Prohra či možná remíza

Čekala jsem mnoho, ať již to, že se mi podaří na tu moc zaútočit, nebo že uvidím jakousi svoji prohru. Magický protiútok nebo třeba to, že dokážu čapnout magickou vlnu, přes kterou na mne útočili… ale ani jedno nenastalo. Místo všeho bolest mého těla překonala mezi, kterou jsem dokázala tolerovat, moje kouzlo se vymklo kontrole a já ztratila pojem o realitě.

Probudil mne hlas Arzhula, něco, co bych přirovnala jakémusi šeptání ve snu než realitě. To, že jsem cítila chladnou zemi a slyšela jeho hlas mne trochu uklidnilo, přeci jen, nějak jsem odhadovala, že ještě žiji. Ať se po své smrti dostanu kamkoliv, nebude to asi někde, kde bude Arzhul a studená země pod mou dlaní.
„Tma má dost nepřátel…“ konstatovala jsem a mírně si povzdechla: „Budu ráda, když mi povíš o těch, které můžu potkat, než se o nich dozvím takto…“ řekla jsem trošku trpce, protože o tom, kdo měl opačnou polaritu mé magie jsem věděla, ale o tomto moc ne. Hlasy toto nebyly, protože ty byly mnohem chaotičtější, i když od nekromancie jejich magie neměla daleko též. Jednou mi můj mistr říkal, že čím méně magie bude prezentována světu, tím více zvrácená bude… měl pravdu… nepříjemný pocit, kdy mi Arzhul předával část své energie a já tak nějak mohla odhadovat, co se stalo s tou mou… buď ji využil na mou obranu a zahnání, nebo mne má samotná energie nějak zachránila. I tak se o tom s Arzhulem nedalo moc spekulovat, stejně by mi nejspíše neodpověděl.

Téměř, jako kdybych byla celá rozlámaná jsem se vyhoupla do sedu a řekla: „Doufám, že příště na jejich útok budeme lépe připraveni,“ zvedla jsem se malátně na nohy, udělala pár kroků bokem, než jsem rukou dopadla o stůl a pokusila se dostat své tělo pod kontrolu. „V podzemních prostorech pod klášterem jsem něco cítila, zjisti, co tam je vlastně skryté,“ řekla jsem vůči Arzhulovi a pohledem přejela po místnosti.
Všichni bandité byli pryč krom jednoho, ke kterému jsem se rozešla a rukou jej otočila tak, abych mu mohla vidět do tváře. „Popiš, co se stalo…“ rozkazující poslednímu přeživšímu.

Volání o pomoc

Nemrtvý chór nereagoval na slova Kaedor. Přerušení kouzla nepomohlo. Stupňující se bolest neustala. Se svými zbývajícími silami Kaedor promluvila a začala zaklínadlo a s ním volání o pomoc, které zarezonovalo celou sférou.

A pak… nic.
Bolest pokračovala dál.
Volání zůstalo nevyslyšeno. Nemrtvé hlasy se jí nevysmívaly. Opakovaly pořád svou monotónní mantru blížícího se konce.
Před očima elfky se zatmělo. Pak bolest ustala a její vědomí se ztratilo.
Probudil jí šepot Arzhula.
„Má paní…“
Ležela na něčem… studeném. Na dlaždicích. Neměla žádnou energii. Ale Arzhul byl poblíž.
„Jste živá, má paní.“
To byla dobrá zpráva, i když podle měřítek Arzhula to mohlo znamenat ledasco. Naštěstí se věci začaly zlepšovat.
Cítí, jak se do ní vlévá síla. Nejspíš kouzlem. Není to příliš přirozená síla – pozná v ní dotek temných sil. Nejspíš nějaká snaha Arzhula o to, aby jí vyléčil.
Brzy má dost energie na to, aby otevřela oči. Leží na dlažbě v klášteře. Kolem je ticho, stále je noc. Nad ní se vznáší temná silueta Arzhula. Nevypadá nijak oslaben nebo zapuzen, absolutní prohra to být nemohla.
„Pokusili se vás zničit, má paní. Jsou to odvěcí nepřátelé Tmy. Bylo třeba… je nechat jít. Pokoušeli se vás proměnit v jednu z nich. To nemohlo být dopuštěno.“
Víc nevysvětluje. Kaedor se dál vrací síla. Brzy rozezná, že je to ta část energie, kterou si Arzhul vzal z mrtvých lupičů. Není to příliš příjemné, žít na takové síle, ale je to lepší než zemřít. Nebo tu spíš několik hodin ležet nemohoucí.
Podaří se jí získat vládu nad svým tělem. Stále má všechny končetiny a stále má svůj tvar a své já. Až na vyčerpání a bolest celého těla je v pořádku. Nezměněna.

Ještě chvíli a má dost energie na to, aby se mohla začít narovnávat. Klášter byl nyní zcela temný, což bylo příjemné a uklidňující. Arzhul se tiše vznášel uprostřed tmy. Možná, že byl trochu průzračnější a jeho tvar byl méně jasný. Místnost byla jinak prázdná… jen v rohu, u vyhaslého krbu, leželo tělo. Je z něj zatím ještě cítit život, ač ho není moc.
Arzhul dále nevysvětluje. Možná, že očekává trest nebo zlobu Kaedor. Zároveň se ale neomlouvá. Nevypadá to, že by si myslel, že pochybil.

Nejlepší obrana je...

Můj společník začal konat a já konečně mohla vidět, čemu vlastně čelíme. Jednalo se o jakési nemrtvé? Magie jakéhosi mocného nemrtvého, který si možná chtěl utrhnout kousek světa pro sebe… přesto dostatečně prastarého, aby znal Arzhula a on je.

Přesto slovo od slova se mi zarývalo do hlavy. Podobně, jako když mne poprvé oslovily Hlasy a já cítila jakýsi chaos v hlavě, jen nyní to bylo trochu jiné… každé slovo bylo jako kdyby mi někdo tloukl hřebík do hlavy. Ze začátku bolest… potom se mi podlomily nohy a já uslyšela jiná slova.
„O důvod… víc vás… nezabít, ale… nabídnout,“ řekla jsem v bolesti na zemi a přerušila kouzlo, které jim nejspíše dovolovalo se dostat ke mně a já vykřikla: „Izar-athkari,“ (22) s jednou rukou držící svou hlavu a druhou směřující na bariéru. Ať se ta moc brala odkudkoliv, tlak mou magií nebyl dostatečný a já potřebovala o něco víc… podporu těch, kteří mi tuto magii propůjčovali a nabídnout jim hostinu v podobě něčeho, co Arzhul bral jako nepřítele jsem brala jako jednu z možností. Pokud tuto moc budou chtít, budou mne muset podpořit, jinak mne vážně cokoliv toto bylo stáhne kamsi a cokoliv mi moc propůjčovalo nebude mít lepší možnost. Aspoň taková byla moje vize a já mohla jen doufat v jedno…

A to… že moje kouzlo bude vyslyšeno a pomsta Arzhula a má touha nabídnout takto oběť jakési prastaré sily bude dostatečné na to, aby mé kouzlo připoutalo dostatek pozornosti.

Mrtví

Když Kaedor dovolí Arzhulovi konat, ozve se něco jako spokojené zavrčení. Uvolní mu cestu.
Stín se vzedme. Všude kolem Kaedor se začne valit černá mlha. Brzy zacloní světlo měsíce a ponoří celou místnost do tmy. Kaedor slyší zasyčení, když ta síla uhasí plápolající oheň.
Několik mužů vykřikne strachem – zatím nikoliv bolestí.
Stěna mrtvých tváří pořád drží.
„Pociť tmu, červe…“ zašumí strašlivou výhrůžku stínová tvář hned za Kaedor k Enštellemu.

Stín udělá krok vpřed. Bariéra opět o něco povolí. Kosti v amuletu nyní září čistě rudě. Je to jediné světlo v místnosti.
Tu a tam se na nich začnou objevovat černé prasklinky.
„Tví předkové tě nezachrání…“ zamumlá Arzhul, téměř spokojeně. „Tentokrát vím… tentokrát rozumím…“

Lebky v bariéře jsou nyní jasně viditelné. Otevírají ústa, jako by promlouvala. Ozve se hlas, který je dutý a kovový. Nemá emoce, nevychází z živého hrdla. Kaedor jej zná. Takto mluví mocní nemrtví…
„Tato půda je pod naší ochranou. Ochrana mrtvých. Mrtvé neumírá. Mrtví promluvili. “
Poslední trojice vět se začne monotónně opakovat. Ochrana mrtvých. Mrtvé neumírá. Mrtví promluvili. Ochrana mrtvých…
Kaedor začnou slova po třetím či čtvrtém opakování bolet. Bariéra se nehýbe. Uvnitř hlavy Kaedor začne bušit bolest ze všech stran, s každou další hláskou je horší.
Zdá se, že čím víc Arzhul tlačí, tím horší bolest je… má pocit, že se jí tóny jako červi zařezávají do mozku.
V mrtvém chóru se objeví nová věta. „Skonči to. Mrtvé nezabiješ. Nezvítězíš. Padneme-li… vezmeme tě sebou.“
Není jisté, zdali mluví k Arzhulovi nebo ke Kaedor. Ale k někomu promlouvají. Arzhul je neposlouchá a tlačí dál.
Bolest začíná podlamovat nohy Kaedor. Začínají se jí dělat mžitky před očima…

Má stále svou vlastní sílu a svá vlastní kouzla. A pořád má dost energie na to, aby mohla cokoliv rozkázat Arzhulovi, který jí uslyší i navzdory tomu nemrtvému chóru. Nedokáže odhadnout, jestli jí nemrtvé zaklínání může skutečně ublížit, nebo jestli je stále pod ochranou Arzhula. Podle jeho slov by jí nemělo nic ohrozit… o bolesti však nic neříkal.
Cítí, že se něco láme… buď její vůle, nebo síla bariéry… má ještě okamžik na rozhodnutí.

Bariéra a zloba

Enštell vypadal nervózně, ať již tím, že jsem se snažila obrátit jeho přívržence vůči němu, nebo tím, že nečekal moje vlastní kouzla. Byla zde teorie, že mnoho těch, kteří měli podobné přívržence jako Arzhul neovládali magii… a potom jsem se nedivila, jestli je jejich přívrženci roztrhali na kusy. Jen mi do dalo otázku, jestli v případě, kdybych Arzhula odmítala živit by mne stihl stejný osud…

Kouzlo se vyslalo vůči němu, místo ale cíleného konce narazilo na jakousi bariéru, na kterou začalo tlačit. Mušky, komáři… kamkoliv se opřel tok mé energie se začal krystalizovat a měnit do fialové barvy, tvořící jakousi vizi mého talentu, jak by svět měl vypadat. Sledující myši, které zmutovali a dále žili, jen ve své krystalické podobě… Fascinující…

Opřená o bariéry, kus po kusu tlačící více a více… využívající jen toky okolní magie, kdy jakékoliv opření sklouzlo bokem, zasahující kus okolo mne, měnící vše v krystaly, u kterých jsem už nyní tušila jejich nestabilní náturu.

Symbol… lebky, kosti… mrtvé obličeje… Nějaká jiná nekromancie? Pomyslela jsem si, slyšící slova Arzhula, který pro-jednou nezněl neutrálně. Vztek? Nenávist? Hlavu jsem otočila vůči němu a řekla: „Chci od něj informace, jestli při tom zemře je mi nyní jedno… máš mé svolení konat,“ se slovy jsem ruce rozepnula vůči stěnám, snažící svůj tok energie nasměřovat ze stran ve snaze svou magií nezasáhnout Arzhula. Měl tedy volné působiště na přední frontě a já doufala, že jeho zloba nesrovná část slumů. Protože doteď byl vždy ledově klidný, vidět jej rozzuřeného, a navíc v podobě, kdy měl stejnou, ne-li větší moc, než já bylo i pro mne znepokojující.

Zápas síly

Kaedor mluví a tvář Enštelleho nabývá na neochotě a sveřeposti. Nakonec se skoro skřípe zuby. Nejspíš mu došlo, že se snaží obrátit jeho vlastní lidi proti němu s pomocí většího strachu, než je ten, kterým vládne on.
Několik lupičů skutečně opět váhalo, ale to už přišla řada na demontraci od Kaedor. Enštelle skrz semknutou tvář procedil: „Jak si přejete… ani já nemluvím do větru…“
Když začala Kaedor mluvit elfsky, ve tváři lupičského šéfa se objevil náznak zmatku. Kouzla klasického stylu podle jeho výrazu nečekal.

Mezitím se Kaedor rozhodla magicky natáhnout k amuletu a s pomocí kouzla na krystalizaci ho zneškodnit spolu s rukou jeho držitele. Arzhul stál nehybně za ní, připraven kouzlo podpořit svou silou, pokud by bylo třeba.
Proud myšlenek Kaedor směřovaný elfskými slovy vyrazil kupředu- a narazil.
Před ní stála stěna, která její kouzlo odkláněla. Nerušila jej jako protimagické štíty… spíš ho odkláněla stranou. Uslyšela několik podivných cinknutí a ve vzduchu se to zatřpytilo fialovými krystaly… to se mění mušky a komáři na malé krystalky…
Mech a kořeny na zemi se pokryly nafialovělými ostny, které vyrazily několik palců směrem nahoru. Několik krys a myší stihl podobný osud – proměnily se v podivná krystalická stvoření, stále živá. Kouzlo opět nefungovalo přesně tak, jak by mělo. Vliv vnějších sil je patrný. Avšak i tak ho Kaedor měla pevně pod kontrolou. Cítila ty zlomky energie, které se jí podařilo polapit. Jenže to nefungovalo.
Tam, kde měl být dav plný živé síly a v jeho čele Enštelle… tam viděla jen temnou stěnu. Ani její zrak skrz ni nepronikal. V tom směru byla slepá.

Ze stěny slepoty se vynořuje ruka svírající amulet. To o kousek ustoupila hranice vidění Kaedor. Její kouzlo silně tlačilo na obranu Enštelleho, ač Kaedor nikdy žádnou takovou obranu neviděla.
Kostěnné rohy v amuletu rudožlutě září. Ruka, která je drží, se třese.
V černé stěně, kterou zrak Kaedor nepronikne, je vidět tváře. Prázdné pohledy… kosti… lebky… tváře mrtvých… a všechny se obracejí ke Kaedor. I toto je nějaké temné umění…

Kaedor uslyší Arzhula mumlat za ní: „Stará moc… vzpomínám si… ty prázdné tváře lidí bez masa a kůže… ti mě už jednou zaháněli.“
Běžně bezvýrazný tón Arzhula trochu povolil. Zazněl vztek a zloba. Zlostná touha.
„Má paní… dovolte mi pomstít mé vyhnanství…“
Za elfkou se vzdouvá nesmírná moc rozzuřeného Stínu. Stále však poslouchá její příkazy, prozatím. Ona samotná možná nakonec v tomto přetlačování s Enštellem zvítězí… její kouzlo nespotřebovává mnoho její energie, je určené k lapení energie cizí. A má ho pevně pod kontrolou.
Síla, která je před ní, podle všeho láme její vazbu k magii a Sféře v omezené oblasti, podobně jako to dělají antimagické štíty… ale jen se zlomkem potřebné moci a s pomocí nějakého podivného zaříkávání, které snad nějak souvisí s nekromancií nebo jiným vyvoláváním duchů mrtvých. Není nekonečně mocná, i když rozhodně vydrží hodně.

I bez stínu...

Mírný úsměv a slova: „Chápu. Přesto z vás pořád cítím jakousi neochotu se se mnou bavit,“ řekla jsem trochu trpce, protože to vážně vypadalo, že Enštell mne považoval za něco, co dříve nebo později skončí roztrhané tím, co je za mnou. Možnost tady byla, ale nějak jsem věděla svoje hranice. Byla zde realita, že dříve nebo později mi Arzhul urve ruku, aby naplnil mé kouzlo, ale i když byl dle mne mocnější než já, mne pořád zabíjet nechtěl. To se mohlo změnit, ale dokud je na mé straně, život byl moc krátký na to se bát nějaké budoucnosti. Hlavně, když Inkvizice a Temnota mne mohla připravit o život následující den.

„Nejsem si jistá Enštelle, jestli se chápeme. Já vám zaručuji, že vám neublížím, jakmile mi informace předáte. Čím déle tu jsme, tím rychleji mi dochází trpělivost, hlavně když se tu chlubíte svými schopnosti obránit tu vaši skupinku. Jak jsem řekla, kdokoliv má stále možnost odsud zmizet, následně neručím za vaše bezpečí… ale to neručí i váš ochránce, když některé ze svých přívrženců zabije bez mrknutí oka,“ řekla jsem, vědoma, že on bude vládnout strachem a mocí… nyní šlo jen navodit větší strach z mé samotné než z toho, kterému slouží.

I po jeho slovech řeknu: „Nemyslím si, že je to vše, co víte…“ zavrtím hlavou a podívám se vůči jeho ruce, kde drží jakýsi amulet. Symbol a šest hrotů… necítí jakoukoliv moc z daného předmětu dodám: „Je vidět, že si zaslouží každý otázku toho, čemu zde čelíte. Nemám čas vás přesvědčovat o tom, aby jste mi řekl všechny detaily, ale třeba ukázka toho, že i bez mého společníka by bylo dobré mi říct vše, co potřebuji,“ řekla jsem, ruku natáhla vůči Enštellemu a vyslovila kouzlo: „Uz’Akarelsh as Satira Nat“ (72) Směřující na talisman, snažící proměnit kus ruky Enštelleho a i samotný amulet v krystal.

Povídat si nebo nepovídat?

Enštelle při slovech Kaedor založí ruce na prsou a změří si Arzhula od země až k hlavě. Není vyděšený, ale bere je vážně.
„Nevyzývejte mě na souboj. Máte sebou pořádnou duchařinu, ale i já mám pár es v rukávu.“
Na druhou stranu, do konfliktu se mu zcela jasně nechce, jinak by si takové kecy odpustil a už by zaútočil. Arzhul samotný jen slyšel její příkaz a uznal jej, ale na slova Enštelleho dál nijak nereaguje. Jen se tiše tyčí za Kaedor.

Nikdo z lupičů neodejde. Nikdo z nich nepromluví. Kaedor osloví Enštelleho a snaží se z něj dostat něco víc o Stínech. Zatím šéf lapků nespolupracuje.
„Proč bych vám měl věřit? Nemám žádnou záruku, že se o něco nepokusíte. A pokud se o něco pokusíte, stejně dojde k boji.“
Pokračuje dál. „A navíc, co jsem měl vidět? Tady v téhle zemi je spousta temných věcí, i temnější než ten váš vetřelec. I když zdá se, že máte ještě vlastního ducha – věřte mi, zbavte se toho démona dokud můžete. Zničí vás. Už jsem to viděl dřív.“
Posměšně si odfrkne. „To je to, co asi chcete slyšet – viděl jsem podobná stvoření na severu. Na hranicích, tam je pravé peklo té vaší tmy. Lidé, kteří se s vetřelci bratříčkují, skončí sami pohlcení a roztrhaní. A ostatní si mohou vybrat mezi Inkvizicí a útěkem.“
Lupiči kolem něj se začnou ošívat. Enštelle si toho nevšímá.
„I já si hrál s tmou, než jsem pochopil, že žádný smrtelník nemá na to, aby jí splácel úroky, až přijde čas zůčtování. To vám musí stačit.“
Arzhul se zdá být neklidný. Kaedor cítí, že se jeho moc koncentruje, skoro jako by se připravoval něco udělat. Zatím se nic neděje.
Enštelle stále stojí pevně rozkročený. Jeho lapkové už kolem něj vyklidili prostor a shlukli se v semknutém hloučku za ním, u stěny místnosti. Jsou čím dál neklidnější. Tak nejspíš působí delší přítomnost Stína jako je Arzhul. Enštelle pokračuje.
„Slyšela jste, co jste chtěla? Prodala jste svojí duši ďáblu – nevím za co a nevím jak, ale nechci to vědět a nechci vám pomáhat. Odejděte!“
V jeho ruce se objeví malý amulet, něco podobného tomu, co našla u lupičů venku. Tentokrát je symbol kruhu z kůže se zapletenými kousky kovu a kolem něj je přivázáno šest kostěných hrotů. Amulet se neškodně houpe obmotaný kolem jeho dlaně, přičemž ruce má stále na prsou.
Lupiče ten amulet podle všeho trochu uklidnil.
Arzhulova síla se trochu zmírnila, jako by přestal plánovat něco, co měl v úmyslu. Kaedor si není jistá, zdali on sám ví, co je ten amulet zač. Nevypadá to tak.
Kaedor sama necítí u toho amuletu nic významného… něco málo magické energie v sobě má, ale magii neruší a ani se nezdá být příliš mocný. Vypadá to spíš jako nějaká ochranná cetka.

Banda zlodějů

Jeden z lapků se rozeběhne a proběhne kolem nás, nehledící na něj, ale zvuk, který rezonuje chodbou byl dostatečný důkaz tomu, že Enštelle v tomto neměl pravdu.
„Nemám důvod nikomu ubližovat. Vaše ochranka venku si dle jejich výrazů se mnou chtěla zpříjemnit večer a nedopřát mi tuto možnost, proto vážně skončili tak, jak jste řekl,“ pokrčila jsem rameny a dodala: „Proto doporučuji těm, kteří nevěří tomu, že je v případném střetu Enštelle dokázal ochránit nyní odejít,“ usmála jsem se a řekla Arzhulovi: „Pokud se pokusí nyní někoho z nich zabít, přeji si, abys tomu zabránil,“ dodala jsem, vědoma, že naposledy Enštelle popravil jednoho ze svých řad, jen aby mi nebylo řečeno něco, co nechtěl.

Ať se někdo zvedl a odešel či ne, začala jsem: „Vím, že jste viděl to. Chci jen vědět, co konkrétně jste viděl… před čím se snažíte bránit své přívržence. Řekl jste, že zde Arzhul roztrhá kohokoliv, kdo opustí tuto místnost… předpokládám, že jste měl tedy s někým podobným vlastní zkušenost. Řekněte mi vše, co víte a já vás brzo nechám pokračovat ve vaší konverzaci, kterou jste měli zde doposud,“ pokrčím rameny, čekajíc na to, jestli z někoho něco vypadne. Neměla jsem vážně žádný důvod někomu z této místnosti ubližovat, i když hlad Arzhula zde nejspíše stále byl… a mít více energie do budoucna se vždy hodilo.
Je možné, že existuje někdo jako já… můj první pokus byl též nekontrolovaný stín, který roztrhal všechno okolo sebe, krom mne samotné. Nebo je někdo, kdo si umí vybrat, co chce vyvolat. Ať je to kdokoliv, je to jediné stéblo informací, kterého se můžu chytit.

Hovor s Enštellem

Arzhul uposlechl příkaz Kaedor. Neměla dojem, že by to pak vypadalo, jako když přestane působit kouzlo neviditelnosti.
Jen jako by se louče a světla v místnosti rozzářila trochu více a ona samotná se jen vyloupla ze stínů a ze tmy, spíš než že by se zjevila odnikud. V tom momentu byla na světle. Zranitelná.
Lupiči se nenechali překvapit, nezpanikařili. Tu a tam to zašumělo, jak se připravovali… očekávali, že se něco semele, ale zatím nezaútočil nikdo. Drželi chladné hlavy a sledovali Kaedor. Ta hleděla přímo na šéfa, Enštelleho, a s tím také mluvila.

Několik z nich chvíli po zjevení Kaedor překvapeně nabralo vzduch a pár jich ucouvlo. Nejspíš se za Kaedor právě dal vidět i Arzhul.
S jeho zjevením se ozve i jeho šeptavý, mnohohlasý tón, kterým jí odpoví. Slyší to i ostatní.
„To je on, má paní. Viděl Tmu.“
V tom okamžiku udělá Enštelle rázný krok vpřed. Vypadá, že je rozčílený. Stěží se drží. Když Kaedor vyzve lupiče, aby odešli, nikdo se nepohne. I tak poodstoupí, aby jim dala příležitost se klidit z cesty.

Šéf lupičů chvíli mlčí a pak udělá nakročenou nohou krok zpátky. Stojí a založí ruce na prsou, pevně rozkročený. Lupiči očekávají jeho další příkaz.
„Zůstaňte, kde jste. Tohle je síla z vnějšku, o které jsem mluvil. Pokud vyjdete z této místnosti, už nebudete pod mojí ochranou. Ta… věc, ten stín za tou ženou vás roztrhá. Pohltí. Nehýbejte se a nezkoušejte žádné blbosti-“
Než může domluvit, jednomu z vzdálenějších lapků prasknou nervy. Strašlivě vykřikne a rozeběhne se ke dveřím. Kaedor vidí, že zavře oči, když běží vedle ní. Vyběhne z místnosti do dvora.
Jeho křik ještě chvíli pokračuje, dokud se neztratí v dálce.
Arzhul Enštellemu odpoví. „Konám jen tak, jak mi poručí má paní.“
Enštelle mlčí. Svůj rozkaz lupičům neodvolá. Hledí na Kaedor. Několik banditů roztřesenýma rukama pozvedne zbraně. Pár samostřílů míří směrem na ní. Nikdo zatím nezaútočí.

Konečně Enštelle promluví.
„Tak tedy, vy, která si říkáte Sha’Ra… můžete mluvit. Nejsem žádný inkvizitor ani královský mág, nebudu tajit před svou bandou jednání s entitou jako jste vy. Jen ať vidí, před čím je chráním.“
Vypadá pořád v pozoru. Všichni kolem něj jsou napnutí, vyděšení nebo alespoň rozrušení… ale on je klidný jako hladina jezera, připravený na cokoliv. Nelze předvídat, co udělá, ani jaká je jeho síla. Kaedor se ještě nestřetla s nikým, kdo by vládl podobnou silou jako ona.
Má na své straně Arzhula. Ale to je všechno.