Lví chřtán

Místnost, vybavená asi tak, jak jen mohla, byla plná lapků a zlodějů. Několik nestabilních talentů, u kterých jsem si asi dokázala představit, že za pomocí mé magie bych jejich kouzlo mohla otočit buď vůči jejich kolegům, nebo jim samotným. Nebylo by poprvé, kdy bych byla svědkem někoho, komu se podařilo rozprsknout o zeď svým vlastním kouzlem a moje magie tomu mohla nejspíše dost dobře dopomoct. Samozřejmě jen v případě, kdyby se o něco pokusili… dle jejich vzhledu, kde někteří měli rozsáhlé popáleniny, chybějící prsty, sem tam i nějaký ten chybějící kus masa mi napovídal o realitě. Nějak jsem si byla jistá, že kouzlit se jim moc chtít nebude. Věděli moc dobře, že jejich magie je nestabilní… v tomto případě o něco více, než ta má. I když už několikrát jsem byla dle mých odhadů blízko tomu, aby mi vlastní kouzlo urvalo končetinu, ne-li hůře.

„Odhal nás,“ řeknu tiše, vědoma, že Arzhul asi pochopí, že pokud se někdo z místnosti pokusí o nějakou blbost, tak se mne pokusí bránit. Nebylo třeba nikomu ubližovat, ale pokud Enštelle zavelí, nejspíše většina z nich poslechne. Navíc, magii neviditelnosti jsem nebrala jako nic přelomového, ale třímetrový stín za mými zády ano. I když v dnešní době i takto jednoduchá kouzla mohla znamenat sedět v této místnosti a být považována za někoho se stabilní magií, tudíž důležitým členem.

S kápí hluboko v obličeji jsem se pokusila promluvit, pokud hned z nich někdo v panice nezaútočil. I tak jsem se ale snažila dokončit své slova: „Mé jméno je Sha’Ra, hlídka venku mé jméno neznala, doufám tedy, že nebudete muset skončit jako oni,“ řekla jsem a vytáhla jsem z kapsy amulet, který jsem ukázala jako důkaz o jejich konci. I tak jim asi bylo jasné, že dostat se až do této místnosti bez hlášení někoho jiného by se asi jen tak nestalo. Amulet jsem dala zpět do kapsy a řekla: „Chci si promluvit s vámi, Enštelle… předpokládám, že zbytek zde přítomných na nás může počkat mimo tuto místnost,“ pár ladných kroků bokem, uvolňující cestu ven z místnosti: „Arzhule, pokud zde přítomný Enštelle není ten, o kterém jsi mluvil, tak poprosím i dotyčného, aby zůstal,“ řekla jsem s hlavou natočenou k mému doprovodu, čekající, jestli někdo využije situace zmizet, nebo Enštelle rozhodne dát povel k útoku.
Měla jsem pořád nějaká kouzla, které jsem nevyzkoušela, protože jsem na ně neměla energii… přesto nechat Arzhulovi prostor byla též možnost. Nevěděla jsem tedy jestli i takto získá více energie, nebo mu ji musím naservírovat, ale třeba se to tímto menším experimentem dozvím.

V doupěti…

V závoji tmy, který jí obestírá, projde Kaedor do polorozpadlé kapituly. Místo nějaké obyčejné místnosti, kterou očekává, zjistí, že se nachází v poměrně velké síni. Několik stěn je rozbouraných a tvoří velkou halu.
Ve střeše je díra, která sem pouští trochu měsíčního světla, ale jinak je místnost osvětlená loučemi. V jednom rohu hoří oheň v polorozpadlém ohništi. V místnosti je velké shromáždění lupičů. Kaedor si rychle všimne i několika divokých talentů – neučených čarodějů, kteří bývají asi stejně nebezpeční svému okolí jako sobě…
V místnosti je cítit vliv Vnějších sil. Otřely se téměř o každého v místnosti. Ve středu obdélníkové místnosti je veliký stůl, kolem něj je několik lavic. Lupiči tu podle všeho mají poradu.
Nejvíce ovlivněným cizími vlivy je Enštelle. Kaedor lupiče ihned pozná. Ošumtělý, v obnošeném kabátu, s hadrem přes jedno oko a naplněný sebedůvěrou a pohrdáním ke svému okolí, i když fyzicky za mnoho nevydá.
Právě nyní mu něco říká jeden z lapků, kteří sem vbíhali a které Kaedor následovala.

Šéf lapků se zvedne z lavice, jakmile Kaedor vstoupí. Hledí ke dveřím, ale nezdá se, že by jí přímo viděl. Většina z lapků se otřese a ohlédne ke dveřím. Zdá se, že něco pocítili.
Dveře zůstanou otevřené. Kaedor není nehmotná. Dovnitř vtrhne silný průvan, který roztřese všechny planoucí louče, svíce i oheň v polorozpadlém krbovišti, ze kterého utíká kouř.
Kaedor slyší tichý mnohojaký šepot Arzhula. „Je tu jeden, který už viděl Tmu… nás ale nevidí.“ Je jen pár momentů, než se něco stane. Kaedor nedokáže příliš dobře číst Enštelleho úmysly, protože očividně nevládne běžnou magií ale nějakou propůjčenou vnější silou.
Může věřit Arzhulovi, nebo mu přikázat aby zaútočil… nebo udělat něco jiného, co by mohlo zvýhodnit jejich situaci. Arzhul by jí měl být schopen uchránit i pokud dojde na konflikt… otázka je, jestli se v takovém případě dozví to, co jí zajímá…

Stíny

Stojící před dveřmi, připravená zavelet na útok, ale jen ladný úkrok bokem, aby do mne nenarazili. Je nyní otázka, jestli mám vůbec nyní jakousi hmotnou složku. Arzhul též nejspíše dokázal procházet zdmi, zavrtěla jsem hlavou a mohla jen předpokládat, že vystavovat se přímému světlu, ať již z ohně, či z luceren, nebude to nejchytřejší. Už předtím měl stín dost poznámek o světle, a i uměle vytvořené bylo pořád světlo.

Trošku anti-klimatické, když už venku mají stráže. Čekala bych, že už nyní zde něco bude, řekla jsem a soustředila se směrem, kam odběhl ten lapka. Pocit, že je tam hodně energie a téměř chuť ji absorbovat mne donutila stáhnout ruku k druhé a trošku nesvá si přejít rukou přes kůži. I když jsou to nepřátelé království, pořád to jsou živí lidé. Experimentování jako toto by mne zbavilo jakéhokoliv titulu, které jsem kdy měla, i kdybych experimentovala na masovém vrahovi. Navíc by mne nejspíše někde zavřeli, či rovnou sprovodili z tohoto světa, povzdychla jsem si a mohla jen předpokládat, jak se věc asi vyvine, pokud vážně na mne zaútočí. Snaha je nezabít a zároveň získat sílu pro sebe… u svého společníka jsem věděla, že kdybych chtěla, můžu si ji nechat pro sebe, ale na rozdíl ode mne ji dokázal využít. Já jsem též mohla skončit rozprsklá o nejbližší stěnu, kdyby se mi něco nepodařilo… opakovat to, co se mi stalo ve Slumech a já díky tomu málem umřela se mi moc opakovat nechtělo.

Cítila jsem, že i v podzemí byly nějaké náznaky energie, což mne trochu překvapilo. Nějací nepřátelé místního velitele, nebo možná děti? Ať se věc vyvine jakkoliv, měla bych se na to asi podívat, pokud se tedy do té doby nerozední, řekla jsem si pro sebe a šla směrem, kde jsem cítila nejvíce životní energie. Bylo čas konfrontovat toho, který mne předtím odmítnul… S Arzhulem jsem se nebála a i nějak předpokládala, že pokud z něj ucítí můj doprovod dotyk mé magie, tak bude schopný identifikovat, jestli je to stejná magie, nebo jiná.
Dříve nebo později se Cizinec ukáže a jestli je tento vůdce jeden z těch, kdo vyslechl jeho slova… a já se o něj postarám, bude jen otázka času, kdy se zase ukáže. Byl fascinován jejich sílou… ale… podívala jsem se přes rameno a přemýšlela, jestli Arzhul není něco, čeho se on může i bát. Přeci jen se Arzhul zbavil těch, kteří chtěli vyslyšet mé volání, proto ve své sféře mohl být mnohem silnější, než je zde… a jestli Cizinec měl s tou sférou něco společného, mohl se bát, že by jej Arzhul mohl napadnout. Otázek opět mnoho a odpovědí poskromnu.

Zahalena tmou

Stín uposlechl rozkaz Kaedor. Pocítila, jak se kolem ní zavlnil vzduch. Ona vše sledovala jiným zrakem, ale musela mu věřit, že jí skryl tak, jak chtěla.
Dveře kláštera se otevřely. Ven vyběhla skupina lupičů. Vypadali ostražitě, připraveni na potíže. Prošli přímo kolem Kaedor a Arzhula a zmateně poklekli u prázdných šatů a upuštěných zbraní.
Zdá se, jí Stín učinil docela neviditelnou. To by se mohlo hodit… alespoň část jejích možností se jí vrací. Je otázka, kolik síly na to použil, ale zatím neměla dojem, že by se jeho vzhled nějak změnil.

Proklouzla kolem zmatených lupičů do kláštera. Prošla širokou chodbou a skrz další dveře a ocitla se v temném rajském dvoře. Kolem dvorany byla křížová chodba, která tu a tam ústila do dvora velkým obloukem. Byla přerušena vstupní chodbou, kterou sem přišla Kaedor.
Vše bylo zpustlé a v desolátním stavu. Chodba na několika místech měla propadlou střechu, všude se válely odpadky a zahrada byla seschlá, země zdupaná. Tu a tam bylo vidět v nějakém koutě spícího žebráka.
Kaedor si všimla, že právě chodbou proběhl lupič, který přicházel zvenčí a mířil do budovy bývalé kapituly…

Pokud se soustředila, cítila poměrně mnoho lidí z budovy kapituly. Hodně energie ke sklizení… a někde tam by mohly být i odpovědi.
Co jí však zaujalo, byly náznaky života i pod ní. Snad nějaké hrobky nebo sklepení, které lupiči našli a využívali… i to by bylo možné prozkoumat.
Díky tomu, že je Arzhulovým přičiněním neviditelná, se může rozhodovat a zkoumat své okolí dle libosti.

Klášter

Pozorujíc změnu Arhula mne donutila zamyslet se, jestli náhodou Cizinec nebyl něco jako Arzhul… ale někdo, kdo se dokázal osamostatnit od toho, kdo jej vyvolal. Cizinec mne lákal přijmout síly Hlasů a i když Arzhul vše prezentoval jako mojí moc, musel si být nějak vědom, že je silnější než já. Ale i tak ne asi dostatečně silný na to, aby se dokázal udržet v tomto světě beze mne. Možná… jsem byla jen skeptická, jen už nyní obrysy a jeho síla mne trochu znepokojovala. A to bylo jen po pár lidech. Kdo ví, co by se stalo, kdybych obětovala třeba celou vesnici tímto způsobem a energii mu přenechala. Nebyla bych první s magií, která něco vyvolává, kdy to vyvolané cosi zabilo svého mistra.

Nějaký další kult… je tedy možné, že Hlasy nejsou jednotné. To, co jsem potkala, nebylo jednotné s těmi, které jsem potkala u těch kultistů… i když to, co oni uctívali vyvolalo Arzhula… a vyloženě se té entitě nelíbilo, že jsem ji zkusila uzmout pro sebe, zamyšlená, jak se věc má, přesto vědoma, že dříve nebo později se s Hlasy opět potkám. Poté uvidíme, jak se k nim postaví můj společník ze Stínů. Jestli je bude vnímat jako své stvořitele a těm, kterým oba sloužíme, jako to viděli kultisté, nebo je budou brát jako jinou entitu, která mi buď slouží, nebo je na stejné úrovni.

Amulet jsem si vzala a dala do kapsy napotom a vyslechla si pronesená slova. „Kdybys jsi si nebyl jist mým bezpečím, dostaň nás zpět do ambasády…“ vědoma, že nejspíše bude i moment, kdy se to nemusí hodit, ale asi lepší to, než aby mi někdo fatálně ublížil a já na ambasádě uprostřed noci hledala někoho, kdo mi dokáže zachránit život. A i když moc Stínu byla velká, nebyla to zrovna jedna z magií, která byla nejspíše určena k léčení. Mohla bych dopadnout jako směska těch tří kultistů, kteří nyní v té vesnici dělali bůh-ví co.
Nevím, jestli se mám bát, nebo těšit, co Kaklum za tu dobu provedl. Pokud jsou ještě naživu… zamyšlená a zvedající-se od šatů a zbraní, jedinému, co z toho nebožtíka zbylo, doprovázející těch pár kroků slovy: „Tvrdil jsi, že s dostatkem energie dokážeš celé město pohltit do stínu… nyní chci, abys mne skryl před zrakem těch, kteří jsou uvnitř,“ nařídila jsem a jakmile se otevřeli dveře, tak se pokusila proklouznout dovnitř.

Možnost zmasakrovat klášter plný lidí zde byl též, ale dříve či později by si toho někdo všiml. Poslední věc, co potřebuji je to, aby se mne zítra dotazoval Arnfreid, co jsem dělala ve Slumech a proč jsem zde zabíjela. První otázka možná padne i tak... pokud je vážně paranoidní s mou magií, což… bych asi i já byla, řekla jsem si sama pro sebe a doufala, že pohled na to, co je v klášteře, mi něco řekne a naznačí. Vůdce lapků něco předtím věděl ale nechtěl se o to dělit, nyní bude muset…

Stín před klášterem

Potom, co se Kaedor obrátila a pohlédla na Arzhula, poznala ihned, že ho životní síla lupičů upevnila v tomto světě. Díky pohlcenému životu ho nejspíš mohlo být vidět i jen běžným okem.
V jejím pohledu, který odhaloval magickou energii, viděla obětovanou životní sílu kolem Arzhula. Byla ve velkém víru kolem dvou temných očí. Chvíli se formovala a poté získala přibližně humanoidní podobu. Neurčitá figura. Obličej jen obdélník, místo rukou jen stíny jako spáry… zbytek tvaru se rozplýval v temnotě. Z neznámého důvodu měla dojem, že vidí něco jako vlasy, hřivu či snad jen proudící energii. Vlálo to za Arzhulovýma očima.
Postava byla téměř tři metry vysoká a připomínala jakýmsi zvráceným způsobem stín elfa. Možná to jen byla její mysl, která těm tvarům přisuzovala význam. Možná doopravdy viděla náznak výrazných špiček uší, které vlající tmu za stínem rozdělovaly…
Měla dojem, že zahlédla ústa, tam kde by je stínová tvář mohla mít. Byla to nafialovělá záře, podobná očím, ale slabší. Když Arzhul mluvil, zdál se svit v těch místech silnější.

Kaedor viděla ve Sféře horší věci a proto mohla pokračovat ve své práci bez většího vnějšího pohnutí nebo změn plánů, pokud si to přála.
Amulet, který zvedla ze země, měl tvar kruhu se šesti „hroty“ které kruh v rovnoměrných rozestupech protínaly. Kaedor to připomnělo některé ze symbolů, které viděla u kultistů, i když to stále bylo dost rozdílné. Cítila z toho nějakou sílu… nebyly jako rušivé antimagické štíty gardistů… i tyto však oslabovaly její nadvládu nad toky.
Byla si jistá, že amulety pocházejí od nějaké vnější síly. Materiál bylo těžko odhadnout… lehké jako kost, ale pevné a černé jako uhlí. Kdoví, co to bylo za pohanský amulet.

Když pak oslovila Arzhula ohledně jeho současných schopností, vypadal Stín o poznání spokojeněji.
„Nyní je jen málo sil, které by vás mohly ohrozit… a podle tmy soudím, že uvnitř této budovy žádná taková není.“
Není však jen samolibý a sebevědomý.
„Stále je mnoho sil, mnoho tmy i světla, mnoho smrtelnických vynálezů, které mohou odolat mé moci a zabránit mi ve vítězství. Vás však ochránit dokážu.“
Je v tom skrytý náznak, že pokud by pohltil více síly, mohl by porazit cokoliv. Otázka jen je, jestli by pak i nadále sloužil Kaedor.

Když se poté zvedla a pohlédla k rozpadlému klášteru, Stín stál těsně za ní. Měla dojem, že uvnitř se něco změnilo. Možná, že byli právě zpozorováni.
Jsou tu velké hlavní dveře, které vedou do dvora kláštera. Pak jsou zde i menší, boční vchody, jednoho z nich si všimla Kaedor už prvně, když tu byly s Petranou. Klášter má přibližně obdélníkový půdorys, přičemž dál od Kaedor je loď pobořené kaple a větší dům v trochu lepším stavu. Tam asi dlí ti mocnější z místní chudiny.
Může se pokusit podivného zlodějského mistra vylákat ven nebo se naopak vplížit dovnitř… schopnosti Arzhula by jí v tom všem měly pomoci. Stín si vyslechl její pokyny k útokům na ty, kteří čekají uvnitř, a tiše odpověděl: „Jak si přejete, má paní…“

Kdesi za hlavními dveřmi se objevil náznak světla. Bude-li otálet, nejspíš jí někdo přijde pozdravit.

Stín a amulet

Zamyšlená s jeho odpovědí, přemýšlející nad tím, jak to kouzlo fungovalo. Nejspíše to kouzlo fungovalo jako jakési volání do stínů… a před tím, než kultisté přilákali Arzhula, tak jsem si házela jen mincí, co přivolám. Vyvolávací magie byla většinou založena na několika vyvolaných elementálů, nebo různých stvoření, leckdy i mocnější než samotný vyvolávající. Pak záleželo, jestli vyvolaná bytost chtěla nebo nechtěla setrvat v naší sféře. Pokud ano, tak využívala vyvolaného jako kotvu k tomuto světu… pokud ne, byla potřeba dodatečná kotva a jistota, že smrt vyvolávajícího nepřijde rukou toho, co bylo vyvoláno, podívala jsem se na Arzhula přes rameno a pokračovala sama pro sebe: Nyní můžu jen doufat, že to, že má… duše… je kotva spíše poetického rázu a Arzhul mi ji nevytrhne z těla v moment, kdy ho to tu přestane bavit, mírně si povzdychla a předpokládala, že ať je má magie cokoliv, Arzhul je asi jakési médium, které mi má pomáhat kouzlit a jakékoliv další volání do stínů by přivolalo jen jej, nebo slabší stvoření, se kterými by asi nechtěl spolupracovat. Nyní předpokládáno, že ta „armáda“, kterou Petrana viděla nebyla jeho nebo pro něj něco, co považoval za něco, čemu mám poroučet já a ne on. I když kdo ví, jestli to jen nebyl jakýsi efekt toho rituálu… mnoho kouzel mělo různé podoby, a i tamto mohlo mít takovouto.

Neočekávala jsem, že budou mít jakési magické štíty či něco podobného a měla jsem jen štěstí, že se mi podařilo najít mezi ní najít skulinu. Kdo by čekal, že ve Slumech bude mít někdo ochranné štíty.

Jako naposledy, moje tělo použité jako médium a kouzlo poháněno cizí sílou, kdy jsem zaslechla Arzhula. Vypadalo to, že ukázání směru bral tak, že potřeboval nejspíše mým kouzlem ukázat skulinu… než se prokousávat štíty, toto bylo asi efektivnější.

Jakmile se ale ukáže záře, je pro ně už moc pozdě. Všichni do jednoho se začnou rozpadat na prach, který ani nedopadne na zem. Rozplyne se do nicoty, kdy si instinktivně zakryju ústa… ať to bylo cokoliv, nemusela jsem to dýchat.
Většinu sílu jsem nechala Arzhulovi, přesto jsem si část nechala i pro sebe na další experimentování. I když kdo ví, jestli brzo nebudeme mít oba více energie, než potřebujeme, pokud uvnitř kláštera dojde k souboji.

Poklekla jsem abych mohla zvednout jeden z amuletů a podívat se na něj, o co se jedná a pohled na moment upřela na Arzhula, chvilku přemýšlející, co vlastně říct.
Zvedající se na nohy se slovy: „Kdokoliv bude uvnitř bude mít nejspíše více vůle bojovat, než tato ochranka…“ konstatovala jsem se skeptickým úsměvem: „Nyní máš dostatek energie na to, aby mne cokoliv uvnitř neohrozilo? Chci dostat informace z jejich vůdce, tudíž kdokoliv další může posloužit jako další zdroj energie, kdyby k tomu došlo, ale… nezačínala bych nic, dokud nezačnou oni.“
O ochrance můžu říct, že jsem jim zaplatila více, než vůdce tohoto místa, pomyslela si a čekala, co mi Arzhul řekne. I když mnoho vyvolaných bytostí mělo omezení na to, kolik dokážou přijmout energie, kdo ví, jak si na tom Arzhul stál. Jedna věc byla jistá… dávat mu moc energie by se mi mohlo časem vymstít. Jeho oddanost mohla trvat do doby, dokud by si nevěřil, že mne dokáže porazit… což už nyní možná bylo nyní. Kdo ví, zda-li ti, co mne a jemu propůjčují energii by prozatím dovolili mu na mne zaútočit. Testovat toto nemusím… Petrana přišla o prsty, Arzhul nevypadá jako typ, který by zůstal jen u ruky.

Síla starého stínu

Arzhul naslouchá Kaedor a když zmíní, že se pokoušela přivolávat něco jinoho, Stín odpoví v samozřejmém souhlasu: „Ano. Já vím. Ale zničil jsem ty, kteří by vaše volání vyslyšeli. Slyšel jsem jej první. Ve Sféře jsem mocnější, než jiná tma. Nemohl jsem dopustit, abyste byla pohlcena nestárlou a nekontrolovatelnou tmou. Předpokládal jsem, že jste volala mne. Není důvod, aby vám musela sloužit nižší tma.“
Víc toho k tomu neřekne. Jeho neurčité prohlášení by sice v poměrech zemského světa mohlo znít překvapivě nebo dokonce nebezpečně, ale Sféra následuje velice jiná pravidla. Rozhodně by však bylo vhodné později zkusit ze Stína Arzhula vytáhnout víc… smysl jeho slov není vždy ten, jaký vysloví.
Když mu Kaedor nastíní svůj plán, Stín souhlasí: „Pokud uvolníte sílu dvou duší a ukážete mi směr, zbytek si vezmu sám…“

Kaedor poté vykročí k lupičům. Ti jí sledují nejprve zvědavě, poté posměšně. Nedávají pozor na to, co říká. Jen přistoupí a nejspíš mají na jazyku něco ve smyslu „my ti něco ukážeme, holčičko,“ když ona vysloví kouzlo.
Efekt nebyl okamžitý. Měla pocit, že ty duše nelze tak snadno uchopit. Na moment všichni lupiči ztuhli. Vzduch kolem nich jako by se zavlnil a zasvětélkoval.
Kaedor už dříve toto kouzlo použila. A měla také štěstí. Našla cestu, uchopila svou myslí pomocí zaklínadla malý nechráněný kousek jejich energie…

Ucítila, jak se do jejího počínání opřela veliká síla, zdánlivě odnikud. Její stěží udržitelné vysávání bránícího se života lupičů najednou podpořilo něco vnějšího.
Slyšela za sebou nesrozumitelný mnohojaký šepot Arzhula. Zněl intenzivně.

Muži se dávají do pohybu. Někteří vytahují zbraně. Někteří sahají po podivných amuletech, kterých si dříve nevšimla.
Ztuhnou na místě. Vlnící se vzduch se rozptýlil. Zpoza Kaedor vyjde síla ze tmy, tak mocná, že se okolí Kaedor naplní nafialovělou nezemskou září.
Vidí, jak se záře dotkne osob. Cítí, že v té chvíli něco jejich energii vysálo.

Před jejíma očima se jejich tváře začnou rozpadat. Není to krvavý proces… jen jako sochy z prachu když začne vát silný vítr. Nafialovělé částečky se začnou vytrácet v noční mlze.
Na zem dopadne prázdné šatstvo, zbraně. Všichni lupiči jsou pryč.

Arzhul je na moment pryč, vzdálen. Kaedor jej stále cítí… jen má dojem, že je trochu dál od její reality. Možná, že zpracovává všechnu tu energii, kterou ho nakrmila…
Chtěla-li si vzít pro sebe energii ze dvou lupičů, má jí k dispozici na stínová kouzla… ale pokud ten úmysl neměla, Arzhul pohltil celou jejich životní sílu sám.

Volná energie

Dle jeho slov mi připadalo, že vážně považoval magii elfů, lidí a dalších ras za podřadnou. Nebyl ale důvod se v tomto rýpat, proč by byl. Věděla, a i viděla jsem moc dobře, co ta magie dokáže, a i někdo zkušený, jako byla Petrana, by měla asi co dělat, kdybych kouzlo na ní nasměřovala. Jediné, co vážně postrádala byla obrana, což mi zde Arzhul sliboval… ale jestli se na to dalo spoléhat byla již věc druhá.
„Jedno oko…“ zamyslela jsem se, neschopna si vzpomenout na jakéhokoliv mága, u kterého by jedno bylo natolik jiné, že by se o něm mluvilo. Bylo ale jasné, že důvod byl asi prostý… dotyčný mohl jedním okem spoléhat na normální zrak a druhým na tu druhou sféru. Nebo měl jen jedno a druhé nezískal. Detaily byly asi nepodstatné nyní řešit, protože dokud jsem ani nevěděla, kdo to byl, tak to bylo vážně asi jedno.

Klášter by mne nejspíše mohl lákat i bez těchto očí, protože kdokoliv byl uvnitř, se něco snažil skrývat. Ať již proto, aby jej město nevyčmuchalo, nebo z nějakého jiného důvodu, možná se jej brzo dozvím.
„Když jsem se tě pokusila u té platformy zavolat, čekala jsem, že se ukáže něco jiného…“ řekla jsem trochu upřímně a nějak doufala, že cokoliv jsem tehdy vyvolala a připravilo Petranu o ruku nebyl jen hladový Arzhul.
„Pokusím se postarat o dva, zbytek je tvůj. Tuším, že dokážeš zabíjet též, aspoň tedy jsem viděla tvůj druh se postarat o několik kultistů… dávno předtím, než jsi byl přivolán,“ poznamenala jsem a rozešla jsem se ke skupince lapků, kteří sloužili jako hlídka. Neměla jsem na sobě již róbu kultistů, nýbrž oblečení elfů a díky kápy jsem si mohla zakrýt i hlavu.
Pokud na mne ihned nezaútočili, řekla jsem: „Přeji si vidět Enštelleho, mé jméno je Sha’ra,“ využívající jméno, které zde mělo možná o něco větší historii než mé pravé jméno. Sice jsem nečekala, že by se jméno nějak rozkřiklo, ale rozhodně znamenalo něco víc… anebo moje představa byla prostě jen milná a oni nebudou znát ani jedno.
Než ale dokázali zareagovat, zvedla jsem ruce vůči dvěma z nich a vyslovila: „Izar-athkari,“ (93) čekající, jestli mne kouzlo poslechne a pokud Arzhul nebyl za mými zády toto bude brát jako povel k útoku.

Enštell věděl něco o Cizinci a Hlasech… tehdy jsem neměla sílu se s ním hádat, nyní to snad bude jiné.

Skrz slumy…

Světloplachost poměrně rychle ustoupila a brzy bylo jasné, že následky přesunu byly jen dočasné – alespoň pro Kaedor. Arzhul vypadal jen jako vzdálený obrys postavy v mlze… ta tam byla mocná temná figura.
I Stín samotný to svými slovy potvrdí: „Právě nyní jsem této sféře vzdálen, má paní. Váš hlas přichází z velké dálky. Nemohu zaručit vaše bezpečí, ač by to pro mě jinak možné bylo… ne před silami z vašeho světa. Před mocí z jiného prostoru – zlatým ohněm – před tím vás stále tma může zastřít.“
Pokud má Arzhul něco v tomto světě dělat, je třeba za to platit… podobně, jako se stínovou magií Kaedor. Možná s tím rozdílem, že síla Arzhula je více kontrolovatelná. Na druhou stranu, moc Kaedor dokázala i s minimem síly nesmírné divy…

Arzhul odpoví na otázku ke kouzlení poměrně neurčitě.
„Má paní… neznám kouzla vašeho světa. Netuším, co jsou vaše zaklínadla, ani jak fungují. Pokud však ucítím, že směřujete sílu k nějakému cíli… a budu tušit, jaký ten cíl je – pak je má síla jako vždy k vašim službám…“
Jeho slova zní pokorně, ale také trochu nezaujatě… jako by považoval magii tohoto světa za něco, co je pod jeho úroveň. Nejspíš byl ale přesvědčen, že je to pod úroveň i Kaedor a měl vlastní nápady, co by ona měla dělat. Pořád byl oddaný, jen v této chvíli nebyl příliš nápomocný.

Mezitím se Kaedor svět trochu vyjasnil, když se na něj podívala očima bez pásky. Najednou zas spíš viděla energii, než tělesa, která tu energii obepínaly. Snad to také trochu pomohlo proti její světloplachosti. To však mohlo být i tím, že si na světlo zvykala a že vedlejší účinky přesunu vyprchávaly.
Arzhul temné oči Kaedor okomentoval pár slovy: „Ano… jsou to jiné oči než takové, jaké vnímám na ostatních z vašeho světa. Energie ve vaší tváři je jiná.“ Mluví jako by na svět hleděl více jako ona bez pásky než běžní smrtelníci.
Na moment se Stín odmlčí. Jen chvilka.
„Ano… znám ty oči. Jedno oko toho, komu jsem sloužil dříve… jedno bylo taktéž takové. Mohu se zeptat tmy, ale slyšel jsem o takovém zraku jen šepot. Je to znamení – lidé s takovýma očima stojí vždy jednou nohou ve stínu… jednou nohou mezi Námi.“
Po chvilce rozmyslu dodá: „Nikdo bez nich… nikdo bez tmy v očích by nedokázal připoutat k sobě tmu, kterou jsem já. Každý jiný by byl vtažen do naší… naší domoviny. Víc nevím.“

Mezitím Kaedor došla k rozpadlému klášteru. Většina slumů byla poměrně prázdných, ač někteří uprchíli tu stále zůstávali. V klášteře bylo živěji… cítila zevnitř lidi. Bylo jich poměrně hodně.
Měla dojem, že cosi jí přitom pohled za klášterní zdi zastírá. Někdo tam vládl nějakou mocí, která ho skrývala před jejím zrakem. Musel to být Enštelle.
Všimla si malé skupinky lupičů na malém prostranství před klášterem… nejspíš hlídky. Ty viděla naprosto jasně, nic je nezakrývalo. Cítila energii, která se v nich přelévala. Obyčejní lidé. I když to byli jen chudáci, byli plní života.
Ta síla působila na její nezemské smysly velmi vábivě.
Uslyšela vedle sebe hlas Arzhula: „Energie…“ Zněl téměř… hladově. Jako někdo, kdo přecházel poušť a nyní spatřil jiného poutníka, který hltal vodu z polní lahve a bezstarostně jí rozléval po svém hrdle.