Rozhodnutí

Vyslechnu si slova Petrany a i její názor s tím, že se ji chce co nejdříve do města, což se dalo čekat. Téma ohledně vyšetřovatele Arcimágů jsem nechala být. Dříve či později někoho takového potkáme. Ať již na cestách do města, nebo ve městě. Jak dlouho asi bude trvat, než Kakluma a ostatní najdou. Dávala jsem tomu pár dní, kdy budu muset vymyslet, jak je schovat. Pokud město chtělo jakousi větší pomoct od Nejmenovaných, tak jsem potřebovala tento „kult“, protože sama jsem je nedokázala vyvolat. Tedy, ano, mohla jsem si zkusit tu korunu a v lepším případě se z jejich vlivu dostat, v tom horším až v moment, kdy bych umírala.

„Vezmeme to směrem, kde jsou ti fanatici Inkvizice… mohou mít nějaké informace ohledně těch, kteří nám pomáhají a třeba i postoj vůči nim. Protože ale tento kult používá magií, je dost možné, že to Inkvizice nerozlišuje. Navíc…“ zvedla jsem prst, podtrhující důležitost: „Uděláme něco dobrého pro tento kraj. Kdyby se ukázal vyšetřovatel Arcimágů, tak můžeme vždy použít to, že mne Inkvizice pronásleduje a toto byla jednotka, které mne měla zadržet,“ usmála jsem se na Petranu a dodala: „Nebylo by to zas tak daleko od pravdy,“ pokrčila jsem opět rameny a šla si pro Asmai Lyn, doufající, že moje „aura“, které ostatním znepříjemnila noc neovlivnila i jí. I když jsem radši jela na ní, než šla pěšky, nepotřebovala jsem, aby mne na zádech nechtěla již vůbec.

Přípravy na další cestu

Petrana se také zdála poměrně zaujatá nevyspalým zjevem hostinského. Odpověděla Kaedor zamyšleně.
„Snad to nemá nic společného s námi… nejsem si úplně jistá. Byly to nejasné sny… popravdě mám pocit, že jsou už úplně pryč. Jen si vybavuji náhlou paniku a strach, který bylo potřeba zkrotit. Něco jako dojem blížící se zkázy… víc vám nepovím.“
Mnoho se toho od Petrany nedozvěděla, ale třeba se dozví víc, pokud se ty noční můry budou opakovat. Možná, že to byla náhoda. Prozatím Petrana zaplatila za obě dvě a opustily hostinec. Kakluma našli rychle. Kultisté se drželi spolu kolem malého tábořiště kus za vesnicí. Zdá se, že nedošlo k žádnému konfliktu.

Kaklum přikývl ve své úslužné pokloně na požadavek Petrany. Zamumlal v odpověď pár vět: „Budu doufat, že vám ukázka našich nicotných možností bude k užitku… je jen štěstí, že vás neurazíme ničím tak přízemním, co by se dalo srovnávat s běžnou silou smrtelných čarodějů…“
Jmenuje několik málo kouzel, ale použije nesmyslně znějící termíny, které Kaedor není schopná rozklíčovat. Zní to vše nesmírně religiózně… jako skutečné uctívání Nejmenovatelných. Z jeho slov pochopí Kaedor, že většina kouzel, která tito kultisté používají, je založená na jakýchsi vnuknutích… a že spíš nechávají skrz sebe působit Nejmenovatelné, než že by byli schopní jejich sílu jakkoliv ovládat, jako to dokáže ona s mocí Hlasů a pomocí kouzel která dříve znávala.

Když poté Kakluma odvelí, může se domluvit s Petranou na dalším postupu. Lidská čarodějka zatím vypadá na vážkách. Zatváří se nelibě a namítne: „Už tak jsme pryč dlouho… možná by bylo lepší se držet při zemi… vím, že nás tlačí urgentnost celé téhle katastrofy, ale nerada bych připoutávala jakoukoliv další pozornost. Během noci jsem si uvědomila, že bychom stále mohli narazit na vyšetřovatele Arcimágů… to by bylo velmi nešťastné. Zkusím se poptat, ale raději bychom měli nějakou menší oklikou mířit hlavně k městu, než se zdržovat s pochybnými experimenty… ve městě je tolik podivností, že si nějakou vhodnou příležitost najdeme…“ Proti tomu, aby se poptala nakonec neprotestuje.
Na chvíli se vytratí a mezitím Kaedor sleduje, jak se kultisté balí opět na cestu. Když se Petrana zase vrátí, netváří se příliš optimisticky.
„Hospodský nebyl moc sdílný. Asi chce jako každý jiný tady ve vesnici, abychom co nejdříve vypadli. Zmínil nějaké fanatiky té víry Inkvizice, kteří se usadili v údolí kousek odsud… a pak prý se tu potulovali skupiny nějakých neklidných nebožtíků… prý je tu kousek odsud nějaké staré bojiště, kde se hýbou nějací nemrtví… obojí to zní dost nicotně… ale nepodařilo se mi z něj dostat nic víc. Možná, že pokud tady jsou nějací běžní bandité, je s nimi jedna ruka, co já vím.“
Pak si povzdychne a pokrčí rameny. „No, můj názor jste tedy slyšela, co jsem mohla, to jsem zjistila – váš „kult“ čeká, tak můžete rozhodnout, kudy a kam půjdeme.“

Ranní plány

Od některých nocích během posledních měsících toto nebylo to nejhorší vyspání. Oproti tomu, čemu jsem čelila při útěku od Inkvizice to byl luxus a oproti tomu, jak jsem „spala“ u Inkvizice… se dala položit jen otázka: „Spala tam někdy?“

Zaklepání na dveře a slova: „Dále,“ byla darována Petraně, která mi sdělila něco ohledně nočních můr. Nezvyk, ale asi nic, co bych měla řešit nyní víc. „Neměla jsem problém se spánkem, občas se během noci probudím, ale to je spíše kvůli nějakému zvuku,“ usmála jsem se na Petranu, protože asi slyšela o tom, jak jsou elfové citliví na zvuky.

Při menší snídani jsem si všimla hostinského, který vypadal, jako kdyby celou noc probděl. Pauza mezi soustem a pohled směrem na Petranu se slovy: „Pamatujete si ty noční můry?“ Polemizující nad tím, jestli jsem to neměla zase na krku já. Teoreticky to mohl mít i dopad mého kouzla před spaním.


Ať mi již odpověděla jakkoliv, vydala jsem se za kultisty, rovnou za Kaklumem. „Chci vědět všechny kouzla, které vám Nejmenovaní propůjčili, ať již ta, které používáte k obraně, meditaci, útoku, nebo je nikdy neměla žádný efekt,“ řekla jsem a rukou naznačila, aby se klidil.
Otočila jsem se zpět na Petranu a řekla: „Uvědomila jsem si, že pokud se vydáme rovnou do města, je jen otázka času, než nám někdo mé pokusy zatrhne. Je asi jasné, že jakmile z někoho udělám hromádku prachu, tak mi mnoho představitelů akademie bude chtít upálit,“ trpce jsem se usmála a pohled upřela na svou dlaň, přejíždějící palcem přes jednotlivé prsty. „Budeme muset najít nějaký cíl, na čem mou magii ozkoušet… zeptáte se, než se vydáme do Akliany ve vesnici, jestli neslyšeli o nějakých potížích na cestách? Monstra, mág, bandité… něco takového,“ podívala jsem se na ní a uvědomila si, že můj původní záměr otestovat si magii na kultistů se nyní zvrhl na něco jiného a ona by si to mohla rychle uvědomit jako jiný záměr. „Některá kouzla zkusím bez přítomnosti cíle, některá kouzla ale vyžadují oběť. Předpokládám, že v Aklianě se používá ta tekutina… za mé doby se používaly krystaly… Thar’A’Tax například používal energii života,“ pokrčila jsem rameny a dodala: Od některých nocích během posledních měsících toto nebylo to nejhorší vyspání. Oproti tomu, čemu jsem čelila při útěku od Inkvizice to byl luxus a oproti tomu, jak jsem „spala“ u Inkvizice… se dala položit jen otázka: „Spala tam někdy?“

Zaklepání na dveře a slova: „Dále,“ byla darována Petraně, která mi sdělila něco ohledně nočních můr. Nezvyk, ale asi nic, co bych měla řešit nyní víc. „Neměla jsem problém se spánkem, občas se během noci probudím, ale to je spíše kvůli nějakému zvuku,“ usmála jsem se na Petranu, protože asi slyšela o tom, jak jsou elfové citliví na zvuky.

Při menší snídani jsem si všimla hostinského, který vypadal, jako kdyby celou noc probděl. Pauza mezi soustem a pohled směrem na Petranu se slovy: „Pamatujete si ty noční můry?“ Polemizující nad tím, jestli jsem to neměla zase na krku já. Teoreticky to mohl mít i dopad mého kouzla před spaním.

Ať mi již odpověděla jakkoliv, vydala jsem se za kultisty, rovnou za Kaklumem. „Chci vědět všechny kouzla, které vám Nejmenovaní propůjčili, ať již ta, které používáte k obraně, meditaci, útoku, nebo je nikdy neměla žádný efekt,“ řekla jsem a rukou naznačila, aby se klidil.
Otočila jsem se zpět na Petranu a řekla: „Uvědomila jsem si, že pokud se vydáme rovnou do města, je jen otázka času, než nám někdo mé pokusy zatrhne. Je asi jasné, že jakmile z někoho udělám hromádku prachu, tak mi mnoho představitelů akademie bude chtít upálit,“ trpce jsem se usmála a pohled upřela na svou dlaň, přejíždějící palcem přes jednotlivé prsty. „Budeme muset najít nějaký cíl, na čem mou magii ozkoušet… zeptáte se, než se vydáme do Akliany ve vesnici, jestli neslyšeli o nějakých potížích na cestách? Monstra, mág, bandité… něco takového,“ podívala jsem se na ní a uvědomila si, že můj původní záměr otestovat si magii na kultistů se nyní zvrhl na něco jiného a ona by si to mohla rychle uvědomit jako jiný záměr. „Některá kouzla zkusím bez přítomnosti cíle, některá kouzla ale vyžadují oběť. Předpokládám, že v Aklianě se používá ta tekutina… za mé doby se používaly krystaly… Thar’A’Tax a jeho následovníci například používali energii života,“ pokrčila jsem rameny a dodala: „A i vám je asi jasné, že bude lepší toto otestovat na něčem, co nám nemůže pomoct… kultisté, ať se nám to líbí nebo ne… zase tolik jich nemáme. A kdo ví, kolik jich na vyvolání Nejmenovaných budeme potřebovat.“

Druhá noc na cestě

Stín beze slova udělal to, co Kaedor žádala. Vytratil se a temnota v mísnosti opět nabrala přirozenější podobu. Jenom šepot po něm zůstal… skoro neslyšitelný.
„Jak si přeješ, paní.“
A pak už se mohla Kaedor oddat neklidnému spánku. Alespoň že do snů jí pronikaly jen běžné myšlenky spojené s děním předchozích dnů, a nepřišlo žádné nepřirozené vnuknutí. Kdoví, jaké byly možnosti a síla Hlasů. Nebylo jasné, co byly zač… a ač to nebyla všemocná síla, rozhodně si uměly dobře pohrávat s lidskými i elfskými osudy.

Když se příštího rána probudila, cítila se poměrně dobře. Za temných časů svého útěku od Inkvizice spala na daleko horších místech. Tohle sice nebyly pokoje pro hosty na půdě elfského velvyslanectví, ale měla střechu nad hlavou a relativní soukromí.
Když se ráno probudila, špinavým oknem se dovnitř vkrádal nejistý úsvit. Přes noc dle všeho k žádnému incidentu nedošlo… tedy, alespoň k ničemu tak vážnému, aby se je někdo snažil na místě vyhnat.
Netrvalo to dlouho a slyšela zaklepání na dveře svého pokoje. Jen jediná osoba by mohla tak samozřejmě zkoušet gesto, které v takové putyce nemělo co dělat. Samozřejmě, že to byla Petrana, která svou dvorskou výchovu nemohla zapřít.
„Dobré ráno,“ pozdravila Kaedor „Vyspala jste se?“ Nechala elfku odpovědět a příslušně také zareagovala, ale jakmile dostala příležitost, přidala vlastní poznámku.
„Mě rušily noční můry. Ale nikdy dřív jsem s tím problém neměla. Po troše meditace mě to přešlo…“ Čaroděj musí umět dobře kontrolovat svou mysl… dokonce i ve spánku. „I tak, budu ráda, až budu zpátky ve městě. Pojďme zkusit získat nějakou drobnou snídani a vyrazit, pokud nejste proti.“

Ať už rozhovor pokračoval jakkoliv, zamířili ženy nejspíš do hostinské místnosti. Byl teprve časný den, úsvit byl před chvílí, a tam bylo spíš prázdno. Seděl tam jeden neznámý obchodník a snídal. Brzy se objevil nervózní hostinský. Byl bledý a nevypadal, že měl moc klidnou noc. I tak se pokoušel působit úslužně a nabídl oběma čarodějkám snídani.
Z kultistů se nikdo neobjevil – teprve pokud by se dlouho zdržovaly, někdo by k nim nejspíš vyrazil. Jinak budou čekat na další příkazy od svého Posla. Nepotkaly tu ani jednoho z dvojice, kterou potkaly předchozího večera. Snad vše proběhlo v klidu…
Nad snídaní byla příležitost projednat jakékoliv plány… nebo změny v plánech, které by Kaedor mohla mít. Jinak je čekala druhá část jejich cesty do Akliany.

Plány na zítřek

Bavit se s touto entitou bylo asi tak efektivní, jako se bavit s Kaklumem. Nedokázal mi říct nic víc než to, co znal. Nemohla jsem se ale na něj zlobit, protože mi bylo jasné, že kdyby mne povolal do svého světa, nevěděla bych téměř nic též.

„Pokračuj v získávání informací, chci vědět, co mne pronásleduje,“ řekla jsem s pevným tónem, hledící mu do míst, kde by měl mít oči. Pokračující krátkým příkazem: „Můžeš jít, tyto odpovědi mi stačí,“ rukou mávla, jako kdyby měl odejít z místnosti a čekala, až zmizí.

Hlasy ví, že není zdroj informací, které by mi mohl dát odpověď… kultisté byli připraveni zemřít, abych měla dostatek energie na to, abych mohla experimentovat. Jakmile by mi došla energie, nebo potřebovala víc, byla zde ta koruna, jako sladká tečka na desertu, povzdechla jsem si a prsty si promnula oči: K tomu nejspíše ví, že mne něco pronásleduje a pokud nebudu mít dostatek energie v moment, kdy mne to dostihne, tak mne situace donutí udělat tak, jak chtějí, usykla jsem a položila se na postel, hledící do dlaně, která měla již nekrvácející zranění.

Budu muset něco rychle vymyslet, nebo se stane tak, jak Kaklum předpověděl… že i když nechci Hlasům jít vstříc, tak stejně tak udělám, ruku jsem pustila vedle sebe a pokusila se nějak usnout. Zítra byl též den a já na další experimenty potřebovala klidnou mysl. Jakmile budu ve městě, tak mnoho věcí bude přímo zakázáno… Petrana bude muset akceptovat, že některé zvěrstva bude potřeba udělat dříve, než nám přes rameno bude hledět někdo z města…

Slova ze Tmy

Stínové stvoření setrvalo v náznaku úklonu, zatímco Kaedor mluvila. Čím zde bylo déle, tím spíš měla pocit, že rozeznává reálné tvary. Viděla obrysy neurčité róby kultistů, která se přehýbala, jak se nehmotná postava ukláněla. Zatím to byla jen hra barev a stínů, nic co by se dalo považovat za iluzi skutečnosti. Stínové stvoření to nijak nekomentovalo.
Teprve když domluvila, začal stín pomalu mluvit svým nemelodickým šepotem s mnohými ozvěnami.
„Není tma jako tma, má paní – neznám víc, než dnešní a včerejší tmu, a ta zná méně než ty, jak už nyní vím.“ Smysl to velký nedávalo, kloudná odpověď to rozhodně nebyla.
„Neznám to, jak smrtelní končícího světa promlouvají ke Tmě. Přišel jsem, protože jsem byl zavolán. Je mnoho těch, kteří mohou být volání. Proti smrtelným, nespočetně. Proti nesmrtelným, bezvýznamně málo. Neznám však jméno, které jsi naznačila, má paní. Mohu se zeptat Tmy, zdali nezní s ozvěnou… ale není dobré, příliš se ptát.“

Stínové stvoření naváže na otázku Kaedor.
„Nejlepší ochranou pro smrtelného, je obklopit se pláštěm neznáma, skrýt se ve stínu nebo se stáhnout a vyčkat, až se bouře přežene… jen úkryt nebo nezpozorování, víc nevím, má paní.“
Zdálo se, do disharmonického tónu pronikla lítost, když přiznával opět, že nedokáže odpovědět.
„Mohu tě chránit sám, paní, ale pak nemohu hledat ve Tmě a ptát se.“
Postava před ní měla už rozeznatelné obrysy kultisty. Roucho, hluboká kápě, začínalo to připomínat skutečnost. Stvoření samo říkalo, že nejlepší obranou je úkryt a přestrojení. „Plášť neznáma“. Nejspíš právě dělal přesně to, jen pro fyzický svět. Ještě promluvil, skoro jako by se omlouval:
„Neznám jména ani kletby pro smrtelné z končícího světa – jen cestu ze Tmy k tobě, má paní, protože jsi mě zavolala.“

Podařené kouzlo

Cítila jsem ta stvoření, vědoma, že o mne vidí jsem se pokusila kouzlo stabilizovat a dostat ho pod kontrolu. Podařilo se mi to a já byla ponechána tichu v myšlenkách, jestli tehdy to velké stvoření, před kterým nás Petrana skryla nebyla jen nějaká velká verze těchto malých. Nebyla jsem trnem v oku jen Temnotě, ale očividně i těmto entitám…

„Pokud bych na sebe upoutala pozornost, dokážeš zjistit více. I nyní jsem je cítila…“ podotkla jsem, čekající odpověď této entity s pohledem přímo do těch fialových očí. Chvilka ticha a já pokračovala: „Dokážu povolat tebe… též entitu, která mne neposlouchá,“ řekla jsem a prsty nakreslila písmena kouzla: ‚Utzk’Satari al Alkrsai‘, které jsem nevyslovila a ani se nesnažila magií je nějak obohatit.
Aneb, když jsem byla mladší a učila studenty, kteří nedokázali kontrolovat svou magii, tak jsem jim řekla, aby to prsty vyslovily a nepoužívali u toho magii. Bylo to asi to nejbezpečnější, jak se dalo kouzlo popsat bez vyvolání. U magie Thar’A’Taxe jsem si nebyla jistá, jestli by trik se zaměněním samohlásky nevyvolalo něco jiného.
„Existuje zaříkadlo, které vyvolá nějaké stvoření, které mne dokáže chránit a řídí se spíše instinkty, než úvahou?“ Zeptala jsem se, čekající, že pokud bude mít někdo odpověď, tak tato entita by to mohla vědět. Nejednalo se mi nyní o to, abych vytvořila bezpodmínečně něco, co mne bude hlídat, ale spíše pokud ano, tak jsem mohla zjistit, jestli tato stvoření nejsou podobná těm, které jsou všude okolo a snaží se mne ulovit.
Je dost možné, že další Posel se snaží najít ostatní a tato stvoření vyvolal a poštval oproti ostatním. Protože se řídí instinktem, tak je nemohu ovlivnit… i když kdo ví, jestli tu není nějaké zaříkadlo… nebo i jeden z Poslů tyto stvoření vyvolal a ty jej zabila, jen aby tu zůstaly… a nebo… tiše jsem se sama sobě zasmála: Nebo je věc úplně jinak a já jen začínám být neskutečně paranoidní…

Noční zaklínání Sféry

Petrana neprotestovala proti tomu, aby se na noc rozdělily. Stále očividně přemýšlela nad trpaslíkem Hevheimem. Už to dále nerozebírala, i když kvůli tomu možná nevěnovala takovou pozornost ostatním záležitostem. Před odchodem do malých pokojů v podkroví kývla na Kaedor a tiše řekla: „Budu dávat pozor – i když budu spát. Jsem zvyklá i na víc nebezpečné prostředí. Vy si také dávejte pozor, pokud vám to vaše síly umožňují.“
Pak už se za nimi za každou zavřou nízké dveře.
Pokoj Kaedor je nesmírně prostý. Jedna postel stlučená z hrubého dřeva, slamník, deka a plochý, tvrdý polštář. Jedna židle. Malá truhla s vyviklaným zámkem u nohy postele. Na židli kousek svíčky a několik zápalek.
Naproti dveřím bylo zašedlé a zaprášené okno. Bez záclon, ale s okenicemi.
Venku byla černá tma. Pokoj byl plný stínů. Kaedor viděla ve tmě dobře, takže nepotřebovala svíci rozsvěcet. Škvírami pod dveřmi a kolem nich sem pronikalo několik osamělých paprsků.

Světlo by možná bylo na škodu. Usadila se na postel, soustředila se, a promluvila. Jednotlivé slabiky se vracely ze stínů se šeptanou ozvěnou.
Měla pocit, jako by se odkryla. Sféra kolem ní byla více patrná. Opět se ocitla v tom pokřiveném odrazu magické energie tohoto světa. Cítila, že si jejích slov všimla… stvoření. Lovci, ti predátoři ze stínů.
Nebylo jich tu mnoho. I tak tu ale nějací byli. Možná, že na sebe tím zaklínadlem upozornila. Pomalu se přibližovali…

Pak zmizeli. Byla opět skrytá. Získala kontrolu a opět jen sama nahlížela a nic cizího si jí neprohlíželo. Bylo to jen chvilkové zaváhání, které bylo napraveno – možná její instinkty, možná náhoda, možná něco jiného. Kouzlo nezůstalo bez odpovědi.
Ze stínů kolem ní se pomalu skládaly malé temné pramínky. Sledovala je. Stíny se stékaly jako potůčky do louže. Zbytek místnosti se projasnil, jediné místo před Kaedor výrazně potemnělo.
Stíny nabyly podoby neurčité mlhy. Zvedla se vzhůru. Zahořely v ní fialové oči. Kaedor pocítila, že se tu odnikud zjevila síla, kterou už dříve poznala. Nyní jen o velikosti běžné lidské postavy. Poznala úklon temného stvoření, stínu.
„Volala jsi, a já přišel, má paní,“ zašuměly stíny. „Zatím jsem naslouchal jen tmě od konce včerejšího slunce, mladá tma nezná odpověď na tvé otázky, paní…“
Temný stín s fialovýma očima zůstal mlčet.

Chvilka klidu

Musela jsem se na slova trpaslíka mírně usmát, protože to téměř vypadalo, že mne má za nějakého potulného kejklíře. Nemohla jsem mu to ale mít za zlé. Věděla jsem moc dobře, že po planinách se mohla toulat hromada fanatiků a kultistů, jako jsem prováděla já, a proto zde byl jeho skepticismus na místě.

Pohled mi přejel na Petranu, která se jako jediná nepředstavila a místo toho se začala ptát na to, co ve mne trpaslík vidí a na ní ne. Zajímavá to otázka, řekla jsem si pro sebe a nechala rozhovor pokračovat poklidným tempem, do momentu, kdy byl ukončen dobrodruhem. Mírným kývnutím hlavy jsem je nechala odejít, už-už chtějíc jít si odpočinout, ale Petrana se chtěla rýpat více v tom, co na mne trpaslík viděl.
„Mohlo to být cokoliv… ať už od toho, že je citlivější na vycítění nátury magické aury, nebo i to, že mne viděl kouzlit za touto vesnicí. V mých mladých letech jsem znala několik mistrů trpaslíků, kteří dokázali například rozpoznat, jestli je nějaký předmět prokletý, což leckdy magie nedokázala. Může to být něco podobného… ale asi bych se tím nezajímala,“ položila jsem ruku na její rameno a dodala: „Jsem jen ráda, že jste nebyla ovlivněna mnou a ani tím, co ta má sebranka dokáže,“ usmála jsem se na ní a zvedla se od stolu, prsty zastrčila židli zpět na své místo. Chtěla jsem si trochu odpočinout a možná i trochu zaexperimentovat před spaním, bez toho, aby u toho byla Petrana. Věděla jsem, že i kdybych chtěla trochu volna, tak mne má pořád na starost a jedním okem mne bude pořád radši sledovat.

Čím méně bude Petrana vystavena mé magii, tím lépe. Dříve či později si ji mohou Nejmenovaní či někdo jako je Cizinec všimnout. Její nátura by chtěla akceptovat cokoliv, co by mohlo pomoct městu a lidská nátura nevidět větší obraz v pozadí. Mne předtím hnala beznaděje a snaha se dostat zpět tam, kde jsem kdysi byla a moje oči mi byli více méně vnuceny, povzdychla jsem si nad svými myšlenkami a pokud Petrana dovolila, tak jsem se rozhodla spát sama.


Sedla jsem si na postel a stáhla si pásku z očí, chvilku přemýšlela nad kouzlem, o které jsem se chtěla pokusit… věděla jsem, že se může zvrtnout, ale doteď jsem na něj neměla čas a ani prostor. Ale co… stálo to za to.
Kouzlo se mi předtím podařilo trochu jinak, než bych si přála a v nejhorším se snad nic nestane. Nebo jen přivolám opět toho, který pro mne měl zjistit informace…
„Ak Nul Ma Ga Sha Ra“ (33).

Konec rozhovoru

Trpaslíkova tvář zůstane stejně bezvýrazná, i když Kaedor ukáže svou podobu. Člověk vypadá trochu překvapený, tím co vidí. Mezitím přejde blíž i Petrana a celou výměnu sleduje.
„To je dobře… to je dobře.“ zamumlá trpaslík jako odpověď na slova Kaedor. Nakonec uhne očima. Přeci jen ho zjev efky bez špiček vyvedl z míry dost na to, aby ustoupil.
„Tak jen si dávejte pozor,“ zabrumlá ještě. „My nebudem votravovat vás a vy nezkoušejte žádný svoje triky na místní…“
Jediným hltem dopije pivo a vypadá připravený na odchod, když se Kaedor představí. Její jméno trpaslíka zaujme. Zvedne oči a podívá se na ní zase zpříma. Nic k tomu neřekne.
Ozve se člověk: „Jsem Kalko od Brodů.“ Obyčejné jméno, víceméně bez příjmení, žádná šlechta to není. Trpaslík pokrčí rameny a také se představí:
„Já jsem Hevheim.“ Žádné rodové jméno, žádné klanové přizvisko… mohl by to být trpaslík vyděděnec. Nebo ho prostě nesdělil, protože si dobře uvědomuje jeho význam. To samé koneckonců udělal i Doligan, trpasličí vynálezce z Akliany.

Už to vypadá, že trpaslík Hevheim popožene Kalka k odchodu, když promluví Petrana. Na rozdíl od všech ostatních se nepředstavila a dle všeho to ani nemá v plánu. Rovněž neukázala svou tvář.
„Mistře Hevheime, dovolte otázku… říkal jste, že se vám moje kolegyně „nelíbí“. Máte plné právo odmítnout odpovědět mi, ale zajímalo by mě… podle čeho jste tak usoudil? A proč to tak není i u mě?“
Hevheim se na ní podíval, jeho tvář jako z kamene.
„Právo, vo kterým jste mluvila, využiju a uplatním.“
Petrana přikývla a umlkla. Hevheim a Kalko se zvedli. Hevheim vyrazil ke dveřím, Kalko ještě zaváhal. „Šťastnou cestu… a klidnou noc nám všem,“ dodá na rozloučení. Přikývne jim na pozdrav a následuje trpaslíka ze dveří.
Lidská čarodějka udělá krok ke Kaedor. Promluví na ní tiše: „Také jste to slyšela, že? Ten trpaslík poznal, že máte s těmi kultisty něco společného… a že na mě se to neotřelo. To je ještě zajímavější.“ Pokrčí rameny. „Zaujalo mě to. Vím, že vy dokážete takové věci poznat… asi díky těm očím. Jak to ale pozná pan Hevheim?“
Zavrtí si pro sebe hlavou. Očividně nad tím bude ještě přemýšlet a bude ochotná si o tom popovídat, ale je možné, že to Kaedor nezaujalo ani tolik, jako Petranu…