Čekání

Vypadalo to, že stráž nás hned nechtěla zadržet, a to se asi mohlo brát jako úspěch sám o sobě. Na druhou stranu byla asi pravda, že nebyl tak nějak moc důvod. Byly jsme na misi, a protože nás nikdo nenahlásil, nebyl moc důvod.
Už nyní mne zajímá, jestli vesnice bude vůbec stát, nebo bude srovnána se zemí, jakmile se tam vrátím, krátce jsem si povzdechla, protože moje magie tak trochu spoléhala na ostatních. Možná jsem si vážně měla vzít jednoho s sebou.

Známé prostory a čarodějové, kdy jsme dokázali proklouznout až ke komnatám mistra Petrany, čekající, jestli odpoví, ale nic.
Místo toho jsem uslyšela hlas… neodpovídající, přesto pohled směrem na Petranu mi potvrdil, že to byl nejspíše ten Stín.
Mohlo to být, že ani Nejmenovaní a Hlasy jsou dvě entity, nebo jich je víc? Já si naklonila nějakou z nich, ale ty, které mi ukázal Cizinec se nemusí? Zamyslela jsem se a vyslechla si slova Petrany.
„Rád bych tento rozhovor měla za sebou. Chápu ale, že váš Mistr má mnoho práce. Předpokládám, že toto místo je bezpečnější, než kdybychom se bavili na prostorách elfské ambasády, přesto… je jen otázka času, kde nějaký arcimág zjistí, že Inkvizice mne sice propustila, ale nečekala, že budu mít pořád přístup k magii,“ pohled jsem zaměřila na Petranu a pokračovala: „Prokletí, které jsem měla na těle bylo testováno desítky let… zbavit se jej není možné. Kouzlit s ním jde, ale však víte… můžete se vznítit. Nerada bych někomu vnukla myšlenku spolupráce Inkvizice, protože by mohli přijít na další možnost, jak toto prokletí zdokonalit. A i když jsem vždy pro pokrok, nejsem si jistá, jestli toto je ten správný pokrok,“ trpce jsem se usmála a rukou jsem odmávla možnost se občerstvit nebo vykoupat. Pokud mne vážně někdo pronásledoval, byla jen otázka času, kdy mne dostihnou… a i když jsem si byla téměř jistá, že jsem schopná přivolat Temnotu, tak svou obrannou jsem si zas-tak jistá nebyla. Navíc ani tím, že by mi Petrana dokázala nějak pomoct, když při minulém rituálu měla problém ochránit sebe.

Zpátky v Akademii

Petrana si poslechla vše ohledně možností a rizik magie Kaedor. Váhavě přikývla. „Myslím, že máte pravdu. Vaše magie se zdá být velice nestabilní… doufala jsem jen, že byste nám mohla pomoci ve chvíli, kdy by už žádná jiná cesta nebyla. Snad na to nedojde.“
Zamyšleně dodá: „Raději se nebudu o vašich schopnostech nijak šířit… mám dojem, že může být nebezpečné o nich jen mluvit.“
Její pohled se ztratí v dálce a ona nepřítomně dodá: „Je v nich něco nepochopitelně… svůdného…“
Větu nedořekne. Zavrtí hlavou, jako by zaháněla nějakou myšlenku a dodá: „Tedy, snad to nebude třeba příliš rozebírat. A snad budete moci říct mistru Arnfreidovi vše dle své vlastní úvahy. Doufám, že nebude potřeba žádná prezentace vašich schopností. Nelíbí se mi představa, že by se cokoliv z těch sil mělo ve městě používat… mimo nejkrajnější nouzi.“
S touto jednoduchou domluvou obě ženy projdou první bránou akademie a brzy jsou uvnitř samotné budovy.

Téměř okamžitě je zastaví dvojice bojových čarodějů na stráži. Petrana je chce jednoduchým gestem odmávat a ihned řekne: „Jsem Petrana, první učednice královského zaříkávače Arnfreida a jdu ho navštívit.“
Oba čarodějové zaváhají a to je dost na to, aby Petrana prošla mezi nimi. Svým sebevědomím jim nedá šanci příliš protestovat a oni jí nezačnou pronásledovat. Zamumlá ke Kaedor: „Tak alespoň zatím nejsme vyloženě hledané…“ Kdyby jí její jednoduchý oděv a několik symbolů čarodějům neidentifikoval, možná by se vyptávali více.
Rozhlédnou se společně po plné hlavní síni. Probíhá v ní dle všeho něco jako rozsáhlá, všeobecná schůze královských čarodějů. Petrana zamumlá: „Nikde tu mistra nevidím. Půjdeme do jeho komnat.“
Obě ženy si pospíší, i protože si všimnou několika diskutujících čarodějů, kteří vypadají jako vyšetřovatelé arcimágů, se kterými nechtějí nic mít.

Relativně hladce se jim podaří proklouznout až ke kryté terase, která vede ke komnatám mistra Arnfreida. Petrana nejprve zaklepe na mohutné vstupní dveře. Nikdo neodpoví.
Čarodějka vyndá z kapsy klíč a dveře otevře. Vejdou to ztmavlých chodeb. Petrana za nimi zavře, ale nezamkne. Projdou páteřní chodbou komnat až ke dveřím do pracovny. Komnaty se zdají být docela prázdné. Petrana zaklepe na dveře pracovny. Chvíli čekají.
Ve chvilce ticha má Kaedor pocit, že ucití přítomnost něčeho… dalšího v chladné chodbě. Na moment se nedá říct, jestli to není Cizinec nebo něco podobného.
Pak uslyší tichý šepot kolem svých uší. Jen jako ševel a meluzína pod dveřmi…
„Jste sledována, má paní… od vstupu do tohoto města… sledují vás z rodu vašeho i mého… buďte obezřetná… dříve jsem se k vám nemohl přiblížit… tma zde naslouchá jiným než mně…“
A s tím šepot Stínu opět utichne. Petrana si ničeho nevšimla. Nenaznačí, že by si všimla čehokoliv neobvyklého, jen si zamumlá:
„Doufám, že mistr není v paláci… dávalo by to smysl, s tím co jsme slyšely. Ale doufala jsem, že teď k večeru už bude tady.“
Čekají dalších několik minut. Nic se neděje. Petrana pokrčí rameny.
„Zůstala bych zde. Alespoň si po cestě můžeme odpočinout. Pokud tedy někam nespěcháte. Kdybyste se chtěla trochu občerstvit, je tu umývárna a nějaké další zázemí pro mistrovy studenty. Zdá se, že mistr má teď hodně práce… ale raději bych se s ním setkala tady spíš než kdekoliv jinde.“
Pak dodá tišeji, spíš pro sebe: „Jsme tu mimo jiné dál od pozornosti ostatních čarodějů…“

Diskuze před bouří

Na slova Eriena jsem jen krátce kývla a šla jsem doprovodit Petranu. Nečekala moc dlouho a rovnou se mne zeptala, jestli budu utíkat, nebo ne.
„Zatím nevím, moje aktuální… magie… není něco, co by normální mágové brali jako bezpečný styl. Krom toho tato magie je živena krystaly, nebo energii též přechovává v krystalech. Nevím přesně jak toho docílit, aby to bylo stabilní, ale… aspoň koncept krystalizace znám,“ zamyslela jsem se nahlas jako odpověď a dodala: „Na druhou stranu, je jasné, že pokud padne Akliana, je to další místo, které Inkvizice srovná ze zemí. Nevím, jak daleko historie tohoto města sahá, přeci jen u Stromů života se to dá zjistit dle toku magie,“ podotkla jsem trošku pragmaticky a podívala se směrem z města, sledující elfy, trpaslíky a lidi utíkající z tohoto místa. „V každém případě, mám pořád možnost se pokusit otevřít portál do toho města, kde je ta skupina,“ neříkající, že je možnost se i teleportovat místo portálu, ale pokud to někdy Petrana zkoušela, bylo tam dost otázek. Ale pokud to mělo být o tom si zlomit končetinu či ji ztratit nebo zemřít Temnotou či Inkvizí, volba byla jasná.

Pokračovaly jsme dále a já nějak tušila, že nás její mistr nejspíše sleduje od momentu, kdy jsme vstoupily do města. Paranoia tu byla… musel vědět, kdy jeho bariérou projde známá magie, jako byla Petrany, popřípadě mu to někdo sdělil.
„Petrano, je mi jasné, že Arnfreidovi budete chtít říct vše a já vám v tom bránit nebudu. Berte jenom v potaz to, že i když ta magie je zvrácená, je to pořád magie, která může pomoct tomuto městu. Ať ji živí cokoliv, je to něco, co odvrátilo útok Temnoty a s Inkvizicí to očividně též nespolupracuje, když to převrátilo jejich víru,“ řekla jsem trošku trpce a otočila hlavu jejím směrem.
„Nemám problém ukázat magii v praxi Arnfreidovi… lidé jsou těmto magiím více nakloněni než elfové, ale beru v potaz to, že nechcete, aby celé město skončila jako ta vesnice. Proto sama nevím, jestli obranu tohoto města nebudete muset zvládnout beze mne. Moje…“ podívala jsem se na ruce a lehce si povzdychla: „… magie není úplně jako vaše. Mohu se pokusit opět vytvořit kouzlo, co napadlo vesnici a obrátit část armády Inkvizice na mou stranu, ale též se kouzlo může obrátit vůči vlastním řadám,“ dodala jsem a podívala se po okolí. Minule Cizinec byl i na místech, kde by se jen málo mágů jen tak pokoušelo špehovat… cokoliv on byl, měl nějaké napojení na Nejmenované… a to, že jsem nyní byla brána jako Posel ho mohlo přilákat. Byla jen pak otázka, jak dlouho ho dokážu udržet a jestli mi odpovědi nebude podívat jako ten Stín… napůl anebo vůbec.

Chůze k Akademii

Erien přijal odpověď Kaedor s jemným pokývnutím hlavy. Pak ještě zaváhal a dodal pár slov.
„Je možné, že bude třeba, abych opustil město. Musím si nechat Asmai Lyn u sebe. Ale jsem rád, že vám mohla posloužit. Snad vám Velvyslankyně zapůjčí jednho ze svých koní, pokud přijmete nabídku mistra Galiena.“
Poté se obě ženy s elfem rozloučí. Když pak vykročí, Petrana koně vede, aby mohla mluvit s Kaedor. Uvnitř města je stále ruch, ale je vidět, že nemalá část jeho obyvatel zmizela. O to víc zde ale chodí vojáků… a starých národů. Ale ve vnitřním městě bylo trpaslíků spíš méně, a proto si mohou prohlížet maximálně kolem spěchající posly Velvyslankyně.

Zatímco se blíží k Akademii, osloví Petrana Kaedor.
„Přijmete tu nabídku? Odejdete do Almúrienu?“
Zaváhá. Možná, že si uvědomila, že tu otázku vybafla nahlas a zničehonic.
„Nebudu vám bránit. Arcimágové možná. Jenže ti jsou na Velvyslankyni krátcí. A jméno vyslance Galiena Al’haliana má také velkou váhu.“
Pokračovala, jako by to sama sobě ospravedlňovala.
„Koneckonců, je to váš lid. Divila bych se, kdybyste takovou možnost nepřijala, potom všem, co jste zakusila.“
Umlkla. Pohlédla směrem ke špici Ostří a zamumlala:
„Ráda bych jen řekla, abyste Aklianu neodsoudila. Její obrana není založená na žádném sdíleném zaklínání, žádném obětování… žádném zvěrstvu, jak si asi myslíte.“
Zaváhá a dodá pevně a rozhodně: „Jde o to, že pokud chcete vidět samotný vrchol snah boje proti Inkvizici a Temnotě… tak nikde nejsou kořeny magického vědění tak hluboké, jako tady.“
Po pádu Města Magie by to tak možná i mohlo být.

Nyní už přichází na prostranství pod Ostřím a před Akademií, která monument zčásti obklopuje. Tady se to hemží čaroději, kteří spěchají sem a zase tam. Občas si skrz nepřehledný dav lidí razí cestu jezdec na koni nebo na vyvolaném nosiči. Někdy je vidět i semknutou skupinu družiny nějakého vysokého šlechtice, který spěchá na druhou stranu Ostří, ke královskému paláci.
Není jisté, zdali budou moct dojít za Arnfreidem společně a nebo zdali je někdo nepřinutí se rozdělit. Tady se ještě mohou domluvit téměř soukromě, pokud by o to Kaedor stála. Zatím si nevyjasnily, kolik toho vlastně Arnfreidovi řeknou.
Petrana by mu nejspíš důvěřovala se vším. Pokud už to všechno sám neví…

Za branami

Slumy vypadaly jinak, ale zároveň stejně. Více trpaslíků a elfů znamenalo jen to, že situace byla napnutá již nějakou dobu. Moje jediné štěstí možná bylo to, že jsem se do města dostala ještě ve chvíli, kde byly brány jaksi otevřené. Tedy, pomyslně a měla jsem dost štěstí, přesto přijít do města nyní, tak se mi nedostane asi již žádné pozornosti.
Též jsem si stáhla kápy kultistů, kterou jsem přes svou normální kápy a nechala si ji na ramenech. Na rozdíl od Petrany jsem neměla žádné insignie, zbývající mi tedy jen možnost ji následovat.

Nechala jsem Lyn se pozdravit s jejím majitelem, připomínající mi tu moji dvounohou ještěrku. I když většinou hledala hned něco k jídlu, pořád mne brala jako někoho, kdo se o ní stará.
Seskočila jsem z jejich zad a poplácala ji na krku se slovy: „Ano, děkuji vám i Lyn. Neřekla bych, že by mi můj strach dokázala odehnat, ale dá se říct, že jej zmírnila,“ mírně jsem se usmála, protože jsem věděla moc dobře, že kdyby to nebyl kůň trénovaný elfy, nejspíše by stačilo málo proto, abych opět ztratila veškerou důvěru vybudovanou Lyn.

„Almúrien…“ řekla jsem trochu překvapeně, protože kdybych se nedostala do tohoto města, nejspíše by další místo bylo právě toto místo. Šance byla asi větší, že by mne tam někdo poznal, ale protože jsem neměla sílu dojít ani sem, kdo by mne dostal tam.
Pohled Petrany jsem se cítila více intenzivně, než kdy předtím… a já tak zvolila diplomatickou odpověď: „Děkuji Eriene, mistra Galiena tedy vyhledám a projednám s ním jednotlivé možnosti. Máme ještě nějaké zprávy z naší výpravy, proto Petranu doprovodím za mistrem Arnfreidem. Předpokládám, že nás bude chtít vidět obě,“ usmála jsem se a nějak doufala, že výslech u něj nebude dlouhý. I když jsem si u Inkvizice neužila moc možností se očistit, špína se na mne opět lepila a když už jsem cítila sama sebe, byl to poměrně problém.

Almúrien bude ještě více skeptický k magii Nejmenovaných… i když je možné, že toto město nyní využije úplně cokoliv, je jen otázka, kdy Nejmenovaní zanevřou nad tímto městem též… pokud jsou tedy ještě zde přítomní, zamyslela jsem se, protože nebýt jich, neodrazili jsme tehdy Temnotu.

Na druhou stranu, pokud nepůjdu s Galienem, kdo ví, jestli si své jméno opět nebudu muset vybojovat. Lidem na něm nezáleželo a nejspíše pouze Galien či samotná velvyslankyně to dokáže na Dubovém Dvorci potvrdit. Jako jedna z mála z Teárien by mi mohli poskytnout nějaký azyl a teoreticky i možnost praktikovat to, co se dá nazvat magií Nejmenovaných. O Kaedor di Valiora se ví mnoho, ale evidenci toho, co umí nikdo asi nikdy neevidoval. Nyní tedy půjde jen o to, abych dokázala tuto magii prezentovat jako něco… aspoň neutrálního. Ne jako nový kult, což… bude poměrně problém, když se všichni spojení s touto magií chovají jako definice kultistů, povzdychla jsem si sama pro sebe a pokud Petrana souhlasila, následovala jsem ji za jejím mistrem, doufajíc, že mne nebude chtít někdo využít z Akademie jako žolík proti Inkvizici. Ať již z pohledu magie, či statusu… byla jsem si tak nějak jistá, že Inkvizici by dost zajímalo, jak jsem se dokázala zbavit toho prokletí, aby jej mohli vylepšit.

Zpátky mezi elfy

Petrana trpce naslouchala slovům Kaedor. Nejspíš neměla mnoho co říct, protože to Kaedor shrnula tak, jak to bylo.
„Pokud by se dokázali čarodějové dohodnout, jsem si jistá, že by město udrželi… a že mají i dost vlivu na to, aby regenty a krále přesvědčili… ale to by museli opravdu táhnout za jeden provaz. A obě víme, jaká je asi šance, že se to stane. Tak pojďme… dozvíme se podrobnosti a pak uvidíme.“ Když poté Kaedor připomene nutnost ustájení Asmai Lyn, jen souhlasně kývne. Nejspíš zapomněla, že Kaedor musí koně vrátit.
Společně vjednou do města. Je o poznání prázdnější. Slumy o něco málo méně přeplněné, ulice trochu klidnější. Je v nich vidět daleko víc trpaslíků… ale i elfů. Zatímco dříve bylo vzácné elfa vidět mimo velvyslanectví, tentokrát jich několik zahlédnou jen cestou k vnitřnímu kruhu města. Všichni mají někam naspěch.
Petrana se ještě před vjezdem do města zbavila roucha a kápě od kultistů. Nyní jela opět ve svém šatu cestující čarodějky Akademie, přičemž nechala vidět i insignie, které měla na většinu cesty schované. Díky tomu jí otevírali brány, už když k nim přijížděla.

I ve vnitřním kruhu bylo rušno. Dvojice zamířila přímo k Velvyslanectví. Tam bylo v pozoru daleko víc elfských šermířů než bylo normální. Běžně stáli jen dva před hlavním stromovým portálem do budovy.
Nyní jich půltuctu stálo na stráži v rozestupech na malém zeleném prostranství před hlavním vchodem. Elfové se příliš nevyžívali v okázalých gestech, takže nejspíš měli reálný důvod hlídat víc než jindy. Kromě toho téměř neustále vyráželi poslové na elfských koních ze stájí a nebo se do nich opět vraceli.
Erien ihned poznal Asmai Lyn a ona poznala jeho. Nijak nekontrolovaně nereagovala, ale hned vykročila směrem k němu, pokud jí Kaedor nezabránila. Elf pozdravil kývnutím Kaedor a Petranu. Potom několika tichými slovy promluvil k Lyn. Klisna vypadala, že ho skutečně ráda vidí.
Pak už se šermíř-kapitán začal věnovat navrátivším se čarodějkám.
„Zdravím. Předpokládám, že už jste něco málo slyšeli. O té výzvě králi. Je to zpečetění osudu pro všechny čaroděje, lidské i jiné, a pro náš národ v tomhle království.“
Povzdechl si a usmál se na Kaedor. „Jsem rád, že jste se sem vrátila v pořádku i s Asmai Lyn. Doufám, že vám sloužila dobře. Mám pro vás také zprávu od mistra Galiena,“ zmínil elfského čaroděje, který pomohl Kaedor dostat se zpět alespoň ke zlomku své bývalé úcty.
Jeho tón je trochu dutý, když zprávu vyřizuje.
„Má v plánu návrátit se… alespoň na čas… do Almúrienu. Zve vás, abyste se k němu přidala.“
Kaedor ucítí pohled Petrany. Zatím mlčí, ale je jasné, že by byla radši, kdyby takovou výzvu nevyužila. Erien si toho podle všeho všiml. Pomalu si pro sebe přikývne. „Elfové nejsou zvyklí míchat se do věcí lidí. Dubový dvorec věří, že je třeba shromáždit se ve hvozdu a přečkat časy nenávisti k magii tak, jako mnohokrát dřív.“
Pak se otočí zpět na Kaedor s pevným pohledem v očích. „A to i navzdory tomu, že vy jste živoucí důkaz toho, co potkalo Teárien… a co může potkat Almúrien, pokud necháme Reyon padnout.“
Nakonec ale pokrčí rameny. „To však není mé, abych o tom rozhodl. Jen jsem vám měl vyřídit vzkaz. Mistr Galien má v plánu vyrážet během několika dní odsud, z Velvyslanectví.“

Nabídka Pontifa

„Dalo se to asi čekat,“ řekla jsem na jeho poznámku, že chce nejdříve elfy a pak i trpaslíky. Byla asi otázka jen času, kdy do toho spadnou i lidé, ale zatím je asi chtěl vynechat z dění, aby si mohli ještě chvilku zahřívat svá místa, než je popraví na náměstí.
I když bych se nedivila, kdyby šlechta lidské mágy hodila jako bonus, pomyslela jsem si, vědoma, že elfská šlechta nebyla o nic moc lepší ale… aspoň nechtěla zaprodat svou domovinu. U lidí se mohlo vypálit desítek království a lidé si mohli postavit nové… ale když Pontif podpálil první Strom Života, jakékoliv diplomacie byly smeteny ze stolu.

„Nejspíše bude chtít svého koně zpět, Asmai Lyn…“ rukou jsem naznačila ke zvířeti, na kterém jsem jela. Elfové měli trošku větší úctu ke zvířatům. Utroušenou poznámku Petrany jsem nechala být, já si rýpla do její Akademie, ona zase do našich řad. Jen rozdíl byl v tom, že ona si to dovolila u nějakého vyslance Elfů, já jen u ní.
„Děkuji za předanou informaci, doufám, že se brzo uvidíme,“ hlavou jsem se poklonila k elfovi a nechala jej se vzdálit.

S menším povzdychnutím jsem řekla: „Jak mne, tak i vám je jasné, že toto město je jedno z posledních míst, kde se můžeme bránit útoku Pontifa. Pokud ale šlechta rozhodne, že nechá otevřené brány… ani veškerá magická jednota tomu nezabrání. Na konci dne, toto není Město Magie, kde mágové mohli uzavřít město a nechat jej levitovat nad hlavami armád. Zde stačí, aby král dal příkaz, ať nechají otevřené brány a buď se mágové vzbouří a vezmou město jako rukojmí, nebo… se nechají zajmout Pontifem a jeho armádou. I když magie je zde, toto město pořád patří tomuto království a nad těmito rozhodnutími moc neuděláme…“ řekla jsem trošku zklamaně, protože mi bylo jasné, že si do tohoto nenechá povídat. Navzdory věku zde bylo to, že Petrana chtěla následovat moudro svého mistra… a jestli ten měl s Pontifem též již nějakou dohodu? Děj se vůle boží.

„Pojďme ale za mistrem Arnfreidem, ráda bych ale předtím aspoň ustájila Lyn, pokud dovolíte,“ řekla jsem trošku trpce, protože s tím byla spojena návštěva Eriena.
Pokud půjde do tuhého, mohu se pokusit teleportovat na to místo, kde jsem vytvořila teleportační runy. Mohu ale jen doufat, že se mi to pod nátlakem podaří a Nelika bude reagovat včas… teleportace a portály… mohlo to též dopadnout tak, že mne to teleportuje pár-set metrů nad portál… a to v lepším případě… povzdychla si, protože nyní mi ani setrvávání v přítomnosti těch kultistů nepřipadalo zas tak špatné. Lidé a jejich politika… stabilní asi tak jako magie lidského mága ve věku mezi pěti a sedmi lety života.

Zprávy z města

Na poznámku Kaedor ohledně mágů Akademie zareagovala Petrana vzdorným pohozením hlavy. „Vůbec nevíte o čem, mluvíte,“ poznamenala suše, protože jí rychle došlo, na co Kaedor narážela.
Poté už Kaedor zastavila kolem projíždějícího elfa. Nepoznala ho, ale byla si jistá, že patří do družiny Velvyslankyně v Aklianě. On zastavil, když na sebe Kaedor upozornila.
„Nar’a’shai,“ odpověděl na její pozdrav. Sklonil hlavu v uctivém pozdravu, který mají elfové ve zvyku, a poté promluvil:
„Pouze přišly zprávy ze severu a obyvatelé města začali panikařit. Nepřátelé jsou opět na pochodu. Další vlna toho zlořečeného proroka… přichází zprávy o šířící se nenávisti ke starým národům a k čarodějům napříč tímto královstvím. A dva dny před dneškem přišlo ultimátum Reyonskému králi.“
Elf se odmlčel. Nic z toho co říkal, nemohlo být nic tajného, když jí to sděloval jen tak, na kraji cesty. Takže to, co teď dodá, určitě ví celé město.
„Jeho ultimátum znělo… vydat do rukou – do pravomocí Inkvizice všechny čaroděje, elfy a trpaslíky, kteří žijí v tomto lidském království.“ Jeho chladné oči bez zájmu dodaly: „Pontif si přijde pro své pověření spravovat osudy veškerých uživatelů magie a starých národů. Osobně, a nejspíš s davem fanatikům v zádech. Lidé se bez ustání přou, jak mají zareagovat, jestli vůbec. Mezi lidskou šlechtou a lidskými čaroději vládne pandemonium. Pontif totiž slíbil králi a jeho šlechtě, že se jejich pravomocí nedotkne, pokud splní jeho požadavky.“
Mluvil o tom věcně a bez většího zájmu – jako o lidských problémech, které pro elfy znamenají jen otravné nepříjemnosti. Petrana si toho všimla a nyní ho oslovila ve snaze dostat nějakou reakci. Nebo Alespoň informace.
„Ale co všichni ti lidé? Kam prchají? Jiné bezpečné místo krom Akliany není…“
Elf jen pokrčil rameny. „Nebudu tvrdit, že vidím do myslí vašeho druhu. Snad trpaslíci s vámi souhlasí… ti vyhnanci, kteří už se nesmí vrátit ke svým soukmenovcům u kořenů hor, ti žádnou jinou možnost nemají. Lidí a lidských království je na světě pořád dost.“
Pak se v sedle poklonil. „Nyní, dámy, pokud mě omluvíte… Velvyslankyně mě pověřila naléhavým úkolem, který je třeba vyplnit. A o kterém nemohu mluvit.“ Poslední dovětek přidal, když viděl, jak se Petrana nadechuje.

Obrátil se ještě ke Kaedor. S tou byl ještě ochotný mluvit, byla to koneckonců elfka. Petrana mezitím utrousila poznámku. „To se určitě arcimágové a regenti vrhli jeden druhému na krk… pokud už je tažení Inkvizice na cestě, nemáme moc času… a jsem si jistá, že oni mezitím vymýšlí jak si nejlépe podřezat krky. A vrážet si přitom dýky do zad.“
Elf si toho všiml a usmál se. „Zdá se, že svým soukmenovcům rozumíte.“ Víc to nekomentoval. Petrana se obrátila k městu.
„Měli bychom ihned vyrazit a dostat se k mistru Arnfreidovi co nejdříve, Kaedor. Musíme mu pomoct tuhle situaci udržet pod kontrolou…“
Elf si všiml jména, které zaslechl. Zaujalo ho a dodal: „Vy jste ta, která sobě přiřkla jméno Kaedor di Valiora? Bylo mi řečeno, že pokud bych vás potkal, mám vás odkázat na šermíře-kapitána Eriena di Almion. Zdá se, že tušil, že bych na vás touto cestou mohl narazit.“
Petrana se zatvářila pohrdavě. „Asi s vámi chce mluvit o nějakém promyšleném plánu jak utéct z města s ostatními elfy a nechat ho jeho vlastnímu osudu,“ zamumlala si pro sebe. Elf jí probodl očima. Elfský sluch se nezapře. Dál s ní nejspíš neměl v plánu mluvit. „Měl bych opravdu vyrazit.“

Město, nebo další kult

Akliana nebyla zas tak daleko, hlavně, když byla vidět z hodně velké vzdálenosti díky vysokým budovám. Než jsme ale i spatřili vysoké věže, byly zde davy uprchlíků… ale nemířící k městu, ale z města? To nedávalo smysl. Město mohlo být napadeno, byla pravda, že nám trvala cesta tam a zpět dost dlouho. Ale z dálky vypadalo v pořádku.

„Podle hábitů mágů, řekla bych, že to bude něco spojené s Akademií,“ řekla jsem téměř sykavě, protože i když má magie byla zvěrstvo, cokoliv používali na obranu města bylo o poznání horší. Petrana to možná sama věděla, ale chtěla bránit domovinu a sypat sůl do jejich ran jsem vážně nechtěla.

Krátce mi dokonce přešla myšlenka i na to, jaká je šance, že někteří se dostanou do vesnice s Kaklumem a Oněvem. Ať se dělo cokoliv, musela jsem jednat, jinak bych se mohla vrátit do ohromného kultu Nejmenovaných, tvořený ne desítky, ale stovky přívrženců. A i když jsem měla studenty, nebyla jsem nikdy moc ta, která by vyžadovala až tolik pozornosti. Ráda jsem se nechala obměňovat, ale říkat více jak deseti lidem co mají dělat nebylo moc pro mne. I když… pořád zde byl Oněv.

Vědoma si i praktik akademie a nějak doufajíc, že budu mít čas reagovat. Bez jakékoliv bariéry jsem mohla jen doufat v to, že mne mé „síly“ obrání přes nějakým rychlým kouzlem.

Pozorující občany, trpaslíky směřující do města a pak jeden elfský mág prchající z města. Otěžemi jsem navigovala svého koně a jakmile byl na doslech jsem pronesla: „Shai’a’Nar…“ Pozdrav, který aspoň má domovina využívala jako slova, kterými vítali či se loučili s návštěvou.
Pokud jsem zaujala pozornost elfa (Ať jsem již jej znala nebo ne), stáhla jsem si kápy z hlavy a seskočila z Lyn se slovy: „Co se zde stalo? Město je nejbezpečnější místo vůči Temnotě a Inkvizici. Proč všichni utíkají?“

Zpátky k Aklianě

Petrana se nezdá přesvědčena, když končí rozhovor s Kaedor o novém kultu. Kaedor jí slyší zamumlat:
„Kdyby se kult rozmáchl do celé Akliany, podpálím město sama.“
Ani nápad s portálem se jí moc nezdál. „Na ten vám vyšetřovatelé Arcimágů rychle přijdou. A pak zjistí kam vede. A pak vám nepomůže krytí ani od mistra Arnfreida,“ poznamená. V přípravě portálu jí ale nijak nebrání.
Nelika na povel Kaedor začne přinášet kameny jako by nevážily vůbec nic, což celou stavbu portálu usnadní. Když jí poté nařídila, aby do budoucího portálu vložila trochu své síly, udělala to poměrně instinktivně, i když nejspíš neměla žádné magické vzdělání.
Energii viděla Kaedor díky svým očím zcela jasně. Vír magie vyskočil z Neliky a ovinul kameny v síle, kterou jen stěží poutaly neaktivované runy. Nechovalo se to úplně správně… síla Neliky byla naskrz prosáklá vnějšími vlivy… ale nic lepšího teď Kaedor neměla.
Nelika na její další povely pouze přikývla. Zdá se, že porozuměla. Portál byl tedy připravený a bude ho moct vyzkoušet, až se vrátí do města a zařídí pro něj druhou stranu.

Všichni kultisté se poté hluboce uklonili, když je Kaedor oslovila. Vzhledem k tomu, že se toto všechno odehrávalo pořád uvnitř osady, přilákalo to nemalou pozornost. Čtveřice klanících se kultistů zůstala skloněná, zatímco Kaklum jediný odpověděl.
„Uděláme tak, jak přikazuješ, Posle Nejmenovatelných. Budeme klíčit semena, ze kterých vyroste naše dílo, nový svět.“
Několik vesničanů jeho odpověď slyšelo a začalo si pro sebe povídat. Když Kaklumovo oslovení slyšel místní kněz, i on se Kaedor hluboce poklonil. Jeho příkladu následovalo i několik dalších místních.
Více toho kultisté nepotřebovali. Oněv se brzy dal do řeči s páterem místních osadníků a všichni jeho druhové se pustili do díla, které jim jejich Posel uložil.

Petrana to sledovala a svou nelibost dobře skrývala. Když pak Kaedor opět vyskočila na Lyn, obě čarodějky bez dalšího loučení vyrazily směrem k Aklianě.
Když byli opět jen dvě na koních, mohly se nést rychlostí větru. Netrvalo to dlouho a na obzoru bylo vidět Ostří Akliany, které se tyčilo vzhůru.
Jejich cestu začaly komplikovat davy uprchlíků. Byly větší, než když sem Kaedor přijížděla. A mířily opačným směrem – směrem od Akliany. Mířili na východ, na západ, na jih… pryč od hlavního města Reyonského království.
„Tohle se mi nelíbí,“ zamumlala Petrana, když museli zpomalit a jely bok po boku. Ani ona nemohla nic vědět. Telepatie byla doména skutečných mistrů, zvlášť na velké vzdálenosti… výměna informací skrz magii byla všeobecně náročná disciplína.
„A napadlo mě… divím se, že jsme nikde nenarazili na vyšetřující čaroděje. Myslela jsem si, že nám budou dělat problémy.“
Brzy viděli město před sebou. Zatím stálo. Z jeho bran se ale valili davy uprchlíků. Jen směrem na sever bylo prázdno a nebylo vidět nikoho. „Byly jsme pryč jen pár dní… co se zase stalo?“ poznamenala Petrana.
Kaedor cítila v myšlenkách lidí kolem sebe velké množství strachu. Viděla prchat dokonce i bohatší občany. Dokonce i několik málo čarodějů… na těch bylo zajímavé, že veškeré insignie Akademie měly strhané. Nejspíš dostali na výběr – bránit město nebo se vzdát své pozice a veškerých titulů.
Obě čarodějky si brzy všimly, že jediný, kdo míří směrem do města, je skupina trpaslíků. Měli sebou veliký vůz. Očividně byl postavený na horské tažné berany, ale tady ho táhlo čtyřspřeží koní. Kaedor pak také pocítila, že směrem z města rychle spěchá elf, podle čisté a výrazné magie, která ho obklopovala. Dokonce i staré národy byly na pochodu…