Vesnice

Každý z tří kultistů se změnil, ať už více, nebo méně. Jeden bizardnější než ten druhý a já mohla jen doufat, že mi budou stejně oddaní, jako předtím. Možná strach právě změnila pokora, což bylo samozřejmě lepší, ale kdo ví, jak se věc má.
Pohled na mluvícího starce, který vypadal nyní ze všech tří nejslabší, ale občas vzhled nebyl úplně to nejdůležitější. Jeho slova zněla opět spíše jako hádanka, než že by mi nějak situaci osvětlila.

Moje naděje trošku nahlídnout na situaci mi měl přinést Stín, u kterého jsem si rychle uvědomila, že Slunce mu nedělá nejlépe. Nebo je spíše slabší než předtím. Ať se věc měla jakkoliv, řekl mi, že cokoliv jsem vyvolala bylo: „Oni“ a myslí a srdcem patřili nejspíše mne. Pohled na Petranu se zamyšlením, co jsem vlastně vyvolala. Ona to popsala jako útok desítky mágů… plus tu byl ten smrad, který jsem necítila. Podoba těch tří těm, kteří by prováděli Nekromancii…
Takže nějaká pokroucená Nekromancie… další ze zakázaných umění, navíc takové, o kterém nevím téměř nic, pomyslela jsem si a párkrát si zaklepala prstem na ret v zamyšlení, přecházející poznámku Petrany. Ano, byli bizardní… ale nejspíše mi chtěli sloužit.

„Proč tedy zaútočili na Petranu, ale místo útoku na vesnici nikomu neublížili? Naopak je očarovali, že na nás nyní neútočí?“ Zeptala jsem se Stínu a podívala se na toho, kdo se předtím jmenoval Gešla: „Chci vyzobrazení této vesnice, jak ji vidíš…“ řekla jsem, vědoma, že on měl ten nejvyšší umělecký talent a já si tak mohla ověřit, jak oni svět vidí. A též, pokud vidí to, co jsem vyvolala…
Měla jsem podezření, že oni byli schopni vidět to, o co já jsem se musela snažit… naopak oni neviděli to, co jsem viděla já. Je možné, že je nějaké jednoduché kouzlo na očarování mých očí, abych viděla druhou sféru a nepřenášela do ní celé své tělo… pomyslela jsem si a čekala na ty dva.

Nové tvary

Kaedor oslovila tři ležící kultisty. Nejspíš nevadilo, že neznala žádnou správnou formuli, protože těla sebou naráz cukla. Vztyčovali se jeden po druhém. Nejprve to byl Gešla. Na nohy se škrábal sice s námahou, ale překvapivě přirozeně. Jako nesmírně unavený člověk, který se zvedá z postele po příliš krátkém spánku.
Narovnal se, jak to jen dokázal. Vypadal trochu více pokroucený než dříve. V jeho fyzickém zjevu se něco změnilo. Jeho nevzhledná tvář nabrala nehezký odstín, zešedla a tu a tam je v ní vidět fialovou linku. Oči má nyní téměř ještěří, jen dvě úzké šterbiny místo panenek. Jak ho Kaedor sleduje, má dojem, že na kůži má náznaky šupin. Jeho tvář pořád ukazuje část jeho strachu a pokory, ale bylo v ní i trochu víc síly. Alespoň si uchoval něco ze své lidskosti. Po chvíli sklopí oči a koprně se ukloní Kaedor, jako by očekával příkazy.
Druhý se zvedl vyšší muž s podivně jasnýma očima. Ty zůstaly – nyní vypadaly více méně slepé. Tu a tam se v nich objevil záblesk fialové. Kromě toho působí vytáhle a vychrtle, jako by mu přibylo několik centimetrů výšky bez jediného kila živé váhy. Když se zvedá, prolomí si dlouhé kostnaté prsty s hlasitým lupáním. Nakloní hlavu ze strany na stranu, a spokojeně se při protažení usměje. Pak vrhne uctivý pohled na Kaedor a rovněž se ukloní, s rozmáchlým gestem ruky.
Třetí se zvedne žena. Její korpulentnost už není tak výrazná, její dlouhá róba je jí volnější, ale pořád vypadá nejvíce lidsky hmotně ze všech tří kultistů. Tím ale její lidskost skončí. Když zvedne tvář, Kaedor spatří jen prázdnou kůži. Žádné oči, nos, ústa… jen napnutá kůže, ve které se tu a tam objeví nafialovělý odlesk. Zvedne si okraje róby a ukloní se, jako by na sobě měla plesové šaty a dělala pukrle. Vzhledem k tomu, že má róbu převázanou v pase provázkem, téměř to tak vypadá.
Kaklum je spokojeně sleduje ze sedu na zemi. Pokýve hlavou. „Zjevení si něco vzalo, něco dalo… budeme muset teprve poodhalit, které schopnosti nám byly dány… ale mám svá tušení,“ zamumlá a pro sebe se zasměje. „Teď se dělilo neobyčejné od obyčejného. Úděl nás bude takové potřebovat.“

Poté, co se trojice kultistů ukázala, Kaedor se pokusila přivolat Stín. Pronesla vyvolávací slova, ale nejprve se mnoho nedělo. Je bílý den, a tma se slévala z okolí pomalu.
Teprve po chvíli zaslechla Kaedor slabší šepot kolem svých uší. Stín se zatím nedal vidět.
„Čeho si poroučíš, má paní, v tento bezbožný čas?“ Neznělo to jako stěžování… spíš jako nespokojenost a nechuť způsobená vlastní slabostí. Naváže s vysvětlením:
„Slyším jen málo v místech, kde ještě vládne žluté Staré Oko.“
Je to podivný výraz pro slunce, ale nic jiného nejspíš myslet nemůže. Poté si vyslechne její požadavek. Stíny zamumlají opatrnou odpověď: „Vidím plody tvé síly, má paní. Mysli a srdce nakloněná tmě. Ať už jim vládl kdokoliv, nyní jejích srdce patří nadcházejícím soumrakům.“
Petrana to vše sleduje. Stojí dost obezřetně a očividně s kouzly na jazyku. Přejíždí očima z jednoho pokrouceného exempláře na druhý, a poté i ke stínové hře, která se odehrává před Kaedor.
„To vypadá, že už v tom skoro chodíte,“ poznamená. Pak očima přejede kultisty. „Ještě pár takových a můžeme si založit cirkus,“ zamumlá polohlasně, i když to Kaedor zaslechne. Kaklum to buď neslyšel, nebo předstírá, že si ničeho nevšiml.

Výsledek

Vyslechla jsem si Petranu a jen pokrčila na tu poznámku ohledně zápachu. Pamatovala jsem si moc dobře ten zápach, když jsem zkusila magií ovlivnit v městě toho automatona, ale nyní jsem nic takového necítila. Opět něco, co jsem asi dokázala odfiltrovat.

Kaklum začal vysvětlovat a já se tak mohla zamyslet. Otázka byla, jestli jsem viděla svět, jak bude vypadat, jakmile si to převezme Temnota, nebo Nejmenovaní. Oboje nevypadalo zrovna pozitivně, navíc bylo možná štěstí, že Petrana to neviděla úplně všechno.

Pohled směřoval zpět na ty tři kultisty, kteří nakonec vážně byli ti tři nejvíce nadaní. Opět jsme dostaly vysvětlení od nejstaršího člena naší výpravy. Ať se věc měla, jakkoliv s těmito třemi, pořád tu bylo to „něco“ co jsem vyvolala a rozkázala tomu, aby se to vrhlo na vesnici. Tedy, byla též možnost, že se mi místo vyvolání nějakého stvoření podařilo jiné kouzlo, ale to jsem nemohla vědět. Ať to bylo cokoliv, dokázalo to ostatní donutit dělat, jako kdyby se nic nedělo.
Mohlo se jednat o nějak překroucené kouzlo neznáma, které zmínil ten Stín? Je pravda, že některým mágům se dokázalo i některé aury přenést na stvoření, které ovládaly, ale… řekla jsem si pro sebe a podívala se na ty tři: „Povstaňte,“ nenacházejí moc jiná slova, protože v Nekromancii jsem nebyla zrovna nejvíce zdatná. Teorie ano, praxe moc ne. Byla ale pravda, že jsem nehodlala testovat jejich moc hned zde. Cokoliv jsem vyvolala, pokud jsem něco vyvolala, tak jsem si chtěla být jistá, že nám to nemůže ublížit. Pokud by mne to následovalo a já to dostala do města, mohla bych omylem způsobit pád celého království. Nebylo by poprvé, kdy zkažené kouzlo mohlo něco takového udělat, v mém případě by možná byla výhoda, že by mne nikdo nepamatoval.

Čekající na to, až zareagují jsem se otočila bokem k Petraně a Kaklumovi se slovy: „Ak Nul Ma Ga Sha Ra“ (68) řekla jsem, čekající, jestli ten Stín dokážu přivolat zpět. Pokud se mi tak povedlo, pokračovala jsem otázkou: „Řekni mi, co vidíš tímto směrem…“ ukazující na vesnici, čekající, že mi třeba dokáže aspoň popsat, co se vlastně tím směrem nachází, nebo mi aspoň vyvrátí mé teorie.

Pozměnění

Petrana sebou trochu nespokojeně cukla, když se jí místo odpovědi dostalo od Kaedor otázky. Povzdychla si, zamyslela se… zavřela oči a snažila si vybavit, co se vlastně v těch několika vteřinách stalo.
„Nejdřív jsem viděla… tmu. Měla jsem něco, co mě chránilo, ale asi to limitovalo to, co jsem dokázala vnímat. A vzápětí jsem měla pocit, jako by na mě ze všech stran někdo vrhal kouzla na vysávání many…“
Otřese se. „Pak fialové světlo… prudký záblesk. Viděla jsem… něco jako krajinu. Ale jen pohled na ní ze mě sál chuť do života. Byl tam… odporný zápach. Zůstalo to tady… vy to necítíte? Něco… zkaženého. Chce se mi z toho zvracet.“ Kaedor si žádného zápachu nevšimla.
Zaváhá. „Pokusím se si to v hlavě trochu lépe urovnat a pak vám snad řeknu víc…“ A hned zase nabyde sebevědomí. „A dozvím se já, co se vlastně u všech ďáblů dělo?“

V té chvíli už se Kaedor sklání ke Kaklumovi, který se pro sebe zachichotá v reakci na slova Petrany. Zní to poměrně dost nepříčetně, ale brzy se zas uklidní. Mluví poměrně klidně, jako by mu vše dávalo smysl.
„Měli jsme jen moment na zahlédnutí velikosti… uzřít záblesk blížícího se konce. Tak nějak bude vypadat zkáza. Po té scéně, už bude následovat jen temnota. Pokud vykonáme svou práci správně, po temnotě přijde nový svět – bude patřit Nejmenovatelným.“
Zakašle. Na zem dopadne několik kapiček krve. Kaedor si všimne, že krev má velice temnou barvu. Kdoví, co se s Kaklumem vlivem rituálu stalo. „Bylo to veliké dílo. Myslím… že jsme položili základní kámen Nového světa.“
Opět narazí pohledem do Kaedor. „Už chápu tvou úlohu, Posle. Možná, že to sama nevíš, ale jsi zkázou a spásou nás všech. Budu ti oddaně sloužit… a pak se potkáme v Novém světě…“
Navzdory jeho únavě a vnitřním zraněním neupadne do bezvědomí. Zůstane sedět na zemi a očima sjede k tělům tří kultistů.

U nich poklekla Petrana, když jí o to Kaedor požádala. Sklání se mezi trojicí padlých, jen pár kroků od Kakluma. Její ruka je nad jejich těly. Kaedor pocítila, že použila kouzlo na odhalení skrytých zaklínadel a druhé, na poznání života. Čarodějka vzápětí zaváhala.
„Něco s nimi není v pořádku…“
Petrana se jich zdráhá dotknout. Kaedor se zdá, že pod působením obou odhalovacích kouzel se těla trochu otřásla. Petrana pokračuje.
„Myslím, že jsou živí… ale mají v sobě něco neživého. Nebo něco živého drasticky jiným způsobem. Připomíná mi to nekromanty, kteří už zpola sami přešli do neživota. Kdoví, co je tohle… ale nemyslím si, že je dobrý nápad, abych na ně zkoušela svojí léčitelskou magii.“
Kaklum se opět pro sebe zasměje, jako by ho Petrana zase pořádně pobavila. „Budou v pořádku… ale nebudou nezměněni… svědectví takové věci, to mění lidi. Mysl už se změnila… a tělo je poslušné mysli.“
Obrátí se na Kaedor a povzbudivě se na ní usměje. V jeho podání je to zneklidńující. „Budou pro tebe a pro náš úděl nyní daleko užitečnější… tak jako se pokusím být i já. A ti ostatní – ti byli vzati. Jejich úkol skončil. Sejdeme se s nimi znovu, po zkáze a spáse.“
Zůstane tiše sedět a sleduje těla. Nejspíš čeká, až se něco stane. Možná, že se dají do pohybu sami. Když si je Kaedor lépe prohlédne, postavami odpovídají trojici, kterou dříve zkoušela, aby odhadla, co kultisté dokážou. Tedy jeden vyšší muž, jedna statná žena a pokroucený Gešla. Její teorie by mohla být pravdivá.

Kouzlo a výsledek

Kombinace dvou kouzel byla vždy poměrně nebezpečná, navíc, kombinace dvou různých kouzel, které spolu nebyli často vyřčeny. Prastarý jazyk lidí a nyní toto…
Něco se mi ale podařilo, protože jsem okolo sebe viděla husté oblaky fialového dýmu, pokud se tak dalo nazvat. Ať jsem vyčarovala cokoliv, byl úspěch, že mne to hned nechtělo zabít, za což bych si za normálních okolností mohla poplácat po ramenech.

Mlha se ale pohnula a dostala se k té osobě, která k nám běžela. Čekající nějaký brutální konec osoby, jako se stalo u kultistů, ale tomu tak nebylo.
Místo tohoto se osoba zastaví, zamyslí… dívá se okolo a pak jde zpět, jako kdyby se nic nestalo.

„Uhm…“ překvapeně hledím dál směrem na vesnici, kde zvonění skončí a vesnice se vrátí do stavu před naším příchodem. Dokázala jsem tedy donutit všechny na nás zapomenout a přehlídnout nás, nebo snad na nás seslat to, co mi poradil ta odnož Cizince?

Podívala jsem se zpět na Petranu, která se konečně nadechla a ukončila ochranné kouzlo. Má magie se na ní nepodepsala, za což Kaklum vypadal, že se v ní téměř topil.
„Co jste viděla?“ Zeptala jsem se téměř dychtivě, protože nebylo nic víc frustrujícího, než když všichni ostatní viděli něco, co já ne. Tedy, já něco viděla, ale očividně jiný obrázek než ostatní. Pocit byla jedna věc, ale Petrana musela něco vidět.
Slova Kakluma mne donutila se opět prudce otočit a klekla k němu se slovy: „Povídej. Petrano, můžete zkontrolovat, jak jsou na tom ti tři?“ Přemýšlející, jestli jsou to tamti tři nejsilnější kultisté, možná potvrzující mou teorii, že Kaklum byl ten čtvrtý nejsilnější. Pokud tedy ti ostatní nezestárli.

Síla a povel

Kaedor jediným slovem odpoví Kaklumovi. Zavře oči. Vydechne. A pak se znovu nadechne. Jeho pohled se zabodne přímo na Kaedor. Zdá se silnější… do teď se neodvážil na ní pohledět. Ale celé jeho tělo je křehčí… vypadá jako z papíru.
Znovu oči zavře. Stojí, dýchá, a zdá se, že dál se soutředí jen na to, aby přežil. Po chvíli se skloní a pomalu usedne na zem. Párkrát se dotkne obou dalších kultistů, kteří se neproměnili v prach. Zůstane sedět a nehýbe se, jen hluboce dýchá.

Petrana stále vypadá zaměstnaně – snaží se uklidnit rozvířenou bouři energie, která se kolem ní točí. Nejspíš snaha pokrouceného kouzla jí pohltit rovněž.
Kaedor se proto sama obrátí k běžící postavě. Nejprve vyřkne spojení dvou kouzel, která už si ověřila, aby se ukázalo to, co snad vyvolala…
Ale slovo Athuselam ze staršího jazyka lidí, které jí prozradil profesor Artiner, nelze tak jednoduše kombinovat s běžnou magií. Výsledek je slabší, než očekávala. Snad se jí jen lépe chápe to, co vidí svým nadpřirozeným zrakem.
Běžné kouzlo Atal je uchopení za správný konec. Sice na něj nemůže použít svou vlastní sílu, ale něco z energie, kterou rozvířila Krvavým poutem, tu stále je a lze to využít.
Nafialovělé světlo kouzla je vidět i v denním světle… dává všemu nadpřirozený odstín. Ba dokonce má dojem, že vidí podivnou nafialovělou mlhu kolem nich.
Jak kouzlo působí, z dojmu se stane jistota. Jsou obklopeni hustými oblaky energie Sféry… možná že to je to, co vyvolala… možná, že je to síla nějaké neurčité, rozprostřené entity. Také by to mohlo být působení Hlasů či Nejmenovatelných, pokud nejsou jedno a totéž…

Mlha se pohne, skoro jako na povel. Energie je vanuta rozkazem Kaedor a přelije se do údolí. Přichází jako divoká záplava…
Než se dotkne prvního člověka, běžící postavy v šedomodré, kouzlo Atal vyprchá. Svět je opět čistě a přirozeně barevný… avšak oči Kaedor vidí dál.
Okamžitě si všimne, že energie postavy, která k nim běžela, se jí mění před očima. Objevují se známky cizího vlivu… nyní tedy jejího vlastního vlivu…
Postava zaklopýtá. Zastaví se. Zamyslí se, zaváhá, jako by neznámý nevěděl, proč vlastně utíká. Pak se obrátí a vrací se krokem zpět k osadě. Poplach v osadě začne utichat. Zvon zazní, ale pak k němu dolehne to, co Kaedor vyslala. Zvonení utichne. Všichni ustrnou v běhu… a pak se obrátí a začnou se vracet k tomu, od čeho se zvedli.
Jen Kaedor má možnost vidět vliv cizích sil, které povolala, a který se usadil v mysli každého z místních uctívačů pontifa. Pro všechny ostatní je situace opět taková, jaká byla.

Petrana za ní se prudce nadechne – zdá se, že konečně mohla ukončit ochranné kouzlo, které vyvolala. Nebezpečí pro ni snad pominulo. Pokud by na ní Kaedor pohlédla, neuvidí žádný cizí vliv.
Naproti tomu Kaklum je vlivem Sféry a nejspíš i Nejmenovatelných naprosto prosáklý… ale to byl už z větší části i dříve. To samé platí i o dvou kultistech, kteří jsou tedy podle všeho stále naživu.
Lidská čarodějka udělá váhavý krok ke Kaedor. „Co jste to zase udělala? Co se stalo? Měla jsem pocit, jako by na mě zaútočil celý regiment čarodějů najednou… ale tady nikdo není – a kam zmizeli ti-?“ zarazí se uprostřed slova, když si všimne prázdných rób a tří kultistů na zemi. Umlkne.
Znovu nezačne mluvit. Udělá opět krok zpátky a zahledí se k vesnici. Založí ruce na prsou a nic neříká. Od Kakluma se ozve roztřesený, zestárlý hlas: „Mohu se pokusit vysvětlit… všechno je teď jasnější…“

Vyvolání čehosi?

Kouzlo udělalo trochu něco jiného, než bych čekala. Zaprvé mi ukázalo jinou sféru, možná sféru, ze které jsem cosi přivolávala? Na rozdíl od té, kde mne držela má vlastní magie nehybnou jsem zde mohla aspoň dýchat a dívat se po okolí. Chapadlo držící ohromný krystal, dost velký na to, aby se dal považovat za uměle vytvořený, ale to se dalo jen spekulovat.

Jak rychle záblesk byl před mými očima, tak zase rychle zmizel a já se mohla podívat okolo sebe, kápě mi ukazovali, že magie z nich byla získána a to, že přede mnou stál Kaklum to, že se kouzlo podařilo. Kdyby ne, všichni by byli mrtví.
„Ano,“ odpověděla jsem Kaklumovi, předpokládající, že jediné, co ho drželo při životu je slyšet to, že splnil svůj úkol.
Až nyní mne ale napadlo zkontrolovat Petranu, která stála za mnou, držící bariéru okolo sebe a pod sebou trávu. Okolo ní zčernalá popraskaná země, ukazující, že se mé kouzlo pokusilo vzít i jí.

Uvědomující si, že zvonce oznamují nebezpečí, které nejspíše představovala ona a ta osoba v šedomodré róbě spěchající vůči k nám. Tiše jsem si usykla, protože ať jsem vyvolala cokoliv, nejspíše jsem to nemohla vidět, jako tamto monstrum předtím, které snědlo několik okultistů.
Věděla jsem, že se mi to může vymstít a přilákám na sebe ještě více pozornosti, ale ať ta osoba byl kdokoliv, Petrana nevypadala, že se chce zbavit své bariéry.

Strhla jsem si pásku přes oči, jednu ruku namířenou směrem k nebesům a druhou položenou na hruď. „Athuselam ala da Atal!“ Kombinující dvě dle mne jednoduchá kouzla (92), následně prstem ukazující na tu osobu, která k nám běžela. Ať jsem vyvolala cokoliv, nejspíše jsem to nějak mohla ovládat, ale i tak jsem potřebovala vědět, o co se vlastně jednalo.

Rituál vyvolání

Petrana obezřetně naslouchala slovům Kaedor. Postupně se mračila čím dál víc. Když zmínila Kaedor slovo „krvavé pouto“, její tvář se ještě více zachmuřila a udělala několik kroků směrem vzad. Kultisté se na ní dívali s podivem. Divže se nehrnuli, aby mohli být součástí tohoto kouzla. Ale Kaklum jen uctivě kývl. „Ať naše krev dobře poslouží.“
S tím se všichni připravili k rituálu, který jim Kaedor vyložila. Postavili se do kruhu a každý obřadně rozřízl dlaň, po vzoru Kaedor. S překvapivou přesností po ní opakovali každé slovo.
Kaedor si všimla, že i za ní se něco děje. Petrana se začala ovíjet ochraným kouzlem… Kaedor připadalo nesmyslné a neznámé, ale neměla čas se na to soustředit.
Bylo před ní dílo. Cítila energii krve, která proudila do rituálu. Všichni k ní teď byli přivázáni. Jejich mysli souhlasily. Pokud to nevyjde, kultisté do jednoho pomřou. Pokud se kouzlo vymkne kontrole, tak jako se to stávalo tolikrát, vysaje je to a zabije.
Uchopila toky energie a přitáhla je k sobě, dopověděla posledních pár slabik.

Na moment měla pocit, že celý svět ozářilo fialové světlo. A údolí v něm vypadalo docela jinak. Usedlost Inkvizice byl ostrov zničené, rozpraskané půdy, suchý na troud a mrtvý. Krajina vypadala potrhaná a zbrázděná, jako by si zde hráli obři.
Ze země uprostřed usedlosti rašel nemocně vyhlížející magické patvar, snad chapadlo, které ovíjelo nafialovělý krystal. To bylo jediné, co připomínalo život v celém údolí.
I to ale bylo lepší, než vlastní okolí Kaedor. Tam byla jen prázdnota. Jen černá díra uprostřed země. Její okraje se pomalu drolily a šířily dál…

Záblesk zmizel. Svět je zase takový, jaký ho viděla před chvilkou.
Kolem Kaedor leží několik hromádek prázdných kápí, ze kterých se sype prach. Přímo naproti ní stojí Kaklum. Zatím stále žije. Jeho kůže je svraštělá, najednou z něj je stařec s ohyzdnou tváří, ze kterého někdo vysál všechno mládí, všechen život. Ale dýchá. Jeho oči jsou vytřeštěné a naplněné nesmírně silným soustředěním. Stojí jako třesoucí se socha.
Nedaleko od něj leží další dva kultisté, kteří přežili. Nyní jsou hlavou k zemi, takže nejde poznat, kdo to vlastně byl… pokud ještě žijí.
Kaklum zasýpe: „Podařilo se? Splnili jsme svoje poslání, Posle?“
Kaedor cítí, že se něco stalo. Něco se změnilo. Něco vyvolali… ale nedokáže říct co. Obrovské množství energie někam odešlo. A nemá dojem, že by kouzlo někoho z nich vysálo tak, jak se to popisovalo v zakázaných knihách… vysálo je to úplně jinak. Zbyl z nich jenom prach.

Zahledí-li se směrem k osadě, všimne si, že většina lidí se poplašeně sbíhá dohromady. Je slyšet tlukot několika zvonců, kterými se nejspíš věřící svolávali před nebezpečím. Většina z nich teď míří do středu jejich osady. Jen postava v šedomodré róbě spěchá přímo směrem ke Kaedor a její skupince…
Když se Kaedor ohlédne, zpozoruje Petranu. Ta hluboce dýchá, má vytřeštěné oči a stojí rozkročená a s rukama rozpaženýma, dlaněmi do stran. Kolem jejích nohou je kruhová čára ze spálené, zuhelnatělé trávy a zčernalé země. Tráva na obou stranách malého kruhu, tedy i přímo pod nohama čarodějky, je svěží a zelená.
Je ticho. Všichni jen čekají, co se vlastně bude dít dál.

Kouzlo

Nakonec Petrana povolila a odkývala mi návštěvu místních věřících Pontifa. Bylo to jakési údolíčko, které vypadalo až podivně poklidně. Bylo toto království vážně takové, že nechávali Inkvizici jen tak být. Možná, ale i tak jsem věděla, že jako malíř měl před sebou prázdné plátno a mohl tvořit, tak jsem i mohla udělat já.
„Petrano, až budu kouzlit, chci, abyste ta slova neopakovala. Ani si je nepřeříkávala v hlavě… mohlo by to špatně dopadnout,“ řekla jsem vůči ní, protože jsem moc dobře věděla, že pokud se něco zvrtne, nesmí být součástí tohoto kouzla.

Možná hnána svou vlastní touhou po pomstě, možná touhou experimentovat… jsem seskočila z koně a dodala na Petranu: „Věřím, že moje kouzlo dokáže rozpoznat, jestli mají něco, co dočinění s Inkvizicí,“ podívala jsem se směrem k té vesnici.

Vytáhla jsem si nůž a řekla: „Provedeme vyvolávací rituál… za což je vám moc nejmenovaných propůjčována, já ji umím kontrolovat. Nepředpokládám, že se dokážete napojit na můj tok energie…“ pronesla jsem a opět si rozřízla dlaň, dávající dýku Kaklumovi a dodala: „Krvavé pouto, ať si každý rozřízne dlaň a přistoupí,“ řekla jsem a podívala se na Petranu, jestli zná. Jedno ze zakázaných kouzel, které se nesmělo používat z jednoho důvodu, a to byla smrt těch, kteří nedokázali kouzlo živit. Bralo si energii do momentu, kdy mohlo a kdy to hlavní mág chtěl…
„Jistě vám nebude vadit, když použiji tuto metodu, že?“ Zeptala jsem se Petrany, protože pokud se něco zvrhne, tak všechny kultisty to zabije a moje kouzlo se nepovede. Pokud se to povede, budeme mít o několik méně…

Jakmile tak bylo uděláno, do každé dlaně jsem kápla trochu své krve, pronášející: „Iu Ala’Sri“, čekající, až druhá strana pronese též, abychom mohli propoutat krvavé pouto mezi sebou. Důležité bylo, aby každý z nich toto chtěl, nebo ho aspoň mysl toužila/nutila toto udělat. Většinou se proto používali otroci, kteří měli zlomenou mysl a magický talent, protože u nich bylo toto svolení více méně dané.

Pokud se mi vše podařilo, rozpřáhla jsem ruce a řekla: „Opakujte po mne“ a řekla několik slov, čekající, až všechna slova vysloví: „Lad Dhasa Fa She‘Ur Dh‘Suwl I‘Ful dair Wusrn…“ krátká pauza, čekající na ostatní aspoň napodobující slova, ruce natahující k sobě před sebe do volného prostoru s hřbety rukou vůči sobě a dokončující kouzlo slovy: „Rairhd hasa!“ V ten moment jsem ruce stiskla, jako kdybych držela v každé z nich předmět a namáhavě odtáhla od sebe. Pokud jsem si dobře pamatovala, mělo to vytvořit stvoření, podle nátury many, která byla použita. To stvoření mělo být spjato s tím, kdo jej vyvolal… v minulosti jsem byla schopná vyvolávat různé elementály tvořené krystaly… ale jak se věc měla teď jsem vážně nevěděla.

(91)

Směrem k fanatikům

Petrana se zdráhá, ale nakonec s Kaedor souhlasí. Jejich dalším cílem je tedy místní skupina skalních následovníků velkého pontifa a jeho Svaté víry.
Asmai Lyn vypadá velmi klidně a spokojeně, když na ní Kaedor nasedne. Není to moc dobrý ukazatel všeobecné atmosféry, protože na to, aby něco ovlivnilo elfského koně, by už dávno museli smrtelní lidé padat jako mouchy.
Další, koho to podle všeho neovlivnilo, jsou kultisté. I ty ale nelze rovněž považovat za příliš objektivní ukazatele, už protože mnozí z nich možná dávno šílení jsou. Nemají alespoň žádné dotazy, co se týče jejich příštího cíle.
Vesničané jsou rádi, že odcházejí, i když se to snaží nedávat příliš najevo. Zamíří podle Petraniny mapy místního kraje do míst, které naznačil hostinský.

Kráčí po cestě, která přejde spíš na pěšinu. Ta je zavede do menšího údolíčka. Za chůze si všimnou několika slopců kouře. Brzy mají výhled na dolinu mezi vrchy. Skrz kameny si tu dělá cestu větší potok. Dole je vidět několik srubů, menší obdělaná pole a několikahlavé stádo skotu.
Vlastně by to vypadalo jako nějaká malá osada místních. Jediné, co se vybočuje proti očekávání, jsou dřevěné strážní věže u dvou pěšin, které k osadě vedou ze dvou stran údolí, a volné prostranství uprostřed srubů.
Věže jsou jen svázané z kmenů stromů, jen křehká pozorovatelna na jednoduché konstrukci. Není to žádná obranná pozice, spíš místo díky kterému lze mít přehled o dění v celém údolí.
Volné prostranství mezi sruby pak slouží k náboženským obřadům. Právě teď je prázdné. Jen udupaná hlína a v jejím středu vztyčený dřevěný sloup s ocelovým kruhem na vrcholu. Symbol odnože víry jejich proroka, pontifa Gregora.
Je vidět pracující lidi na polích, několik pastevců, to vše hlídané několika ozbrojenými muži. Navíc mezi lidmi prochází šedomodře oděná postava, která bude nejspíš nějakou náboženskou autoritou.
„To nevypadá jako hnízdo fanatiků…“ poznamená tiše Petrana. „Kdoví, jak se na svět ten hostinský dívá…“
Kaklum nic z toho neslyšel, ale zjev sleduje poměrně spokojeně. Snad věří, že uhodl, proč se sem trmáceli. Poznamená s úklonou ke Kaedor: „Posle, máme tu ukázat moc Nejmenovatelných? Tihle lidé budou pro uspíšení konce velmi užiteční… řekl bych, že budou plní síly – ač bohužel zamířené do tohoto zbytečného a zmařeného světa…“