Rozhovor

„Vím, o kom mluvíte, ale nemyslím si, že bych jej dokázala vystopovat. I ten… Stín… co mne poslouchá se zjevuje jen, když se mu chce, nebo když jej vyvolám. Dle mne může být dotyčný něco podobného co já, nebo též manifestace Stínu, kterému někdo silnější, než jsem já, dal sílu. Ale i to se dost těžce posuzuje. Dokud se mi nezjeví, nebudu moc otestovat interakci mezi ním a Stínem, kterého dokážu vyvolat,“ pokrčila jsem rameny s menším povzdychem. Kdykoliv jsem sáhla do svého klobouku možností, připadalo mi, že jsem vytáhla úplně něco jiného a v lepším případě mi zůstala ruka celá.

„Možné to je… pokud by to byla lidská magie, vysvětlovalo by to, proč mne též i zas-tolik neposlouchá. Nemůžu říct, že elfové neumění lidská kouzla a naopak, ale jestli se jedná o nějakou prastarou magii? Ani já o ní nevím. Sama i těch pár kouzel Thar’A’Taxe znám jen okrajově. Mnohé literatury s jeho kouzly byly jaksi… no, řekněme… více než zakázané a ta kouzla a postupy jsou spíše z momentů, kdy jsem se dostala k nějakým svitkům v rámci tvorby nějakého artefaktu. Věřím, že pokud by váš mistr měl stejné tušení, jako vy, tak by mi jistě nějak situaci osvětlil a našel by třeba nějakou knihu se zaříkadly, pokud se nějaká zachovala. Pokud bych jakékoliv kouzlo pak přečetla a udělalo by přesně to, co bylo popsáno? Budeme vědět, co umím. Pokud ale udělá cokoliv jiného, tak se snažím jaksi překrucovat jednu magii na druhou,“ podotkla jsem a nechala jsem ji dál mluvit.

„Nejsem si jistá, jestli by někdo mne chtěl u zdroje takové magie, jako jsou stovky, ne-li tisíce krystalů. Přesto pokud mi je někdo přesune do té učebny, mohu se pokusit využít jejich sílu na testování mých kouzel,“ podotkla jsem a kývla na Petranu: „Myslím, že si obě zasloužíme trochu odpočinku a nějakou tu koupel,“ usmála jsem se na ní a dodala: „Děkuji za váš čas.“ S čímž jsem krátce kývla hlavou a pokud dovolila, šla jsem se vykoupat a ideálně si i nějak odpočinout.

O minulosti a budoucnosti…

Petrana uzná poznámky Kaedor, zejména jí zaujmou její slova o vyvolávání stínů.
„Víte, to mi připomíná něco, co říkal profesor Artiner. Vzpomínáte? Podivný chlapík. Pokud vím, mluvila jste s ním, ale nikdo nemá takové výsledky v boji s Temnotou jako on.“
Pokračuje s tím, co tento nezvyklý čaroděj, kterého Kaedor potkala, když prvně vstoupila na půdu akademie, říkal: „Dříve prý existovala něco jako lidská magie. Profesor má teorii, že nyní používáme to, co by se dalo nazývat elfskou magií. Prý má nějaké zkazky o tom, že dříve lidé nebyli schopní sami kouzlit – neznali ta správná slova, to správné rozložení mysli. Dokázali ale pomocí svého přesvědčení vyvolávat mocné služebníky, kteří pracovali za ně. Tvrdil, že některé vyvolané síly se soustředily na ničení, ty nazvaly staří lidé démony, a jiné síly se soustředili na tvoření, a těm lidé začali říkat velcí bohové nebo malí bůžkové. A prý právě v té době uměli duše těchto „nadtvorů“ připoutávat k různým věcem… pokud jste ochotná tomu věřit.“
Odmlčí se a chvilku nechá na přemýšlení. Nevědomky vyslovila velice podobnou myšlenku té, která napadla i Kaedor.
„Nevím, jestli to s tím, o čem jste mluvila, úplně souvisí… ale vy nejste schopná kouzlit a to by k tomu tedy sedělo…“
Pak ještě dodá k tématu další diskuze jejích schopností: „No, jak vidíte, možná, že kdybychom se poradili ještě s ním, na něco bychom přišli… ale samozřejmě máte pravdu. Času je málo a možná by to k ničemu nebylo.“

Potom přejdou v hovoru k mistru Doliganovi a k dalším záležitostem. Petrana zmíní, že mistra Doligana už měla tu čest potkat, i když to vždycky nebylo úplně jednoduché setkání. Má v plánu se za ním určitě zastavit i tak, protože se o něm říká, že je to jeden z nejlepších léčitelů i mechaniků ve městě.
Co se týče dalších plánů a dalšího postupu s krystaly, Petrana přikývne: „Je to přesně tak. Máme pod Ostřím dostatek podzemních skladů, které jsou odstíněné, a tam je to vše v bezpečí ukryté. K těm by mohlo být snazší se dostat než k automatonům, o kterých jste mluvila dříve.“
Jejich kroky je dovedou až k elfské ambasádě. Petrana naváže na předchozí téma: „Asi tedy vyrazím za mistrem Doliganem. Budete se chtít ještě dnes setkat? Sama asi půjdu spát a doufat, že se v noci nic nestane. Bylo to docela… zajímavých několik dní.“
Slunce už zapadlo a vnitřním kruhu města svítí kouzelné lucerny. I Kaedor se cítí poměrně unavená.

Cesta zpět

Byla jsem ráda za to, že se v tom nechtěli moc šťourat a já mohla jít. I když jsem nějak tušila, že by mne někdo mohl zastihnout, tušila jsem, že ochota Petrany je spíše z toho, aby si se mnou ještě mohla promluvit.
„Nejsem si jistá Petrano, jestli i den rozmýšlení nad tím, co by má magie mohla být mi nepomohl. Mám nějaké teorie, některé unikátnější než jiné. Například ta, že se kdysi experimentovalo o uchování duše a esence různých tvorů v krystalech. I když se o tom moc neví, některé výsledky byly poměrně… unikátní. Hlavně spojení s automatony, kde se zvažovalo využít lidské dobrovolníky, přenést jejich podstatu do krystalu a mít jakési nesmrtelné armády. Samozřejmě, že toto bylo na hranicích toho, co magie představuje a proces byl jaksi smeten ze stolu. Přesto… jak nyní vím, cokoliv je má magie, tak vyvolává jakési… řekněme Stíny. Tento stín nechce v tomto světě přebývat, ať již kvůli světlu, nebo tomu, že jeho podstata není stabilní. Napadlo mne též, jestli by nestálo za pokus přenést někoho z tohoto světa do automatona,“ zamyšlená, protože bylo dost možné, že Aedhalo bylo něco podobného. Kdo ví, jestli to vážně nebyla jakási duše, která ztratila svého mistra.
„V každém případě, vyhledejte mistra Doligana. Jsem si jistá, že když zmíníte slepou elfku Kaedor, tak si vzpomene. Sice si asi dlužíme nějak navzájem, ale i tak jej časem budu muset navštívit sama,“ řekla jsem s mírným úsměvem a přetáhla si svou cestovní kápy přes hlavu. Slunce mi vyloženě začínalo vadit a já jsem mohla jen nějak předpokládat, že na mne ten Stín uvrhl nějakou auru. Kouzla většinou neměla nějaké negativní residua…
Je to tedy vážně tak, že místo toho, abych kouzlila já… budu jaksi vyvolávat cosi, co bude dělat kouzla za mne? Vyvolávací magie fungovala podobně, jen většinou to, co vyvolávají bylo slabší než oni samotní, zamyslela jsem se krátce a mohla jen doufat, že dříve či později budu o něco moudřejší. Třeba Kaklum na něco přijde a naučí se nemluvit v hádankách, pokud je tedy samotná Inkvizice do té doby nesrovná se zemí.

„Chápu vaše obavy Petrano, ale váš mistr v tomto má poměrně pravdu. Je otázka, kdy Inkvizice zaútočí a rozmýšlet nad tím, jak mohu být užitečná je… no, ztráta času. Nějak předpokládám, že nyní bude akademie vděčná i za leckteré zvěrstvo…“ zamyslela jsem se a dodala: „Jak akademie zachází s krystaly, které nedávno odstranila? Vím, že krystal, který byl více méně jediný na světě byl roztříštěný. I tak, jednotlivé kusy krystalu budou mít nějakou magickou podstatu, a tak se nemohou jen tak někam vyhodit. Budou uzavřeny v nějakém podzemním skladu, jako ty automatony?“ Zeptala jsem se a přemýšlela, co bych dokázala udělat. Ať se věc měla jakkoliv, nebyl čas jen rozmýšlet a já potřebovala Stín ukotvit v této realitě. Na což jsem potřebovala nějakou energii, a protože jsem si byla vědoma, že má energie čerpá z čehokoliv živého okolo, nechtěla jsem riskovat, že někoho tímto zabiji. Pracovat s tekutou magií, co tady nyní používali jsem neuměla, a tak zbývalo najít jen něco, co jsem znala. A to byly krystaly…

Konec experimentů

Arnfreid vypadá, že odpověď Kaedor docela očekával. Nejspíš si nedělá iluze o tom, že by mohla tušit, jak takové divoké triky magie fungují.
„Je to něco zcela jiného… asi bychom se měli odprostit od běžné logiky. Je potřeba najít nějakého společného jmenovatele a postupovat jen na základě pozorovatelných skutečností.“
Povzdechne si.
„Jenže na výzkum není čas. A jak říkáte, pro dnešek bylo experimentů dost. Děkuji vám alespoň za demonstraci. Byla… podnětná,“ dodá zamyšleně. Tím prozatím skončí.

Petrana se poté nabídla, že Kaedor doprovodí k velvyslanectví – a znělo to tak, že se nenechá snadno odmítnout. Ona i Arnfreid byli dle všeho přesvědčeni, že ve městě není zrovna bezpečno… a zdálo se, že Arnfreid navíc chtěl Petranu dostat trochu dál od politiky v Akademii.

Chůzí se vrací Petrana a Kaedor směrem k elfskému domu. Město je pořád ve velkém shonu a zmatku. Při chůzi poznamená Petrana: „Napadlo mě, že i když není mnoho času, možná by bylo vhodné, kdybychom se během zítřka společně na chvíli někde zastavili a pokusili se dát dohromady, co víme o těch podivných schopnostech a vlivech. Pořád se plácáme ve tmě. Mistr sice tvrdí, že není čas na výzkum, ale uspořádat si myšlenky by neuškodilo, co myslíte?“
Pocit pronásledování se ke Kaedor nevrátil, ale světloplachost stále zůstává. Stát na přímém světle je vyloženě nepohodlné – jako by jí kůže tak trochu svědila. Naštěstí už slunce zapadá, takže brzy bude zase příjemná tma.
„Potřebovala bych také vyřešit tu ruku… alespoň se dohodnout s nějakým trpaslíkem na protéze. Dřív než všichni odejdou,“ dodá a prohlíží si pahýly po prstech ošetřené magií. „Jsem takhle jako bez ruky,“ použije doslovně časté usloví s náznakem úsměvu. Úsměv jí pomalu zmizí z tváře.
„Mám dojem, že to bude stejné jako ve všech ostatních královstvích a zemích. Že odejdou všichni, kdo mohou. Zůstanou jen ti, pro které je tohle domov. A ti pak zemřou nebo hůř, přijdou o rozum a stanou se poskoky Proroka.“
Zaváhá a povzdechne si. „Jsou blízko. Dneska jsme se s Inkvizicí téměř střetli. Popravdě, děsím se jich víc než Temnoty. Temnota je jen smrt, vymazání z existence.“
To, co všechno dokáže Inkvizice, nechá nevyřčené. Kaedor to koneckonců sama ví.

Experimenty

Jejich slova mi ukázala asi to, že jsem byla nějakým způsobem schopna sama sebe ponořit do té kápě stínů, přesto nejspíše nějakým ne-optimálním způsobem. Cokoliv jsem vyvolala původně mělo zabíjet, nyní se to chovalo jinak a… nyní to udělalo něco jiného.
Očividně je asi i možné, že prastará slova Thar’A’Taxe jsou spíše jakési volání do stínů a záleží, co vyvolám. Nebo se mi to naposledy hodně zvrtlo a kouzlo nabralo úplně jiné obrátky, pomyslela jsem si s povzdychnutím, protože každý pokus mne jaksi posouval dále od prozření, než naopak. Moje magie vždy jaksi udělala to, co jsem chtěla a pokud se zvrhla, tak to pořád mělo nějaký základ. Zde byl základ vyvolání nějakého stínu, původně toho, co zabil kultisty a připravil Petranu o prsty… nyní nějakého, který mne skryl před světem.

Jakmile jsem na nohách, poposunu se mírně od světla a podotknu k Arnfreidovi: „Bohužel váš odhad je asi tak užitečný, jako ten můj. Nemohu zcela určit co se mi povedlo a… nějak pochybuji, že bych to dokázala zopakovat bez nějakého dalšího zkoumání… na což nemám už energii,“ naznačující rukou k místu, kde původně byl krystal a nyní nezbyl ani prach. Navíc zde bylo to, že jak Arnfreid tak i já jsme nejspíše předpokládali, že moje magie si bere energii z okolí. Ať již jedním způsobem či druhým.

„Pokud dovolíte, myslím si, že experimentů pro dnešek bylo dost. Je vidět, že možnost portálů je nyní mimo naše možnosti a… teleportace je asi sice možná, ale i tak kdo ví, jestli by nás to nepřeneslo přímo do míst kontrolované Inkvizicí,“ pokrčila jsem rameny a pokud mi bylo dovoleno, chtěla jsem zamířit do velvyslanectví. Celkově mne moje pokusy čím dál tím znepokojovaly, protože jsem dokázala napočítat tak 5-10 kouzel, na které jsem se nějak mohla spolehnout. Absolutně všechen zbytek bylo jakési šátrání v měšci, do kterého jsem neviděla. Od kouzel, které mne chtěla zabít, přes ta, která chtěla zabít ostatní až po ty, které mohli jednoduše přivolat Temnotu a zabít zbytek města.

Po experimentu

Arnfreid pořád hledí na Kaedor. Pokud může ona soudit, všechny důležité i méně podstatné kousky těla pořád má… možná, že se experiment udál bez ztrát. Arnfreid vysvětlí svou otázku:
„Na moment jste… vypadla z prostoru, abych tak řekl. Chtěl jsem se jenom zeptat – z profesionálního zájmu.“
Odkašle si. Začne s vysvětlováním, ale je zdrženlivý. Možná si sám není jistý tím, co viděl. Nedá váhání příliš najevo a říká to, čím si je jistý.
„Viděli jsme otevřený portál. Cítíl jsem z něj něco, co bylo určitě vlivem Inkvizice. V jisté chvíli se z něj začalo valit zlaté světlo, které je dost běžné pro jejich „zázraky“. Pak jste vy vykřikla a místnost se ponořila do naprosté tmy. Popravdě jsem neviděl vůbec nic – ale stále jsem vnímal energii…“
V té chvíli se ozve Petrana: „Přivolala jste stín! Něco z jiného světa – bylo to úplně stejné jako nad tou vsí. Jsem si tím jistá, poznala jsem ta slova!“
Arnfreid tak přesvědčený nevypadá. „Nic z toho se nedá tvrdit s určitostí. Neprováděla jste žádnou běžnou magii, to bych pocítil. A mám metody, jak poznat i jiné způsoby získávání a používání síly.“
Petrana jen pohrdlivě pohodí hlavou. Podle všeho se v názoru se svým mistrem rozchází.

Arnfreid pomůže Kaedor na nohy. Citlivost na světlo zatím neopadla. Cítí se trochu slabší v kolenou, jinak je to poměrně dobré.
„Jisté je, že se do celého pokusu vložila Inkvizice… a také neznámá vnější síla. Byl tam moment, kdy jsem cítil pouze magii svou a magii Petrany. Byla tu pak magie bariér, ale žádný portál a vy také ne. Dokonce ani to minimum, které lze s cvikem cítit z každého člověka.“
Nyní mluví o vnímání, kterým Kaedor samotná vidí. Pro velice zkušeného mága bylo možné to, co její oči dělaly jako samozřejmost.
„Nebyla jste tu. To bylo vnější působení. Máte pro to nějaké vysvětlení? Podařilo se vám někam přesunout pomocí portálu? Jak jste zastínila veškerou svou energii?“
Z jeho přímých otázek je jasné, že něco takového by považoval za velice užitečné.

Portál a Stín

Cokoliv jsem vyvolala, tak se to nepokusilo zabít mne a nejspíše ani Petranu a Arnfreida. Přesto jsem věřila, že Petrana svému mistrovi řekla, ať je připraven se bránit. Přeci jen, kvůli tomuto stvoření ji chyběly prsty, které jsem ji ještě dlužila zpátky.

Místo útoku z portálu stvoření vyvolalo stín, který se podobal té nejčernější tmě. Brání mne to? Přišel útok z portálu? Nevědoma si ničeho jiného než toho, že cokoliv toto stvoření vytvořilo, bylo asi to nejpříjemnější místo, kde jsem kdy byla. Svět, kde jsem si nebyla ani už jistá, jestli se mi to nezdá, jen abych byla téměř vtržena zpět do reality světlem, které zalilo místnost. Téměř instinktivně jsem si zahalila oči, přes které jsem snad stále měla tu bandáž a otočila se od světla.
Proč se najednou štítím světla? Dodala jsem, vědoma si toho, že předtím jsem byla schopná chodit po městě a nyní mi i světlo z okenice téměř nutilo si natáhnout kápy kultistů přes hlavu.

„Podobně, jako… před tímto pokusem?“ Zeptám se téměř jeho, jako kdyby on čekal, že se něco změnilo. „Měla bych se cítit snad nějak jinak…“ prohlídnu se a při tom dodám: „Budu asi potřebovat vědět co jste viděl vy. Nějak… si opět nedokážu vysvětlit, co se mi podařilo,“ povzdechla jsem si, protože cokoliv „tento stín byl“, tak to byl jiný než ten, kterého jsem přivolávala jiným kouzlem. Nebo jsem si to aspoň myslela. Nejspíše bych toho prvního přivolala, ale asi nebyl úplně čas si hrát s touto magií před Arnfreidem, hlavně, když okomentoval, že to málem nepřežili.
Možná to, co mne pronásleduje mne nechce zabít, ale pomohlo by mi odpovědět na nějaké otázky. Sice je ta šance malá, ale asi je to jistější, než kdybych zkoušela další experimenty, kde mne téměř každý málem zabil. Ať od tvorbu krystalu, kde bez Arnfreida by mne ten krystal pohltil až po snahu tvořit portál, kde otevřu bránu Inkvizici do centra města.

Vyvolávání stínů…

Kaedor bolestí už téměř nevnímala svět kolem sebe. Petrana a Arnfreid se podle všeho o něco pokoušeli, ale nedařilo se jim portál zavřít.
Elfka vzala do rukou krystal a vykřikla. Ten výkřik agonie se v jejích ústech zformoval do slov kouzelné formule. Slyšela za sebou prudké nadechnutí Petrany a vykřiknutí nějakého sdělení – a slyšela, že i Arnfreid zareagoval. Už nezvládla vnímat, co říkají.

Krystal v jejích rukou se rozsypal na prach. Síla kouzla zavířila místností. Vzduch se dal do pohybu – a prudce trhl závěsy na oknech.
Těžká látka se pohne. Místnost se noří do tmy. Jediné světlo je namodralá záře portálu a nepřirozeně zlatavé světlo, které se z něj valí. Nyní ve tmě je ta zlatá zář vidět.
Pak uslyší Kaedor jiný, mnohojaký hlas… je uklidňující. Jako chladivý balzám obalí její mysl.
Voláte, má paní, a já přicházím… Stín ve vašich službách…

Na moment Kaedor spatří obrovitou postavu, která vyrůstá ze stínů. Pár fialových očí, které se zablesknou ve tmě. Postava se dál zvětšuje. Prach krystalu mizí a bariéry místnosti se prohýbají.
Tma zahalí portál. Pohltí i strašlivé zářivé světlo. Zbývá jen temnota. Dlouhá, nekonečná tma a ticho, které vyplňuje celou její existenci. Nevidí nic ani ve Sféře, ani svým čarodějným pohledem. Krásné, uklidňující nic…

Nedokáže poznat, zdali omdlela nebo zůstala bdělá. Vnímání světa se jí vrátí, když uslyší prudké trhnutí závěsů a do místnosti vtrhne šero večera a tlumené světlo města. I to se zdá příliš silné.
Celá místnost je plná rozházeného vybavení a zpřevraceného nábytku. Petrana se pokouší vše dát do původního stavu.
Kaedor samotná leží na zemi. Cítí se docela stejně jako před pokusem otevřít portál… snad jen trochu světloplachá. Sklání se nad ní Arnfreid se zamyšleným pohledem.
„Ani jsem nemusel začít,“ slyší ho zamumlat si pro sebe. Když si všimne, že je bdělá, osloví ji. „Vítejte do světa živých. Váš pokus s portálem se nepodařil. Překazila ho Inkvizice, i když si nejsem jistý jak. Máme štěstí, že jsme naživu. Jak se cítíte?“
Poslední věta nezní ani tak jako upřímný zájem o její zdraví jako spíš odměřená zkušební otázka experimentátora.

Starý známý

Trvalo, než se portál propojil a nějak se to dalo asi i čekat. Bariéry města to zpomalovaly a Nelika nejspíše nebyla hned u kamenů, které jsem používala jako platformu. Dalo se to asi čekat…

Co se nedalo ale čekat bylo to, že jakmile se portál otevřel, bylo to, jako kdyby mi někdo vrazil sekeru do hlavy a pokoušel se mi rozevřít lebku, jako kus špalku. Bolestně jsem vykřikla, podlomily se mi kolena a já dopadla na zem. Ihned mi bylo jasné, kdo to je… kdo ke mne promlouvá. Nekontrolovaný třes… někdo z mých nočních mur, který byl již pryč, ale nyní byl zde. Až moc reálný na to, abych si toto jen představovala.
Dokázal vycítit mou magii? A přesměrovat tok energie? Bolest amplifikovaná každou vteřinou, kdy mne bolest hnala do bodu, kdy bych si hlavu sama rozpůlila svými nehty, kdybych mohla.
Jestli někdy chtějí, abych… naplňovala jejich vůli… pomyšlení a nehty od krve, které se zaryly do mé lebky v křečích, ruka náhle čapla krystal. Věděla jsem, že budu muset jednat rychle, nebo mne bolest donutí omdlít a kdo ví, jestli jsem neotevřela dveře inkvizici do středu města. Nebylo moc času vymýšlet jaké kouzlo zvolit, ale nějak doufala, že Petrana pozná slova a Arnfreid vycítí, co má udělat.
Nebývalo nic a já, živící mé kouzlo krystalem, vykřikla: „Utzk’Satari al Alkrsai!“ (90)

Portál

Oba čarodějové sledovali počínání Kaedor podezřívavě a velmi opatrně. Byli obrnění běžnými čarodějnými bariérami, ale zvlášť Petrana vypadala, že takovým věcím už moc nevěří.
Kaedor pronesla slova k otevření portálu.
Chvíli se nic nedělo. Nejspíš musela počkat na Neliku…

Ve vzduchu před nimi to zajiskřilo. Objevilo se několik bílých světel. Pak bylo slyšet praskání a světlo zesílilo. Byl to neuvěřitelně pomalý proces – tohle všechno se za běžných podmínek mělo odehrát během jediného mrknutí.
A pak, jako trhlina na realitě, se objevil vířící vír funkčního portálu. Petrana si slyšitelně oddechla. Arnfreid ale sledoval portál se stále stejným pozorem.
„Tady… tady něco nehraje,“ zamumlal si pod vousy.

Kaedor opět ucítila, jako by jí něco sledovalo… něco z toho portálu. Viděla také, že sebou krystal začal v řemenech prudce házet. Fialové světlo v něm jiskřilo.
Měli pocit, že místnost se projasnila. Kaedor najednou ucítila, že pocit sledovaného se proměnil v bolestivý hřeb v jejím vědomí. Najednou stěží zvládla vnímat něco jiného, než palčivou bolest uvnitř hlavy. Jako by se do ní někdo díval a přitom jí způsoboval tolik bolesti, kolik jen mohl…
„Vidím tě…“ uslyšela nepříjemný hlas, který znala.
Nebyl to Cizinec, ani Hlasy… nic z toho co znala za posledních pár týdnů. Přesto to znala. Vzpomínka na ten hlas pálila jako rozžhavená ocel. Nevěděla, jaké jméno k hlasu patřilo… pamatovala si jen nekonečná kola otázek, kdy každá hláska byla jako do ruda rozpálený hřebík do její hlavy.
Někdy to rozžhavený hřeb skutečně doopravdy byl… Inkvizice se neštítila ničeho.

Hlas jejího mučitele. Hlas, který k ní byl přivázán kletbou. Temné Hlasy sice tvrdily, že to pouto zničily, ale tady to bylo. Hlas Inkvizitora, který jí trápil celé její zajetí.
„Vidím tě…“ zaznělo znovu.
Měla pocit, že během okamžiku se něco stane. Mohla zareagovat, ale nebylo na to moc času. Věděla, že kousek od ní je Anrfreid a Petrana. Tušila, že na blízku je i Stín… a kdoví co ještě. A pak měla své vlastní síly a schopnosti… ty nové, které by na Inkvizici mohly platit…