Little bit of peace

Nechala jsem si tedy aspoň vysvětlit jak u nich hlad funguje. Sice mi něco podobného vysvětloval Arzhul ALE pořád zde byla ta realita, že on neměl vzpomínky lidského muže. I když… u něj jsem nikdy nevěděla.
“Děkuji za informaci… v případě, že by jsi cítil abnormálně velký hlad, neboj se mi o tom říci,” řekla jsem možná až moc… ne-noblesně, ale byla to pravda. Poslední co jsem chtěla vidět byl Malachai, který bude jíst třeba Caina a Abela.

“Jestli si pamatuješ, tak v té vesnici byli též lidé, kteří uctívali Pontifa a můj rituál je obrátil. Oněv… to asi dokáže též. Zajímalo by mne, jestli i tvá magie dokáže popřípadě toto očarování zlomit. Jak by mé učitelské já kdysi řeklo… Každý experiment, ať již úspěšný či neúspěšný je vhodně stráveným časem,” u posledních slov jsem dokonce zvedla prst a pak se zasmála. “Mne by jsi nechtěla jako učitelku…” Ušklíbla jsem se a nechala tedy krystaly pro stín, který si takto vytvořil jakýsi obličej.

“Hmmm… možná ho ji její původní nátura láká krystaly shraňovat, navíc…” Ukázala jsem na jeden z částečně vysátých krystalů: “Nevypadá to, že by nebyly nestabilní. Možná by mohla vytvářet čisté krystaly na úschovu magie… ale to asi až nám bude trochu rozumět,” darovala jsem Lothaně úsměv a nechala ji nás následovat.

“Malachai, jsi schopný Lothanu naučit nějakou komunikaci mezi námi? Popřípadě to můžu nechat naučit Caina a Abela… též neuměli mluvit a možná tak budou mít lepší odhad, jak se můj jazyk naučit,” podívala jsem se na Petranu a dodala: “Za chvilku jim budeš rozumět… tak by se mohli učit elfštinu, aby jsi zase nerozuměla ty. Nějak nepředpokládám, že zrovna tento jazyk jsi se učila, nebo se pletu?” Zeptala jsem se jí a pak si tedy i vyslechla její otázku.

“Pokud zde najdeme nějaký předmět, který mi dá dostatek magie na to, abych mohla udělat další rituál… jako ta koruna… tak zjistíme stav Arzhula. Pokud drží Pontifa v šachu, je jen otázka času, kdy mu dojde síla… navíc…” podívala jsem se směrem na Malachaie a řekla: “Budu mít popřípadě doprovod a někoho, kdo se v druhé sféře vyzná lépe, než já. Omnis mi průvodce dělat nebude,” řekla jsem a pak se na chvilku zamyslela, kde by mohli mít potřebné magické předměty.
“Zkuste tedy ten jednací sál, popřípadě místo, kde původní Inkvizitor byl. V pokladnici nebudou magické předměty… pro Inkvizici tyto předměty nemají hodnotu, ale… pro Inkvizitora to může být dobrý předmět a ukázka toho, že může takovéto předměty třeba držet ne-li nosit a nic se mu nestane.”

Městská radnice

Předání energie bylo dokončeno. Kaedor měla na Malachaie ještě otázku ohledně hladu Stínů. Nad tou její služebník chvíli přemýšlel – nejspíš se snažil z roztroušených myšlenek Inkvizitora zjistit, co přesně myslí Kaedor hladem, o kterém mluví.
„Je to… kletba. Cítíme hlad neustále. Tady nebo v naší domovské sféře. Myslím… že jsou i další sféry. Alespoň ten, kdo toto tělo obýval předemnou, o tom měl určité vědomosti. A i v těch by nás trápil hlad.“
Pozvedne ruce a chvíli se na ně dívá, obrací se a prohlíží si jednotlivé prsty.
„Tělo hlad tlumí. Tuším, že i čím je Tma mocnější, tím méně jí hlad trápí. Mocná Tma jej dokáže překonat. Nemyslím si, že je možné, aby hlad ustal. Může být pouze utlumen.“
S tím skončí a čeká na další příkazy.

Petrana zavrtí hlavou, když Kaedor zmíní, že jí nepřekvapuje, že se lidé nevzdali.
„Je to zvláštní… skoro jako by byli očarováni… vždycky se někdo vzdá. Ale ne tady. No, na tom nezáleží.“ Pokrčí rameny. „Alespoň jsem zjistila, že na ně pořád platí stará dobrá magie. A i na Inkvizitory už máme své nástroje...“
Mezitím Kaedor nabízí krystaly pro nového Stína, aby zkusila, jestli bude komunikovat. Ten se nejprve natáhne po krystalu, který označila jako „Lothana.“ Hned poté si vezme i ten druhý.
Avšak nepozře je. Vysaje z nich část energie a zbytek jim nechá. Přidají se k jednomu, ke kterému byl připoután od počátku. V místě jeho „hlavy“ se nyní vznáší trojice krystalů. Vytváří dojem tří očí.
„No, je to Lothana,“ poznamená Petrana s úsměvem.
Podle všeho se podařilo zařídit, že je Stín následoval. I když možná, že rozkaz pochopil z propojení, které sdílel s Kaedor.

Nyní všichni kráčí směrem k radnici. Je opuštěná – většina lidí se nejspíš už dala na útěk. Věřící skončili v chrámu… ti méně indoktrinovaní se nejspíš někde schovávají.
Petrana za chůze odpovídá Kaedor. „Další plány? Město magie by nám mohlo dát nějaké odpovědi. Ale možná by mohlo být dobré zjistit stav tvého služebníka Arzhula…“ Zamyslí se a ještě na chvíli zaváhá. „Jen mě napadlo… Inkvizice musela být skutečně ochromena. Nemyslím si, že Pontif by nechal bez odpovědi to, co jsi udělala u Akliany. Jen pokud by měl… větší problém. Možná, že máme díky Arzhulovi vzácné okno příležitosti.“
Vzdychne si a pro sebe přikývne. „Nejraději bych tu příležitost využila. Můžeme se přesouvat rychle. V Zorad’Ulu můžou být nové zdroje síly… nové trumfy proti Inkvizici. Tvůj kult si s Jikrynem poradí, řekla bych. Co myslíš?“
V rychlém postupu jsou i rizika… a Arzhul by mohl být v nouzi a potřebovat pomoct, což se nedozví, pokud se nepokusí něco zjistit.

Vstoupí do radnice. Vstupní hala je prázdná a skládá se z velkého volného prostoru a dvojice schodišť vedoucí do patra. Z haly vede několikero dveří, na zemi se válí rozházené papíry. Na stěnách jsou královské a městské standardy. Všechny jsou přemalovány Kruhem Inkvizice.
V budově je nepříjemné ticho. Každý krok na kamenné podlaze má ozvěnu.
„Čekala bych, že hlavní jednací sál bude v patře,“ poznamená Petrana. „To bývá největší místo a tam by nejspíš snesli vše, co by ve městě nashromáždili. Druhá možnost je městská pokladnice ve sklepeních. Ale tam bych čekala spíš zlato, pokud to Inkvizice neodvezla.“

‘ Další člen ’

Nechala jsem tedy Petranu dělat tak, jak uznala za vhodné. Bylo nám oběma asi jasné, že se nikdo nevzdá a… asi jenom mne samotné bylo jasné, že pokud předpokládala zlepšení nálady, tak toto ji moc nepomůže. Na druhou stranu jsem ji chtěla nechat si aspoň trochu sestřádat myšlenky.

Její schopnosti byly děsivé… potkat ji na bojišti za normálních okolností by bylo dost děsivé, ale doba se mění. Standartní magie začala upadat a něco jako měla Inkvizice a nyní i já bylo jednoduše o něco děsivější.
Rituál započal a já se tedy pokoušela získat energii z těch v kostele a Malachai byl ten, který to měl přesměrovat do toho stínu, který byl v krystalu. Já jej mohla sledovat, jak ho energie naplňuje a brzo se změnil v něco, co mi připomínalo Caina a Abela.
Nyní to ještě naučit jednat… možná právě Cain a Abel mu budou moct jít příkladem, pokud se jej nebudou chtít snažit pozřít, zamyslela jsem se, prohlížející si to dílo do momentu, než Malachai promluvil a zároveň mne varoval nad tím, co jsme vlastně vytvořili. „Kdyby ti připadalo, že činí proti mým rozkazům… můžeš mne varovat Malachaii. Nepřeji si, abyste se snažili pozřít jeden druhého… tento svět má mnoho možností, jak vás nasytit. Přesto… tvůj předchůdce nikdy nemluvil o tom, jak moc vás tíží hlad v této sféře. Vím, že pokud je něco k pozření, nezastavíte se ale… je zde stav, který bys mohl nazvat tím, že tě netrápí hlad?“ Jeho vědomí předchozího Inkvizitora ho mohla aspoň trochu popostrčit k tomu, co vlastně definuji jako hladem. Arzhul… aspoň nikdy hladový nevypadal. Cain a Abel od boje s Arcimágy asi nic nepozřeli ale kdo ví, co mi pak řekne Kaklum.

Pohled spadl zpět na Petranu a já se musela zasmát: „Nějak jsem čekala, že toto takto dopadne ale… aspoň jsem chtěla, aby sis to uvědomila sama. Věřící v Inkvizici by tu stejně jen dělali problémy… bylo třeba se tedy o ně postarat,“ pokrčila jsem rameny a já pustila krystal, aby se vznášel sám uprostřed toho stvoření.
Zvedla jsem před sebe ruce a v každé vytvořila malý krystal. Pokud jsem věděla něco, dokázali do sebe nabrat více a více energie, navíc… třeba místo pozření mých krystalů je nyní mohl přidat do své podstaty.
Zvedla jsem levou ruku a řekla: „Lothan…“ a pak pravou: „Lothana,“ čekajíc, který z těch dvou krystalů si vezme první a podle toho Tmu pojmenovala.

Tak či tak ale byl čas sehnat něco na Malachaie a to bylo právě nejspíše v radnici. „Naznač prosím, ať nás následuje,“ pokynula jsem k stínu s krystalem a vydala se do radnice. „Máš Petrano nějaký plán? Můžeme se vydat dále směrem k městu magie, ale můžeme si zde i odpočinout, než dorazí zbytek mého kultu. Navíc… kdyby se mi podařilo nějak zjistit stav Arzhula, bylo by to příhodné. Možná zde budou mít nějaký artefakt, který budu moct vyměnit za informace… Inkvizitoři si občas dělali sbírky z toho, co zabavili.“

Oběť

Malachai přikývl, když mu Kaedor dala své pokyny… mlčel, ale porozuměl. Pokud je k ní vázán podobným způsobem jako Arzhul, měl by si být dobře vědom toho, kdy by vysával její sílu. A určitě by to nechtěl dopustit.
Petrana kývla na Kaedor, když jí dala odpověď na její otázku.
„Dát jim šanci vzdát se? To je dobrý nápad.“
Zatočila mečem v ruce a poté jej nechala volně klesnout, špičkou směrem dolů.
„Lidé Jikrynu!“ vykřikla a došla ještě blíž ke kostelu. „Lidé Jikrynu! Inkvizice vyhlásila Reyonu válku! Království Reyonské si nepřeje trestat ty, kteří jsou mu oddaní! Nikdo, kdo proti své zemi nepozvedl zbraň, dnes nemusí zemřít!“
Odmlčela se. Kostel stál a byl tichý. „Nyní je vaše příležitost! Kdokoliv, kdo nyní vyjde ven a požádá o milost, bude ušetřen!“ Stále nic. „Jsem Petrana z Rowanu, arcimág a královská čarodějka! Se mnou kráčí Kaedor di Valiora, posel Stínů, Pohroma z Akliany! Kdo se nevzdá nyní, bude bez milosti zabit!“
Nikdo se nevzdal.

Petrana si povzdechne. „Zkusila jsem to.“ Opět pozvedne meč. Postaví se do postoje jako by měla v úmyslu vést šermířský souboj, meč pozvednut před sebou v narovnané paži. Skrz její tělo začne téct energie. Její dech se zpomalí. Pomalu namíří čepel k chrámu. A poté – prudké seknutí skrz vzduch. Čepel zasviští – a energie se uvolní v dlouhé vlně modrého ohně. Rozrazí si cestu vpřed a narazí do kostela takovou silou, že i kámen to rozetne ve dví.
Dřevo, kterého se modrý plamen dotkne, ihned začne hořet. Skleněné mozaiky se rozzáří a popraskají.
Uvnitř chrámu je slyšet křik a zoufalá volání plná bolesti. „Teď už je pozdě,“ řekne Petrana trochu pochmurně. Její plamen některé lidi rozseknul na dvě poloviny s přesností nabroušené břitvy.
Znovu už nezaútočí. Její úder poškodil chrám natolik, že se začíná hrout a celý je v plamenech.
Lidé začnou umírat… a z dlaně Kaedor se natáhnou neviditelné šlahouny jejího zaklínadla, jakmile se na něj soustředí. I beze slov fungovalo.
Zlepšuje se.

Kaedor cítí Malachaie, který dle jejích pokynů začne předávat část energie malému stínu. Krystal sebou začne škubat. Malá temná entita se zvětšuje a nabývá na velikosti. Brzy připomíná tvarem i silou Caina a Abela v době, kdy je přivolala.
Spotřebovává tím obrovské množství energie… odhadem sílu desítek běžných lidí.

Netrvá to dlouho a je po všem. Posílený služebník je velký jako průměrný humanoid a lidé, kteří se skrývali v chrámu, jsou pryč.
Proces je ztrátový a vyžaduje obrovské množství života… zatímco na přivolání Malachaie stačilo síly několika lidí a vhodného tělesa v podobě Inkvizitora… v chrámu se mohlo skrývat přes tisíc lidí… a Stín před ní je přibližně na úrovni Caina a Abela v době jejich připoutání k automatonům.
Je vysoký a má neurčitý tvar přibližně kulatého černého oblaku. Nemá oči. V horní části jeho těla se vznáší krystal, ke kterému byl původně připoután a vytváří jediné zdání tváře. Zatím krystal Kaedor stále drží, ale pokud ho pustí, bude se vznášet sám a ukazovat tak pozici nového stvoření.
Stvoření nemluví. Pouze stojí před Kaedor. Nemá oči, takže se nedá nijak posoudit nakolik vnímá okolí.
„Je to dokončeno, paní,“ řekne Malachai. „Nevím, zdali se to podařilo. Nevím, zdali zná a je schopno řeči… já jsem jí získal z tohoto těla. Avšak je to mocná Tma, před kterou bych se sám měl na pozoru.“
Kaedor částečně cítí některé z myšlenek nového služebníka… většina z nich je nyní zmatek a snaha uspořádat své nové tělo.

Petrana schová meč do pochvy a přijde ke Kaedor. „Hm. Necítím se o moc lépe. Ale alespoň vím, že pořád mám svou starou dobrou magii. Máš nějaký plán, co dál? Podařil se tvůj experiment?“
Pokud ve městě zbývali ještě nějací lidé, kteří byli skutečně oddaní Inkvizici, nyní je rozmáčkli. Ale vliv Inkvizice přetrvává a jen tak se jej Jikryn nezbaví – ne dokud nedorazí Kult a zejména Oněv, který by dokázal na jejich stranu obrátit nejspíš i zarytého fanatika… a Arnfreid má určitě také nějakou metodu, jak očistit mysli od vlivu Pontifa.

‘ Trocha samostatnosti ’

Podívala jsem se na Malachaie a tiše si povzdychla, když jsem cítila jakousi pochybnost v jeho slovech: „Dobrá tedy, pokusím se tedy o něco, co jsem dělala s tvým soukmenovcem. Energii z nich dostanu já a bude na tobě, abys pomohl tomu malému stínu jej pozřít. Nepřeji si, abys byl slabší než to stvoření… na druhou stranu… buď opatrný, ať tvůj hlad nepozře i mou životní energii. Nevím, jak moc dobře dokážete rozlišovat mezi cizí a mou… a upřímně? Nechci to asi radši vědět…“

S tím jsem se vydali před velký chrám, kdy jsem viděla Petranu vytahovat svůj meč… sice jsem nepodporovala zabíjení, ale… byli to přívrženci Inkvizice, Petrana si potřebovala trochu zlepšit náladu na něčem jednodušším a pokud si přála podpálit kostel a všechny v něm? Nebyla jsem ta, která by ji v tom bránila. Nebyla jsem její matka a… pořád jsem byla asi největší masový vrah této doby.
„Malachaii, připrav se tedy…“ s tím jsem se otočila na Petranu, a dokonce pokrčila rameny: „Upřímně? Nevím. Můžeš na ně vykřiknout, že pokud někdo z nich není přívrženec kostela, může odejít, pokud ti to dopřeje poklidnější spánek,“ zasmála jsem se a podívala se na Malachaie. Měl nové rozkazy a já se tak aspoň trochu uklidnila, že ne všechna má síla bude na nějakém jiném stínu.

Pohled pak opět dopadl na Petranu s tichým smíchem. „Dobrá tedy… pokud tato energie bude dostatek na to, aby dostalo možnost mluvit, necháme Stín vybrat. Jestli chce být on nebo ona…“ Podívala jsem se na Malachaie jako kdyby se i on mohl rozhodnout a zavrtěla hlavou. Stíny měly asi větší potíže než řešit, jestli původně byly on či ona.

Roztáhla jsem ruce a pokud byla Petrana připravená, pokusila jsem se o vysátí energie sama. Tentokrát bez slov… pouze myslící na kouzlo… potřebovala jsem se sama přeci zlepšit a pokud jsem se někdy měla dívat Cizinci do očí, musela jsem být připravena.
Izar-athkari…

Další experimentace?

Garn se tiše ztratil do tmy. Pro Arzhula také vzdálenost nepředstavovala problém… dokonce dokázal i zjistit věci, které byly v minulosti s pomocí naslouchání Tmě. Je jisté, že Garn zprávu předá.
Kaedor dále hovořila s Petranou. Měla méně sil a očividně byla ráda, že se nechystají na další cestu příliš rychle.
Malachaiovi poté Kaedor položila otázku ohledně malého Stína.
„Má paní – dát sílu jinému – to je pro Tmu velmi neobvyklé. Ale ano, paní. Měl bych toho být schopen.“
Stínové mají k životní energii velmi zvláštní vztah. Je možné, že předávání energie od Malachaie v malém stvoření vytvoří částečné pouto i na něj. Je jisté, že tím ale zesílí rychleji, než kdyby jej „krmila“ Kaedor sama.

Na náměstí skutečně byla radnice – a také velký chrám. Většina z měst měla mnoho chrámů, už protože nejen mezi rasami ale i mezi lidskými národy byli různé víry a různá vyznání…
Většina z Reyonu sdílela víru v Nejvyššího se svými sousedy, a proto byli pro Inkvizici snadným cílem. Dříve chladně a prostě vyhlížející chrám byl po ovládnutí města ověšen velkými prapory s bílým kruhem, které je označovaly jako jedno ze sídel Inkvizice.
Před chrámem a v jeho dveřích se mačkaly davy lidí. Utíkali do chrámu, aby je ochránila víra a Inkvizice před démony, kteří si pro ně přišli.

Petrana se párkrát nadechla. Sáhla pod svůj plášť a téměř odnikud se zjevil dlouhý jednoruční meč. Nebyl zdobený a vypadal jako obyčejný. Petrana jej měla již dříve – když spolu s Kaedor vyrážela do vrchovin vyšetřit zkazky o kultu Nejmenovaných. Tam jej nepoužila, ale nyní jej párkrát otočila v ruce. Její pohyby byly sebevědomé, byla dobře vidět svalová paměť získaná hodinami cviku.
„Je Malachai připraven? Podpálím ten kostel a než všichni uvnitř pomřou, bude mít víc než dost času je vysát a udělat si s tou energií co mu rozkážeš,“ řekla.
Na moment zaváhala. „Jsou to všichni fanatici? Nerada bych zabila někoho nevinného.“
Malachai se poklonil Kaedor: „Dáte-li mi rozkaz, mohu předat všechnu sílu, která neunikne vašemu menšímu stvoření.“
Petrana promluvila, aniž se otočila od kostela, v jehož dveřích se tlačili poslední lidé a zděšeně křičeli, když si trojice všimli.
„Mohla bys mu říkat třeba Lothan. Nebo ta Lothana. Nikdo přece neříká, že všichni Stínové jsou muži, ne?“

‘ Zlepšování nálady ’

Nevypadalo to, že by se bych z Petrany dostala zas tolik odpovědí, přesto na zmínku ohledně Cizince reagovala. Pohled mi tedy tak na ní padl a já pozvedla obočí.
„Ošáleným prorokem… ano. Mluvil o tom, že všechny Stíny mi lžou, ale…“ zahleděla jsem se na Malachaie a pak zpět na Petranu: „V moment, kdy jsem potřebovala pomoct nejvíce, právě Stíny mi pomohly a… zatím se mi žádný nepostavil. Cizinec ke mne vždy přišel s tím, že mi nabídne pomoc, pokud Stíny odmítnu. Útok Arcimágů odvrátil Arzhul, Cain a Abel. Útok proti Inkvizici též vedla ta Entita, ale nikoliv ne on. Jsem ochotná jednat, on to ví… pokud si mám vybrat mezi pomocí od Stínů a pomocí od něčeho, co mi nijak nepomohlo a pouze slibuje? Nemůžu takovéto osobě věřit. Věřím, že mistr Arnfreid je na tom podobně,“ prsty levé ruky jsem si přejela dlaň druhé ruky. Různé řezné rány a staré jizvy… spáleniny. Zaťala jsem ruku v pěst a řekla. „Neříkám, že své moci plně rozumím, ale pořád jsem byla schopna toho, co nikdo přede mnou… vzepřít se Inkvizici a zasadit jim dost bolestivou ránu. A to jen díky tomu, že stojí Stíny s námi, ne proti nám,“ usmála jsem se jak na Petranu tak na Stín za mnou a pokračovala dále.

„Dva-tři dny. Ráda bych, abys nabrala sílu. Ať se cítíš jakkoliv, boj s Inkvizitorem není nic jednoduchého… a i když máš ode mne pochvalu za to, jak se ti to podařilo, nerada bych, aby tě někdo zastihl vyčerpanou,“ řekla jsem možná až moc opečovávatelsky a podívala se směrem na Garna.
Jeho přítomnost mne překvapila, ale rozhodně nevyděsila. Dokonce jsem jej i oslovila: „Garne, jako na zavolanou,“ usmála jsem se a podívala se na Petranu, která získala sílu vidět právě tento stín. „Zajímavé, očividně zamyšlení Malachaie a to, co jsi viděla ti dalo… dar… vidět to, co já. Ať v jakékoliv míře,“ usmála jsem se, protože nyní se aspoň budu moct bavit se stíny a Petrana bude vědět, že nejsem šílenec.

„Dobrá Garne, sděl Kaklumovi, že toto město bude nyní patřit Kultu Nejmenovaných a ať cestou vybere někoho, kdo město povede. Berme pořád potaz v to, že město nám nebude patřit a bereme toto jako dočasné řešení, dokud Arnfreid nevyšle někoho, aby převzal vedení města pod sebe. Děkuji,“ řekla jsem jak diplomaticky to šlo a nechala jej zmizet.

„Pokud chceš, nebudu ti bránit,“ vytáhla jsem krystal a nechala jej vznést před tělo Inkvizitora. „Dokážeš tomuto stínu předat část své energie či energie z lidí, kteří budou zabiti? Cílem je, aby získal nějakou podobu. Potřebuji jej o něco mocnějšího, aby dokázal odrážet normální kouzla a byl schopný žít na světle, jako ty,“ zeptala jsem se jej, protože… Arzhul tu nebyl a Malachai takto získal jakousi pozici mezi mnou a jeho původem. Cain a Abel byli mladí, ale asi stále silnější než tento malý stín v krystalu.

„Hádám, že zde bude nějaký kostel či místo, kde se modlí k Pontifovi… toto místo můžeme využít na nějaké zlepšení nálady Petrano, Malachai a… hm… měla bych ho pak pojmenovat… můj projekt v krystalu jistě něco k soustu ocení,“ usmála jsem se a vydala jsem se tedy k nejbližšímu místu, kde by se mohl nacházet nějaký kněží… toho nejspíše chránili i nějací strážní a Petrana si tak mohla oddychnout se svou mocí.
I když není nejmladší mezi lidmi… je vidět z ní lidská nátura. Snaha si zlepšit náladu něčím, co ji jde… ujistit se… elfové by tento boj brali téměř jako něco, nad čím se musí zamyslet a meditovat…

Drobné krůčky

Petrana zaváhá, když se jí Kaedor zeptá, co viděla na tváři Malachaie. Nakonec zavrtí hlavou. „Viděla jsem… nevím. Něco, co bolelo oči i duši a vypálilo mi to do paměti černé místo. Nevím, co to bylo. Nelíbí se mi to.“ Víc toho sdělit nedokáže.
Malachai naslouchal, když mluvila o Cizinci a možnosti přivolávat Hlasy. Sám nic neříkal.
Petrana se zdála zamyšlená a poznamenala: „Neznámý- neznámá bytost navštívila mistra Anrfreida. Tvrdil, že ty jsi ošáleným prorokem – a že všichni, kteří ti našeptávají, tě klamou… byla to nesmírně mocná bytost. Nabízel nám svou pomoc. Arnfreid tu bytost odmítl. Stalo se to nedlouho poté co převzal vládu nad městem. Ta bytost své jméno neřekla. Pouze tvrdil, že je cizincem v této zemi. Já u toho ale nebyla.“

Ohledně možného obětování lidí z tohoto města, Petrana semkne rty. „Nemám ráda, když umírají nevinní. Ale pokud je to tady plné fanatiků… pak konej, jak uznáš za vhodné. Raději bych ale, kdyby se nám podařilo nějak využít město magie.“
Když se poté Kaedor otočí na Malachaie, její nový služebník se prkenně ukloní.
„Mé smysly tato podoba omezuje, má paní. Cítím na jih odsud sílu tmy, která je podobná té mé, ale v této formě nejsem schopen zjistit víc.“
Petrana pokýve hlavou. „Nejspíš vyrazili nedlouho po nás. Ale řekla bych, že tu budou nejdříve… zítra večer. Letem to byla jediná noc, ale chůzí to budou nejméně… dva, možná tři dny. Podle toho, jak rychle budou pochodovat.“

Kaedor poté pocítila, že se přiblížila entita, která jí byla známá. Rychle se zorientovala a v tmavém koutu jednoho z opuštěných stánků spatřila pár hnědých očí. Pocítila známou slabou sílu jednoho ze Stín-lidí.
„Posle,“ zašeptal Garn ze tmy. Schovával se před sluncem, které už s pokračujícím dopoledne stoupalo stále výš. „Cítil jsem záblesk vaší přítomnosti – a váš služebník, Kaklum, mi řekl, ať vás vyhledám… cesta vašich věrných pokračuje hladce…“
Petrana pozvedla obočí. „To je užitečné – skoro jako by ti zvládli číst myšlenky. Ti méně fyzičtí jsou asi lépe-“ zarazila se uprostřed věty. „Já ho vidím,“ zamumlala. „Vidím oči ve tmě. Měla bych vidět oči v tom stínu, támhle? Nikdy dřív jsem takové věci kolem tebe neviděla. Jen cítila. Nebo ano?“
Čarodějka na moment zaváhá a povzdechne si. „Na tom nezáleží. Půjdeme zabít pár zatracených fanatiků? Ráda bych zase cítila tu starou známou magii ve svých prstech. Ze všech těhlech podivností mě bolí hlava.“
Sice musí být stále vyčerpaná, ale pokud tu byl skutečně jen jeden Inkizitor, neměla by tu na ně čekat žádná příliš velká nebezpečí.

‘ Nebezpečné hrátky ’

Kývla jsem tedy na Petranu, ať šlo Arnfreidovi o cokoliv, měli jsme společný cíl. Oba nás hnala pomsta… on za toto království, já za svou domovinu. Elfové drželi svou nechuť či postoj vůči ostatním dost dlouho, a i když by možná elfská království na jihu nesouhlasili s mými metodami, věděli, že Inkvizice je zlo, které se musí eliminovat. Neexistoval snad elf, který by přál jinému národu vidět svůj Strom Života hořet… a to že jeden národ proti druhému dost často měl hodně ostré názory.

Pohled a pozornost přešla tedy na Malachaie, který mi aspoň potvrdil to, že já pro něj tvořím ukotvení v této realitě. Což… na jednu stranu bylo vhodné z důvodu, že jsem se nemusela bát zrady, ale i tak. Pořád zde byla ta myšlenka, že Stíny jsou pěšáci a já jsem jen loutka na šachovnici…
Přes to vše mne zatím ani jeden stín nezradil a když nebudu brát ten útok v lese… tak na mne ani jeden nezaútočil, pomyslela jsem si a zeptala se na otázku ohledně Temnoty, pokračujíc dál.
Až po momentu si uvědomím, že se Malachai zastavil, než se ale otočím na Stín, otočím se na Petranu, která vykřikla. Co se děje? Tázající se sama sebe, než si uvědomím, jak se okolo nás čas pomalu ohýbá. Petrana zpomaluje a já zahlédnu ty oči za Malachaiem… něco nás ledovalo. Než se ale něco stane, vše se obrátí zpět do normálu, kdy Malachai nechce o tomto již nadále mluvit.
Takže Stíny mají souvislost s Temnotou… a možná proto od té doby nezaútočila… zamyšlená jsem kývla a řekla: „V pořádku, přesto ti děkuji,“ a otočila pohled na Petranu se slovy: „Budu po tobě pak vědět popis, čeho ses tak lekla. Mé oči vidí jiné věci, než ty… viděla jsi snad pravou podobu Malachaie?“ Vědoma, že i já spatřila Arzhula ve světle a říkat, že to nebyl pohled, který i mne znepokojil by bylo toho momentu.

„Arzhul by nám toho též moc neřekl, těmto tématům se vyhýbal. Existuje jedna entita, která by nám mohla pomoci, ale… odmítla jsem jeho pomoc. Ukazuje se jen když chce a já jej nedokážu přivolat. Reprezentuje něco jiného než ty a tvá magie… a ani to, co reprezentuji já. Možná se časem ukáže, ale považuje všechny Stíny za lháře. Do-dnes nevím, co je zač… ani jeho jméno,“ zasmála jsem se a dodala: „Přesto… budu potřebovat mluvit s tou entitou, kterou prezentuji. Posledně jako klíč byla využita ta koruna. Možná… jako platba… a pokud nechceš ty či tvůj mistr obětovat jeden z vašich artefaktů, budeme muset nejspíše přistoupit k radikálnějším krokům,“ řekla jsem krátce a dodala: „Jako oběť vesnice či celého města. Pokoušet se čerpat energii z Města Magie by též šlo, jen se bojím toho, že by se město mohlo bránit,“ usmála jsem se na ní a mírně si promnula zápěstí. Vážně jsem si občas připadala jako blázen a nevěřila jsem, co vlastně navrhuji.

Vstoupila jsem tedy do radnice a zeptala se Malachaie: „Jsi schopný určit jak daleko jsou ti, kteří mne následují též? Hádám, že dokážeš vycítit jejich energii. Ukotvení jsou též ke mne samotné a odhaduji, že tolik tvého druhu zde nebude. Jednalo by se o dva nižší stíny z tvé sféry a pak dva lidi, kteří jsou ve tvé a naší sféře…“ zeptala jsem se krátce, přemýšlející, jestli by nestálo za to poslat Malachaie na pomoc Arzhulovi, popřípadě na zjištění jeho situace.

Temnota

Petrana si vyslechla návrh Kaedor a ani o něm dlouho nepřemýšlela, než kývla.
„Ano. Asi máte pravdu… s pomocí strachu tohle město můžeme ovládnout stejně snadno jako… Malachai. Ale on má i šanci, že se mu podrobí bez boje.“ Zaváhá. Oči jí opět sjedou ke vtělenému stínu. „Buď ho poslechnou, nebo se ho budou bát. Tak nebo tak, město bude pod kontrolou. A pak dorazí kult. Může držet město a až bude čas, můžeme vyjednat s mistrem Arnfreidem jak budeme postupovat dál. Mám dojem, že jeho cíl je obnovit království. Alespoň to tak znělo, když se ujmul kontroly nad Aklianou. Nevěřím, že má v úmyslu Reyonu vládnout… jen se chce zbavit Inkvizice.“
Prozatím nechala myšlenky nad budoucností stranou. Usadila se na zem, zatímco Kaedor mluvila s Malechaiem, a ještě chvilku odpočívala. Na otázku, zdali je jí to příjemnější, než když Kaedor mluvila jen s něčím neviditelným, se Petrana jen usměje a kývne.
O chvíli později už se vydávali k radnici a během chůze Malachai odpovídal na otázky Kaedor.

„Má paní, toto tělo může existovat i beze mě. Vázan jsem na toho, kdo mě sem přivolal. Vy jste mou paní. Pokud bude toto tělo zničeno, zůstanu stále po vašem boku. Pokud bych selhal a vy jste byla zničena, budu i já vyhnán z této sféry.“
Před odpovědí na další otázku Malachai chvíli tiše přemýšlel.
„Temnota?“ zeptal se zaváháním. Jeho hlas zněl víc lidsky, ale pořád byly slyšet ty tiché ozvěny. „Vzpomínky duše, která toto tělo obývala, jsou plné chaosu. Je těžké jim rozumět.“
Další chvilka ticha, další chvilka přemýšlení. „Temnota je život pohlcující katastrofa,“ řekne tišěe. „Temnota pohlcuje. Vládne. Snaží se všechny pozřít.“ V hlase Stína je poprvé znít opravdová emoce – strach. Stále víc z něj promlouvá lidské tělo a stále méně je to jen chladná duše Stína uvnitř. „Tam, odkud jsem přišel, také vládne to, co pohlcuje vše, co žije. Jsme toho součástí. Všichni.“
Malachai ztuhne v kroku. Trvá okamžik, než si toho všimnou, protože Malachai je šel o pár kroků za nimi
Ohlednou se. Tvář Stína je prázdná. Doslova – jen černá skvrna v realitě. Jeho obličej je pryč. Petrana zděšeně vykřikne, ale nikde není vidět nic doopravdy děsivého. Viděla něco, co ani Kaedor nevidí?
Čas kolem nich se začne zpomalovat – ruce Petrany se hýbou pomalu jako hodinové ručičky, když míří k jednomu ze svých nových artefaktů. Vše začne získávat odstíny fialové, stíny se prodlouží, obloha ztmavne… Kaedor kdesi daleko za Malachaiem spatří pár pronikavých očí, které se dívají z jiné sféry do tohoto světa…
Mrknutí a všechno se ztratí. Petrana pevně stiskne amulet v dlani, ale už není nic, s čím bojovat. Malachai vypadá opět tak, jak byl zaklet do těla Inkvizitora. Pouze skloní hlavu a dodá běžně chladným hlasem Stínů: „Omlouvám se, paní… nemohu na vaši otázku odpovědět. Je příliš nebezpečné, abych o tom dále mluvil. Je velké riziko, že bychom poté mohli být pohlceni tím, co vy a váš druh nazýváte Temnotou.“

Petrana k němu přistoupí, zhluboka oddechuje. Dotkne se jeho tváře. Stín nijak nereaguje. „Je to pryč. Jako fialový prach – je to pryč.“ Její ruka se uvolní a Kaedor krátce spatří amulet, než ho čarodějka opět skryje pod rouchem. Je jednoduchý, nezdobený… a připomíná časem vybělenou kost.
Petrana zavrtí hlavou. „Tady se děje něco opravdu hodně podivného. Někdy mám pocit, že nám něco aktivně brání získávat odpovědi.“ Mávne k náměstí, které je přímo před nimi. „Jsme tu.“
Všichni lidé už dávno utekli… náměstí je pusté a prázdné.