr, nejspíše by vás chtěl všechny upálit,“ řekla jsem s úsměvem, protože on byl ten, který mne učil zacházet s krystaly a jak je využívat na magii. Jakékoliv nešetrné zacházení s krystaly znamenalo, že mi nejbližší větev stromu jedna švihla… naštěstí, zde žádné větve nebyly a můj mistr odešel z tohoto světa dříve, než mohl vidět zkázu Inkvizice.

„Děláte, jako kdybych se vám vždy snažila něco tajit Arnfreide,“ řekla jsem s úsměvem a dodala: „Ale to, že moje magie je pořád velkým otazníkem i pro mne pořád platí,“ zamyslela jsem se a začala se dívat po různých krystalech, snažíc se najít nějaký, který neměl žádný defekt. Bylo dost pravděpodobné, že špatnou manipulací mohli nějaké popraskat, a i když v nich magie mohla být, nějak jsem nechtěla riskovat, že mi krystal exploduje v ruce.
Pokud jsem nějaký našla, vzala jsem si jej do ruky a popošla k Arnfreidovi: „Než začnu, chci vás ujistit, že ať má magie má jakýkoliv výsledek, pořád chci tomuto městu pomoci. I když moje aktuální magie by mne jistě odsoudila akademií či jinými skupinami k těm nejvyšším trestům, je to pořád něco, v co věřím, že nám dokáže pomoci,“ poznamenala jsem, čekající, že mi aspoň Arnfreid kývne na má slova.

„Arzhule, věřím, že dokážeme něco vyvolat a spoléhám na to, že se to neobrání rovnou proti nám, popřípadě zasáhni,“ řekla jsem, doufajíc, že Arnfreid si o mne nebude myslet, že jsem se zbláznila… na druhou stranu, pořád jsem promlouvala k něčemu, co on a ani Petrana neviděli, což bylo o to děsivější. Nebylo mnoho magií, dokonce i démonů, kteří by nemohli být vnímáni magickou stopou… Arzhul v tomto měl výhodu, tedy, aspoň taková byla má domněnka.

Krystal jsem chytila oběma rukama, pokud mne tedy někdo nezastavil, v tom případě bych přestala… a začala pronášet kouzlo, které kdysi vyvolalo Arzhula. Dle mé teorie to bylo jako otevřít dveře a záleželo, koho a co to přiláká.
„Ak Nul Ma! Ga Sha Ra!“

Kobky na experimenty

Když Kaedor přidá pár námitek k záložnímu plánu ve formě „Pošleme na ně Kaedor!“ a k chystaným experimentům, přikývne Petrana vážně a připomínky uzná.
„Ano, já vím. Jen nechci, aby si ti zatracení fanatikové mohli myslet, že si můžou dělat, co chtějí. A potom, co jste ukázala, je snadné ve vás vidět něco, s čím rozhodně nepočítali…“
Povzdychne si a pokyne k Akademii.
„Tak dobrá. Pojďme. Trocha zrychleného experimentování… no, myslím, že vás zčásti chápu. Spěch při výzkumu zpravidla končí voláním léčitelů. Na výběr moc nemáme.“

Uvnitř potkají Arnfreida… vypadá dost zamlkle. Jen je pozdraví a kývne na Kaedor. Královský zaříkávač vypadá méně rozhoněný, než je jeho studentka.
„Slyšel jsem, že chcete ještě udělat pár pokusů s krystaly. Naštěstí se o akademickou práci v současné situaci příliš mnoho čarodějů nezajímá. Máme pro sebe jednu z kobek…“
Bez dalšího vysvětlování je provede útrobami akademie. Uvnitř už se čarodějové shromažďují. Většinou si vzrušeně povídají ve skupinkách, oblečení ve zbrojích válečných čarodějů – nových i starších. Jsou to v podstatě jen lidé. Kaedor nevidí žádného elfa. Trpaslíků studuje magii už tak dost málo, takže by byl div, kdyby tu nějaký byl…
Brzy sejdou do sklepení, které neosvětlují kouzelné lampy, ale obyčejné pochodně. Za chvíli už stojí před těžkými okovanými dveřmi, které jsou opředené ochrannými kouzly. To samé se dá říct i o stěnách kolem.
Kaedor si (možná s trochou překvapení) uvědomí, že některá z těch ochranných zaklínadel nesou známky její vlastní práce a magie.
„Tak jsme tu,“ řekne Arnfreid, a otevře dveře. Otevírají se jednoduchou slovní formulkou. Za nimi je rozsáhlá kobka s valeným stropem. Na šířku může mít kolem patnácti metrů, na délku nejspíš až třicet. Docela prostorné.
Válí se v ní nemalé velké množství krystalů – jsou naskládané bez ladu a skladu po pravé ruce hned u vchodu, jak je sem nejspíš naházeli v době nejintezivnějších útoků Temnoty…
V levém koutu u dveří leží střepy jiných, ztracených krystalů. Těch je o poznání víc.
„Byl to sklad,“ poznamená Arnfreid. „V poslední době bylo málo času na výzkum. A tyhle krystaly se nikde jinde přechovávat nemohou. Tak.“ Rozhlédne se. „Výhoda také je, že dovnitř se nedá špehovat. Dokonce ani velmi mocnými artefakty,“ dodá mimochodem. „Můžete mluvit volně, madam Kaedor. Přiznám se, že by mě zajímalo, co máte v plánu.“
Petrana stojí trochu stranou a v pozadí. Nejspíš nechává mluvení na svém mistrovi, v jehož přítomnosti moc povídavá nebo zvědavá raději není.

Místnost je jinak docela prázdná a není tu nic, co by Kaedor bránilo v experimentování. Je otázka, jestli jí sem následoval i Arzhul. Tohle místo by se mu líbilo. Je osvětleno jen světélkováním magických krystalů… žádné louče, žádné magické lucerny. Světlo sem proniká jen zatím otevřenými dveřmi.
Spousta příjemných, útulných stínů a spousta staré, magií nabité tmy. Pravý ráj pro domorodce ze Sféry…

Přípravy

Na její slova jsem se musela pousmát a dodala: „O to více byste měla dát na mé slova, že to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí. Inkvizice věděla moc dobře, co jsem zač a co umím, proto něco jako rychlá a bezbolestná smrt nebyla úplně možnost,“ zamyšlená, jestli vržení do toku magie Stromu Života by bylo méně bolestné… přeci někteří elfové věřili, že každá duše elfů pak posilňuje samotnou magii Stromu Života a jsou tak v něm stovky či tisíce let původních obyvatelů stromu a lesů okolo… přesto… všichni byli nyní spáleni na popel, jako strom samotný.

Petranu by na elfské akademii zbožňovali, byla by asi první, kterou by za její poznámky vyrazili, usmála jsem se své myšlence a naslouchala ji dále a téma ohledně koruny jsem nerozváděla. Věřila jsem trochu v to, že Arzhul by ji dokázal lokalizovat, kdyby šlo do tuhého… byl v její prezenci a ten, kdo jej pomohl vyvolat ji též nosil.

Další komentáře ohledně útoku jsem též nechtěla rozvádět… byla jsem vážně jak světluška uprostřed noci… kdykoliv jsem začala svítit více, Inkvizice, Temnota… či ostatní tvorové mne ihned chtěli připravit o křídla, ne-li hůře. Jen v mém případě to byla spíše černá skvrna na slunečné poušti. Jeden by mohl přemýšlet i nad tím, jestli Temnota je temnější, než má Tma, nebo je to naopak. Přeci jen jméno bylo vytvořeno v době, kdy Tma, kterou jsem nějak nedobrovolně reprezentovala, nebyla úplně v popředí.

Na její slova jsem kývla a odpověděla: „Chápu, můžeme doufat, že se mi pokus podaří a budu jej mít schválen jako možnou obranu města. Vizi mám, jen… jak víte, jsem elf. Nejraději bych dělala pokusy aspoň několik měsíců a pak začala praktikovat… pořád nějak nevím, jestli to, o co se chci pokusit jen nezhavaruje, jako můj pokus s portály. Potom tolik kontrolovatelných kouzel zase nemám,“ řekla jsem, vědoma, že Arzhul byl něco, co by se dalo považovat za úspěch, ale on nebyl jaksi mojí kreací… ne tedy úplně… navíc naše magické propojení nebylo jako kdybych si vyvolala elementála a měla jej pod kontrolou, dokud mám magii. Arzhul, i když to zatím napřímo neudělal, mohl říct ne… měl svobodnou vůli a blížil se definici démona blíže než vyvolaného cíle.

„Dokud nebudu věřit, že mé kouzla nezpůsobí větší paseku v nepřátelské linii, než naší… nerada bych se zapsala do dějin jako ta, která darovala Inkvizici jednoduchou výhru…“

Zapálená čarodějka

Petrana příliš neuzná realistickou radu od Kaedor. Je to člověk – ti jsou plní určitých ideálů a jsou někdy trochu zaslepení.
„Myslíte? Pokud vím – a co jsem slyšela přímo od vás – vy jste se rozhodla spíš padnout v bitvě, než se dožívat dalšího dne.“ Naráží na vlastní souboj Kaedor s Inkvizicí. Boj do hořkého konce… Inkvizice jí tehdy zajala, ale co cítila, když bojovala, to Petrana vědět nemůže. Všichni ostatní mohou jen hádat.
A rýpat do bolestivých míst, tak jako to dělá Petrana teď.
Není to příliš příjemná atmosféra, která naštěstí přejde, když Kaedor sama změní téma. Petrana v dalším rozhovoru jen přijme, že Kaedor nechce svou magii příliš používat. „No, nikdo vás k tomu nutit nebude, ale je dobré vědět, že je někdo, na koho ani Inkvizice nedosáhne. Tedy, alespoň mám ten dojem, potom, co jsem to na vlastní kůži okusila.“
V návaznosti na to se Kaedor zeptá na Korunu, kterou Petrana měla za úkol schraňovat už od incidentu v osadě pontifovců cestou do Akliany.

To je ten moment, kdy čarodějka zaváhá. Klopýtne v kroku a trochu se zarazí. „S korunou? S jakou korunou?“
Pak ale zatřepe hlavou. „Samozřejmě- už vím, ta koruna.“ Odkašle si, zavrtí hlavou. „Ne. Nedala jsem jí mistrovi. Ne – nechala jsem si jí u sebe. Máme tu jeden měšťanstký dům, kde moje rodina přebývá, když tu je. Právě nyní je z pochopitelných důvodů poloprázdný. Až na starého sluhu a pár hlídačů tam nikdo není. Nechala jsem jí tam. Nechtěla jsem jí nosit sebou. Je tam a je v bezpečí. Nechtěla jsem riskovat žádné magické zabezpečení, a v tomhle případě je naše ocelová pokladnice s klíčem lepší než nic,“ dodá a vytáhne trochu větší a docela komplikovaný klíč, kterým zamává na demonstraci. Takové trezory není těžké prolomit… ale alternativy jsou pokoušet se chránit korunu magií nebo jí všude nosti. Obojí má svoje rizika.
Víc o tom Petrana bez dalšího dotazování neřekne. Zdá se, že je jí to téma nepříjemné.

Co se týče budoucnosti Zorad’Ulu, Petrana jen pokrčí rameny. „Pokud přežijeme… pak si myslím, že si budeme moct dělat co chceme. Klidně prozkoumávat Město Magie, když se vám bude chtít.“
Vzdychne. „Všechno to tu dýchá v očekávání. Dokonce ani Temnota už delší dobu neudeřila,“ dodá a zaklepá na náhodný dřevěný rám dveří, kolem kterých právě prochází. „Ale klepu na dřevo, nechci to zakřiknout. Daleko lepší Inkvizice než Temnota, proti pontifovi se dá alespoň bojovat…“
Mezitím dojdou až k Akademii. Dokonce i tady začíná být pusto. Lidé prchají – tady nikdo rozumný nezůstává. Jen čarodějové, pár šlechticů a blázni. Nikdo neveří, že se král s čaroději dohodne. A nikdo nevěří, že se čarodějové sami ubrání Inkvizici. Je tak nějak všeobecně přijímané, že do týdne lehne Akliana popelem. Jediní, kteří jsou přesvědčení o opaku, jsou čarodějové, kteří jí chrání.

Petrana se rozhlédne po prostranství pod Ostřím.
„Tohle bude asi na delší dobu poslední náš poslední společný pokus. Mistr možná doufá, že vám tenhle experiment pomůže porozumět vlastní moci a že jí poté využijete proti Inkvizici. Ale většina čarodějů, včetně mě, bude během dneška odkládat knihy a přerušovat výzkumnou práci.“
Podívá se zpříma na majestátní a nyní trochu ztemnělou a opuštěnou budovu Akademie, která se krčí ve stínu masivního, temného ostnu.
„Jdeme do války. Budeme se šikovat, madam Kaedor. Obávám se, že vám pak nebudu úplně k dispozici… pokud se tedy k našemu boji nepřipojíte.“
Petrana si pro sebe přikývne. „Mistr na nás nejspíš už čeká.“ Zatím však nevykročí… nejspíš nechává Kaedor prostor dokončit jejich společný rozhovor.

Naivita mládí

„Bohužel jsem o něm neslyšela, pokud si mne mnoho elfů nevšímalo předtím, nyní je to ještě horší,“ pokrčila jsem rameny, vědoma, že mnoho elfů si jistě nyní mohlo i myslet, že nějak kolaboruji s tímto královstvím, což pro mnohé mohlo znamenat, že jsem v jejich očích mrtvá. Naštěstí se i tak pro mne moc díky tomuto nezměnilo.

Musela jsem se pousmát na slova Petrany a sama jsem dodala: „Chápu vaše slova nyní a jsem si jistá, že i kdyby stál samotný generál Inkvizice před vámi, nezměnila byste svůj názor. Jen věřte, že je pořád lepší se dožít dalšího dne s tím, že jste prohrála bitvu, ale vyhrajete válku. I když nyní většina mágů tohoto města považuje toto město jako… symbol, že pokud toto město padne, Inkvizice vyhrála… mnoho elfů tak bralo, když viděli hořet první Strom Života. A věřte, že když vidíte hořet třetí… morálka vám poměrně upadne,“ povzdychla jsem si a zasmála jsem se nad tím, když mne zmínila jako poslední možnost: „Berme v potaz, že má magie je poslední možnost… pořád nevím, jestli bychom toho všichni nelitovali,“ řekla jsem a zeptala se rovnou: „Mimochodem, co jste udělala s tou korunou? Nerada bych v poslední chvíli zjistila, že je zamčená v nějakém trezoru vašeho mistra,“ usmála se a přemýšlela, jestli by ji Arzhul dokázal skrýt ve své sféře…

Krátce jsem si odkašlala a dodala: „Viděla jsem, jak se snažili Zorad’Ul zničit a věřte, nebude to tak jednoduché… i tak, pokud se nám podaří odrazit útok, zkusím se tam sama vypravit. Nevím aktuální lokaci samotného města, ale portály mne nasměřují. Navíc… třeba skončilo na severu a já si zase budu moct pořídit nějakou ještěrku na ježdění,“ zasmála jsem se, mluvící o raptorech, které nikdy Petrana asi neviděla… a většina elfského společenství.

I tak jsem se ale společně s ní vydala dále, zvažující, kdy ji a jejímu mistrovi ukázat Arzhula, pokud… vůbec…

Osud čarodějů

Petrana souhlasně přikývne, když Kaedor zmíní, že dohled jejího mistra na její experimentaci by mohl být dobrý – lepší, než náhodný čaroděj z Akademie.
„Ano… myslím, že si to uvědomuje sám. Mám dojem, že se skutečně přiklonil na vaší stranu. Mimochodem, máte nějaké zprávy o Galienovi z Dubového dvorce? Ten vysoce postavený elfský čaroděj, přítel mého mistra. Mám dojem, že se spolu s mistrem Arnfreidem pohádali…“
Nechá Kaedor odpovědět, a sama poskytne ujištění, že pokud by trpaslík Doligan opouštěl město, tak ona určitě dá Kaedor vědět. Nejpozději, až si půjde pro svou novou mechanickou ruku, což by mohlo být už během několika dnů.

Jejich rozhovor se nevyhnutelně obrátí k tomu, co bude dál s městem. Mezitím už pomalu kráčí k akademii, vstříc novým experimentům. Ulice jsou prázdnější než včera. Petrana mluví sebejistě ohledně dalších kroků čarodějů:
„My se nevzdáme. Nemáme kam jít. Dvořané si hrají na velké pány, regenti se tváří že jsou naši vládci… ale my máme jen arcimágy, a ti jen řídí akademii, nedávají čarodějům žádné rozkazy. Jsme lidé tohoto království… ale nebudeme jeho otroky, aby nás mohl král jen tak předhodit Inkvizici. Chce si jen zachránit kůži.“
Pokud jsou poslední informace Kaedor pravdivé, král samotný musí být touhle dobou vetchý stařec. Ten už nikoho nikomu nepředhazuje… někde mezi jeho regenty musí být někdo, kdo proti čarodějům brojí.
To ale Petranu příliš nezajímá. Oči jí planou.
„My budeme bojovat. Je nás tu hodně. A máme také vás,“ dodá. „Pro případ, že by nebyla jiná možnost.“

Kaedor zmíní Město Magie, ale názor Petrany na starobylou čarodějnou citadelu je odlišný.
„Město Magie? Zorad’Ul? Trosky! V téhle době už ani nedává smysl na něj myslet. Dříve, před tím ultimátem, by mělo smysl se tam podívat. Teď už nám ale nepomůže. Je to místo duchů a peklo pro všechny čaroděje. Inkvizice ho jen podpálí a pak od něj dá ruce pryč. Ne. O osudu čarodějů se rozhodne tady, u Akliany. Pod Ostřím,“ dodá pevně. „Město Magie není žádné útočiště.“
Avšak s mocí Stína Arzhula, tak jak se ukázal dnes v noci, se objevují náznaky možné cesty… vždyť Zorad’Ul měl ochranné systémy a instrumenty pro svou stabilizaci. Někde v tom magickém chaosu pořád musí být. Spolu se všemi magickými artefakty a vědením celého národa čarodějů…
A pak je tu druhý pohled na věc, myšlenka, která se krade jako zloděj ve tmě. Co by se stalo, kdyby ty magické anomálie pohltili a vysáli Kaedor nebo Arzhul? Nebo využili Kakluma a jeho kultistů? Je otázka, zdali by jim to neotevřelo dveře ještě dál, k další síle. Doposud to nevypadalo, že by jim nějak záleželo na tom, odkud si svou sílu berou.
Zajímavý je i postoj Petrany. Dříve považovali téměř všichni čarodějové ztracené město magie za svůj zmizelý domov, do kterého se jednoho dne vrátí.

Cesta

„Je možná dobře, že to je on, ne někdo z akademie, který by mohl situaci zhoršit,“ poznamenala jsem, vědoma, že jedno ze slov, které mne naučil, či ukázal, bylo přímým opakem mé magie a jak řekl Cizinec, bylo překvapení, že mne neublížilo více, než se stalo. Naštěstí o té magii nevěděl tolik… nebo aspoň neuznal tu mou jako tu, která by měla být opakem té prastaré. Anebo o tom prostě věděl a čekal, kdy udělám dostatečně velkou blbost, aby mne zastavil rázněji než nějakým komentářem.

„V každém případě bych jej ráda navštívila, než opustí město. Tudíž až si půjdete pro jeho výtvor, tak bych u toho ráda byla, i kdyby to mělo být na chvíli, kdy bych se s ním mohla rozloučit,“ řekla jsem krátce, vědoma, že tam budu muset jít uprostřed noci, nebo Arzhula nechat hledat něco, kdy tam půjdu „na rozloučenou“.
Cokoliv Aedhalo bylo, mohla to být jen jakási další strana… chtěla mne zastavit před vyvoláním Temnoty, ale nejspíše mne nebralo za nepřítele, když mne moje experimenty s krystaly dostaly na ulici… jinak by mi nejspíše rozšláplo hlavu a šlo dále.

„V tom případě se můžeme vydat na akademii. Moje hrátky s portály dopadli tak, jak dopadli…“ poznamenala jsem a dodala: „Nyní je tedy otázka, jaké možnosti máme v případě, že nás bude chtít město vážně zaprodat a být pak pod Inkvizicí. Nemyslím si, že jakýkoliv mág by se chtěl vzdát své magie, jen aby mohl žít,“ řekla jsem trochu trpce, vědoma, že mne by nejspíše hodili na hromadu, kterou by dávali jako dar inkvizici. Naštěstí Arzhul mne mohl vždy někam přenést… i když by to stálo životní energii těch, kteří byli okolo mne.
„Pokud toto město padne, je jen otázka, jestli jejich další cíl nebude Město Magie. Pro Inkvizici to musí být pořád jako pěst na oko… i když se do něj nikdo nedostane, pořád existuje… a kdokoliv by se dostal dovnitř a město opět… učinil stabilním… by měl bezpochyby šanci proti Inkvizici a útočiště pro kohokoliv s magií,“ zamyšlená a nahlas povídající, vědoma, že snaha nyní ukořistit Město Magie nebude nikým podpořena, přesto… mágové tohoto města si uvědomovali, co by znamenalo, kdyby se podařilo obrátit samotné město na jednu či druhou stranu.

Plány na dnešní den

Petrana přikývne, když se Kaedor zeptá na další účastníky experimentu. Tu otázku nemohlo být těžké očekávat.
„Je to z autorizace mistra Arnfreida. Předpokládám, že se vám ho nepodaří přesvědčit, aby se neúčastnil čehokoliv, co máte v plánu. Ale můj mistr se poslední dobou ukazuje jako poměrně chápavý… a jeho expertýza by se nám koneckonců ještě mohla hodit.“
Věci, ke kterým pravděpodobně dojde, budou nejspíš vyžadovat hodně tolerance… Petrana naznačila, že by vrchního královského zaříkávače bylo možné přesvědčit, aby její rituály uznal… to by nemuselo být úplně tak jednoduché, jak říká, možné to však je. Zpravidla nevypadal příliš neústupně. A nejspíš se také bude chtít něco přiučit.

To budou moci vyřešit později. Nyní navrhne Kaedor cestu za trpasličím mistrem a léčitelem Doliganem. Petrana zavrtí hlavou.
„S tím si nemusíte dělat starosti. Už jsem s ním mluvila. Říkal, že možná bude muset brzy opustit město, ale že se hned pustí do práce. Bude to vyžadovat čas. Musí to být dělané přesně na míru a s ohledem na mé magické schopnosti, víte? Měla jsem s ním o tom poměrně poučný rozhovor.“
Usměje se, nejde do hlubších detailů a pokrčí rameny. „Nemusíte si z toho nic dělat. Je to bojové zranění, nemohla jste tušit, co se stane…“
Tím asi Petrana odpírá Kaedor příležitost mít záminku, proč za Doliganem jít na menší návštěvu…
Aedhalo a své další úmysly Kaedor zatím čarodějce neprozradila. Je otázka, zdali Aedhalo Doligan neposlal pryč, ze strachu před Inkvizicí. Považuje ho jistě za veliký artefakt. Vždycky působilo jako věc proti všem stínům, Temnotě a jiným podivnostem… kdoví, co by se z něj Kaedor mohla dovědět.