Portál

Na slova Kakluma jsem jen mávla rukou, stále plně vědoma, že to není třeba. Bylo mi jasné, že mi jsou všichni tři věrní. „Vím u vás, že jste mi věrní a jste ochotni mi poskytnout svůj život. Kdybych tak chtěla udělat, nebudu se vás ptát a žádat vás o svolení,“ mírně jsem se usmála, držící nějak toho, co asi očekávají jako odpověď.

Následoval proslov Petrany, kde jsem cítila její skepticismus a to, jak se ji tato situace nelíbí. „Nemyslím si, že by Akliana hořela. Jak jsem vám říkala již předtím… když Temnota zaútočila na město, tato síla ji pomohla odrazit s čímkoliv, co jste vy obětovali. Mohlo to být v sebeobraně, ale i tak… samozřejmě chápu, že nechceme mít nový kult o velikosti Akliany, ale stejně,“ poznamenala jsem a nechala jsem to tedy již být. Nechtěla jsem ji přemlouvat a nějak přesvědčovat, že toto je něco, co by se mělo brát jako nový začátek. Sama jsem si byla jistá, že být v její kůži, tak se mi toto též nelíbí. Bohužel pro mne toto byla jediná možnost, jak kouzlit a bůh ví, jestli se někdy podívám do Města Magie, tak možná do konce života jediná možnost, jak kouzlit.

„Připravím tu runy na stabilní portál, přesto bychom se měli vrátit do města na koních. Je vám asi jasné, že Lyn musím vrátit. I když věřím, že byste kouzlo dokázala provést, tak asi se nikomu moc nebude líbit, že jste to použila, abyste se dostala doprostřed města,“ usmála jsem se a šla zpět do centra města.
Chvilku jsem přemýšlela, jak toto vyhotovit, aby to bylo napojené jen na mne, a ne na nikoho jiného a pak si řekla pro sebe: „Krvavá magie… sice jen základy, ale i tak,“ řekla jsem a vzala si opět dýku, kterou jsem si otevřela ranku na dlani, jakmile jsem viděla několik kamenů, které by se hodili na utvoření run. „Neliko, můžeš vzít tyto kameny a položit je sem,“ ukazujíc na několik kamenů bokem, předpokládající, že pokud její tělo bylo téměř nezničitelné, mohla k tomu mít i nějakou sílu. Pokud se ale moc namáhala, řekla jsem Oněvovi.
Prst určující jednotlivé místa, vyznačující kruh na zemi, kdy jsem se na každý kámen začala svou krví kreslit komplikovaný znak. Krve nebylo potřeba moc, znak nemusel ani být vidět, tedy, aspoň jsem tak nějak doufala. „Neliko, vlož trochu magie do každé z těchto run,“ zajišťující, že moje krev je dostatečným vodičem magie a ty runy budou do těchto kamenů takto zaznamenány.

Run bylo celkově 12, kameny položené do kruhu a já začala rýt nožem do země, centrální runu a opět ukázala Nelice, aby do ní vložila energii.

„To by bylo,“ kývla jsem a řekla směrem k Petraně: „Budeme potřebovat pak podobnou věc ve městě. Pokud budeme mít štěstí, tak jeden z nich jsem dělala i kdysi já, takže by to mohlo být jednodušší,“ řekla jsem a podívala se na Neliku: „Jakmile se budu pokoušet otevřít portál, měla bys to cítit. Budu pak potřebovat, abys vložila svou magii do těchto run. Otevře to portál…“ řekla jsem, a tak nějak doufala, že to chápe. Jednalo se o poměrně nepraktickou možnost používání portálů, protože jsme potřebovali vždy druhou stranu a stálo to dost energie obě strany. Naštěstí „naše magie“ to nebyla.

Popošla jsem tak, aby mne slyšel jak Kaklum, Oněv, Nelika tak i Gešla. „Vydám se zpátky do Akliany, do té doby chci, abyste zde zůstali a pokračovali v našem dílu. Není vhodná doba s nimi bojovali anebo na sebe upoutávali pozornost mocností, které by vás beze mne dokázali porazit,“ snažíc se to postavit nějak, aby mi Petrana nebodla meč do zad a zároveň mi dali kultisté za pravdu.
„Pokud se zde nachází nějaké kryté místo, jako to, které jste měli k dispozici předtím Kaklume, využijte to…“ dodala jsem a doufala, že takto to nějak vyjde, čekající na reakci ostatních, ať již kultistů, či Petrany.

Důvěrný rozhovor

Oněv se ukloní, když Kaedor rozhodne. Nic dalšího knězi neřekne, a ten už je stejně zabraný do ničení bývalého znaku inkvizice. Oněv se zdá spokojený s ukázkou svých sil a jen tiše sleduje dílo, které se před nimi rozpoutalo. Během chvíle leží kruh na zemi. Poté ho páter s pořádnou dávkou fanatismus nařídí přerazit perlíkem. Zatímco o něj zvoní kladivo, kněz vede jakousi debatu či snad kázání s ostatními vesničany. Kultisté přihlíží.
Kaedor osloví Kakluma ohledně studny. Ten se na ní usměje.
„Je to temné, hluboké místo, Posle, tak jako nezemské dálky, kde zatím dlí Nejmenovatelní. Temnota z takové studny snadno vplývá do světla tohoto zašlého světa. Pro rituály přivolání jsou taková místa vynikající… snad jen přirozeně hluboké jeskyně mohou být lepší.“
Pak se v sedle osla jemně pokloní. „Nedošlo mi, samozřejmě, že něco takového by mohlo přilákat nechtěnou pozornost. Čas ještě není zralý, to je mi jasné,“ dodá s pohledem na Petranu, jako by jí tím dával za pravdu. „Za svou chybu se omlouvám, Posle. Na útěchu mohu nabídnout jen svůj život, ale ten už dávno náleží tobě a Nejmenovatelným.“

Kaedor může odpovědět či se ho dál vyptávat. Po rozhovoru se oddělí s Petranou od kultistů, kteří na tom neshledají nic podivného. Sami zůstanou stát a sledují dění na shromaždišti osady. Petrana Kaedor následuje vděčně a rychle.
Po první větě v soukromí Petrana téměř vybuchne.
„Nelíbí? Nelíbí!“ Trochu se ztiší, aby nepřilákala pozornost, a pokračuje rozhořčeným šepotem. „Nehledě na to, že je to nebezpečné a šílené, je to naprosto zvrácený podnik!“
Jako odpověď na další větu Kaedor, že je lepší tu mít tohle než Inkvizici, Petrana pohlédne stranou a lehce zavrtí hlavou.
„Lepší? Stěží. Je lepší mít na dvorku bandu lapků nebo smečku vlků?“
Povzdychne si. Další argumenty Kaedor, zejména ohledně přítomnosti kultistů ve městě, uznává.
„Ne. Tihle nesmí do města vkročit. Cítila jste hlas toho Oněva? Jako medový červ, který se zavrtává do hlavy! Během týdne by byla Akliana v plamenech. U proroka Gregora jsem si poměrně jistá, že je to ještě člověk.“ Nepřátelsky si odfrkne. „U Kakluma a vaší nové „družiny“ o tom mám silné pochybnosti.“
Petrana si unaveně promne čelo jednou rukou. „Ale máte pravdu. Nemůžeme je teď zničit, na to mohou být příliš cenní. Raději je poštvat na Inkvizici. Pokuste se je tu nějak zaměstnat – ale tak, aby je neobjevili vyšetřovatelé arcimágů. A my si musíme pospíšit do města.“
Pohlédne na Kaedor pevně. „Brzo si někdo všimne vaší i mojí nepřítomnosti. Náš výlet se hodně protáhl a to by mohlo mít nepěkné důsledky. Takže dokončeme to nejnutnější a pokusme se prozatím tohle… tohle všechno nějak neutralizovat.“ Nakonec ještě dodá pár slov k nápadu s portálem.
„Jestli si myslíte, že vkročím do portálu, který by živil kdokoliv z tohoto „kultu“, tak se pletete. Vraťme se do Akliany… a tam zkusíme něco vymyslet.“

Všichni kultisté stojí dost daleko na to, aby nikdo z nich tuhle debatu neslyšel. Navíc se dá předpokládat, že svou naprostou důvěru v Posla a Nejmenovatelné nehrají.
Petrana vypadá velice rozrušená. Je to poznat i na otisku její magie, který vidí Kaedor. Energie kolem ní víří. Čarodějka je nyní neustále připravená k boji. Snaží se to skrývat dobrým sebeovládáním, ale před Kaedor to skrýt nelze.
Čarodějka unaveně zkusí navázat.
„Můžu se pokusit dát dohromady nějaký alespoň trochu stabilní portál, i když to není moje expertýza. A v téhle době většinou portály vůbec nefungují.“ Pak přidá tiše pár slov, které s tím zdánlivě nesouvisí. Pohlíží při tom na kultisty. „Stejně bych je všechny nejraději spálila na prach.“
V jejím pohledu je náznak skutečných obav. Možná, že pochybuje, zdali by takovou bitvu vyhrála s takovou samozřejmostí, jakou by si přála.
Nejspíš by hodně záleželo, na kterou stranu by se přidala Kaedor…

Město věřících

I když část mne samotné věděla, že to, co se nyní děje není úplně správné. Pořád se jednalo o Inkvizici. Ano, nebyli to ti, kteří ze mne chtěli dostat informace, ale pořád přívrženci stejné víry! Sice se jednalo jen o vesničany, ale byla jsem si vědoma, že zrovna tento muž by ze mne tahal informace se stejným zápalem, jako každý jiný fanatik.

Cokoliv jsem vyvolala, tak to zjednodušuje působení jejich talentu, ne-li zvyšuje efektivnost. Na mne to nejspíše nemá dopad jen proto, protože mne to cosi považuje za nadřazenou, ale je jen otázka času, kdy i Petrana bude tímto ovlivněna, zamyšlená jsem se vrátila ke konverzaci, kdy dotyčný chtěl nechal strhnout symbol Inkvizice. Mírně překvapena, protože jsem věděla, že i kdyby na nože dotyčného brali, tak by ten symbol nenechal padnout. A to i kdyby jej měl držet na svých vlastních zádech…
Oněv se mne nepřímo zeptal a než jsem odpověděla, tak se ozvala Petrana. Neměla jsem ji to za zlé, přeci jen, všechno toto bylo jaksi na hranici toho, proti čemu jsme bojovali.
„Stačí, aby symbol byl stržen. Jsem si jistá, že jejich víra bude dostatečným symbolem pro ty, kteří by se chtěli připojit, nemyslíte?“ Zeptala jsem se otázkou zpět, snažíc trošku zatlačit na jejich důvěru v Posla.

Do toho se ale vložil Kaklum a já na něj upřela svůj „slepý“ pohled s otázkou: „Na co je potřeba takto hluboká studna?“ Byla pravda, že místo, kde Kakluma poprvé poznala, jsem plně neprozkoumala. Ale protože to bylo uprostřed skal, pochybovala jsem, že tam bude nějaká studna.

Chvilku jsem mlčela, čekající na odpověď a pak naznačila Petraně, abychom se vydaly stranou. „Chci si promluvit, o samotě,“ dívající se na ostatní, nechávající je konat tak, jak uznávají za vhodné. Seskakujíc z koně a vydávající se tak 50 kroků od skupinky. Krátké povzdechnutí a slova, mířené té, která nebyla ještě poznamenaná mou magií: „Je mi jasné, že se vám toto nelíbí, ale…“ podívala jsem se zpětně na tu skupinu: „Je jasné, že je lepší tu mít toto, než Inkvizici. Na tom se asi shodneme, ne?“ Chvilka ticha z mé strany následována slovy: „Navíc nám to možná poskytlo jakési místo, kde můžeme setrvat… pokud se mi to podaří, mohu zkusit připravit runy na portál, abychom jsme se sem dostali rychleji. Jsem si jistá, že někdo z naší výpravy obětuje část své magie na živení portálu,“ promnula jsem si krk a podívala se jí přímo do očí: „Nebo vám snad nyní připadá lepší, aby naše výprava šla do města? Hlavně, když to, co jsem vyvolala dokáže změnit fanatiky Inkvizice na… na toto?“ Ukázala směrem na vesničany, kteří se horlivě snažili sundat znak Inkvizice a mohla se jen domnívat, jestli jej rozcupují na cucky, nebo promění v prach.

Víra a prorok

Kultisté vypadali potěšeně, když zaslechli Kaedor, která zmínila, že by pro ně bylo vhodnější jezdit na koních. Část jejich poníženosti je s novou silou opustila. Pořád znali své místo, ale získali trochu více jistoty.
„Jak si přeješ, Posle,“ přikývl Oněv. „Uvidíme, jestli budou nějaké koně mít.“
Když poté jela s Petranou po boku a promluvila o svitcích, čarodějka se zamyslela. „Je to možné. Pokud vím, část z nich vzala za své poté, co Inkvizice vypálila Teárien- tedy, váš domov. Řekla bych, že to bylo spojeno se Stromy, které ve hvozdu byly. Ale pořád máme nějaké svitky k dispozici. Až se vrátíme do hlavního města, mohu zkusit nějaké získat.“
Prozatím toto téma opustí a přiblíží se k osadě. Kaedor promluví, její tvář stále krytá kápí. Oněv spokojeně přijme příkaz a osloví muže, který na ně hledí s dobrosrdečným výrazem.
Kaedor má na moment pocit, že vlastně ani neví, co kultista říká. Všimne si, že Petrana zaváhala, ale oba koně i kultisté zůstali neovlivněni.

V knězově tváři se objeví prázdný výraz spokojenosti. Poté odpoví jasně a bezstarostně.
„Opravdu? To jste nesmírně laskaví. Cítili jsme zlo, které k nám přicházelo. Dovedu rozpoznat a zahnat nekalé síly, a obával jsem, že k nám přichází služebníci Temnoty. Vaše pomoc by nám byla nesmírně užitečná, pokud by se skutečně objevili.“
Oněv promluví laskavým hlasem. Tentokrát mu Kaedor rozumí.
„A ti nepřátelé zmizeli?“
Pobožný muž přikývne. „Ano… snad ucítili vaší přítomnost a zalekli se naší společné síly.“
Oněv opět zašumí svým hlasem několik slabik. Kněz na moment zaváhá.
„Ten symbol? To – to je přeci…“ jeho výraz se na moment vyprázdní. Jako by si nedovedl na něco vzpomenout. Oněv se na něj laskavě usměje. „Symbol našeho vůdce a zvěstovatele nového světa?“
Tu se páter usměje a přikývne. „Jistěže – symbol posla nového světa.“ Oněvův úsměv se rozšíří. „Ale otče, jste si jistý?“
Kněz se otočí. Zahledí se na kruh. Jeho tvář zrudne a zbrunátní. „Jak se to mohlo stát? Vždyť to je symbol toho zplozence pekel Gregora! Odpusťte, hned nechám tu ostudu strhnout…“
Oněv přikývne. Ohlédne se na Kaedor a dodá pár slov ke knězi: „A místo toho tam dejte ten správný svatý znak…“ a počká, zdali Kaedor doplní, co by si přála, aby ozdobilo ten kamenný sloup.

Petrana tiše zamumlá: „Nehrajte si na dalšího proroka, Kaedor, to není cesta vpřed.“ Vhrne nepříliš přívětivý pohled na Genšlu. Další slova řekne hlasitěji. „Ehm. Jste Posel, ne prorok. Řekněte mu, aby ten kámen raději strhli.“
Zpoza nich, z propadlého roucha na nákladním oslu, se ozve skuhravý hraz Kakluma. „A řekněte jim, aby vykopali pořádnou studnu. Hlubokou… dost hlubokou na to, aby z ní ani umírajícího nebylo slyšet sténat…“
Věci nabírají spád. Zdá se, že Oněv a Kaklum chtějí začít budovat nový kult a navíc ve velkém stylu. Petrana s nimi zatím částečně hraje jejich hru, ale lidští mágové jsou velmi skeptičtí vůči veškerému uctívání.
Osadníci se začali sbíhat na povolání rozhořčeného kněze. Kolem kamenného sloupu bez protestů roste malé lešení. Kruh visí jen na háku zasazeném do díry v kameni, takže ho nebude těžké sundat. Dění přilákalo pozornost většiny místních.
Podle jejich zmatených a prázdných výrazů se zdá, že ať už proletělo osadou cokoliv, zbavilo je to jejich víry.
Možná, že jí to navíc nahradilo zárodkem něčeho jiného.

Osada

Vědoma, že nemáme tolik přepravních prostředků, než bych doufala a já tak dodala: „Oněve, jsem si jistá, že dokážeš všech získat nějakého koně. Nemyslím si, že vám náleží chodit,“ řekla jsem krátce, naznačujíc i trochu respektu vůči nim. Předtím s celou výpravou by to bylo asi problémové, ale nyní, když nás je dva plus čtyři by to neměl být problém. Hlavně, když Oněv si o koně požádá svým způsobem… navíc jsem mohla takto i zjistit, jestli jeho talent působí i na zvířata. Pokud ano, dalo by se to dost efektivně využít a já bych jej mohla využít na ochočení nějakého jiného přepravního prostředku, než byl kůň.

Krátký pohled na Petranu a následně pohled před sebe. Bylo jasné, že měla něco na jazyku, ale byla opatrnější než předtím.
„Když jsem byla mladší, akademie měřila magický potenciál pomocí svitků… má akademie stále tyto svitky na měření talentu v magii? Nebo se již nevyrábí, protože díky aktuálnímu počtu mágů nejsou potřeba?“ Zeptala jsem se Petrany, očekávající, jestli mi dokáže na toto odpovědět. Pamatovala jsem si, že bylo několik kategorií těchto svitků, od těch, které dokázali poznamenat talent, a i hlavní element, který někdo umí ovládat, až po ty, které dokázali změřit energii i arcimágů. Jak se dalo čekat, jednalo se o výtvor elfů díky naší snaze být nejlepší… papír většinou dělán ze stromů života, kteří poskytovali druidové. Ale kdo ví, jestli lidé neměli nějakou novou variantu, pokud vůbec nějakou měli.
Změnit si svůj talent a i talent těch za námi by bylo poměrně vhodné, jedna věc je ukázka moci a druhá je naklonění magie.


Dojeli jsme do města a všimli si toho, kteří proti nám původně chtěl vyrazit. Pohledem jsem se podívala na Oněva a řekla: „Slyšeli jsme zvony tohoto města, a proto jsme přijeli. Jistě se bude chtít podělit o to, co se tu dělo. Navíc nám může říct, co je toto za symbol,“ rukou jsem naznačila směrem na symbol Inkvizice a nechala Oněva mluvit.
Upřímně mi připadalo dost divné nemluvit z dotyčným, ale věděla jsem moc dobře, že Oněv se zeptá a dostanu odpověď.
Možná Petrana je na toto zvyklá? Šlechticové dost často mluvili ke svým mluvčím a ti to pak tlumočili i když se dvě strany viděly. Opět jsem se zamyslela a čekala, co nám dotyčný řekne. Pokud pořád uctíval Inkvizici, mohla jsem zkusit nějaké kouzlo a vidět, jestli na mne zaútočí, nebo to bude ignorovat.

Osada věřících

Stín se uklonil požadavku Kaedor. Jeho stínový obrys byl docela malý a vypadal rád, že může zmizet.
„Uvidím, co mi tma ještě vyzradí, má paní…“
Poté se Kaedor rozhodla podívat se na své dílo uvnitř vesnice. Čtveřice kultistů jí ustoupila z cesty, když šla skočit na koně. Kultisté neměli mnoho zvířat, jen dva osly, ale nyní měli také daleko méně nákladu. Většinu z jejich zásob unesl jeden osel spolu s Nelikou, která měla podle všeho sílu celého koně. Trojice kultistů kráčela pěšky, Kaklum jediný si sedl na druhého osla. Pořád se pohyboval velmi neobratně a vypadal opravdu slabý jako stařec. Ostatní kultisté mu ale projevovali stejnou ne-li větší úctu jako dřív. Ochotně mu pomáhali, kdykoliv to potřeboval.
Petrana se vyšvihla na svého koně. Když Kaedor vyrazila vpřed, rychle jí dohnala. Podle všeho se nadechovala, aby něco řekla. Pak si nejspíš vzpomněla na Gešlův sluch, a umlkla.
Čtveřice byla během chvíle na kraji vesnice. Než vjeli dovnitř, zahalil se Kaklum do roucha. Vypadal jako vetchý stařec, sotva roucho vyplňoval.
Nelika hluboce sklonila hlavu, takže jí kápě zcela zakryla její chybějící obličej. I Gešla a Oněv si nasadili kápě, aby nic podivného nebylo k poznání na jejich tvářích. Zejména aby se zakryly Gešlovy nepřirozeně úzké ještěří oči.
Jakmile vjeli do samotné osady, lidé se zastavovali a hleděli na ně. Zatím reagovali, jak by se dalo čekat na skupinu cizinců…
Spatřili, že postava v tmavém šatu, která předtím spěchala k nim, nyní sedí v prostředku vesnice a zamyšleně hledí k sloupu, který stále nese ocelový kruh jako symbol Inkvizice.

Ohlédne se, když je uslyší přiházet. Obrátí se a usměje se.
„Vítejte v naší osadě, dobří lidé, jsem páter místního sdružení. Co vás sem přívádí?“
Nezdá se, že by ho příliš znervóznil jejich vzhled. Nepůsobí také nijak příliš zasažen silou Nejmenovatelných – jediná Kaedor vidí, že jeho životní síla je jejich působením poznamenána. Je to méně, než například kultisté, ale i tak to je znatelné. Kromě toho si Kaedor všimne jeho určitého magického potenciálu.
Oněv udělá několik kroků vpřed a ohlédne se na Kaedor, jako by čekal, že dostane příkaz, aby nyní demonstroval své schopnosti. Nejspíš by mu stačilo jen kývnout a promluvil by s knězem svým podmanivým hlasem…
Jen aby nebyl příliš iniciativní…

Talent tří kultistů a koruna

Mírně jsem nadzvedla obočí, jako kdybych se koukala na studenta, který se nechce ani pokusit o něco, co považuje za možné. Jeho snaha ale byla oceněná mírným kývnutím a pohledem na Oněva, který se začal představovat.
Pohled na Petranu a vlastní pocit mne donutil se zamyslet nad tím, jak jeho hlas může nyní fungovat z magické perspektivy. Možná se jedná o jakési očarování vlastního hlasu kouzlem, o kterém neví. Zajímavé, že i bariéry Petrany na to nikterak nereagovali, pomyslela jsem si a mohla jen doufat, že na mne jeho magie bude mít menší dopad, než na ostatní. Ti, co zvěstovali konec či začátek spoléhali na paranoiu lidí, toto ale bylo něco zcela jiného.

Nakonec se ukázala Nelika, která si pokusila říznout do ruky, která již předtím měla několik jizev. Mohla být používaná jako oběť, která rituál přežila? Nebo se jednalo jen o sebepoškozování? Zamyšlená jsem kývla, abych uznala užitečnost talentů obou a mohla myšlenky převést částečně na to, abych si mohla ustanovit využití těchto tří podivuhodných talentů.
Jeden, který dokáže ukázat místa lépe, než leckterá magie… druhý, který dokáže přesvědčit i takové, jako je Petrana… a třetí, kterou nic fyzicky nezraní, pohledem jsem sklouzla k Kaklumovi, který představoval asi jakési vědění, které já neměla. Ale pořád zde byla možnost, že nepředstavoval nic víc než jen jedince, který přežil rituál, který měl zabít všechny, jen ne ty tři.

Pohled přešel na Gešlu, který brzo ukázal, že kouzlo nakonec jde ohnout tak, jak jsem chtěla. „Hmmm,“ poznamenala jsem jako reakci, vědoma, že toto byla asi ta lepší varianta.

Vše následovalo krátkou konverzací ohledně koruny, kde Petrana odmítla možnost korunu vydat. Kaklum se do toho chtěl ihned pustit a Petrana, vědoma, že ze skupiny fanatiků je nyní armáda tři plus jedna a… cosi, čeho si není vědoma ani ona, ani já začala blufovat.
Chvilka ticha a můj pohled na vesnici s tím, že jsem si uvázala pásku přes své odhalené oči. Podívala se na Stín, který pokud zde ještě byl jsem odvolala slovy: „Příště chci již odpověď, co mne to pronásleduje,“ a rukou jej odvolala, vědoma, že je tu pořád to „něco“ co mne chce pozřít, nebo zastavit.

„Ano, asi bude lepší ještě vyčkat. Vydejme se tedy do té vesnice, ať vidíme jejich reakci. Mé kouzlo je znepokojilo, ale zároveň pak uklidnilo,“ vyslovila jsem poklidně jako odpověď, vědoma, že pokud ani „v místě dění“ neuvidím výsledek mého vyvolávacího rituálu, tak cokoliv jsem vyvolala bylo buď již pryč, nebo něco, co nedokáže vyloženě přemýšlet. Například ten krystal, který jsem předtím viděla…

Došla jsem k Asmai Lyn, překvapivě jsem na ní dokázala naskočit, i když i Petrana mohla pořád vidět, že ta nechuť používat koně jako přepravní prostředek tu stále byl. Ostatní mohli asi využít zvířat, které předtím nemohli být využity pro všechny, nyní ale jich mohlo být i více, než nás tu bylo.

Oněv a Nelika

Gešla se zamračil nad složitostí úkolu, který dostal od Kaedor.
„Nejsem příliš schopný svůj pohled ohýbat… jsou to převážně mé vlastní oči… vynasnažím se.“
Dostal chvíli na to aby se soustředil. Oči zavřel. Povrch loužičky zmatněl. Druhý muž mezitím vyplnil výzvu Kaedor, uklonil se a představil.
„Jsem Oněv, služebník Nejmenovatelných.“
Jeho hlas byl příjemný, měkký a melodický. Ten typ hlasu, který bylo možné poslouchat celé hodiny, ať už mluvil o čemkoliv. Ostře kontrastoval s vytáhlým a vychrtlým vzhledem nepřirozeně narovnaného Oněva.
„Dříve jsem býval potulným pěvcem a zdá se, že můj talent uznali Nejmenovatelní za užitečný pro náš úkol. Má moc však bude nejlépe ukázatelná pokud se střetneme s těmi, kteří kazí náš úděl, a bude třeba ukázat a povědět jim pravdu tak, aby uvěřili…“
Dokonce i Kaedor cítila, že nehledě na obsah slov, má tendenci jim důvěřovat a chtít, aby Oněv mluvil dál. Pokud vrhla pohled na Petranu, zjistila, že se jí do očí vkradl lehce prázdný, zasněný pohled, který ale prudce zahnala škubnutím hlavy, jakmile Oněv domluvil.

Poté Oněv jemným gestem ruky představil ženu bez tváře. Ta se úslužně poklonila.
„A toto je Nelika. Nevím, jakého talentu jí bylo dáno, ale už dříve byla vyvolenou při mnohém rituálu. Její tělo vždy mělo blízko k Nejmenovatelným.“
Nelika se beze slova narovnala. Otevřenou dlaní naznačila podél svého těla. Ze záhybů svého roucha poté vytáhla malý štěpařský nůž. Odhalila své předloktí, na kterém bylo několik starých jizev. Vzala nůž proti své paži.
Ostrá čepel jen neškodně sklouzla po kůži, která byla jako z ocele. Pak Nelika nůž vzala a mrštila s ním o zem. Zarazil se do kamenité půdy téměř celý. Opět se uklonila a poté nůž bez náznaku námahy vyprostila.
Oněv se usmál. „Zdá se, že i její talent houževnatosti, odolnosti a síly nám byl dán k dispozici v našem díle.“
Kaklum to vše sledoval zamyšleně a teprve nyní promluvil. „Ano… ano… ale mám dojem, že všechny síly a vědění, které nám byly dány, mají základ jen v lidskosti. Jsme pořád stejně smrtelní a ve všech ostatních oblastech slabí… dary mají svou cenu.“

V tom momentě zvolal Gešla vítězoslavně: „Aha!“ a otevřel oči. Obraz v kapalině se vyjasnil. Nyní hleděli z prostoru mezi sruby směrem ke kopci. Na obrazu nebylo nic neobvyklého. Na vrcholu kopce byla vidět malá skupinka lidí, která z téhle dálky vypadala zcela obyčejně. Gešla se zdál zklamaný. „Nic, co by řeklo víc…“ Zůstal zahleděný, tak jak byl, díky čemuž se obraz neměnil, ale více toho neřekl.

Poté Kaedor oslovila Petranu kvůli koruně, kterou měla čarodějka ve své úschově. Petrana se zamračila. Vše sledovala s krajní nedůvěrou.
„Ne, nemyslím si, že to je dobrý nápad, Kaedor, pokud mi rozumíte.“
Kaklum se prudce nadechl nesouhlasem, už otevíral ústa, ale Petrana dodala prudce a rychle.
„Ještě nenastal pravý čas, že, Posle? A nasadit si korunu v nepravý čas může mít katastrofické následky.“ Zamyslela se a dodala: „Katastrofické ve vztahu k našemu údělu. Správné místo, správný čas… správný člověk.“
Bylo to obstojné blufování. Snad nebyla toho názoru, že by měli do vší téhle podivnosti tahat ještě korunu. Její poslední slova naznačovala, že chápe, že měla Kaedor v úmyslu nějaké experimentování, ale nepovažovala za dobrý nápad korunu dávat z ruky nebo jí dávat do rukou kultistům. Pokud by na ní Kaedor zatlačila nebo jí o to třeba jen znovu požádala, snad by ustoupila.

Čtyři poslové Posla

Poslouchající stín a mírné kývnutí jako odpověď, že můj plán byl zaútočit na vesnici. To, že se Kaklum začal hádat se Stínem jsem brala jako poměrně zajímavou skutečnost. Stín byl předtím vyvolán kultisty, přesto poslouchal mne a považoval mne za osobu, kterou jej vyvolala. Kaklum zase bral, že já jsem jen nástroj… a i bez poznámky Petrany jsem si byla vědoma, že pravda bude někde mezi.

Dívala jsem se na magii Gešly, který začal se svým kouzlem. Místo papíru ale využil svou magii a já byla schopna vidět to, jak vypadá vesnice. Podle všeho vypadala úplně stejně, a dokonce Gešla dokázal ukázat pohled vesničanů. Nic neobvyklého, přesto mne něco napadlo: „Gešlo, jsem si jistá, že se někdo bude dívat tímto směrem. Ukaž mi, co vidí v místech, kde právě stojíme,“ dodala jsem, přemýšlejíc, jestli nás vůbec vnímají.

„Ukažte mi, co vy dva dokážete a též mi řekněte své jména,“ vědoma, že žena mi toho asi moc nepoví a aspoň mi ji někdo jiný představí. Při tom, co se připravovali jsem se podívala na Petranu a dodala: „Dáte mi Korunu, co mi Kaklum dal?“ Zeptala jsem se a přemýšlela, jak moc moudré by bylo ji někomu z nich dát. Myšlenka mi sklouzla i k tomu, že by ji mohl Stín nějak ukrýt.
Petrana měla nějaké udělátka od svého mistra a já věděla, že dříve či později budu muset tu korunu nějak využít. Nejmenovaní měli své plány, a i když mi Stín mohl lhát, pořád se jednalo o stvoření, které sem bylo přivoláno… na rozdíl od kultistů, kteří mne viděli pořád jako nástroj těch, kteří si se mnou zatím jen pohrávali.

Různé názory…

Kaedor položila Stínu několik dalších otázek. Nejprve hlas zaváhal, a poté odpověděl:
„Je to nevyzpytatelná síla – spojenina moci z vašeho světa a z mého. Netroufám si odhadnout její účinky. Kdyby byla ukázala se ve tmě, mohl bych se jí zeptat a třeba pochopit…“
Pak se pokusí navázat, snad ve snaze ujistit se, že Kaedor nebude nespokojená s jeho prací.
„Má paní, v termínech mého světa takto: Nejprve si záměr získával sílu a poté jí uplatňoval. To jsou pochody, kterým i tma ve dne rozumí. Snad nejprve tu jednu ze smrtelných, o které mluvíš, tvůj záměr napadl, když sbíral síly… a poté se snažil naplnit tvou vůli. Bylo tvou vůli zaútočit na vesnici?“

Kaklum se postavil na nohy. Žena bez tváře ho podepřela, a on se o ní dále opíral i kdyř stál. Přidal své vlastní vysvětlení.
„Je to vůle Nejmenovatelných, kterou kouzla vykonávají, ať už chceme nebo ne. A ač jsou stále více na dosah, pořád jsou příliš daleko… nemohou se odhalit a odesílat lidi z tohoto končícího světa příliš rychle… musí se nám nejprve přiblížit… nesmí konec světa příliš uspíšit, vše musí přijít v pravý čas.“
Stín to podle všeho slyšel, protože protestoval bez bázně několika slovy:
„Je to vůle mé paní, která tomu záměru, či kouzlu, jak to nazýváš, dala jeho cíl. Tím jsem si jist.“
Kaklum se pro sebe vědoucně zasmál, jako by ho odpověď stína vůbec netrápila. Trojice kultistů zůstávala zticha.

Teprve když dostal Gešla rozkaz, přikývl. Usmál se pro sebe. Hlasem, který zněl téměř jako ten, který měl dřív, poznamenal: „Už snad nejsem vázán uhlem a papírem… mé smysly jsou ti k službám, Posle.“
Kaedor necítila, že by se dala do pohybu nějaká energie. Gešla se pouze sklonil a udělal rukama do hlíny malý ďolík. Vložil do něj ruku a zahleděl se přímo na vesnici. Ďolík se zaplnil stříbřitou tekutinou. Po chvíli se její hladina uklidnila a objevil se na ní obraz.
Obě čarodějky do něj pohlédly. Zdál se naprosto stejný jako to, co obě viděly. Snad jen s tím rozdílem, že byl neobyčejně ostrý.
Gešla se pro sebe usmál, jako by se chtěl chlubit: „Budete-li si přát, myslím, že mám novou kontrolu nad nedokonalými smysly tohoto těla… snad bych dokázal pohlédnout do tváře jednoho z těch lidí.“
A jak to řekl, obraz v tekutině se proměnil. Najednou se přiblížil, jako by Gešla stál na samém okraji osady. Ani tam nebylo nic neobvyklého. Gešla se spokojeně usmál, zatímco byl stále na svém místě a hleděl upřeně před sebe.

Petrana na to hleděla s úžasem ale také s opatrností. Zašeptala ke Kaedor:
„Pokud jste chtěla vidět svět nestrannýma očima, tenhle to nebude. A k tomu kouzlení… necítila jsem od vás žádnou energii… a možná, že mají tak trochu pravdu oba.“
Gešla se pro sebe usmíval, když to říkala téměř šeptem a pak promluvil: „I můj sluh, zdá se být na samotném vrcholu toho, čeho je pozemské tělo schopno… ale není třeba se bát, neslyším nic, co si Posel nepřeje.“
Zbývající dva kultisté stáli opodál, jako by čekali, až nastane jejich chvíle. Gešla stále fixovaně hleděl dopředu, ale přitom poznamenal. „Věřím, že naše těla byla pozměněna, aby mohla plnit účel, sloužit Poslu – a to co nejlépe je to možné – na úkor jiných tělesných stránek… mou doménou se zdají být smysly…“